Diplomová práce rodinná a sociokulturní zkušenost pachatelů násilné trestné činnosti a jejich hodnotová orientace



Yüklə 1,22 Mb.
səhifə3/14
tarix05.09.2018
ölçüsü1,22 Mb.
#77479
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14

II. Chromozomální poruchy

Ve studiích bylo opakovaně zjištěno, že jedinec s chromozomálním karyotypem XYY má skol k agresi. Nadbytečný chromozom Y bývá dáván do souvislosti s antisociálním a agresivním chováním mužů, kteří byli vystavováni ne více než průměrné agresi v rodině. Ve věznicích se karyotyp XYY ku karyotupu XY pohybuje v poměru 1 : 35 až 1 : 100, u normální netrestané populace je tento poměr zhruba 1 : 550 (Geen, 1990).


III. Hormony

Z výzkumů vlivu pohlavních hormonů na agresi je patrné, že zvýšená sekrece testosteronu může mít vztah ke zvýšenému výskytu agrese nebo kriminálního chování u mužů. J. M. Dabbs se spolupracovníky (1988; in Čermák, 1998) zjistili, že úroveň hladiny testosteronu korigovala s násilím doprovázející zločin, za který byli muži odsouzeni, nikoli však s agresí jedinců ve věznici. Dále uvádějí, že osoby, které spáchaly násilný čin bez předchozí provokace, mají vyšší hladinu testosteronu než muži odsouzení na násilí v obraně či za krádež.


IV. Neurofyziologické mechanismy

Mozkové struktury, ve kterých jsou lokalizována centra, která u zvířat řídí predátorství, boj mezi samci a mateřskou agresi a která jsou i na humánní úrovni strukturálními dispozicemi pro agresivní tendence různého typu, se nacházejí v mozkové kůře i subkortikálních oblastech. Takové poznatky byly získány pomocí neurologických technik, jako jsou léze, ablace neutrální tkáně, a díky přímé elektrické stimulaci jednotlivých mozkových struktur. To, co víme o neurálním základu lidské agrese, je získáno explorací údajů pocházejících z animální úrovně a studiem jedinců s neobvyklou úrovní agrese (Čermák, 1998). Existují dvě hlavní struktury související s agresivním chování:

1. Limbický systém obsahující řadu vzájemně propojených struktur, které mají vliv na pudy a emoce. Zejména jde o amygdalu a hippocampus.

2. Cerebrální kortex je spojen s kognitivními funkcemi nezbytnými pro učení, usuzování a rozhodování.




V. Neurotransmitery

Neurotransmitery kontrolují agresi prostřednictvím chemické aktivity, která přenáší informaci z jednoho neuronu na druhy, skrze synapse. Na agresi mají vliv tyto neurotransmitery (Čermák, 1998):



  • acetylcholin je spojen s růstem agrese, především s jejím spouštějícím systémem

  • noradrenalin má vliv na růst agrese

  • dopamin se spojuje se systémem „vypínajícím“ agresi, omezuje agresi v průběhu aktivace libosti a generuje jí v situaci zastavení této aktivace (například během frustrace)

  • serotonin má tlumivý účinek na agresivní chování


VI. Drogy

I. Čermák (1998) doplňuje výklad biologických předpokladů agresivního chování a stručný popis eventuelních účinků některých drog na agresi:



  • Alkohol snižuje zábrany člověka, narušuje komplexní kognitivní procesy, jež jsou nutné pro aktivaci mechanismů inhibujících agresi. Snižuje pozornost, paměť i schopnost racionálního a komplexního řešení problémů. Studie prokazují, že nižší dávky alkoholu agresivní útok podporují, vyšší naopak potlačují. Alkohol snižuje udržení kontroly nad agresivitou (Výrost, Slaměník, 1997).

  • Kofein, jeho extrémní dávky vedou ke kofeinismu, jenž je doprovázen hyperiritabilitou.

  • Nikotin tlumí agresi stimulací cholinergních receptorů a posílením dopaminové aktivity.

  • Marihuana spíše podporuje agresivní sklony, pokud jde o nižší dávky, ty vyšší je naopak omezují.

  • Inhaláty vedou k nárůstu agrese více než u alkoholu.

  • Amfetamin a kokain aktivizující noradrenalin a dopamin agresi údajně spíše posilují. Záleží na způsobu provokace a zda jde o akutní či chronickou intoxikaci, ale je pravděpodobné, že nižší dávky agresivní chování podporují, vyšší tlumí.

  • Sedativa a anxiolytika snižují kontrolu a narušují úsudek a tak usnadňují výbavnost agrese. Jde o agresivní tendence mírnější formy v porovnání s alkoholem nebo inhaláty.

1.2.3 Další přístupy k agresi
Je patrné, že nalézt jediný princip, zdroj, jedinou příčinu, která by vysvětlila původ agresivního chování jedinců, není možné. Mimo klasické teorie vysvětlující agresi východisky biologickými nebo psychologickými, ať už jako vrozenou výbavu člověka nebo získanou v průběhu vývoje učením, existují i další přístupy a konstrukty, které poskytují informace rozšiřující celkové povědomí o této problematice.
I. Osobnostní indikátory agrese

Existence několika osobnostních indikátorů agrese je výzkumně potvrzena. Jejich vzájemný vztah tvoří zároveň strukturální model agrese, jenž se složen z jednotlivých prvků (indikátorů), které jsou příbuzné k jiným osobnostním charakteristikám. Emocionální a kognitivní indikátory agrese, indikátor postoje vůči násilí a indikátory pocitů viny jsou jádrem Caprarovy koncepce (Čermák, Hřebíčková, Macek, 2003).



  1. iritabilita a náchylnost k emocionálním reakcím, obě proměnné lze popsat jako nadměrnou emocionální reakci na situaci, která je jedincem vnímaná jako frustrující

  2. hostilní přemítání – osoby méně schopné rozptýlit myšlenky na agresi nebo osoby intenzivně přemítající o agresi nebudou úspěšně překonávat negativní pocity ani touhy po odplatě a budou jednat agresivně

  3. tolerance vůči násilí je charakterizována jako pozitivní postoj k násilí a ospravedlňování různých forem takového jednání

  4. pocit viny a strach z trestu – vina je v tomto pojetí operacionalizována jako strach z trestu (zakoušení pocitů spojené s porušováním norem, přestupky, pronásledování) a potřeba nápravy (zakoušení výčitek svědomí, rozpaků, studu, souvisí s empatií a potřebou napravit špatné činy)

Zde bych ještě zmínila shrnutí výzkumů I. Šolcové (2006), které byly zaměřené na vztah agrese a sebevědomí, o němž se asi do devadesátých let uvažovalo jako o příčině násilí, pokud je nízké. Autorka konstatovala, že ani vysoké, ani nízké sebevědomí není přímou příčinou agrese. Aby došlo k násilnému chování v případě vysokého sebevědomí, muselo by být labilní a/nebo kombinováno s ohrožením ega u osob s vysokým narcismem. Vysoké sebevědomí častěji souvisí s šikanováním druhých, nízké pak s delikvencí.


II. Provokující proměnné

Jde o podněty z okolí, které vyvolávají stav nepohody a podněcují k agresi. J. Výrost a I. Slaměník (1997) zmiňují studie, které zjišťovaly vliv útoku, frustrace a vysoké teploty na agresivní tendence v chování. I. Čermák, M. Hřebíčková a P. Macek (2003) se zaměřují hlavně na studie prokazující vlivy podnětů fyzikální povahy a doplňují hluk, toxické substance, škodliviny v ovzduší (jako jsou škodlivé zápachy, dým, atmosférické znečištění, sirouhlík a elektřina v ovzduší).


III. Motivační zdroje agrese

I. Čermák, M. Hřebíčková a P. Macek (2003) uvádějí, že agrese jako prostředek posilování vlastní sociální hodnoty je sycena různými motivy, především:

1. sebeprosazením – motivem je získání respektu či jiné příznivé reakce okolí

2. odplatou – k ní má blízko oběť trpící pocity křivdy a nespravedlnosti

3. spravedlivým rozhořčením – pokud je oběť přesvědčena o tom, že ji agresor znevažuje, objeví se u ní pocity ponížení a ty se pak snaží agresí zrušit

4. opovržením – hodnota oběti je zpochybněna, například urážkou

5. atribucí úmyslu – jedinec se může k druhému člověku zachovat nedobře, ten si pak může myslet, že šlo o záměrný útok

6. zajištěním výhody pro posílení vlastní hodnoty – člověk svojí hodnotu může upevnit tak, že sníží hodnotu druhého


IV. Vliv médií na agresi

Tomuto tématu byla věnována velká pozornost již v minulosti a i v dnešní době je neustále v centru zájmů odborné i širší veřejnosti. Nárůst násilí i gradace jeho forem ve filmech, ale i počítačových hrách je více než zřejmá.

„ Problém vztahu médií a násilí je nepochybně velmi složitý, kauzální vztah není jistě přímočarý, ale zdá se mi nepochybné, že tendence banalizovat mediálně prezentované násilí v jeho sociálně formativní a deformativní roli znamená mimo jiné nechápat, že média spoluutvářejí nebo alespoň mohou spoluutvářet prostředí, které má tendenci zlo, násilí, agresi, zločin bagatelizovat, činit jej součástí naší každodennosti a tím je také banalizovat. Vizuálně banalizované násilí se může proměnit v banalizované násilí reálné.“ (Petrusek, 1994, str. 62)

Agresor v televizi může sloužit jako vzor k napodobení. Podle lernteoretiků vzbuzuje sledování brutálních násilných scén citový prožitek a zvyšuje aktivační hladinu. Pokud dojde při napodobování prezentovaných agresivních vzorů k posílení, například v podobě obdivu v partě kamarádů, stává se další výskyt reprodukované agrese pravděpodobným (Čirtková, 2006). Autorka dále uvádí, že již neplatí tvrzení, že násilné výjevy ve filmu snižují brzdy k agresi u předem disponovaných jedinců. Sledování fiktivních násilných činů má dopad na každého, mění postoj k pachatelům i obětem, násilí se tak stává akceptovanější i v reálném světě. Projevuje se zde princip desenzibilizace. Při opětovném sledování šokujících podnětů, bude docházet k postupnému vymizení původních přirozených emocionálních reakcí. Tím ztratí emoce svoji signalizační funkci - co je dobré a co špatné, přeznačkují se nebo vymizí a nakonec jedinec násilí bagatelizuje a je pasivnější vůči obětem.



1.3 Agrese jako kriminální problém
V této kapitole bych chtěla osvětlit některé formy agrese, které svoji povahou překračují zákon. Nastínila bych psychologické aspekty kriminálního jednání, jeho zdroje nebo určitá hlediska vybraných deliktů, při nichž má agrese dosti extrémní podobu. Pachatelům jako takovým se budu věnovat v následující kapitole.

1.3.1 Kriminální agrese
Z celého spektra agresivních projevu spadá do tzv. kriminální agrese jen jeho malá část. Můžeme o ní hovořit, jestliže svým obsahem a způsobem napadá zájmy a hodnoty, které jsou chráněné právním systémem. Kriminální agrese má velké množství konkrétních podob, nejčastěji bývá spojována s fyzickým násilím a útoky (Čirtková, 2006). Autorka také shrnuje psychologické přístupy při posuzování konkrétních případů kriminální agrese v praxi.

  • podle promyšlenosti a připravenosti se kriminální agrese rozlišuje na:

1. reaktivní, neplánovanou, bez přípravy

2. promyšlenou, plánovanou, připravovanou (i Netík, 1998)



  • podle cíle, kterého má být agresí dosaženo:

1. instrumentální – zaměřenost na jasný cíl, agrese je prostředkem jeho získání

2. odreagovaná – smyslem (cílem) agrese je uvolení nahromaděných impulzů



  • podle zaměřenosti, směru kriminální agrese:

1. heteroagrese – směřuje proti druhým lidem, živým tvorům, věcem

2. autoagrese – namířená proti vlastní osobě, v podobě sebepoškozování



  • podle přítomnosti emocionálního doprovodu:

a) s afektivním zaměřením - kriminální čin je doprovázen citovým prožíváním

1. ofenzivní kriminální agrese (cit v podobě zlosti, zloby, hněvu)

2. defenzivní kriminální agrese (pocity strachu a ohrožení)

b) absence afektivního doprovodu – „chladná agrese“, agresor zůstal vůči oběti

absolutně lhostejný
Nyní se už plně pohybujeme na půdě forenzní psychologie. Proto považuji za vhodné vymezit si ještě některé základní termíny.


  • forenzní psychologie, neboli soudní psychologie, studuje prožívání a chování a to výlučně v situacích, které mají význam z hlediska práva, ať u osob vykonávajících právo nebo těch, kteří se mu podrobují (Čirtková, 2009).

  • kriminologie – nauka o zločinu (Čirtková, 2009).

  • kriminalita jako souhrn trestných činů definovaných v zákonech a spáchaných i jedinci, kteří nejsou trestně odpovědní (osoby nezletilé nebo nepříčetné) (Matoušek, 1998).

  • kriminalistika zkoumá zákonitosti vzniku a zániku důkazů, jiných stop a skutečností významných z hlediska boje s kriminalitou. Dále se také zabývá zákonitostmi shromažďování a využívání důkazů, jiných stop a skutečností v zájmu rychlého, úplného a objektivního vyšetřování a předcházení trestné činnosti (Pješčak, 1978).

  • kriminalistická psychologie, také vyšetřovací psychologie, vypomáhá při objasňování a vyšetřování kriminálních případů (Čirtková, 2009).

  • kriminologická psychologie je spíše psychologickou teorií kriminálního jednání, vyjadřuje se k otázkám, které spadají do zájmové sféry kriminologie (Čirtková, 2009).

  • delikvence se dá pojmout jako jakékoliv jednání, které porušuje sociální normy chráněné právními předpisy, včetně přestupků (Matoušek, 1998).



1.3.2 Zdroje kriminálního jednání
L. Čirtková (2006) poskytuje přehledné informace o hlavních výkladových tendencích.

I. kriminalita jako důsledek impulzivního života

Utvoření impulzivní osobnosti je podníceno dispozičně i vlivem prostředí, které nemusí poskytovat ty nejvhodnější vzory. Impulzivní ve smyslu požitkářský, bez konvencí, zábran. Uspokojení vlastních potřeb je pro takového člověka na prvním místě, proto za ním jde i agresivně, bezohledně, bez výčitek. Je otázkou času, kdy za svoje nekonformní postoje, incidenty a prohřešky skončí před soudem. Ve věznici mu bude poskytnuto „lepší vzdělání v kriminálním řemesle, od starších kolegů“.


II. kriminalita jako instrumentální jednání

Jde o typ kriminality, se kterou se můžeme setkat u jedinců vzdělaných, pocházejících ze zdravého rodinného prostředí, s vysokým statutem. Výskyt takového kriminálního jednání přímo souvisí s atraktivností vytouženého cíle, kterého nebylo možno dosáhnout poctivou cestou. Viz instrumentální typ kriminální agrese.


III. kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině

Tento druh jednání není dán svobodnou volbou jednotlivce, ale je důsledkem sociálního tlaku členské skupiny. Jedinec spáchá trestný čin podnícen obavami z nepříjemných důsledků v případě, že by odmítnul vyhovět (nový zaměstnanec může být nucen k nepoctivým aktivitám pod hrozbou ztráty zaměstnání, u mladistvých mívá podobu vstupního rituálu k získání členství ve skupině).



IV. kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu

Velice stresová situace, nejčastěji z oblasti mezilidských vztahů, může být pro jedince nesnesitelně frustrující. Přidá se fakt, že člověk neví, jak situaci řešit a zvládnout ji, protože se to během svého vývoje nenaučil (v četném zastoupení je důvodem přísná výchova a represivní moralistický postoj vůči sexualitě). Jedinec tak neumí dávat najevo city, navazovat kontakty nebo vyjadřovat své sexuální touhy a poté může v krajním případě reagovat voyeurismem, exhibicionismem, partnerskou vraždou nebo i sériovými vraždami.



1.3.3 Psychologické aspekty některých extrémních podob agrese
Jak jsem již v úvodu zmínila, je v dnešní době patrný výskyt trestných činů, jejichž surovost roste, míra agrese je mírně řečeno neúměrná a nepochopitelná běžnému porozumění. Jde o situace, které sebou přinášejí utrpení, strach, zoufalství, stav bezmoci, ztrátu důstojnosti, jenž v některých případech končí smrtí oběti(í). Pro ty, kteří mají štěstí a přežijí, začne boj s nepředstavitelnými následky fyzickými i psychickými. K těm krátkodobějším patří pocity viny a méněcennosti, úzkost, poruchy nálady, depersonalizace, derealizace, k dlouhodobým pak rozvoj posttraumatické stresové poruchy, regrese, problémy v partnerství i zaměstnání (Svoboda, Češková, Kučerová, 2006). Z rozsáhlého zastoupení takových deliktů zmíním jen jejich část a některé stručně přiblížím.
I. Teroristické útoky

Úmysl a přání navodit u lidských bytostí masivní strach, hrůzu, bolest, zabít a zničit, pro zajištění nebo udržení nadvlády, činí terorismus jedinečným. Klíčové pro tento jev je navození extrémního strachu vedoucího k dlouhotrvajícím psychickým následkům, k narušení normálního fungování jak jednotlivců, tak celé společnosti. Hluboký psychologický efekt je způsoben aspektem lidského zavinění, které bylo úmyslně navozené a vyvolalo masovou destrukci, velký počet zranění a úmrtí (Svoboda, Češková, Kučerová, 2006). Takové útoky jsou příkladem organizovaných činů motivovaných nenávistnou vírou namířenou proti institucím a místům symbolizující údajné zlo, zkorumpovanost či zkaženost okolního světa (Čirtková, 2009).



II. „Hate crimes“ neboli extrémistické násilí

Jde o zločiny, v kterých hraje hlavní roli nenávist vůči společnosti nebo jejím skupinám. Jde o činy ve jménu většiny (se záměrem utlačit menšinu) nebo činy ve jménu vyšší instance, idolu (za účelem změny lidských hodnot nebo alespoň poškození státu a vlády). Svým poselstvím představují symbolické zločiny, neboť nejde o konkrétní oběť, ale o její příslušnost k určité skupině osob. V pozadí stojí zásadní změny společenské reality. V posledních dvou desetiletích se naše společnost stala heterogennější, multirasovou, multietnickou, multireligiózní, tím také více rasistickou a xenofobní s extrémním smýšlením motivovaným násilím (Čirtková, 2009).


III. Masové vraždy

Usmrcení více osob na jednom místě a v jednom časovém úseku. Média vytvořila v souvislosti s tímto fenoménem pojmy „šílení střelci“ nebo „masakry ve školách“. Pro ně je klíčovým slovem amok – výbuch násilí, prudké destruktivní chování s typický jevovými stránkami jako jsou výkřiky, likvidační útoky na osoby nebo zvířata, popřípadě zakládání ohně či ničení věcí. Dříve byla tato usmrcení problémem Ameriky, od nového století jsou ale palčivým tématem celé Evropy. Je fakt, že případy šílených střelců nebo masakrů ve školách jsou statisticky výjimečnou záležitostí, ale vzhledem k vysokému počtu obětí je nelze přehlížet (Čirtková, 2009).


IV. Sériové vraždy

Stejně jako při masových vraždách je během sériové usmrceno více obětí, ne však v jednu dobu a na jednom místě, jak je tomu u skupiny předchozí. K vraždám dochází na různých místech a v různých časových intervalech (Čirtková, 2007). Stejně jako například u masových vražd, je fenomén sériových vrahů aktuální nejen v Americe, ale i Evropě, a dokonce „díky“ některým případům budí znepokojení extrémnost takových činu i v naší republice.


V. Sexuální agrese

Britský průzkum kriminality z roku 2001 odhaduje, že 24% žen a 5 % mužů byli obětí některé z forem sexuálního napadení alespoň jednou v životě (Walby, Allen, 2009). S výjimkou vraždy je znásilnění považováno za nejvíce zraňující zločin. Také jde o individuální trestný čin, který je z hlediska oběti asi nejvíce prostudovaný. Jsou vypracovány studie popisující typologii obětí znásilnění, další výzkumy se zaměřují na průběh takového sexuálního útoku, jiné na obranné strategie oběti, které prý vycházejí z typu násilníka, na následky znásilnění a v neposlední řadě na praktická doporučení při jednání s obětí takové situace (Čirtková, 2009). Autorka dále shrnuje zajímavé údaje z takových studií. Vzhledem k rozsáhlosti a propracovanosti tématu, zmíním jen některé.

90% žen prožívalo během znásilnění strach ze smrti, 40% ponížení, 60% bezmoc a 40% hnus. Mezi základní obranné strategie oběti patří útěk, verbální odpor, málo energický odpor, fyzická obrana, ale i pasivita – nekladení odporu. K příznivému ovlivnění psychického stavu oběti značně přispívá respektování její lidskosti a důstojnosti a včasné poskytnutí informací o místech psychologické pomoci.

VI. Domácí násilí

Typické místo činu, specifický vztah mezi pachatelem a obětí, osobitost násilných incidentů a neobvyklé povahové rysy agresora – to jsou hlavní jevy, které jsou charakteristické pro domácí násilí. Dochází k němu v soukromí, v domácím prostředí, mezi manželi nebo druhy. Zprvu se objevují různé formy psychického násilí (ponižování, vydírání, vyhrožování, nepřiměřená kritika, vyvolávání pocitů viny, kontroly, izolování). Je otázkou času, kdy se objeví i násilí fyzické podoby, frekvence útoků i jejich intenzita pak postupně roste. Ve vztahu se ale střídají období horší a lepší (pachatelovy násilné útoky s jeho omlouváním a sliby), to samozřejmě v obětech živí naději na lepší budoucnost. A tak partnera omlouvají, hledají chybu v sobě samé a nechtějí si připustit, že následky mohou být tragické (Vyhlídalová, 2005). Oběťmi domácího násilí nemusí být jen ženy, ale i senioři, muži a děti, které prožité trauma mohou transformovat do podoby dalšího patologického chování: šikanování, agresivita, výbušnost nebo naopak přílišná pasivita a nezájem (Vykopalová, 2001).


Psychologické charakteristice pachatelů těchto činů se budu věnovat později, v následují kapitole věnované přímo kriminální populaci.


2. SOCIÁLNÍ DEVIACE, KRIMINÁLNÍ POPULACE, PACHATELÉ NÁSILNÉ TRESTNÉ ČINNOSTI
V druhé kapitole se budu věnovat delikventní populaci. Nejprve přiblížím obsah pojmu sociální deviace a zmíním hlavní přístupy k tomuto jevu. Následně se zaměřím na typy pachatelů kriminálních činů, také z hlediska jejich osobnosti. Nakonec se budu orientovat přímo na násilnou trestnou činnost a její pachatele.

2.1 Sociální deviace
2.1.1 Vymezení pojmu sociální deviace
Sociální deviace (z lat. deviatio – odchylka) je způsob jednání, který není konformní vůči společenské normě, jež je přijímána většinou populace (Fischer, 2006).

Termínem sociální deviace označuje G. Munková (2001) porušení nebo podstatnou odchylku od jakékoliv sociální normy, popřípadě od skupiny norem, porušení formálních očekávání, ale i neformálních požadavků kladených na lidské chování. Normou nemyslí pouze zákony, ale i náboženské a etické normy, vztahující se k určitým zvykům a obyčejům ve společnosti.

Zde by bylo namístě zmínit termín sociální patologie a odlišit ho od předchozího. Jde o souhrnné označení nezdravých, abnormálních a obecně nežádoucích společenských jevů (Fischer, 2009). Sociálně patologické jevy jsou vždy pro jednotlivce i celou společnost negativní, což v případě všech deviantních jevů platit nemusí.

2.1.2 Teorie sociálních deviací
Pro vysvětlení příčin a zdrojů vedoucí k vzniku sociálně deviantních a patologických jevů máme k dispozici teoretické přístupy, které se snažily a snaží objasnit kriminalitu. Co autor to jiná koncepce, jiné vymezení hlavních proudů, avšak co se týče konkrétních teorií, shodují se a doplňují. Vybrala jsem čtyři hlavní přístupy, které ve své knize uvádí B. Kraus (2007) - biologický, biosociologický, psychologický a sociologický. Teorie těchto hlavních proudů i jejich východiska, zákonitosti či představitele velmi stručně uvedu v následující části.

2.1.2.1 Biologické teorie

To, co může způsobovat deviantní chování, není ani výchova, ani sociální prostředí, ale biologický podstata člověka, dědičné dispozice (Kraus, 2007).



Cesare Lombroso už v roce 1892 vytvořil obraz lidských typů, které jsou předurčeny ke zločinné dráze na základě fyziologických znaků těla a anatomicky utvářených rysů obličeje (Marešová, 1994).

Další typickou klasifikací přispěl E. Kretschmer, která předpokládá vztah mezi tělesným typem (konstitucí) a osobnostními charakteristikami včetně jejich dědičné podmíněnosti. Somatickému typu odpovídá temperament a převládající kriminální jednání: pyknik - podvody a násilné trestné činy, astenik - majetková trestná činnost, atletik - násilné skutky, dysplastik (smíšený) – mravnostní delikty (Marešová, 1994).



William H. Scheldon se předchozí typologií inspiroval a dospěl ke třem konstitučním typům s odlišným temperamentem i stupněm mentální úrovně. Endomorfní (oblé tvary) – pohodlný, společenský, mezomorfní (svalnatý) – agresivita, výbušnost, ektomorfní (štíhlý, křehký) – introvertní, senzitivní (Kraus, 2007).

K tomuto přístupu se může přiřadit značné množství genetických a adopčních srovnávacích studií (u monozygotních a dizygotních dvojčat) potvrzující dědičnou podmíněnost delikventního chování (Fischer, 2009).



2.1.2.2 Biosociologické teorie

Kromě individuálních biologických faktorů uznává tento přístup i vliv vnějšího prostředí na vznik deviace.



Yüklə 1,22 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©muhaz.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

gir | qeydiyyatdan keç
    Ana səhifə


yükləyin