Diplomová práce rodinná a sociokulturní zkušenost pachatelů násilné trestné činnosti a jejich hodnotová orientace



Yüklə 1,22 Mb.
səhifə13/14
tarix05.09.2018
ölçüsü1,22 Mb.
#77479
1   ...   6   7   8   9   10   11   12   13   14



    • u instrumentální hodnot / vlastností:

Hodnota

vězni

netrestaní

CTIŽÁDOSTIVÝ

-

- -

SCHOPNÝ

+

+ +

VESELÝ

+ +

+

ČISTOTNÝ

+

0

SHOVÍVAVÝ

-

- -

ČESTNÝ

+

+ +

TVŮRČÍ

-

0

ROZUMOVÝ

0

+

MILUJÍCÍ

+ +

+

POSLUŠNÝ

0

-

ODPOVĚDNÝ

+

+ +

+ + ….. velmi kladně posuzovaná hodnota, nejvyšší známky

+ …… kladně posuzovaná hodnota

0 …… neutrálně posuzovaná hodnota, ignorovaná

- ……. záporně posuzovaná hodnota

- - …… velmi záporně posuzovaná hodnota, nejnižší známky

U pachatelů násilné trestné činnosti se oproti kontrolní skupině se objevil neutrální postoj vůči hodnotě svět krásy, rovnost (netrestaní hodnotili záporně) a vnitřní harmonie, sebeúcta (postoj nesouzených spíše pozitivní). Dále se u nich projevila nižší subjektivní důležitost zabezpečení rodiny oproti nesouzeným, i přes vesměs pozitivní známky. Totožně je tomu u opravdového kamarádství. Odsouzení avšak pociťují značnou důležitost svobody.

I mezi instrumentálními hodnotami se našly ty, které vězni spíše do hodnocení nezahrnuli - rozumový (nesouzených hodnotili pozitivně) a poslušný (postoj netrestaných spíše záporný). Ctižádostivý a shovívavý hodnotily negativně (postoj netrestaných je ve stejném směru ještě vyhraněnější). Stejně záporně přistupují k vlastnosti tvůrčí, ke které se osoby z porovnávací skupiny staví spíše neutrálně. Sice kladný, ale chladnější postoj zaujímají k hodnotám schopný, čestný, odpovědný, oproti nevězněným mužům, pro které jsou tyto lidské rysy na prvních místech. Čistotnost je daleko podstatnější pro pachatele než pro netrestané. Mezi nejdůležitější vlastnosti trestaných mužů patří ve většině veselý a milující, které i nesouzení hodnotili pozitivně, ale ne tak výrazně.




2. Reflexe výsledků
Mým záměrem bylo přinést prací co nejvíce údajů o samotných pachatelích násilné činnosti, s hlavním zaměřením na jejich hodnotové preference, a přispět tak k rozšíření poznatků o odsouzených mužích našich věznic. Popis a porozumění osobnosti pachatelů trestných činů, poznání jejich životních zkušeností má teoretický i praktický význam pro společnost. Bez zjištěných informací objasňující podstatu a příčiny delikventního chování, mezi které patří i poznání hodnotové orientace, není možné snižovat či usměrňovat tento jev preventivními zákroky.

Zmapovala jsem základní údaje z dětství trestaných mužů. V porovnání s nesouzenými vyrůstali častěji v neúplných rodinách, nebo také v některé variantě náhradní rodinné péče. Mají větší počet sourozenců, ať vlastních či nevlastních. Ve více případech jim byla poskytnuta výchova autoritativního nebo liberálního charakteru. Byli mnohdy svědky verbální, ale i fyzické agrese mezi svými rodiči / opatrovníky, kteří byli v některých případech také souzeni. V dospělém věku to vede k jejich nižšímu ukončenému vzdělání (v porovnání s celkovou populací) a skutečnosti, že třetina z nich nikdy nepracovala. Dále i přes to, že malá část z nich je ženatá, mívají větší počet dětí a ke své partnerce se v nemalém zastoupení chovají agresivně. Zjištěná data jsou podpořena různými výzkumy násilné trestané činnosti a jejich rizikových faktorů shrnutá například v přehledu A. Stevense, I. Kesslerové a K. Steinackové (2007). Zde se nabízí zvážení preventivních zásahů. Taková rodinné atmosféra, výchova ani sociální prostředí jim totiž neposkytly vhodné vzory, nepodpořily je v přijetí žádoucích forem chování a jednání, nevedly k úspěšné socializaci. Výše zmínění autoři ve své práci také uvádějí doporučení pro preventivní programy dle E. Weira (2005) – vynaložené úsilí preventivních zásahů by mělo být přiměřené riziku, programy by měly být zaměřené na kriminogenní potřeby (na tvrdou a nevypočitatelnou výchovu, oslabené vazby v rodině, nedostatečný dohled, špatný školní prospěch, styk s delikventními přáteli) a měly by se opírat o přístupy, které odpovídají učebním stylům potenciálních pachatelům (o sociální učení či o kognitivně behaviorální přístupy). Zde bych ráda zdůraznila kriminogenní potřebu - nedostatečný dohled rodičů na děti, liberální přístup, slabé řízení (mnoho volnosti, málo povinností). Na výraznou převahu tohoto výchovného přístupu rodičů k dětem v současné české rodině upozornila I. Gillernová (2009). V zájmu příznivého vývoje dítěte je posun ke střední formě řízení – vymezování jasnějších hranic a pravidel.


Primární prevence, jejíž hlavním cílem je vůbec zamezit vzniku kriminality, je založena v optimalizování sociálních i materiálních podmínek, v péči o takové aktivity, které vedou k žádoucí socializaci jedinců a pozitivnímu vývoji celé společnosti (Večerka a kol., 1997). Patří sem výchovné, vzdělávací, poradenské aktivity věnované nejširší veřejnosti. Převážná pozornost je samozřejmě nasměrovaná na pozitivní ovlivňování dětí a mládeže (Zapletal, 2008). V evropských zemích jsou v platnosti různé preventivní programy, které shrnují A. Stevens, I. Kesslerová a K. Steinacková (2007). Jednak jsou uplatňované zásahem do rodin návštěvami školených pracovnic, které pomáhají rodičům rozvíjet své rodičovské dovednosti, s hlavním cílem zamezit rozvoji antisociálního chování. Některé se zaměřují na dítě - žáka a vstupují do vytváření školních osnov, kladou důraz na rozvoj prosociálních schopností a dovedností, trénují chování založené na teorii sociálního učení, zaměřují se na ovládání hněvu a posilování empatie, učí se strategiím klidného řešení konfliktů.

Sekundární prevence, jakožto strategie orientovaná přímo na kriminálně rizikové jedince či skupiny, u nás spočívá ve specializovaných poradenských činnostech poraden, linek důvěry, sociálních pracovníků, výchovných poradců ve školách nebo protidrogových koordinátorů (Zapletal, 2008). Sekundární prevence, zejména u pouličního násilného chování, je v dnešní době zastoupena v určitých státech Evropy převážně bezpečnostními kamerami, situační prevencí kriminality (hlídkování v rizikových místech, soudní zákazy vůči alkoholu či nošení zbraní) a pedagogickými programy zacílenými na násilí pro rizikové mladé muže (Stevens, Kesslerová, Steinacková, 2007).

Středem zájmu terciární prevence, neboli postdeliktní prevence, jsou jedinci, kteří už se trestné činnosti dopustili, jejím cílem tedy je předcházení recidivě (Večerka, 1997). Je založená na ukládání a výkonu trestů, ochranných opatřeních a uplatňuje se prostřednictvím postpenitenciární péče. O terciární prevenci tak můžeme mluvit v souvislosti s odnětím svobody, což je velmi účinné preventivní opatření. To dokládá D. Andalo (2005; in Stevens, Kesslerová, Steinacková, 2007) podle počtu opětovných odsouzení v Anglii a Walesu, kde se počet pachatelů, kteří se po propuštění vrátí znovu do vězení, v posledních pěti letech ztrojnásobil. Více než polovina delikventů je do dvou let po propuštění znovu odsouzena za nový trestný čin (a mějme na paměti, že spousta zločinů zůstane neodhalena, nepotrestána, takže míra recidivy je ještě vyšší).

Ke skutečnosti, kterou zmínil I. Čermák (1998), že čím větší trest, tím spíše bude násilník odrazen od svého činu, bych ještě přidala zjištění M. Moulisové (2005) z výzkumu týkající se motivace k páchaní trestné činnosti ve světle teorie racionální volby. Z výsledků vysoudila, že velké riziko odhalení by mohlo dosti spolehlivě působit jako významný faktor odrazení od kriminálního jednání.

Pokud bychom vzali v úvahu zavedení „rozvážnějšího propouštění“ pachatelů jako účinné preventivní opatření, dostaneme se samozřejmě do patové situace – nedostatek financí a přeplněná vězeňská zařízení. Nabízí se možnost alternativních trestů, například „domácího vězení“, ale u pachatelů násilné kriminality by mohl hrozit útok na osoby žijící v jeho blízkosti. Jakékoliv úpravy a změny musí být zváženy ze všech možných hledisek, důkladně promyšleny a ukotveny nejedním zákonem a nařízením, jde o složitou a komplexní problematiku. Nikdy nejspíš nenastane situace, že by se odsouzení nepropouštěli nebo trest odnětí svobody nahradily alternativní tresty. Proto je potřeba preventivní opatření směřovat jak primárním směrem – aby k trestné činnosti nedošlo, tak i terciárním směrem – práce s vězni za účelem snížit možnost recidivy.
Výzkum související s určováním rizikových faktorů spjatých s recidivou trestaných ukázal, že mezi zásadní kriminogenní činitele patří problematika vzdělání, zaměstnání, bydlení, zneužívání návykových látek, duševního zdraví, sociálních problémů, myšlení a chování. Pachatelé mají často problémy ve více oblastech, z nichž mnohé přispívají přímo k jejich násilnému jednání. Proto v dnešní době panuje názor, že multimodální přístup (takový, který řeší více kriminogenních faktorů najednou) je pravděpodobně nejúčinnějším způsobem snižování recidivy trestných činů (Haper a kol., 2009). Pro pachatele by tak měla být připravena výchova i pomoc související se zvýšením vzdělání, hledáním bydlení a zaměstnáním, nácvikem nových sociálních dovedností i způsobů myšlení. Aby byl program efektivní, měl by se krom jeho multimodální charakteristiky, orientovat na dovednosti, dále by měl vycházet z metod kognitivně – behaviorální psychologie, měl by byl po celou dobu monitorován. Také by měl být realizovat zkušenými odborníky, kteří vytvoří vhodné prosociální modely (Debidin, Lovbakke, 2009).

Kognitivně-behaviorální práce s trestanými, jakožto přístup k ovlivňování delikventova chování, je založena na teorii sociálního učení. Vychází z předpokladu, že pachatelům, tvarovaným jejich prostředím, se nepodařilo získat dané kognitivní dovednosti, nebo se naučili nevhodným vzorcům chování. Jejich myšlení tak může být egocentrické a impulzivní, jejich hodnoty, postoje a názory mohou přispívat k protispolečenskému chování. Pomocí kognitivních a behaviorálních technik pachatel může pochopit důvody svého jednání a přijmout tak jeho důsledky, tím má možnost vytvořit si nové metody kontroly vlastního chování. Kognitivně-behaviorální programy zahrnují nacvičování sociálních dovedností, nácvik řešení problémů i prosociální modelování, založené na podpoře nedelikventního chování či postojů. Důležitou součástí těchto programů je i trénink vciťování se do oběti (Čirtková, 2009). Takové typy intervenčních zásahů jsou čím dám více považovány za nejlepší způsob, jak dosáhnout kladného výsledku při snižování recidivy (Vennard, Hedderman, 2005). Dále tito autoři uvádějí, že kognitivně-behaviorální postupy jako je přehrávání rolí, pozitivní posilování a změny antisociálních postojů, hodnot a názorů jsou úspěšnější než poradenské techniky a nestrukturované terapie. Programy, které dodržovaly tyto principy, vykázaly podstatné snížení recidivy, zhruba o 20 %.

Jak zmiňují R. Elliott-Marshall, M. Ramsay a D. Stewart (2009), závisí do jisté míry úspěch zásahů a intervencí na pachatelích samotných, zda budou po propuštění z výkonu trestu schopni reintegrace do společnosti, či nikoli. Pachatelova účast na preventivních programech při výkonu trestu odnětí svobody je jen částí celkového procesu nápravy. Činitelé, jako je stálé zaměstnání a bydlení, mají tu funkci, aby přínosy získané v rámci intervence ve vězení přetrvaly i po propuštění a pomohly tak při snižování pravděpodobnosti recidivy. Proto je důležité, aby vězeňská zařízení plánovala a zajišťovala odpovídající následnou péči, podporu a pomoc ještě před propuštěním.

J. Lounová a J. Mihola (2005) považují za hlavní námět prevence kriminality do budoucna vyladění povahy jedinců, čímž se vytvoří niterné zábrany k páchaní trestných činů. Tito autoři zastávají názor, že většinu negativně laděných osob (lhářů, jedinců animálního charakteru, panovačných, s krutostí v chování a podobně) lze uchránit velmi cílenou výchovou od útlého dětství. Zkvalitňování struktury jednotlivých povahových vlastností se projeví i v genetickém přenosu zkvalitnění nově narozených jedinců.


Na závěr je nutno zmínit jeden zásadní fakt. Pachatel musí své činy přiznat, musí sám usilovat o změny a musí věřit, že mu skutečně nápravný program pomůže. Pokud ale trestaný své skutky popírá a k programu se staví odmítavě, jsou šance na jeho nápravu minimální a pravděpodobnost recidivy je značná (Čirtková, 2009). Podobný postoj zastává i A. Marešová (2004) ve své analýza týkající se pachatelů závažné násilné kriminality (vraždy a nebezpečné vydírání). Upozorňuje, že socializace u mnoha zkoumaných pachatelů až do spáchání trestného činu nebyla vůbec dokončena, proto u nich nelze hovořit o resocializaci. A tak nelze ani v budoucnu očekávat výraznější změny ve struktuře jejich osobnosti nebo ve způsobech myšlení a jednání.

3. Limitace
1. Výsledky nelze absolutně zobecňovat na celou populaci pachatelů násilné trestné činnosti vzhledem k nízkému počtu výzkumných osob. Dále musíme vzít v úvahu, že výzkum byl realizován pouze v jedné věznici. Bylo by bezpochyby vhodné provést sběr dat ve více vězeňských zařízeních, na daleko větším počtu respondentů.

2. Získaná data jsou založena na subjektivní výpovědi respondentů, nejsou nijak porovnávána s jinými zdroji informací, které by mohly být objektivnější. Muži z obou výzkumných skupin nemuseli vždy odpovídat naprosto pravdivě, mohli se snažit o odpovědi sociálně žádoucí. Na první pohled je jasné, že tento fakt je nutné mít na paměti při pohledu na výsledky z oblasti alkoholové a drogové zkušenosti. Zde je možnost „jevení se v lepším světle“ u vězněných osob patrná.



3. Ze zjištěných hodnotových preferencí u trestaných nelze vytvářet žádné konečné závěry ani teorie. Spíše přinášejí pohled do oblasti pachatelových hodnot, názorů a postojů, ze kterých může vyplývat velké množství úvah a inspirací pro následné výzkumy.
V. SEZNAM LITERATURY



  • Allport, G. W. and Odbert, H. S. (1936). Trait-names: A psycho-lexical study. Psychological Monographs, 47, 211, 171.

  • Andalo, D. (2005). Number of prisoners sent back to jail trebles. Guardian, 25. 5. 2005.

  • Anderson, N. H. (1968). Likableness ratings of 555 personality - trait words. Journal of Personality and Social Psychology, 9, 272 – 279.

  • Bandura, A. (1983). Psychological mechanisms of aggression. In: R. G. Geen and E. I. Donnerstein (Eds.), Aggression: Theoretical and empirical reviews. New York: Academic Press. Vol. 1, 1 – 4.

  • Bandura, A., Ross, D. and Ross, S. A. (1961). Vicarious reinforcement of imitative learning. Journal of Abnormal and Social Psychology, 67, 601 – 607.

  • Bilsky, W. and Koch, M. (2000). On the content and structure of value: Universals or methodological artefacts? Münster: Westfälische Wilhelms-Universität.

  • Blatníková, Š. (2004). Psychologické aspekty uvěznění. Psychologie dnes, 9, 18 – 20.

  • Blatníková, Š. a Netík, K. (2008). Predikce vývoje pachatele. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Braithwaite, V. A. and Law, H. G. (1985). Structure of human values: Testing the adequacy of the Rokeach Value Survey. Journal of Personality and Social Psychology, 49, 1, 250 – 263.

  • Breakwell, G. M. (2000). Interviewing. In G. M. Breakwell, S. Hammond, C. Fife-Shaw (Eds.). Research Methods in Psychology, Sage Publications.

  • Buss, A. H. (1961). The Psychology of Aggression. New York: Wiley.

  • Cakirpaloglu, P. (2009). Psychologie hodnot. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

  • Cakirpaloglu, P. a Řehan, V. (2000). Determinanty a efekty sociální stratifikace mladých lidí v České republice. Československá psychologie, 44, 2, 110 – 131.

      • Canter, D. (1996). Psychology in Action. Aldershot: Dartmouth Publishing Company Limited.

      • Cieurzo, C. and Keitel, M. A. (1999). Ethics in Qualitative Research. In Suzuki, L. A. and Kopala, M. (Eds.). Using Qualitative Methods in Psychology. Thousand Oaks: Sage, 63 – 75.

      • Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Nakladatelství fakta.

      • Čermák, I., Hřebíčková, M. a Macek, P. (Eds.) (2003). Agrese, identita, osobnost. Brno: Psychologický ústav AV ČR.

      • Čirtková, L. (2007). Co vede ruku sériových vrahů. Psychologie dnes, 2, 24 – 26.

      • Čirtková, L. (2009). Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o.

      • Čirtková, L. (2006). Policejní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o.

      • Dabbs, J. M. jr., Ruback, R. B., Frady, R. L., Hopper, C. H., Sgoutas, D. D. (1998). Saliva testosterone and criminal violence among women. Personality and Individual Differences, 9, 269 – 275.

  • Debidin, M. a Lovbakke, J. (2009). Programy nápravy násilného chování ve vězení a probací. In Haper, G. a Chitty, Ch. Dopad nápravných opaření na recidivu pachatelů; Analýza toho „co funguje. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Dobrovolská, D. a Duplinský, J. (1981). Hodnotová orientace vysokoškoláka z hlediska současné koncepce hodnot. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

  • Dodge, K. A. and Coie, J. D. (1987). Social – information – processing foctors in reactive and proactive aggression in children’s peer groups. Journal of Personality and Social Psychology, 53, 1146 – 1158.

  • Elliott-Marshall, R., Ramsay, M. a Stewart, D. (2009). Alternativní přístupy k integraci pachatelů do společnosti. In Haper, G. and Chitty, Ch. Dopad nápravných opaření na recidivu pachatelů; Analýza toho „co funguje. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

    • Fife-Shaw, C. (2000). Questionnaire Design. In G.M. Breakwell, S. Hammond & C. Fife-Shaw (Eds.). Research Methods in Psychology. Sage Publications.

    • Fischer, S. (2006). Etopedie v penitenciární praxi. Ústí nad Labem: UJEP.

    • Fischer, S. (2009). Sociální patologie. Praha: Grada.

    • Fischer, S., Raboch, J. a Žukov, I. (2008). Analýza struktury hodnot a potřeb odsouzených v průběhu uvěznění. Československá psychologie, 52, 4, 388 – 396.

    • Frankl, V. E. (2006). Lékařská péče o duši: základy logoterapie a existenciální analýzy. Brno: Cesta.

    • Geen, R. G. (1990). Human Aggression. Pacific Grove: Books.

    • Gerlová, E., Weiss, P. a Ptáček, R. (2008). Implicitní teorie a kognitivní distorze u pachatelů sexuálních deliktů. Československá psychologie, 52, 5, 493 – 499.

    • Gillernová, I. (2009). Edukační interakce rodičů a dětí jejich proměny v reflexi dospívajících. Československá psychologie, 53, 3, 209 – 223.

    • Hare, R. (1980). A research scale for the assessment of psychopathy in criminal populations. Journal of Personality and Individual Differences, 1, 111 – 119.

  • Harper, G., Man, L-H., Tailor, S. a Niven, S. (2009). Faktory související s trestnými činy. In Haper, G. a Chitty, Ch. Dopad nápravných opaření na recidivu pachatelů; Analýza toho „co funguje. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Hartl, P. a Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.

  • Haškovcová, H. (2004). Manuálek o násilí. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotních oborů v Brně.

  • Hendl, J. (2009). Přehled statistického uvažování: Analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál.

  • Hnilica, K. (2007). Vývoj a změny hodnot v dospělosti. Československá psychologie, 51, 5, 437 – 459.

  • Homola, M. (1977). Motivace lidského chování. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

  • Irving, B. (1980). Police interogation: a case study of current practice. Research study no. 2, London. Royal Commission on Criminal Procedure.

  • Kluckhohn, F. R. (1950). Dominant and Substitute Profiles of Cultur Orientations. Social Forces, 28, 376 – 393.

  • Košutová, L. a Weiss, P. (1993). Příspěvek k psychologické charakteristice deviantních sexuálních agresorů. Česko-slovenská psychiatrie, 6, 363 – 367.

  • Koukolík, F. a Drtilová, J. (1996). Vzpoura deprivantů. Praha: Makropulos.

  • Kozielecki, J. (1976). Koncepcje psychologiczne czlowieka. Warszawa: Panstowowy instytut wydawniczy.

  • Křivohlavý, J. (1994). Mít pro co žít. Praha: Návrat domů.

  • Langmeier, J. a Krejčířová, D. (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada.

  • Lounová, J. a Mihola, J. (2005). Cesty prevence kriminálních deliktů. Trestní právo, 4, 3–6.

  • Lorenz, K. (1992). Takzvané zlo. Praha: Mladá fronta.

  • Marešová, A. (1994). Pachatelé trestných činů: K problematice jejich osobností a vybraných typologií. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Marešová, A. (2004). Pachatelé závažné násilné kriminality (výsledky analýzy vybraných případů odsouzených pachatelů). Trestní právo, 8, 14 – 19.

  • Marešová, A., Cejp, M., Baloun, V., Trdlicová, K. a Trávničková, I. (2008). Variantní scénáře vybraných druhů kriminality. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Marešová, A., Cejp, M., Holas, J. a Martinková, M. (2009). Kriminalita v roce 2007. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Matoušek, O. (1998). Mládež a delikvence. Praha: Portál.

  • Matoušek, V. (1980). Delikvence a desintegrovaná rodina. Praha: Univerzita Karlova.

  • Mednick, S. A., Gabrielli, W. F. jr. and Hutchings, B. (1987). Genetic factors in the etiology of criminal behaviour. In: S. A. Mednick, T. E. Moffitt, S. A. Stack (Eds.), The causes of crime: New biological approaches. New York: cambridge University Press, 74 – 91.

  • Moscovitch, M. (1995). Confabulation. In: Schaeter, D. (Ed.): Memory distortions: How minds, brains, and societies reconstruct the past. Cambridge, Harvard University Press, 226 – 251.

  • Moulisová, M.(2005). Motivace k páchání trestné činnosti ve světle teorie racionální volby. Kriminalistika, 3.

  • Moyer, K. E. (1968). Personality and Assessment. New York: Wiley.

  • Munková, G. (2001). Sociální deviace. Praha: Nakladatelství Karolinum.

  • Netík, K. (1998). K posuzování takzvané agresivity. PROPSY, 5, 14 – 15.

  • Němec, J. (1993). Psychopatie a kriminalita. Praha: vydavatelství a nakladatelství MV ČR Centurion.

  • Novotný, P. (2006). Epidemie delikvence. Liberec: Dialog.

  • Osecká, L. (1991). Typologie hodnotových hierarchií. Československá psychologie, 35, 127 - 134.

  • Pavlovský, P. a kol. (2004). Soudní psychiatrie a psychologie. Praha: Grada Publishing, a. s.

  • Petrusek, M. (1994). Aktuálnost „banálního“ zla Hannah Arendtové. In Gál, F. Násilí. Praha: Nakladatelství EGEM.

  • Pješčak, J. (1987). Kriminalistika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

  • Polaschek, D. L. L. and Ward, T. (2002). The implicite theories of potential rapists: What our questionnaires tell us. Aggression and Violent Behaviour, 7, 385 – 406.

  • Polišenská, V. A. (2005). Kvalitativní výzkum ve vězeňském prostředí a ovlivňující faktory. Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku IV: Vybrané aspekty teorie a praxe, 109 – 114.

  • Polišenská, V. A. (2008). Kvalitativní výzkum ve vězeňském prostředí 2: Spolupráce a kooperace s externisty. In M. Petrjánošová, R. Masaryk, B. Lášticová (Eds.). Kvalitatívny výskum vo verejnom prostore, 211-216.

  • Polišenská, V. A. (2009). Popis osobnosti pachatele trestného činu vloupání dle Cloningerova dotazníku temperamentu a charakteru. Československá psychologie, 53, 6, 545 – 555.

  • Polišenská, V.A. (2007). Vliv rodinného zázemí a vazby na místo na výběr cíle pachatelů vloupání. Společenské podmínky vzniku sociálních deviací, Sborník příspěvků ze semináře sekce sociální patologie MČSS. Kašperské Hory 18.–20. dubna 2007, 208 – 213.

  • Praško, J. a kol. (2009). Poruchy osobnosti. Praha: Portál.

  • Protivínský, M. (2003). Sériový vrazi. Kriminalistika, 4.

  • Rokeach, M. (1971). The measurement of values and value system. In. Abcarian, G., Soule, J. W. (Eds.), Social Psychology and political behavior. Columbus, OH: Charles Merrill.

  • Rokeach, M. (1973). The nature of human values. New York: Free Press.

  • Rushton, J. P., Fulker, D. W., Neale, M. C., Nias, D. K. and Eysenck, H. J. (1986). Altruism and aggression: The heritability of individual differences. Journal of Personality and Social Psychology, 50, 1192 – 1198.

  • Řehan, V. a Cakirpaloglu, P. (2000). Sociální status a hodnotová orientace mladé generace. Československá psychologie, 44, 3, 202 – 217.

  • Říčan, P. (1999). Krutost jako prožitek a jako motiv. Československá psychologie, 43, 6, 543 – 555.

  • Říčan, P. (1975). Psychologie osobnosti. Praha: Nakladatelství Orbis.

  • Sak, P. a Semrád, J. (1999). Hodnoty a sociální deviace. Policista, 7, 1 – 8.

  • Sekera, J. (1994). Hodnotová orientace a mezilidské vztahy v pedagogických sborech. Ostrava: Pedagogická fakulta Univerzity v Ostravě.

  • Schwartz, S. H. (1992). Universals in the content and structure of values: theoretical advances and empirical tests in 20 countries. In M. Zanna (Ed.), Advances in Experimental Social Psychology, Vol. 25 (pp.1-65). New York: Academic Press.

  • Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti : člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal.

  • Spurný, J. (1996). Psychologie násilí. Praha: EUROUNION s. r. o. .

  • Spurný, J. a Matoušková, I. (2007). Psychologická podpora objasňování a vyšetřování trestných činů s extremistickým podtextem. Kriminalistika, 1, 289 - 300.

  • Stevens, A., Kesslerová, I. a Steinacková, K. (2007). Přehled osvědčených postupů při prevenci různých typů násilí v Evropské unii. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Svoboda, M. (1999). Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál.

  • Svoboda, M., Češková, E. a Kučerová, H. (2006). Psychopatologie a psychiatrie. Praha: Portál.

  • Šolcová, I. (2006). Agrese a sebevědomí. Československá psychologie, 50, 3, 231 – 237.

  • Toch, H. (1975). Men in crisis: Human breakdowns in prison. Chicago: Aldine.

  • Toch, H. (1969). Violent men: An inquiry into the psychology of violent. Chicago: Aldine-Atherton.

  • Večerka, K. a kol. (1997). Prevence kriminality v teorii a praxi. Praha: Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra ČR.

  • Velehradský, A. a kol. (1978). Hodnocení a hodnoty v činnosti člověka. Praha: Nakladatelství Svoboda.

  • Vennard, J., a Hedderman, C. (2005). Účinné způsoby intervence vůči pachatelům. In Nuttall, Ch. Snižování kriminality: Zhodnocení výzkumných poznatků a způsobech nakládání s kriminálním chováním. Institut pro kriminologii a sociální prevenci.

  • Vondráček, V. (1964). Hodnocení a jeho poruchy z hlediska psychiatrie. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

  • Vyhlídalová, P. (2005). Dvě tváře násilníka. Psychologie dnes, 6, 25 – 27.

  • Vykopalová, H. (2001). Násilí v rodině. Kriminalistika, 4.

  • Vymětal, J. a kol. (2007). Speciální psychoterapie. Praha: Grada.

  • Výrost, J. a Slaměník, I. (1997). Sociální psychologie. Praha: nakladatelství ISV.

  • Walby, S. a Allen, J. (2009). Domácí násilí, sexuální napadení a pronásledování; výsledky britského průzkumu o kriminalitě. Institut kriminologie a sociální prevence.

  • Weir, E. (2005). Preventing violence in youth. Canadian Medical Association Journal, 172(10), 1291-1292.

  • Weiss, P. a Zimanová, J. (1986). K charakteristice deviantních a nedeviantních sexuálních delikventů. Kriminalistický sborník, 30, 122 – 128.

  • Zapletal, J. a kol. (2008). Prevence kriminality. Praha: Policejní akademie České republiky.



Internetové a jiné zdroje:


  • Informace o kuřimské věznici, staženo 8. 12. 2009 z http://www.vscr.cz/veznice-kurim-46/

  • Počet vězňů v české republice, staženo 2.3. 2010 z http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/statistiky-a-udaje-103/mesicni-statisticke-hlaseni-1233/2010-1239/

  • Počty vězňů v Evropské unii, staženo 2. 3. 2010, ze statistického ústavu Evropské unie Eurostat, z http://ec.europa.eu/eurostat

  • Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, v platném znění. Staženo 27. 2. 2010 z http://www.epravo.cz

  • Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění. Staženo 27. 2. 2010 z http://www.epravo.cz

  • Zprávy o konkrétních případech trestné činnosti v České republice, staženo 8. 3. 2010, z http://www.idnes.cz, http://www.portal.cz, http://www.policie-cr.cz

  • Úroveň vzdělání obyvatelstva dle českého statistického úřadu, staženo 11. 3. 2010, z http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/p/4113-03

Yüklə 1,22 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   ...   6   7   8   9   10   11   12   13   14




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©muhaz.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

gir | qeydiyyatdan keç
    Ana səhifə


yükləyin