Masarykova univerzita

4.4 Další ropná krize a její odraz ve vzájemných vztazích

Až do vypuknutí arabského ropného embarga roku 1973 byl zájem americké vlády o energetické záležitosti převážně pasivní, nicméně ropná krize zahájená OPECem donutila Bílý dům ke změně svého dosavadního přístupu a vztahy mezi ropnými společnostmi a vývozními státy tak byly nahrazeny vztahy na vládní úrovni. Bílý dům proto převzal primární zodpovědnost za vypracování základních pravidel pro přímé jednání se Saúdskou Arábií o energetických otázkách. Základní struktura amerických požadavků vůči Saúdské Arábii týkající se ropy zůstala zásadně nezměněna po několik následujících desetiletí. Jednalo se o zajištění kontinuálních dodávek dostatečného množství ropy za rozumné ceny k uspokojení potřeb západního světa. Určení množství produkce a ceny ropy pak bylo často předmětem intenzivních jednání mezi Washingtonem a Rijádem. (Long 1983: 27).

Masivní akumulace zásob zahraničních měn saúdskou vládou díky ropné krizi vyvolávala obavy v některých kruzích Washingtonu z poškození světových hotovostních rezerv, nedojde-li k jejich recyklaci prostřednictvím nákupů produktů a služeb. K tomu měla sloužit výše zmíněná komise pro ekonomickou spolupráci. Na druhou stranu se někteří ve Washingtonu obávali, že saúdští a další arabští producenti ropy investují ve Spojených státech tak obrovské sumy, že si budou schopni vytvořit politickou kontrolu nad americkou ekonomikou. Z tohoto důvodu předložili v tomto období někteří zákonodárci v Kongresu návrhy na přímé či nepřímé omezení investic z arabských zemí avšak bez konkrétního výsledku. (Long 1983: 30).

Saúdská vláda zaujímala tradičně umírněnou politiku týkající se stanovování ceny ropy a patřila mezi vedoucí zemi konzervativního tábora, do něhož se dále většinou počítaly Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Bahrajn a Katar.

K prvnímu zásadnímu jednání OPECu po vyřešení ropné krize došlo až v prosinci 1976 v Dohá, na němž musela Saúdská Arábie čelit tlaku většiny členských států na okamžité zvýšení ceny barelu o 10 % s navýšením o dalších 5 % v polovině roku 1977. Saúdští představitelé podpoření pouze Spojenými arabskými emiráty však souhlasili s okamžitým zvýšením jen o 5 % s tím, že v polovině roku 1977 zvýšili cenu rovněž o dalších 5 % výměnou za souhlas ostatních členů OPECu s jejím zmrazením až do konce roku. Jednání saúdské vlády v této době může být částečně vysvětleno snahou získat podporu nové Carterovy administrativy. Pozitivní vývoj v palestinsko-izraelské otázce a získání podpory pro nákup amerických zbraní upřednostnil Rijád před potencionálním ekonomickým ziskem. Vedle těchto konkrétních politických zájmů sledovali saúdští představitelé i další cíle, jimiž bylo udržení vůdčí role v rámci OPECu a umožnění ekonomického zotavení západních ekonomik, na kterých byla Saúdská Arábie silně závislá. V tomto případě tak vedly ekonomické a politické zájmy k sledování strategie vysoké produkce a relativně mírných cen. (Quandt 1981: 129-130).

Pozornost světa se v této době měla brzy obrátit směrem k Íránu, kde se začalo pomalu rozpadat šáhovo impérium. Od léta 1978 se zemí postupně šířila lidová nespokojenost s politickými represemi a sociálními podmínkami. Množství pracovníků klíčových podniků přešlo do hromadné stávky, jež významně ochromila hospodářské fungování země. Těmto stávkám se v říjnu téhož roku nevyhnuly ani znárodněné ropné rafinérie, v nichž zastavilo práci 37 000 dělníků, což snížilo produkci íránské ropy z 6 mil. barelů a 1,5 mil. barelů denně. Toto drastické snížení produkce vyvolalo v mnoha zemích západní Evropy, Japonska a USA, jež na ní byly z větší či menší míry závislé, obavy z nedostatku ropy. (Time, 13. 11. 1978).

Situace se ještě více zhoršila s příchodem roku 1979, když v lednu se produkce v ropných rafinériích téměř úplně zastavila, což dokonce vyústilo v poněkud paradoxní situaci, kdy USA byly nuceny poslat nouzové dodávky ve výši 200 000 barelů benzínu a nafty pro uspokojení íránských domácích potřeb. V daném případě bylo ohroženo 5 % celkových dodávek ropy Spojeným státům, nicméně Japonsko a západní Evropa na tom byly ještě podstatně hůře. Výpadek produkce íránské ropy představující přibližně 2 mil. barelů denně činil aktuálně zhruba 4 % globální spotřeby ropy. (Time, 5. 2. 1979).

Reakcí na tuto druhou ropnou krizi během pouhých pěti let bylo červencové vystoupení prezidenta Jimmyho Cartera před americkou veřejností. Hlavním poselstvím jeho projevu bylo konstatování, že nejvážnějším aktuálním problémem nebyla dle něj energie či inflace nýbrž krize důvěry. Eroze naší důvěry v budoucnost hrozí zničením sociálního a politického uspořádání Ameriky. Varoval před tím, že naši lidé ztrácí víru nejen v samotnou vládu ale ve  schopnost občanů sloužit jako koneční vládci a tvůrci naší demokracie. Carterova kritika v mnohém připomínala slova kritiků popisující příčiny dnešní finanční a ekonomické krize. Carter vyjádřil obavy, že .....příliš mnoho z nás v současnosti upřednostňuje uctívání pohodlnosti a spotřeby. Lidská identita již není definována tím, co kdo dělá, ale co kdo vlastní. Avšak my jsme zjistili, že vlastnictví věcí a spotřeba věcí neuspokojí naši touhu po smyslu. Přišli jsme na to, že kupení materiálního zboží nemůže naplnit prázdnotu životů, jenž nemají žádnou důvěru nebo cíl. Symptomy krize viděl Carter ve skutečnosti, že poprvé v historii země byla většina lidí přesvědčena, že nadcházejících pět let bude horších než těch předchozích.

Cestu z krize pak viděl prezident skrze obnovení sebedůvěry a víry v Ameriku. Aby se USA dostaly z této celospolečenské stagnace, musel se americký národ vydat cestou společného cíle a obnovení amerických hodnot. ....Energie bude okamžitou zkouškou naší schopnosti sjednotit tento národ a může být rovněž standartou, kolem níž se shromáždíme. Na energetickém bitevním poli můžeme získat pro náš národ novou důvěru a můžeme opět získat vládu nad naším společným osudem. Prezident tak všechny vyzval k rozhodné akci proti závislosti na zahraniční ropě, jež ohrožovala ekonomickou nezávislost a bezpečnost USA.

V této souvislosti pak vytyčil několik cílů americké energetické politiky. Za prvé určil rok 1977 jako maximální hranici spotřeby cizí ropy s tím, že další spotřeba energie měla být pokryta skrze domácí produkci a úsporná opatření. Za druhé stanovil dovozní kvóty na dodávky ze zahraničí. Za třetí rozhodl o vyčlenění rozsáhlých prostředků na rozvinutí alternativních zdrojů energie. Za další požádal Kongres o schválení zákona zavazujícího veřejné společnosti k redukci využívání ropy o 50 % během příštího desetiletí a k přechodu na jiné zdroje zvláště uhlí. Za páté se rozhodl požádat Kongres o vytvoření energetické mobilizační rady se zodpovědností za dokončení klíčových energetických projektů. Nakonec navrhl konzervační program zahrnující každý stát, okres, město a americkou domácnost.

Ve vyřešení energetické krize spatřoval Carter rovněž řešení duchovní krize národa, jež mohlo znovu podnítit smysl pro jednotu a důvěru v budoucnost. (Carter 1979c). Nicméně další roky měly ukázat, že zbavení se závislosti na ropě z Perského zálivu bude podstatně náročnější úkol, než si Carter v tuto chvíli představoval.

Ropnou krizi následně ještě více prohloubilo vypuknutí irácko-íránské války v září 1980, která způsobila dočasné zastavení ropné produkce na obou stranách Perského zálivu.

V této velmi kritické situaci přelomu let 1978 – 1980 měla sehrát klíčovou úlohu právě Saúdská Arábie, která si vyměnila předchozí roli s Íránem, jenž nahradil zadržované saúdské dodávky ropy během arabského embarga o pět let dříve.

Saúdská vláda se proto v prosinci 1978 rozhodla zvýšit svou produkci ropy na svou téměř maximální kapacitu 10,4 mil. barelů denně. V lednu následujícího roku náhle oznámila zmražení produkce na úroveň 9,5 mil. b/d na první čtvrtletí 1979, což přišlo bezprostředně po zasedání OPECu, jenž se dohodl na postupné tvorbě ceny. Po únorovém převzetí moci novým islámským režimem v Teheránu Saúdové uvalili nový strop 8,5 mil. b/d na druhou čtvrtinu roku, což vytvořilo prostor pro obnovení íránského exportu, nicméně mělo za následek další zvýšení cen. Spojené státy vyvinuly maximální úsilí, aby přiměly Rijád k návratu na úroveň 9,5 mil. b/d. Do té doby ceny OPECu raketově narostly přes 20 USD za barel, ačkoliv se Saúdové po dobu několika měsíců drželi ceny 18 USD. V druhé polovině roku 1979 pak Rijád snížil svou produkci v důsledku íránského tlaku, i když si za barel účtoval podstatně méně než ostatní členové ropného kartelu.

Na rok 1980 si saúdští představitelé vytyčili za cíl sjednocení cen s ostatními členy OPECu. Z tohoto důvodu udržovali Saúdové produkci na úrovni 9,5 mil. b/d a ceně 28 USD za barel, zatímco ostatní ho prodávali za 32 USD a více. V důsledku rozpoutání irácko-íránského konfliktu oznámila počátkem října 1980 saúdská vláda navýšení produkce ropy o téměř 1 mil. b/d jako náhradu za výpadek iráckých a íránských dodávek, čímž se jejich země dostala na téměř maximum své produkční kapacity. Na konci roku zvýšila Saúdská Arábie cenu barelu na 32 USD, přesto stále prodávala o několik dolarů levněji než ostatní.

Během první poloviny roku 1981 pokračovali Saúdové ve své maximální produkci, díky čemuž se začaly ceny ropy pomalu snižovat. Na červnovém zasedání OPECu v Ženevě bylo oznámeno zmrazení cen na celou zbývající část roku, nicméně Saúdská Arábie přesto odmítla snížit produkci kvůli zastavení pádu cen. Další neúspěšný pokus o sjednocení cen byl učiněn na srpnovém zasedání OPECu. Na něm odmítli radikální členové akceptovat návrh na referenční cenu 34 USD, a proto se Saúdové rozhodli držet vlastní cenu ve výši 32 USD za barel, nicméně souhlasili se snížením produkce od září 1981 na 9 mil. b/d, aby se zabránilo strmému propadu cen. (Quandt 1981: 130-133). Následující rok se již situace z velké míry stabilizovala a vrátila se na průměrnou úroveň před vypuknutím krize.

Revoluční změny na mezinárodně-politické scéně a ropná politika saúdské vlády ještě více upevnily vazby mezi Washingtonem a Rijádem. Jak vyjádřil jeden odborník na OPEC, zmíněné události daly vzniknout „strategickému trojúhelníku“ založeném na vztahu OPECu vydanému na milost Saúdské Arábii, Saúdské Arábii spojené s USA a USA zavázanými k ochraně Saúdské Arábie. (Amirahmadi 1993: 48). Přestože nelze tuto symbolickou konfiguraci brát doslova, měla nesporně vysokou relevanci. Celá tato konstrukce pak byla namířená proti Íránu, jenž se postupně stal největším vyzyvatelem zájmů Spojených států a Saúdské Arábie v Perském zálivu.