Masarykova univerzita

2.6 Administrativa Billa Clintona

2.6.1 Nová globální strategie pro post-bipolární svět

Bývalý arkansaský guvernér William Clinton se ujímal otěží americké vlády ve zcela unikátním období americké historie. Byl totiž po konci druhé světové války prvním americkým prezidentem, který nemusel čelit mocné hrozbě Sovětského svazu a jenž rovněž nezdědil žádný vážný válečný konflikt. Tato doba však představovala pro novou administrativu s určitou nadsázkou větší výzvu než předchozí období Studené války pro vlády minulé, neboť bez jasně definovaného nepřítele, proti němuž se mohla snadno vymezit a získat podporu národa, tak byla nucena vyvinout zcela novou strategii prostou všech starých schémat.

Zásadní roli při formulaci nové politiky sehrál Clintonův poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake, který společně se svými spolupracovníky sestavil klíčové fundamenty nové koncepce. Pro analýzu hlavních zásad a záměrů administrativy dobře poslouží Lakeova přednáška na Johns Hopkins University proslovená v září 1993.

S odkazem na rozpad Sovětského svazu poukázal Lake na zvýšenou bezpečnost Spojených států, což ovšem vzhledem ke změněnému světovému uspořádání vyžadovalo nový druh myšlení. Toto nové bezpečnostní prostředí tak způsobilo, že co činíme mimo naše hranice, má okamžité a trvalé následky pro všechny Američany. Hranice mezi zahraniční a domácí politikou tak dle jeho mínění již zmizely.

Nová éra, do níž právě svět vstoupil, se dle Lakea vyznačovala čtyřmi charakteristickými rysy. Prvním fundamentálním znakem této nové doby bylo mnohem univerzálnější rozšíření demokracií a tržních ekonomik ve světě než kdykoliv v minulosti. Tento fakt se snažil vysvětlit přesvědčením, že idea svobody jako společný jmenovatel demokracie a tržní ekonomiky, měla univerzální platnost bez jakéhokoliv kulturního ohraničení. Proto dle Lakeova mínění lidstvo nedospělo ani ke konci dějin ani ke střetu civilizací, ale do okamžiku ohromné příležitosti pro demokracii a podnikání. Druhým rysem nového údobí světových dějin byla dominantní síla Spojených států na základě nejsilnějšího světového vojska, největší ekonomiky a nejdynamičtější multietnické společnosti. Toto postavení USA bylo ještě posíleno globálním příkladem představovaným jejich demokratickými a tržními institucemi. Bez nebezpečí vývojového zvratu v Rusku tak pro USA představovaly nejvážnější hrozby především terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, národnostní konflikty a zhoršování globálního životního prostředí. Třetím významným aspektem charakterizujícím toto období bylo vypuknutí řady národnostních konfliktů. V Lakeově pohledu tak představovala hlavní výzvu našemu uvažování, naší politice a našim mezinárodním institucím skutečnost, že většina konfliktů se děje spíše uvnitř než mezi národy. Z důvodu svých národních zájmů či humanitárních ohledů proto byly někdy Spojené státy nuceny se v těchto vnitřních konfliktech unilaterálně či multilaterálně angažovat, čímž již Lake nepřímo předznamenal Clintonovu politiku humanitárních intervencí. Posledním elementem této éry pak dle jeho mínění bylo dramatické zrychlování tepu planety a s tím související rychlost změn lidských událostí.

Z výše charakterizovaného světa pro Spojené státy vyplývala povinnost se nejen angažovat, ale i vést. Zároveň jak se postupně rozšiřovala svobodná zóna demokracie a tržních ekonomik, stávaly se dle Lakea USA bezpečnější, protože demokracie neinklinují k vedení válek mezi sebou nebo sponzorování terorismu. Ústředním heslem Clintonovy vlády po celé jeho období bylo proto přesvědčení, že nástupkyní doktríny zadržování musí být strategie rozšiřování, a to rozšiřování svobodného světového společenství tržních demokracií. Při prosazování vznešených ideálů svobody a demokracie však varoval před propadnutím čirému idealismu a naopak zdůraznil nutnost akcentovat i realistické pojetí politiky spočívající v určení amerických národních zájmů. Dle Lakeova názoru tak bylo nutné, aby tato politika kombinovala naše širší cíle jako pěstování demokracie a trhů s našimi tradičnějšími geostrategickými zájmy. Musí rovněž obsahovat jak nejlépe rozšiřovat naše velké nicméně omezené zdroje národní bezpečnosti, a to finanční, diplomatické a vojenské.

V jeho pojetí existovaly celkem čtyři základní prvky strategie rozšiřování. Na prvém místě bylo nutné posílit společenství hlavních tržních demokracií, jež tvořily jádro, z něhož toto rozšiřování postupovalo. Dalším důležitým cílem pak bylo posílení nových demokracií a tržních ekonomik zvláště ve státech zásadní důležitosti a příležitosti. Další povinností USA bylo čelit agresi států nepřátelských vůči demokracii a trhům. Posledním nutným cílem byla realizace humanitárního programu, a to nejen poskytováním pomoci ale rovněž aktivitami, jež by napomáhaly zakořenit demokracii a tržním ekonomikám v regionech s největšími humanitárními problémy.

Nicméně přes tyto výše deklarované ideály si byl Lake velmi dobře vědom reality současného světa, a proto zcela bez obalu prohlásil, že naše strategie musí být pragmatická. Naše zájmy o demokracii a trhy nestojí osamoceny. Ostatní americké zájmy budou někdy vyžadovat, abychom se spřátelili a dokonce bránili nedemokratické státy kvůli vzájemně prospěšným důvodům. (Lake 1993).

Z těchto závěrečných slov je zjevné, do jakých oblastí jeho myšlenky především mířily. Jestliže se morální principy západní tradice dostaly do střetu s národními zájmy ve strategicky důležité oblasti, pak udržení přátelských vztahů s daným státem dostalo v mnoha případech přednost před narušením této vzájemně výhodné mocensko-politické symbiózy.

Stav po pádu komunistického politického a ekonomického systému popsal jeden americký novinář příměrem, kdy věk geopolitiky vytvořil prostor pro věk, jež může být nazýván geoekonomikou. Toto pojetí přesně zapadalo do představ zahraniční politiky prezidenta Clintona, jenž při jednom ze svých projevů ke Kongresu zdůraznil nutnost klást ekonomickou konkurenceschopnost do středu americké zahraniční politiky. Clinton tak prosazoval pohled, podle něhož měla demokracie převážit ve světě po období Studené války díky obchodním dohodám stejně tak jako díky volebním urnám. (Brinkley 1997: 116-117, 125).

Tento charakteristický rys americké zahraniční politiky se pak měl projevit za Clintona i ve vztazích vůči jednotlivým státům Blízkého východu, kdy snaha o prosazování amerického exportu v rámci pečlivě propracované ekonomické diplomacie často převažovala nad tradičními politickými tématy bilaterálních vztahů.

Skvělý vhled do uvažování Clintonovy administrativy nám poskytuje klíčový dokument A National Security Strategy of Engagement and Enlargement, jež byl poprvé publikován v únoru 1995. Tento vládní dokumentů se zásadně lišil od všech předchozích národně-bezpečnostních strategií svým globálním přístupem zdůrazňujícím nejen tradiční vojensko-bezpečnostní témata, ale zahrnutím i otázek širšího globálního významu jako udržitelného rozvoje, podpory obchodu a volného trhu a v neposlední řadě prosazování demokracie.

V pasážích pojednávajících o nevojenských otázkách byla oblast Perského zálivu zmíněna pouze jednou, a to v souvislosti s energetickou bezpečností. Velký prostor byl v této strategii kromě ekonomických témat věnován prosazování demokracie. Celkový přístup dobře vystihovalo prohlášení, že všechny strategické zájmy USA – od prosazování domácí prosperity k zabraňování globálním hrozbám ze zahraničí - jsou plněny rozšiřováním společenství demokratických národů s tržními ekonomikami. Klíčovou součástí americké národně-bezpečnostní strategie tak byl důraz na spolupráci s novými demokratickými státy respektujícími svobodný trh a lidská práva, což plně odpovídalo vizi předestřené Anthony Lakem.

Při prosazování demokracie a tržních ekonomik však opět vystoupil do popředí selektivní přístup, když se slibovala pomoc pouze těm státům, které se nacházely v oblastech s nejsilnějšími bezpečnostními zájmy a s největším významem pro USA. Jak bylo trefně poznamenáno, nemělo se jednat o žádné křižácké tažení demokracie, ale měl to být pragmatický závazek vidět působit demokracii tam, kde nám to pomůže nejvíce. Proto musíme zaměřit naše úsilí na pomoc státům, jež ovlivňují naše strategické zájmy jako ty s velkými ekonomikami, významnou polohou, jadernými zbraněmi nebo potencí vzniku uprchlíků směřujících do našeho státu nebo do zemí klíčových přátel a spojenců. (White House 1995a: 22-23).

Se zmiňovanou snahou na podporu tržních demokracií dle administrativy rovněž souviselo garantování základních lidských práv na globální scéně. Za tímto účelem měly USA podniknout několik iniciativ na zajištění univerzality těchto práv a zlepšení mezinárodních mechanismů pro jejich podporu. V této souvislosti se poukazovalo na pokračující úsilí Spojených států na ochranu lidských práv na bilaterální úrovni. (White House 1995: 23-24).

Z výše uvedeného proto není překvapující, že pro Clintona byla logicky valná většina blízkovýchodních států z velké míry důležitá pouze prizmatem utilitárních ekonomických zájmů a vojenské bezpečnosti. Z hlediska politické relevance však byla marginální, neboť nesplňovala jeho kritéria svobodných demokracií a tržních ekonomik. Co se týče závazku k ochraně lidských práv na bilaterální úrovni, na příkladu Saúdské Arábie budeme mít možnost vidět, nakolik byl tento deklarovaný cíl aplikován v praxi.

Pro posouzení vážnosti závazků vůči dodržení výše deklarovaných zásad nám může posloužit pohled na politiku Clintonovy administrativy týkající se vývozu konvenčních zbraní. V polovině února 1995 byla zveřejněna Presidential Decision Directive (PDD) 34, která stanovila jednotlivá kritéria, jež měla být určující při rozhodování o dodávkách zbraní dané zemi. Mezi klíčovými faktory pro povolení daného vývozu byl uveden zejména: soulad s mezinárodními smlouvami a iniciativami na kontrolu zbraní, splnění legitimních bezpečnostních potřeb USA a přijímající země, soulad s americkými zahraničně-politickými zájmy a zájmy na stabilitu regionu, jeho vliv na americké schopnosti a technologickou převahu, ochrana citlivých technologií a možného neoprávněného převedení třetí straně, chování příjemce v oblasti lidských práv, terorismu a šíření zbraní a možnost jeho zneužití pro pochybný vývoz aj. (White House 1995b).

V porovnání s velmi propracovaným souborem opatření Clintonova demokratického předchůdce Jimmyho Cartera překvapí absence větší pozornosti vůči dodržování zásad demokratické vlády, lidských práv příp. tržní ekonomiky jako podmínek pro umožnění vývozu příslušných zbraňových systémů kromě zmínky o zajištění mezinárodních smluv o kontrole zbraní. Tento postoj se měl následně viditelně projevit i v politicko-vojenských vztazích se Saúdskou Arábií.

2.6.2 Přístup k Blízkému východu v rámci post-bipolárního světového uspořádání

Výše popsanou strategii do jisté míry korigovala slova náměstka ministra zahraničí pro Blízký východ Roberta H. Pelletreaua pronesená v květnu 1996 v Tampě na sympoziu příslušníků Velitelství střed⁶, na němž velmi detailně nastínil zájmy a cíle americké politiky v tomto regionu.

Pelletreau pronesl, že přes zásadní posun, kterého bylo dosaženo v oblasti arabsko-izraelského mírového uspořádání, zůstávala celá řada problémů nevyřešených. Za hlavní problémy a výzvy vycházející z oblasti Blízkého východu označil hrozbu šíření zbraní hromadného ničení, hraniční spory, vnitřní nestabilitu států, ekonomickou zaostalost, lidská práva a dále terorismus, extremismus a fanatismus.

Vzhledem k množství zájmů, které byly dle jeho mínění v sázce, musely USA zvolit proaktivní přístup. Ten měl mít podobu nejen zabránění vypuknutí konfliktů a prosazování mírového řešení vzájemných rozporů, ale rovněž podobu změn chování a omezení prostředků potencionálních válečníků a izolace extrémistů. Těchto cílů pak mělo být dosaženo vytrvalou angažovaností podloženou americkou vojenskou silou a podporou amerických přátel a spojenců.

Úhelným kamenem celkové zahraniční politiky USA zůstávalo zajištění spravedlivého, trvalého a komplexního míru mezi Izraelem a jeho sousedy. Mírový proces byl americkou administrativou nahlížen jako prostředek k rozšíření regionální stability, odstranění fanatismu a k politickému a ekonomickému rozvoji. Tato aktivní angažovanost pak měla Spojeným státům zajistit naplnění klíčových amerických zájmů, mezi něž patřilo především zachování bezpečnosti a prosperity Izraele, udržení bezpečnostního uspořádání Perského zálivu a komerčního přístupu k jeho zdrojům, dále boj proti terorismu a zbraním hromadného ničení, podpora amerického obchodu a prosazování politických a ekonomických reforem. (Pelletreau 1996).

Z těchto několika prohlášení je zcela zřejmý důraz na některé odlišné priority, které v předešlých vládách nebyly vůbec nebo jen málo znatelně artikulovány. Zatímco předchozí republikánské administrativy pojímaly blízkovýchodní mírový proces většinou jako jeden z lokálních problémů, představitelé Clintonovy vlády ho postavili do centra americké zahraniční politiky a samotný prezident vložil do jeho řešení velkou část svého politického kapitálu. Slova náměstka Pelletreaua rovněž konvenují s National Security Strategy z roku 1995, která kromě tradičních národně bezpečnostních zájmů v regionu jako obrana a ropa zdůrazňovala i „měkká“ témata zvláště americký obchod a politické a ekonomické reformy, což plně odpovídalo Clintonově globální agendě.

Ve svém výkladu se pak Pelletreau soustředil na dvě největší aktuální blízkovýchodní výzvy, a to mírový proces a bezpečnost Perského zálivu.

S ohledem na zásadní roli jakou hrál blízkovýchodní konflikt dle jeho vyjádření v celé oblasti, chopily se proto USA iniciativy na bilaterální úrovni (Izrael, Jordánsko, OOP, Sýrie ad.) i na úrovni multilaterální. Jak vyplývá z následujících vyjádření, toto úsilí bylo podniknuto nejen kvůli odstranění permanentního zdroje extremismu a terorismu ale rovněž pro vytvoření příznivých podmínek pro stimulaci meziregionální ekonomické aktivity a pro odstranění obchodních překážek mezi jednotlivými státy regionu.

Klíčovou národně-bezpečnostní otázkou pro USA zůstávala nadále ochrana jejich přátel a životních zájmů v Zálivu proti hrozbě hegemonie a regionálního konfliktu. Jako hlavní aktuální hrozby byly vnímány vládnoucí režimy v Íránu a Iráku, jež se snažila Clintonova administrativa eliminovat prostřednictvím strategie dvojího zadržování.

Důležitým doplňkem k politickému úsilí o zadržování Iráku a Íránu bylo zvýšení vojenské síly států GCC. V této souvislosti pak Pelletreau představil přístup složený ze třech klíčových prvků. V prvé řadě se jednalo o posílení obrany každého státu Zálivu prostřednictvím prodeje amerického vojenského materiálu a výcvikových programů. Druhým příspěvkem pak mělo být podpoření regionální obranné spolupráce mezi státy Zálivu prostřednictvím kolektivního bezpečnostního uspořádání v rámci GCC. Poslední vrstvou měla být bilaterální bezpečnostní spolupráce s jednotlivými státy. Sem patřila zejména zvýšená americká přítomnost v regionu na nestálé bázi, rozmístění potřebného vojenského vybavení v Kuvajtu a Kataru, rozšíření společných vojenských cvičení, prohloubení vzájemných konzultací a výměna zpravodajských informací.

Poslední pasáž svého projevu věnoval Pelletreau výzvám vyplývajících z vnitřních nedostatků jednotlivých států ať politického, ekonomického či sociálního charakteru, jež byly považovány za živnou půdu pro sekulární a islámský extremismus směřující proti americkým zájmům a zájmům ostatních států Blízkého východu. S ohledem na nepopulárnost americké přítomnosti mezi arabskou veřejností zdůrazňoval nutnost citlivého přístupu vůči arabské kultuře a tradicím. Americké požadavky měly být založeny na společném zájmu a být projednávány prostřednictvím vzájemných konzultací. Přes respektování místních tradic však měly USA usilovat o podporu ekonomických reforem, zastupitelské demokracie, lidských práv a vlády zákona. (Pelletreau 1996).

V podobném duchu hovořil náměstek Pelletreau již o rok dříve při jiné příležitosti, když se detailně vyjadřoval k politickým reformám na Blízkém východě. Zmínil některé povzbudivé příklady postupně probíhající politické liberalizace v některých zemích, kam zařadil i palestinská území, Omán, Bahrajn a Saúdskou Arábii.

Při vypočítávání těchto pozitivních kroků se také Pelletreau dotazoval, jak by v tomto procesu mohly být nápomocny Spojené státy. Na prvním místě pak uvedl otázku lidských práv, jež se měla stát předmětem dialogu s vládami a ostatními představiteli regionu. Na dalším místě vyzdvihl vzájemnou spolupráci v podpoře větší politické otevřenosti, svobody tisku, politické participace, občanské společnosti, svobodného podnikání a boje proti extremismu a teroru. Na konec uvedl úsilí o pokrok v arabsko-izraelském mírovém procesu a regionální bezpečnosti.

Ve svém projevu Pelletreau také odkázal na každoroční zprávu ministerstva zahraničí o dodržování lidských práv včetně zemí Blízkého východu, jež dle jeho vyjádření byla často základem diskuzí s nejvyššími představiteli dotčených zemí.

Bohužel z dostupných veřejných zdrojů nevyplývá, že by se tyto diskuze týkaly rovněž Saúdské Arábie a případně jaké konkrétní otázky by byly v této souvislosti nastoleny.

Na závěr svého vystoupení se vyjádřil k možnému střetu vzájemně si konkurujících cílů s odlišnou mírou priorit a naléhavosti. Doslova prohlásil, že by bylo sebezničující se hnát za prosazováním demokracie do té míry, že bychom zničili nebo podkopali naše další cíle. To často vyžaduje otevřenost, flexibilitu, optimismus, trpělivost, vytrvalost a pečlivé vyvažování zájmů, abychom dosáhli tolik odlišných cílů. (Pelletreau 1995).

S odkazem na americké úsilí o větší demokratizaci a liberalizaci zemí regionu přítomné ujistil, že Spojené státy neobhajují jeden systém vlády vytvořený v USA, jež by byl aplikovatelný všude na světě. Naopak země Blízkého východu měly při formování vládních institucí vycházet ze svých vlastních kulturních a společenských tradic. Z tohoto důvodu zdůraznil, že by bylo krátkozraké a nakonec neúspěšné usilovat o transplantaci cizích forem vlády do politického uspořádání Blízkého východu. Ve stejném duchu nemůžeme být ale spokojení ani se statutem quo. Je vyžadována střední cesta, jež je trpělivá ale angažovaná, flexibilní ale vytrvalá. (Pelletreau 1995).

Výše uvedená slova poskytují velmi dobrý rámcový návod, jak administrativa hodlala postupovat vůči jednotlivým státům v této klíčové oblasti. Z výše uvedeného vyplývá, že si vláda ponechávala poměrně široký manévrovací prostor pro prosazování svých jednotlivých priorit, které neměly být v rozporu s nejdůležitějšími zájmy. Na konkrétním příkladu Saúdské Arábie dobře uvidíme, zda se více uplatnily principy demokracie a lidských práv, či zda převážily jednotlivé aktuální politické a ekonomické zájmy.

2.6.3 Clintonův závazek vůči šíření demokracie a saúdská realita

Se stavem demokracie většinou přímo souvisí i míra dodržování základních lidských práv. Jak již bylo zmíněno v souvislosti s Bushovou administrativou, po vypuknutí války v Zálivu a rozmístění amerických a ostatních spojeneckých vojsk na saúdské půdě v letech 1990-1991 se rozhodl saúdský král Fahd podniknout určité kroky k pomalému přiblížení saúdského politického systému západním standardům.

Komplexní představu o situaci ohledně stavu lidských práv v Saúdské Arábii nám poskytují každoroční zprávy Bureau of democracy, human rights and labor amerického ministerstva zahraničí. Oficiální pohled na tuto oblast nám poskytne zpráva pro rok 1996, která pojednávala o všech důležitých aspektech. Díky této zprávě tak máme možnost konfrontovat optimistická slova náměstka Pelletreaua s hodnocením odborníků na lidská práva.

V části zaměřené na osobní integritu americké ministerstvo zahraničí upozorňovalo na týrání či špatné zacházení zadržovaných osob včetně cizinců, jimž byl odepřen přístup k diplomatům či členům lidskoprávních organizací. Saúdská vláda striktně uplatňovala trestání zločinů dle islámského práva včetně amputací končetin, bičování, stínání hlav či kamenování. Přes zákaz svévolného věznění se objevovaly případy zadržení a uvalení vazby bez dodržení zákonného postupu. Zpráva upozorňovala na skutečnost, že úřady zadržovaly bez obvinění osoby, které veřejně kritizovaly vládu. Zajímavá je zmínka o neexistenci vynuceného exilu s výjimkou dvou osob, z jichž jednou byl Usáma bin Ládina, který žil mimo zemi z důvodů zbavení saúdského občanství.

Nicméně přes uvedenou kritiku byly naopak poměrně kladně hodnoceny podmínky ve věznicích zvláště ve Východní provincii. Rovněž nebyla zaznamenána žádná zpráva o politicky motivovaném zmizení osob.

Co se týče práva veřejného soudního přelíčení, bylo konstatováno, že nezávislost soudnictví byla zajištěna zákonem a většinou v praxi také respektována, nicméně soudci se příležitostně podvolovali vlivu výkonné moci zvláště členům královské rodiny. Upozorňovalo se dále na fakt, že postavení osob před soudem se lišilo dle pohlaví, občanství a sociálního postavení. Výpověď dvou žen měla váhu jako výpověď jednoho muže. Cizinci byli rovněž často trestáni tvrději než saúdští občané. Členové královské rodiny a ostatních vlivných rodin nepodléhali stejnému zákonu jako běžní občané.

V otázce politických vězňů neměli američtí představitelé k dispozici dostatek informací, avšak bylo jim známo uvěznění minimálně 9 osob opoziční skupiny Komise pro obranu legitimních práv. Místní občané i cizinci se rovněž stávali cílem obtěžování náboženské policie i když v menším měřítku než v předchozích letech.

V oblasti politických práv podle vyjádření tohoto úřadu saúdská vláda tvrdě omezovala svobodu projevu a tisku. Úřady nepřipouštěly kritiku islámu, vládnoucí rodiny nebo vlády. Kritikové napojení na organizovanou politickou opozici byli vězněni, dokud nepřiznali svůj přečin. Občané neměli právo změnit svou vládu, stejně jako neexistovaly žádné formální demokratické instituce. Ve zprávě se dále uvádělo, že domácí tisk se musel řídit striktními pravidly podporujícími islám a arabské zájmy. Přísná cenzura byla uplatňována rovněž na zahraniční tisk píšící o záležitostech, jež byly v rozporu s islámem. Podobným způsobem byla omezována i akademická svoboda. Dále saúdské úřady zakazovaly kina, hudební a divadelní představení s výjimkou folklórních vystoupení. Významně byla dle této zprávy omezena také svoboda shromažďování a sdružování. Veřejné demonstrace sloužící k vyjádření politického postoje, politické strany nebo jakýkoliv druh opozičních skupin byly zakázány.

Významným indikátorem míry dodržování práv a svobod byla rovněž svoboda náboženství. V tomto ohledu se otevřeně konstatovalo, že žádná svoboda náboženství neexistovala a za jediné oficiální náboženství byl považován islám. Všichni občané museli být dle zákona muslimové a vláda zakazovala projev ostatních náboženství. Konverze muslima k jinému náboženství byla chápána jako odpadlictví, které podléhalo trestu smrti. Představitelé šíitské menšiny byli na oficiální úrovni vystaveni sociální a ekonomické diskriminaci. Příslušníkům jiných náboženství nebylo dovoleno vykonávat veřejné ani soukromé aktivity, jinak riskovali uvěznění, bičování a deportaci ze země.

Zvláštní oddíl byl věnován omezeným právům žen. Ačkoliv neexistovaly žádné oficiální statistiky, mnoho žen bylo na základě zpráv nemocnic ošetřeno z důvodu domácího násilí. Ženy měly pouze omezená politická a sociální práva a nebylo s nimi dle vyjádření této zprávy zacházeno jako s rovnými členy společnosti. Byl zde mezi jinými uveden i známý zákaz řízení motorových vozidel platný i pro cizinky. Ženám rovněž nebylo dovoleno ošetření v nemocnici bez souhlasu mužského příbuzného, stejně jako domácí a zahraniční cestování bez mužského doprovodu. Ženy byly také vyloučeny ze studia určitých oborů a z určitých zaměstnání a pozic.

S ohledem na obecný postoj Saúdské Arábie k mezinárodním normám lidských práv saúdská vláda nepodepsala žádnou mezinárodní dohodu a smlouvu týkající se této problematiky, neboť nesouhlasila s mezinárodně uznanou definicí lidských práv a jako jediné vodítko jí sloužila interpretace islámského práva. Prohlášení o zneužívání lidských práv byla dle přítomné zprávy vládou ignorována či odsuzována jako útok na islám. (Department of State 1997).

Ministerstvo zahraničí bylo ochránci lidských práv chváleno za ochotu otevřeně kritizovat spřátelené vlády, avšak na druhou stranu zpochybňovali rozhodnost Clintonovy vlády cokoliv učinit proti uvedeným zneužíváním. (Lippman 1995).

Jak by se deklarované principy měly uplatňovat v reálné politice vůči spřáteleným arabským státům vysvětlil prezident při tiskové konferenci v prosinci 1995, když se ho jeden z přítomných novinářů dotázal na možnou kontraproduktivnost podpory nedemokratických vlád, jež byly kritické vůči mírovému procesu s přímým odkazem na Saúdskou Arábii, Egypt a Jordánsko. Prezident reagoval prohlášením, že tyto státy si musely své vnitřní záležitosti spravovat sami. Ale pokud budou zodpovědnými aktéry na mezinárodní scéně a pokud přispívají k mírovému procesu na Blízkém východě, budeme je považovat za naše partnery pro mír na Blízkém východě. To je první a nejdůležitější věc: Jak se sami spravují a jsou nápomocni mírovému procesu? (Clinton 1995).

Z veřejných vystoupení prezidenta Clintona případně jiných představitelů administrativy není k dispozici žádné prohlášení, které by zmiňovalo kritickou situaci dodržování lidských práv v Saúdské Arábii a učinilo ji předmětem politických jednání na bilaterální úrovni. Není známo, že by se prezident či jiný vysoký americký představitel jakkoliv kriticky vyjadřoval k vnitropolitickému systému Saúdské Arábie.

2.6.4 První fáze: útoky na americké cíle jako kriminální akt

Stažení sovětských vojsk z Afghánistánu, pád komunismu a následný kolaps Sovětského svazu neměl zásadní vliv pouze na vztahy velmocí, ale promítl se i do vnímání Spojených států radikálními islámskými fundamentalisty. Kritickým předělem se bezpochyby stala válka v Zálivu resp. okamžik, kdy saúdská vláda odmítla nabídku Usámy bin Ládina na vytvoření vlastní muslimské armády na obranu saúdského území proti irácké hrozbě. Vedle dlouhodobého negativního postoje velké části arabské a muslimské veřejnosti vůči USA kvůli jejich podpoře Izraele se tak v souvislosti s ozmístěním amerických vojsk v Perském zálivu po roce 1990 staly USA viditelným terčem nenávisti mnoha tamějších obyvatel.

Tato zjitřená atmosféra poskytla vhodné podhoubí pro radikalizaci některých skupin muslimských společností, z nichž ty nejextrémnější se rozhodly svůj protest vyjádřit násilným činem. Pro Američany však tato situace nebyla zcela nová, neboť násilným sebevražedným útokům proti své přítomnosti museli čelit už v minulosti, z nichž ten nejkrvavější byl útok Hizballáhu na kasárna americké námořní pěchoty v Bejrútu v říjnu 1983 s následkem 241 mrtvých amerických vojáků. Vláda prezidenta Clintona však měla být první, která byla nucena se s teroristickými útoky vyrovnat přímo na území Spojených států.

První z teroristických útoků se odehrál na americké půdě měsíc po převzetí prezidentského úřadu Billem Clintonem 26. února 1993. Tehdy nechali teroristé vybuchnout nálož v podzemí Světového obchodního centra v New Yorku, jež měla za následek 6 mrtvých a více než tisícovky zraněných. Následné úspěšné celosvětové pátrání FBI identifikovalo sedm pachatelů, z nichž šest se podařilo zadržet. (FBI 2008).

K dalšímu bombovému útoku na americký cíl mělo dojít tentokrát v Saúdské Arábii, která byla až dosud považována pro Američany za naprosto bezpečnou. Nálož s výbušninou byla umístěna před budovou saúdské Národní gardy v Rijádu, v níž členové americké soukromé společnosti Vinnell Corporation trénovali příslušníky Národní gardy. Exploze trhaviny 13. listopadu 1995 za sebou zanechala 5 mrtvých a 37 zraněných Američanů. Washington reagoval okamžitým vysláním 19 agentů FBI do Rijádu, nicméně saúdské úřady jim nedovolily zúčastnit se probíhajícího vyšetřování. O šest měsíců později se čtyři údajní pachatelé objevili na veřejnosti a bez možnosti výpovědi před americkými vyšetřovateli byli v Rijádu veřejně popraveni. (Weston 2008: 342-343).

V reakci na tyto události přistoupil prezident Clinton k rozličným protiteroristickým opatřením. Předložil Kongresu ke schválení zákon rozšiřující pravomoci orgánů činných v trestním řízení za účelem prevence a stíhání případných pachatelů. V březnu 1996 se Clinton účastnil summitu mírotvorců v Šarm al-Šejchu za přítomnosti vůdců 25 států včetně 14 arabských, na kterém společně odsoudili terorismus v Izraeli a jinde na světě. (Hahn 2005: 118).

Toto úsilí však nepřineslo toužebný výsledek a nedokázalo zabránit zinscenování dalšího teroristického útoku, který se odehrál v červnu 1996 opět na saúdské půdě. Pachatelé si tentokrát vybrali americký vojenský ubytovací komplex Khobar Towers ve městě al-Chobar nedaleko americké letecké základny v Dhahránu. Výbušnina umístěná v nákladním voze byla natolik silná, že způsobila pád jedné z výškových budov a smrt 19 amerických vojáků a dalších 373 zranila. Jednalo se o nejhorší teroristický útok proti americkým vojákům od zmiňovaného útoku na americká kasárna roku 1983 v Bejrútu.

Vyšetřování incidentu provázely od samého počátku neshody mezi americkou FBI a saúdskými orgány ohledně způsobu vyšetřování. To se stalo předmětem kritiky i mluvčího Bílého domu Mikea McCurryho již o tři dny později, když Saúdové odepřeli FBI přístup k podezřelým osobám. (McCurry 1996).

V srpnu se objevily v americkém tisku zprávy o rozsáhlém zatýkání podezřelých osob v Saúdské Arábii, z nichž řada patřila k bývalým bojovníkům z Afghánistánu. Zásadním přelomem v celkovém chápání teroristických útoků však bylo zjištění, že se nejednalo o izolované akty násilí ale o organizovanou skupinu, jejíž členové operovali prostřednictvím polonezávislých buněk jako ostatní fundamentalistická hnutí v arabském světě. (San Antonio Express-News 15. 8. 1996).

Předmětem ostrých otázek novinářů se průběh vyšetřování pumového útoku na Khobar Towers stal i během tiskové konference prezidenta Clintona v lednu 1997, kdy stále nebyl znám jasný výsledek pátrání. Kladené otázky se točily zvláště kolem úrovně spolupráce mezi oběma státy a bezpečnosti amerických jednotek. Žádná konkrétní odpověď však od Clintona slyšet nebyla, neboť ten pouze odkázal na stále probíhající vyšetřování a na ujištění nejvyšších saúdských představitelů o poskytnutí všech požadovaných informací. (Clinton 1997).

Již tak rozvířenou hladinu ještě více rozbouřili téhož měsíce ředitel FBI Louis J. Freeh a ministryně spravedlnosti Janet Reno, když zcela neočekávaně veřejně vyjádřili svou frustraci z nedostatku spolupráce ze strany saúdských vyšetřujících orgánů. Jejich kritika však byla okamžitě odmítnuta představiteli ministerstva zahraničí, Pentagonu i Bílého domu, kteří se obávali negativního vlivu na postoj Saúdské Arábie. (Sciolino 1997).

Díky osobní intervenci bývalého prezidenta George Bushe povolili nakonec saúdští představitelé po více než dvou letech přítomnost arabsky hovořících agentů FBI při výsleších podezřelých. Po společných výsleších dospěli vyšetřovatelé k závěru, že pumový útok na Khobar Towers byl dílem saúdských šíitů patřících k saúdské odnoži Hizballáhu. (Weston 2008: 346).

Vyšetřovatelé získali výpovědi, že někteří íránští bezpečnostní agenti poskytli výcvik a finance osnovatelům útoku na Khobar Towers, nicméně za celou dobu vyšetřování se nepodařilo získat přímý důkaz o zapojení konkrétních íránských státních činitelů nebo úřadů a íránská vláda odmítla jakoukoliv spojitost s tímto útokem. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a s ohledem na zvolení umírněného íránského prezidenta Muhammada Chatámího převážila nakonec snaha vlád ve Washingtonu a Rijádu o zlepšení vztahů s teheránskou vládou.

Až v prosinci 2006 rozhodl soudce amerického obvodního soudu ve Washingtonu, že několik příslušníků íránské armády a vojenského zpravodajství napomáhalo s plánováním a financováním tohoto útoku, čímž bylo umožněno příbuzným obětí žádat odškodnění po íránské vládě. (Weston 2008: 346-347).

To však měla být pouze první část dramatu, neboť v průběhu 90. let se začalo pomalu do popředí dostávat jméno arabského islamisty saúdského původu Usámy bin Ládina, jehož rétorika se po odmítnutí jeho nabídky na vytvoření muslimského vojska proti Husajnově hrozbě stávala čím dál více zaměřená proti USA a saúdské vládnoucí rodině. V polovině 90. let se postava bin Ládina dostala pozvolně do hledáčku amerických úřadů a jeho aktivity přestaly být nahlíženy pouze jako kriminální aktivita jednotlivce v kompetenci FBI, ale spíše jako vůdce rozsáhlé teroristické sítě představující přímou hrozbu národní bezpečnosti, což bude předmětem výkladu v druhé části mé práce.

2.6.5 Saúdská Arábie na spodní příčce Clintonových zahraničně-politických priorit

Mimo implementaci strategie dvojího zadržování Iráku a Íránu se významným tématem bilaterálních rozhovorů stala i otázka uplatňování arabského primárního, sekundárního a terciálního bojkotu obchodu s Izraelem. Primární bojkot byl zaměřen na přímé obchodování arabských států s Izraelem a další dva druhy se pak týkaly třetích stran tedy zahraničních společností, které musely dodržovat zákaz obchodování s Izraele, pokud chtěly vyvážet své produkty do některé z arabských zemí. Americký Kongres již v roce 1959 a zvláště v 70. letech přijal několik zákonů, jež považovaly za nelegální, pokud se takovýmto bojkotem řídila některá americká firma a dle míry porušení stanovovaly i příslušné tresty. (Weiss 2006: 1).

V atmosféře mírových jednání mezi Jordánskem a Izraelem, jež v červenci 1994 vyústila ve společné prohlášení obou vlád ve Washingtonu o ukončení válečného stavu a nakonec v uzavření mírové smlouvy v říjnu téhož roku, byl zvýšený tlak americké administrativy na ostatní arabské státy, aby učinily rovněž určité vstřícné gesto vůči Izraeli. Saúdská Arábie nakonec vyslyšela americké žádosti alespoň částečně, když při společném setkání ministra zahraničí Warrena Christophera se saúdským korunním princem Saúdem al-Fajsalem v New Yorku koncem září 1994 bylo veřejně oznámeno ukončení saúdského sekundárního a terciálního bojkotu, který předtím významně diskriminoval americké společnosti. (Christopher 1994: 41). Saúdská diplomacie měla rovněž velký podíl na přesvědčení ostatních arabských států ke zrušení tohoto embarga. (White House 1994). Je však zřejmé, že toto americké úsilí nemělo pouze politický aspekt, ale velmi dobře zapadalo do prezidentovy strategie engagement and enlargement na podporu liberalizace obchodu ve všech částech světa.

Hlavním politickým tématem ve vztahu k Blízkému východu po celé období Clintonova prezidenství však byl blízkovýchodní mírový proces. Jak velmi trefně poznamenal Martin S. Indyk, ředitel blízkovýchodního oddělení Rady pro národní bezpečnost, prioritou Bílého domu bylo arabsko-izraelské mírové uspořádání nikoliv ekonomické a politické reformy. Bylo-li by totiž toto úsilí úspěšné, pak by to dle mínění administrativy umožnilo uvolnění místních zdrojů pro postupný politický rozvoj. Motorem regionální změny tak neměla být demokratizace ale mír. (Bronson 2006: 206).

Otázka mírového uspořádání na Blízkém východě byla neustálým tématem všech schůzek vysokých amerických a saúdských státních činitelů. Tak tomu bylo i při společném setkání prezidenta Clintona se saúdským králem Fahdem v Rijádu na konci října 1994. Při té příležitosti vyjádřil král Fahd podporu všem dosavadním mírovým dohodám a prezident Clinton naopak ocenil podporu saúdského krále izraelsko-palestinským dohodám, izraelsko-jordánské mírové smlouvě a prosazování mírového procesu. (Clinton 1994a).

Stejně tak byl mírový proces námětem rozhovoru mezi prezidentem Clintonem a saúdským ministrem zahraničí princem Saúdem v březnu o rok později v souvislosti s přebíráním zodpovědnosti palestinských autonomních orgánů na palestinském území, na jejichž fungování saúdská vláda přispívala nemalými finančními částkami. (McCurry 1995).

Do společného prohlášení prezidenta Clintona a korunního prince Abdulláha ze září 1998 se přes tradiční vyjádření podpory mírovému procesu promítla i kritika izraelské politiky ze strany Saúdské Arábie. Ta vyjádřila své hluboké znepokojení nad jednostrannými akcemi Izraele, jež mohly předem odsoudit výsledek mírových jednání k nezdaru a rovněž vyzvala Izrael k plné implementaci dohod z Osla, washingtonských dohod a ke spolupráci se Spojenými státy na znovuoživení mírového procesu. (Clinton 1998).

Závazek ke společné spolupráci deklarovaly obě strany i následující rok při listopadovém setkání prince Sultána, saúdského ministra obrany, s vrcholnými americkými představiteli. Vedle tradičního odkazu na podporu mírového procesu byl zmíněn i závazek pomoci stranám dosáhnout dohody o trvalém statutu sporných území s dodržením stanovených termínů. (Department of State 1999).

Přestože americká vláda vyjadřovala podporu mírovému procesu vedoucímu k celkovému míru na Blízkém východě, což byl jeden z dlouhodobých cílů její zahraniční politiky, byl zde přeci jeden důležitý rozdíl oproti předchozím letům. Zatímco Reagan nahlížel Saúdskou Arábii jako klíč k míru mezi Izraelem a arabskými státy, Clintonův tým chápal Rijád pouze jako podpůrného aktéra. Clinton tak byl ve svém přístupu k mírovému procesu zaměřen na sledování bilaterální úrovně, a to izraelsko-palestinské a izraelsko-syrské, se Spojenými státy jako klíčovým prostředníkem, což vylučovalo aktivnější angažovanost ostatních důležitých hráčů regionu. (Bronson 2006: 229).

Tato taktika se pak negativně projevila při závěrečné fázi Clintonova mírového úsilí během summitu mezi Jásirem Arafatem a Ehudem Barakem na prezidentském ranči v Camp Davidu v červenci 2000. V momentě, kdy se dostaly rozhovory do mrtvého bodu kvůli neshodám ohledně rozdělení Jeruzaléma, požádal Clinton o osobní intervenci korunního prince Abdulláha. (Bronson 2006: 230). Saúdští a egyptští představitelé nakonec odmítli do jednání jakkoliv zasahovat, neboť, jak přiznal sám prezident, většina rozhovorů zprostředkovaná USA byla tajná a oni neměli dostatek potřebných informací, aby mohli na Arafata adekvátně působit. (Clinton 2000). Přes obrovský politický kapitál a energii, které do těchto jednání prezident vložil, tak nakonec veškeré jeho úsilí vyšlo na prázdno.

Zatímco v případě řešení arabsko-izraelského konfliktu byla saúdská diplomacie postavena na vedlejší kolej, sehrála naopak významnou zprostředkující úlohu při normalizaci vztahů mezi Spojenými státy a Libyí. Jako důležitá informační spojka v přísně tajných jednáních mezi představiteli Bílého domu a libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím posloužil saúdský velvyslanec ve Washingtonu princ Bandar. Ten rovněž zaranžoval mezi květnem a prosincem 1999 několik setkání amerických a libyjských zástupců v rezidenci svého otce u Ženevského jezera, jež nakonec vedla ke Kaddáfího závazku upuštění od teroristických aktivit, poskytnutí kompenzací rodinám obětí útoku na letadlo Pan Am a ukončení vývoje zbraní hromadného ničení výměnou za uvolnění mezinárodních a amerických sankcí. Narozdíl od jednání o arabsko-izraelském uspořádání patřila tato dohoda k jedněm z největších Clintonových diplomatických úspěchů. (Ottaway 2008: 134-135).

Z výše uvedených skutečností můžeme proto usuzovat, že po válce v Zálivu došlo k určitému rozvolnění politických pout mezi oběma státy a Saúdská Arábie byla nahlížena spíše instrumentálně jako atraktivní trh pro americké produkty a jako jeden z článků v Clintonově strategii dvojího zadržování. Novou dynamiku však měly vztahy obou států dostat v kritickém období po 11. září 2001, kdy se saúdskoarabské království opět stalo hlavním tématem agendy Bílého domu. Období Clintonovy vlády se tak může zdát jako jakési „mezičasí“, a to jak s ohledem na rovinu bilaterálních vztahů mezi oběma státy tak i na celkovou americkou národně-bezpečnostní strategii.