Masarykova univerzita

3. Vojensko-bezpečnostní dimenze

3.1 Prvopočátky americké vojenské angažovanosti na Arabském poloostrově

První symbolický dotyk s oblastí Perského zálivu zprostředkovala Spojeným státům válečná loď USS Ticonderoga pod vedením komodora R. W. Schufeldta, která roku 1879 proplula Hormuzskou úžinou. Přítomnost Ticonderogy v sultanátu Maskat měla potvrdit, že americké obchodní zájmy v regionu jsou bezpečné, neměla však žádný vliv na oblast diplomatických či vojenských vztahů. (U.S. Naval Forces Central Command 2008).

Mezníkem pro navázání přímých vojenských kontaktů mezi oběma zeměmi bylo prohlášení prezidenta Roosevelta z 18. 2. 1943 o začlenění Saúdské Arábie do amerického programu o půjčce a pronájmu, a to na základě doporučení náměstka ministra zahraničí Stettiniuse, jenž prohlásil obranu Saúdské Arábie za životně důležitou pro USA. (Grayson 1982: 19). Podmínkou Rijádu pro povolení přístupu na svou půdu bylo poskytnutí přímé ekonomické a vojenské pomoci Spojenými státy. (Long 1985: 33).

Rok po tomto prezidentově prohlášení následovalo vyslání vojenského průzkumného týmu vedeného generálem R. Roycem, velitelem amerických sil na Blízkém východě se sídlem v Káhiře, s cílem zjistit vojenské potřeby Saúdské Arábie.

Prvním materializovaným plodem spolupráce ve vojenské oblasti pak bylo udělení souhlasu krále Saúda s výstavbou letecké základny v Dhahránu v květnu 1945, následovaného podepsáním příslušné smlouvy o tři měsíce později. (Long 1985: 33-34, Grayson 1982: 58-59). Washington získal smlouvou právo postavit, užívat, řídit a udržovat základnu v rozsahu až 25 čtverečních mil s právem pronájmu na další tři roky po ukončení válečného konfliktu. (Grayson 1982: 62-63).

S nástupem Studené války a sovětské hrozby nabyla letecká základna v Dhahránu nového významu. V listopadu 1948 se stal totiž Dhahrán předmětem diskuzí amerického generálního štábu, který počítal s jejím využitím v případě válečného konfliktu se SSSR. (Grayson 1982: 77).

Díky těmto změněným okolnostem se hlavními svorníky amerických vojenských vztahů se Saúdskou Arábií na dlouhá desetiletí staly dva dominantní zájmy: bezpečné dodávky ropy Západu a sovětská hrozba. (Long 1985: 34).

V souvislosti s obavami saúdského režimu z útoků hášimovských dynastií v Iráku a Transjordánsku, přiměl Rijád americké ministerstvo zahraničí v lednu 1946 k prohlášení, že zachování národní bezpečnosti je jedním ze základních cílů americké politiky na Blízkém východě a vyjádřilo současně vyjádřilo přesvědčení, že Velká Británie by případný útok na Saúdskou Arábii neschválila. Co se týče přímých amerických vojenských záruk, odkázaly nicméně USA pouze na obecné závazky členských států OSN. Stejná záležitost se stejnými výsledky byla projednávána i při návštěvě korunního prince Saúda ve Washingtonu v lednu 1947. (Grayson 1982: 65, 68-69).

Období bezprostředně následující po druhé světové válce bylo ve znamení výstavby americké bezpečnostní architektury na Blízkém východě, která měla sloužit k zajištění amerických zájmů a jako obrana proti případnému sovětskému útoku. Již roku 1949 založilo americké námořnictvo Persian Gulf Area Command, které se po několika měsících transformovalo na Middle East Force. O rok později si americké námořnictvo rovněž pronajalo prostory na britské základně HMS Džuffair. (U.S. Naval Forces Central Command 2008).

V této době se začala pomalu rozvíjet i bilaterální vojenská spolupráce s jednotlivými státy Zálivu, mezi které se na prvním místě zařadila Saúdská Arábie. První komplexní průzkum saúdských vojenských kapacit byl proveden v září a říjnu 1949 americkou vojenskou misí vedenou generálem R. O´Keefem. Jejím výsledkem bylo doporučení na trénink a vojenské vybavení v hodnotě 107 mil. USD na pětileté období s cílem dosáhnout stavu 43 000 vojáků. Realizací tohoto plánu mělo být pověřeno 460 amerických důstojníků a vojáků. (Grayson 1982: 80). O´Keefeho zpráva se tak stala prvním rozsáhlým americkým plánem na vybudování moderních saúdských ozbrojených sil.

Po vypuknutí války v Koreji v červnu 1950 se pro Trumanovu vládu vytvořilo daleko příznivější klima pro získání souhlasu Kongresu na prodej zbraní státům s protikomunistickou orientací. Truman proto využil této příležitosti a o měsíc později podepsal doplněk ke smlouvě o vzájemné obraně, která mu dávala pravomoc dodávat zbrojní vybavení zemím bez obranných paktů s USA, jejichž obrana byla považována za důležitou pro americkou bezpečnost, kam zařadil i Saúdskou Arábii. (Grayson 1982: 81).

Tyto jednotlivé iniciativy pak vyústily v podepsání Mutual Defence Assistance Agreement roku 1951, která položila základy pro poskytování amerického vojenského výcviku a dodávek zbraní. Jednalo se o první druh takovéto smlouvy, kterou USA podepsaly s arabskou zemí a jejím klíčovým nástrojem se stalo vytvoření U.S. Military Training Mission (USMTM). Již v červnu téhož roku následovala vojenská mise, která měla za úkol připravit doporučení ohledně velikosti a zaměření budoucího výcviku. Její závěry nakonec vedly k formálnímu ustavení komise U.S. Military Training Mission – Saudi Arabia v červnu 1953 s celkovým obsazením až 200 lidí. (Long 1985: 34-35, Grayson 1982: 82-84). Tato vojenská výcviková mise se tak stala a stále zůstává zásadním instrumentem vojenských vztahů USA se Saúdskou Arábií až do současnosti.

Prvořadým americkým vojenským zájmem v Saúdské Arábii v 50. letech zůstávalo zajištění přístupu k letecké základně v Dhahránu, na jejíž vybudování vynaložily 50 mil USD. (Grayson 1982: 84).

V lednu 1955 přicestovala do Rijádu egyptská vojenská mise, která dočasně převážila vliv Američanů a stala se tak hlavní překážkou rozvoje americko-saúdských vztahů až do roku 1958. Navzdory zvýšenému napětí se však Saúdové snažili vojenské spojenectví s USA udržet, a to zvláště kvůli ochraně režimu vůči vnějšímu nebezpečí (Iráku a Transjordánsku) a zajištění nákupů moderních zbraní. (Long 1985: 36).

Právě tento druhý důvod se stal příčinou napětí mezi oběma zeměmi, jež probíhalo po celý rok 1956. V říjnu předchozího roku totiž Saúdové vstoupili do obranného paktu s ostatními arabskými státy ze solidarity vůči jejich úsilí v arabsko-izraelském konfliktu. To se stalo předmětem tvrdé kritiky ze strany amerického tisku, Kongresu a Izraele kvůli schválenému prodeji tanků M-41 jako součásti 7 mil. USD obchodu, největšího, který byl do té doby mezi oběma zeměmi uzavřen. (Grayson 1982: 88). Výsledkem tohoto politického tlaku byla nakonec osobní angažovanost prezidenta Eisenhowera, který dočasně pozastavil proponovaný prodej, aby byl realizován o několik měsíců později poté, kco se podařilo získat podporu klíčových senátorů. (Long 1985: 37-38).

Leitmotivem všech těchto jednání bylo ze strany Američanů získání výhodných podmínek pro prodloužení dalšího pronájmu letiště v Dhahránu. Saúdové se neustále snažili podmiňovat povolení používání letecké základy dodávkami nových zbraní, což nakonec v květnu 1956 vedlo Bílý dům k povolení prodeje všech druhů zbraní obsažených v plánu rozvoje s výjimkou tanků M-47 a bitevníků F-86. (Long 1985: 38).

Za prodloužení pronájmu základny v Dhahránu byla o rok později Eisenhowerova vláda nucena poskytnout Rijádu rozsáhlou vojenskou pomoc v podobě výcviku a výstavby infrastruktury, a to až do výše 45 mil. USD. Mimo to se Bílý dům zavázal dát k dispozici 5 mil. USD na stavbu civilního leteckého terminálu v Dhahránu a 20 mil. USD na výstavbu přístavního terminálu v Dammámu. Dalším americkým ústupkem byl závazek k dodávkám dalších 116 kusů tanků, 10 vrtulových cvičných letadel, 8 letadel T-33, 12 letadel F-86 a 2 námořní plavidla. (Long 1985: 39).

Jak zde vidíme, již v počátečních fázích rozvoje vzájemných vztahů se začal profilovat rys, který se pak stal charakteristickým zvláště v pozdějších letech, kdy si Washington prodejem moderních vyspělých zbraní zajišťoval loajalitu saúdské vlády v klíčových politických a vojenských otázkách. V tomto případě působení amerických vojenských sil v Dhahránu zabezpečovalo důležitý opěrný bod proti potencionální hrozbě Sovětského svazu či případně jiné nepřátelské síle.

Navzdory zdlouhavým a náročným jednáním se však brzy mělo ukázat, že význam letecké základny v Dhahránu se díky nových vojenským technologiím značně snížil. Nová administrativa prezidenta Johna F. Kennedyho představovaná ministrem obrany Robertem McNamarou totiž dospěla k závěru, že vzhledem k vyvinutí mezikontinentálních balistických střel nebyly už dále zahraniční strategické letecké základny potřeba. Na základě této skutečnosti se tak v březnu 1961 dohodla ministerstva obrany a zahraničí další pronájem Dhahránu už neobnovit. Formálně pak platnost smlouvy vypršela 2. dubna 1962, čímž se symbolicky uzavřela raná fáze americko-saúdských vojenských vztahů. (Long 1985: 39-40).

Přímá hrozba vojenského konfliktu v Jemenu a letecké útoky podniknuté Egyptem na saúdské území se staly začátkem roku 1963 popudem k vypracování komplexní vojenské reorganizační studie saúdským ministerstvem obrany ve spolupráci s USMTM nazvané Armed Forces Defense Plan No. 1. Tento dokument poskytl návod na postupné vyzbrojení saúdské armády dle modifikované organizační struktury americké brigády s cílem vytvořit letecké síly a námořnictvo. O pomoc s realizací tohoto komplexního plánu byly opět požádány americké ozbrojené síly. Z tohoto důvodu přicestovala do Rijádu evaluační mise leteckých specialistů, která v prosinci 1963 zveřejnila patřičná doporučení, mezi něž patřila akvizice střel země-vzduch, vzdušného obranného radaru a třech letek po 12ti nadzvukových letadlech. (Long 1985: 44).

Mezitím se Kennedyho vláda snažila zprostředkovat mírovou dohodu mezi jemenskými roajalisty podporovanými Rijádem a republikánskou vládou, které pomáhal Egypt. Avšak i přes formální přijetí dohody o zastavení bojů zaútočila v lednu 1963 egyptská letadla na saúdské území. Bílý dům tak byl donucen veřejně deklarovat svůj závazek vůči územní nedotknutelnosti Saúdské Arábie a jako gesto dobré vůle pak vyslal americká letadla F-100s v operaci Hardsurface trvající od července 1963 do ledna 1964. (Long 1985: 45, Grayson 1982: 94-95).

Období 60. let se neslo ve znamení celkového útlumu ve vzájemných vztazích, což bylo způsobeno několika nezávislými faktory. Vypršel pronájem základny v Dhahránu, došlo k postupné eskalaci konfliktu ve Vietnamu, který poutal stále více pozornosti a sil americké vlády a jednak došlo k vzájemnému ochlazením vztahů v důsledku izraelsko-arabské války roku 1967. V průběhu 60. let se proto postupně snížil personál americké mise USMTM z původních 240 na pouhých 140 osob v roce 1968. S ukončením nájemní smlouvy v Dhahránu došlo rovněž k přerušení veškeré pomoci s výjimkou výcvikových programů. Nicméně stále pokračovala americká pomoc v podobě Military Assistance Program (MAP), která dosáhla výše 34 mil. USD, než byl v polovině 60. let rovněž ukončen. (Long 1985: 42).

Jakmile skončily americké podpůrné programy, přešel nákup zbraní na úroveň vládních kontraktů (government-to-government contracts) včetně zahraničních vojenských prodejů ministerstva obrany (Defense Department Foreign Military Sales – FMS). V letech 1950 a 1964 celkové smlouvy o prodejích zbraní Saúdské Arábii dosáhly 87 mil. USD a realizované dodávky hodnoty 75 mil. USD. V porovnání s pozdějším objemem jsou však tyto částky nesrovnatelně nižší, neboť v roce 1965 se hodnota uzavřených kontraktů rovnala 342 mil. USD, roku 1970 to bylo 450 mil. USD, v roce 1974 přesáhly už 2 mld. USD a do roku 1980 se celkové kontrakty vyrovnaly hodnotě 35 mld. USD, navíc realizované dodávky činily celkem 11,3 mld. USD. (Long 1985: 42-43, Grayson 1982: 104).⁷

Vzrůstající míra prodejů vojenského materiálu byla současně doprovázena nárůstem saúdského vojenského personálu cvičeného v USA. Jestliže roku 1970 trénovalo v USA pouhých 60 osob, o tři roky později vzrostl počet saúdského vojenského personálu už na 148 osob, roku 1974 na 382 osob, o rok později na 777 osob a konečně v roce 1976 na 1503 osob. (Grayson 1982: 104).

Rozvoj lidských zdrojů se tak stal jedním z důležitých faktorů vzájemných vojenských vztahů. Školením saúdských odborníků poskytovaly Spojené státy nejen potřebné know-how k obsluze vyspělých technologií, což zůstávalo velkým problémem saúdské armády po další dlouhou řadu let, ale zároveň tím mnoha Saúďanům umožňovaly seznámit se s hodnotami a fungováním americké společnosti a tím si vytvořit k USA pozitivní vztah.

Klíčovou úlohu při vytvoření moderních saúdských ozbrojených sil sehrál rovněž ženijní sbor americké armády (U.S. Army Corps of Engineers - COE). Již v dubnu 1964 projevilo saúdské ministerstvo obrany zájem o zapojení COE do výstavby vojenských zařízení a vyhodnocení potřeb motorového vybavení saúdských ozbrojených sil. V červnu téhož roku bylo založeno tříčlenné zastoupení COE, které se do roku 1973 rozrostlo na 97 osob. Primárními projekty v této době bylo vybudování kasáren v Khamis Mushayt dokončených roku 1971 a v Tabuku o rok později. Současně byly provedeny studie na vytvoření třetích kasáren v Qaysumah, na výstavbu nového ústředí ministerstva obrany a letectví, vojenské akademie v Rijádu, zařízení pro Národní gardu a v neposlední řadě na výstavbu námořních základen v Džubajlu na pobřeží Perského zálivu a v Džiddě na pobřeží Rudého moře. (Long 1985: 49).

Vzhledem k narůstajícímu počtu různých typů komplexních zbraní v držení saúdské armády přistoupily obě země v říjnu 1967 k uzavření programu na opravu a údržbu výzbroje (Armaments Repair and Maintenance Program - AMP) v celkové hodnotě 9,9 mil. USD. Jeho cílem bylo zajistit dodávky a údržbu vozidel, malých zbraní, tanků a dělostřelectva a dále zabezpečit potřebné nástroje, vybavení a náhradní díly pro údržbu a opravy. Součástí této smlouvy zároveň bylo zavedení moderních standardů opravy a údržby výzbroje a výstavba příslušných opravárenských a výukových objektů. Po vypršení platnosti tohoto projektu roku 1972 bylo podepsáno memorandum o pokračující spolupráci COE s nově založeným Sborem pro vyzbrojování saúdsko-arabské armády. (Long 1985: 50).

Poslední složkou saúdských ozbrojených sil, kterou zbývalo nově vytvořit, bylo saúdské námořnictvo. Formálně bylo sice založeno již koncem 50. let, sloužilo nicméně až do roku 1969 pouze jako součást pozemních sil. Jako již v předchozích případech byl opět vyslán tým amerických expertů, který od srpna 1968 po dobu sedmi měsíců prováděl kompletní průzkum potřeb saúdského námořnictva. Výsledkem této mise bylo doporučení k vybudování námořní základny v Džiddě, Džubajlu a ústředí v Rijádu s určením nutné doby 10ti let pro vytvoření dvou flotil po 6ti plavidlech pro Perský záliv a Rudé moře. Konečnou podobu pak získala tato dohoda v lednu 1972 jako Saudi Arabian Naval Expansion Plan (SNEP). (Long 1985: 51).

Jak vyplývá z výše uvedeného, podařilo se tak díky rozsáhlé americké pomoci během 60. let vytvořit základy všech složek moderní saúdské armády. Tyto rozsáhlé programy však nesloužily pouze potřebám Saúdské Arábie, ale vytvářely rovněž velmi kvalitní logistické zázemí i pro působení amerických sil. Saúdská armáda nebyla schopna po dlouhou dobu samostatně obsluhovat většinu nakoupených zbraňových systémů a infrastruktura budovaná dle amerických standardů byla použitelná pro americké síly v případě vojenského konfliktu.