Masarykova univerzita

4.6 Zvláštní zacházení amerických vlád se saúdskými investicemi

Jednou ze specifických faset ekonomických vztahů obou států byly rovněž investice arabských „petrodolarů“ ve Spojených státech, které nabývaly na aktuálnosti zejména po odeznění ropné krize, kdy řada ropných monarchií začala intenzivně zvažovat zhodnocení svého nedávno nabytého bohatství.

Určité problémy spojené s těmito investicemi vyplynuly na povrch v souvislosti se zahájením zasedání sněmovní podkomise pro obchod v září 1981. Tehdy se její členové byli nuceni zabývat otázkou nesrovnalostí týkajících se 60 mld. USD v účtu platební bilance, u nichž nebylo možno identifikovat původ jejich zahraničního zdroje.

Již za Carterovy administrativy byla totiž zavedena praxe, která zařadila detailní informace o financích pocházejících z arabských států do vysoce utajované kategorie a tato praxe zůstala v platnosti i za následující Reaganovy vlády. Důsledkem tohoto opatření bylo, že vláda bránila jednotlivým vládních institucím jako ministerstvu obchodu a guvernérům federálního rezervního systému v získávání informací o přehledu investic arabských členů OPECu rozlišených na jednotlivé země. Počátek této praxe však ve skutečnosti spadal až do roku 1974, kdy Nixonova administrativa zavedla na arabské investice pravidlo důvěrnosti. Aby byly zakryty jednotlivé saúdské a kuvajtské finanční transakce s americkými subjekty, bylo zavedeno podávání investičních zpráv pouze za daný region nikoliv dle jednotlivých států. Přestože měla americká vláda dle zákona povinnost schvalovat převzetí domácích společností působících v oblasti obrany, bankovnictví a vysílání cizím kapitálem, výše uvedená vládní praxe však zabraňovala toto zákonné ustanovení účinně uplatňovat.

Nixonův ministr financí William E. Simon nechal vytvořit zvláštní mechanismus pro nákup amerických vládních obligací Saúdsko-arabskou měnovou agenturou (SAMA) (ve skutečnosti saúdská centrální banka), který fungoval mimo běžný trh cenných papírů. Americká vláda povzbuzovala nákup svých obligací výměnou za zajištění důvěrnosti saúdské vládě o jejích investicích. Prezident Carter následně v červnu 1978 podepsal vládní nařízení zařazující do režimu utajení další materiály národní bezpečnosti. Představitelé ministerstva financí poté dospěli k poněkud paradoxnímu závěru, že ministerstvo zahraničí ani CIA neměly oprávnění k přístupu k datům týkajících se finančních záležitostí OPECu. Trvání ministerstva financí na utajení těchto informací rovněž komplikovalo vyhotovování informačních zpráv o mezinárodní platební bilanci s jednotlivými zeměmi. V prohlášení ministerstva obchodu z listopadu 1978 se proto uvádělo, že nedostatek relevantních podrobností zabraňoval shromažďování a analyzování dat o mezinárodních účetních transakcích a investičním postavení USA.

Co se týče celkové částky investic států Zálivu v USA, odhadovalo americké ministerstvo financí ke konci roku 1980 investice arabských členů OPECu ve výši 51,3 mld. USD. Během prvních čtyř měsíců následujícího roku pak tyto státy investovaly v USA dalších 6,2 mld. USD. K této částce bylo třeba připočítat přibližně 20 mld. USD vložených na účty zahraničních poboček amerických bank, což představovalo celkovou výši investic do 1. čtvrtletí 1981 až 80 mld. USD. Nicméně další neidentifikované investiční fondy vstoupily na americký trh prostřednictvím zahraničních finančních center na Nizozemských Antilách, Britských panenských ostrovech, Bahamách aj. zvyšujících celkovou částku investic minimálně na 100 mld. USD. Mezi těmito arabskými členy OPECu byla právě Saúdská Arábie identifikována jako největší investor. Zatímco saúdská centrální banka SAMA dávala přednost konzervativním investicím do vysoce úročených amerických vládních obligací, saúdská královská rodina a významní soukromí saúdští investoři vkládali své peníze do nemovitostí, bankovnictví a různých privátních korporací.

V souvislosti s obrovskou výší těchto investic vyjádřila řada členů Kongresu obavy, že by arabské vlády mohly v důsledku nízkých cen ropy stáhnout své finanční rezervy kvůli udržení svých rozsáhlých domácích rozvojových programů a zajištění masivních zbrojních nákupů, což mohlo významným způsobem poškodit americkou ekonomiku.

Toto tvrzení však zpochybňovala interní zpráva CIA vyhotovená v červnu 1978, která sice připouštěla možnost dočasného přemístění mezinárodních finančních trhů, pokud by se saúdská vláda rozhodla použít své naakumulované bohatství jako politickou zbraň, nicméně jakékoliv politicky motivované odchýlení od amerického dolaru pro ně mohlo znamenat těžké finanční ztráty. Způsobil-li by dle této zprávy takový čin znehodnocení amerického dolaru, představovalo by to zároveň zásadní snížení hodnoty saúdských dolarových rezerv. V důsledku velikosti a struktury svých dolarových rezerv a omezených investičních možností v jiných zemích zpráva uzavírala, že si Saúdská Arábie podrží rozsáhlé množství svých aktiv v amerických dolarech. (New York Times, 20. 9. 1981).

Závěry zmiňované zprávy se ukázaly být v mnoha ohledech správné, neboť Saúdská Arábie a ostatní ropné monarchie nejenže svou finanční hotovost z amerického trhu nestáhly, ba naopak svou investiční aktivitu v následujících desetiletích ještě zintensivnily, což nakonec přineslo rozsáhlé zisky oběma stranám.

4.7 Saudizace ARAMCa a vznik Saúdského ARAMCa

Na samém sklonku Reaganovy éry došlo po velmi náročném rokování obou stran k ukončení procesu postupného přebírání vlastnického podílu a vedení Arabsko americké společnosti (ARAMCO) saúdskou vládou, jež bylo formálně stvrzeno podepsáním královského dekretu 8. listopadu 1988, který dal vznik nové společnosti Saúdské ARAMCO. Jednalo se o zásadní historický mezník ve vztazích obou států, který představoval ukončení existence nezávislé americké ropné společnosti, jež měla významný podíl na konstituování vzájemných vztahů mezi USA a Saúdskou Arábií.

Hlavní jednání o podmínkách postupného převzetí Aramca saúdskou vládou byla zahájena již v průběhu roku 1972 mezi americkým managementem společnosti Excom a saúdským ministrem ropy Ahmadem Zakí Jamaním v jeho vile v libanonských horách. Po mnoha náročných peripetiích byla nakonec 5. října 1972 uzavřena tzv. Obecná dohoda poskytující Saúdům podíl v uzavřených koncesích. Dle tohoto ujednání měl do roku 1979 vlastnický podíl Rijádu dosáhnout 30 % a poté se do roku 1982 každý rok navyšovat o 5 % s cílem jeho následného navýšení na úroveň 51 % majoritního podílu v roce 1983. Jamaního ústupek vůči vlastníkům Aramca spočíval ve finanční kompenzaci za ropná zařízení. Američtí podílníci měli získat prostřednictvím přímého prodeje rozsáhlé množství vládou vlastněné ropy, jejíž cena měla být určena na základě budoucího vývoje trhu. Primární cíl amerických společností, totiž zajištění exklusivního přístupu k saúdské ropě, tak byl dosažen. (Brown 1999: 289-290).

Proces saudizace Aramca byl zahájen již následujícího roku, kdy saúdská vláda začala postupně skupovat aktiva společnosti od jejích jednotlivých akcionářů – amerických společností Standard Oil of California (později Chevron), Texaco, Exxon a Mobil. K dohodě o plném převzetí Aramca Saúdy došlo o tři roky později. Tato dohoda spočívala na ujednání, že 100% vlastnictví společnosti bude postoupeno saúdské vládě bez specifikování konkrétního data a jen když podmínky převzetí budou akceptovatelné pro obě strany. Přestože v ní tehdy Rijád vlastnil pouze menšinový podíl, získal již tehdy zásadní rozhodovací pravomoci. Aramco mělo nadále pokračovat v obsluze ropných zařízení, vyhledávání a produkci saúdské ropy a rozšiřování kapacity výměnou za dohodnuté taxy. Nicméně rozhodnutí týkající se výše produkce, vývozních cen a budoucího rozvoje zásob již byly uskutečňovány a kontrolovány saúdskou vládou.

Navzdory oficiální dohodě o převedení podílu usiloval Excom o udržení americké účasti v Aramcu a odložení plného vlastnictví společnosti Saúdskou Arábií na co možná nejzazší termín. Nadto se Aramco a saúdská vláda přely o kompenzaci akcionářům za podzemní zásoby surové ropy v Saúdské Arábii. Hlavní argument ze strany Aramca spočíval v tvrzení, že objevení obrovských zásob ropy enormní hodnoty byly realizovány díky investicím amerických akcionářů nikoliv saúdské vlády, čemuž se Saúdové pochopitelně velmi tvrdě bránili.

Další příčinou, která zpomalila proces plného převodu vlastnictví, byla saúdská společnost Petromin, jež byla určena k pozdějšímu plnému převzetí Aramca. Ta však nebyla na tuto roli vůbec připravena, neboť ji scházely potřebné manažerské a technické schopnosti. Saúdové však americkým vyjednavačům hrozili, že pokud nedojde k plnému převzetí Aramca, pak společnost znárodní. V této souvislosti se tak hlavní prioritou vedení Aramca stal nábor nových talentovaných pracovníků. Ministr Jamaní požádal o vypracování zvláštní tabulky obsahující všechny výkonné pozice, jež byla nazvána „zazelenání Aramca“ podle saúdské národní vlajky. Úkolem pro americké vedení společnosti pak bylo najít na každou tuto pozici adekvátního kandidáta saúdské národnosti. (Nawwab, Speers, Hoye 1995: 223, Brown 1999: 313-315).

Situace ohledně pečlivě vyjednaného scénáře převzetí Aramca se značně zkomplikovala v předvečer vypuknutí Říjnové války roku 1973, kdy saúdský král Fajsal opakovaně veřejně vyjádřil své frustrace z americké podpory Izraele. V momentě vyhlášení ropného embarga OPECem vůči USA nařídil saúdský ministr ropy Jamaní managementu Aramca okamžité zastavení dodávek. Američtí představitelé se bez odporu podvolili, aby nedali Rijádu záminku k okamžitému znárodnění společnosti, což by dle jejich mínění znamenalo pro USA větší újmu než samotné ropné embargo. Aramco se tak stalo nástrojem k prosazení zahraničně-politických cílů Saúdské Arábie. (Brown 1999: 294-295).

Nicméně výše zmíněné události nakonec neměly vliv na postupný proces převedení vlastnictví společnosti do saúdských rukou. Již v lednu 1976 ratifikovala saúdská vláda dohody, jež jí zajišťovaly postupný převod 100 % vlastnictví produkčních a rafinačních aktiv Aramca a 50 % vlastnictví jejích zařízení pro zkapalňování plynu. Výměnou za převedení plných vlastnických práv mělo být zaplacení kompenzace majetku v čisté účetní hodnotě a závazek poskytnout saúdskou ropu světovým konzumentům skrze americké společnosti za tržní ceny. Celková kompenzační částka činila 2,8 mld. USD a zahrnovala 1,5 mld. USD za zásoby surové ropy a 450 mil. USD za rafinérie a zařízení na zkapalňování plynu. Tato hodnota však vyvolala značnou nevoli na straně řady amerických představitelů, kteří ji považovali za naprosto nedostatečnou, neboť nejenže nezahrnovala veškerou infrastrukturu vybudovanou Aramcem za celou dobu jeho působení, ale neodpovídala ani reálné hodnotě zásob surové ropy. V prohlášení společnosti z roku 1976 se uvádělo, že podzemní zásoby dosahovaly 175 mil. barelů a podle odhadů amerického geologa R. L. Mabyho představovaly na základě údajů z roku 1980 zásoby ropy 258 mil. barelů. Pokud tak byl Mabyho odhad správný, pak hodnota aktiv odpovídala částce minimálně 121 mld. USD tedy daleko přesahující sumu vyplacenou saúdskou vládou.

Z uzavřené smlouvy tedy vyplývalo, že saúdská vláda měla poskytnout kapitál potřebný pro produkci a rafinaci ropy a saúdská nástupnická organizace by vyčlenila polovinu finančních fondů na zkapalňovací zařízení na plyn a zajistila plné financování průzkumného programu. Americká nástupnická organizace měla mít v následujících letech zajištěn vývoz 7 mil. b/d za tržní cenu. (Brown 1999: 359-361).

Proces saudizace Aramca pak postupoval nezadržitelně dál, když byl v listopadu 1983 jmenován Ali I. Naimi jejím prezidentem a stal se tak prvním Saúdem zastávajícím takovou pozici. Na počátku roku 1988 ve stejné době, kdy byl tehdejší saúdský ministr ropy Hisham M. Nazer jmenován předsedou představenstva, se Naimi stal výkonným ředitelem. Když pak byla koncem roku formálně ustavena společnost Saudi Aramco, stal se Nazer jejím prvním předsedou představenstva a Naimi byl jmenován jejím prvním prezidentem a výkonným ředitelem. (Nawwab, Speers, Hoye 1995: 228).

Tímto definitivně skončil úspěšný příběh americké společnosti Aramco, která byla po dlouhá desetiletí nejviditelnějším symbolem americké moci, schopností a kultury na Arabském poloostrově a stála za řadou rozsáhlých stavebních projektů, které navždy změnily podobu Saúdské Arábie.¹⁴