Masarykova univerzita

4.8 Ropa a obchod ve vzájemných vztazích během a po válce v Zálivu

Po irácké invazi do Kuvajtu 2. srpna 1990 se začaly rychle šířit obavy ze vzniku nové ropné krize připomínající 70. léta, jež byla způsobena nedostatkem světové ropy a následována bezprecedentním navýšením ceny této strategické komodity. První dny se skutečně odehrávaly podle tohoto scénáře poté, co se většina průmyslově vyspělých zemí shodla na uvalení embarga na vývoz ropy z Iráku a okupovaného Kuvajtu a její cena proto následně stoupla přes 28 USD za barel. Určité uvolnění napětí na světových trzích však nastalo po oznámení představitelů OPECu, že díky své zvýšené produkci nahradí většinu ropy dříve těženou Irákem a Kuvajtem. Do čela tohoto úsilí se postavila Saúdská Arábie se svým závazkem navýšit těžbu o 2 mil. b/d.

Toto společné úsilí OPECu v boji proti nedostatku ropy a vysokým cenám se ukázalo být více než úspěšné, když v listopadu země produkující ropu vedené Saúdskou Arábií dodaly na trh dalších 4,4 až 4,7 mil. b/d, což významně přesáhlo společný vývoz Iráku a Kuvajtu před válkou ve výši 4,3 mil. b/d. Tento vývoj způsobil, že se tak světový trh kvůli snížené poptávce ocitl paradoxně na pokraji ropného nadbytku a stáhl cenu surové ropy o více než 2 USD za barel. (Cox 1990).

Nastalou situaci mělo řešit zasedání členských států OPECu v Ženevě v březnu následujícího roku. Hlavním cílem tohoto setkání bylo přimět Saúdskou Arábii jako klíčového určovatele produkce ropy, aby prudce snížila svou těžbu s cílem dosáhnout alespoň 21 USD za barel. Před krizí v Zálivu Saúdská Arábie čerpala ropu ve výši 5,4 mil. b/d, nicméně během války navýšila svou produkci až na 8,5 mil. b/d, čímž nahradila 67% z celkem 4,6 mil. b/d ze zastaveného exportu kuvajtské a irácké ropy. Vlivem tohoto masivního navýšení tak saúdská ropa představovala 36 % z celé produkce OPECu z původních 24 % před vypuknutím konfliktu. Saúdská vláda však odmítla přijmout návrh na snížení své kvóty pod 8 mil. b/d a cílové ceny 21 USD za barel, neboť produkční úroveň 8 mil. b/d za 17 USD pro ni představovalo finanční výnos minimálně 136 mil. USD denně, zatímco návrat k původní kvótě 5,4 mil. b/d za 21 USD za barel by jí přineslo pouze 113 mil. USD.

Kromě zjevných ekonomických důvodů zde svou roli hrály i motivy čistě politické. Saúdská vláda se snažila udržet stabilní a dostatečně nízké ceny, aby vyhovovaly potřebám Bushovy administrativy. Americká vláda podle tisku preferovala ceny v rozmezí 18–21 USD za barel, jež byly dostatečně nízké nato, aby napomohly americké ekonomice k vybřednutí z recese a zároveň dostatečně vysoké, aby zajistily přísun nových investic do amerického ropného průmyslu. Vysoká produkce ropy naopak zajišťovala Rijádu přísun dostatečného množství peněz na krytí stále většího dluhu způsobeného zvláště financováním vojenských operací ve výši několika desítek miliard USD. Nízké ceny ropy rovněž sloužily Saúdům jako ekonomická zbraň vůči Saddámu Hussajnovi, neboť mu zabraňovaly znovu vybudování jeho vojenské síly. V neposlední řadě sem rovněž patřila dlouhodobá snaha odvrátit pozornost vyspělých průmyslových zemí od snahy po větších energetických úsporách a rozvoji alternativních zdrojů energie. (Cox 1991).

Během dalšího ženevského zasedání OPECu v únoru 1992 probíhala opět velmi ostrá jednání ohledně stanovení produkčního stropu na těžbu ropy. Nakonec se jeho členové dohodli na omezení produkce kartelu z 24,2 mil. b/d na 23 mil. b/d, aby podpořili cenový růst. Saúdská Arábie souhlasila s poklesem své těžby o 500 tis. barelů, což představovalo čerpání 8 mil. b/d. Naopak odmítla další pokles o 100 tis. b/d, neboť trvala na udržení svého třetinového podílu z celkového objemu organizace. (USA Today, 17. 2. 1992).

Na konci května 1992 se ceny ropy ocitly na půlročním maximu, když se barel prodával kolem 22 USD. Tento nárůst byl způsoben rozhodnutím saúdské vlády omezit svou těžbu jako nátlakový prostředek vůči Evropskému společenství, jež uvažovalo o zavedení uhlíkové daně na benzín. Nicméně většina analytiků se shodovala, že se jednalo pouze o krátkodobou záležitost, neboť v zájmu saúdské vlády bylo podpořit ozdravení západních ekonomik a napomoci znovu zvolení amerického prezidenta Bushe. (Cox 1992).

Přes řadu proklamací amerických prezidentů o nutnosti diverzifikace energetických zdrojů a snížení závislosti na ropě z Perského zálivu se však tato závislost během Bushovy éry ještě více prohloubila. V roce 1985 představovala Saúdská Arábie pro Spojené státy 7. největšího dodavatele ropy s průměrem 168 tis. b/d. Poté, co se Rijád rozhodl znovu získat významný podíl na trhu a zásadně snížit ceny, se zvýšil nákup saúdské ropy Spojenými státy více než 10ti násobně na 1,8 mil. USD b/d, čímž se stala Saúdská Arábie jednoznačně největším dodavatelem ropy představují 24 % z celkového amerického importu. (Seib, Waldman 1992).

Co se týče celkové obchodní výměny mezi oběma zeměmi, došlo během Bushovy administrativy i přes masivní americké dodávky produktů zbrojního průmyslu ke ztrátě pozice Spojených států jako největšího obchodního partnera Saúdské Arábie. Při příležitosti návštěvy delegace saúdské Rady obchodních a průmyslových komor v červnu 1990 prohlásil ve Washingtonu její generální tajemník Abdallah Dabbagh, že americké společnosti ztratily svou převahu ve prospěch japonských firem, čímž se Japonsko stalo největším obchodním partnerem Saúdské Arábie. Dabbagh označil za příčinu tohoto propadu nedostatek agresivního marketingu ze strany amerických společností a jejich neochotu přijmout zahraniční obchodní praktiky. Americký obchod dle něj dále poškodil rovněž nedostatek dlouhodobých závazků amerických firem a slabá podpora americké vlády, což mělo roku 1988 za následek nahrazení Spojených států Japonskem jako největšího saúdského obchodního partnera. Saúdská Arábie tehdy představovala 50 % veškeré americké obchodní výměny s arabskými státy, což ji činilo 8. největším obchodním partnerem USA vůbec. V roce 1989 tak obchodní výměna mezi oběma zeměmi dosáhla 11 mld. USD ovšem s několika mld. deficitem pro USA.

Představitelé dalších korporací považovali za důvod propadu amerického obchodu se Saúdskou Arábií rovněž nedostatečnou přizpůsobivost amerických společností specifickým saúdským požadavkům narozdíl od japonských, korejských či tchajwanských firem. Jako další významné překážky obchodu byla zmíněna omezení americké vlády na vývoz vojenského vybavení, což pak nutilo saúdské představitele obrátit se se svými požadavky na jiné země, přestože upřednostňovali americké technologie kvůli jejich vysoké kvalitě. Vlivem těchto skutečností tak Japonsko roku 1989 získalo stejný podíl v saúdské obchodní výměně jako USA ve výši 16,3 % následované západním Německem s podílem 7 %. (Lee 1990).

V souvislosti s krizí v Perském zálivu došlo rovněž k jedné poněkud paradoxní situaci, když americké ministerstvo obchodu oznámilo za první čtvrtletí roku 1991 překvapivý přebytek celkové obchodní bilance 10,2 mld. USD, což bylo první kladné saldo od výsledků obchodní výměny z 2. čtvrtletí roku 1982. Tento pozitivní výsledek však kazil fakt, že ho bylo dosaženo zahrnutím plateb 22,7 mld. USD obdržených za vedení operace Pouštní bouře zvláště od Saúdské Arábie, Japonska a dalších zemí jako součást celkového závazku 55 mld. USD učiněného spojeneckými zeměmi. (Journal Record, 12. 6. 1991).

Ve sledovaném období došlo i k značnému posílení investic saúdských společností ve Spojených státech, když Saúdové vlivem značných zisků z prodeje ropy během války v Zálivu nakoupili velké množství akcií amerických společností jako Citicorp a Chase Manhattan Corp, dvou z největších amerických bank, a získali rovněž zpravodajskou agenturu United Press International. Podle vyjádření bývalého náměstka ministra zahraničí pro Blízký východ Nicholase Veliotese se tak Saúdská Arábie dostala v oblasti finančních záležitostí téměř na úroveň Japonska. (Seib, Waldman 1992).