5. Závěrečné zhodnocení
Po podrobné analýze jednotlivých dimenzí americko-saúdských vztahů můžeme přistoupit k samotnému ověření či vyvrácení jednotlivých tezí v podobě definované v úvodu disertační práce.
Ideový koncept zahraniční politiky prezidenta Nixona a jeho hlavního zahraničně-politického stratéga Henryho Kissingera spočíval na pragmatickém přístupu k jednotlivým aktérům mezinárodní scény. Hlavní důraz byl kladen na odideologizování americké politiky a naopak na prosazování jejího mocenského pojetí založeného na sledování konkrétních zájmů. Tento „realistický“ přístup na poli mezinárodních vztahů prostý předem daných ideologických postulátů umožňoval Bílému domu rovněž větší flexibilitu ve vztazích s odlišně ideologicky a kulturně založenými partnery.
Henry Kissinger se z tohoto důvodu vyjadřoval proti zasahování lidských práv do geostrategických kalkulací a argumentoval, že tradiční přístup k zahraniční politice spočíval na konceptu moci, rovnováhy a stability, a proto odporoval omezujícím morálním a právním principům. (Forsythe 1990: 438).
V souvislosti se zeměmi Perského zálivu Kissinger ve svých pamětech otevřeně vyjádřil své preference konzervativním autoritářským vládám orientovaných na Washington před nebezpečím nestability z nenadálých politických změn, jež mohly ohrozit americké národní zájmy.
Na základě tohoto přesvědčení byla Saúdská Arábie považována vzhledem ke své strategické poloze, pevnému antikomunismu, ropnému bohatství a kupní síle za cenného amerického spojence v nestabilní a kriticky důležité oblasti Blízkého východu, což se jasně projevilo v Nixonově politice „dvou pilířů“. Je proto zcela logické, že otázka lidských práv a demokratických reforem nehrála tudíž ve vztazích se Saúdskou Arábií žádnou podstatnou roli.
Nástup demokratického prezidenta Jimmyho Cartera do Bílého domu představoval zjevný obrat v pojetí americké zahraniční politiky, neboť se snažil programově odlišit od svého předchůdce svou silně normativní rétorikou založenou na zdůrazňování amerických hodnot a principů. Integrální součástí tohoto morálního zakotvení Američanů byla i otázka lidských práv a svobody, která se měla stát fundamentálním cílem americké zahraniční politiky. Carter se však na druhou stranu bránil rigidnímu uplatňování morálních zásad bez přihlédnutí k ostatním okolnostem. V řadě direktiv a dalších dokumentech řešila jeho administrativa dilema střetu obecně platných morálních principů s reálnými podmínkami výkonu moci ostatních států, jenž s nimi byly v rozporu. V takovém případě pak Carter připouštěl určitou míru flexibility odpovídající dalším zahraničně-politickým zájmům. V jednom z nejdůležitějších dokumentů Carterovy administrativy zabývající se touto otázkou, prezidentské direktivě PD 30, se přímo konstatovalo, že zahraniční pomoc jednotlivým státům měla být schvalována dle míry porušování lidských práv.
Přestože můžeme ze strany vysokých vládních činitelů vysledovat v tomto ohledu určitou iniciativu vůči šáhovu Íránu, v případě Saúdské Arábie však nelze z dostupných zdrojů zaznamenat jakýkoliv pokus o veřejné nastolení tohoto problému. Není doloženo, že by představitelé Carterovy vlády někdy využili některý ze zahraničně-politických nástrojů (veřejná prohlášení, diplomatické iniciativy k prosazování lidských práv aj.) či podmínili při jednáních se saúdskými představiteli prodeje zbraňových systémů a vojenské pomoci pokrokem v této otázce. V kontextu Carterova přístupu tak můžeme konstatovat, že v případě Saúdské Arábie převážily partikulární reálné zájmy Spojených států nad obecně deklarovanými principy lidských práv, což nesporně souviselo s prominentní úlohou, jakou začala Saúdská Arábie hrát v americkém strategickém plánování zvláště po pádu režimu íránského šáha.
Tato zjištění jsou v souladu i se závěry studie D. Forsythea, který konstatoval, že navzdory Carterově pozornosti vůči mezinárodně uznaným lidským právům se spíše jednalo o nesystematické úsilí pomoci jednotlivcům tam, kde nebyly americké strategické a ekonomické zájmy vnímány jako převažující. Dle jeho mínění Bílý dům pod Carterovým vedením nikdy nevyvinul ústřední koncept či celkovou strategii, která by vedla politiku lidských práv a naopak jednal selektivně v oblastech, kde nebyly v sázce žádné strategické či ekonomické zájmy. Z tohoto důvodu se zaměřil na autoritativní režimy v Uruguayi, Nikaragui, Chile, Rhodesii či Jižní Africe, zatímco odkládal rozhodnou akci vůči srovnatelným porušovatelům, jakými byly Salvador, Filipíny, Saúdská Arábie a Jižní Korea. Celkovým výsledkem jeho politiky pak byl zmatek a nekonzistentnost. (Forsythe 1990: 441, 443).
K podobnému výsledku ve své analýze Carterovy politiky zahraniční pomoci dospěl rovněž James H. Lebovic. Podle něj poskytovala Carterova administrativa pomoc potřebným v rámci spřátelených států USA a naopak ji odpírala porušovatelům lidských práv, jenž k americkým spojencům nepatřili. (Lebovic 1988: 129). Selektivnost a nekonzistentnost Carterova přístupu doložili i D. Carleton a M. Stohl, kteří se zabývali zkoumáním korelace mezi dodržováním lidských práv a výší poskytované vojenské a ekonomické pomoci. Ti nakonec zjistili, že za celé období Carterovy vlády došlo k zastavení zahraniční pomoci pouze v osmi případech (jen země Latinské Ameriky), u nichž však často nešlo o úplné přerušení ale pouze o určité omezení. Carterova administrativa tak zásadně nestáhla materiální pomoc represivním režimům spřátelených s USA. Oba autoři na několika příkladech doložili, že administrativa vždy pečlivě vážila zvláštní zájmy v dané zemi předtím, než rozhodla o pozastavení dané pomoci. Tyto zvláštní zájmy opravňující k vyjmutí ze zákona o zahraniční pomoci spatřovala zejména u států nacházejících se v blízkosti Sovětského svazu, zemí s americkými vojenskými základnami, členů prozápadních bezpečnostních organizací a s důležitými surovinami pro potřeby Spojených států. (Carleton, Stohl 1985: 223). Na základě těchto skutečností se pak zdá poměrně logické, proč se Saúdská Arábie nikdy neocitla na seznamu kritizovaných zemí.
Nový republikánský prezident Ronald Reagan se odlišoval od svých demokratických a republikánských předchůdců svou hluboce zakořeněnou antipatií vůči komunismu a tvrdou kritikou samotné podstaty existence Sovětského svazu. Lidská práva nechápal jako svébytnou oblast zahraniční politiky ale jako mocensko-politický nástroj v boji proti zdiskreditované komunistické ideologii. Svůj morální imperativ Reagan zakládal na dodržení závazku vojenské a ekonomické pomoci americkým spojencům na celém světě a na připravenosti použít v případě jejich ohrožení i vojenskou sílu na jejich obranu proti Sovětského svazu.
Tomuto pojetí odpovídá i prezidentská direktiva NSDD 5 z roku 1981, která definovala určující faktory pro vývoz amerických konvenčních zbraní a v níž byl kladen hlavní důraz na posílení vojenských schopností spřátelených států a zajištění amerických regionálních zájmů bez ohledu na charakter vládnoucího režimu.
Reaganovo nahlížení světa jako boje svobody symbolizované Spojenými státy proti tyranii představované Sovětským svazem bylo rovněž silně ovlivněno koncepcí definující substanciálně odlišnou povahu autoritativních a totalitních režimů, jež byla vypracována Jeane Kirkpatrickovou v jejím slavném článku Dictatorships and Double Standards. Ta ve svých úvahách dovodila, že americká vláda mohla podporovat proces liberalizace a demokratizace v případě, že to neohrožovalo tamější autoritativní vlády a bylo zároveň v americkém národním zájmu. Odepření pomoci americkému spojenci a převzetí moci levicovými silami pak dle ní nutně znamenalo nastolení totalitního režimu nepřátelskému americkým zájmům. Průkaznost takového rozdělení režimů se stala následně předmětem vědecké kritiky. (viz Carleton, Stohl 1985: 219-221).
Z výše uvedené Reaganovy instrumentální definice lidských práv a svobody je zjevné, že Saúdská Arábie plně zapadala do tohoto ideologicko-mocenského pojetí. Jako země zásadní strategické a surovinové důležitosti, jejíž výkon politiky byl založen na nejpřísnějším výkladu islámu s absencí diplomatických styků s jakoukoliv komunistickou zemí po celé období Studené války, velmi dobře sloužila americkým zájmům v oblasti Blízkého východu. Saúdský režim představoval spolehlivou protiváhu vůči pronikání vlivu Sovětského svazu či jiných radikálních protiamerických sil a jeho rozsáhlé nákupy amerických civilních a vojenských technologií a služeb sloužily k podepření kapacit americké moci na Blízkém východě.
Výše uvedené závěry ve vztahu k Saúdské Arábii potvrzuje i studie zkoumající výši poskytované americké zahraniční pomoci 112 rozvojovým zemím v letech 1979-1980 a 1983-1984. Jejím výsledkem bylo tvrzení, že Reaganovo politické rozhodování příliš neodráželo potřeby obyvatel daných zemí, ale bylo spíše založeno na spojeneckých vazbách. (Lebovic 1988: 124).
K podobnému výsledku dospěla i práce R. Travise zkoumající spojitost indexu demokracie a míry vojenské a ekonomické pomoci USA v letech 1983-1988. Závěrečná data ukázala, že po většinu let neexistoval žádný důkaz o demokracii jako důležitém determinantu míry vojenské asistence, ale významnou roli hrál naopak index spojenectví. To by ovšem nemělo být nijak překvapující, jestliže primárním cílem programů vojenské pomoci byla podpora amerických bezpečnostních zájmů v zemích s kontingentem amerických jednotek či ohrožených levicovými silami. (Travis 1995: 550-551, 553-554).
Větší Reaganovu pozornost vůči lidským právům a zvýšený tlak na některé spřátelené vůdce lze zaznamenat až v jeho druhém funkčním období, jenž však byl v zásadě motivován obavou z prosazení levicových či protiamerických sil než upřímnou snahou o postavení tamějšího obyvatelstva. (Forsythe 1990: 447).
V praxi se však nepotvrdilo, že by existoval nějaký signifikantní rozdíl mezi Carterovou a Reaganovou politikou lidských práv týkající se distribuce zahraniční pomoci. V žádném bodě Carletonovy a Stohlovy analýzy se neprokázalo, že by zájem o lidská práva nějak významně ovlivnil rozhodování obou administrativ o alokaci americké pomoci ať už vojenské či ekonomické. (Carleton, Stohl 1985: 218).
Určujícím momentem období vlády prezidenta George Bushe se nesporně stala válka v Zálivu. Dramatické události v Evropě související s pádem komunismu a irácká okupace Kuvajtu ho přiměly k formulaci nové zahraničně-politické koncepce spočívající v „novém světovém řádu“. Tento řád měl být konstituován na novém uspořádání světa spočívajícím v definitivním nahrazení starého soupeření mezi Západem a Východem a na mezinárodně uznávaném respektu vůči právu a spravedlnosti. Spojené státy se pak jménem prezidenta zavazovaly aktivně vystupovat ve prospěch zajištění tohoto řádu, a to i prostřednictvím nasazení svých ozbrojených sil. Přes tuto svou celosvětovou angažovanost však prezident odmítl ideu zasahování Spojených států ve všech částech světa, kde byla porušována něčí práva, bylo-li by to v rozporu s americkými národními zájmy. Je důležité poznamenat, že ve své koncepci nijak nedefinoval, jakou roli měly v tomto novém světovém uspořádání zaujímat lidská práva a demokracie. Jeho pojetí tak bylo více založeno na legalistickém vnímání mezinárodních vztahů než v důrazu na principech lidských práv a demokracie jako vodítku americké zahraniční politiky.
Hrozba společného nepřítele v osobě iráckého diktátora Saddáma Hussajna ještě více posílila politické a vojenské vazby mezi Washingtonem a Rijádem v jejich společném zájmu. Saúdská Arábie představovala fundamentální svorník držící různorodou skupinu arabských a muslimských zemí sdruženou ve spojenecké koalici se Spojenými státy. Saúdská vláda měla rovněž zvláštní důležitost při eliminaci irácké hrozby po ukončení války v Zálivu. Vzhledem k těmto silným společným zájmům a skutečnosti, že prosazování lidských práv a demokracie nebylo zjevně součástí Bushovy zahraničně-politické agendy, není proto překvapující, že tato otázka nebyla nastolena ani ve vztazích se Saúdskou Arábií. Pokud bylo v případě Iráku nadneseno dodržování standardů lidských práv, pak sloužilo čistě účelově jen jako nástroj kritiky nepřátelských států, čímž se Bush v zásadě držel instrumentálního přístupu předchozí Reaganovy administrativy. Liberalizační reformy v Saúdské Arábii tak byly spíše nepřímým důsledkem pobytu západních vojsk a pozornosti médií než cílené kampaně administrativy Bílého domu.
Ústřední směrnicí demokratické administrativy Billa Clintona se měla stát strategie „engagement and enlargement“ spočívající v americké podpoře rozšiřování společenství demokratických států s tržními ekonomikami. Nová národně-bezpečnostní strategie Bílého domu kladla zvýšený důraz na spolupráci a pomoc demokratickým státům dodržujícím lidská práva a svobodný trh. Nicméně tak jako v případě Bushovy koncepce Clinton odmítl trvání na globálním závazku vůči prosazování těchto principů a hodnot. Spojené státy měly naopak zvolit pragmatický přístup a působit zejména v oblastech největšího významu pro své zájmy. Specifickým rysem zahraniční politiky této vlády pak bylo umístění prosazování obchodu a tržních reforem v zahraničí do středu její pozornosti.
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že Saúdská Arábie příliš nezapadala do liberálního konceptu zahraniční politiky prosazované týmem Bílého domu, proto také došlo k určitému odcizení na politické rovině a rozvolnění vzájemného vztahu v porovnání s předchozími administrativami. To lze do jisté míry přičíst i skutečnosti, že poražený a vojensky a ekonomicky oslabený Saddám Hussajn již nepředstavoval takové nebezpečí, jež by k sobě těsně poutalo Washington a Rijád, jako tomu bylo během války v Zálivu. Přes zdůrazňování amerického úsilí o ochranu lidských práv se však nikdy tento problém nestal ze strany vrcholných představitelů tématem veřejných rozhovorů či kritiky v rámci bilaterálních vztahů se Saúdskou Arábií. Lze nalézt určitý rozpor např. mezi slovy tehdejšího náměstka ministra zahraničí pro Blízký východ Roberta H. Pelletreaua, který chválil pokrok učiněný Saúdskou Arábií v oblasti zastupitelské demokracie a každoročními zprávami ministerstva zahraničí týkající se dodržování lidských práv a demokracie, jež byly vůči Saúdské Arábii v řadě oblastí velmi kritické.
Za tímto jednáním můžeme spatřovat zvláště snahu vrcholných politických představitelů prosazovat americké ekonomické a politické zájmy s ohledem na skutečnost, že Saúdská Arábie patřila během 90. let k největším světovým odběratelům amerického vojenského materiálu a poskytovatelům dalších rozsáhlých civilních kontraktů a současně plnila klíčovou úlohu v americké strategii dvojího zadržování. Toto tvrzení je rovněž v souladu se zásadami obsaženými v prezidentské direktivě PDD 34 z roku 1995 o prodejích konvenčních zbraní do zahraničí, jež postrádá jakýkoliv přímý odkaz na kritérium demokracie či lidských práv.
V souvislosti s posuzováním deklarovaných principů a realizované praxe v americké zahraniční politice je nutné konstatovat, že v průběhu celého sledovaného období žádná americká administrativa nepřišla s vlastní zákonnou iniciativou navrhující jakýkoliv druh ekonomických sankcí či omezení prodejů vojenského materiálu do Saúdské Arábie kvůli nedodržování principů lidských práv a nedostatečné míře demokracie, jako tomu bylo v případě Sovětského svazu či některých latinskoamerických a afrických zemí. Zákony omezující poskytování zahraniční pomoci (dodatky k Foreign Assistance Act z roku 1974, 1976, 1982 a 1984) byly ve všech případech iniciativou Kongresu nikoliv Bílého domu. Z dostupných informací není známo, že by jakákoliv americká vláda přes existenci pravidelných výročních zpráv ministerstva zahraničí kritizující neutěšený stav lidských práv v Saúdské Arábii zamítla prodej vojenského či jiného materiálu z ideologických či politických důvodů. Členové Kongresu nejčastěji oponovali prezidentem proponovaným návrhům zbrojních dodávek do Saúdské Arábie kvůli obavám z ohrožení vojenské převahy Izraele, nedostatečnému respektu vůči lidským právům, případné politické nestabilitě saúdského režimu, bránění závodům ve zbrojení na Blízkém východě a dalším důvodům.
Po zhodnocení ideového obsahu a praktického výkonu zahraniční politiky jednotlivých administrativ v politické, vojenské a ekonomické dimenzi vůči Saúdské Arábii je možné prokázat, že větší či menší míra souladu mezi oběma těmito oblastmi existovala během vlády prezidentů Richarda Nixona, Ronalda Reagana a George Bushe. Na druhou stranu nebylo možné z dostupných zdrojů nalézt přímý vliv ideových postojů vlád Jimmyho Cartera a Billa Clintona, které by se promítly do formulace jejich praktických kroků ve vztahu vůči Saúdské Arábii.
Co se týče druhé teze předpokládající zásadní rozdíl v pojetí zahraniční politiky vůči Saúdské Arábii mezi republikánskými a demokratickými administrativami, již z výše uvedeného vyplývá, že existoval zjevný rozdíl v důrazu na význam lidských práv a demokracie v americké zahraniční politice na rétorické rovině, nicméně v praktickém výkonu žádnou výraznou odlišnost mezi oběma politickými stranami nebylo možné pozorovat.
Vzhledem k daleko přímější koncentraci republikánského pojetí zahraniční politiky na reálnou moc a zájmy nebylo proto převedení politiky republikánských vlád do konkrétních mocensko-politických rozhodnutí a nástrojů tak náročné. Jak jsme mohli spatřit, demokratické vnímání politiky bylo však daleko více ovlivněno hodnotami a principy dotýkajícími se lidských práv a demokracie, což vytvářelo značné napětí mezi závazkem k dodržení vysokých standardů těchto ideálů a prosazením konkrétních reálných zájmů USA. Toto vzájemné pnutí či nesoulad se následně promítnul i do bilaterálních vztahů, čímž se mohla daná politika demokratické administrativy jevit jako méně srozumitelná a koherentní, což byl i případ vztahů se Saúdskou Arábií.
V praktickém výkonu politiky vůči Saúdské Arábii se však v žádném případě významná odlišnost mezi republikánskými a demokratickými administrativami neprojevila, což můžeme vysvětlit určující rolí mezinárodního systému, přetrvávajícími americkými zájmy bez ohledu na stranickou příslušnost vlády, rezistencí byrokratického aparátu ad.
Poslední zkoumaná teze se pak týkala míry závislosti zlepšení či zhoršení vztahů v jedné dimenzi na vzájemné vztahy v ostatních dimenzích. Problémem, který v tomto ohledu dlouhodobě nejvíce zatěžoval společné vztahy, bylo neuspokojivé řešení arabsko-izraelského mírového uspořádání, jehož negativní důsledky se někdy promítaly z politické roviny i do roviny vojenské či výjimečně i obchodní spolupráce.
Nejvýrazněji se tento vztah podmíněnosti projevil v souvislosti s vypuknutím Jom Kippurské války v říjnu 1973. Soustředěná kritika americké vlády saúdskými představiteli za její stranění Izraeli a nedostatečnou iniciativu v řešení palestinské otázky nepřiměla Bílý dům k aktivitě, která mohla zabránit dalšímu arabsko-izraelskému konfliktu. Zásadní zhoršení vztahů na politické úrovni kvůli americké podpoře Izraele během válečného konfliktu vedlo Saúdskou Arábii k vyhlášení ekonomické války USA v podobě ropného embarga, na něž Bílý dům reagoval mimo jiné i vypracováním tajných plánů na vojenské obsazení ropných polí arabských zemí Zálivu. Tato bezprecedentní krize v dosavadních politických a ekonomických vztazích byla nakonec ukončena v březnu 1974 poté, co se Bílý dům veřejně zavázal k neprodlenému diplomatickému řešení blízkovýchdního uspořádání.
Naopak pozitivní podmíněnost dvou dimenzí je možné doložit na prosazení zmrazení cen ropy Saúdskou Arábií v rámci OPECu v polovině roku 1977, jímž se snažila ovlivnit novou demokratickou vládu Jimmyho Cartera k větší angažovanosti v arabsko-izraelském mírovém uspořádání a povolení dalších prodejů amerických zbraní, a to se zjevným úspěchem. Na druhou stranu navrhl prezident Carter v únoru 1978 prodej bitevních letounů F-16 Saúdské Arábii jako stimul k její podpoře egyptsko-izraelského mírového vyrovnání avšak tentokrát bez žádoucího výsledku.
K dalšímu vyhrocení politických vztahů mezi oběma zeměmi došlo v souvislosti s uzavřením mírových dohod v Camp Davidu zprostředkovaných USA, které saúdská vláda nepodpořila, protože se zaměřovaly pouze na řešení egyptských a izraelských hranic s pominutím dalších souvisejících problémů. V lednu 1979 pak saúdští představitelé na základě této argumentace odmítli umístění amerických základen na svém území. Stejné výhrady zopakovali nejvyšší političtí zástupci Saúdské Arábie i v lednu a březnu 1980.
V této souvislosti je třeba rovněž zmínit, že existovala celá řada závažných problémů ve vzájemných vztazích, které však neměly žádný či jen nepatrný vliv na ostatní dimenze. Reaganova administrativa měla eminentní zájem na upevňování vztahů s Rijádem i přes jeho odpor vůči dohodám z Camp Davidu, a to zvláště kvůli zajištění stabilních dodávek ropy a pomoci se zadržováním Sovětského svazu ve Třetím světě.
Permanentním předmětem sváru v době Clintonovy administrativy byl negativní postoj saúdské vlády vůči použití jejích základen na vedení leteckých útoků proti iráckým cílům. V září 1996 dokonce Saúdská Arábie použití svých základen explicitně zakázala, přesto se toto silně odmítavé stanovisko nijak zásadně nepromítlo do vztahů na politické či ekonomické rovině. Podobná situace nastala po sérii teroristických útoků na americké cíle v letech 1995, 1996 a 1998, kdy saúdské bezpečnostní složky odmítly spolupráci ve vyšetřování s americkou FBI, což však nemělo žádný významný vliv na spolupráci v řadě jiných oblastí.
Při konečném zhodnocení třech vytyčených tezí můžeme konstatovat, že první tezi se podařilo verifikovat pouze částečně. V případě Nixonovy, Reaganovy a Bushovy administrativy se skutečně podařil prokázat přímý vliv jejich ideologického zaměření na praktický výkon zahraniční politiky. Nicméně u Carterovy a Clintonovy administrativy se vliv deklarovaných idejí na realizaci jejich politiky vůči Saúdské Arábii věrohodně doložit nepodařilo.
Druhou tezi týkající se rozdílu republikánského a demokratického pojetí zahraniční politiky vůči Saúdské Arábii bylo možné verifikovat rovněž pouze částečně. Zatímco na rétorické rovině bylo možné pozorovat zjevný rozdíl v důrazu na lidská práva a demokracii, resp. značnou absenci těchto ideálů u republikánských administrativ, v praktickém výkonu zahraniční politiky se obě strany nijak zásadně neodlišovaly.
Třetí teze zaměřující se na míru ovlivňování pozitivním či negativním vývojem v jedné dimenzi stejným vývojem v ostatních dimenzích byla z velké míry falsifikována. S výjimkou ropného embarga za Nixonovy administrativy a odmítnutí umístění amerických základen Rijádem za Carterovy administrativy se nepodařilo prokázat přímou souvislost mezi zlepšením či zhoršením vztahů v jedné dimenzi a ostatních dimenzích současně. V řadě momentů usilovala americká vláda o podporu Saúdské Arábie a prosazení konkrétních zájmů bez ohledu na určité rozpory v jiných otázkách.
Pro analýzu významných událostí můžeme rovněž použít konkrétní výkladový rámec v podobě matrice národních zájmů, jak byla definována Donaldem Neuchterleinem. Pomocí této matrice dospějeme k určení několika zájmů, které byly pro dané období ve vztahu Spojených států vůči Saúdské Arábii určující.
Daná matrice se skládá z určení: konkrétního zájmu – definování určitého druhu resp. kategorie zájmu – míry jeho důležitosti na příslušné stupnici (priorita č. 1 = stupeň přežití, priorita č. 2 = stupeň kvality života, priorita č. 3 = hlavní stupeň, priorita č. 4 = okrajový stupeň) – strategie zvolené na jejich prosazení – a případného stupně odhodlanosti použít na jejich obranu vojenských prostředků.
Specifickým příspěvkem Nixonovy administrativy k americké politice na Blízkém východě byla nová doktrína, která reagovala na vývoj na globální scéně zvláště americkou porážku ve vietnamské válce. Nová strategie byla založena na dvou základních premisách, že v případě hrozby jaderného konfliktu vyvolaného primárně Sovětským svazem jsou Spojené státy připraveny dodržet své smluvní závazky a vystoupit na obranu svých životně důležitých spojenců. V případě konvenčního ohrožení vyjadřoval Bílý dům ochotu poskytnout vojenskou a ekonomickou pomoc, pokud se daný stát zavázal převzít primární zodpovědnost za svou obranu. Tyto zásady se následně promítly do reality Blízkého východu, v němž se Írán společně se Saúdskou Arábií měly stát zodpovědnými za udržování zájmů Západu v tomto regionu.
V komplexní spleti různých zájmů Spojených států na Blízkém východě vyvstalo v průběhu tohoto zkoumaného období několik rozhodujících momentů, které měly přímou či nepřímou souvislost se Saúdskou Arábií.
Určující událostí Nixonova období bylo vypuknutí čtvrté arabsko-izraelské války, během níž poskytl Bílý dům okamžitou vojenskou a finanční pomoc Izraeli, na což arabské státy vedené Saúdskou Arábií reagovaly uvalením ropného embarga na USA a další státy Západu. Tento nekompromisní postoj představitelů OPECu přiměl nejvyšší představitele Bílého domu v čele s prezidentem Nixonem k veřejnému závazku vůči mírovému řešení arabsko-izraelského konfliktu. V tomto prezidentově závazku bylo obsaženo několik následujících zájmů:
Zájem: Zajištění přístupu k dodávkám ropy
-
Kategorie: Obrana vlasti: hrozba zastavení dodávek ropy americkým ozbrojeným silám - Priorita č. 1: stupeň přežití
-
Kategorie: Ekonomická prosperita USA – Priorita č. 2: stupeň kvality života
-
Kategorie: Vyhovující ekonomický řád: ohrožení evropských spojenců – Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: Kyvadlová diplomacie („krok za krokem“) vedoucí k uzavření příměří mezi Egyptem a Izraelem v podobě dohod Sinaj I. a Sinaj II.
Stupeň ochrany: Připravenost USA použít v krajním případě k vynucení svých zájmů i vojenské prostředky
V souvislosti s ukončením ropného embarga v březnu 1974 usilovala americká administrativa o obnovení předchozích těsných vztahů s Rijádem a o další posílení vzájemných vazeb v hospodářské a vojenské oblasti, aby tak kompenzovala obrovský odliv kapitálu způsobený nákupy množství saúdské ropy.
Zájem: „Recyklace petrodolarů“
Kategorie: Ekonomická prosperita USA – Priorita č. 2: stupeň kvality života
Strategie: Ustavení společné ekonomické a vojenské komise pro posílení vzájemných ekonomických a vojenských vztahů prostřednictvím prodejů vyspělých technologií, výstavby infrastruktury a poskytnutí výcviku a školení
Carterova administrativa nastupovala do relativního období klidu na Blízkém východě, jehož hodlala využít k zásadnímu posunu v řešení arabsko-izraelského konfliktu, který vnímala jako klíč k celkové stabilizaci regionu a podepření amerických zájmů.
-
Zájem: Zajištění přístupu k ropě: dostatečná výše produkce za příznivé ceny Kategorie: Ekonomická prosperita USA – Priorita č. 2: stupeň kvality života
-
Zájem: Zajištění stabilních, umírněných a prozápadních režimů na Blízkém východě s ústředním postavením Saúdské Arábie
Kategorie: Vyhovující politický řád: – Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: Diplomatická iniciativa na komplexní řešení arabsko-izraelského konfliktu – Saúdská Arábie jako jeden z důležitých nástrojů působení na klíčové aktéry (Sýrii, Jordánsko a OOP) k umírnění jejich pozic
Nejzásadnějšími okamžiky, které dramaticky ovlivnily průběh Carterovy vlády a změnily politicko-mocenskou mapu Blízkého východu, se staly pád íránského šáha v prosinci 1978 a nastolení radikálního šíitského režimu a o rok později vojenská intervence Sovětského svazu do Afghánistánu. Prezident Carter reagoval vyhlášením nové doktríny, v níž se přihlašoval k bezprostřední ochraně Perského zálivu. Určitou roli v zintenzivnění vzájemné americko-saúdské spolupráce sehrálo i schválení nových dodatků k zákonu o zahraniční pomoci Kongresem v letech 1974 a 1975, jež omezovaly provádění tajných operací CIA v zahraničí.
Zájem: Obrana zemí Perského zálivu proti vnějšímu ohrožení zvláště ze strany Sovětského svazu a dalších radikálních protiamerických režimů a hnutí
Kategorie: Vyhovující politický řád: – Priorita č. 2-3: stupeň kvality života či hlavní stupeň
Strategie: a) zesílení vzájemné ekonomické a vojenské spolupráce a pomoci
-
zahájení společné spolupráce se Saúdskou Arábií v tajných vojenských operacích v Asii a Africe
-
pokračující úsilí o umístění amerických vojenských základen na saúdském území
Stupeň ochrany: Založení Sil rychlého nasazení (RDF)
Na rozdíl od svého předchůdce vstupoval Ronald Reagan do Bílého domu za zcela odlišné mezinárodně-politické situace, kdy se Washington stále vzpamatovával z šoku způsobeného pádem íránského šáha a sovětskou invazí do Afghánistánu a snažil se najít adekvátní odpověď.
-
Zájem: Zajištění přístupu k ropě
A. Kategorie: Ekonomická prosperita USA – Priorita č. 2: stupeň kvality života
B. Kategorie: Vyhovující ekonomický řád: zajištění ekonomického rozvoje západních spojenců – Priorita č. 3: hlavní stupeň
-
Zájem: Zajištění stability saúdského režimu proti potencionální vnitřní i vnější hrozbě
Kategorie: Vyhovující politický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: Explicitní závazek prezidenta Reagana k obraně Saúdské Arábie a vytvoření Amerického velitelství střed s výhradní zodpovědností za Blízký východ
Stupeň ochrany: Připravenost použít na obranu Saúdské Arábie americké ozbrojené síly
Další událostí, která významně ovlivnila rozhodování exekutivního aparátu Bílého domu, bylo vypuknutí irácko-íránské války roku 1980 a následná eskalace konfliktu do celé oblasti Perského zálivu.
1. Zájem: Zabránění rozšíření vlivu íránské revoluce do sousedních států
Kategorie: Vyhovující politický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
2. Zájem: Zajištění svobodné plavby Hormuzskou úžinou pro mezinárodní přepravu Kategorie: Vyhovující ekonomický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
3. Zájem: Zabránění proniknutí sovětských sil do regionu
Kategorie: Vyhovující politický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
-
Strategie: a) ekonomická a vojenská podpora Iráku Spojenými státy a Saúdskou Arábií
-
uvalení ekonomického a vojenského embarga na Írán
-
americká ochrana kuvajtských a saúdských tankerů zásobujících Irák
d) zesílená společná vojenská spolupráce mezi USA a Saúdskou Arábií v Zálivu
Stupeň ochrany: Nasazení amerických vzdušných a námořních sil
Další vnitropolitické důvody, které vedly k zesílení americko-saúdské spolupráce v tajných vojenských operacích, představovalo v letech 1982-1984 schválení tzv. Bolandových dodatků k zákonu o zahraniční pomoci, jež zamezovaly ekonomické a vojenské pomoci povstaleckým jednotkám v Nikaragui. Současně mezi oběma zeměmi pokračovala vysoká úroveň spolupráce v podobě tajných operací v dalších oblastech společného zájmu.
Zájem: Úsilí o zatlačení sovětského vlivu ve Třetím světě zpět do svých předchozích hranic (strategie „roll back“)
Kategorie: Vyhovující světový řád - Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: Prohloubení americko-saúdské ekonomické a vojenské spolupráce a poskytnutí politické a finanční podpory Saúdskou Arábií
Vláda následujícího prezidenta George Bushe se musela vypořádat s novou výzvou v období po Studené válce, kdy vojska irácké armády obsadila sousední Kuvajt a představovala tak hrozbu i pro konzervativní režim v Rijádu.
1. Zájem: Zajištění nepřerušovaných dodávek ropy na Západ
Kategorie: Ekonomická prosperita USA – Priorita č. 2: stupeň kvality života
Kategorie: Vyhovující ekonomický řád: ohrožení blízkovýchodních a evropských spojenců – Priorita č. 3: hlavní stupeň
2. Zájem: Obrana Saúdské Arábie proti vnější agresi
Kategorie: Vyhovující politický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: Vytvoření mezinárodní koalice států a schválení rezolucí RB OSN uvalující ekonomické a vojenské embargo na Irák
Stupeň ochrany: Nasazení amerických vojenských sil na zatlačení iráckých vojsk
Vzhledem k omezenému cíli Bílého domu spočívajícím pouze v osvobození Kuvajtu od irácké okupace rozhodla se proto Bushova vláda Saddáma Hussajna ponechat u moci. Jeho režim tak představoval stálé latentní nebezpečí pro sousední konzervativní arabské monarchie, a proto představitelé Washingtonu a Rijádu podporovali různé iniciativy na jeho svržení.
Zájem: Svržení iráckého prezidenta Saddáma Hussajna
Kategorie: Vyhovující politický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: a) americká a saúdská finanční a vojenská podpora opozičních sil v Iráku
b) ustavení bezletových zón nad severním a jižním Irákem s podporou Saúdské Arábie
Stupeň ochrany: Nasazení amerických vzdušných sil
Představitelé nové Clintonovy administrativy museli v Perském zálivu v zásadě čelit stejným výzvám jako předchozí vláda. Vojenský potenciál Iráku a Íránu představoval určitou míru ohrožení bezpečnosti amerických spojenců v Zálivu a současně jejich finanční a vojenská podpora různým radikálním organizacím oslabovala vliv Spojených států v celé oblasti Blízkého východu.
Zájem: Udržení prozápadních konzervativních monarchií Zálivu
Kategorie: Vyhovující politický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: a) „dvojí zadržování“ Iráku a Íránu za tiché podpory Saúdské Arábie a ostatních států Zálivu
b) podpora vojenské spolupráce v rámci Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC)
c) uskladnění americké vojenské techniky na saúdském území
d) udržování omezené americké vojenské přítomnosti v Saúdské Arábii ve výši několika desítek tisíc osob
Stupeň ochrany: Nasazení amerických vzdušných sil
Americká vláda v čele s prezidentem Billem Clintonem se musela rovněž vypořádat se zcela novým fenoménem, jímž byly mezinárodně organizované teroristické útoky na americké cíle nejprve v Saúdské Arábii v listopadu 1995, a v červnu 1996 a poté v srpnu 1998 útok na americká velvyslanectví v Nairobi a Dár as-Sallámu provedený organizací al-Qáida pod vedením Usámy bin Ládina.
Zájem: Zajištění bezpečnosti amerických jednotek a zařízení na saúdském území Kategorie: Vyhovující politický řád – Priorita č. 3: hlavní stupeň
Strategie: a) úsilí o zlepšení spolupráce FBI se saúdskými úřady ve vyšetřování podezřelých
b) spolupráce amerických a saúdských zpravodajských služeb na dopadení osoby bin Ládina a eliminace působení al-Qáidy ve světě
c) společný politický nátlak na hnutí Tálibán v Afghánistánu
Stupeň ochrany: Nasazení amerických ozbrojených sil
Představitelé Clintonovy administrativy v čele s jejím prezidentem se současně vyznačovali aktivní podporou amerických obchodních a ekonomických zájmů v zahraničí. Zatímco předchozí republikánské vlády prezidentů Reagana a Bushe se zdráhaly veřejně vystoupit na podporu zájmů amerických společností, prezident Clinton se neváhal chopit iniciativy a otevřeně vystupoval na ochranu americké ekonomiky a podporoval úsilí amerických společností o získání lukrativních zakázek v Saúdské Arábii.
Zájem: Snížení amerického deficitu v obchodní výměně se Saúdskou Arábií
Kategorie: Ekonomická prosperita USA – Priorita č. 2: stupeň kvality života
Strategie: a) hrozba zavedení dovozního tarifu na ropu
b) soustředěný politický tlak amerických představitelů na Rijád
c) aktivní ekonomická diplomacie na podporu amerických společností
Kromě více méně specifických zájmů charakteristických pro každou administrativu existoval rovněž dlouhodobý americký zájem jdoucí napříč všemi administrativami. Již od konce druhé světové války a ještě více zdůrazněný během ropné krize na přelomu let 1973 a 1974 představovaly dodávky ropy z Perského zálivu zvláště od jejího největšího producenta Saúdské Arábie zájem primární důležitosti. V průběhu následujících dekád se mezi Washingtonem a Rijádem vytvořila neformální dohoda spočívající v získání přístupu k stabilním dodávkám ropy za příznivé ceny výměnou za poskytnutí vojenské ochrany před vnější příp. vnitřní hrozbou.
Ve vojenské oblasti bylo takovým americkým dlouhodobým zájmem umístění stálých amerických základen na saúdském území, jež měly sloužit i k obraně Saúdské Arábie. Přes značné politické úsilí vynaložené Bílým domem se mu však za celou dobu tohoto cíle dosáhnout nepodařilo s výjimkou přítomnosti amerických, britských a francouzských vzdušných sil zajišťujících bezletové zóny nad Irákem a dalšího amerického personálu určeného na výcvik saúdských ozbrojených sil a obsluhu některých pokročilých systémů.
Jednalo se tak ve většině případů o kategorii zájmů ekonomické prosperity USA a vyhovujícího politického a ekonomického řádu ve světě. V případě ani jedné z administrativ se zájem na prosazování amerických hodnot, tj. demokracie a lidských práv, nestal určujícím elementem jejich zahraniční politiky ve vztahu k Saúdské Arábii.
Další dlouhodobé zájmy se promítaly v poskytování rozsáhlé vojenské pomoci Spojenými státy prostřednictvím prodejů vyspělé techniky, infrastruktury, výcviku aj., jimiž byly především: podpora domácího obranného průmyslu, zajištění vzájemné součinnosti saúdských obranných systémů v případě nasazení amerických jednotek, vytvoření vztahu závislosti prostřednictvím nezbytné americké obsluhy a náhradních dílů, rozšíření politického a kulturního vlivu v dané zemi a na její klíčové představitele a zároveň rozvoj soběstačnosti saúdských ozbrojených sil v obraně proti případné agresi ad.
Na základě zjištěných skutečností můžeme tedy vzájemný vztah Spojených států a Saúdské Arábie ve zkoumaném období 1969 - 2001 charakterizovat s jistou nadsázkou jako „proměnlivou stálost“, kdy i přes řadu vážných neshod a někdy konfliktních zájmů se vždy vzájemné vztahy navrátily z dočasného poklesu do patřičné rovnováhy vyhovující oběma stranám.
Ze skutečností uvedených v rámci politických, ekonomických a vojenských vztahů jednoznačně vyplývá, že se v případě partnerství Washingtonu a Rijádu nejednalo o žádnou ad hoc koalici s omezeným účelem ale o opravdové strategické partnerství složené z nespočetného množství veřejných či skrytých vazeb, a proto bylo právem často označováno jako „zvláštní vztah“. Další podobně úzké a dlouhodobé partnerství si Spojené státy za celé období své existence vytvořily pouze s Velkou Británií a Izraelem pokaždé však na základě odlišných souvislostí.
Společný americko-saúdský svazek byl spleten z několika strategických zájmů, které se pro Bílý dům odvíjely ze: stabilních dodávek saúdské ropy Spojeným státům za přijatelné ceny, společného zadržování komunismu, mezinárodně-politického a ekonomického vlivu Saúdské Arábie, rozsáhlých prodejů amerického vojenského a dalšího materiálu a služeb Saúdské Arábii, strategického umístění Saúdské Arábie ad.
Výrazný předěl v tomto strategickém partnerství měly znamenat teroristické útoky na Spojené státy 11. září 2001, které uvrhly vzájemné vztahy do dočasného chaosu a pochyb a nastolily klíčovou otázku, zda Saúdská Arábie aktuálně představovala strategického spojence či spíše riziko.
Dostları ilə paylaş: |