Masarykova univerzita

2.4 Administrativa Ronalda Reagana

2.4.1 Zpět k neomezené strategii „zadržování“ a poslední fáze Studené války

Prezident Ronald Reagan vstoupil do Bílého domu s jasným souborem představ, jak uchovat strategii zadržování návratem k původním principům této doktríny, což znamenalo maximální zvýšení tlaku na Sovětský svaz ve všech sférách jeho existence. Tento nový styl byl vyjádřen odmítnutím legitimity sovětského režimu a využitím otázky lidských práv jako zbraně mocnější než cokoliv, co existovalo ve vojenském arzenálu obou stran. Reagan byl dle Gaddise rozhodnut distancovat se od toho, co považoval za diskreditovanou politiku svého poraženého předchůdce. Jeho záměr byl neobvyklý v tom, že odmítl dědictví předchozích administrativ včetně Nixona a Forda. (Gaddis 2005: 353).

Komplexní program své nové strategie představil Reagan při příležitosti maturitních zkoušek na Eureka College v květnu 1982. Jeho řeč byla následně označena jako začátek konce Studené války. Prostředkem k dosažení míru se Sovětským svazem bylo podle něj zajištění: vojenské rovnováhy, ekonomické bezpečnosti, regionální stability, omezení zbraní, a dialogu mezi Západem a Východem. (Reagan 1982a).

Ideologické pojetí boje proti komunismu představovaného Sovětským svazem předestřel před členy National Association of Evangelicals v Orlandu v březnu 1983. V souvislosti s probíhajícími jednáními o redukci jaderných zbraní Reagan zdůraznil, že skutečného míru mohlo být dosaženo jen skrze sílu. Svůj souhlas se zmrazením pak podmínil zmrazením sovětských globálních aspirací. Tento projev se stal slavným jeho tvrdým odsouzením komunistické ideologie, což konvenovalo silně antikomunistickému zaměření saúdského režimu. Zastánce komunismu neváhal Reagan označit za ohnisko zla v moderním světě. S ohledem na navrhované zmrazení varoval před agresivními tlaky říše zla, čímž mínil především tehdejší Sovětský svaz. V závěru své řeči pak vyjádřil své pevné přesvědčení, že komunismus byl další smutnou a bizardní kapitolou lidské historie, jejíž poslední stránky byly právě psány. (Reagan 1983).

Klíčovým dokumentem celé jeho administrativy byl National Security Decision Directive (NSDD) 75 z ledna 1983, do kterého vtělil Bílý dům propracovanou strategii vůči Kremlu, která platila po celou dobu Reaganova úřadování a měla konkrétní implikace i pro celý Blízký východ. Americká politika vůči SSSR se měla skládat ze třech fundamentálních komponentů: vnějšího odporu vůči sovětskému imperialismu, vnitřního tlaku na SSSR s cílem oslabit zdroje sovětského imperialismu a jednání za účelem snížení zásadních neshod. Ústřední myšlenkou a Reaganovou novelizací přístupů předešlých vlád byl důraz na zadržování za účelem zvrátit (roll back) sovětský expanzionismus ve všech částech světa zvláště v oblasti celkové vojenské rovnováhy a regionech amerického primárního zájmu. Záměrem americké politiky mělo být zdůrazňování nadřazenosti amerických a západních hodnot individuální důstojnosti a svobody nad represivním charakterem sovětského komunismu.

Co se týče konkrétní politiky vůči zemím Třetího světa včetně Blízkého východu, měly Spojené státy obnovit důvěryhodnost svého závazku čelit sovětskému zasahování do zájmů USA a jeho spojenců. Americké úsilí ve Třetím světě se mělo skládat z bezpečnostní pomoci, zahraničních vojenských prodejů, diplomatických iniciativ řešících regionální krize, ekonomických programů pomoci a iniciativ soukromého sektoru. Reaganův razantní důraz na tvrdou sílu byl jasně patrný v americké připravenosti použít vojenskou sílu na ochranu svých životních zájmů a na podporu ohrožených spojenců.

Jeden z primárních bodů této bezpečnostní strategie se týkal bezprostředně i Blízkého východu, když vyjadřoval závazek k zabraňování šíření sovětského vlivu v tomto kritickém regionu. Prostředkem pro dosažení tohoto záměru pak mělo být nalezení politického řešení arabsko-izraelského konfliktu, posílení amerických vztahů s umírněnými státy regionu a přetrvání obranného závazku USA bránit vojenskému pronikání SSSR. (White House 1983a).

Propracovaný návod na prosazování amerických zájmů v oblasti Blízkého východu a jižní Asie byl vtělen do National Security Decision Directive (NSDD) 99 v července 1983. Ta se zaměřovala na definování zájmů v regionu, amerických bezpečnostních cílů, hrozeb vůči americkým zájmům a cílům, strategické plánování pro region, strategické koncepce pro krátkodobé plánování a nakonec na spolupráci s ostatními zeměmi. (White House 1983b). Jednotlivé její body však bohužel nejsou k dispozici, neboť stále podléhají utajení.

Svůj postoj k boji vůči komunismu a pomoci spřáteleným režimům Reagan pregnantně vyjádřil ve svém dalším slavném projevu před Kongresem o stavu Unie v únoru 1985. Trefně poznamenal, že Američané si nemohou hrát na nevinné ve světě, který není nevinný, ani nemohou být pasivní, pokud je svoboda v obležení. Účelem programů bezpečnostní asistence byla podle prezidenta pomoc spřáteleným vládám v jejich obraně a zároveň zdůraznil povinnost Američanů stát při všech svých demokratických spojencích. Američané nesměli porušit slib daný těm, kteří riskovali své životy od Afghánistánu po Nikaraguu, aby vzdorovali agresi podporované Sověty. Toto prohlášení tak plně odráželo jeho aktivistický přístup v podpoře všech sil bojujících proti Sovětskému svazu. Podpora těmto bojovníkům za svobodu byla v jeho pojetí sebeobranou, jež byla zcela v souladu s Organizací amerických států a Chartou OSN. (Reagan 1985a).

Výše uvedené klíčové myšlenky byly následně některými autory shrnuty pod společný termín Reaganova doktrína, jejímž hlavním účelem, jak prohlásil ředitel CIA William Casey, bylo dát Sovětskému svazu šachmat (checkmate) a zatlačit ho zpět (roll back). (Scott 1996: 1048).

Nevýhodou této doktríny však bylo, že byla příliš finančně náročná a že nálada veřejného mínění a Kongresu po zkušenostech z vietnamské války nebyla nakloněna vedení zahraničních operací ve Třetím světě s nejistým výsledkem. Z tohoto důvodu se Reaganova vláda snažila najít spolehlivého partnera, který by byl schopen a ochoten takovéto operace finančně či jinak podporovat. K tomuto účelu se pak skvěle hodila právě Saúdská Arábie, která nebyla omezena žádnými vnitřní legislativními úpravami a díky své vyhraněné protikomunistické ideologii a rozsáhlým finančním zdrojům nabízela ideální podmínky.

K posílení amerických zájmů měl sloužit rovněž prodej amerických konvenčních zbraní upravený National Security Decision Directive (NSDD) 5, jež byla prezidentem podepsána v červenci 1981. Ve zmiňované direktivě Bílý dům velmi detailně popsal, jaké cíle byly prodejem zbraní sledovány. Patřilo sem zejména: odstrašení agrese zvýšením připravenosti spojenců, zvýšení efektivnosti amerických ozbrojených sil pomocí zlepšení vojenských schopností USA a jejich spojenců v daném regionu, demonstrace amerického přetrvávajícího zájmu o bezpečnost svých přátel, podpora regionální a vnitřní stabilitě a nakonec zvýšení schopností a výkonnosti americké obranné produkce.

Při procesu rozhodování o daném prodeji se měly brát v úvahu následující faktory: nakolik dané dodávky odpovídaly vojenské hrozbě, jíž čelil příjemce – zda dodávky rozšíří schopnost příjemce účasnit se kolektivního bezpečnostního úsilí s USA – zda podpoří vzájemné zájmy v bránění vnější agresi – zda podpoří stabilitu oblasti – zda jsou v souladu s potřebami amerických sil – zda mohou být náležitě absorbovány, aniž by přetížily vojenský systém nebo finanční zdroje příjemce – a zda jakékoliv jejich nepříznivé vlivy jsou vyváženy pozitivním příspěvkem k americkým zájmům a cílům. (White House 1981).

Z výše uvedených podmiňujících faktorů, jež měly určovat rozhodování americké administrativy o vhodnosti udělení povolení pro danou zemi, je zřejmé, že primárním americkým zájmem bylo posílit prostřednictvím daných prodejů vojenské schopnosti spřáteleného státu a americké mocensko-politické zájmy v daném regionu bez ohledu na míru demokratického charakteru příslušného režimu.

2.4.2 Pojetí lidských práv jako nástroje v boji proti Sovětskému svazu

Reaganův postoj k lidským právům a režimům obviňovaných za jejich porušování byl silně ovlivněn východisky formulovaných Jeane Kirkpatrickovou v jejím slavném článku Dictatorships and Double Standards pro časopis Commentary v roce 1979, která za něj byla po Reaganově nástupu do úřadu odměněna postem americké velvyslankyně při OSN.

Základní premisou jejího pragmatického pojetí lidských práv bylo tvrzení, že existují autoritativní a totalitní režimy, jež se zásadně liší ve své substanci. Zatímco autoritativní systém zachovává tradiční řád, zvyky a hodnoty, revoluční komunistický systém se naopak snaží ovládnout celý společenský život, a tím narušuje hodnoty a zvyky svých obyvatel. Z charakteru obou režimů pak vyplývá i jejich vnitřní inklinace k případné transformaci. Dle jejího mínění neexistují žádné důkazy o možné změně radikálních totalitárních režimů. V případě autokracií je však daleko větší pravděpodobnost jejich liberalizace a demokratizace. Pro americkou vládu pak z uvedených skutečností dovodila závěr, že USA mohly podporovat proces liberalizace a demokratizace v takových případech, pokud daná vláda nebojovala o své přežití proti ozbrojeným protivníkům. Realistická politika zaměřená na ochranu amerických zájmů a napomáhající sebeurčení rozvojových národů se dle jejího mínění musela vypořádat se skutečností, že zvítězilo-li by násilné povstání vedené marxistickými revolucionáři, pak by nevedlo k ničemu jinému než totalitární tyranii. (Kirkpatrick 1979: 44-45).

Kirkpatricková ve svém článku kritizovala tezi o právu lidí vybrat si svou vlastní formu vlády, neboť v momentě, kdy by byla danému autokratovi odepřena americká pomoc, byl by přemožen svými oponenty podporovanými jejich patrony. Toto jednání by pak mělo dalekosáhlé důsledky pro americké zájmy, protože by tím Washington ztratil přístup k přátelskému území a v horším případě by tak Sověti získali svou novou základnu. Zároveň by toto jednání silně narušilo americkou důvěryhodnost u jejich přátel. (Kirkpatrick 1979: 35-36).

Podle logiky této argumentace pak Reaganova administrativa vystupovala na obranu svých autoritativních spojenců a naopak hlasitě vznášela otázku lidských práv v oblastech, kde zápasila se Sovětským svazem a jeho klienty, což platilo zvláště v prvním Reaganově období. Představitelé Reaganovy vlády spíše zdůrazňovali mocenský zápas se Sovětským svazem vnímaný jako součást morálního zápasu, než že by se snažili globálně prosazovat mezinárodní či americké standardy lidských práv. (Forsythe 1990: 442, 446).

Určitý posun v tomto vnímání znamenalo Reaganovo vystoupení před Kongresem v březnu 1986, které bylo bezprostřední reakcí na pád dlouholetého amerického spojence, filipínského prezidenta Marcose, zapříčiněný domácí opozicí. Komentátory byla následně tato řeč označeno jako Reaganův doplněk ke Kirkpatrickově doktríně. Hlavní změnu představovalo prezidentovo prohlášení, že Američané věřili v lidská práva a oponovali tyranii v jakékoliv formě, ať levicové či pravicové. Nicméně přesto se prezident zcela nevzdal své základní premisy o hrozbě sovětské expanze, když stál za použitím amerického vlivu k podpoře opatrných demokratických změn, které by respektovaly tradice a politické reality ostatních zemí stejně jako bezpečnostní hrozby, jimž mnohé z nich čelily ze strany vnějších a vnitřních sil totalitarismu. (Gelb 1986).

Striktní rozdělení světa na síly bojující za nezávislost a svobodu a na síly útlaku a tyranie poskytovalo USA morální ospravedlnění pro poskytování pomoci těm prvním z nich. Saúdská Arábie pak byla díky svému přesvědčenému antikomunismu jednoznačně zařazena do prvního tábora a tak vyjmuta z jakéhokoliv druhu kritiky v politickém a lidskoprávním ohledu.

2.4.3 Rijád na hlavní ose amerických zájmů

Reaganova administrativa se musela po svém příchodu do Bílého domu vypořádat v regionu Blízkého východu se dvěma dramatickými změnami, totiž pádem svého po Izraeli nejvěrnějšího spojence íránského šáha a vpádem sovětských vojsk do Afghánistánu. Kombinace těchto výzev a výše popsané striktní ideologie antikomunismu dala vzniknout novému konceptu označenému jako strategic consensus.

Náplň tohoto termínu, poprvé použitého americkým ministrem zahraničí Alexanderem Haigem, spočívala v tezi, že by se měl Washington přestat soustředit na vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu a místo toho by se měl pokusit vytvořit strategický konsenzus mezi pro-americkými blízkovýchodními státy zaměřenými na zadržování společné sovětské hrozby na Blízkém východě. Jeho výchozím předpokladem bylo, že obava Arabů a Izraelců z destabilizace a expanzionismu Sovětského svazu jsou natolik silné, že převáží existující rozpory mezi nimi navzájem. Egypt, Saúdská Arábie, Jordánsko, Pákistán a další země Zálivu společně s Izraelem se měly pod americkým vedením společně vypořádat s vnější sovětskou hrozbou a své lokální problémy odložit stranou.

Vzhledem k nedávnému pádu jednoho z nejsilnějších pilířů amerických zájmů v regionu, totiž Íránu, se klíčovým hráčem v této strategii měla stát právě Saúdská Arábie. Jak prohlásil roku 1983 prezident Reagan při společném vystoupení se saúdským králem Fahdem v Růžové zahradě Bílého domu, muslimští bojovníci za svobodu v Afghánistánu a věznění Židé v Sovětském svazu dle něj čelili stejné dlouhodobé hrozbě mezinárodního komunismu a byli tak svým způsobem sjednoceni v protisovětské globální alianci. (Hadar 1993: 18).

V duchu myšlenky strategického konsenzu vystoupil o několik dní dříve i ministr obrany Caspar Weinberger. Ten rovněž vyzdvihl úlohu Saúdské Arábie, když zdůraznil její důležitý příspěvek k bezpečnosti všech národů oblasti včetně Izraele a její podporu americkému úsilí o vytvoření strategického konsenzu v oblasti jihozápadní Asie. (Spiegel 1985: 401).

Přes zjevné úsilí vynaložené Washingtonem však myšlenka o konsenzu strategických zájmů pro-západních států v Rijádu patřičnou odezvu nenašla. Ten odmítl těsnější vojenskou spolupráci s Washingtonem z obav být obviňován ze spojení s Izraelem a z podezření, že se tak USA mohly zmocnit jejích ropných zásob. Ze saúdského pohledu tak byla nejefektivnějším nástrojem odstrašení globální rovnováha sil. Jestliže totiž neodstrašila Sovětský svaz od jeho plánů hrozba jaderné války, nemohlo tak dle Rijádu učinit ani několik amerických divizí na saúdském území. Z tohoto důvodu saúdští představitelé preferovali nákupy amerických zbraní a výcviku a jejich námořní podporu mimo dohled (over the horizon). (Harrison 1995: 19).

Snaha o zásadní odlišení od předchozí Carterovy administrativy se u Reagana a představitelů jeho vlády projevila, jak už bylo zmíněno výše, v zesíleném důrazu na ochranu nejbližších spojenců na Blízkém východě. Carterův nedostatečně razantní postup v případě Íránu, jež zapříčinil pád šáha, dal Reagan do kontrastu se svou pevnou rozhodností na obranu Saúdské Arábie, což explicitně vyjádřil v říjnu 1981 při své tiskové konferenci. Na otázku jednoho z novinářů týkající se prodeje bitevníků F-15 a systému AWACS do Saúdské Arábie rezolutně prohlásil, že nedovolíme, aby Saúdská Arábie byla dalším (pozn. autora) Íránem. Na následující dotaz ohledně připravenosti použít vojenskou sílu odpověděl, že za Saúdskou Arábii nejsou zodpovědné pouze Spojené státy ale celý západní svět. Není možné, jestliže Saúdská Arábie a národy OPECu a Saúdská Arábie jako nejdůležitější (z nich) poskytují množství energie, jenž je potřebné k otáčení kol průmyslu západního světa, abychom mohli stát opodál a přihlížet, jak je převzata někým, kdo by tuto ropu zavřel. (Reagan 1981a).

V tomto prohlášení bylo tedy dáno prezidentem zcela explicitně najevo, že v případě jakéhokoliv ohrožení Saúdské Arábie, byl Bílý dům připraven použít vojenské síly na zajištění nepřerušovaných dodávek ropy. To se tak v určité nadsázce podobalo postojům představitelů americké vlády za ropné krize, avšak s tím podstatným rozdílem, že tehdy tím nebezpečím ohrožujícím dodávky ropy byla sama Saúdská Arábie, leč nyní se jednalo primárně o Sovětský svaz či radikální šíitský režim v Teheránu.

Na toto samé téma byl prezident znovu dotazován při obědě s vydavateli ve stejném měsíci. Garance bezpečnosti saúdské vládě demonstroval právě na příkladu událostí v Teheránu v kritickém roce 1978. Prezident Reagan dal jednoznačnou vinu za pád íránského šáha tehdejší americké administrativě kvůli její neschopnosti deklarovat svou neomezenou podporu spojenectví se šáhovým režimem. Podivoval se také nad tím, proč Washington tehdy neschválil použití restriktivních opatření v podobě zatýkání představitelů revoluce, pokud to mohlo zachránit vládu v Teheránu.

Vzhledem k této negativní zkušenosti z Íránu vyjádřil Reagan otevřeně své odhodlání nebát se použít v případě potřeby i vojenské síly na záchranu spřátelených režimů. Na závěr v této souvislosti poznamenal, že pokud jasně uznáme, že máme na Blízkém východě nějaký zájem a že budeme stát při našich tamních přátelích a spojencích, pak se nedomnívám, že se stane to samé, že se uskuteční takový druh převratu. (Reagan 1981b). Konkrétní význam těmto slovům měl dát o devět let později jeho nynější viceprezident George Bush při vyhlášení války Iráku.

Prezident Reagan považoval upevňování vztahů se Saúdskou Arábií za zásadní, a to i přes její odpor vůči dohodám z Camp Davidu právě kvůli značné americké závislosti na jejích dodávkách ropy a předpokládané hrozbě sovětského expanzionismu. Právě pro své rozsáhlé naleziště ropy potřebovala dle Reagana Saúdská Arábie ochranu Spojených států, aby se tak zabránilo pronikání vlivu radikálních sil podporovaných Sovětským svazem či Íránem. Tato politika měla ukázat umírněným arabským státům, že se USA mohou stát jejich spolehlivým spojencem. (Reagan 1997: 370-371).

Na základě deklarace tohoto explicitního závazku prezidenta Reagana vůči obraně Saúdské Arábie založeného primárně na strategické důležitosti ropy byl daný postoj považován za jakýsi Reaganův dodatek (corollary) Carterovy doktríny formulované o rok dříve.

Bilaterální spolupráce obou vlád byla důležitá pro koordinaci společných kroků při řešení rozličných regionálních a globálních otázek, jež byly v zájmu obou zemí, jak uvidíme při dalším zkoumání.

Vrcholem vzájemných vztahů na nejvyšší politické úrovni byla návštěva saúdského krále Fahda ve Washingtonu, která následovala hned několik týdnů poté, co Ronald Reagan obhájil funkci prezidenta. Prezident nešetřil na adresu saúdských hostů superlativy, když označil spolupráci mezi oběma vládami a národy za drahocenné klenoty, jejichž hodnotu bychom nikdy neměli podcenit. Další výrok dobře vystihuje Reaganův diferencovaný přístup při prosazování amerických hodnot vůči jednotlivým vládám světa, jež obsahoval jasné rozlišení na ty pravicové, většinou spřátelené, a ty levicové. Americký prezident neváhal vyjádřit své přesvědčení, že pozitivní povaha našich vztahů demonstruje, že kulturní rozdíly tak vzdálené jako naše vlastní nemusí národy vzájemně oddělovat či odcizovat. ....Doufám, že můžeme společně pracovat na úsilí o nové sblížení mezi islámským světem a západními demokraciemi. Osud nám dal odlišné politické a sociální systémy, přesto díky respektu a dobré vůli, jak naše dvě země demonstrovali, může být mnoho dosaženo. Pevně věřím, že by v následujících letech mělo být a bude silnější uznání vzájemných zájmů sdílených těmito dvěma důležitými světovými mocnostmi. V této souvislosti pak Reagan ještě vyzdvihl význam vzájemné obchodní spolupráce, když saúdská ropa dle něj přispívala k americkému pokroku a americké technologie a know-how naopak pomáhaly k výstavbě saúdské infrastruktury. (Reagan 1985b).

Na závěr návštěvy pak bylo vydáno společné komuniké, které mělo deklarovat závazek obou vůdců k mírovému řešení nejpalčivějších problémů Blízkého východu. Návštěva dle vyjádření obou vlád potvrzovala dlouhotrvající vazby přátelství a vzájemně prospěšné spolupráce. Prezident ocenil závěry arabského summitu ve Fezu a dále potvrdil svůj závazek vůči postojům zveřejněných ve své mírové iniciativě v září 1982. Při svých diskuzích pak měli oba zdůraznit, že stabilní mír musí poskytnout bezpečnost všem státům regionu a využití legitimních práv Palestinců. (Reagan 1985c).

K výše uvedeným deklaracím je však třeba poznamenat, že navzdory prezidentovým slovům o přátelství a spolupráci zůstávala v politické oblasti řada bodů, v nichž se obě strany více či méně lišily. Leitmotivem vzájemných vztahů byl zvláště rozdílný postoj vůči spravedlivému řešení palestinsko-izraelského konfliktu, s nímž nepřímo souvisela i občanská válka v Libanonu a následná izraelská invaze do jeho jižní části a do Bejrútu.

2.4.4 Společné úsilí o vyřešení libanonské občanské války

Libanonská občanská válka je svou složitostí a propleteností různých zájmů jen obtížně srovnatelná s jakýmkoliv jiným konfliktem Blízkého východu s výjimkou toho arabsko-izraelského, jehož je ovšem do určité míry vedlejším produktem.

Prvotní rozbuškou k této válce se staly střety mezi palestinskými radikály a křesťanskými milicemi, k nimž docházelo v průběhu roku 1975 a postupně eskalovaly do regionálního rozměru, jak se do konfliktu začaly mísit ostatní regionální mocnosti zvláště Sýrie, Izrael a další arabské státy. Na globální scénu se pak tento konflikt dostal v momentě, kdy o tři roky později reagoval Izrael na útoky palestinských milic vojenskou invazí do jižního Libanonu. Překročení zelené linie izraelskými vojsky spustilo alarmy ve Washingtonu a Moskvě a stalo se tak předmětem další nepřímé konfrontace supervelmocí v tomto regionu. Izrael se sice ještě téhož roku z Libanonu stáhl, nicméně ponechal si tam 19 km širokou tzv. bezpečnostní zónu podél společné hranice.

Tímto však konflikt neutichl, ba naopak spirála nekontrolovatelného násilí se roztáčela stále více, aby nakonec v červenci 1981 vyústila v izraelský bombový útok na kanceláře OOP v Bejrútu s následkem 300 civilních obětí. Reakcí Bílého domu v tomto okamžiku bylo vyslání zvláštního prezidentova zmocněnce Philipa Habiba k vyjednání zastavení palby, neboť se američtí představitelé obávali intervence Kremlu a přímého vojenského střetnutí mezi Izraelem a Sýrií. (Hahn 2005: 64-65).

Po intenzivním diplomatickém úsilí se Habibovi nakonec podařilo dosáhnout kýženého cíle, a to za vydatné podpory Saúdské Arábie. Samotný prezident Reagan v říjnu při setkání s vydavateli nepřímo vyzdvihl nepostradatelnou úlohu prince Bandara bin Sultána, jenž se měl o dva roky později stát saúdským velvyslancem ve Washingtonu a korunního prince Fahda, který se zapříčinil o zmírnění nekompromisní pozice Sýrie a Organizace pro osvobození Palestiny. (Reagan 1981b).

Vyostření izraelsko-arabského konfliktu, k němuž z velké míry přispěla právě libanonská občanská válka, přimělo rovněž prince Fahda k naprosto bezprecedentnímu kroku, když v srpnu toho roku přišel s vlastním mírovým plánem, který měl být alternativou vůči dohodám z Camp Davidu. Ze strany saúdských představitelů se jednalo o velmi odvážnou iniciativu, neboť v ní nepřímo veřejně uznali právo Izraele na vlastní existenci. Fahdův osmibodový plán obsahoval  výzvu ke stažení Izraele ze všech arabských území okupovaných roku 1967 včetně arabské části Jeruzaléma, odstranění izraelských osad z těchto území, zajištění svobody vyznání všem náboženstvím na svatých místech, potvrzení práva Palestinců na návrat do svých domovů, zajištění přechodného období na Západním břehu a v Gaze pod patronací OSN, vytvoření nezávislého palestinského státu s Jeruzalémem jako hlavním městem a právo všech států regionu žít v míru. Zároveň vyzval americkou vládu, aby zanechala diplomatických iniciativ založených na dohodách z Camp Davidu, které neřešily celkový blízkovýchodní konflikt, ukončila bezmeznou podporu Izraele a uznala OOP. (Kifner 1981).

Oznámení Fahdova mírového plánu však mířilo nejen na horkou půdu Blízkého východu, ale mělo plnit svůj účel i pro jednání prezidenta Reagana na půdě Kongresu. Poté co v dubnu prezident oznámil záměr prodeje systému AWACS a vybavení pro F-15, zvedla se proti němu mezi zákonodárci tvrdá opozice. Rijád, často kritizovaný za nedostatečnou podporu mírovému procesu, se tak tímto snažil alespoň částečně otupit ostří kritiky amerických kongresmenů. (Safran 1988: 332-335). Přestože první komplexní arabský mírový plán vyvolal okamžitou odmítavou reakci Tel Avivu i Washingtonu, stal se nicméně dobrým základem pro pozdější mírové iniciativy.

Bez ohledu na dohodnuté zastavení palby přeshraniční ostřelování a útoky obou stran pokračovaly dál, což se v červnu 1982 stalo záminkou pro zahájení izraelské operace mír pro Galileu, jejímž cílem bylo zničení OOP v Libanonu. Během prvních dvou červnových týdnů se podařilo izraelským vojskům obsadit celý jižní Libanon a dostat se až do východní části Bejrútu, který použila k ostřelování jeho západní části, což vyvolalo horečné diplomatické jednání světových mocností. Bílý dům v červenci opět vyslal svého osvědčeného diplomata Philipa Habiba, kterému se za měsíc podařilo vyjednat mezi válčícími stranami příměří. OOP pod silným tlakem izraelských vojsk a svých spojenců nakonec souhlasila se stažením z Libanonu a rozmístěním svých příslušníků do sedmi arabských zemí.

Základem Habíbovi strategie byla osobní komunikace s představiteli v Bejrútu, Tel Avivu, Rijádu, Damašku a Ammánu. Právě zapojení Saúdské Arábie, která významně finančně podporovala Sýrii a OOP a měla tak významný vliv na formování jejich pozic preferovaným směrem, přispělo ke konečnému úspěchu celé mise. Na bezpečné stahování OOP pak dohlížely mezinárodní jednotky složené z amerických, francouzských, italských a britských vojáků, které následně dočasně obsadily většinu po nich uvolněných pozic v Bejrútu. (Kifner 1982, Beecher 1982, Sisco 1983: 623-624).

Jak vyplývá z Reaganových osobních zápisků, došlo při jednání s oběma znesvářenými stranami k určitému rozdělení pravomocí. Zatímco prezident Reagan vyvíjel tlak na izraelského premiéra Begina, saúdský král Fahd se snažil o mírnění pozice radikálních představitelů OOP. (Reagan 2007: 96, 98).

Bílý dům se pokusil využít této mimořádně příznivé situace pro své zájmy a hned 1. září oznámil svůj vlastní plán na hledání blízkovýchodního míru, což Reagan ve své řeči přímo nazval morálním imperativem. Za základ americké politiky ve svém projevu označil dohody z Camp Davidu, jež byly fundamentem celé jeho iniciativy. Návrh na prvním místě obsahoval přechodné pětileté období vedoucí k plné autonomii obyvatel Západního břehu a Gazy. Podmínkou pro úspěšnou implementaci tohoto plánu pak mělo být okamžité zmrazení izraelské výstavby osad na palestinských územích. Reagan jednoznačně vyloučil možnost založení nezávislého palestinského státu a trval na spojení palestinských území s Jordánskem. Co se týče otázky Jeruzaléma, zdůraznil nutnost jeho nedělitelnosti a jeho konečný status měl být rozhodnut skrze jednání. Nakonec neopomněl vyjádřit pevný závazek USA a svůj vlastní vůči bezpečnosti Izraele. (Reagan 1982b).

I přes značnou vstřícnost vůči izraelským zájmům byl Reaganův mírový plán představiteli v Tel Avivu okamžitě odmítnut, neboť zpochybňoval nárok Izraele na Západní břeh a pásmo Gazy. Oficiální vyjádření arabských států přišlo o dva týdny později na summitu Ligy arabských států ve Fezu. Arabský návrh vyšlý ze spoječných jednání pojal naprosto odlišnou perspektivu, když vyzval k vytvoření nezávislého palestinského státu s Jeruzalémem jako jeho hlavním městem a OOP opět označil jako jediného legitimního reprezentanta Palestinců. (Spiegel 1985: 420-421).

Naděje, které do tohoto plánu vkládala Reaganova administrativa, nakonec nepřinesla žádoucí výsledek a byla tak zadušena v samotném zárodku. Zároveň tato iniciativa ukázala, že přes značné množství společných zájmů spravedlivé řešení arabsko-izraelské otázky stále zůstávalo hlavním kamenem úrazu ve vzájemných vztazích Washingtonu a Rijádu.

Jak pronesl saúdský král Fahd při návštěvě Washingtonu v únoru 1985 s odkazem na americké principy svobody a spravedlnosti: Palestinci, kteří nikdy nebyli agresory či nájezdníky, se stali nikoliv vlastní vinou obětí nespravedlivé agrese. Palestinská otázka je jedinečný problém, jenž má zásadní význam pro celý arabský národ a ovlivňuje vztahy jejích národů a zemí s vnějším světem. Je to tento jediný problém, který je hlavní příčinou nestability a bouří v této oblasti. (Fahd 1985).

Díky tomuto neúspěchu se hlavním tématem pro Spojené státy na Blízkém východě opět stala situace v Libanonu a zvláště úsilí o stažení všech cizích sil (zvláště Sýrie a Izraele) z jeho území, k čemuž se snažily primárně využít své vazby na spřátelené vlády Blízkého východu.

Po velmi intenzivním diplomatickém úsilí ministra Shultze se nakonec libanonský prezident Gemayel podvolil tlaku USA a v polovině května 1983 podepsal dohodu o ukončení válečného stavu s Izraelem a stažení izraelských vojsk do jižního Libanonu podmíněného zároveň odchodem syrských jednotek. (Gwertzman 1983). V srpnu pak izraelské jednotky skutečně opustily okolí Bejrútu a zůstaly jen v nárazníkovém pásmu jižního Libanonu, což mělo vytvořit tlak na Damašek, aby se stahováním rovněž začal.

Stěžejní úlohu ve vytvoření náležitého politického tlaku na zmírnění silně odmítavého postoje syrského prezidenta Assada vůči libanonsko-izraelské dohodě měla sehrát právě saúdská diplomacie. Za tímto účelem se také v Rijádu koncem května sešel zvláštní americký vyslanec Habíb s králem Fahdem, aby ho požádal o dohodnutí případného stažení syrských jednotek. Saúdská Arábie pak následně zprostředkovala setkání mezi prezidenty Gemayelem a Assadem v Damašku, aby mohli diskutovat otázky týkající se možného odchodu okupačních jednotek. (Philadelphia Inquirer 1983a, Philadelphia Inquirer 1983b).

I přes určité výhrady, které měli saúdští představitelé vůči libanonsko-izraelské dohodě z důvodu výhodnějších podmínek pro Izrael, nakonec  princ Bandar bin Sultán společně s americkým zvláštním vyslancem Robertem McFarlanem přesvědčil syrského prezidenta o zastavení palby. Podstatou dohody uzavřené koncem září 1983 bylo ukončení střetů mezi jednotlivými frakcemi a souhlas s uspořádáním konference o usmíření se zastoupením všech důležitých libanonských frakcí. (Schweid 1983, Friedman 1983). Za toto své úsilí si princ Bandar vysloužil pochvalu i prezidenta Reagana. (Reagan 2007: 183).

Nicméně naděje vkládané do tohoto příměří se nakonec bohužel nenaplnily a v Libanonu se opět rozhořela v plné síle občanská válka. Po dubnovém sebevražedném útoku na americkou ambasádu došlo v říjnu 1983 k dalšímu útoku na americký cíl, tentokrát na ústředí americké námořní pěchoty, jež za sebou zanechal 241 mrtvých Američanů. Po těchto ničivých atentátech a faktickém rozpadu libanonské armády se americká vláda nakonec rozhodla v únoru 1984 stáhnout svá vojska ze země, čímž se minimalizoval její vliv na vnitřní vývoj Libanonu a hlavní otěže vyjednávání převzala diplomacie Saúdské Arábie.

Již koncem února Rafíq Harírí jako pověřenec saúdské vlády zprostředkoval jednání mezi vládou v Bejrútu a Damašku, jež byla koncentrována zejména na zrušení libanonsko-izraelské dohody. Tlak na obě strany se ještě více zintenzivnil, když se do vyjednávání vložil korunní princ Abdulláh a opětovně saúdský velvyslanec ve Washingtonu princ Bandar. (Dionne Jr. 1984). I přesto že prezident Gemayel nakonec o měsíc později smlouvu s Izraelem suspendoval, nezabránilo to však propuknutí dalších frakčních bojů, které s různou intenzitou pokračovaly až do roku 1990.

Cesta, která nakonec vedla k ukončení patnáctiletého konfliktu, byla vystavěna počátkem roku 1989 už za nové Bushovy administrativy, když byla pod patronací Ligy arabských států ustavena komise složená z Kuvajtu, Saúdské Arábie, Alžírska a Maroka. Společným diplomatickým úsilím se jim podařilo přesvědčit zbývající členy libanonského parlamentu, aby se v říjnu sešli k usmiřovacím rozhovorům v saúdském letovisku Taífu. Přes tuhý odpor velitele libanonské armády generála Aúna, šíitských milic napojených na Írán a drúzů nakonec se svou iniciativou Saúdové uspěli. Dne 23. října schválili libanonští poslanci nové ústavní uspořádání moci a rozmístění cizích vojsk v zemi, a tak formálně ukončili válečný konflikt. Jak poznamenal jeden analytik, bylo to syrské řešení v arabském oděvu pod mezinárodním deštníkem. (Ibrahim 1989).

Uzavření mírové dohody bylo uvítáno americkým ministerstvem jako první seriózní rámec pro libanonské vyrovnání. Spojené státy ocenily zprostředkovatelskou roli Saúdské Arábie, přestože nebylo dosaženo stažení všech cizích sil zvláště s ohledem na Sýrii. I když se Washington v libanonské válce velmi aktivně angažoval, odmítl však v tomto okamžiku jakékoliv přímé americké zapojení k prosazení uzavřené dohody. (Friedman 1989).

Před ukončením války v Libanonu se udála ještě jedna významná událost s dalekosáhlými implikacemi pro celý blízkovýchodní region. V listopadu 1988 totiž podlehlo vedení OOP v čele s Jásirem Arafatem tlaku USA a podepsalo prohlášení, ve kterém OOP přijala rezoluce OSN č. 242 a 338, čímž se zavázala žít s Izraelem v míru a odsoudila individuální, skupinový a státní terorismus ve všech jeho formách. Ve své řeči před VS OSN v Ženevě o měsíc později pak Arafat potvrdil svůj závazek míru a bezpečí pro všechny strany Blízkého východu a vyzval k uspořádání konference pod patronací OSN za účasti Palestinců, Izraele a sousedních států. (Hahn 2005: 90).

Vyškrtnutí OOP z amerického seznamu teroristických organizací, její uznání za legitimního partnera a uzavření mírové dohody v Taífu vytvořilo zcela novou situaci, v níž mohla nová administrativa formulovat svůj postoj vůči arabským státům, mezi nimiž měla Saúdská Arábie zaujímat prominentní postavení.

2.4.5 Kauza „Iran-Contras“ a úloha Saúdské Arábie

Uprostřed rozrůstajícího se konfliktu v Perském zálivu se začala v tajnosti rozvíjet operace, která se o pár let později měla stát jednou z největších politických kauz Reaganovy éry.

Za prapříčinu kauzy Iran-Contras někdy též nazývané Iran gate lze s určitou nadsázkou považovat první ze série Bolandových dodatků schválených Kongresem v prosinci 1982, které zamezovaly použití federálních prostředků na svržení levicové vlády v Nikaragui. Ještě přísnější verze Bolandova dodatku prošla Kongresem v říjnu 1984 a jeho výsledkem bylo zastavení veškeré vojenské pomoci protivládním jednotkám Kontras. Tyto dodatky měly setrvat v platnosti až do října 1986. Mezitím se však rozeběhla složitá operace, která vyústila ve skandální odhalení dodávek amerických zbraní Íránu zveřejněné 4. listopadu 1986 bejrútským týdeníkem Al-Širá‘. Na základě tohoto podezření byla prezidentem ještě téhož měsíce ustavena zvláštní vyšetřovací komise vedená bývalým senátorem Johnem G. Towerem, jež v průběhu svého fungování vyslechla řadu vrcholných představitelů americké administrativy a dalších osob. Po jejím vyšetřování pak byl člen NSC plukovník Oliver North, bývalý poradce pro národní bezpečnost John M. Poindexter a další obžalováni z nelegálního financování Kontras pomocí prodeje amerických zbraní do Íránu. Následně byl případ předán soudu, který v květnu 1989 po rozsáhlém vyšetřování usvědčil Northa vinným ve třech případech obžaloby. (New York Times 5. 5. 1989).

Zákaz vojenské podpory povstaleckých Kontras totiž přiměl mnohé osoby uvnitř Rady pro národní bezpečnost a CIA k úvahám, jak i přes odpor Kongresu pokračovat v ekonomické a vojenské pomoci hnutím bojujícím proti Kremlu. Následkem tohoto úsilí se postupně vytvořila komplexní síť zprostředkovatelů, kteří zajišťovali podporu nejrůznějším skupinám v odlehlých částech světa.

Podle vyjádření ministra obrany Weinbergera začali někteří členové NSC v čele s poradcem pro národní bezpečnost Robertem McFarlanem počátkem roku 1984 řešit otázku, co mohlo nastanat po smrti ajatolláha Chomejního a jak to mohlo ovlivnt vztahy s USA. V červnu 1985 proto McFarlane předložil ministru Shultzovi a jemu návrh National Security Decision Directive, v níž se uvažovalo o možnosti zahájení dialogu s Íránem a vytvoření dobrého pracovního vztahu včetně poskytnutí zbraní. Tato taktika měla sloužit k omezení významu Sovětského svazu v poskytování příslušné pomoci a požadovaných produktů. O měsíc později však oba dva ministři tento návrh z mnoha důvodů jednoznačně odmítli. (Weinberger 1990: 362-364).

Ani zásadně odmítavý postoj dvou klíčových postav americké exekutivy však McFarlana neodradil od dosažení svého cíle. Základní schéma celé tajné operace bylo dle Weinbergerova vyjádření vypracováno ve spolupráci s představiteli izraelské vlády. Spojené státy měly poskytnout souhlas s předáním množství zbrojního vybavení zvláště náhradních dílů z izraelských vojenských zásob Íránu výměnou za propuštění některých amerických rukojmích držených šíitskými skupinami v Libanonu. Jednání Izraele bylo motivováno především obavou o osud relativně početné židovské menšiny v Íránu pod novým režimem a odporem vůči radikálnímu nacionalistickému režimu Saddáma Hussajna v Iráku. (Weinberger 1990: 365-366).

Podle proběhlého vyšetřování měl v květnu 1985 sepsat předseda Rady národního zpravodajství CIA Graham Fuller zprávu s provokativním nápadem navázání kontaktů s Íránem jako prostředku k zabránění proniknutí SSSR do oblasti. Hlavním zprostředkovatelem mezi Washingtonem a Teheránem byl původem íránský obchodník se zbraněmi Manuchehr Ghorbanifar. V srpnu mělo dojít k setkání McFarlana s Davidem Kimche, politickým ředitelem izraelského ministerstva zahraničí, jemuž měl McFarlane doporučit dodání zbraní Íránu jako prostředku k navázání kontaktů s umírněnými představiteli teheránského establišmentu a propuštění rukojmích. Kimche navrhl poslat 500 protitankových střel TOW za propuštění všech amerických rukojmích. Do konce září bylo skrze Izrael dodáno do Teheránu celkem 508 střel TOW, avšak propuštěn byl pouze jeden ze šesti zadržovaných rukojmí. Přes tento nezdar se nechali ředitel CIA Casey a nový poradce pro národní bezpečnost John Poindexter přesvědčit izraelskými zprostředkovateli a v lednu 1986 obnovili americké dodávky. Financování tohoto obchodu se dělo skrze saúdského obchodníka se zbraněmi Adnana Khashoggiho.

Součástí dohody s Íránci rovněž bylo, že část těchto dodávek zbraní přepustí Teherán afghánským povstalcům. V březnu se pak zrodil plán, který dal celé operaci novou dynamiku, když peníze získané z prodeje těchto zbraní měly být použity na podporu afghánských mudžáhidů a nikaraguiských Kontras. Mezitím následovalo několik dalších dodávek zbraní do Teheránu nicméně bez propuštění žádného dalšího rukojmího. Teprve koncem července byl propuštěn reverend Lawrence M. Jenco a poté v říjnu opět další rukojmí, takže zbývali poslední tři. (Engelberg, Fuerbringer 1986, Weiner 1988).

Někdy v průběhu října 1986 měl McFarlane bez vědomí prezidenta a dalších představitelů vlády rovněž poskytnout íránské straně vojenské zpravodajské informace o obranném rozmístění irácké armády a to v době, kdy Spojené státy vystoupily poměrně výrazně na straně Iráku. (Weinberger 1990: 379).

Poslední rukojmí byl propuštěn v listopadu 1986, kdy již celá aféra pronikla na veřejnost. Je otázkou, nakolik byla zmiňovaná propuštění opravdu zapříčiněna dodávkami amerických zbraní a nebyla výsledkem spíše jiných faktorů. Každopádně Spojené státy měly během celé doby Íránu dodat celkem 2 108 střel TOW a dalších zbraní, z nichž 100 střel TOW poslal Teherán afghánským povstalcům. (Engelberg, Fuerbringer 1986, Weiner 1988).

Saúdští vládní představitelé a občané byli jednou z významných součástí této vzájemně propojené komplexní pavučiny. Po úspěšném schválení prodeje pěti letadel AWACS do Rijádu v říjnu 1981, na němž měl osobně lví podíl prezident Reagan, se dle výpovědi palestinského obchodníka Sama Bamieha tehdejší korunní princ Fahd zavázal výměnou za AWACSy finančně přispět na tajné bojové operace CIA proti komunismu ve světě. Tehdy CIA založila americko-saúdský bankovní účet ve Švýcarsku ve prospěch afghánského odporu, na který přispívaly obě strany společně rovným dílem. Roku 1984 měl ředitel CIA Casey osobně přesvědčit krále Fahda a saúdského velvyslance ve Washingtonu prince Bandara, aby poskytli pomoc rovněž nikaraguiským Kontras. V letech 1984-1985 tak měla saúdská vláda zaslat na účty CIA ve Švýcarsku a na Kajmanských ostrovech více než půl miliardy USD, z nichž 500 až 525 mil. USD bylo určeno na afghánskou válku a minimálně 32 mil. USD na pomoc jednotkám Kontras. (Gerth 1987, Weiner 1988). Součástí této dohody měl být rovněž souhlas krále Fahda zaplatit výkupné za americké rukojmí držené Hizbulláhem v Libanonu. (Viets 1987).

Klíčové svědectví o zapojení saúdských představitelů i samotného prezidenta Reagana do celé kauzy podal v květnu 1987 před sněmovní a senátní komisí bývalý poradce pro národní bezpečnost Robert McFarlane. Ten vypověděl, že při návštěvě Bílého domu králem Fahdem v únoru 1985 došlo k soukromému setkání mezi prezidentem a králem, o jehož obsahu neměl žádné povědomí, nicméně během několika dní Saúdové souhlasili s přispěním dalších 25 mil. USD na pomoc hnutí Kontras a zvýšením své finanční pomoci z 1 mil. na 2 mil USD měsíčně. Když o této skutečnosti následně informoval prezidenta, jeho reakcí byla vděčnost, uspokojení a žádné překvapení. (Rogers, Walcott 1987, Butterfield 1987).

Během vyšetřování Towerovy komise prezident Reagan přijal zodpovědnost za dohodu zbraně za rukojmí, odmítl však jakékoliv povědomí o tajných fondech. Komise nakonec dospěla k závěru, že daná operace byla v přímém rozporu s pozicí vlády vůči terorismu a irácko-íránské válce. (Rubin 1990: 76).

Tato kauzu způsobila určité pozdvižení i v rámci americko-saúdských vztahů, neboť tak mohlo vzniknout podezření, že se Bílý dům rozhodl kvůli záchraně svých zajatců přiklonit na stranu Íránu a oslabit tak arabskou frontu. Z tohoto důvodu při své cestě do Rijádu začátkem února 1987 ministr financí James A. Baker musel ujišťovat své saúdské protějšky o striktní neutralitě USA v probíhající irácko-íránské válce a neochotě výměny zbraní za rukojmí. (Kilborn 1987a).