Masarykova univerzita

2. Definice pojmů

2.1 Zájmové skupiny a lobbing

Definice zájmové skupiny se vyvíjela v čase, od Maxe Webera a Klause von Beymeho (Říchová 2002, 115) až po například Ulricha von Alemanna (Fiala 1999, 52-53). Obsahově podobná, zjednodušená, a více na politiku zacílená je i definice, se kterou pracuje tento výzkum (Thomas 2004, 4): „Zájmová skupina je společenstvím individualit, organizací či veřejných a soukromých institucí, které se na základě sdílených zájmů pokouší ovlivnit politiku ve svůj prospěch.“

Lobbing je aktivitou, skrze kterou zájmové skupiny dosahují svých cílů. Pojem pochází z latinského „labium“, znamenající vstupní halu a odkazuje na přípravu zákonů, kdy se v procesu tvorby střetávají různé zájmy (Charrad 2005, 2). Nejen v České republice získalo samotné slovo negativní konotaci. Jak uvádí Fairbrass a Warleigh (2008, 2), asociuje nefér výhodu a jde proti představě demokracie. Na druhou stranu je lobbing formou participace občanské společnosti, nástroj pro formulaci požadavků, upozorňuje na problémy, vstupuje do přípravy rozhodnutí a poté na ně reaguje. Je jedním ze zdrojů informací pro politickou sféru (Dvořáková 2012, 91).

Skládá se ze tří fází – nalezení přístupu k autoritám utvářejícím politiku, získání kladného postoje autority pro cíle zájmové skupiny a následného ovlivňování autority ve svůj prospěch. Lobbing tak definujeme jako „přímou nebo nepřímou interakci zájmové skupiny s politickými představiteli, jehož záměrem je ovlivnit současnou politiku nebo vytvořit vztah schopný formovat politiku ve prospěch této skupiny“ (Thomas 2004, 6).

Pro úspěšný lobbing je zapotřebí strategie – obecného dlouhodobého plánu k získání přístupu společně s vlivem a taktiky – specifických prostředků k dosažení cílů. Strategie zahrnuje identifikaci klíčových autorit, které skupiny chtějí přesvědčit, stanovené cíle a nástroje, jimiž lobbisté a členové skupin budou autority přesvědčovat. Účelem strategie je vybudovat důvěru, závislost, obligační vztah (např. někomu pomoci ve volbách) nebo efektivně kontrolovat některý úřad. Lobbing je tak spíše procesem složeným z více jednotlivých aktivit. Taktika zahrnuje denní program a reakce na aktuální záležitosti, např. jak a kdo komu předá zprávu nebo kde se bude demonstrovat. Skupiny s kontakty na autority vstupují tzn. zevnitř, přímo, tedy ne skrze média či protesty. Tyto prostředky, nepřímý lobbing, musí využít skupiny, které vazby na politiky nemají. V určitém momentu ale stejně musí autoritu kontaktovat a předat jí svoje požadavky. V současnosti zájmové skupiny používají přímý i nepřímý lobbing (Thomas 2004, 141-147).

Pokud jde o pro skupinu závažnou problematiku a potřebují demonstrovat velký počet lidí zastávajících totožný názor, využijí tzn. grassroots lobbingu. Ten je formou nepřímého lobbingu, kdy zájmová skupina mobilizuje velkou skupinu lidí, převážně běžné občany, aby vytvořili nátlak na politické představitele. Grassroots lobbing má nejčastěji podobu organizovaného posílání dopisů, mailů či telefonátů a pořádání protestů. Patří sem i setkání mezi členy zájmové skupiny a politickými představiteli nebo vyslání mluvčího skupiny do médií (Nownes 2006, 74-79). O lobbingu médií a veřejného mínění v průzkumu zájmové skupiny uvedly, že pouze pro 10 procent z nich tvoří důležitou složku jejich strategie. Používá se spíše jako podpůrný prostředek, ale zato velmi účinný (Schlozman and Tierney 1986, 151-155).⁶

Lobbing tedy vytváří vliv. U termínu vliv se nabízí jeho podobnost či dokonce souznačnost s pojmem moc. Především díky médiím jsou tyto dva pojmy vnímány jako shodné, díky zjednodušenému pohledu, že pokud má zájmová skupina schopnost dosáhnout stanovených cílů, oplývá zároveň politickou mocí. Akademickou obec názor na tyto termíny rozděluje, lze se ovšem shodnout na tom, že mezi oběma termíny byly již vymezeny uspokojivé rozdíly. Zásadní pro tuto práci je především definice vlivu – předkládaný konstrukt byl navržen autorem pro účely výzkumu.

2.2 Separace vlivu od moci a jeho vymezení

Moc patří mezi základní pojmy politologie, skrze ni se odehrávají interakce mezi jednotlivými aktéry. Většina studií, které se pokusí moc redefinovat, dojde nakonec implicitně či explicitně k již klasické Dahlově (1957, 203) definici moci, jež zní: „A má moc nad B, kdy jej může přinutit k něčemu, co by B jinak neudělalo.“ Subjekty tohoto vztahu mohou být individuality, skupiny, úřady, vlády, státy.

Pravidlo „předpokládaných reakcí“, které zmiňuje Herbert (1953, 505), říká, že jednou zvolený představitel bude jednat tak, aby byl zvolen znovu. Z toho můžeme odvodit, že A přizpůsobuje svoje chování B, protože díky B získává bod č.1 – zdroj moci, právo zastávat úřad vzešlé z voleb.

Moc lze získat tzn. zdroji - penězi, výměnným obchodem včetně služeb, charismatem, osobními známostmi, reputací, znalostmi, informacemi či donucením (Baldwin 1971, 583). Všechny tyto prvky nám umožňují zároveň stát se oficiální autoritou. Ta je institucionalizovanou osobou či skupinou akceptovanou skrze legitimaci, např. volby (Lasswell and Kaplan 1950, 133). Autorita posléze disponuje legitimizovanou mocí (pravomocemi, kompetencemi), která je odlišná od moci klasické – moc může existovat mezi jakýmikoliv dvěma subjekty, kdežto legitimizovaná moc je produktem institucionalizovaného vztahu.

Vliv je podmnožinou moci a sdílí s ní mnoho prvků. Stejně jako moc je definován schopností působit na jednání ostatních. Shodný je okruh subjektů, zdroje, prostředky, určitá míra, rozsah. Jak tyto pojmy od sebe odlišit? Lasswell a Kaplan (1950, 71-133) rozlišují pojmy vliv a moc tím, že moc je vynucována sankcemi ze strany A. Sankce jsou finanční a fyzické, takto díky moci může fungovat např. právní systém, jako soubor příkazů podložených hrozbami (Gerloch 2009, 225). Moc je vynutitelná sankcemi, vliv není.

Moc působí primárně na jednání subjektu. Voják je povinen v první řadě splnit rozkaz nadřízeného (autority), který má moc, a nezáleží na tom, co si voják o daném rozkazu myslí. Nejedná z vlastní vůle. A vyšle impuls a B je povinno ho splnit. U vlivu je cílem A změnit preference a názorové postoje B, aby byly se zájmy A v souladu, myšlenkově kongruentní (Dawson 1996, 235). Vliv tedy primárně utváří postoje, nikoliv jednání. To se odvíjí z vlastní iniciativy B – probíhá zde proces identifikace. Navíc, díky identifikaci subjektu B přijde, že jednání je v jeho vlastním zájmu, protože s ním vnitřně souhlasí a považuje přístup za správný.

Vlivu dosáhneme skrze racionální argumentaci, konzultacemi, osobními apely, morálními apely, z pozice legitimované osoby, vychvalováním, nátlakem či odměnami

(Dawson 1996, 254).

Rozdíl mezi vlivem a mocí znázorňuje diagram na. Obr. 1. Veřejný činitel, kdokoliv uznaný státem s určitými pravomocemi, je autoritou. Tou se stal díky svým zdrojům, ať už intelektuálním či finančním. Díky této pozici má právo rozhodovat, legitimní moc tedy plyne z autority. Aktéři vně, např. zájmové skupiny, těmito pravomocemi nedisponují, a proto musí v rámci svých možností působit na autoritu, uplatňovat na ni vliv. Ten přizpůsobují charakteru autority. Pokud se zájmové skupině podaří autoritu přesvědčit, ta pak může názorové paradigma předávat dále – ovlivňováním dalších autorit nebo výkonem svých pravomocí.

Obr. 1

Zdroj: Autor

Ucelená definice vlivu pro potřeby práce pak zní takto: „Vliv je formou moci, schopností působit na subjekty B a spoluutvářet jejich jednání. Děje se tak, protože subjekty A uplatňující vliv mají své vlastní zájmy a požadavky, ale postrádají legitimizovanou moc (pravomoci, kompetence), jež by jinak chtěly vykonávat. Díky tomu mají potenciál změnit rozhodnutí B v určité oblasti. Není vynutitelný sankcemi a primárně utváří postoje, nikoliv jednání. Pokud je subjektů A více a vzájemně kooperují, jejich vliv je větší.

Nyní, když máme vliv definován, lze s tímto pojmem dále pracovat a zhodnotit, zda takovýto vliv ze strany pro-izraelských skupin v daném období existoval, a měl polické důsledky.