Masarykova univerzita

6.2. Začátek války v Iráku

Spojené státy byly v době zahájení války nejmocnějším státem světa, znepokojeným ohledně vlastní bezpečnosti a sebevědomým co se týče svých vojenských kapacit. Irácký režim představoval po první válce v Zálivu minimální hrozbu, přesto se stal cílem invaze (Mearsheimer and Walt 2007, 229-230). K ní přispěli i jako jeden z faktorů insideři v administrativních pozicích, kteří byli vedeni svými hodnotami a vlivem zájmových skupin.

Insiderů z řad neokonzervativců byl v první Bushově administrativě vysoký počet, proto je pozornost zaměřena na ty nejdůležitější. Většinu z nich prosadil na jejich místo viceprezident Cheney. Přestože sám sebe za neokonzervativce nikdy neoznačil a byl považován spíše za „amerického nacionalistu“, měl blízko k neokonzervativní elitě. Působil jako poradce JINSA, člen správní rady AEI a zakládající člen PNAC.²⁹ Již dříve, v 70. letech, spolupracoval s ministrem zahraničí Donaldem Rumsfeldem. Právě Cheney, velice oblíbený mezi členy AIPAC, formuloval zásadním způsobem Bushovu bezpečnostní politiku. K Cheneymu měl nejblíže „Scooter“ Libby, který sloužil jako jeho ředitel kanceláře, poradce pro otázky národní bezpečnosti a byl Bushovým asistentem.

Paul Wolfowitz, náměstek ministra obrany, pracoval už v Carterově i Reaganově administrativě a měl k Izraeli osobní sympatie.³⁰ Byl jedním z představitelů, kteří založili PNAC, a zároveň člen WINEP. Společně s Wolfowitzem pracoval na ministerstvu Douglas Feith jako podtajemník, tedy v třetí nejvyšší pozici na ministerstvu. Feith byl úzce spojován s ZOA a jeho otec v mládí působil v Bejtar, revizionistickém sionistickém hnutí založeném Vladimírem Žabotinským. Na sté výroční večeři ZOA získali oba ocenění za přínos Izraeli.³¹ Feith je spoluzakladatelem organizace One Jerusalem, jejímž cílem je udržet Jeruzalém pod izraelskou suverenitou, a bývalým poradcem JINSA (Sniegoski 2008, 113-122).

Richard Perle je považován za nejvlivnějšího neokonzervativce, který byl členem velké části neokonzervativních think-tanků i dalších organizací: AEI, WINEP, JINSA, PNAC, Hudson Institute či Komise pro osvobození Iráku. Nebyl přímo členem administrativy, ale předsedal Výboru pro bezpečnostní politiku (DPB), jenž slouží jako poradní orgán ministerstva obrany. Tím měl přístup k dokumentům i členům administrativy. Perle vystupoval jako člen rady Jerusalem Post otevřeně pro-izraelsky a dříve pracoval jako lobbista pro izraelského výrobce zbraní Soltam Systems Ltd.

John Bolton, předtím než zastávaval funkci náměstka ministra zahraničí pro zbraňovou kontrolu a mezinárodní bezpečnostní záležitosti, působil v AEI, PNAC a JINSA. Pravidelně přispíval také do časopisu Weekly Standart. V prosinci 2005, kdy se stal velvyslancem USA při OSN, mu ZOA udělilo ocenění „ochránce Izraele“.

Riceové jako poradkyni pro otázky národní bezpečnosti Bush podle vlastních slov nejvíce důvěřoval, přesto neměla na utváření zahraniční politiky zásadní vliv a po 11. 9. 2001 se držela linie nastavené neokonzervativci. Stejným způsobem postupoval ministr obrany Donald Rumsfeld. Oba ovšem měli k myšlenkám neokonzervativců blízko, Riceová jako členka think-tanku Hoover Institution, Rumsfeld připojil svůj podpis pod principy PNAC (Hoover Institution 2012; PNAC 1997). Ministr zahraničí Colin Powell byl realistou, odlišným od svých kolegů, často neokonzervativcům odporoval, ale nakonec se podřídil poté, co jeho názory nebyly brány v potaz (Sniegoski 2008, 122).

Nejzřetelnější pojítko mezi insidery a Izraelem představoval think-tank JINSA. Jeho programovým cílem je posilování bezpečnostního svazku mezi USA a Izraelem a informování vojenské komunity o tom, jak Izrael přispívá k zabezpečení západních demokracií. Členy poradního výboru v roce 2001 byli Perle, Cheney, Bolton a Feith. JINSA v izraelsko-palestinském konfliktu zastává stejnou názorovou linii jako Likud (JINSA 2012; Perezalonso 2006, 21).

Neokonzervativci byli zklamáni postojem George H. W. Bushe, který se rozhodl ponechat Husajna v čele Iráku po válce v Perském zálivu, a pokusili se ohledně svržení diktátora apelovat na Billa Clintona, kterému v lednu 1998 zaslal PNAC dopis urgující vojenskou akci proti Iráku. Dopis byl zveřejněn a podepsalo jej osmnáct osob, mezi nimi i Paul Wolfowitz, Donald Rumsfeld a Richard Perle (PNAC 1998). Měsíc poté následoval ještě jeden dopis od Výboru pro mír a bezpečnost v Zálivu, podepsaný výše zmíněnými, a nově např. Douglasem Feithem. Tato snaha u Billa Clintona neměla odezvu (Mearsheimer and Walt 2007, 244).

Od začátku první administrativy George W. Bushe tedy insideři učinili z Iráku klíčovou agendu. Kongresman Hyde vystoupil 19.3. 2001 na konferenci AIPAC a prohlásil: „Spojené státy pod prezidentem Bushem a s mou podporou budou aktivně sledovat politiku k osvobození Iráku a změně režimu Saddáma Hussajna.“ (U.S. Committee on Foreign Affairs 2001)

Richard Clarke, Bushův protiteroristický poradce, uvedl, že Wolfowitz už v dubnu 2001 nadřadil Irák nad Al-Káidu a opravdovou hrozbu viděl v Husajnovi. Wolfowitz navrhoval zaútočit z jihu, zabrat ropná pole a odtud podporovat protirežimní odpor, který by diktátora svrhl. Colin Powell odmítl návrh jako absurdní, insideři však plán dále rozpracovávali, přestože Bush o takové možnosti nepřemýšlel. Emotivní události z 11. 9. 2001 ale zanechaly stopy na jeho vnímání situace a nechal se ovlivnit neokonzervativními idejemi. V té době přišla vhodná chvíle pro další tlak na jeho osobu. Wolfowitz opět argumentoval, že v Afghánistánu by se americké jednotky dostaly do těžkých bojů v horách, kdežto v Iráku by se režim snadno zhroutil. Powell stejně jako předtím kontroval, že útok by neměl mezinárodní podporu. Ředitel CIA George Tenet zaujal stejné stanovisko a preferoval soustředit se na Al-Káidu, zatímco neokonzervativci dále tlačili na vojenský zásah (Sniegoski 2008, 123-141).

Perle pro CNN pár dnů po teroristickém útoku prohlásil: „Není pochyb, že byl Saddám zapojen do těchto činů. Podporuje teroristy a ukrývá je. (...) A my potřebujeme bojovat proti těmto státům, kteří je ukrývají. Pronásledování jednotlivců problém neřeší.“ (CNN 2001)

20. září 2001 zasílají Bushovi neokonzervativci prostřednictvím PNAC již zmíněný dopis, stejně jako Clintonovi, ve kterém přímo zmiňují důležitost odstranění Saddáma Husajna a pozici Izraele jako spojence proti terorismu (PNAC 2001). Myšlenku širší války proti terorismu vyhlásil Bush v proslovu z ledna r. 2002, kdy kromě definice „osy zla“ obvinil Irák z pokusů o výrobu biologických, chemických a nukleárních zbraní (The Washington Post 2002). Neokonzervativci poté poukazovali na možnosti použití těchto zbraní proti USA nebo jejich zneužití teroristy. Atmosféru ohrožení podporovala neokonzervativní média a žurnalisté, např. Charles Krauthammer či William Safire (Mearsheimer and Walt 2007, 250).

Cheney se mezitím obklopil úzkým okruhem poradců, kterým důvěřoval více než zaměstnancům FBI, CIA a Pentagonu – Rumsfeldem, Wolfowitzem, Feithem a Libbym. Pod oddělením Pentagonu pro Blízký východ a jižní Asii (NESA), vedeným Williamem Lutim, vytvořili Wolfowitz a Feith OSP, plánovací jednotku řízenou Abramem Shulskym, přičemž on i Luti byli neokonzervativci. OSP vytvořila řetěz, po kterém šly vyhovující analýzy od Shulskyho, Lutiho a Feitha, kteří vybírali vhodné informace. Zpracované je následně zaslali Libbymu, jenž je předal Cheneymu pro jednání s Bushem, Kongresem a médii. Za stejným účelem vzniklo i PCEG – obě skupiny analyzovaly materiály od zpravodajských služeb a editovaly je podle svého uvážení (Sniegoski 2008, 161-168).

V dubnu 2002 PNAC zaslal Bushovi další dopis, ve kterém doporučoval „silně stát při izraelské vládě v dalším boji proti terorismu“, zdůrazňoval ohrožené demokratické hodnoty a společného nepřítele. Dále radil nespolupracovat s Arafatem a urychlit plány na svržení Saddáma Husajna. Text vystihují poslední věty: „Boj Izraele proti terorismu je náš boj. Vítězství Izraele je důležitá část našeho vítězství. Z důvodů morálních i strategických musíme stát při Izraeli v boji proti terorismu.“ Pod dopis se podepsalo 34 osob, z nejdůležitějších Richard Perle, Norman Podhoretz či Eliot Cohen (PNAC 2002).

5. února 2003 přednesl Powell svoji prezentaci v Radě bezpečnosti OSN,³² která měla doložit existenci zbraní hromadného ničení vlastněných režimem Saddáma Husajna. Ten měl rovněž podporovat Al-Káidu a další teroristické skupiny, což se stalo dostatečným casus belli. Na přípravě prezentovaného materiálu se podíleli i neokonzervativci Libby a Hannah. Cílem bylo kromě šíření demokratických hodnot i zajištění větší bezpečnosti Izraele v regionu. Následná válka v Iráku začala 20.3. 2003, žádné přesvědčivé důkazy o zbraních hromadného ničení nebyly nalezeny a Colin Powell r. 2005 v rozhovoru pro ABC News přiznal, že důkazy o jejich existenci byly mylné (Sniegoski 2008, 176-183).

Důležitou roli v budoucnosti Iráku měl sehrát Ahmed Chalabi, vedoucí představitel Iraqi National Congress, irácké opoziční skupiny sdružující protirežimní síly. Ty byly podporovány USA od r. 1980 prostřednictvím Iraq Liberation Act ročně až do výše 97 milionů dolarů. INC poskytoval OSP informace o situaci v Iráku, zřejmě zkreslené. Chalabi jako mladý utekl z Iráku, vystudoval matematiku na University of Chicago, kde ho Albert Wohlstetter představil r. 1985 Richardu Perlovi. Rychle si získal důvěru neokonzervativců, kteří na něho spoléhali jako na znalého situace v Iráku. Díky jeho deklarovaným cílům po svržení Husajna - chránit lidská práva, zavést demokracii a uzavřít mír s Izraelem - v něm viděli novou vůdčí osobu země. I on sám takové ambice měl, což neokonzervativci schvalovali, naopak CIA a Department of State jej považovaly za nedůvěryhodného. Pro Izrael byla také důležitá otázka znovuotevření irácko-izraelského ropovodu z Kirkuku a Mosulu do Haify, který Chalabi slíbil obnovit. V květnu 2004 ovšem byl Chalabi po koordinované akci irácké policie a amerických vojáků obviněn z předávání tajných informací Íránu, a přestože byl zproštěn obvinění, od tohoto okamžiku začala jeho pozice slábnout (Salon 2004).

AIPAC zaujal oficiálně ohledně války v Iráku nestranný postoj. Dle slov své mluvčí z r. 2002 byl ovšem připraven lobbovat v Kongresu, kdyby prezident potřeboval podporu kongresmanů pro užití síly proti Iráku. Také v lednu 2003 se vrchní představitel AIPAC Howard Kohr vyjádřil, že za úspěchy poslední doby považuje garantovaný každoroční balíček pro-izraelské pomoci a „tichý“ lobbing Kongresu za schválení použití síly v Iráku (Think Progress 2007). Vazby členů administrativy k lobby ilustrují jejich projevy na výroční politické konferenci či národním summitu AIPAC - Colin Powell (r. 2003), George W. Bush (r. 2004), John Bolton (r. 2006), či Dick Cheney (r. 2007) (Guardian 2003; Department of State Archive 2004; AIPAC 2006, 2007).

Neokonzervativci měli v plánu demokratizaci Iráku, ke které by se postupně samy přidávaly další země a dosáhlo by se tak stabilizace regionu v souladu s teorií demokratického míru, což by zajistilo i bezpečnost Izraele, jak bylo avizováno v dokumentu A Clean Break. Válka ovšem posílila pozici Íránu a izraelský expert Amatzia Baram v bulletinu AIPAC Near East Report ohledně Iráku konstatoval, že by již válku znovu nedoporučil, protože Husajn byl mnohem slabší, než si původně myslel (Mearsheimer and Walt 2007, 253-260).