Na základě výše zmapovaného působení sektoru pro-izraelské lobby v uvedených případech budou nyní zhodnoceny jeho praktické důsledky na americkou zahraniční politiku ve sledovaném období.
Bushův vstup do izraelsko-palestinského konfliktu - Bush po 11. září 2001 tlačil na posun v izraelsko-palestinském konfliktu, zahájení vyjednávání a ideálně vytvoření samostatného palestinského státu. Cílem sektoru lobby bylo nátlak uvolnit, zpomalit vyjednávání a zachovat status quo. Byly použity následující nástroje, které měly formu reakce na tvrdší Bushovo postup proti Izraeli:
20. 9. 2001 zaslal neokonzervativní think-tank PNAC Bushovi dopis, navrhující neposílat Palestinské správě finanční pomoc, podmiňujíci ji palestinskými kroky proti terorismu. PNAC připomínal Izrael jako věrného spojence. Mezi podepsanými byl Richard Perle.
Kritika zazněla od AIPAC i Conference of Presidents of Major American Jewish Organizations.
Ředitel ADL Foxman 23. 10. 2001 napsal Colinu Powellovi dopis, ve kterém vyjádřil „extrémní znepokojení“ nad politikou State Department.
89 senátorů zaslalo 16. 12. 2001 Bushovi dopis, ve kterém uvedlo, že by USA neměly omezovat odvetné akce proti Palestincům. Na formulaci dopisu se podílela AJC a AIPAC.
Politické důsledky: Bush načas utlumil své kritické výroky a začal podporovat Šaronovy kroky. Zároveň Arafat ztratil část Bushovy důvěry v úloze partnera pro vyjednávání.
Operace Obranný štít– Rozpory se opět objevily při izraelské operaci Obranný štít. Bush měl v úmyslu tuto akci zastavit. Cílem lobby zde bylo opět učinit izraelské jednání imunní vůči zásahům zvenčí a kritickým komentářům.
10. 4. 2002 navštívili Bushe kongresmani Tom DeLay, křesťanský sionista, a Trent Lott. Oba jej přesvědčovali, že by se v izraelské záležitosti neměl angažovat.
Grassroots lobbing ze strany křesťanských sionistů podporovaný pro-iraelskými skupinami z iniciativy Jerryho Falwella, který 11. 4. zaslal Bushovi dopis, ve kterém jej žádal, aby ukončil své požadavky na stažení izraelských sil ze Západního břehu. Zároveň oslovil další příznivce a takovýchto dopisů přišlo přes sto tisíc, spojených s telefonáty.
16.4. se před Kongresem shromáždil několikatisícový dav, vyjadřující podporu Izraeli a protestující proti slevování z izraelské bezpečnosti. Mezi řečníky vystoupil Benjamin Netanjahu.
Netanjahu se v polovině dubna setkal se čtyřiceti senátory, Kongres brzy poté přijal rezoluce HR 392, SR 247 a na začátku května schválil dodatečnou finanční pomoc, 200 milionů dolarů.
Politické důsledky: Bush upustil od tlaku na zastavení akce Obranný štít, která trvala do května 2002. Pro zajištění izraelské bezpečnosti byla poskytnuta další finanční pomoc.
Road map – I přes umírněnější postup chtěl Bush stále vyřešit izraelsko-palestinský konflikt a zároveň ukončit druhou intifádu, pomocí plánu Road map for peace. Zájmem lobby bylo odsunout Arafata z jednání a realizaci plánu pozdržet či ukončit.
Bush pronesl 24. 6. 2002 projev, ve kterém podmínil dosažení míru novým palestinským vedením, na formulaci se podílel Sharanski skrze Cheneyho.
1. 4. 2003 uspořádal AIPAC před Kongresem shromáždění na podporu Izraele spojené s protesty proti Road map, kterého se účastnilo 3000 lidí.
V červenci 2003 křesťanští sionisté z Apostolic Congress koordinovali svůj lobbing s židovskou Americans for a Safe Israel a společně zaslali do Bílého domu okolo 50 tisíc dopisů vyjadřujících opozici proti Road map.
Politické důsledky: Antipatie k mírovému procesu z obou stran. I s přispěním lobby nebyl mírový plán naplněn, přesto došlo alespoň k dílčím pozitivním změnám. Podařilo se navázát dialog, vyhlásit krátký klid zbraní a stáhnout izraelské jednotky z Gazy.
Válka v Iráku -Saddám Hussajn měl dle získaných údajů a satelitních snímků vlastnit zbraně hromadného ničení, převážně chemické, a podporovat Al-Káidu. Cílem bylo svrhnout irácký režim, rozšířit demokratické hodnoty na Blízký východ, a tím i odstranit jeden z pro Izrael nebezpečných států. Chalabi se měl stát vůdčí postavou Iráku, navázat diplomatické vztahy s Izraelem a obnovit ropovod z Kirkuku a Mosulu do Haify.
Osobní kontakty s Bushem v jeho nejbližším okolí ze strany Cheneyho (JINSA, AEI, PNAC), Rumsfelda (PNAC), Wolfowitze (PNAC, WINEP). Na nižších pozicích agenda připravovaná Feithem (JINSA), Perlem (JINSA, AEI, PNAC, WINEP), Boltonem (AEI, PNAC, JINSA) a Libbym (PNAC).
20. 9. 2001 zasílá PNAC Bushovi dopis, ve kterém žádá odstranění Saddáma Husajna a zdůrazňuje úlohu Izraele ve společném boji proti terorismu. Jedním z podepsaných byl Richard Perle.
Byly vytvořeny orgány OSP a PCEG, účelově zpracovávající informace zpravodajských služeb.
3. 4. 2002 urguje PNAC Bushe ohledně svržení Husajna a zdůrazňuje, že „boj Izraele proti terorismu je náš boj“. Mezi podepsanými je opět Richard Perle.
Politické důsledky: Operace Irácká svoboda začala 20. 3. 2003, režim byl svržen a r. 2005 se konaly volby do Iráckého národního shromáždění. Rovněž byla přijata ústava a zvolen prezident Talabání. Problémem Iráku nicméně zůstaly vnitřní spory. Chalabi zůstal stranou, ropovod do Haify nebyl obnoven a Irák užší diplomatické vztahy s Izraelem nenavázal.
Cíle lobby se ve většině případů shodovaly s výslednými politickými důsledky, přičemž vliv vytvářený zájmovými skupinami i jednotlivci (sektorem pro-izraelské lobby) v americké zahraniční politice a strategiích souvisejících s regionem Blízkého východu vychyloval americké preference na stranu Izraele. Působení lobby skrze nakloněné insidery v administrativě mělo za následek identifikaci George Bushe s neokonzervativními idejemi, na které ovšem kromě morálních apelů měly výrazný podíl i útoky z 11. září 2001. Jako nástroje efektivního lobbingu se osvědčily nejčastěji používané osobní kontakty, dopisy a grassroots kampaně.