Masarykova univerzita


Specifika za vlády George W. Bushe



Yüklə 258,21 Kb.
səhifə5/11
tarix17.01.2019
ölçüsü258,21 Kb.
#100044
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11

4.3. Specifika za vlády George W. Bushe


Zahraniční politika George W. Bushe byla definována idealismem a válkou proti terorismu, především intervencemi v Afghánistánu a Iráku, reagujícími na události 11.9.2001. Prezident Bush ovšem nebyl čistým idealistou, s tímto postojem do úřadu nevstupoval,11 pouze se postupem času odchyloval od své původní linie. Stejně tak ve vztazích s Čínou si zachoval odstup a nepodmiňoval ekonomickou spolupráci otázkou dodržování lidských práv. Bush a jeho kolegové se chtěli odlišit od administrativy Billa Clintona. Podle nich bylo zapotřebí držet se jednoduchých stanovených principů a nenechat se brzdit přílišnou komplexností a detailností problematiky (Kozák 2009, 66).

Cílem bylo sestavit soudržný zahraničně-politický tým, to se ovšem nepodařilo. Během první administrativy se ministr zahraničí Colin Powell kvůli své odlišné filosofii a realistickým politickým názorům do okruhu prezidentových nejbližších spolupracovníků nedostal (George W. Bush 2010, 85). Tento okruh tvořili neokonzervativci (viz dále) - viceprezident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld a poradce pro otázky národní bezpečnosti Condoleezza Riceová, jež se snažila působit jako prostředník mezi nimi a Powellem. Charakteristickými rysy zahraniční politiky první administrativy byly nacionalismus, sebevědomí a unilateralismus (Kozák 2009, 67).

Co se týče vytváření zahraniční politiky v tomto období, styl řízení administrativy byl tedy formalistický a prezident Bush si vybíral z možností vytvářených svými poradci.12 Na jednáních nepokládal doplňující otázky k předkládaným informacím. Cílem bylo vyslechnout radu a rychle a jasně rozhodnout (Mitchell and Massoud 2009, 265-282). Detaily politik nechával na těch jednotlivcích, kterým nejvíce důvěřoval. Bush preferoval osobní, neformální vztahy a diskuzi spíše než čtení zpráv. Nejčastěji se stýkal s Cheneym (jeho důležitou pozici 11. září 2001 ještě posílilo), s Rumsfeldem, Riceovou a Powellem individuálně. Neshody v názorech mezi Powellem na jedné straně a Cheneym s Rumsfeldem na druhé se promítly i do práce byrokratických aparátů, kdy se o vliv soupeřilo i na nižší úrovni (např. Armitage s Wolfowitzem a Libbym či Grossman s Feithem).13 Rozhodování neprobíhalo podle jednotného vzorce a někdy se uskutečnilo i bez příslušného oprávnění14 (Moens 2002; Mitchell and Massoud 2009, 276).

Je třeba podotknout, že atmosféře strachu, kterou teroristé vytvořili 11.9. 2001, bylo snadné podlehnout. Jen několik týdnů poté ji přiživily obálky obsahující antrax, rozeslané do médií a kanceláří dvou demokratických senátorů. Po těchto událostech navíc tajné služby zachytily zprávy o dalším připravovaném teroristickém útoku, za pomoci tzn. špinavé bomby. V lednu 2002 Bush identifikoval „osu zla“,15 státy, které usilovaly o získání zbraní hromadného ničení, a postupně začal formulovat soubor principů známých jako Bushova doktrína, jež byla podrobována rozsáhlé kritice (Daalder and Lindsey 2003, 117-127). Zakládala se na přepokladu vedoucí úlohy Spojených států, politice preemptivní války (de facto preventivní), šíření demokracie, unilateralismu a boji s terorismem. Většina těchto bodů byla zahrnuta do National Security Strategy z 20. září 2002 (MERLN 2011).

Po útocích na World Trade Center téhož roku navštívil Ariel Šaron George W. Bushe a oba státy se staly partnery v boji proti terorismu. „Amerika je ve válce proti teroru. My v Izraeli jsme ve válce proti teroru. Je to ta samá válka.“ prohlásil Šaron (Mearsheimer and Walt 2007, 61).

Terorismus byl vnímán jako jednotný, nediverzifikovaný fenomén, přičemž je zřejmé, že Hamás není pro USA stejnou bezpečnostní hrozbou jako Al-Káida. Zahraniční politika se inspirovala Samuelem Huntingtonem a jeho dílem Střet civilizací, tj. konfliktem zjednodušeným na dvě strany, ve kterém vyspělé, mentorské, západní země, představující USA a Izrael, stojí proti východním, archaickým, arabským národům (Čejka 2008, 236).

Bushově koncepci je přičítáno novátorství a revolučnost, ovšem její principy zde existovaly již v minulosti.16 Vlny antiamerikanismu reagující na zahraniční politiku USA doprovázely už Eisenhowerovu či Reaganovu administrativu, Bushovu ovšem ve větší míře. Důraz na morálku a šíření amerických hodnot však plodil naopak nedůvěru. Lze tak dojít k závěru, že terorismus, jehož alespoň částečnou motivací byl pocit bezmoci proti dominanci USA, Bushova zahraniční politika naopak posilovala (Leffler 2004, 22-26).

5. Pro-izraelská lobby – vývoj, subjekty, nástroje


Američtí Židé jsou největší židovskou komunitou žijící mimo Izrael na světě.17 Jako nejvýznamnější se pro rozvoj komunity jeví 19. století, kdy se Židé poprvé objevují v Kongresu, justici i diplomacii. V této době začaly vznikat první organizace na podporu židovských zájmů, jako např. r. 1859 Board of Delegates of American Israelites, tyto orgány ovšem ve svém snažení jednotně vystupovat selhávaly, z důvodu různorodosti přistěhovaleckých skupin. Širší podporu dokázala získat až American Jewish Committee (AJC), založené r. 1906 a činná dodnes. Ta byla složena z židovské elity, bankéřů, právníků a vědců. Mimo angažovanost v sociální, politické, kulturní a náboženské oblasti několikrát intervenovala u prezidenta Theodora Roosevelta v otázce perzekvování Židů ve východní Evropě. Kromě elitně zaměřené AJC operovaly v této době také sionistické American Jewish Congress a Zionist Organization of America (De Lange 1996, 144-148).

Kořeny sympatií k sionismu v USA lze hledat již u Johna Adamse, Abrahama Lincolna až po administrativu Harryho S. Trumana. V roce 1955 se od Izraele odvrací Československo a po Šestidenní válce r. 1967 také Francie, která vnímá preemptivní úder18 jako porušení mezinárodního práva. Tuto mezeru zaplňují právě Spojené státy. V průběhu studené války se Izrael stává na Blízkém východě klíčovým partnerem USA, vyvažujícím arabské státy podporované Sovětským svazem. S koncem studené války spolupráce pokračuje, USA se angažují v řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinou a zároveň pomáhají Izraeli vojenskými i ekonomickými prostředky. Studie Kongresu z března 2012 ukazuje, že USA poskytly během let 1949-2013 přes 115 miliard dolarů přímé pomoci (Sharp 2012, 30). Tato pomoc nesměřuje na přesně určené projekty, Izrael s prostředky může volně nakládat (Mearsheimer and Walt 2007, 28). Čejka (2008, 238) uvádí rozbor od druhé světové války - výdaje USA v souvislosti s blízkovýchodním konfliktem - a dochází k číslu 2,6 – 2,9 bilionu dolarů.

Přestože pro-izraelská politika prošla proměnami v intenzitě vzájemných vztahů a diplomatických iniciativ, v celém 20. století žádný z prezidentů USA, ať už republikánských či demokratických, neopomněl vyjádřit Izraeli sympatie a zmínit závazek mezi státy, stojící na společných hodnotách (Jewish virtual library 2012).


Yüklə 258,21 Kb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©muhaz.org 2022
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə