Masarykova univerzita


Nástroje pro-izraelské lobby



Yüklə 258,21 Kb.
səhifə7/11
tarix17.01.2019
ölçüsü258,21 Kb.
#100044
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11

5.2 Nástroje pro-izraelské lobby


Pro-izraelská lobby používá podobné nástroje jako ostatní zájmové skupiny, tedy osobní setkání, dopisy, e-maily, telefonní hovory, demonstrace, analýzy think-tanků a další. Některé jsou ovšem specifické či více propracované oproti ostatním zájmovým skupinám.

Jedním ze silných a emotivních nástrojů je obvinění z antisemitismu. Antisemitismus je citlivou záležitostí a jakákoliv nenávist proti Židům jako etniku je odsouzeníhodná, avšak jak uvádí Paul Findley (1985, 107), lobby využívá obvinění z antisemitismu, i když dotyčný pouze zpochybňuje politiku Izraele nebo se dotýká zájmů lobby. Antisemitismus je tak spíše ztotožněn s antisionismem. Toto obvinění se nevyhýbá ani samotným Židům, kteří jsou pak označeni jako sebenenávidějící Židé.24 Takto byl označen např. Norman Finkelstein nebo Noam Chomsky. Neokonzervativec Daniel Pipes založil r. 2002 Campus Watch, která má za úkol podporovat studenty, aby oznamovali proti-izraelské projevy svých spolužáků a profesorů. V minulosti i shromažďovala jejich jména a vytvářela seznamy, které byly po nátlaku staženy. Cíle sledované Campus Watch, tedy hlídání proti-izraelských projevů, vedli k vyšetřování r. 2002 na University of Chicago a dva roky poté na Columbia University (Massing 2006, 19). Obvinění z antisemitismu se těžko vyvrací, jedince diskredituje a vyřazuje z politického života. Jejich zdrojem jsou např. organizace ADL a CAMERA. Obvinění využívali i neokonzervativci k obraně svých politik (Sniegoski 2008, 19). Frekventovaným používáním se toto nařčení znehodnotilo a ztratilo něco ze své původní váhy.

I další organizace se snaží působit na vysokých školách, např. AIPAC, ZOA, CUFI. AIPAC na svém webu uvádí aktuální univerzitní cíle – vyškolit studenty, kteří budou pomáhat ve volbách pro-izraelským kandidátům, komunikovat íránskou hrozbu do univerzitních novin, kontaktovat ohledně ní kandidáty do Kongresu a pořádat konference studentů s předními představiteli AIPAC (AIPAC 2012a). ZOA pořádá na univerzitách přednášky, vydává časopis The College Zionist a pro studenty umožňuje exkurze do Izraele spojené s dobrovolnickými pracemi (ZOA 2012b). CUFI vede vzdělávací semináře, promítá filmy, pořádá akce „oslavující Izrael“ a vysílá studenty na CUFI Summit ve Washingtonu (CUFI 2012b). Stejně tak Israel on Campus Coalition sdružuje na 26 podobných skupin. Exkurze do Izraele nejsou pořádány jenom pro studenty, ale i zdarma pro kongresmany. Na ty se zaměřuje sesterská organizace AIPAC – AIEF. Přibližně deset procent všech cest členů Kongresu do zahraničí míří do Izraele (Mearsheimer and Walt 2007, 161-182).

Účinným nástrojem je již zmíněná podpora pro-izraelských kandidátů. Uchazeč o politický post např. kontaktuje AIPAC a projeví sympatie k Izraeli. AIPAC sám mu peníze poskytnout nemůže, ale představí jej okruhu potenciálních donátorů. Možná je i podpora protivníků těch kandidátů, kteří jsou pro lobby nevhodní. Dva členové Sněmovny reprezentantů Cynthia McKinney z Georgie a Earl Hillard z Alabamy zaujali r. 2002 kritická stanoviska vůči Izraeli, jejich protivníci získali velké příspěvky na své kampaně a McKinney i Hillard následně ve volbách s malou veřejnou podporou neuspěli. Není to jediná příčina porážky, ale jeden z jejích faktorů (Massing 2006, 11-12).

Organizace lobby využívají příznivců k mobilizaci, podepisování petic a kontaktování politiků skrze své webové stránky. CUFI pro tyto účely slouží tzv. Rapid response action alert, kdy CUFI upozorní své členy hromadnou zprávou, a ti potom zahltí administrativu a Kongres tisícovkami svých telefonátů a e-mailů (CUFI 2012a). Také na webových stránkách AIPAC může každý oslovit kongresmana podle svého ZIP code a zaslat mu vzkaz ohledně různé problematiky, např. prosbu za navýšení sankcí proti Íránu nebo za další podporu finanční asistence poskytované Izraeli (AIPAC 2012b).

Lobby se podílí i na formování veřejného diskurzu, především prostřednictvím médií. Není možné tvrdit, že jde v této oblasti o cílené a organizované hnutí, ale některá média favorizují jednostranný pro-izraelský pohled (viz Commentary, The New Republic, Weekly Standart), a pak nalezneme jednotlivé redaktory, kteří stabilně píší pro-izraelské články. Eric Alterman, profesor žurnalistiky City University of New York, v r. 2002 označil 56 redaktorů a politických komentátorů, kteří o Izraeli píší pouze nekriticky (AlterNet 2002). Nátlak pomocí dopisů, telefonátů a demonstrací probíhá i zde. Jeden z vysoce postavených představitelů CNN potvrdil doručení šesti tisíců mailů během jediného dne reagujících na proti-izraelsky orientovanou reportáž, noviny jako Chicago Tribune, Los Angeles Times, Miami Herald, New York Times či Washington Post zase čelily odlivu zákazníků (Mearsheimer and Walt 2007, 172).


6. Lobbing během první administrativy G. W. Bushe

6.1. Snaha o řešení izraelsko-palestinského konfliktu


Nově zvolení prezidenti mají ve zvyku vyhlásit přehodnocení přístupu ke konfliktu oproti svým předchůdcům, a toto krátké období zřizování odlišné linie je pro lobbisty vhodným momentem.25 Naopak, v roce prezidentských voleb se žádné zásadní kroky nepodnikají.

Po 11. září 2001 si vláda Spojených států uvědomila, že bude pro boj s terorismem potřebovat co nejširší koalici států, včetně těch arabských. Předpokládalo se, že přátelské arabské státy by mohly oslabit vliv Al-Káidy. Aby si G. W. Bush získal diplomatický prostor, začal se více věnovat problematice izraelsko-palestinského konfliktu. Hned zpočátku vyjádřil podporu vytvoření palestinského státu a tlačil na Izrael, aby začal vyjednávat s Jásirem Arafatem namísto vojenských akcí. A. Šaron však nepovažoval J. Arafata za partnera pro jednání a přirovnal situaci k r. 1938, kdy mocnosti politikou appeasementu obětovaly Československo (The New York Times 2001a).

I v reakci na nový směr politiky zaslali neokonzervativci 20. září 2001 prostřednictvím PNAC Bushovi dopis, ve kterém zdůrazňují úlohu Izraele jako „věrného spojence“ a navrhují, aby se Palestinské správě neposílala finanční pomoc, dokud nezačne podnikat kroky proti terorismu na svém území. Podepsalo jej 41 osob, mezi nimi i Richard Perle (PNAC 2001). Stejné stanovisko zaujaly AIPAC a Conference of Presidents of Major American Jewish Organizations (The New York Times 2001b). Ředitel ADL Foxman 23. října 2001 zaslal dopis Colinu Powellovi, ve kterém vyjadřuje „extrémní znepokojení nad politikou ministerstva zahraničí“ a dané požadavky „v rozporu s dlouhodobým postojem americké politiky a právem Izraele se bránit“ (ADL 2001). Kongres reagoval 16. prosince 2001, kdy 89 senátorů zaslalo Bushovi dopis, ve kterém ho chválili za to, že se odmítl setkat s J. Arafatem, dokud nebude ukončeno násilí a argumentovali, že by Spojené státy neměly omezovat odvetné akce proti Palestincům. Dopis vzešel z jednání AJC se senátory a podílel se na něm i AIPAC (The New York Times 2001c). Bush pod tlakem slevoval ze svých požadavků, podporoval Šarona v postupu proti palestinským teroristům a přestal kritizovat jeho kroky. Arafatovi uškodila aféra Karine A,26 přičemž vztahy také ochladil úspěšný začátek akce Trvalá svoboda v Afghánistánu, jenž naznačil, že USA širokou koalici proti terorismu nebudou potřebovat (The Weekly Standart 2002).

Neshody mezi Bushem a Šaronem se objevily opět v březnu 2002, kdy Izrael zahájil operaci Obranný štít, odvetný úder za palestinský sebevražedný atentát ve městě Netanja. Obranný štít měl za cíl obsadil klíčová místa na Západním břehu, omezit pohyb osob a některé oblasti uzavřít. Bush zprvu měl zájem izraelské akce zastavit, podnikl v tomto ohledu několik kroků. Požadoval okamžité stažení, které avizoval jak on sám, tak Condoleezza Riceová. Ovšem poté, co obdržel přes sto tisíc e-mailů a telefonátů od koordinované spolupráce pro-izraelské lobby a křesťanských sionistů, se dalších úkonů zdržel. Evangelikál Jerry Falwell,27 se kterým se Bush během své první administrativy několikrát setkal, aby spolu prodiskutovali politiku vůči Izraeli, v pořadu CBS 60 minutes prohlásil: „Nyní se můžeme na prezidenta Bushe spolehnout, že vždy udělá pro Izrael správnou věc.“ (Haija 2006, 89-90) Grassroot lobbing začal Falwellovým dopisem zaslaným 11. dubna, ve kterém nesouhlasil s Bushovým tlakem. Falwell zároveň požádal své příznivce, aby jeho postup zopakovali (Time 2002). Ještě předtím Bushe navštívili 10. dubna v Bílém domě dva kongresmani, křesťanský sionista Trent Lott a Tom DeLay, kteří jej upozornili, že by do izraelské vnitřní politiky neměl zasahovat (Mearsheimer and Walt 2007, 209).

Šestnáctého dubna se před budovou Kongresu shromáždil dav čítající tisíce lidí, který protestoval proti jednání s Arafatem a vyjadřoval Izraeli podporu, dle organizátorů šlo o největší pro-izraleské shromáždění od r. 1948. Na něm vystoupil i Benjamin Netanjahu, který opět poukázal na terorismus jako jednotné globální hnutí a přirovnal Arafata k Usámu bin Ládinovi (New York Times 2002). V této době také oslabil vliv Powella, který se vydal na Blízký východ vyjednat příměří, za což byl zkritizován Riceovou, konzervativními médii (především ze strany Weekly Standart) a Netanjahuem (Mearsheimer and Walt 2007, 209).

V polovině dubna Netanjahu při své cestě po USA navštívil Kongres, kde se setkal se čtyřiceti senátory, načež Kongres krátce poté přijal dvě rezoluce HR 392 a SR 247. V nich deklaruje pomoc Izraeli při posilování bezpečnosti, přiznává mu právo na sebeobranu a odsuzuje Jásira Arafata za podporu terorismu (Haaretz 2002a; Govtrack.us 2002; GPO 2002). Na začátku května byla také schválena Kongresem dodatečná pomoc ve výši 200 milionů dolarů na zajištění izraelské bezpečnosti. Powell byl proti návrhu, ten ovšem nakonec prošel, což bylo označeno jako vítězství pro-izraelské lobby (UPI 2002).

Bush i přes nátlak stále hledal způsob, jak ukončit probíhající druhou intifádu. Jak pronesl v proslovu 24. června 2002: „dosažení míru bude vyžadovat nové palestinské vedení.“ Za tuto formuli, která odsouvala Arafata na vedlejší kolej, si přiznali zásluhy Natan Sharanski a Netanjahu. Sharanski dokonce radil Cheneymu, co by v proslovu mělo zaznít. Nicméně Bush stále trval na vytvoření palestinského státu a zastavení výstavby izraelských osad na palestinských územích (Homeland Security Digital Library 2002; Haaretz 2002b). Bushův projev se stal základem pro plán mírového procesu, který vzešel ze spolupráce USA, EU, OSN a Ruska, tzn. Road map for peace (Čejka 2008, 235-236).28

Realizaci pozdržela příprava války v Iráku. 3. března 2003 se premiérem Palestinské správy stal Mahmúd Abbás. Šaron se ovšem postavil proti plánu, a stejně tak i pro-izraelská lobby. Problémem byl především požadavek pozastavení výstavby židovských osad a vytvoření samostatného palestinského státu. AIPAC zorganizoval před Kongresem 1. dubna demonstraci, které se účastnilo 3000 lidí, a podobným způsobem se proti Road map ohradili křesťanští sionisté z Apostolic Congress ve spolupráci s židovskou Americans for a Safe Israel. Bílý dům obdržel na 50 000 dopisů, které nesouhlasily s vytvořením jakékoliv formy palestinského státu a Road map jako takovou. Bushovi poradce tento krok znepokojil a rozhodli se opět zvolnit tempo, s jakým Bush tlačil na mírový proces (Haaretz 2003; Haija 2006, 92).

V červnu 2003 se Izraelské vojenské letectvo pokusilo zabít vůdce Hamásu Abdela Azíz Rantíssího, ten ovšem se zraněními uprchl a při akci zemřelo šest lidí, což vyprovokovalo další teroristické útoky proti Izraeli. George Bush zprvu akci odsoudil a prohlásil, že boj proti terorismu bude nyní pro nově zvoleného premiéra Mahmúda Abbáse obtížnější. Reakcí byly opět tisíce protestních e-mailů od křesťanských sionistů, které navíc obsahovaly pohrůžku bojkotu blížících se prezidentských voleb (Haija 2006, 92-93).

Další otázkou, proti které se Bush ozval, byla výstavba tzv. bezpečnostní bariéry, která měla oddělit Západní břeh od Izraele. Rozporuplné bylo především její provedení, jímž k sobě Izrael z vnitřní strany připoutal některé palestinské vesnice. Proti se vyjádřili Powell a Riceová, která naznačila, že by cena bariéry mohla být odečtena od devítimiliardové půjčky schválené v dubnu 2003 (Los Angeles Times 2003). Proti návrhu administrativy se ozvali někteří členové Kongresu, např. Charles Schumer, Joseph Lieberman nebo Nita Lowey, která Bushovi napsala dopis vyjadřující „vážné znepokojení“ (The Jewish Week 2003). Z půjček nakonec bylo odečteno 289,5 milionu dolarů, což ovšem neznamenalo pro Izrael podstatnou újmu, protože nešlo o přímou pomoc. V listopadu 2003 USA vetovaly rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která měla bariéru označit za ilegální (Watson 2007, 7).

Road map se Šaron rozhodl nahradit jednostranným stažením z pásma Gazy, která představovala pro Izrael bezpečnostní břemeno. Šlo tak spíše o racionální rozhodnutí než ústupek. Z Gazy byly staženy vojenské jednotky i vybudované osady, a zároveň byly přemístěny čtyři osady ze Západního břehu. To ovšem nazaručovalo vznik palestinského státu. Hlavní Šaronův poradce Dov Weisglass prohlásil: „Cílem plánu evakuace pásma Gazy je zastavení mírového procesu a zabránění vzniku palestinského státu.“ Bush plán podpořil a Šaronovi napsal, že návrat k izraelským hranicím před rokem 1967 není realistický. Stal se tak prvním americkým prezidentem, který podpořil ponechání části židovských osad na Západním břehu (Čejka 2008, 244-245).

Bushovy ústupky byly vnímány jako zmírnění dosavadní politiky kvůli nadcházejícím prezidentským volbám. Izrael pokračoval v budování osad na Západním břehu a odstraňování palestinských představitelů. Když se v březnu 2004 podařilo zabít duchovního vůdce Hamásu Šejcha Jásína, Bush útok schválil a prohlásil, že „Izrael má právo se bránit teroru“ (White House 2004). Následně byl zabit i Abdel Azíz Rantíssí. Arafat zemřel v prosinci 2004 a jeho místo prezidenta Palestinské autonomie převzal r. 2005 Abbás.

Lze konstatovat, že bez pro-izraelské lobby by se Bushova politika tolik neodchylovala od původně nastavené linie. Přitom Spojené státy mají k dispozici celou řadu nástrojů, kterými by mohly usměrňovat obě strany, ekonomické i diplomatické. Jejich neuplatňování přitom nebylo způsobené tím, že se Bush pouze chtěl zavděčit širokému veřejnému mínění, které by vyzdvihovalo izraelské zájmy. Průzkumy ukazovaly, že americká společnost byla ochotná zatlačit na Izrael i s pomocí přerušení všech finančních příspěvků (Common dreams 2002). Na mírnějším prosazování Road map z Bushovy strany měly podíl především pro-izraelské zájmové skupiny a Ariel Šaron, který měl, jak poznamenal bývalý poradce pro otázky národní bezpečnosti Brent Scowcroft r. 2004, Bushe „omotaného kolem svého malého prstu“ (The Washington Post 2004).


Yüklə 258,21 Kb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   11




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©muhaz.org 2022
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə