Filosofická fakulta Masarykovy univerzity V Brně Autoreferát dizertační práce

Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Autoreferát dizertační práce

Vznik „studené války“ v americké historiografii zahraničních vztahů USA

Analýza proměn dějepisných interpretací v americké historiografii od 40. let k současnosti

Mgr. Vít Klepárník

Historický ústav

2007

Komise pro obhajobu: …...................................

…...................................

…...................................

…...................................

…...................................

Školitel …...................................

…...................................

podpis doktoranda
Předkládaná práce analyzuje proměny interpretací vzniku „studené války“ amerických historiků zahraničních vztahů USA od 2. poloviny 40. do poloviny 70. let. Šířeji shrnuje problematiku výkladu „studené války“ v americké historické literatuře od 2. poloviny 30. let do současnosti a nabízí i celkový pohled na americkou historiografii zahraničních vztahů USA. Jedním z hlavních motivů pro zpracování studie byl „nedostatek analytické sofistikovanosti“, který v této disciplíně historie diagnostikoval např. Thomas J. McCormick (1982) (I.).

Práce se opírá v osnově a normativních ohledech o tři předpoklady. Zatímco první reflektuje problém konceptualizace historických a literárních prací, zbylé dva se týkají normativního záměru a přinejmenším implicitní kritiky dominantních historiografických přístupů. Stupněm obecnosti a především charakterem se první teze odlišuje od argumentů a interpretací „studené války“, proto ji shrnu samostatně.

1. Konceptualizace a organizace americké historiografie amerických zahraničních vztahů USA

Interpretace vzniku „studené války“ jsou frekventovaně rozčleňovány a klasifikovány na „tradicionalistické“ (někdy též „ortodoxní“), „revizionistické“ a „postrevizionistické“, později též „korporativistické“, tzv. světového systému či kulturní i jiné. Toto dělení sice adekvátně naznačuje interpretační zvraty, milníky či „vlny nového promýšlení“ (Cox – Kennedy-Pipe) „studené války“ a americké politiky i období historiografie zahraničních vztahů (I.), zakládá se však na gnoseologicky optimistickém „modelu fází“. Podle mého názoru se následnost přístupů nehodí jako model výkladu historiografie, neboť je z přirozených důvodů různorodosti tvorby rigidní. Důvodem je to, že období či etapy nelze vždy beze zbytku ztotožnit s novými poli výzkumu a jednotlivými přístupy. Členění založené na posloupnosti přístupů neumožňuje představit relativní pluralitu historiografické a literární tvorby o „studené válce“ v konkrétním čase. V této souvislosti je třeba připomenout, že většina sociologických studií o oborech a disciplínách ve Spojených státech či obecně o americké společnosti se přinejmenším nevyřčeně zakládá na sporném modelu amerického „pluralismu“.

Historikové a badatelé nejsou jednotní v názoru, co přesně termíny „tradicionalismus“, „revizionismus“, „postrevizionismus“ vyjadřují. Označují jimi např. „skupiny badatelů“ (Graebner), „interpretace“ a „historiografické školy“ (Combs), „odlišné konstrukce“ a „distinkce“ (Combs) či „měnící se perspektivy“ (Dumbrell a Leffler) apod. Tyto rozdíly chápu a v práci označuji jako historiografické či interpretační „tendence“ nebo také „odlišné přístupy“ (I. a VII.), neboť lépe vyjadřují terminologickou vágnost a vnitřní diferenciaci kategorií. Podle mého názoru představují buď určitou variantu Weberových „ideálních typů“, nebo kategorie vzniklé jiným druhem zobecnění, anebo také v určitém smyslu pouhé nálepky.

Metodologickými i metodickými (organizačními) východisky dalšího textu jsou v Úvodu také odlišná pojetí historiografie amerických zahraničních vztahů USA. Zatímco hledisko stavu oboru (state-of-field) se orientuje na metodologie, klíčové náměty nebo roviny analýzy a pomáhá nastínit a objasnit koncepční formulace, na nichž historikové založili své práce, hledisko interpretací se věnuje interpretacím a interpretačním rozdílům. Třetí z hledisek spočívá v otázkách, které si historikové zahraničních vztahů kladou jako např. „Odkud nakonec politika vychází?“, „Jsou politikové relativně autonomní aktéři?“, „Jakou optikou vnímají svět?“ apod. Všechny tři možné přístupy k oboru přináší určitá úskalí, neboť zohledňují vždy jen určitý aspekt historických prací a opomíjí jiné roviny či stránky tvorby. Domnívám se, že se tato hlediska nemusí vždy vylučovat a za určitých okolností se mohou vzájemně obohacovat. Práce podporuje tento argument tím, že analýzu proudů, děl či autorů provádí v kombinaci metodologie a předpokladů a konkrétních interpretací (I.).

Text podává základní přehled ideových i praktických východisek poválečné historické a literární tvorby. Zasazuje je vždy alespoň do minimálního sociálního kontextu historického a mezinárodně-politického myšlení v průběhu 40., 50., 60. i 70. let (v krátkém shrnutí se to týká také pozdějšího období). Autorské interpretace jsou v práci strukturovány pomocí metodologických rozdílů a filosofických předpokladů a v případě konkrétních událostí a procesů pomocí specifického modelu se třemi myšlenkovými kategoriemi: motivacemi, cíly a úmysly a odpovědností, případně vinou obou hlavních poválečných aktérů, Spojených států a Sovětského svazu. Stejně jako u předpokladů nemá tento model za cíl souhrnnou a komplexní analýzu autorů a jejich myšlení, ale vystižení základních myšlenkových linií tvorby o vzniku „studené války“ (či obecněji o americké a mezinárodní politice). Je-li aplikován seriózně, tento model interpretace závažně nezkresluje. Přinejmenším implicitně ale předpokládá, že většina poválečné tvorby respektovala velmi tradiční historiografické kategorie či pojmy – pojem historické skutečnosti, pojem intencionálního jednání či diachronického času. Uvedené kategorie zpochybnilo teprve postmoderní dějepisectví a některé konstruktivistické dějepisné práce 80. a 90. let.

Práce reflektuje názor, že ani nové informace v poznání dějin vzniku „studené války“ nepovedou ke konečné shodě názorů. Metodologické a koncepční rozdíly a předpoklady jednotlivých autorů zahrnují celé spektrum filosofických a teoreticko-historických aspektů odlišných úrovní. Na druhou stranu obecné otázky „jak“ a „proč“ kladené historiky a přístupy, které ztělesňují, vytváří pouze zdánlivé rozdíly. Někteří badatelé zdůrazňují, že je „důležité nevytvářet metodologickou léčku a nebudovat umělou opozici mezi archivně založenými politickými dějinami a dějinami otevřenějšími (...) modelům inspirovaným kulturními studiemi nebo teoriemi sociálních studií“ (Daum). Východiskem práce je především názor (potvrzovaný i směřováním oboru), že „otázce významu“ (Maier) konkrétní mezinárodní politiky přinesené tzv. levicovými „revizionisty“ a sociálními historiky 60. let nelze v historiografii uniknout.

Výsledná struktura práce vyplývá ze zobecnění o autorech a jejich seskupení. Reflektuje McCormickův předpoklad, že „podél kontinua ideálních typů [existují] početné shluky skupin“, Wiseho tezi, že v základu kategorií historického myšlení jsou „sociální systémy“, a Kudrnovu poznámku (a argument řady dalších zahraničních autorů), že by hodnocení a analýza jednotlivých historiografických děl, směrů a škol měla vycházet „z ideologických a metodologických aspektů“. V souladu s názorem nových sociálních historiků práce předpokládá, že metodologické rozdíly do určité či značné míry analogicky odpovídají rozdílům ideologickým.

Ačkoliv americké historiky ovlivňovaly metodologické inovace i evoluce oboru, seskupení autorů terminologicky označují především výrazy spjaté s moderními ideologiemi, liberalismem, konzervatismem a radikalismem: např. Nová pravice, liberální „ortodoxní“ autoři, liberální „dvorní“ autoři, „političtí realisté“, liberální „revizionisté“, radikální „revizionisté“, raní „postrevizionisté“ apod. Historiografie 80. a 90. let terminologicky dostatečně nevyjasňuje rozdíly mezi přístupy autorů hlavního proudu a stoupenci nových interpretačních přístupů a často je dostatečně nevyjasňuje ani obsahově. V té souvislosti práce vychází z názoru, že zvláště na půdě Spojených států amerických nelze „historické práce“ striktně odlišit od prací „ne-historických“. Předložená studie tak pokrývá i díla autorů intervenujících v různých souvislostech do oblasti historiografie – předchůdce a řadu aktérů tzv. Nové pravice a Staré a libertariánské pravice, levicové liberální kritiky či tzv. politické realisty apod. (I.).

2. Další cíle práce a s nimi spjaté předpoklady

Záměrem práce je vedle porozumění a konceptualizace historiografie otevřít cestu pro systematičtější pochopení proměn poválečné interpretace vzniku „studené války“. Cílem je nalézt v interpretacích politiky americké a sovětské (případně dalších) v rané fázi „studené války“ dominující a menšinové ideje. V proměnách těchto interpretací v dalších desetiletích pak práce sleduje původ i recepci těchto idejí či jejich vnitřně provázaných souborů.

Z normativního hlediska doplňují předpoklad o konceptualizaci a organizaci americké historiografie zahraničních vztahů USA dva další předpoklady. Oba navozují kritiku dominantních přístupů v americké historiografii vzniku „studené války“ a americké politiky ve „studené válce“ či obecně americké politiky. První z nich reprezentuje tezi, že existuje myšlenková kontinuita a návaznost mezi starší a mladší liberální historiografií, tzv. ortodoxií a postrevizionismem na straně jedné a mezi levicovým „revizionismem“, tzv. „korporatismem“ 80. let a řadou mladších kulturních historiků na druhé straně. Druhý předpoklad potom postuluje názor, že navzdory podstatnému vlivu levicového „revizionismu“ a akademických kritiků na historickou profesi (a v určitém smyslu i na veřejnou debatu) stojí tyto proudy i jejich spřízněné protějšky stále v opozici vůči „vládnoucímu“, hegemonnímu či dominantnímu, výkladu vzniku „studené války“. „Vládnoucí“ výklad není sice vnitřně jednotný a odlišuje se v konkrétních interpretacích, přesto se podle mého názoru zakládá na širokém ospravedlňování americké role ve vzniku i v průběhu „studené války“.

3. Přehled obsahu práce

II. kapitola práce je úvodem k problematice vzniku „studené války“, která sleduje působení činitele amerického ministerstva zahraničí George F. Kennana proti spolupráci se Sovětským svazem. Ukazuje, že Kennanovy aktivity spoluovlivnily ideové pozadí, formulaci a výkon americké zahraniční politiky ve 2. polovině 40. let. Kennanovo myšlení a jeho podíl na tvorbě americké politiky však nelze zaměňovat za interpretaci vzniku „studené války“ ani za zahraničně-politickou koncepci Spojených států v tomto období. Analýza Kennanova působení slouží v kapitole jako nástroj k poznání proměn jedné z rovin vnímání Sovětského svazu americkými činiteli. Cílem kapitoly bylo naznačit, že Kennanem zformulované image houževnatě expanzionistického Sovětského svazu usilujícího zároveň o ideologický vzestup i imperiální nadvládu výrazně ovlivnilo následující generace historiků zabývajících se „studenou válkou“ a ovlivňuje je i dnes.

Hlavní a nejrozsáhlejší kapitoly práce (kap. III., IV. a V.) jsou věnované historiografickým tendencím „tradicionalismu“, „revizionismu“ a „postrevizionismu“ a rekapitulují hlavní proměny historické interpretace vzniku „studené války“ do poloviny 70. let. III. kapitola provádí rozbor tzv. tradicionalistické produkce od poloviny 40. do poloviny 60. let. V základu „tradicionalismu“ nalézá proměny dominantních idejí o zahraničních vztazích v průběhu 2. světové války spojené a vznikem „internacionalistické“ zahraniční politiky ze spojení tzv. nového institucionalismu a geopolitické teorie (III.4.). Paralelu těchto změn představovala podle mého názoru také postupná reforma a přeměna amerického liberalismu (a pád někdejšího progressivismu) a konzervatismu (III.6. a III.2.), včetně jejich „studenoválečných“ komponent. Kapitola argumentuje názor, že v tomto období neexistoval jediný „tradicionalistický“ výklad. V závislosti na odlišných názorech na povahu sovětské „hrozby“, přiměřenost americké politiky a na celkové hodnocení americké politiky odlišuje čtyři skupiny autorů: předchůdce Nové pravice, liberální „ortodoxní“ autory, tzv. politické realisty a liberální „dvorní“ autory. V případě Nové pravice a dominující liberální historiografie (III.2. a III.8.) zmiňuje též vliv sovětských studií (sovětologie) na historiografii zahraničních vztahů.

Liberální „ortodoxní“ historiografie (III.4. a III.8.) představovaná staršími historiky – zejména Bemisem, Perkinsem, Baileym či Prattem ad. byla dominujícím proudem poválečné americké historiografie zahraničních vztahů. Zformovala se paralelně s útoky, a někdy i v reakci na ně, části americké pravice na Rooseveltovu a mnohdy i Trumanovu administrativu za údajné usmiřování a ústupky Sovětskému svazu (III.2.). Text naznačuje, že svým postojem a kritikou Rooseveltovy válečné politiky představovala názorovou paralelu těchto útoků a byla součástí celkové dobové „realistické“ kritiky americké zahraniční politiky a klíčovým komponentem tradičního vnímání Američanů sebe sama. Po roce 1947 a ještě silněji po roce 1949 valná většina liberálů „studené války“ interpretovala Sovětský svaz metaforicky stále silněji jako „velkou bestii revoluce“ a hrozbu amerických zájmů spatřovala v komunismu jako ideologii.

Práce ukazuje, že do diskuse 40. a počátku 50. let energicky intervenoval tzv. politický realismus (III.6.). Pomineme-li politickou vědu a rozvíjející se teorii mezinárodních vztahů, dokonce i někteří historikové jej označují za „téměř monopol (...) v raném poválečném období“ (Hunt). Intelektuální kořeny „realismu“ byly převážně evropské a na americké půdě jej ztělesnily především práce Reinholda Niebuhra, Hanse J. Morgenthaua, Waltera Lippmanna a George F. Kennana. „Realismus“ představoval reakci na selhání mezinárodního práva a mezinárodní organizace v meziválečném období, které se podle názoru „realistů“ údajně nebyly schopny přizpůsobit realitám doby. „Političtí realisté“ kritizovali starší americkou politiku, její domnělý „moralismus“, „utopismus“ či „legalismus“ či přílišnou ideologizaci. Podle nich nebyla schopna poskytnout náležitou pozornost roli „národního zájmu“ a moci – zvláště ve snaze šířit demokracii po celém světě. Přestože „realismus“ představoval vlivnou filosofii mezinárodních vztahů, kapitola ukazuje, že v historii podnítil kontroverze a nebyl zdaleka jednotně přijat. Interpretačně ve vztahu ke „studené válce“ a Sovětskému svazu byla pozice „realismu“ přinejlepším ambivalentní, neboť ve větší či menší míře přijal „ortodoxní“ interpretaci vzniku konfliktu. Část kapitoly argumentuje názor, že většině „realistů“ se nepodařilo „předložit přesvědčivou alternativu“ „ortodoxii“ a nikdy naplno nediskutovali o „prvních příčinách“ konfliktu (Melanson). „Realisté“ sdíleli spolu s „ortodoxními“ historiky mj. názor, že pokud se vojenská a ekonomická síla používá výběrově, zvláště v Evropě a v Japonsku, má blahodárné důsledky (III.6.), čímž korespondovali s názorem „ortodoxních“ autorů.

Následující text ukazuje, že většina liberálních historiků 50. a počátku 60. let jako Leopold, DeConde, Ferrell, Smith, Divine či Spanier aj. sice v určité podobě přijala „realistické“ principy a kritiku „naivního idealismu“ amerických činitelů a tradice, ale jen málo z nich bralo vážně či do důsledků „realistickou“ kritiku Trumana a ministra zahraničí Achesona. Text naznačuje na případech Roberta E. Osgooda či Normana J. Graebnera, ale i jiných autorů, že „realistický“ přístup uplatnili s velmi odlišnými výsledky (III.8.). Obecně je možné argumentovat, že „realismus“ spočíval na elastické definici národního zájmu, a jak argumentoval Bernstein, byl „natolik ohebný, že vyhovoval myšlenkově velmi odlišným, dokonce rozporným návrhům“. Poválečný „realismus“ mohl podporovat širokou škálu politik a jeho stoupenci se mohli snadno odlišovat. Pozice „realistů“ byly rozpolcené a proměnlivé. Ačkoliv někteří své texty formulovali jako alternativu pravicové snahy o válku se SSSR, ve vybraných aspektech se někteří s radikální pravicí překrývali.

První kapitolu práce uzavírá rozbor části mladší liberální produkce od 2. poloviny 50. do 2. poloviny 60. let. V některých ohledech byla produktem autorů označovaných někdy jako „dvorní“ – Langera, McNeilla, Feise a seskupení vojenských a liberálních historiků kolem Kenta R. Greenfielda a Johna Snella. Ačkoliv některé práce těchto autorů zasáhl také trend „podivné duality“, obhajoby americký činitelů a jejich souběžné kritiky za „naivitu“, text ukazuje, že během 2. poloviny 50. a na počátku 60. let se zmíněné skupiny podílely na archivním výzkumu, který rozbil dosavadní názor, že údajné politické „zanedbání“ války Rooseveltem a jeho spolupracovníky mělo podstatný dopad na vznik „studené války“. Tímto navázaly na některé „realisty“ jako Lippmanna či Kennana, kteří v některých pracích argumentovali, že většina předpokládaných Rooseveltových „chyb“ byla důsledkem nové reality sovětské moci a potřeby udržet pohromadě Velkou alianci.

IV. kapitola provádí rozbor prací liberálně-levicových a levicových kritiků americké politiky, které v práci chápu jako „dissent“ v historiografické profesi poválečných desetiletí. Text se pokouší formálně, ale i obsahově přiblížit pojmy „revizionismus“ a levicový „revizionismus“. S využitím Bernsteinovy a Theoharisovy klasifikace levicové „revizionisty“ rozděluje na „radikální“ a „levicově-liberální“ a časově periodizuje přístup ke studiu amerických zahraničních vztahů, přirozeně zejména ke vzniku „studené války“ (IV.1.).

Ačkoliv se americký radikalismus po válce stal izolovaným jevem, od 40. do počátku 60. let se ve společnosti i mezi historiky objevilo několik kritiků americké politiky. Počátek kapitoly sumarizuje především práce nejvýznamnějšího „pokrokového“ kritika americké politiky 30. let Charlese A. Bearda a souběžně vyjasňuje jeho vztah k pozdějším levicovým „revizionistům“. Výčtem text zmiňuje také nejvýznamnější rané poválečné oponenty prací hlavního proudu od Carla Marzaniho a I. F. Stonea po Dennu F. Fleminga, Freda W. Neala či Charlese W. Millse. Naznačuje, že se práce těchto autorů lišily politickým pozadím, předpoklady i postoji (IV.2.). Stěžejní konfrontační bod liberálních a levicovo-liberálních autorů a autorů radikálních představovalo vedle výkladu Stalinovy politiky a jeho osobnosti hodnocení postavy Franklina D. Roosevelta a jeho politiky.

Práce argumentuje názor, že skutečná diskuse o americké politice vznikla teprve v letech 1964-1965 (IV. a IV.4.) v souvislosti s vietnamskou válkou, jíž ale podle mého názoru nelze považovat za causu efficiens levicového „revizionismu“. Text ukazuje symbolický i skutečný význam prací Davida Horowitze a zejména Gara Alperovitze. Zaměřuje se na rozbor základních rysů Alperovitzovy knihy a raných příspěvků jiného liberálního historika americké politiky Athana G. Theoharise. Stěžejní pozornost práce zaměřuje na nejvýznamnější proud levicového „revizionismu“ – tzv. wisconsinskou „revizionistickou“ školu, postavu Williama A. Williamse a okruh badatelů, které přímo či nepřímo ovlivnil. Williamsova východiska a jeho osobitou perspektivu amerických dějin práce načrtává v kontrastu k „pokrokovému“ (Beard) a „protipokrokovému“ (Niebuhr) paradigmatu amerických dějin. Následný text se zaměřuje na analýzu stěžejního Williamsova konceptu „open door“ (IV.3.). Posléze na analýzu vybraných pasáží Williamsovy knihy Tragédie americké diplomacie, jež rozbila mýtus „naivních“ a defenzivních amerických činitelů. Na příkladu pojednání o válečné i poválečné americké diplomacii text poukazuje na Williamsovu důmyslnou integraci ideových, ekonomických a kulturních aspektů americké politiky. Na příkladech Willimsových nástupců, zejména Gardnera, LaFebera či Patersona, ale také Gabriela Kolka (aj.), text poukazuje na podstatné rozdíly v jejich tvorbě. Práce levicových „revizonistů“ se často výrazně (někdy i kontroverzně) lišily v předpokladech i závěrech, zvláště v relativní váze poskytnuté ekonomickým, ideologickým a politickým vlivům a roli osobnosti a strukturálních prvků a v hodnocení významu americké politiky (IV.5., IV.6. a IV.7.). Závěr kapitoly přibližuje vliv levicových, zvláště levicově-liberálních „revizionistů“ kolem Theoharise na analýzu domácí americké politiky a fenomény spjaté s mccarthismem (IV.5.). Práce argumentuje názor, že si levicový „revizionismus“ sice v závěru 70. a během 80. let udržel značnou akademickou důvěryhodnost, ale že jej utlumil nástup tzv. postrevizionismu (V.8.).

V. kapitola se věnuje vývoji dominantního liberálního výkladu od konce 60. do poloviny 70. let. Jeden z předních aktérů tohoto trendu John L. Gaddis publikoval programovou stať teprve v roce 1983, ale již od počátku 70. let byly „nové“ interpretace označovány jako „postrevizionistické“. Text ukazuje, že liberální autory stejně jako radikální kritiky americké zahraniční politiky ovlivnily a jejich postoj transformovaly události 60. let a Vietnamská válka (IV.4. a V.1.) i nezvykle velká generace absolventů doktorského studia a masivní odtajnění archivního materiálu z období 2. světové války a 2. poloviny 40. let (I.). Mladší liberální historikové v analogii k neochotnému stahování jednotek z Vietnamu chtěli překročit hlavní rozdíly mezi „ortodoxními“ autory a levicovými „revizionisty“ 60. let (IV.). Odpovídalo to posunu celého politického spektra a zvláště liberálů blíže k politickému „středu“ a vedlo to k podstatnému překrytí mainstreamových liberálů s tzv. politickými realisty – většinou také liberály. Mladší „umírnění či zdrženliví realisté“ (Combs) 2. poloviny 60. let a let sedmdesátých tak úzce sledovali postoje Kennana, Lippmanna či Morgenthaua a syntetizovali je s poznatky mladších liberálních historiků. Valná většina mladších autorů zahrnula do svých prací jistou část levicové „revizionistické“ kritiky, např. že Spojené státy neměly odkládat dohody, činit vágní požadavky anebo je měnit apod. Souhlasili, že cílem sovětské zahraniční politiky nebyla snaha „dobýt svět“ a šířit ideologii, ale zajistit si národní zájmy a bezpečnost – zavrhovali proto globální křižácký antikomunismus, mccarthismus i přílišný protirevoluční intervencionismus. Tito autoři ale nepřijali „revizionistický“ výklad ani jednu z jeho ústředních tezí, že USA sdílí stejnou anebo větší odpovědnost za rozpoutání konfliktu (IV.). Ačkoliv vyhlašovali, že se pokouší určit platnost „tradicionalistických“ a „revizionistických“ tvrzení empirickými prostředky, práce ukazuje, že hájili pro-západní „realistickou“ verzi „tradicionalistického“ příběhu.

Kapitola probírá nejvýznamnější reformulace dominantního výkladu na přelomu 60. a 70. let a během 1. poloviny 70. let počínaje statí Arthura M. Schlesingera, Jr. a jejími analogiemi u Kennana, Halleho a Feise (V.2. a V.3.). Věnuje se také interpretačním vyjádřením tzv. postrevizionismu v rámci sovětských studií – u Shulmana, Tuckera, Ulama, ale také Kovriga, Ullmana, Mastneho či Taubmana aj. (V.4. a V.5.). Text si všímá zejména rostoucí ambivalence a konzervativnosti „postrevizionismu“, který s malými obměnami představovaly duchem liberální „ortodoxii“ 50. a počátku 60. let. Stěžejní pozornost kapitola zaměřila na práce raného Johna L. Gaddise (V.6.) a autory, kteří paralelně či v závěsu za ním provedli rozsáhlý archivní výzkum a americkou politiku usilovali více či méně systematicky obhájit proti názorům levicových „revizionistů“ – Alonzu J. Hambymu, Georgi C. Herringovi, Lynn E. Davis, Lisle A. Rosemu, Robertu J. Donovanovi, Geiru Lundestadovi, Marku Steinitzovi ad. (V.7.). Ve svém „eklektismu“ se práce těchto autorů v některých ohledech lišily, podle mého názoru však společně zdůrazňovaly přinejmenším omezené a převážně pasivní zapojení USA v regionu Východní Evropy (ale i na jiných místech). Zdůrazňovaly také domácí či byrokratické překážky údajně omezující politické alternativy amerických činitelů (V.8.).

Kratší VI. kapitola práce je již jen hrubým nárysem hlavních interpretačních tendencí americké historiografie zahraničních vztahů USA 80. a 90. let. Tyto tendence spatřuji zejména v dalším rozvoji a proměnách „postrevizionismu“, který od konce 70. let výrazně ovlivnily především systémové přístupy převzaté z teorie mezinárodních vztahů jako „neorealismus“. Interpretační tendence nalézám také v obnově geopolitiky jako vysvětlující (či interpretační) kategorie např. v pracích Yergina, Gaddise, Kuniholma, Pollarda, Jonese s Woodsem, Trachtenberga či Lefflera ad.; v oživení radikálně-pravicové a starší „ortodoxní“ interpretace v souvislosti s nástupem Ronalda Reagana na post prezidenta u Nisbeta či Markse na jedné straně a Eubanka, Sainsburyho či Buhita na druhé; také v rozvoji tzv. korporatismu jako jednoho z následníků levicového „revizionismu“ 60. let a zároveň alternativy vládnoucího „postrevizionismu“ (VI.). Na historiografii 80. a 90. let působil také rozvoj tzv. teorie světového systému, která ovlivnila některé kritiky, a zejména lingvistický a kulturní obrat a s nimi spojené studium diskurzu, genderu, rasy apod. Práce se již nemohla detailně zabývat ani těmito novými trendy ani vlivem evropských dějepisectví (historiografií) a perspektiv na studium vzniku či průběhu „studené války“. Obecně lze však argumentovat, že západoevropské historiografii od 60. do počátku 90. let dominovala s několika výjimkami „ortodoxie“ a posléze „postrevizionismus“. K americké či evropské politice kritické práce se objevovaly zřídka anebo se objevily až po roce 1990.