Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky

9. Závěr 36

10. Seznam literatury 38

11. Resumé 41

12. Abstract 42

13. Obrazová příloha 43

1. Úvod

Problematika mezináboženského soužití je pravděpodobně stará jako náboženství samo. Během historie nabývala mnoha podob, od mírové koexistence až po krvavé zbarvení mečem. Jedno však měli tyto podoby vždycky společné. Ať tyto náboženství chtěly nebo ne, navzájem se ovlivňovala. Jedním z nejvýraznějších svědků kontaktu dvou různých náboženství byl Pyrenejský poloostrov. Situace zde nezřídka ovlivňovala i část severní Afriky, později Araby označenou jako Maghrib, neboť Gibraltarský průliv představoval jednu z nejsnazších cest na opačný břeh Středozemního moře. Ve své práci bych se ráda věnovala období vlády dvou dynastií a to Almorávidů a Almohádů. Chci ukázat, že jejich vláda znamenala pro náboženskou situaci na jimi ovládaných územích, tedy v severní Africe, ale hlavně ve Španělsku výrazný zlom. Především se jedná o problém, jaký vliv měla na zdejší židovské a křesťanské komunity a jaké následky na jejich pozdější výskyt. Mou snahou tedy bude vystihnout povahu a průběh soužití muslimů a jinověrců za vlády Almorávidů a Almohádů. V první kapitole pokládám za vhodné a užitečné nastínit práva a povinnosti jinověrců pod nadvládou muslimů obecně. V následující kapitole je pro pochopení a srovnání situace nutné ukázat soužití před příchodem již zmíněných dynastií. Zde věnuji velkou pozornost Samueli ibn Nagrelovi a tzv. granadskému masakru. V kapitolách čtyři až osm se pak již věnuji samotnému soužití během působení Almorávidů a Almohádů. Především se zaměřuji na jeho charakter, nová nařízení, způsoby perzekucí, konkrétně se jedná o emigrace a násilné konverze. Důležitá je také ukázka rozdílného přístupu vůči židům a křesťanům. Pro lepší ilustraci je každá kapitola také uvedena krátkým historickým přehledem.

V práci vycházím především z literatury v anglickém jazyce, neboť tímto tématem se příliš českých či slovenských prací nezabývá. Z toho důvodu bylo nutné dát pozor na správný přepis arabských a hebrejských jmen a názvů do češtiny. V tomto ohledu jsem se řídila pravidly přepisu, který je použit v slovníku Judaismus, křesťanství, islám, od editorů H. Pavlincové a B. Horyny.

Dále si uvědomuji jistých nedostatků práce, především jistě ne vyčerpávajícího užívání pramenné literatury a taktéž jejího přejímání většinou až ze sekundární literatury, kde se nachází pouze v částech, což ale vzhledem k její dostupnosti považuji za jedno z možných řešení. Dále si také uvědomuji, že vzhledem k rozsahu této práce se jistě nejedná o vyčerpávající popis situace, ale spíše o její základní nastínění.

2. Obecná charakteristika jinověrců v rámci islámu

2.1 Označení jinověrců, jejich postavení

Muslimové jinověrce označovali výrazem ahl az-zimma (sg. zimmí), což bychom mohli přeložit jako chráněnci. Tento pojem v podstatě zahrnoval všechna náboženství, která se označovala jako ahl al-kitáb (neboli lidé knihy), tedy židy, křesťany, zoroastrovce a sabejce. Tyto náboženství byla vzhledem k jejich monoteistické povaze muslimy tolerována, i když je chápali pouze jako předstupeň islámu a tudíž boží zvěst překrucující.¹ V Koránu můžeme nalézt protichůdné verše, týkající se vztahu k nim. Ty, jež potvrzují jejich dobré postavení a uznávají je: „Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdož jsou židy, křesťany a sabejci, ti, kdož uvěřili v Boha a v den soudný a konali zbožné skutky – ti naleznou odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.“² Jsou zde ale ovšem i verše, jež mají negativní charakter: „Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátelé, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv u vás se s nimi přátelí, ten se stane jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.“³ Právní pojem ahl az-zimma zaštiťoval situaci kdy tato skupina obyvatel žijící pod muslimskou nadvládou (tedy na území dár al-islám), měla s muslimy uzavřenou smlouvu (tzv. zimma) zajišťující jim možnost žít na muslimském území a poskytující jim ochranu života, majetku a před vnějšími nepřáteli, ovšem pod podmínkou, že přijmou dominanci islámu a budou plnit určité povinnosti.

2. 2 Práva a povinnosti jinověrců

Tou nejzákladnější povinností bylo placení daně z hlavy- tzv. džizja.⁴ Tento výraz se objevuje v původním arabském znění tohoto koránského verše: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“⁵ Tu musel platit každý dospělý muž označený jako zimmí. Staří, nemocní, chudí ji platit nemuseli. Nejdříve v dobách raného islámu se na ni pohlíželo opravdu jako na daň za vojenskou a občanskou ochranu, později byla chápána stále více jako běžná daň státu. Můžeme říct, že to byla obdoba zakátu.⁶ Intenzita jejího vymáhání se lišila v jednotlivých obdobích.⁷ Přítomnost jinověrců na muslimském území měla tedy pro muslimy i své finanční výhody.

Ovšem výhody měla i pro samotné jinověrce. Na rozdíl od nevěřících kuffár mohli svobodně vyznávat své náboženství a provozovat kult a rituály ve svých modlitebnách. Nutno ovšem říci, že ačkoli staré synagogy a kostely mohli jinověrci opravovat, obvykle nesměli stavět nové. Jejich budovy také nemohly být dominantnější a vyšší než mešity. Nesměli se ovšem modlit či oplakávat své zemřelé příliš hlasitě. Také nesměli urážet Korán, islám nebo proroka Muhammada. Násilná konverze až na několik historických výjimek ovšem uplatňována nebyla. Další nepopiratelnou výhodou tohoto postavení byla určitá administrativní nezávislost těchto komunit, které měli obvykle stanovenou svou vůdčí autoritu, jež byla prostředníkem mezi nimi a chalífátem. Tato nezávislost se projevovala i v občanskoprávních záležitostech, kdy jinověrci podléhali vlastním náboženských a právním předpisům a soudům, do kterých stát obvykle nezasahoval.

Jinověrci ovšem museli dodržovat také mnoho zákazů a omezení. Nesměli sloužit v muslimském vojsku a měli zakázáno vlastnit nebo nosit zbraň. Toto nařízení z nich ovšem dělalo snadný terč zlodějů a násilníků, ačkoli je třeba říct, že tyto útoky nebyly příliš časté. Naopak se často potýkali s házením kamení obvykle dětmi. Jedinou možností jak se bránit, bylo spoléhat se na ochranu autorit, konkrétně soudu a jeho vykonávání práva.⁸ Mezi méně závažné nařízení patřilo například to, že nesměli jezdit na koni ani na velbloudu, ale pouze na oslu a to ještě nikoli obkročmo ale bokem podobně jako žena. Pokud viděli muslima, museli sesednout. Dále museli na ulici uvolnit cestu muslimům a nechat je jít středem. Míjeli-li muslima, pak vždy po jeho levé straně, která byla považována za nečistou.⁹

Jedno z nejvýraznějších omezení se týkalo oblékání. Židé a křesťané, dokonce i jejich otroci museli nosit pláště a pokrývky hlavy charakteristické barvy. Toto opatření však nemuselo mít nutně ponižující charakter. Dále ovšem museli na svých oděvech nosit speciální symboly nebo barevný kus látky. Toto nařízení se vyžadovalo, dokonce i ve veřejných lázních, kde jinověrci nosili symboly zavěšené na provázku kolem jejich krku. V tomto případě toto opatření již mělo výrazně sociální a symbolický charakter, jehož snahou bylo nositele ponížit a odlišit od většinové společnosti. V případě žen jinověrců existoval ještě zákaz nosit drahé doplňky a šperky, ale nebyl takřka vynucován. Bylo tu však jiné výrazné nařízení týkající se žen. Ženy jinověrců stejně tak jako otrokyně si nemusely zahalovat obličej, některá nařízení jim to přímo nedovolovala. Muslimky se naopak zahalovat musely. Je zřejmé, že v očích muslimů bylo zahalování spojeno s čistotou a slušností.

Bylo také vymezeno postavení jinověrců vůči muslimům v oblasti práva. Jinověrec nemohl svědčit před muslimským soudem. Bylo-li nutné zaplatit kompenzaci za zranění, jinověrec měl podle většiny právních škol (tzv. mazhab, pl. mazáhib) s výjimkou hanafíjské, nižší hodnotu než muslim. Muslim si mohl vzít židovku nebo křesťanku, jinověrec si ovšem muslimku vzít nemohl. Stejně tak muslim mohl mít za otroka žida či křesťana, jinověrec však muslimského otroka mít nesměl. Co se týkalo dědictví, tak jinověrci mohli dědit pouze mezi sebou, stejně tak muslimové. V případě konverze připadal majetek konvertovaného pouze muslimským dědicům, nikoli jeho původní rodině. Někteří učenci připouštěli výjimku v případě manželství, v tomto případě muslim mohl dědit po židovce nebo křesťance, nikoli ovšem obráceně.¹⁰ Především v období středověku a křížových výprav vyvstal jiný problém, co s jinověrci na válečném území, totiž zda-li je možné je vyhostit či nikoli z důvodu strachu o jejich bezpečnost či bezpečnost muslimů. Bylo rozhodnuto, že existuje-li k tomu dostatečné ospravedlnění, pak je to zákonné.¹¹ Takové ospravedlnění je, když:

… imám se může obávat o bezpečnost obyvatel chráněných náboženství v rukou nevěřících nepřátel [ahl al-harb], protože oni jsou bezmocní a mají malou sílu, nebo se může obávat o bezpečnost muslimů v jejich rukou, v případě že by oni informovali nepřítele o slabých místech muslimů.¹²

Nelze zapomínat na to, že jinověrci byli přece jen na území dár al-islám vyznavači minoritního náboženství a tak v případě konfliktu s jejich souvěrci na druhé straně, mohli mít tendenci upřednostnit víru před obývaným státem.

Jinověrci nebyli nuceni žít v muslimských městech v uzavřených čtvrtích, ale až na několik historických výjimek, obvykle dobrovolně odděleně žili. V rámci uplatnění ve společnosti jim nebyly kladeny takřka žádné překážky. Existuje mnoho případů, kdy jinověrci zastávali vysoké posty v muslimské administrativě. Často se uplatňovali v zaměstnáních, které muslimové z nejrůznějších důvodů vykonávat nemohli, např. jednání s nevěřícími, zde můžeme zmínit diplomacii, obchod, finančnictví apod. Anebo se jednalo o práce, které nebyly prestižní a tak je muslimové vykonávat nechtěli. Patřili mezi ně koželuhové, řezníci nebo čištění žump a sušení jejich obsahu, které se pak používalo jako palivo.¹³ Z tohoto úhlu pohledu museli muslimové vnímat jinověrce jako užitečnou součást společnosti.

2.3 Postoj proroka Muhammada vůči jinověrcům

Pro další vývoj je vhodné odpovědět na otázku: Jaký tedy byl vztah muslimů obecně vůči jinověrcům? Ten se samozřejmě formoval podle obsahu Koránu a hadísů. Vzhledem k tomu, že tyto náboženské texty vznikaly za života proroka Muhammada, tak je nejpodstatnější skutečností, která měla na podobu tohoto vztahu vliv, právě postoj Muhammada k jinověrcům. Je obecně známo, že Muhammad při utváření islámu dbal spíše na praktičnost a pragmatičnost, než na složité dogmatické doktríny a spekulace. Stejně tak vypadal i jeho postoj vůči jinověrcům. V počátečním období v Mekce byl dokonce ochoten pod nátlakem vládnoucího rodu Kurajšovců přiřadit do své věrouky i starší mekkánká božstva (al- Lát, al-Uzzá a Manát).¹⁴ Neučinil však tak, naopak se začal držet striktního monoteismu, což můžeme vidět v tomto verši: „Rci: ‚Vlastníci Písma! Pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás a shodněme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k Němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za pána místo Boha!ʻ…“¹⁵ Po vykonání hidžry a vstoupení do Medíny byl konfrontován s židovskými kmeny, které zde žili. Jeho postoj vůči nim nebyl ze začátku nijak odmítavý, dokonce věřil, že zavedením některých náboženských nařízení a opatření, by je mohl získat jako nové vyznavače svého náboženství. Přejímal mnoho z jejich zvyklostí, které se stávaly pro muslimy závazné. Ovšem ze strany židů se dočkal jen odmítnutí a vysmívání, neboť ti trvali na tom, že Muhammad zprávy a nařízení Tóry překrucuje a chápe je špatně. Následně se Muhammad rozhodl s židy rozejít.¹⁶ V této době se proto začínají objevovat první negativně zabarvené koránské verše vůči nim. Např. „Což jsi neviděl, že ti, kterým dostalo se části Písma, kupují bludy a chtějí, abyste i vy zbloudili z cesty pravé?“¹⁷ nebo „Těm, kdož židovství vyznávají, jsme zakázali to, co jsme ti již dříve sdělili, a neukřivdili jsme jim, leč oni sami sobě ukřivdili.“¹⁸ V Medíně žili tři židovské kmeny. Po mocenských neshodách a intrikách byly dva z nich vypuzeny (Banú Kajnuká´ a Banú an-Nádir) a muži z třetího kmene (Banú Kurajza) byli zabiti a ženy a děti prodány do otroctví.¹⁹ Ačkoli Muhammad nepřišel do styku s křesťany tak výrazně jako s židy, i proti nim se začíná v této době vymezovat.²⁰ Jeho postoj nakonec vyústil v koránský verš: „A věru zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími nepřáteli věřících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu přidružují; a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: ‚Jsme křesťané!ʻ A to je proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni.“²¹ Situaci vhodně shrnul F. Tauer ve své knize Svět islámu, když napsal, že „Navázáním na Abraháma postavil Muhammad své učení před židovství a křesťanství a učinil je ústupky pohanským obřadům pro Araby přijatelnějším.“²² Jak je tedy patrné, Muhammad zastával určitý respekt vůči judaismu a křesťanství, nicméně vždy je chápal jako náboženství podřízená islámu.

2.4 Pohled muslimů na jinověrce

Postoj muslimů vůči jinověrcům byl samozřejmě různorodý a jeho podoba závisela na době a oblasti. Nicméně situace při vzniku islámu mu však dává základní obecnou charakteristiku, která se příliš neměnila. Na rozdíl od polyteistů byli sice tolerováni, ale nebyli s muslimy rovnoprávnými občany. V středověkých spisech se můžeme dočíst, že muslimští autoři často pro vyjádření pokory, která byla žádaná u jinověrců, zvláště u židů, používali speciální koránská slova, která znamenala ponížení a zavrženíhodnost. Nutno říci že pocity, které měli muslimové vůči jinověrcům, nebyli obvykle ničím víc, než běžným vztahem mezi dominantní skupinou společnosti a marginální skupinou. Tuto situaci zvýrazňovalo i to, že muslimové dali jinověrcům možnost poznat pravou zvěst, tedy z jejich úhlu pohledu tu muslimskou, ale oni ji odmítli a setrvali ve své víře. Z pohledu muslimů jim tedy dali možnost stát se rovnoprávnými občany, i když to tedy znamenalo přestoupit na islám.

Podřízené postavení jinověrců můžeme nalézt i v jazyce. Z muslimské strany se objevovala polemická literatura proti jinověrcům. Nutno ale říci, že negativní vlastnosti přisuzované daným náboženstvím a jejich vyznavačům jsou obvykle vyjádřeny v náboženských termínech a jen velmi zřídka v termínech s etnickým nebo rasovým zabarvením, ačkoli i to se někdy stávalo. Nadávky se v jazyce vyskytovaly, nejčastěji byli židé pojmenováváni jako opice a křesťané jako prasata. Rozdílný přístup se projevoval i při zdravení. Slova užívaná při pozdravu byla pro muslimy a jinověrce odlišná.²³ O nižším postavení jinověrců se můžeme dočíst i v následujícím hadísu: „Od Abú Hurajry, kéž je s ním Alláh spokojen, že posel boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, pravil: ‚Nezačínejte u židů ani u křesťanů s pozdravem. A když některého z nich potkáte na cestě, vnuťte mu tu nejužší.ʻ Vyprávěl Muslim.“²⁴ Nicméně stále byli jinověrci součástí společnosti: „Od Anase, kéž je s ním Alláh spokojen, že řekl: Pravil posel boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír: ‚Když vám lidé knihy popřejí: Mír s vámi! řeknete: I s vámi.ʻ Na tom je shoda.“²⁵ Jinověrci také nesměli užívat muslimská jména pro své děti. Jakákoli urážka islámu ze strany jinověrců byla potrestána. Trest smrti vyžadoval hanbalovský a málikovský mazhab, stejně jako ší´a. Šáfi´ovský a hanífovský mazhab připouštěli i bičování nebo vězení. Je zajímavé, že s výjimkou některých území jako Arábie nebo Španělsko, muslimské vlády byly mnohem méně tolerantní na okrajích dár al-islám, nikoli v jeho centru.²⁶

Je také důležité zmínit, že samotné informace o náboženství jinověrců muslimové získávali, kromě Koránu a hadísů, od čerstvých konvertitů k islámu právě z těchto náboženství. Tyto výpovědi také nemusely být nutně nestranné. Tímto způsobem vzniklo více protižidovské a protikřesťanské polemiky, než od samotných muslimských autorů. Přístup muslimů k židům a křesťanům byl obecně stejný. Přístup k židům byl negativně ovlivněn, tím jak se medínské židovské kmeny zachovaly k Muhammudovi. Obraz křesťanů zase utrpěl v období křížových výprav.²⁷

Obecně tedy můžeme říct, že jinověrci byli tolerovanou skupinou společnosti, která měla svoje práva a jistou míru autonomie, ovšem za cenu neustálého ponižování a omezování, což nejednou vedlo ke konverzím k islámu. Častější ovšem byly u křesťanů než židů, neboť ti již byli na perzekuce ze strany státu zvyklí a nutno říct, že muslimové si obvykle počínali vůči židům mírněji než panovníci, kteří v daném místě vládli před příchodem islámu. Je třeba ovšem říct, že i přes výše popsanou skutečnost, se na území dár al-islám nikdy nevyvinula myšlenka antisemitismu, která se objevila ve středověké Evropě.²⁸ Židé se pod nadvládou muslimů měli rozhodně lépe, než pod nadvládou evropských králů. Podobné můžeme říci i o křesťanech, těm žijícím na muslimském území bylo uznáno alespoň nějaké, i když podřadné postavení. Muslimové, kteří by se vyskytli pod křesťanskou nadvládou, neměli práva žádná a podle toho s nimi bylo zacházeno. Mohly se samozřejmě objevit výjimky, např. na místech kde došlo k silnému a dlouhému promísení těchto kultur, ale mnoho jich jistě nebylo.

3. Postavení jinověrců před Almorávidy a Almohády v Maghribu

3.1 Historická situace

Západní Maghrib, resp. území odpovídající dnešnímu Maroku, procházelo před příchodem Almorávidů poněkud nestabilním a nepřehledným obdobím. Poslední říše, sjednocující toto území pod vládou dynastie Idrísovců padla roku 974 za pomoci španělských Umajjovců. Pak zde vládla po nějakou dobu dynastie Fátimovců, jejichž zájem se ale brzy přesunul na východ do Egypta. Poté zde chyběla jakákoli jedna výrazná sjednocující vládnoucí autorita. Země a města byla rozdělena mezi jednotlivé berberské kmeny.²⁹ Např. město Fez bylo mezi lety 980 – 1012 pod nepřímou nadvládou Umajjovců a jak se zdá v tomto období velmi prosperovalo.³⁰

3.2 Křesťanská a židovská komunita

Křesťanská komunita na území Maghribu v této době již prakticky neexistovala v důsledku islámské invaze. Nelze ovšem vyloučit, že zde křesťané v malých skupinkách či jako jednotlivci žili nebo přinejmenším sloužili jako žoldácká síla.

Židovská komunita zde byla početnější. O době, která nás zajímá, můžeme říct, že židé žili převážně ve velkých městech, často v oddělených čtvrtích. Chceme-li se tedy něco konkrétněji dozvědět o situaci židů, vhodným místem bude město Fez. Bylo to jedno z center židovské učenosti v Maghribu. Tomu se není co divit, neboť historie zdejší židovské komunity sahá až k samému založení města roku 808. O dvě desetileté později vládce Idrís II dovolil velké skupině židů, aby se zde usadila, pod podmínkou, že budou platit každoroční daň 30 000 dínárů.³¹ Mnoho význačných učenců pocházelo právě odtud.

Příkladem a ukázkou tehdejších poměrů může být Jicchak ben Ja´kov Alfasi. Narodil se roku 1013. Studoval talmud v Kajruwánu v Tunisu, kde ale vypukla vlna nepokojů a tak nakonec stejně jako mnoho ostatních židů i Alfasi s rodinou odešel a to do Fesu. Zde se mu dostalo podpory od místní židovské komunity a tak se dál mohl věnovat svému studiu a bádání. Vedl zdejší ješivu a mnoho studentů přijíždělo studovat právě k němu. Nakonec byl nucen odejít do Španělska do Córdoby, a postavil se do čela ješivy v Luceně. V tomto městě také roku 1103 zemřel.³²

Jak můžeme vidět na životě tohoto učence, tak ačkoli Fez byl jedním z místních kulturních židovských center, chtěli-li se učenci dále věnovat studiu, často odcházeli na sever do Španělska. Zde přece jen panovali pro židy obvykle ještě lepší životní podmínky a to i díky dlouhé tradici přítomnosti židovské populace, ale hlavně díky jejímu poměrně dobrému postavení již od dob vlády Umajjovců. Celkově dostáváme obvyklý obraz života maghribských židů, ti měli možnost zde žít, studovat a pracovat, ale občas se vyskytly vlny utlačování a pronásledování. Asi nejvýraznější takovou událostí je masakr židů ve Fezu v květnu roku 1035. Města se zmocnili fanatici a zanechali za sebou kolem 6000 obětí. Našli by se však i jiné.³³ Jak je obvyklé, násilnosti se objevovaly právě v místech, kde byl židovský činitel nejintenzivnější. Nicméně se nejednalo o plošné intenzivní pronásledování po celé zemi, konec konců neexistovala zde jednotná vláda, která by celé území sjednotila a prosadila jednotný postup vůči židům. Takže můžeme říci, že i přes výše zmíněné nebyli židé vystaveni přílišnému odporu, rozhodně ne většímu než zažívali jejich souvěrci v jiných částech světa.

4. Postavení jinověrců před Almorávidy a Almohády ve Španělsku

4.1 Historická situace a složení společnosti

V případě Španělska bude vhodné vrátit se asi o padesát let zpátky. Iberský poloostrov byl několik posledních století znám jako jedno z center evropské vzdělanosti. Svůj kulturní vrchol zažíval v 10. století za al-Hakama II. Kolem roku 1000 ovšem umajjovský chalífát začal stagnovat a hroutit se.³⁴

Pro nás jsou důležité tzv. taifská království.³⁵ Začala vznikat po roce již po roce 1008, tedy ještě v době umajjovské říše a jejich konec přišel relativně brzo, již v 80. letech 11. století. Bylo jich kolem čtyřiceti, nejmocnější byla v Seville, Toledu, Zaragoze. Tyto království nebyla příliš mocná ani významná, často bojovala mezi sebou a žila z odkazu umajjovského chalífátu. Dokonce část z nich platila pravidelné poplatky křesťanským královstvím na severu. Tyto poplatky se nazývaly parias. Příjemce poskytoval taifským královstvím vojenskou ochranu jak proti ostatním muslimům, tak i křesťanům.³⁶ To byla ve Španělsku v muslimské historii nová a ojedinělá událost. Vojenskou sílu si tyto království sháněla najímáním žoldnéřů, kteří nezřídka za svůj život stihli bojovat pro obě strany. Asi nejznámějším příkladem je Rodrigo Díaz de Vivar neboli slavný Cid.³⁷ Kulturu a umění však tato království stále podporovala.

V jejich čele stáli Arabové, Berbeři ale i bývalí slovanští otroci a také tzv. muwalladové,³⁸ což byli obyvatelé Španělska, kteří konvertovali k islámu. Počet obyvatel této skupiny výrazně narost v průběhu 10. století, což ovšem není nijak překvapivé, protože takový čin, znamenal nejen zbavení se placení daní pro jinověrce, ale také se jedinec stal rovnocenným členem společnosti. Tento proces začal nejdříve ve městech, protože se zde nacházela vzdělanější vrstva obyvatel, ale postupně se přesunul i na venkov. Tuto situaci můžeme podložit následujícími čísly. Zatímco na počátku 10. století bylo v celém al-Andalusu asi 2,8 milionů muwalladů (a také Arabů a Berberů), na počátku 12. století zde žilo již asi 5,6 milionu obyvatel (což bylo přes 80% populace), kteří se hlásili k islámu, a jejich největší část tvořili stále právě muwalladové. Jen zbytek tedy asi 20% obyvatel tvořili v této době křesťané.

Další důležitou složkou náboženské společnosti byli tzv. mozarabové,³⁹ což byli původní španělští křesťané, kteří se ovšem kulturně i jazykově přizpůsobili muslimské nadvládě. Kulturně se tedy promísili s muslimským obyvatelstvem. Užívali dvojích jmen, arabské jméno užívali v rodině, křesťanské oficiálně ve veřejném styku. Někteří dokonce nechávali své děti obřezat, což je zvyk pouze islámský a židovský. Také spadali pod označení zimmí.⁴⁰ Existovalo i nemalé množství muslimů, kteří se stali mozaraby, k těmto konverzím docházelo výrazně na konci 11. století a jednalo se i o mawallady. Můžeme tedy jasně říct, že konverze probíhaly oběma směry, a nejednalo se tedy pouze o konverze k majoritnímu náboženství vládnoucích vrstev, ale i naopak.

4.2 Život křesťanů a židů

Křesťané žili ve velkých městech jako Córdoba, Toledo, Zaragoza a Sevilla.⁴¹ Celkově však jejich počet na muslimských územích nebyl nejspíše nijak závratný. Koneckonců to pro ně nebylo příliš výhodné, když na severu Pyrenejského poloostrova existovalo hned několik křesťanských království, kde mohli žít jako plnohodnotní občané a jejich náboženství zde bylo majoritní, zatímco na území dár al-islám byli prostě jen ahl az-zimma se spoustou omezení. Jedna z mála věcí, která by je snad mohla motivovat k životu zde, kromě toho, že tu jejich rodiny žily již velice dlouho a tak byly muslimské kultuře nakloněni, byla v této době stále výrazně vyšší kulturní a ekonomická úroveň.

Křesťané se na rozdíl od židů a muslimů příliš nevěnovali obchodu, neboť ho nepovažovali za vážené zaměstnání. Tudíž obchodní styk mezi severními křesťanskými královstvími a muslimským jihem zprostředkovávali židé a muslimové, ačkoli by to mohlo vypadat, že díky své křesťanské spřízněnosti to budou především křesťané. Mozarabové ovšem křesťanské státy přece jen něčím zásobovali a to průběžnou vlnou emigrantů. I toto přistěhovalectví mělo vliv na zvýšení počtu křesťanů, které se stalo jedním z nutných prvků pro posílení reconquisty právě v období taifských království.

Židé žili rozprostřeni v podstatě po celém území al-Andalusu, které bylo pod nadvládou taifských království. Existovalo však několik center, kde byla jejich populace největší. Jedním a snad asi nejvýznamnějším byla Granada. O situaci židů v tomto království je známo poměrně dost a to především díky dvou osobnostem. Konkrétně se jedná o Samuela ibn Nagrelu a jeho syna Josefa, kterým se budu blíže věnovat v další kapitole, neboť se jedná o nejvýznamnější židovské osobnosti tohoto období a výrazně ovlivnili španělskou židovskou komunitu. Dalším významným židovským centrem, které je vhodné zmínit, byla Lucena. Ačkoli se nejedná o příliš velké město, jeho význam je zřejmý. Město bylo v minulosti obýváno výhradně židy. Z historických pramenů se můžeme dočíst, že ti zdejší se zabývali hlavně obchodem a byli bohatší než židé v jakémkoli jiném městě. Bylo zde významná židovská komunita učenců, kvetlo zde studium talmudu. Byla zde také významná ješiva, jejíž rabín byl volen celou komunitou a měl speciální privilegia.⁴²

Jak již bylo řečeno, židé se věnovali převážně obchodu, ale i řemeslu ovšem mohli se uplatnit i v politice (často v diplomatických službách). Velice významná je v této době i úloha židů při půjčování peněz, koneckonců jak už bylo zmíněno, muslimové tuto činnost vykonávat nemohli. Židé dokázali sehnat hodně peněz za málo času a i toto jim pak mohlo zajišťovat vliv. Dále kromě učenců a bankéřů, se židé většinou uplatnili jako řemeslníci nebo obchodníci.⁴³

Toto období bylo ve znamení tolerance. Židé, křesťané i muslimové spolu široce spolupracovali. Tato spolupráce existovala ve všech odvětvích vědy. Tato situace však byla ve stejné době zhola nemožná v křesťanské Evropě. Židé byli za své znalosti respektováni a uznáváni. V díle kádího Sá´ida al-Andalusího (1029 – 1070) jménem Tabakāt al‐umam,⁴⁴ napsaného v roce 1068 v Toledu můžeme nalézt vyjmenováno 8 národů, které měly podle autora zásluhu na vzestupu vědy. Jsou to Indové, Peršané, Chaldejci, Řekové, Byzantinci, starověcí Egypťané, arabové (muslimové obecně) a židé. Všechny tyto národy mají podle něj přízeň a požehnání od Boha. Navíc celou jednu kapitolu věnoval vědě mezi židy. Toto nebylo ve své době úplně obvyklé. I tento učenec, mj. astronom, běžně spolupracoval se svými židovskými kolegy.⁴⁵

4.3 Granada – židovský vezír i pogrom

Samuel ibn Nagrela (známý také jako Samuel ha-Nagid) byl učenec, filolog, básník a státník. Narodil se roku 993 v Córdobě, kterou ovšem musel v roce 1013 po jejím obsazení berberským panovníkem jako mnoho ostatních židů opustit. Odešel do Malagy, ale nakonec se usadil v taifském království Granada. Zde se ibn Nagrela postupně vypracoval z písaře až k zástupci vezíra berberského krále Habuse. Stal se také nagidem⁴⁶ místní židovské komunity a díky svému postavení a diplomatickým stykům se snažil zlepšit postavení svých souvěrců nejen zde ale i jinde ve Španělsku. Podporoval židovské vzdělance. Když tento panovník roku 1037 zemřel, ibn Nagrela pomohl jeho staršímu synovi Badisovi na trůn. Nutno ovšem říci, že touhle podporou si znepřátelil jak berberskou vládnoucí elitu, která k němu ovšem stejně nechovala žádné sympatie, tak ale i několik mocných židů, kteří podporovali mladšího syna. Ibn Nagrela pak dále zastával úřad vezíra až do své smrti roku 1056 a taktéž se angažoval ve vojenských záležitostech království.⁴⁷

Tento životní osud je sice neobvyklý, ale dobře lze na něm poukázat na několik věcí. Především, že postavení židů záleželo především na benevolenci místního panovníka, stejně tak že ani vysoké funkce, prestiž či bohatství nebyly židům, resp. jinověrcům nutně odepřeny. S tím se ovšem pojí i jiný jev, běžný v té době, a to, že kde se objevila vzrůstající moc a bohatství židovského občana, tam byla i muslimská nespokojenost. Významný muslimský filozof a učenec Ibn Hazm napsal velice nepřátelský traktát, vyvracející dílo údajně připisované právě Ibn Nagrelovi. Nutno říci, že pokud toto dílo vůbec existovalo, tak ho Ibn Hazm pravděpodobně stejně nečetl. Ibn Hazm byl výjimka v tom, že více útočil na židy než křesťany, zatímco to bylo v této době obvyklé právě naopak.⁴⁸

O důležitosti Samuela Ibn Nagrely nejen pro granadské židy, ale i pro jejich souvěrce v celém al-Andalusu se můžeme dočíst i v knize židovského autora Avrahama ibn Dauda s názvem Sefer ha-Kabala napsané v letech 1160 – 1161 v Toledu. Kniha popisuje historii židů až do autorovy současnosti se zaměřením také na židovskou filozofii. Je zajímavé, že zde zmiňuje také zničení andaluské židovské komunity Almohády, o kterých bude řeč později, a její částečné obnovení v  Toledu. Tyto události zažil na vlastní kůži, neboť se narodil v Córdobě, ale po jejím dobytí právě Almohády uprchl stejně jako jiní do křesťanského Toleda.⁴⁹ V knize samotné se tedy o Samueli ibn Nagrelovi vyjadřuje takto:

Všem – v celém Španělsku a ve všech zemích, které jsme zmínili – kdo chtěl, aby se studování Tóry stalo jeho zaměstnáním – dal své jeho peníze. Měl písaře, kteří opisovali Mišny a Talmudy, a ty pak dával jako dar svým studentům z akademií Španělska a zemí, které jsme zmínili, kteří si je nebyli schopni koupit z vlastních peněz. … Kromě toho dodával každým rokem olivový olej pro lampy v synagogách Jeruzaléma.⁵⁰

Podobně důležitou úlohu v historii al-Andalusu však sehrál i jeho syn Josef ibn Nagrela (nebo také Josef ha-Nagid). Po smrti svého otce nastoupil na místo vezíra, stejně tak se stal i nagidem granadských židů. Jeho pozice u dvora však nebyla tak silná. S tím jak rostla moc a bohatství místních židů, rostl i muslimský odpor vůči nim.

Jedním z Josefových největších nepřátel byl Abú Ishák, který byl zdatným básníkem. Ve svých básních útočil na stále větší vliv granadských židů a na jejich zastávání úřadů. Sám si dělal zálusk na místo u dvora a často ve svých básních útočil právě na Josefa a jeho souvěrce. Ačkoli tyto básně neměly příliš velký vliv na krále, u muslimského obyvatelstva odezvu našly.⁵¹ V jedné z nich se můžeme dočíst, že, pokud muslimové zabijí židy, není to přestupek proti víře, tím je naopak nechat je pokračovat v jejich činnosti, neboť židé porušili smlouvu a není možné tolerovat jejich přečiny vůči muslimům a lidé Boha (tedy muslimové) nakonec zvítězí. Zde je ale nutné poznamenat, že Abú Ishák, ačkoli vyjadřuje svou nelibost vůči židům, přesto jim neodpírá právo na život, vyznávání a praktikování jejich náboženství. Tyto práva mají zaručena smlouvou – zimmou, kterou nelze nijak znevažovat nebo popírat. Z jeho pohledu se nejedná o žádný akt násilností proti židům, naopak se jedná o porušení smlouvy ze strany židů a muslimská reakce je jen přirozenou obranou.⁵²

Tato báseň byla předzvěstí události mnohem větší, ke které došlo 30. prosince 1066. Muslimský dav dobyl královský palác, kde Josef hledal úkryt, našli ho a zabili. Jeho rodina však uprchla.⁵³ Během následujícího masakru přišla o život velká část místní židovské komunity, za jeden den údajně 1500 rodin, což bylo přes 4000 obyvatel. Židé na území celého království museli prodat své domy a půdu a odejít. Toto opatření však netrvalo dlouho. Toto byl první masakr židů od ovládnutí Španělska muslimy.⁵⁴ Je ovšem nutné říct, že tato událost byla ojedinělá a k takovým aktům nenávisti prakticky nedocházelo.

K Josefu ibn Nagrelovi se váže ještě jeden zajímavý příběh. Údajně když se král Badis dostal k moci, začal intrikovat a rozhodl se, že zavraždí několik zdejších arabů a to v pátek při jejich návštěvě mešity. Josef se to dozvěděl a samozřejmě se mu tento čin snažil rozmluvit. To se mu ovšem nepodařilo a dokonce musel složit slib, že o tomto připravovaném vraždění bude mlčet. Nicméně Josef varoval některé arabské rodiny a do mešity tak v očekávaný den přišla jen malá skupina věřících. Tímto činem si nejen znepřátelil krále, ale i místní berberskou aristokracii a nutno říci, že to byla jedna z událostí, která napomohla uskutečnění výše zmíněného židovského pogromu.⁵⁵ Na této události si můžeme povšimnout zajímavé skutečnosti. Je to právě žid, který varuje araby, tedy muslimy proti násilí jiných muslimů – berberů. To že arabové a berbeři i přes společné náboženství vystupovali proti sobě, nebylo zase tak zvláštní, jednalo se o dva poněkud rozdílné kulturní živly. Hranice mezi náboženstvími sice existovala, ale v tolerantnější době nebyla nutně podepřena automatickým nepřátelstvím.

5. Postavení jinověrců za Almorávidů v Maghribu

5.1 Historická situace

V oblasti Maghribu začalo docházet k podstatným změnám. Objevuje se zde postava Abdulláha ibn Jásína. Abdulláh studoval několik let v Córdobě a poté začal hlásat rigorózní formu islámu. Od všech svých stoupenců vyžadoval čistotu a kázeň. Svou přísností si ovšem získal i mnoho nepřátel. A právě v tomto okamžiku se začíná Abdulláh se svými stoupenci, pocházejícími hlavně z kmene Sanhádža, říkat Almorávidé (arabsky al-Murábitún).⁵⁶

Kolem roku 1054 začali dobývat jižní Maroko, díky své disciplíně byli Almorádivé výteční bojovníci a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Abdulláh získal velký vliv, nejen tím, že rozšiřoval a upevňoval islám mezi jen málo islamizovanými kmeny, ale i tím, že kladl důraz na zbožnost a plnění náboženských povinností. Naopak se zbavoval věcí neislámských. Prohlásil, že na území, které se dostane pod jejich nadvládu, zruší tzv. maghárim, daň nevycházející z Koránu, která se v této době praktikovala. Jeho stoupenci mu byli slepě oddáni. Náčelník kmene Jahjá ibn Umar zemřel roku 1056, Abdulláh poté roku 1059. Po jeho smrti se tak do vedení kmene dostává světský vůdce, nikoli náboženský. Novým náčelníkem se stal Umarův bratr Abú Bakr. Toho ovšem v mocenském boji porazil jeho synovec Júsuf ibn Tášfín. Od bagdádského chalífy Ibn Tášfín oficiálně obdržel udělení práva vládnout Maghribu, čímž byla potvrzena legitimizace nového režimu. Také zakládá nové hlavní město Marrákeš. Do konce 70. let si podrobili takřka celý západní Maghrib. Jádrem Almorávidů byli takřka výlučně členové kmenu Lemtúna. I přes rigorózní povahu Almorávidů není známo, že by zaváděli nějaká přísnější nařízení pro muslimy, než jak byla běžně praktikována všude jinde.

5.2 Křesťanská a židovská komunita

O usedlých křesťanských komunitách v Maghribu nemáme v podstatě žádné informace. Víme jen, že během almorávidské vlády sem bylo vystěhováno mnoho mozarabů. O této problematice se však zmíním později. Byla tu ale jiná křesťanská žijící skupina, která však byla spojena výlučně s vojenstvím. Například víme, že Ibn Tášfín si vytvořil stráž, složenou z vojáků, kteří byli otroky. Ta se měla skládat z 2000 černochů a hlavně z 500 tzv. ulúj, což byli nejspíše otroci franského původu nakoupení ve Španělsku.⁵⁷ Je pravděpodobné, že tito otroci tudíž byli křesťanského vyznání. Není však jisté, zda svou víru mohli svobodně vyznávat nebo zda dokonce nebyli násilně nuceni ke konverzi k islámu. Bojovali-li v almorávidských řadách křesťané, kteří byli otroci, není to příliš překvapivé, konec konců neměli mnoho na výběr a zajatí nepřátelé se ve vojsku nezřídka využívali.

Co je ovšem zajímavé, je to že se v jejich řadách objevili křesťané, kteří pro ně bojovali dobrovolně za peníze. Můžeme říci, že Ibn Tášfín byl prvním maghribským vládcem, který zaměstnal křesťanské vojáky.⁵⁸ O působení křesťanských vojáků máme zprávy hlavně z druhé poloviny vlády této dynastie. Důležitou postavou je Reverter, který byl vikomtem z Barcelony. Byl to vojenský velitel, který byl se svými muži důležitou a elitní části almorávidské armády. Sloužil jak vládci Alímu ibn Júsufovi, tak jeho synovi Tášfínovi ibn Alímu. Almorávidská armáda v této době již značně oslabena neustálými boji s almohádskými silami, dostala výraznou ránu, když byl Reverter na jaře roku 1144 zabit.⁵⁹ O jeho životě není mnoho známo, stejně tak o důvodech proč bojoval na straně muslimského vojska. Je ale pravděpodobné, že ho zlákali peníze a vidina možné kořisti, stejně jako ostatní zdejší křesťanské žoldáky. Navíc ačkoli Reverter v Maghribu bojoval pod velením muslimských vojáků, nebojoval proti svým souvěrcům, ale opět proti muslimům, což pro křesťana jistě nepředstavovalo velký problém.

Ačkoli byli křesťanští žoldáci jistě snadno získatelná vojenská síla, většina z nich se rekrutovala ze Španělska, přece jen byli to jinověrci v službách muslimů a to s sebou mohlo přinášet mnohá úskalí. Navíc byly-li důvodem jejich boje peníze a nikoli náboženské přesvědčení, nemuseli být vždy tak odhodlanou silou. Nemalou roli tito vojáci sehráli při obléhání Marrákeše almohádským vojskem v letech 1146-1147. Z díla arabského učence Ibn al-Atíra víme, že téměř rok trvající obléhání tohoto města bylo ukončeno útokem, který byl úspěšný i díky zběhnutí právě křesťanských vojáků bránících zmíněné město.⁶⁰

Ani o židech nemáme v tomto období příliš mnoho informací. Je pravděpodobné, že jejich komunity postihl pod nastolenou nábožensky nesnášenlivou vládou útlak a zhoršení jejich situace. Alespoň nám to naznačují emigrace z tohoto území na mnohem tolerantnější východ. Víme, že židé pravděpodobně mohli dál žít ve městech, kde měla jejich obec již tradici. Ovšem v případě nově založených měst, byla situace nejspíš jiná. Když Almorávidé založili své hlavní město Marrákeš, zakázali židům, aby se zde usadili. Ti žili tedy poblíž, neboť obchodovat ve městě mohli. K zpřísnění nařízení došlo za vlády již výše zmíněného Alího ibn Júsufa, kdy židé nejenom, že nesměli strávit noc v městě, ale dokonce těm, kteří by byli za jeho zdmi chyceni po soumraku hrozila ztráta majetku a dokonce i života.⁶¹

6. Postavení jinověrců za Almorávidů ve Španělsku

6.1 Historická situace

Vzrůstající moci muslimské dynastie na jihu si všimli i jejich souvěrci králové taifských království. Důležitým mezníkem bylo dobytí Toleda kastilským králem Alfonsem VI v roce 1085. Vojensky slabá a finančně vyčerpaná království již nedokázala čelit stále většímu tlaku křesťanů a tak vládce Sevilly vyslal k almorávidskému vládci delegaci s prosbou o pomoc. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, maghribské vojsko se následujícího roku vylodilo ve Španělsku a almorávidská armáda posílená o vojska několika taifských králů se střetla s křesťany v bitvě u Zalláky v říjnu roku 1086. Křesťané byli poraženi a jejich dobyvačný postup al-Andalusem zastaven. Pro Almorávidy nebylo těžké brzy získat území taifských království pod svou nadvládu a brzy rozšířili svou říši až ke křesťanským hranicím. I zde se ukazuje vítězství moci a praktičnosti nad náboženstvím, neboť tváří v tvář almorávidským dobyvačným touhám se nejeden taifský vládce spolčil raději s křesťany. Ovšem ačkoli Almorávidé byli dobyvatelé, měli širokou podporu mezi obyvatelstvem, ale co bylo mnohem důležitější, těšili se i podpoře od místních fukahá.⁶² Konec konců Almorávidé přicházeli jako náboženští reformátoři s cílem posílit a prohloubit víru místních muslimů. Během dvaceti let byl takřka celý poloostrov dobyt.⁶³

Bylo-li almorávidské hnutí pro muslimy pozitivní událostí a přineslo-li jim náboženskou obrodu, tak co však vzhledem k jeho povaze znamenalo pro jinověrce? Obecně můžeme říci, že ve své podstatě to bylo hnutí nesnášenlivé a netolerantní a to nejen vůči jinověrcům, ale dokonce i vůči muslimům, vyznávajících jakýkoli jiný směr než sunitský.

6.2 Sevilla – ukázka soužití jinověrců s muslimy

Bližší pohled na život jinověrců pod nadvládou Almorávidů nám může poskytnout město Sevilla. Dochovala se nám odtud příručka pro inspektory na tržištích – tvz. hisba. Jejím autorem je Ibn Abdún žijící na počátku 12. století. Jedním z úkolů takového dozorce bylo i dbát na dodržování řádných vztahů mezi jinověrci a muslimy.⁶⁴ Můžeme zde nalézt hned několik zajímavých předpisů, např. že:

Muslim nemůže masírovat žida nebo křesťana, ani vyhazovat jeho odpadky ani uklízet jeho záchod. Žid a křesťan se lépe hodí pro tyto zaměstnání, protože to jsou zaměstnání těch, co jsou odporní. Muslim by neměl pečovat o zvířata žida nebo křesťana, ani jim sloužit jako mezkař, ani držet jeho třmen. Jestli je o nějakém muslimovi známo, že to dělá, měl by být odsouzen.⁶⁵

Z tohoto úryvku je patrné, že židé a křesťané se zabývali podřadnými povoláními a byli vždy postavení níže než muslimové, byli občany tzv. druhého řádu. Můžeme namítnout, že podobná situace byla na poloostrově již dřív, vzhledem k příslušnosti židů a křesťanů k ahl az-zimma, nicméně dříve nebyla nařízení tak extrémní a přísně vynucována. Možnost že by nějaký jinověrec byl postaven výše než muslim byla nepředstavitelná a jak můžeme číst muslima, který by tuto nerovnováhu dopustil, by dokonce měl stihnout trest. Nemožnost masírovat a tedy nemít takový tělesný kontakt s jinověrcem příliš nepřekvapí, co je ale zvláštní, je i doporučení zákazu kontaktu se zvířaty jinověrců. Jak jde vidět, nečistí byli nejenom samotní jinověrci, ale i jejich majetek a zvířata.

Jejich nečistotu nám ilustruje i tento příspěvek: „Je zakázáno prodávat kabát, který patřil malomocnému židu nebo křesťanu, pokud není kupec informován o jeho původu, stejně jako když tento oděv patřil zhýralému člověku …“⁶⁶ Za povšimnutí stojí, že čistota žida nebo křesťana je dávána na stejnou úroveň jako malomocný. V první ukázce byl zmíněn důvod, proč by jinověrci měli vykonávat podřadná zaměstnání, jako hanebnost, odpornost. To je poměrně důležité, neboť nám to ukazuje, jaký názor měli Almorávidé na jinověrce. Konec konců k ukázce jejich postoje nám poslouží jiný úryvek ze stejného nařízení:

Muslimským ženám by mělo být bráněno vstupovat do jejich odporných chrámů, protože kněží jsou ďáblovi činitelé, zločinní smilníci a sodomité. Franským ženám musí být zakázáno vstupovat do kostelů s výjimkou dnů bohoslužeb a náboženských slavností, kvůli jejich zvyku tam jíst, pít a smilnit s kněžími, mezi nimiž není ani jeden, co by neměl dvě nebo více žen, se kterými spí. Toto se stalo mezi nimi zvykem, neboť dovolují, co je zakázáno, a zakazují, co je dovoleno.⁶⁷

Toto je krásná ukázka názoru Almorávidů na křesťany. Již označení jejich kostelů jako „odporných“ jasně ilustruje jejich automaticky odmítavý přístup. V jejich očích zjevně neměli takřka žádnou morálku, je zde zdůrazněna zkaženost především křesťanských kněží a právě jejich kostely označeny jako místa, kde se často odehrávají nevhodné věci. Toto nařčení příliš nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu, že nejsilněji zdiskreditujeme jiné náboženství a jeho vyznavače, označíme-li právě jeho náboženské záležitosti za zdroj toho nejhoršího a nejpokleslejšího. Křesťanské ženy nedopadly v hodnocení o mnoho lépe. Nemůžeme sice vyloučit jejich případné jídlo či pití v kostele, nicméně poznámka o jejich smilnění zde je jistě dalším slovním útokem a odsouzením. To ovšem nepřekvapí, neboť právě ženy mohly být pro muslimské muže zdrojem velkého nebezpečí, neboť byly ve středověku považovány za svádějící ke hříchu a v této ukázce to bylo vylíčeno více než zřejmě.

Jediným alespoň trochu pozitivním v této ukázce je, že křesťanům nejsou zakazovány jejich bohoslužby a náboženské svátky a mohou je tedy slavit. Nicméně o tom jako moc výrazně a intenzivně je mohli slavit, jistě netřeba pochybovat. Koneckonců jak se dále dočteme: „Zvuk zvonů je zakázán na území muslimů a vyhrazený jen zemím nevěřících ….“⁶⁸ Nicméně svoje náboženství a přikázání mohli vyznávat, jak můžeme číst zde: „Židé mohou být oprávněni otevřít si svoje vlastní speciální řeznictví ...“⁶⁹ Což znamená, že zvířata mohli porážet způsobem v souladu s židovskými předpisy.

Celkově bychom mohli almorávidský přístup k jinověrcům vidět v této ukázce:

Žádnému … židovi nebo křesťanovi nemá být dovoleno nosit oděv aristokrata, ani pokud je právník, ani pokud je bohatá osoba, naopak musí být nenáviděni a je nutné se jim vyhýbat. Je zakázáno oslovit je pozdravem „Mír s vámi!“ (as-salam alayka!) … Je jim předepsáno zřetelné označení, aby byli rozpoznatelní a toto pro ně bude způsob zostuzení ...⁷⁰

Toto jasně ilustruje obvyklý postoj v této době. Jak je napsáno, jinověrce je nutné nenávidět a vyhýbat se jim. O tom že jsou jinověrci a občané druhého řádu svědčí to, že je zakázáno zdravit je obvyklým muslimským pozdravem. Taktéž tu vidíme, že jinověrci museli na svém oděvu nosit jasné označení.

6.3 Represe vůči křesťanům a židům

Postupně docházelo čím dál více k útisku a represím. Panovník Alí ibn Júsuf byl ve svém postupu rázný, nařídil vystěhování mozarabů do Maghribu, což si samozřejmě nechal ospravedlnit fatwou,⁷¹ vydanou soudcem Abú al-Walídem ibn Rušdem.⁷² Po těchto událostech je tedy počet členů mozarabské komunity v muslimském al-Andalusu již velmi malý. Větší komunitu nalezneme právě díky nucenému vystěhování v Maghribu, ale také v severních křesťanských královstvích, jež byly obvyklým místem, kde štvaní mozarabové hledali útočiště. Situace mozarabských přistěhovalců do Maghribu se alespoň na chvíli zlepšila po pádu Almorávidů roku 1147. To nám dokazuje informace z díla Chronica Adefonsi Imperatoris věnující se období vlády Alfonsa VII. jejíhož autora ovšem neznáme. Dozvídáme se o návratu mozarabů vystěhovaných po roce 1126 a válečných zajatců.⁷³ Dozvídáme se, že:

V té době, mnoho tisíců křesťanských rytířů a pěšáků, doprovázeni jejich biskupem a velkou částí duchovních, přišlo ze severní Afriky do Španělska. Cestovali z jihu do Toleda. Toto byli křesťanští zajatci zmínění výše, kteří žili na dvoře krále Alího a také na dvoře jeho syna Texufina [Tašfína, pozn. P. K.]⁷⁴

I židé by postihnuti vlnou represí, která byla jistě zpočátku, jak už to bývá, mířena především na učence, takže víme, že Almorávidé dokonce vyhrožovali místní obci v Luceně násilnou konverzí, nakonec jim však stačilo obrovské výkupné.⁷⁵ Je si ale třeba uvědomit, že lucenská komunita patřila k největším a nejbohatším, takže pokud by takto bylo vyhrožováno i méně vlivné obci, následky by pro židy jistě byly horší.

7. Postavení jinověrců za Almohádů v Maghribu

7.1 Historická situace

Během konce vlády Almorávidů se ovšem v Maghribu začíná objevovat jiná muslimská dynastie a to Almohádé. Důležitá je postava Muhammada ibn Túmarta z kmene Masmúda. Narodil se kolem roku 1080. V letech 1106/1107 pobýval v Córdobě, o čemž víme jen to, že studoval u kádího Ibn Hamdína. Přes deset let pak strávil studiem na východě, především Chorásánu (ačkoli neexistuje důkaz z tohoto města, že by tu opravdu byl). Legenda praví, že jeho učitelem byl dokonce al-Ghazzálí⁷⁶ a že ho označil jako toho, kdo zničí Almorávidy. Po roce 1117 se Ibn Túmart vrátil do Maghribu a začal hlásal prostý islám s důrazem na poctivé plnění náboženských povinností. Touto svou horlivostí si však získával i mnoho odpůrců. Taktéž začal vystupovat proti Almorávidům. V roce 1120 dokonce almoravidský vládce Tašfín ibn Alí svolal do hlavního města Marrákeše, disputaci mezi Ibn Túmartem a místními fukahá. Nakonec bylo rozhodnuto, že Ibn Túmart nepředstavuje žádnou hrozbu. Časem se však Ibn Túmart opravdovou hrozbou pro režim stal.⁷⁷ Shromáždil kolem sebe skupinou svých stoupenců a nazval je Almohádé (arabsky al-Muwahhidún).⁷⁸ Toto hnutí mělo jasně organizovanou strukturu. Koneckonců důraz na disciplínu byl jedním ze základů nového učení. Odmítal tedy antropomorfismus neboli jakékoli přidružování k Bohu. Za základ muslimské věrouky považoval pouze Korán a hadísy, nikoli díla soudců a jiných muslimských učenců. Kritizoval prodávání vína, rozbíjel hudební nástroje, kritizoval promísení mužů a žen v době svátků a zahalování mužů, zatímco ženy chodily naopak nezahalené. Ibn Túmart vědomě sebe a své stoupence přirovnával k Muhammadovi. Roku 1121 byl prohlášen za mahdího.⁷⁹ Usadil se v Tín Malálu v těžko přístupných horách Atlasu a začal dobývat západní část Maghribu. Mluvil pouze berbersky a těžil ze své pověsti konatele zázraků. Valného úspěchu se však nedožil, neboť zemřel roku 1130. Po drobných bojích byl Abdulmu´min prohlášen za jeho nástupce. Nakonec Almorávidy porazili.

S oslabováním almorávidské moci rostla ale i síla křesťanských království ve Španělsku. Na muslimskou prosbu o pomoc odpověděl Abdulmu´min posláním vojsk roku 1147 a poté začal s dobýváním. Byli mu ochotni pomoci i někteří křesťanští šlechtici, kteří se dostali do sporu se svými křesťanskými vládci. Stejně tak některá křesťanská království dokázala připustit spolupráci s muslimy, přineslo by-li jim to výhody v podobě zachování své nezávislosti.⁸⁰ Opět jasný příklad toho, že často byla důležitější moc a pragmatičnost, než náboženství.

Změnila-li se vládnoucí muslimská dynastie, znamenalo to ovšem, že se změnilo něco i pro jinověrce?

7.2 Represe proti křesťanům a židům

O životě křesťanů toho mnoho nevíme, ale vzhledem k povaze Almohádů je pravděpodobné, že se jejich podmínky nezlepšili, spíše bychom mohli předpokládat, že právě naopak. Víme, že již Abdulmu´min nařídil jejich nucené konverze.⁸¹ Jednalo se často o křesťanské komunity dříve nuceně vysídlené z al-Andalusu. Ti se ale nejspíše postupně smísili s místními muslimy nebo se islamizovali, protože o nich nemáme žádné pozdější zmínky.

Jediní křesťané, kteří se zde vyskytují, a máme o nich jasné zprávy, jsou opět vojáci, kteří slouží v almohádské armádě. Velí jim syn Revertera, vikomta z Barcelony, o kterém již byla řeč. Z toho můžeme usuzovat, že křesťanští vojáci byli nejen důležitou částí muslimské armády, ale že se osvědčili a byli žádaní. Stejně jako dříve, i Almohádé nejdříve rekrutovali většinu svých vojáků ze zajatých nepřátel. Od roku 1227 dochází ke změně, tato část vojska se začíná skládat hlavně ze svobodných mužů, kteří s armádou uzavřeli smlouvu.

Jak se dá očekávat, muslimové tyto vojáky získávali hlavně ve Španělsku. Nejvíce rekrutů pocházelo z Kastilie a Katalánie. To je poměrně zajímavé, protože je třeba si uvědomit, že tyto území nebyla pod muslimskou nadvládou, ale byla křesťanská. Podmínky, v jakých tam obyvatelé žili, nejspíše nebyly jednoduché a nebylo snadné získat dobrou práci a tedy i obživu. Takže ačkoli byli muslimové jejich nepřátelé a také vyznavači jiné víry, pro které byli křesťané občané druhého řádu, museli být podmínky vojenské smlouvy výhodné či alespoň lepší než v jejich křesťanské domovině, když byli ochotní na ně přistoupit. Když se budoucí almohádský vládce al-Ma´mún chystal vypravit na válečné tažení do Maghribu, najal 500 křesťanských rytířů.⁸² Sám Ferdinand III král Kastilie mu dal 12 000 křesťanských jezdců. Tato velká křesťanská síla měla jistě nemalý vliv na al-Ma´múnově vítězství nad svými oponenty a na získání almohádského trůnu.

Velice zajímavá je jiná zpráva. Když al-Ma´mún zemřel, jeho žena al-Habáb prohlásila jejich čtrnáctiletého syna ar-Rašída vládcem a velitelem armády, včetně křesťanských vojáků. Těm na oplátku slíbila, že jestli budou schopni dobýt Marrákeš, můžou ho poté vyplenit. Nicméně se to dozvěděli místní obyvatelé a tak raději ustanovili vlastní podmínky, za kterých se vzdají novému vládci. Jednou z nich bylo i to, že zaplatí křesťanskému veliteli a jeho vojákům finanční částku, která odpovídala hodnotě toho, co by získali během plenění. Podle dochovaných pramenů se údajně mělo jednat o 500 000 dínárů.⁸³ Tato událost jen potvrzuje specifičnost křesťanské armády, nejen že jsou jí dávány významné úkoly, ale vzhledem k tomu, že se jedná o žoldáky, dbá se i o jejich přiměřenou odměnu. Opět se také ukazuje, že najmutí křesťané bojovali v Africe proti muslimským nepřátelům Almohádů, nikoli proti svým souvěrcům.

Dokonce máme zprávy o tom, že al-Ma´mún nechal postavit kostel v Marrákeši, aby zde najatí vojáci mohli vyznávat svou víru. Nevíme sice, zda-li to bylo na jeho popud, nebo návrh přišel z al-Andalusu, ale rozhodně se jednalo o pozoruhodný čin. Je dokonce pravděpodobné, že to byl v této době jediný kostel v maghribské části říše, vzhledem k tomu, že se zde žádné jiné křesťanské komunity nevyskytovali. Taktéž je důležité zdůraznit, že kostel byl postaven rovnou v hlavním městě říše. Co z toho ale také vyplývá, je významnost křesťanských vojáků, nejenom, že se jednalo o nezanedbatelný počet, jinak by jim kostel jistě nebyl stavěn, ale také že se vládce snažil, aby křesťané byli v jeho službách spokojeni. To nám opět potvrzuje, jak byli křesťanští vojáci ceněni.

Křesťanská armáda je důkazem, že i přes svůj netolerantní postoj byli Almohádé v jednání s křesťany poměrně pragmatičtí. Existují důkazy, že si almohádští vládci vyměňovali korespondenci se současnými papeži. Týkala se možnosti výkupného za zajatce a vyslání misionářů, v domnění, že by mohli obrátit muslimské vládce na křesťanství. Toto se však nezdálo být příliš reálnou myšlenkou, nicméně opravdu pět františkánských mnichů dorazilo roku 1220 do Marrákeše a následně dalším sedm roku 1227 do města Ceuty. Všichni však byli Almohády zabiti.

V Maghribu bylo v této době poměrně dost židovských komunit, které se rozrostly hlavně díky vlně emigrací z al-Andalusu v předchozím období. Židé zde žili obvykle ve městech. První vlna útlaku přišla již velmi záhy v letech 1141 – 1148, tedy za vlády Abdulmu´mina, což nám ukazuje, že jeho vláda znamenala zhoršení podmínek pro všechny utlačované skupiny. Z dopisu očitého svědka židovského kupce, který psal nejspíše svým souvěrcům v Káhiře, kde byla situace o poznání lepší, se dozvídáme, že Abdulmu´min nařídil židům, aby si vybrali mezi konverzí nebo smrtí. Jak jde vidět, Abdulmu´min nehodlal trpět jakékoli jinověrce ve své říši. Je jasné, že mnoho židů se nemohlo a nechtělo tomuto nařízení podřídit, a tak máme zprávy o spáchání mnoha masakrů, především ve Sidjilmásse, Marrákeši a Fezu. Mnoho židů také volilo útěk a tak víme o mnoha emigracích do křesťanských zemí al-Andalusu, Sicílie, Itálie a velmi často na Přední východ, především do Egypta, kde vládli nábožensky tolerantní Ajjúbovci.⁸⁴

O tom jaké následky přinesl tento útlak, se také dozvídáme v žalozpěvu napsaném jedním z největších židovských učenců té doby Avrahamem ibn Ezrou.⁸⁵ Tato elegie je důležitá v tom, že nám ukazuje rozměr těchto represí, stejně jako místa, kde do té události židovské komunity byly. O situaci v Maghribu se vyjadřuje takto:

Ó běda, jak žena v porodních bolestech křičím kvůli obci v Silijmase,

Městu vynikajících učenců a mudrců, jejichž záře zastínila temnotu.

…

Ó běda! Celá obec ve Fezu je ztracena

Kde je ochrana obce v Tlemçenu, její sláva se rozplynula pryč?

Zvedám hořký nářek pro Ceutu a Meknes

…

Jeden den sabatu, krev jejích synů a dcer byla prolita jako voda.⁸⁶

8. Postavení jinověrců za Almohádů ve Španělsku

8.1 Perzekuce židů

O křesťanské komunitě nemáme v podstatě žádné zprávy, což vzhledem k systematickým perzekucím popsaným výše, příliš nepřekvapí. Pokud zde nějací křesťané zůstali, tak pravděpodobně jen opravdu malý počet.

Naopak na židy největší perzekuce teprve čekaly. Stejně jako v Maghribu podobně tvrdé podmínky panovaly i v al-Andalusu. Víme, že židé byli vyhnáni z Granady, mohli zůstat jen ti, kteří konvertovali k islámu.⁸⁷ Popis situace se objevuje v již citované elegii Avrahama ibn Ezry. Opět získáváme obrázek o tom, kde židovské komunity do této doby ještě existovaly. Můžeme se dočíst:

Mé oči plakají jak pštrosové kvůli Luceně!

…

Ale přišel den, kdy její obyvatelé byli vypuzeni a ona se stala vdovou,

…

Oholil jsem si hlavu a hořce pláču nad vyhnanstvím ze Sevilly –

Pro její šlechtice, kteří jsou mrtvolami a jejich synové zajatci,

Jejich elegantní dcery byly předány cizímu náboženství.

Jak byla Cordoba vypleněna a je jak opuštěné moře?

Tam mudrci a velcí muži zemřeli na hladomor a

Žádný žid kromě mě není ponechán v Jaenu nebo Almerii.

Majorca a Malaga jsou bez potravy⁸⁸

Vlna perzekucí pokračovala i za druhého almohádského vládce Abú Ja´kúba Júsufa, židé byli ponižováni, museli nosit část oděvu nazývanou kalansuwa, což byla pokrývka hlavy divného a nehezkého tvaru, sahající až po jejich uši. Pokračovali i nucené konverze. Židé, kteří na ně přistoupili, ale přesto byli podezříváni z tajného vyznávání svého původního náboženství, byli nuceni nosit zvláštní a směšné oblečení, aby je muslimové dokázali rozpoznat.⁸⁹ Došlo k zavíráním ješiv, židům byla značně omezena jejich živnost a to obchodování.⁹⁰ Obdobná situace dále pokračovala za vlády v pořadí třetího vládce al-Mansúra. V díle islámského historika al-Marrákušího se můžeme dočíst, že židy přinutil nosit výrazné označení, oblečení nesmyslného vzhledu a rozmanitých barev a také zničil jejich synagogy.⁹¹

Zajímavou zprávu máme i ze sklonku almohádské vlády z Granady. Jak již bylo napsáno, židé zde byli nuceni konvertovat. Pravděpodobně se ale jednalo opět o falešné konverze, protože víme, že skupina místních židů pustila do města revoltující dav spolčených židů a křesťanů, kteří již chtěli udělat přítrž nechtěné muslimské nadvládě. Almohádé však brzy dobili město zpátky a místní židy tvrdě potrestali. O několik let později však již Almohádé z města vyhnáni byli a to opět s pomocí místních židů.⁹²

Situaci židů pod nadvládou Almohádů můžeme krásně ilustrovat na životě jednoho z největších židovských učenců, kterým je Moše ben Maimon (známý obvykle spíše pod jménem Maimonides). Narodil se roku 1135 v Córdobě do rodiny místního soudce. Již ve svých 13 letech však zakusil nepřátelský fanatismus Almohádů, když roku 1148 padla Córdoba do jejich rukou. Následující vlna perzekucí vyhnala mnoho židů včetně jeho rodiny z města. Maimonides strávil potom následujících asi devět let putováním z jednoho místa v al-Andalusu do druhého. Vzhledem k tomu, že o tomto období Maimonidova života se nezachovalo mnoho zpráv, zdá se, že v každém případě to byla doba neklidná. Jeho rodina se z důvodu nebezpeční nemohla nikde usadit na příliš dlouho a hlavně se musela chovat nenápadně. Taktéž se z muslimských pramenů dozvídáme, že jeho rodina byla někdy mezi lety 1150 – 1160 nucena formálně konvertovat k islámu, aby si zachránila život. Je nepochybné, že se takto zachovalo mnoho židovských obyvatel i učenců.

Situace se nejspíše jen zhoršovala, protože rodina nakonec uprchla roku 1160 do Maghribu a to konkrétně do Fezu. Z toho se dá usuzovat, že v této době mohla být přece jen situace pro židy příznivější zde, než ve Španělsku. Toto prý bylo údajně umožněno tím, že vládce Abdulmu´min ve svém pokročilém věku zmírnil svůj postoj vůči židům usazeným v této části jeho říše. Ani zde však Maimonida nečekal příliš klidný život a tak se rozhodl stejně jako mnoho dalších uprchnout ještě dál. Asi hlavním důvodem, který ho přivedl k tam radikálnímu rozhodnutí, byla smrt židovského učence Ibn Susana, který byl nucen vzdát se svého náboženství, ale než aby to udělal, stal se raději dobrovolně mučedníkem. Takové události vzhledem k výše napsanému jistě nebyly výjimečné a pravděpodobně se zaměřily především na židovskou elitu. Roku 1165 tedy Maimonides s rodinou odplul do Akry a nakonec se usadili v Káhiře, kde se Maimonides stal náboženským vůdcem své komunity a věnoval se psaní a studiu, slavné jsou jeho práce především z oblasti filozofie. Věnoval se ovšem i lékařství, nakonec se stal lékařem vezíra a královského dvora. Svůj vliv uplatnil při pomoci svým souvěrcům nejen v Egyptě, ale i například v Jemenu. Zemřel v tomto městě roku 1204.⁹³

V jeho dopise pronásledovaným židům v Jemenu, který psal již za svého pobytu v Egyptě, popisuje svůj názor na muslimskou nadvládu. Píše:

Jak víte, moji bratři, to kvůli našim hříchům Bůh nás vrhl mezi tyto lidi, národ Ismaelův, jež nás hrozně pronásledují a kteří vymýšlejí způsoby jak nás zranit a ponížit. … Žádný národ nikdy neublížil více Israeli. Nikdo se jim nerovná v našem ponížení a pokoření. Nikdo není schopen přemoci nás tak jako oni.⁹⁴

Maimonidův názor na muslimy byl očividně jasně negativní. To vzhledem k jeho zkušenostem s Almohády není nic překvapivého. Poněkud zvláštní ovšem je, že tento názor alespoň částečně nezměnila Maimonidova zkušenost z Egypta, kde sám dosáhl vysokého postavení, uznání a bohatství, což poněkud nekoresponduje s obsahem jeho dopisu.

8.2 Nucené konverze židů

Situace ohledně nucených konverzí se stala velkým problémem mezi židovským obyvatelstvem a hlavně učenci. Byla zde totiž otázka, jak se k ní postavit. Na jednu stranu se jednalo o zřeknutí se a zradu své víry a tudíž jistě nepochybně i svých předků a původu. Ale na druhou stranu si tímto aktem mohli zachránit život a i když by formálně vyznávali islám, soukromě tajně mohli dál vyznávat judaismus a nemálo to tak jistě dělalo. Navíc takto spíše mohli zachovat tradici židovské víry, i když s obtížemi, než když se nechali zabít. Dá se předpokládat, že z židovských konverzí k islámu v této době, bylo falešných poměrně dost, ne-li většina. Příkladem je právě zmíněný Maimonides, který se rozhodně ani po své nucené konverzi nestal vnitřně muslimem. Nucené konverze se navíc obecně zdají být jevem častějším u židů než křesťanů, i když jedním z důvodů bude jistě fakt, že křesťanů zde mnoho nebylo, neboť mohli před útlakem utéct na sever na křesťanské území. Židům se azyl hledal o poznání obtížněji.

Při četnosti tohoto jevu, bylo nutné se s ním nějakým způsobem věroučně vypořádat. Přece jen v dané situaci jej nešlo jednoduše odmítnout jako nepřípustné odpadlictví. Zabývali se jím četní učenci, mezi nimi právě i Maimonides, neboť s ním měl bohaté zkušenosti a to dokonce i na vlastní kůži. Patřil mezi ty, kteří se snažili tento jev ospravedlnit. Podle něj židé musí raději trpět a zemřít než přijmout křesťanství, ale k islámu je-li to nutné, konvertovat mohou, aby přežili. Židé totiž islám považovali za podobný monoteismus jako judaismus, ale tuto podobu již neviděli u křesťanství, ať již šlo o nařízení a zákazy nebo některé teologické otázky. Což nám může dobře ilustrovat fakt, že v křesťanských zemích se falešná konverze nevyskytuje, a to byl zde útlak židů ještě větší.⁹⁵

Násilné nucení ke konverzím a vysídlování mělo však několik negativních dopadů i na samotné Almohády. Mnoho učenců utíkalo to jiných zemí nebo dokonce volilo smrt. Tyto ztráty samozřejmě oslabovaly zdejší vědeckou komunitu. Je sice pravda, že Almohádé bohatě podporovali muslimské učence a jejich věda a filozofie za vlády této dynastie zažívá zlaté časy, ale přece jen potenciál židovských učenců také nebyl nikterak malý. Jejich útěky dokonce navíc posilovaly vědecké zázemí ostatních států. Co však pro běžný chod státu může být podstatnější, se zmenšujícím se počtem židů se také zmenšoval příjem z džizji a ta tvořila nemalý příjem státní pokladny. Navíc nesmíme zapomínat, že židé a konec konců i křesťané často vykonávali povolání, které nikdo jiný dělat nechtěl. Na toto ovšem vládnoucí dynastie příliš nereagovala, naopak ve svých perzekucích pokračovala.

9. Závěr

Období 11. – 13. století znamenalo výraznou změnu na území Pyrenejského poloostrova a severní Afriky, tzv. Maghribu. Jednalo se nejenom o změny politické, ale co je již méně známé, především o změny náboženské. V Maghribu v 11. století existovalo množství židovských komunit, žijících obvykle ve městech. Největší z nich byla ve Fezu, který byl také centrem židovské vzdělanosti. Ovšem i přes relativně poklidné soužití židů a muslimů se objevovaly akty násilí, především masakry, které však mají spíše ojedinělý charakter. Křesťanská komunita se v této době v Maghribu v důsledku muslimské invaze, již téměř nevyskytovala. Situace ve Španělsku, tedy v období tzv. taifských království, byla obdobná. Židé žili prakticky na celém území al-Andalusu. Jejich nejvýraznější centra byla v Granadě, a v nedaleké Luceně, jež se svou ješivou byla také centrem židovské vzdělanosti. Rozvíjela se především židovská věda a filosofie, která zažívala jeden ze svých zlatých věků. Můžeme říci, že hlavním rysem mezináboženského soužití byla tolerance. Židům nebylo bráněno ani ve vyznávání svého náboženství nebo ve výkonu povolání, důkazem může být Samuel ibn Nagrela a jeho syn Josef, kteří se stali oba vezíry granadského muslimského vládce. Ovšem i v této relativně tolerantní době se objevují problémy. Nejhorší protižidovskou událostí byl tzv. granadský masakr roku 1066. Toto však byl ojedinělý a výjimečný incident. Křesťané se také těšili stejné výše naznačené míře tolerance. I oni žili po celém Španělsku, převážně ve velkých městech a nebylo jim bráněno ve vyznávání svého náboženství ani výkonu povolání.

S příchodem Almorávidů se však situace mění. Byli to vyznavači rigorózní formy islámu, což znamenalo problematické soužití s jinověrci. I přes zhoršení životních podmínek v Maghribu stále zůstávaly židovské komunity s centrem ve Fezu. Ovšem již nemohly vznikat komunity v nových městech. Taktéž rozvoj židovské učenosti je značně omezen. Ze začátku almorávidské vlády se zde nacházeli pouze křesťané, kteří sloužili v muslimském vojsku. Ti tvořili důležitou a elitní část almorávidské armády. Podobná situace nastala i ve Španělsku, ve společnosti převládala netolerantní až nenávistná nálada, židé a křesťané byli ponižování. Objevily se přísnější nařízení, jinověrci však dál i přes jisté problémy mohli vyznávat svoje náboženství. Také se objevily první represe. Násilné konverze židů byly však spíše ojedinělým a ne striktně vynucovaným jevem. I přes útlak židé dál žili ve svých komunitách a k emigracím docházelo pouze v malém měřítku. Větší míra perzekucí však postihla místní křesťany, došlo dokonce k jejich systematickému vystěhování ze Španělska do Maghribu. Díky čemuž tam na krátký čas můžeme nalézt jejich komunity.

Situace není o mnoho lepší ani po nástupu Almohádů k moci. V Maghribu jsou židé nuceni k násilným konverzím pod pohrůžkou smrti. Dochází tak k velkému množství emigrací a také k páchání masakrů. V podstatě všechny židovské komunity byly zničeny. I křesťané byli nuceni k násilným konverzím. Taktéž víme, že i v této době zde křesťané stále sloužili v almohádské armádě. Na konci jejich vlády došlo již k stálému vymizení křesťanské komunity ze západní části Maghribu. Stejnou situaci můžeme nalézt i ve Španělsku, došlo k zpřísnění nařízení ohledně jinověrců, kteří byli stále ponižováni. Židé byli i zde postaveni před volbu konverze nebo smrti. Docházelo tudíž k hromadným emigracím. Byly zničeny takřka všechny židovské komunity a v této době prakticky na čas dochází k vymizení židů z Pyrenejského poloostrova, nicméně jejich počet se zase brzy obnovil. Vzhledem k předchozímu nucenému vystěhovávání se v době vlády Almohádů křesťané na jejich španělském území v podstatě nevyskytovali.

10. Seznam literatury

Pramenná literatura