Masarykova univerzita

3.4 Administrativa Ronalda Reagana

3.4.1 Strategie „roll back“ na afghánském bojišti a zapojení Saúdské Arábie

Blízkovýchodní region byl Reaganovou vládou po celou dobu nahlížen v perspektivě Studené války jako oblast soupeřících zájmů dvou ideologicko-vojenských bloků kapitalistického Západu a komunistického Východu. K americkým strategickým zájmům tradičně patřilo zajištění nepřerušovaného toku ropy ze Zálivu a zvýšení schopnosti amerických vojsk operovat v regionu. Ve svém proslovu roku 1981 americký ministr zahraničí Alexander Haig dokonce připustil možnost použití vojenské síly na zajištění dodávek ropy. (Palmer 1992: 113).¹⁰

Regionu Blízkého východu se dotýkala obecná národně-bezpečnostní strategie schválená prezidentem Reaganem v květnu 1982 v podobě National Security Decision Directive (NSDD) 32. V souvislosti s oblastí jihozápadní Asie, kam se počítal i Arabský poloostrov a Perský záliv, se zde hovořilo o podpoře rozvoje vyrovnaných a samostatných spřátelených sil v regionu a pomoci určitým klíčovým státům kvůli jejich roli v regionálních krizových situacích. Spojené státy však měly zůstat primární vojenskou silou, jež byla schopna čelit potencionální přímé hrozbě Sovětského svazu.

Bezpečnost jihozápadní Asie byla dle této direktivy neoddělitelně svázána s bezpečností Evropy a Japonska, a proto byla vnímána jako životně důležitá pro obranu Spojených států. Hlavním vojenským cílem v této oblasti mělo být rozšíření odstrašení pomocí zlepšení globální schopnosti nasadit a udržet vojenské síly. V případě útoku měl být Sovětský svaz konfrontován s pravděpodobností konfliktu se Spojenými stáy a hrozbou další eskalace. (White House 1982).

Oblastí primárního významu pro Reaganovu vládu mimo Perského zálivu bylo na prvním místě afghánské bojiště, kde měli oba dva spojenci mimořádnou příležitost utkat se se sovětskými vojsky tváří v tvář. Klíčovou úlohu pro konečný úspěch celé afghánské války měla sehrát právě Saúdská Arábie, která poskytovala muslimským povstalcům zásadní ekonomickou a vojenskou pomoc pod vedením ředitele saúdské tajné služby Turkí al-Fajsala a za plné podpory americké CIA. William Casey, tehdejší ředitel CIA, byl po celé období častým návštěvníkem Rijádu a Islámábádu, aby zajišťoval podporu obou stran pro vedení tajných afghánských operací.

Na rozdíl od podpory protivládních povstalců v Nikaragui byl tomuto úsilí nakloněn i Kongres, který jen v letech 1982-1983 zvýšil vojenskou a ekonomickou podporu Pákistánu, hlavní základně v boji proti Sovětskému svazu, na čtyřnásobek do výše 461 mil. USD. V roce 1985, kdy se Reaganova vláda rozhodla spustit frontální útok na sovětské pozice, spolykaly afghánské operace plnou polovinu rozpočtu CIA. Když Casey toho samého roku přicestoval do Rijádu, podařilo se mu přesvědčit tamější představitele, aby navýšili svůj příspěvek z 75 na 100 mil. USD. Systém o vzájemném dorovnávání pomoci dohodnutý Zbigniewem Brzezinskim v roce 1979 tak velmi spolehlivě fungoval i za Reaganovy administrativy. Mezi lety 1981 až 1986 se společná americko-saúdská podpora zdesetinásobila z původních 120 mil. USD až na 1,2 mld. USD. Tyto tajné fondy byly používány zvláště na nákup zbraní a logistickou podporu operací. Je třeba však vzít v úvahu, že mimo oficiální fondy existovaly navíc fondy privátní v podobě náboženských institucí a nadací, které představovaly minimálně stejně mohutný zdroj financí. (Bronson 2006: 169-173).

Při příležitosti společného setkání s králem Fahdem ve Washingtonu v únoru 1985 prezident ocenil saúdskou pomoc afghánským uprchlíkům a vyjádřil společné hluboké morální pobouření nad pokračujícím násilím a masakrováním, které se dělo v Afghánistánu. Dále vyjádřil společný závazek, že občané západních demokracií a muslimského světa by měli stát společně v odporu proti těm, kteří uvalují diktaturu na celé lidstvo. (Reagan 1985).

V březnu Reagan schválil další národně-bezpečnostní direktivu 166 reagující na zesílenou sovětskou ofenzivu v Afghánistánu přímo nařízenou novým generálním tajemníkem SSSR Michailem Gorbačovem. Nová direktiva spočívala ve změně strategie z obtěžování na strategii zacílenou na vyhnání Sovětů z afghánského území. Washington se rozhodl pro otevřenou konfrontaci s Moskvou a umožnil dodávky Stingerů, nejsofistikovanějšího amerického ručního raketometu, afghánským mudžáhidům. Od roku 1986 do roku 1987 dodaly USA do Afghánistánu celkem zhruba 900 kusů raket Stinger. Tyto prodeje byly saúdskou vládou vnímány s jistou ironií, když umožnila financování zbraní pro afghánské bojovníky, zatímco jí samé byly Kongresem upírány. Tento druh zbraní se nakonec ukázal jako velmi účinný nástroj proti sovětským vrtulníkům a byl jedním z důležitých faktorů, který ovlivnil průběh války ve prospěch protisovětské koalice. Po těžkých ztrátách na životech a neúnosných vojenských a ekonomických výdajích byli Sověti nuceni v dubnu 1988 podepsat v Ženevě dohodu o ukončení války, což znamenalo definitivní vítězství americko-saúdské koalice nad největším sovětským vojenským podnikem na Středním východě. (Bronson 2006: 175-176).

Společná spolupráce na vedení vojenských operací v Afghánistánu však nebyla jediným příkladem úzkého vztahu obou zemí. Pozornost obou mocností byla již delší dobu upřena i k africkému kontinentu. Zde hrál prominentní úlohu konflikt v Africkém rohu, konkrétně dlouhotrvající válka mezi Somálskem vedeném muslimskou vládou a prosovětsky orientovanou Etiopií. Saúdská podpora měla od konce 70. let většinou podobu finančního krytí ve výši několika stovek mil. USD, za které byly nakupovány zbraně západní či východní provenience a následně se saúdskou pomocí dopravované do Somálska. Saúdská vláda přiměla k pomoci Somálsku stejně jako muslimským povstalcům v Eritreji bojujícím proti centrální vládě v Addis Abebě rovněž Bílý dům. V tomto důsledku navýšily USA v srpnu 1980 ještě za Carterovy administrativy svou vojenskou pomoc Somálsku na úroveň 45 mil. USD výměnou za právo využívat somálská zařízení. O dva roky později nechal Bílý dům letecky dopravit somálské vládě zbraně na podporu jejich boje proti rebelům napojených na Etiopii. Spojené státy rovněž zvýšily částku programu vojenské pomoci (MAP) z 15 mil. na 45 mil. USD ročně, k navýšení došlo i v případě ekonomické a rozvojové pomoci. Washington dále vynaložil 110 mil. USD na modernizaci letecké a námořní základny v Berbeře.

Saúdská vláda rovněž poslala značné množství finančních částek na podporu prozápadních sil v Zairu, Angole (hnutí UNITA) a Súdánu. (Miglietta 2002: 247-248).

Součástí spolupráce však nebyly jen tajné operace s politicko-bezpečnostními cíli ale i vzájemná ekonomická podpora. Spojené státy uvalily obchodní sankce na vývoz technologií pro těžbu ropy a stavbu plynovodů do Sovětského svazu, což sloužilo jak americkým strategickým zájmům, tak současně napomáhalo snižování konkurence pro Saúdskou Arábii. Vývoz ropy do západních zemí totiž pro Kreml představoval velmi důležitý zdroj tvrdé měny tolik potřebný pro financování sovětské ekonomiky a zároveň způsob k vytlačování saúdské ropy ze západních trhů. Oplátkou za tuto pomoc vyžadoval Bílý dům od saúdské vlády protislužbu v podobě nízkých cen ropy na podporu americké ekonomiky a narušení ekonomické stability Sovětského svazu. (Schweizer 1994: 98-99).

3.4.2 Eskalace irácko-íránské války a její vliv na americko-saúdskou spolupráci

Na podzim 1983 se v Bílém domě uskutečnily důležité konzultace v rámci Rady pro národní bezpečnost (NSC) ohledně postupu americké politiky vůči irácko-íránské válce primárně na obranu námořní přepravy, produkci ropy a přepravní zařízení v Perském zálivu. Nejvyšší priorita byla přikládána schopnosti rychlého nasazení sil na obranu klíčových ropných zařízení a přepravních bodů proti leteckým útokům. Dále byla zdůrazněna nutnost použít všech dostupných prostředků pro zajištění průchodnosti Hormuzské úžiny pro mezinárodní přepravu. Tento postup byl schválen prezidentem Reaganem v listopadu 1983 v podobě National Security Decision Directive (NSDD) 114. (White House 1983c).

Další taktika vůči irácko-íránskému konfliktu byla následně rozpracována v NSDD 139 z dubna 1984, nicméně partie týkající se konkrétních vojensko-bezpečnostních opatření zůstávají bohužel stále začerněné. (White House 1984a).

Události na Blízkém východě, konkrétně teroristické útoky na americkou ambasádu a kasárny v Bejrútu v dubnu a říjnu 1983 s několika stovkami obětí a nepřímo i předchozí neúspěšně vedená válka ve Vietnamu, vedly amerického ministra obrany Caspara Weinbergera k formulaci nové vojenské strategie poprvé zveřejněné v listopadu 1984. Jádrem doktríny bylo definování šesti základních kritérií určujících práh, kdy a za jakých podmínek je adekvátní použít vojenskou sílu.¹¹ Na základě zkušeností z předchozích konfliktů dospěl Weinberger k závěru, že předešlé neúspěchy vyplývaly z příliš mnoha vojenských závazků prosazovaných s nedostatečným nasazením a cíli, jež byly příliš vágní a s nedostatečnou politickou podporou. (Jentleson 2004: 177-178).

Válečný konflikt v Perském zálivu splňoval hned několik ze šesti definovaných kritérií. V prvé řadě šlo ze strany americké administrativy o jasně deklarovaný národní zájem o zajištění nepřerušovaných dodávek ropy a bezpečnost zemí Zálivu. Součástí amerického přístupu byl i další z výše deklarovaných Weinbergerových bodů kladoucí důraz na neustálé vyhodnocování vztahu mezi cíli a velikostí a složením vojska, což se promítlo do zvolených strategií. Nejdříve se stala prostředkem na eliminaci íránské hrozby operace Staunch, jejímž cílem bylo zamezení dodávek zbraní íránskému režimu ostatními státy. V momentě, kdy došlo k eskalaci konfliktu v podobě tankerové války, přešel Pentagon na novou strategii reflagging spočívající v ochraně saúdských a kuvajtských tankerů před íránskými útoky. Další kritéria ze strany Reaganovy vlády však úmyslně či neúmyslně naplněna nebyla. Jednalo se o závazek jasného úmyslu zvítězit, jasně definovaných politických a vojenských cílů a především potřebné podpory americké veřejnosti a Kongresu.

Ostrou politickou rozbuškou v Kongresu se stal v únoru 1984 záměr vlády prodat Rijádu balík moderních ručních zbraní v hodnotě 141 mil. USD. Jednalo se o 400 protileteckých raketometů Stinger a 200 dalších ručních raketometů spojených s potřebným výcvikem, podpůrným vybavením a náhradními díly. Kvůli silné opozici Kongresu však musel být tento prodej nakonec stáhnut. (Gwertzman 1984, Long 1985: 66).

Názor řady zákonodárců měla změnit další eskalace irácko-íránského konfliktu v podobě tankerové války. V květnu 1984 reagoval Írán na irácké útoky proti svým tankerům a terminálům zahájením nové protiofenzivy proti kuvajtským a saúdských tankerům dodávajícím ropu Iráku. Následná eskalace začala ohrožovat nejen stabilitu arabských zemí Zálivu, ale i plynulost dodávek ropy ostatním světovým příjemcům. (Long 1985: 67). V červnu došlo ke střetu mezi saúdskými a íránskými leteckými silami, ve kterém saúdská letadla za podpory amerických E-3A AWACS úspěšně odrazila íránský útok, což způsobilo podstatné omezení íránských leteckých operací. (Cordesman 1987: 99).

Po zhoršení situace na bojové frontě v neprospěch Iráku se začaly na straně dotčených arabských států otevřeně angažovat i Spojené státy. Díky těmto okolnostem se také v červnu 1984 podařilo prezidentu Reaganovi prosadit mimo Kongres prodej 200 ručních raketometů Stinger Saúdské Arábii s odůvodněním ohrožení americké národní bezpečnosti v Perském zálivu. Zároveň měl prodej sloužit jako gesto podpory Bílého domu vůči saúdským partnerům. Přesto však stále přetrvával negativní postoj saúdské vlády vůči přímé americké vojenské intervenci, pokud by to nebylo absolutně nutné. (Long 1985: 67).

Na neustále vzrůstající intenzitu bojů v Perském zálivu pak v červnu 1985 reagoval Bílý dům prohlášením, že zajištění svobodné plavby v Perském zálivu bylo chápáno jako životní zájem USA (Rossi 1998: 143), což bylo plně v intencích dříve vytyčené Carterovy doktríny.

V prosinci 1986 požádali představitelé Kuvajtu sovětskou a americkou vládu o ochranu svých tankerů proti útokům z Íránu. Reaganova administrativa se pokusila využít této situace a napravit si svou pošramocenou pověst z aféry Irangate, dostát svým závazkům obrany monarchií Zálivu a zároveň zabránit potenciálnímu proniknutí sovětského vlivu do strategické oblasti. Přes počáteční odpor Kongresu se nakonec vládě podařilo svůj záměr prosadit a v dubnu 1987 byla podepsána smlouva o převlajkování (reflagging) a následně zahájena operace Earnest Will, která umožňovala kuvajtským a saúdským tankerům plout pod ochranou americké vlajky nebo za doprovodu amerických vojenských plavidel. (Kaufman 1996: 144-145).

Vzhledem ke skutečnosti, že se v roce 1987 nevyskytla žádná nová hrozba vůči vývozu ropy z Perského zálivu, zdá se proto pravděpodobné, že hlavní důvod Bílého domu pro souhlas s vojenským doprovodem kuvajtských tankerů byla obava z kladné odezvy Kremlu na kuvajtskou žádost a následná sovětská námořní přítomnosti v této citlivé oblasti. (Kupchan 1989: 597).

Tento názor je v souladu i s vyjádřením samotného amerického ministra obrany Weinbergera, jenž ve svých pamětech uvedl, že Pentagon se velmi silně postavil za poskytnutí americké pomoci kuvajtské vládě, neboť se obával přítomnosti sovětských sil v tomto pro Američany životně důležitém regionu a získání strategické výhody Kremlu oproti USA. Weinberger chtěl podle svých slov rovněž zabránit získání prestiži sovětských sil, což nakonec mohlo vést k navázání přátelských vztahů s ostatními arabskými státy Perského zálivu a možnosti využívání jejich přístavů a základen. (Weinberger 1990: 388-390).

Z důvodu zajištění bezpečnosti amerických lodí eskortujících kuvajtské a saúdské tankery vstoupil Pentagon v jednání se saúdskou vládou o umožnění radarového pokrytí střední a jižní části Zálivu pomocí saúdských letadel AWACS. Po dlouhých a náročných jednáních byla nakonec na setkání v červnu 1987 v Nice mezi Weinbergerem a jeho rezortním protějškem princem Sultánem uzavřena dohoda o poskytnutí včasného varování před íránskými letadly zapojením Saúdské Arábie. Další pomoc poskytnutá saúdskou vládou spočívala v používání jejích zdravotnických zařízení a ukotvení přepravních lodí, které sloužily k umístění amerických vrtulníků a posádek námořnictva a námořní pěchoty. (Weinberger 1990: 406-409).

Washington použil na zajištění bezpečnosti Zálivu svých 11 válečných lodí, čluny a minohledačky s nasazením přibližně 4000 námořníků. (Rubin 1990: 84). Při těchto manévrech, probíhajících v průběhu celého roku 1987 a 1988, se USA nevyhnuly přímé vojenské konfrontaci s Íránem, což mělo za následek zničení dvou íránských ropných plošin a poloviny jeho loďstva. Nasazení amerických jednotek se nakonec ukázalo být zlomovým momentem konfliktu, což nakonec v srpnu 1988 přimělo režim v Teheránu k podepsání dohody o příměří, jímž celá operace pro Washington skončila úspěchem. (Kaufman 1996: 146).

3.4.3 Americké zbrojní dodávky a kauza prodeje systému AWACS

Již v dubnu 1981 se Bílý dům vrátil k nerealizovanému záměru Carterovy administrativy prodat Rijádu balík inovací letecké obrany, který obsahoval 6 tankovacích letadel KC-707, 101 párů palivových nádrží pro letouny F-15, 22 pozemních radarových stanic, 1117 střel vzduch-vzduch AIM-9L Sidewinder, 7 tankovacích letadel KC-135 a především 5 letadel E-3A AWACS. (Mohr 1981a). Tímto rozsáhlým balíkem vojenského materiálu se měla otevřít nová kapitola vzájemných vztahů mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií.

Prodej systému AWACS Saúdské Arábii se však stal jednou z nejohnivějších politických bitev Reaganovy kariéry, již vnímal jako úhelný kámen své politiky podpory blízkovýchodních spojenců.

Z hlediska technického charakteru se jednalo o letecký varovný a kontrolní systém s rozsahem až 320 km, který má schopnost simultánně sledovat letecké a námořní cíle a v nízkých polohách nad jakýmkoliv terénem rozpoznat současně nepřátelská a přátelská letadla. (Airforce Technology 2008). Počítačové zobrazení informací mohlo být přeneseno do systému protileteckých raketových baterií Hawk, čímž se zvyšovala šance na včasné zasažení přilétajících nepřátelských letadel. (Mohr 1981a).

Reagan chápal tento prodej jako způsob, jak posílit vztahy s touto arabskou zemí nejen proto, že bezpečný dovoz ropy byl důležitý pro americkou ekonomiku, ale protože stejně jako Izrael usilovala o zadržování sovětského expanzionismu v oblasti Blízkého východu, což plně odpovídalo vládní koncepci strategického konsenzu. (Ottaway 2008: 50).

Na podporu proponovaného prodeje vyzdvihl prezident v říjnu 1981 neobvykle přímo důležitost Saúdské Arábie varováním, že se nesmí připustit, aby se stala dalším Íránem s narážkou na nedostatečnou podporu poskytnutou Carterovou vládou íránskému šáhovi. Dále vyjádřil americkou připravenost intervenovat kvůli zajištění ochrany ropných dodávek nejen vůči vnější agresi, ale i vůči hrozbě převzetí vlády nepřátelskou silou s úmyslem využít ropu jako zbraň proti Západu.

Pro Rijád byla realizace tohoto projektu důležitá z toho důvodu, že mu měla umožnit dokonalejší monitorování prostoru Perského zálivu s jeho ropnými rafinériemi a zajistit tak včasným varováním obranu proti případnému útoku ze strany Íránu. Pro Washington byl tento prodej výhodný nejen z čistě finančního hlediska, ale rovněž z důvodů logistických, neboť jeho rozmístění přímo v potencionálně ohrožené oblasti zajišťovalo lepší součinnost s americkými vojenskými systémy nasazenými v případě útoku. (Weisman 1981).

Ve prospěch prodeje rovněž hovořil argument, že se tak jednalo o vhodnou náhradu za přímou přítomnost amerických vojsk na Arabském poloostrově, jež byly saúdskou vládou odmítány. Případné zamítnutí návrhu Kongresem mohlo dále přimět Rijád k nákupu podobného britského systému Nimrod, čímž by zároveň USA ztratily nad Saúdskou Arábií významný vojenský vliv. (Mohr 1981a).

Návrh na dodávku systémů AWACS se stal předmětem tvrdé lobbyistické kampaně izraelské a saúdské strany. Saúdští představitelé po konzultaci s Bílým domem vyslali do Washingtonu prince Bandara, syna saúdského ministra obrany Sultána, který nakonec napomohl vypracovat přijatelný kompromis obsažený v potvrzujícím dopise prezidenta Reagana. Ten specifikoval různé podmínky, na jejichž základě měl být prodej schválen zvláště sdílení informací s americkým vojenským personálem a různé záruky proti přenosu této technologie třetím stranám. (Ottaway 2008: 53).

Reagan věnoval pro dosažení schválení maximální osobní nasazení, když se přímo setkal se 44 senátory, aby je přesvědčil o výhodnosti návrhu. Prezident si byl dobře vědom, jak obrovskou důležitost pro obě strany tento prodej představoval.¹² Prezidentův návrh nakonec prošel v říjnu 1981 Senátem těsnou většinou 52 ku 48 hlasů. (Bronson 2006: 160-161).

Byl to velký úspěch pro vládu a prezidenta Reagana osobně, kterému se podařilo i se saúdskou pomocí překonat původně velmi silný odpor většiny amerických zákonodárců. Neocenitelná hodnota těchto zařízení se měla prokázat zvláště během války v Zálivu, kdy celá logistická, komunikační a velící infrastruktura vybudovaná v souvislosti s tímto projektem přispěla k bezproblémovému operačnímu nasazení amerických jednotek na saúdském území.

3.4.4 Vznik amerického velitelství střed a pokračující úsilí o vojenské základny

Dalším důležitým činem, který měl přispět k prohloubení vzájemné vojenské spolupráce, bylo založení společné komise pro vojenské projekty oznámené Casparem Weinbergerem 10. února 1982 na tiskové konferenci v Rijádu. Po velmi náročných a dlouhých jednání dospěly obě strany ke společnému stanovisku, které mělo formalizovat dosavadní vojenskou spolupráci, nicméně přesná náplň činnosti komise v daném okamžiku zveřejněna nebyla. Její členové se měli setkávat jednou ročně a diskutovat společné projekty jako vyhodnocování pětiletých obranných plánů, vojenskou pomoc Saúdské Arábie ostatním arabským státům a monitorování různých vojenských programů (prodej F-15, AWACS ad.). Věrohodnosti celému aktu však ubralo prohlášení saúdského ministra obrany prince Sultána zdůrazňující, že vztah obou národů nebyl založen na spolupráci na poli vojenského úsilí. (Halloran 1982).

Jak již bylo naznačeno výše, došlo v lednu 1983 kvůli zvýšení efektivity a akceschopnosti amerických sil v oblasti k založení Amerického velitelství střed (CENTCOM) pro oblast jihozápadní Asie s ústředím v Tampě (Florida), do jehož kompetence spadal celý Blízký východ včetně střední Asie a východní Afriky. Tomuto velitelství pak byly podřízeny Síly rychlého nasazení (Rapid Deployment Force). (U. S. Central Command 2008). Hlavní náplní velitelství bylo zabezpečit tradiční americké zájmy, jakými byl nepřerušovaný tok ropy na Západ, udržování regionální stability a zabraňování pronikání vlivu SSSR. (Palmer 1992: 115-116).

Základní struktura CENTCOM se v roce 1986 skládala z následujících ozbrojených sil a početního obsazení: a) ústředí (celkem 1 100 osob), b) pozemní síly – 3. americká armáda (celkem 131 000 osob), c) námořní síly (celkem 123 000 osob), d) námořní pěchota (celkem 70 000 osob), e) letectvo – 9. letecká síla (celkem 33 000 osob), f) speciální operační síly (celkem 3 500 osob). Celkový počet všech sil dohromady tedy činil 291 600 osob. (Cordesman 1987: 65).

Americké velitelství střed se tak stalo páteří americké obranné struktury pro Perský záliv, jež však během 80. let čelila mnoha logistickým, kapacitním a technickým nedostatkům. Hlavním důvodem byl odpor států Zálivu vůči přítomnosti amerických pozemních základen v oblasti, což nutilo americkou vládu jednat o umístění svých vojsk se vzdálenějšími státy regionu. Do poloviny roku 1980 se podařilo USA uzavřít dohody s Keňou, Somálskem, Ománem a Egyptem. V Keni se jednalo o leteckou základnu v Mombase, Nairobi a Nanyuki a námořní přístav v Mombase. V Somálsku měly přístup k námořní a letecké základně v Mogadišu a Berbeře. Omán jim umožnil přístup na námořní a letecké základny na ostrovech Seeb a Khasab-Goat. A na egyptském území mohly umístit svá vojska na letecké a námořní základě v Ras Banas a Etzion. Do tohoto věnce základen bylo třeba ještě zahrnout letiště v jižním Turecku a samozřejmě strategickou základnu Diego Garcia v Chagoském souostroví. (Miglietta 2002: 260).

Vzhledem k tomu, že výše zmíněné základny mohly poskytnout operační radius pouze v rozsahu jižní oblasti Perského zálivu, byl přístup k saúdským základnám zvláště v Dhahranu a v Hafr al-Batin naprosto nepostradatelný pro zajištění obrany severní a centrální části Zálivu v momentě napadení ze strany Sovětského svazu, Íránu nebo Iráku. (Cordesman 1987: 69-70).

Saúdská Arábie za celé období Reaganovy vlády nikdy formálně nesouhlasila s poskytnutím přístupu USA ke svým vojenským základnám, což bylo způsobeno zvláště obavou z obviňování arabské veřejnosti z podřizování se diktátu Bílého domu, podpory jeho nejbližšího spojence Izraele a rozpoutávání vojenské konfrontace supervelmocí v Zálivu. Její vláda přesto vždy konzultovala s americkými specialisty použití svých zařízení v případě konfliktu a součinnost saúdské výzbroje a vojenské infrastruktury s americkými jednotkami byla vždy součástí saúdského obranného plánování. Nejvíce se tato připravenost osvědčila v průběhu irácko-íránské války, kdy byla v oblasti nasazena americká letadla a minolovky, a mohly tak být prováděny společné operace. I přes formální nepřítomnost amerických vojsk na saúdské půdě však existovala malá americká jednotka ve společném velícím ústředí v Dhahranu. Na mnoha saúdských základnách bylo dále přítomno i velké množství amerického obslužného personálu. (Cordesman 1987: 66-67).

Určité uvolnění striktního postoje saúdské vlády k přístupu amerických bojových jednotek na saúdské území nastalo během tankerové války v Perském zálivu, jak již bylo dříve poznamenáno. V srpnu 1987 Rijád povolil přistávání a doplňování paliva pro protiponorková letadla a bojová letadla z letadlových lodí v případě nouze či potřeby. Tato dohoda však měla spíše podobu jakéhosi nepsaného „porozumění“ než konkrétní smlouvy ve smyslu formálního dokumentu s podpisy. (Chicago Tribune 23. 8. 1987).

3.4.5 Posílení americké obranné architektury v Zálivu a neúspěšné jednání o F-15

Vláda v Rijádu se během irácko-íránské války nehodlala spoléhat pouze na politickou a vojenskou podporu svého nejmocnějšího spojence, a proto se rozhodla zabezpečit své území prostřednictvím regionálního obranného systému. Hlavním realizátorem tohoto mimořádně komplexního projektu se měly stát opět Spojené státy. Veškeré potřebné informace týkající se tohoto systému byly shromážděny do února 1985, kdy mohlo být přikročeno k vlastní realizaci projektu pod názvem Peace Shield, jež měl bránit saúdské území proti útokům ze Zálivu, Jemenu a oblasti Rudého moře.

Jednalo se o jeden z největších a nejambicióznějších vojenských projektů realizovaný mimo struktury NATO zahrnující řídící, kontrolní a komunikační síť saúdských leteckých sil, která měla být v kombinaci s AWACSem propojena s obrannými systémy ostatních států Zálivu v rámci GCC. Kontrakty uzavřené roku 1985 činily 1,18 mld. USD, nicméně celková hodnota projektu byla odhadována až na 3,7 mld. USD. Na uskutečnění projektu pracoval Boeing Aerospace spolu s mnoha dalšími americkými společnostmi a několika západoevropskými firmami, jež svou práci dokončily na přelomu let 1990-1991. Uzavření smlouvy o Peace Shield přineslo rovněž zásadní změnu v saúdském přístupu k velkým akvizicím, neboť saúdská vláda poprvé zavedla do svých zakázek novou podmínku na doplňující offsetové programy. Všichni zájemci o velké zbrojní kontrakty tak museli od této doby nabízet offsetové projekty ve výši 35 % hodnoty smlouvy zaměřené na vytváření průmyslové infrastruktury.

Výhodou celého systému byla pro USA účinná obrana ropných polí, propojenost se systémy CENTCOM a zároveň vyhnutí se nutnosti vytvořit stálé vojenské základny na území států GCC. (Copley 2006: 1711, Cordesman 1987: 188-191).

Po úspěšném znovuzvolení prezidentem se v únoru 1985 rozhodl Ronald Reagan pro oznámení dlouho zvažovaného záměru prodat Rijádu klíčový balík vyspělých zbraňových systémů pod kódovým označením Peace Sun. Ten se skládal z modernizace 60 stávajících saúdských bitevníků F-15 a nákupu 40 nových strojů, dále 1 620 ks raket AIM-9L/P vzduch-vzduch, 800 ks přenosných raket Stinger, 100 ks protilodních raket Harpoon a 24 vrtulníků Blackhawk UH-60 v celkové výši 3,612 mld. USD. (Jane´s Sentinel 2008: 566, Cordesman 1987: 196-197).

Po jeho zveřejnění se však stal zamýšlený prodej předmětem jedné z nejostřejších politických bitev Kongresu. Vláda v čele s prezidentem Reaganem, ministrem obrany Casparem Weinbergerem a ministrem zahraničí Georgem Shultzem zdůrazňovala především strategický význam prodeje. Opozici vůči prodeji tvořili zvláště proizraelští senátoři a republikáni, kteří se obávali ztráty klíčových hlasů při nadcházejících volbách do Kongresu v listopadu 1986. (Cordesman 1987: 210-211).

Kongres také váhal s posvěcením prodeje kvůli odmítání Saúdské Arábie veřejně podpořit arabsko-izraelský mírový proces, obavám z kolapsu saúdského režimu a z poskytnutí těchto zbraní Organizaci pro osvobození Palestiny. (Bronson 2006: 165).

Při setkání se saúdským velvyslancem princem Bandarem koncem června 1985 ale prezident Reagan odmítl spojitost mezi prodejem tohoto balíku zbraní s veřejnou podporou Saúdské Arábie pro blízkovýchodní mírové úsilí jordánského krále Hussajna. Nicméně zároveň naznačil, že by se schválení zamýšleného prodeje Kongresem usnadnilo, pokud by se král nějakým způsobem mírového procesu účastnil. (Reagan 2007: 338).

Během velmi intenzivních jednání se nakonec saúdští představitelé podvolili dvěma ze třech podmínek, které jim byly americkou stranou předloženy. Rijád souhlasil s realizací prodeje stejných stíhaček F-15 do Jordánska a akceptoval též podmínku, že tento prodej bude finančně krýt. Vyslovil se však jednoznačně proti třetí podmínce, kterou byla podpora jordánské mírové iniciativy. Nakonec kvůli zmatkům, které celé jednání provázely a tvrdé opozici proizraelské lobby, z celého obchodu sešlo a Rijád se nakonec obrátil se žádostí na Velkou Británii. (Cordesman 1987: 212-214).

Tento nerealizovaný projekt prodeje amerických stíhaček F-15 znamenal první vážnou trhlinu ve vzájemné vojenské spolupráci. Saúdští představitelé zklamáni postojem americké administrativy a Kongresu se následující rok úspěšně dohodli s britskou vládou na dodávkách 72 stíhaček Tornado. Tato smlouva měla pro Rijád o to větší hodnotu, že Británie byla ochotná 48 stíhaček vybavit pokročilou avionikou, kontrolou střelby a systémem výzbroje jako bombardéry se schopností pozemních útoků, o což Saúdové usilovali již více než desetiletí. Paradoxem této kauzy bylo, že nakonec díky odporu Kongresu kvůli obavám z ohrožení Izraele se stal pravý opak. Tím, že byl obchod uzavřen s britskou vládou, nepodléhaly tím pádem bitevní letouny žádným restrikcím ve smyslu výzbroje, technologie a jejich umístění, jak by tomu bylo naopak v případě schválení americkým Kongresem. Podle amerického vojenského odborníka A. H. Cordesmana tak ztráta tohoto kontraktu snížila americkou schopnost ovlivňovat saúdskou politiku a vojenské operace a zvýšila teoretickou vojenskou hrozbu saúdských sil Izraeli. (Tyler 1987).

Jak již bylo několikrát zdůrazněno, prodej amerických zbraní měl zásadní význam rovněž z toho důvodu, že USA neměly v 80. letech v Zálivu žádné své stálé základny s výjimkou Ománu, jenž byl vhodný pouze pro obranu Hormuzské úžiny. Výše zmíněné vojenské kontrakty tak měly v prvé řadě zajistit dostatečné vojenské vybavení pro případ konfliktu a součinnost saúdské letecké obrany s americkými silami v CENTCOM. Budovaná obranná infrastruktura měla rovněž sloužit nejen k vlastní obraně Saúdské Arábie a jejích ropných zařízení, ale zároveň k zajištění bezpečnosti celého Perského zálivu. (Cordesman 1987: 22-23).

V dubnu 1986 se administrativa rozhodla využít obsazení iráckého poloostrova Faw Íránem jako záminky pro prosazení prodeje balíku raketových systémů, jež měly sloužit jako symbolická náplast za předtím nerealizovaný prodej stíhaček F-15. Celkový návrh obsahoval 995 kusů střel AIM-9L vzduch-vzduch, 671 střel AIM-9P4 vzduch-vzduch, 100 protilodních střel Harpoon, 200 raket Stinger a 600 dalších raket v hodnotě 354 mil. USD. Schválení prodeje se nakonec stalo otázkou prezidentovy osobní prestiže a po jeho osobní intervenci a intenzivních konzultacích se všemi klíčovými postavami Kongresu se mu nakonec podařilo dosáhnout kýženého výsledku, když návrh prošel v červnu 1986 většinou pouhého jednoho hlasu. (Cordesman 1987: 217-219).

Jako další výmluvný ukazatel míry vzájemné spolupráce může sloužit množství amerického personálu sloužícího v Saúdské Arábii v rámci programu Foreign Military Sales (FMS). V roce 1985 tak pracovalo na vojenských projektech v různých jednotkách celkem 1 637 vládních zaměstnanců, z nichž činila: a) americká vojenská výcviková mise (USMTM) – 187 osob, b) ženijní sbor americké armády (COE) – 519 osob, c) ostatní jednotky – 931 osob. K tomuto počtu je však třeba dále připočítat zaměstnance různých privátních firem pracujících na bázi komerčních vojenských projektů, jichž bylo celkem 4 320 osob. Tyto projekty se pak netýkaly pouze výzbroje, ale v mnoha případech i výstavby vojenské infrastruktury. (Cordesman 1987: 135-136).

Pro zhodnocení významu vojenské spolupráce obou států po téměř celou dobu Studené války nám dobře poslouží následující tabulka.

Tabulka č. 1: Americká vojenská pomoc a vývoz do Saúdské Arábie

(v tisících USD)

	Vojenský vývoz		Vojenská výstavba
Rok	Uzavřené smlouvy	Dodávky	Uzavřené smlouvy	Dodávky
1950- 1975	3 683 100	705 700	6 901 600	663 800
1976	1 826 600	461 400	5 451 500	465 500
1977	1 122 800	1 066 100	589 900	483 900
1978	1 312 200	1 129 200	647 000	1 193 300
1979	5 449 600	940 500	1 021 000	1 193 300
1980	2 954 200	1 124 200	1 590 800	1 457 900
1981	1 042 600	1 435 800	877 400	1 491 600
1982	5 347 300	2 072 800	1 888 200	1 775 600
1983	891 400	3 860 900	716 500	2 153 200
1984	2 840 300	1 950 000	263 000	1 470 800
1985	2 791 400	1 904 200	743 000	901 000
Celkem	29 261 400	16 650 800	20 698 800	13 556 800

Zdroj: Cordesman, Anthony. 1987. Western Strategic Interests in Saudi Arabia, str. 130.
K výše uvedeným údajům je třeba dodat, že Saúdská Arábie zaplatila za téměř všechny dodávky z USA a v letech 1976-1985 neobdržela žádné prostředky z amerického Programu vojenské pomoci (MAP). Celková pomoc v rámci MAP v letech 1950-1975 činila pouze 239 mil. USD. Dále Rijád mimo obranná ustanovení obdržel 1,8 mil. USD v období 1950-1975 a ve stejném období 12,5 mil. USD v rámci mezinárodního vojenského vzdělávání a výcviku (IMET). (Cordesman 1987: 130).

Význam amerických dodávek Saúdské Arábii se ještě zvýší, srovnáme-li ho s ostatními blízkovýchodními státy. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že Írán nedostál svému závazku zaplatit 2 mld. USD za dodané zbrojní dodávky a Izrael s Egyptem usiloval o odpuštění plateb za dodané zbraně, stala se tak Saúdská Arábie větším dodavatelem finanční hotovosti než všechny blízkovýchodní státy dohromady. Úloha Rijádu v přímých zahraničních prodejích je naprosto nesrovnatelná s jakýmkoliv jiným státem a dokonce i regionem. Přímé americké vojenské prodeje Saúdské Arábii v období 1950-1983 představovaly zhruba jednu třetinu z 64 mld. USD všech amerických prodejů státům Blízkého východu, Afriky a kolem Indického oceánu. Rijád rovněž během zmiňovaného období souhlasil se stavebními projekty ve výši 19,873 mil. USD, což tvořilo téměř polovinu stavebních smluv, jež měly USA se všemi ostatními státy dohromady ve výši 22 mil. USD. (Cordesman 1987: 264).

3.4.6 Kontroverze ohledně saúdského nákupu čínských raket CSS-2

V souvislosti se stále se stupňujícím válečným konfliktem mezi Irákem a Íránem se začala saúdská vláda v průběhu roku 1985 intenzivně zajímat o nákup amerických mobilních raket středního doletu Pershing. Saúdská žádost byla Washingtonu vysvětlena obavou ze sovětských raket Scud s prodlouženým doletem až 600 mil používaných oběma stranami. Saúdové usilovali o odstrašující prostředek proti případnému íránskému útoku na jejich ropná pole, Bílý dům se jim však přesvědčit nepodařilo. Vláda v Rijádu se proto obrátila na čínské představitele protože žádný západoevropský stát nevyráběl střely středního doletu a současně nechtěla jednat přímo s Kremlem, což mohlo ještě více poškodit vztahy s Bílým domem. Poté následovalo pět saúdských návštěv Pekingu vedených princem Bandarem, jež měly vypracovat podmínky této tajné dohody.

Jednání a dodávky raket do Saúdské Arábie unikaly pozornosti amerických zpravodajských služeb až do počátku roku 1988, kdy americký náměstek Richard Murphy konfrontoval v březnu prince Bandara se satelitními snímky raketových stanovišť v saúdské poušti. Saúdský velvyslanec to však vysvětlil budováním nového muničního skladu. (Ottaway 2008: 66-72).

Nicméně o dva týdny později uveřejnil Washington Post šokující zprávu, že Saúdská Arábie tajně nakoupila od Číny balistické střely země-země CSS-2 s údajným dosahem až 1950 námořních mil schopnými zasáhnout všechny sousedy Saúdské Arábie včetně Izraele. Král Fahd neprodleně zaslal vysvětlující dopis do Bílého domu, ve kterém ujišťoval o jejich použití pouze ke konvenčním účelům, což však obavy amerických představitelů příliš nerozptýlilo, neboť kvůli své značné nepřesnosti sloužily primárně jako nosiče jaderných náloží.

Akvizice čínských raket CSS-2 porušila hned několik nepsaných pravidel v rámci americko-saúdských vztahů. Saúdská vláda o zamýšleném nákupu předem neinformovala a chovala se, jako by se zapojila do šíření jaderných zbraní. Bylo rovněž poprvé v její historii, kdy byla ochotna vejít v seriózní jednání o dodávkách zbraní s komunistickou zemí. (Bronson 2006: 188-190).

Odhalení tajných dodávek čínských raket významně narušilo vztahy na nejvyšší úrovni a prezident Reagan dal Saúdům tři možnosti na výběr: vrácení raket zpět Číně, jejich dočasné rozebrání a jednání o jejich použití a nebo povolení amerických inspekcí odpalovacích zařízení. Nakonec se však celou roztržku podařilo zahladit diplomatickou cestou. (Ottaway 2008: 72-74).

Tato kauza znovu vyplula na povrch v momentě, když v květnu 1988 Bílý dům oznámil záměr prodeje podpůrného programu pro saúdskou letku AWACSů v hodnotě 350 mil. USD a bojových vozidel Bradley za 500 mil. USD. Mezitím však Rijád přerušil diplomatické vztahy s Íránem a zavázal se k podepsání smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Toto prohlášení bylo chápáno jako zásadní změna postoje, neboť až dosud saúdská vláda vždy podmiňovala svůj podpis stejným závazkem ze strany Izraele, což židovský stát až do současnosti opakovaně odmítá. (West 1988).

V těchto událostech tak můžeme spatřovat první záblesk úsilí saúdské vlády o diverzifikaci svých dodavatelů zbraní, která se měla ještě více zintenzivnit v 90. a následujících letech.

Období Reaganovy administrativy z hlediska intenzity vojenské kooperace a množství vojenských kontraktů patřilo nesporně k nejdůležitějším v celé dosavadní historii vzájemných vztahů. Ohnivé politické bitvy, kterými musela každá žádost o prodej zbraní projít v Kongresu, však do jisté míry erodovaly koherenci americko-saúdských vztahů. Neustálé veřejné tahanice vedly saúdské představitele k pochybám o upřímnosti amerického dlouhodobého závazku vůči jejich teritoriální integritě. Nicméně mimo zorné pole veřejných debat probíhala vysoká míra spolupráce v podobě přísně tajných operací, na kterých se obě země podílely ve vzájemném tandemu jako nikdy předtím. (Bronson 2006: 167).