První století dějin misie Jednoty bratrské Dana Skydánková poděkováNÍ
Yüklə 450,09 Kb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- Pět pozoruhodných událostí, 1733 - 38
GRÓNSKO, 1733 - 1774Počátky Situace v Grónsku byla kritická. Při návštěvě na královském dvoře v Kodani uviděl Zinzendorf dva malé chlapce, které pokřtil misionář Hans Egede. Deset let (1721-31) jakoby házel hrách na stěnu. Aby mohl být v úzkém kontaktu s Eskymáky, vzal svou manželku a rodinu a postavil si mezi nimi dům, připravil eskymácký katechismus a gramatiku a za pomoci svého syna namaloval obrazy představující stvoření, pád člověka, ukřižování, zázraky uzdravení, vzkříšení a soudný den. Ale přes veškerou snahu nezískal jediného opravdového obráceného. Právě v tuto chvíli se v Kodani objevil Zinzendorf. O pár týdnů později vyprávěl celý příběh v Ochranově. A jako příběh Antonína Ulricha vzbudil nadšení u Leonarda Dobera, příběh Hanse Egedeho vzbudil nadšení v Matěji Stachovi. Tento mladý emigrant z Moravy se rozhodl, že kde Egede neuspěl, pokusí se on. Po několik týdnů uchovával své naděje v tajnosti, ale potom slyšel na shromáždění Doberův dopis a brzy nato vylil své srdce příteli Frederiku Böhnischovi. "Cítím to samé jako ti dva muži, kteří napsali ten dopis, ale má touha je jít k pohanům v Grónsku." Böhnisch odpověděl: "Jako bys mi bral slova z úst. Já cítím úplně to samé!" Dlouhých osmnáct měsíců museli tito dva nadšení mladíci odolávat všemožné kritice a protivenství. Nakonec však starší ustoupili, a protože Böhnisch již byl jinak zaneprázdněn, byli vybráni tito tři muži: Matěj Stach, jeho bratranec Kristián Stach a jako vedoucí expedice Kristián David. 19. ledna se tito tři muži vydali pěšky do Kodaně. Přes varování dánského krále byl Egede stále v Grónsku a tito muži nebyli vysláni jako misionáři Jednoty bratrské, ale jako jeho pomocníci. V Kodani se dozvěděli, že se Kristián VI. rozhodl poslat do Grónska ještě jednu loď, která měla z Grónska odvézt poslední vojáky, takže jak Egede, tak oni budou naprosto bez vojenské ochrany. Slyšeli také, že v Grónsku není vhodný stavební materiál a tak byli rozhodnuti vykopat v zemi díru a bydlet v ní. Když to však uslyšel královský komoří, dal jim padesát tolarů, aby mohli nakoupit potřebný materiál a vzít si ho sebou. Nakonec dostali tolik finančních darů, že do Grónska odjížděli plně vybaveni. 20.května zakotvili v Godhaabu, Egede je srdečně přijal a slíbil, že je naučí grónsky. Svůj nový domov nazvali Nový Ochranov. Brzy zjistili, že Egede ve svých zprávách vůbec nepřeháněl. Jeden Eskymák jim ukradl rukopis, někteří s nimi odmítali mluvit a někteří jim dokonce říkali, že čím dřív odejdou, tím lépe. Jako mnoho ostatních pohanů si mysleli, že jsou nejlepším národem na světě. Ostatním říkali kablunat - barbaři - a sebe nazývali inuit - lidé. Jejich samolibost ale nebyla úplně neopodstatněná. Málokdy se hádali, nikdy nekleli, sotvakdy mezi nimi byla spáchána vražda, a protože toho nevěděli moc o vaření piva, tak se málokdy opíjeli. Spory se většinou neuspořádávaly pěstí, ale jazykem. Každý na účet druhého zazpíval komickou písničku, a kdo měl urážlivější poznámky, toho obecenstvo prohlásilo za vítěze. Většina mužů byla věrných svým ženám. A o staré lidi, kteří se už o sebe nemohli postarat sami, pečovaly jejich děti. O náboženství se příliš nezajímali. Podle nejpřemýšlivějších Eskymáků musí být nějaký Stvořitel. A protože je svět plný dobrých věcí, musí být laskavý. Protože je zde také bolest, musí existovat zlí duchové. A protože se všichni bojí budoucnosti, musí být něco po smrti. Na druhou stranu velkého stvořitele nikdo neviděl a nikdo, kromě angekoků - jejich kouzelníků - toho o něm moc neví. Angekokové nebyli jen teologové a morální učitelé, ale protože měli kontakt s duchem Torngak, měli také zázračnou moc. (5/57-65)
Prvních pět let kázali misionáři, stejně jako Egede, bez výsledků. Během těchto let však měli několik poučných zkušeností, a každá z nich pro ně byla důležitou lekcí pro budoucnost. Hádka s Egedem Vina byla z části na Kristiánu Davidovi a částečně na jistých "lovcích herezí". Ještě když byli bratři v Kodani, vznikla pomluva, že jejich víra není úplně v pořádku. Dokonce napsali Egedemu dopis, který došel stejnou lodí (Caritas), kterou připluli i misionáři. Proto byl vůči svým novým pomocníkům již od začátku nedůvěřivý. V dopisu byli popsáni jako pietisté. To slovo v něm vyvolalo obavy a přímo se jich zeptal, jaký je jejich pohled na ospravedlnění vírou. A Kristiám David udělal velkou chybu. V Ochranově se za své zásluhy těšil velké úctě. Zinzendorf mu dokonce říkal "moravský Mojžíš". A nyní, mírně nabubřelý pocitem své vlastní důležitosti, sepsal podrobné pojednání, ve kterém vysvětlil - k Egedeho nevýslovné hrůze - že zatímco víra může být výborná věc, bez přísné morální kázně, je horší než neužitečná. (Za tento počin Zinzendorf Davida přísně napomenul.) Tito dva muži však každý patřil k jiné myšlenkové škole. Egede byl evangelikální protestant. Kristián David byl spíše etický učitel. Egede kladl hlavní důraz na Pavlovy epištoly; Kristián David na kázání na hoře. Marně se Egede snažil o usmíření. Ale potom se přihodilo něco, co okamžitě ukončilo jejich spor.
Mezi pasažéry na palubě Caritas byl malý eskymácký chlapec jménem Karel; ten nyní zemřel na neštovice. Během následujících devíti měsíců se epidemie velkou rychlostí rozšířila po celém západním pobřeží Grónska. Odhadovaný počet mrtvých byl dva tisíce. Utrpení bylo hrozné. Z nějakého důvodu puchýřky nepraskaly; většina pacientů trpěla jak žízní, tak bolestí a na pokraji šílenství se raději probodli harpunou, vrhli se ze srázu do moře a zemřeli proklínajíc Boha i misionáře. Jedna stará žena říkala, že Hans Egede vzal Karla sebou do Dánska, proto on a jeho kolegové byli příčinou těchto potíží. To však nebyla pravda; Karla odvezli do Kodaně obchodníci. Misionáři za to tedy nenesli žádnou zodpovědnost. Toto neštěstí mělo na všechny misionáře nádherný účinek. Jakmile se k jejich uším donesl hlas trpících, zapomněli na své teologické disputace; Egede i bratři vytvořili ze svých domovů nemocnice. Bok po boku se plahočili sněhem, navštívili stovky nemocných v jejich chýších, pohřbívali mrtvé a vyprávěli o zmrtvýchvstalém Kristu umírajícím. Tak se Egede i bratři naučili, že přestože jsou mezi nimi teologické rozdíly, mohou spojit ruce v křesťanské práci. Ještě tři roky spolu pracovali v dokonalé harmonii. Egede potom, úplně vyčerpán, odešel zpátky domů (29. července 1736) a stal se ředitelem dánské Misijní univerzity. Jeho posledním přáním bylo, aby mu bratři odpustili jeho chyby. Mezitím však ani on ani bratři neviděli ani záblesk naděje. Jakmile epidemie ustala, vrátili se do Godhaabu uprchlíci, kteří ho s hrůzou opustili. Ale ani u nich nebyla jediná známka vděčnosti. Dokud se mluvilo o tuleních, s radostí naslouchali, ale jakmile přešla řeč na náboženství, reagovali buď netečností, nebo utekli. Historická smlouva Na této události závisela celá budoucnost misie. Ke konci prvního roku v Grónsku se Kristián David a Kristián Stach vrátili domů. Brzy na to nastoupili na jejich místa Frederik Böhnisch a Jan Beck. Věděli, že bez vytrvalosti grónská misie zanikne. Sepsali proto 6. března 1735 "Smlouvu tří bratří":
Tak bylo rozhodnuto, že ať se jim bude dostávat podpory z Evropy nebo ne, zůstanou na svých postech. Každý z nich se této smlouvy pevně držel. Tím byla misie ustavena na pevném základě. Cesta Matěje Stacha Aby se více přiblížil lidem, navštívil Stach r. 1737 několik ostrůvků na jih od Nového Ochranova. V kapse měl verše z Písma, které přeložil Egede. Cítil se jako doma. Spal v jejich špinavých chýších, jedl jejich mastné jídlo a oni si ho tolik oblíbili, že ho pozvali, aby se připojil k jejich smyslným tancům. Jakmile však začal mluvit o duchovních věcech, vyprskli smíchy. Jednoho deštivého dne mu řekli: "Jdi a modli se, ať tvůj Bůh dá hezké počasí." "To není třeba," odpověděl Matěj, "Raději se modlete za milost pro své duše." "Ale my pro své duše milost nepotřebujeme, duše tvého lidu jsou možná nemocné, ale naše jsou v pořádku." Matěj z kousku papíru přečetl: "Hledejte to, co je nad vámi ... a ne pozemských věcí." (Kol 3,1) "Ale proč?" Nadarmo jim říkal, že mají nesmrtelné duše a ta, pokud se neobrátí, bude hořet ve věčném ohni. "Jestli je Syn Boží tak strašný, tak nechci jít k němu do nebe." "Chtěl bys jít do pekelného ohně?" "Ne, tam také nepůjdu. Zůstanu tady, na zemi." Nezáleželo na tom, jakou metodu použil; vždy se před ním zavřely dveře. Když četl z Písma, napodobovali ho; když vyučoval, pošklebovali se; a když se modlil, začali hrát na své bubny. Když zpíval, oni skučeli; když mluvil o Bohu, posmívali se; když jim vyprávěl evangelium, odpověděli příběhy svých kouzelníků. Se znaveným srdcem se vrátil do Nového Ochranova. I tam se jeho přátelé snažili marně. Někdy byli dokonce zbiti a kamenováni. Téměř se zdálo, že Eskymáci jsou beznadějní. Obrácení Kajarnaka, 2. června 1738 Jan Beck byl několik týdnů zaneprázdněn překladem Evangelií. Jednoho letního večera byl sám a pracoval. Na stole ležela jeho Bible a rukopis. Když zvedl oči, uviděl u dveří stanu stát několik Eskymáků. Mezi nimi byl mladík, který se jmenoval Kajarnak. Někdo se zeptal: "O čem je ta knížka?" Jan Beck přečetl několik veršů a potom začal vysvětlovat. "Víte, že máte věčné duše?" "Ano," odpověděli. "Víte, kam půjdou po smrti?" "Nahoru do nebe," odpověděli někteří. "Hluboko dolů," říkali jiní. "Víte, kdo učinil nebe a zemi a každou viditelnou věc?" "Ne, ale musel to být nějaký velký a bohatý pán." Jan Beck, stejně jako Egede před ním, pokračoval ve výkladu dogmatické teologie. Potom v náhlé inspiraci vzal poslední stranu svého rukopisu a začal číst. Přišel k Matoušově popisu modlitby v Getsemane. Při těchto slovech se Kajarnak s náhlým výkřikem vrhl ke stolu, oči mu zářily a hlas se chvěl. "Cože? Řekni mi to ještě jednou, abych byl také spasen." Se slzami radosti, stékajícími po tvářích, vyprávěl Jan Beck pašijní příběh. Před západem slunce se vrátili Stach a Böhnisch. Někteří Eskymáci je požádali, aby je naučili se modlit. Kajarnak byl hluboce zasažen. Dogmatická teologie ho zanechávala chladným, ale příběhy z Getsemane a Kalvárie ho uchvátily a proměnily. Následujícího roku byl 30. března 1739 veřejně pokřtěn jako první ovoce grónské misie. Několik měsíců po jeho obrácení to však vypadalo, jakoby do Grónska vtrhl sám satan. Jeden mladý muž se pokusil unést Annu Stachovou, v Kanjeku se lidé opili do bezvědomí, na jiném místě jeden mladý muž svázal svou matku do pytle a pohřbil ji zaživa, a nakonec nějací zoufalci pobodali Kajarnakova švagra a shodili ho z útesu. Kajarnak musel utéct do bezpečí na jih. Misionáři s ním však byli více než spokojeni; pořádal modlitební shromáždění a pomáhal jim při práci na překladu. (5/65-72) Změna k lepšímu 1740 Změna metody Právě když byli bratři v Grónsku nejvíce zoufalí, začal hrabě Zinzendorf kázat svou teologii "krve a ran". Ondřej Grassman, který přijel jako inspektor, nyní přinesl tuto teologii do Grónska. Bratři změnili způsob kázání, ne jak bychom si mysleli, díky Kajarnakovi, ale protože byli přesvědčeni Grassmanovými argumenty. Grassmanovou návštěvou začala nová éra grónské misie. Dříve bratři kázali abstraktní teologickou doktrínu, ale nyní přijali živou metodu vyprávění. Dříve vedli rozpravy o pádu člověka a plánu spasení, nyní podrobně vyprávěli velikonoční příběh. Sami Eskymáci si brzy všimli toho rozdílu. Nad příběhem Adama a Evy se jen divili, nad příběhem o trnové koruně plakali. Jan Beck ve svém dopisu Zinzendorfovi napsal: "Od nynějška nebudeme kázat nic jiného, než lásku zabitého Beránka." Organizace Jakmile Eskymáci začali činit pokání, postřehl Ondřej Grassman, že přišel čas ustanovit v Grónsku církev. Nejprve sebou vzal Matěje Stacha do Marienborn ve Wetterau a nechal ho ordinovat na presbytera. Potom všichni misionáři Jednoty obdrželi od dánského krále zmocnění křtít, oddávat a vysluhovat Večeři Páně (12. prosince 1741). Když se Matěj vrátil do Grónska, zorganizovali bratři Nový Ochranov jako osadu Jednoty bratrské. Hlavním důvodem bylo, že kdyby se jim podařilo přesvědčit věřící, aby žili společně v jedné vesnici, mohli by lépe dohlížet na jejich duchovní život. Eskymáci radostně souhlasili a Nový Ochranov se stal kvetoucí osadou. Podle Zinzendorfova vzoru zformovali své věřící do skupinek a tříd, učili děti prostřednictvím katechismu a jednou za měsíc, v den modliteb za misii, dávali svým lidem úplné zprávy o misijní práci v dalších zemích. V pravý čas byla zavedena další zlepšení. Na vlastní žádost obrácených byl postaven kostel, potom následovaly domy pro svobodné muže a ženy. Shromáždění se nyní konala každý den. V šest hodin ráno bylo shromáždění pro ty, kdo již byli pokřtěni, v osm hodin krátké shromáždění pro celou vesnici, v devět hodin se děti učily katechismus a potom šly do školy a večer byly bohoslužby s kázáním. Nejvýznačnějším z pomocníků Matěje Stacha byl Jan Sörensen. Příběh o tom, jak byl povolán do Grónska, se v Jednotě stal velmi známým. Jednoho dne roku 1746 se v Herrnhaagu ve Wetterau setkal s Zinzendorfem. "Chtěl bys sloužit svému Spasiteli v Grónsku?" zeptal se ho hrabě. "Tady jsem, pošli mě," odpověděl mladík. O Grónsku nikdy před tím nepřemýšlel. "Ale tato záležitost je neodkladná," řekl Zinzendorf, "potřebujeme někoho okamžitě." "Dobře," řekl Sörensen, "když dostanu nové boty, můžu začít dnes. Můj starý pár už je úplně sešlapaný a jiné nemám." Zinzendorf tedy boty koupil, Jan se vydal na cestu a o několik týdnů později dorazil do Nového Ochranova. Jeho příjezd vedl k novému hnutí. Pracoval nejen jako zedník, tesař, kovář a prodavač, ale také jako ředitel pracovního oddělení. Pod jeho dozorem byla zavedena užitečná zlepšení. Byly zavedeny starobní důchody, byl navržen systém pojištění, vdovy a sirotci byli umístěni do péče rodin a bratři dokonce přijali zákon, že všichni šiřitelé pomluv budou vyloučeni ze shromáždění pokřtěných. Bratři se stali populárními pro své služby spravedlnosti a náboženství; Nový Ochranov byl brzy přelidněný. Systém osad byl tak úspěšný, že byly založeny další dvě vesnice dále na jih - Lichtenfels (1758) a Lichtenau (1774). První název znamená Skála světla, t.j. světla evangelia; druhý znamená Louka světla, t.j. louka osvětlená evangeliem. Tyto tři osady se staly základem misie v Grónsku. Za tuto metodu práce byla Jednota chválena i haněna a musíme přiznat, že měla své výhody i nevýhody. Na jednu stranu se Eskymáci naučili být dobrými křesťany, ale na druhou stranu byli příliš závislí na misionářích. Měli bychom ještě zmínit jednu událost z roku 1747. Tehdy se Matěj Stach vydal spolu s pěti Eskymáky na velkou cestu. Nejprve navštívili Ochranov v Sasku, kde dva z Gróňanů zemřeli. Odtud odešli do holandského Zeistu, odkud se plavili do Londýna, kde Stach představil své obrácené královské rodině. Tato návštěva vzbudila zájem, který potom o několik let později pomohl při zakládání dalších misií. Po tomto rozhovoru pokračoval Matěj Stach trpělivě ve své práci dalších dvacet čtyři let. R. 1771 odešel na odpočinek a poslední roky svého života strávil v Bathabaře v Severní Karolíně. (5/72-77)
1.listopadu 1735 byla vyslána další skupina, v čele s Davidem Nitschmannem, který byl v březnu ustanoven biskupem všech zahraničních kolonií. (5/78-79) Na lodi se setkali s Johnem Wesleym, který byl do Ameriky vyslán kázat evangelium Indiánům. Čím více zkoumal chování bratří, tím více si byl jist, že to jsou nejlepší křesťané, se kterými se kdy setkal. Ve svém deníku si poznamenal, že to jsou ti nejjemnější a nejstatečnější lidé, jaké zná. Zadarmo pomáhali s prací na lodi, dokázali snést políčky bez hněvu, a když se loď zmítala v bouři, byli statečnější než sami námořníci. Všichni cestující křičeli strachy, ale oni klidně zpívali duchovní písně. Ani jejich ženy a děti se nebály zemřít. Wesley byl hluboce zasažen. Se vší svou zbožností mu stále chybělo něco, co tito bratři měli. Nikdy neviděl takovou důvěru v Boha. Přes všechno své náboženské nadšení se stále bál smrti. A tito lidé se s písní na rtech usmívali vstříc zuřící bouři. (2/44-46) Jakmile se skupina usadila v Georgii, ordinoval biskup Nitschmann Anthonyho Seiffertha a o něco později i Spangenberga. Byly to první protestantské ordinace na území Ameriky. Na prvním obřadu byl přítomen i Wesley a byl jím velice pohnut. Nyní skutečně začala práce mezi Indiány. Spangenberg měl na starosti celý její běh. Vedl účty, staral se o farmy, navrhoval plány budov, fungoval jako lékařský poradce, vybudoval školu pro indiánské děti a dokonce učil sestry vařit. I čerokézský náčelník Toms Čači si přišel poslechnout "velké slovo". Ale tato práce velmi brzy skončila. Právě když se zdálo, že přijde úspěch, propukla r. 1739 anglicko-španělská válka a bratři byli povoláni do britské armády. Museli proto kolonii opustit a odejít do Pensylvánie. (5/80-81) (8/1) Tato osada byla jen první z mnoha. Roku 1740-41 vznikl Bethlehem, 1752 Wachovia, 1753 Bathabara, 1759 Bethania, 1766 Salem, 1772 Friedburg a 1780 Hope. (9/1) (12/2) (13/1)
Spangenberg byl nyní ve svém živlu. Na pozemcích na řece Lehigh vybudovali město Bethlehem, odkud přicházela pomoc všem misionářům v Severní Americe, ale i Západní Indii. Hlavním principem bylo rozdělení práce. Spangenberg začal tím, že apeloval na obětavost křesťanů. Aby snížil životní náklady, požádal své spolupracovníky, aby se vzdali pohodlí rodinného života - v Bethlehemu byly dva domy, v jednom žili svobodní bratři, ve druhém rodiny, muži v jedné části, ženy ve druhé a všechny děti se svými vychovateli ve třetí. Jejich heslem bylo: "Společně se modlíme, společně pracujeme, společně trpíme, společně se radujeme." Sami si obstarávali obživu, dokonce si sami tkali látky a šili šaty; co jim přebývalo, prodávali a peníze věnovali kazatelům, učitelům a misionářům mezi Indiány. Proto ženy předávaly své děti vychovatelům, aby mohly pracovat, a proto se každý topič, když přikládal na oheň, cítil jako strážce archy úmluvy a ve vší práci zněl misijní impuls jako hlas polnice. Spangenberg také založil misijní školu, které říkal "spasitelova zbrojnice". Byl více než výborným organizátorem. Byl to muž velké vize. Nikdo neměl tak velké nadšení a odhodlání jako on - jeho cílem bylo obrácení všech indiánských kmenů v Severní Americe.
V tehdejší době ještě žili Indiáni v hojném počtu. V New Yorku žili Mohykáni, ve Wayomingu Šavanézové, v New Yorku, Pennsylvánii a v okolí Ontaria Irokézové a na severozápadě Pennsylvanie a Ohia Delawarové. Na první pohled to byli atraktivní lidé. Měli tmavě hnědou kůži, černé vlasy a oči, vysoké lícní kosti a krásné sněhově bílé zuby. Byli velmi hbití a vynikali ve stopování a lovu. Byli zdvořilí a měli dobré mravy, libovali si v oblečení a ozdobách, ale také v kočovném způsobu života. Co se týče léčení nemocí, počínali si velmi rozumně. Díky zdravému způsobu života netrpěli mnoha nemocemi a pro většinu neduhů používali turecké lázně - v každé vesnici byly alespoň jedny - a byliny. Protože si však odmítali pokrývat hlavu a nosit kalhoty, byly mezi nimi časté úpaly a revmatismus, a proto často umírali poměrně brzy. Jelikož byliny nedokázaly vyléčit každý neduh, nezbylo nic jiného než se obrátit na kouzelníky. Pro potřeby duše toho Indiáni moc nedělali, neměli žádné chrámy, žádné kněží, žádné náboženské knihy, ani obřady. Přesto měli jasné náboženské názory. Věřili, že Bůh, Velký duch, je původcem všeho dobrého; že ďábel je příčinou zla; že duše každého Indiána je nesmrtelná; že mléčná dráha je cestou do nebe; že nebe je na jedné straně oblohy a peklo na druhé; že dobří půjdou do šťastných lovišť a hříšníci se budou dívat, jak se svatí radují. Co se týče cesty spasení se názory různily. Podle některých cestou do nebe byla ctnost; podle dalších se člověk musí očistit zvracením a podle jiných se z něj musí zvrácenost vyhnat bitím. Nejvíce ze všeho věřili ve zlé duchy. Chránili se proti nim talismany; jejich podoba se jim zjevovala ve snu - tak měl každý svůj zvláštní talisman. Šekomeko Jakmile měl Spangenberg dost peněz, napsal do Evropy, aby přijeli dobrovolníci. Kristián Henry Rauch odpověděl na tuto výzvu, přijel do New Yorku, odtud pokračoval do Šekomeka a tak se ocitl uprostřed Mohykánů. Ze všech Indiánů byli Mohykáni ti nejzkaženější. V době války byli většinou jejich nepřáteli Mohavkové a v době míru se oddávali alkoholu. Na Raucha se nejdříve dívali jako na blázna a potom, o něco později, vyhrožovali, že ho zabijí. Náčelníkem v Šekomeku byl Čup. Byl to proslulý pijan Prý vypadal více jako medvěd než jako člověk. Když poprvé slyšel Raucha kázat, byl tak opilý, že si zapamatoval jen jediné slovo. To slovo bylo "krev". Myslel na ni, zdálo se mu o ní a přemýšlel, co to může znamenat. Za několik týdnů se obrátil a o pět let později vyprávěl své svědectví na konferenci v Bethlehemu (5/81-87): "Byl jsem pohanem a žil jsem mezi pohany, proto vím, jak uvažují. Jednou k nám přišel kazatel a začal nám vysvětlovat, že je Bůh. Odpověděli jsme mu: ´Myslíš si, že jsme tak hloupí, že to nevíme? Vrať se zpátky, odkud jsi přišel!´ Potom přišel další kazatel, začal nás učit a říkal nám: ´Nesmíte krást, lhát, ani se opíjet.´ Odpověděli jsme mu: ´Blázne, myslíš si, že to nevíme? Nejprve se uč sám a potom uč lid, ke kterému patříš, aby těchto věcí zanechali; protože kdo krade, lže a opíjí se více než tvůj vlastní lid?´ " Nevíme, o kterých kazatelích mluvil, určitě to byli Angličané, pravděpodobně anglikánští duchovní a do Šekomeka byli pravděpodobně vysláni Společností pro rozvoj civilizace a křesťanství nebo Novoanglickou společností. Ale protože Rauch sedával u Zinzendorfových nohou, bylo jeho poselství jiné. "Přišel do mého stanu, posadil se vedle mě a řekl přibližně toto: ´Přicházím k tobě ve jménu Pána nebe a země. Posílá mě, abych vám oznámil, že vás učiní šťastnými a vysvobodí vás z neštěstí, ve kterém nyní žijete. Proto se stal člověkem, dal svůj život jako výkupné za člověka a prolil za něj svou krev.´ Když skončil, lehl si a vyčerpán cestou tvrdě usnul. ´Co je to za člověka?´ pomyslel jsem si. ´Mohl bych ho zabít a nikdo by se na něj neohlížel. Ale on na to vůbec nedbá.´ Nemohl jsem zapomenout na jeho slova. Neustále mi přicházela na mysl. Dokonce když jsem spal, zdálo se mi o krvi, kterou za nás Kristus prolil. Nikdy jsem neslyšel nic takového. Jeho slova jsem přeložil i ostatním Indiánům. Tak mezi námi, z milosti Boží, začalo probuzení. Proto říkám, bratři, kažte Krista, jeho utrpení a smrt - pokud si přejete, aby si vaše slova získala přístup k pohanům." (17/ článek 45) Tento příběh se potom mnoho let vyprávěl jako příklad, jak správně kázat evangelium. Čupovo obrácení si získalo velkou pozornost. Brzy se stal hrdinou, protože měl odvahu postavit se své tchýni, která mu lála za to, že se stal křesťanem. V Šekomeku brzy začalo probuzení. Z těch nejdivočejší Indiánů se stávali vzorní křesťané, z největších pijanů se stávali zapřísáhlí abstinenti. Rauchovi přijeli na pomoc další čtyři bratři a Šekomeko se stalo tak vzornou vesnicí, že Conrad Wiesser, vládní zástupce pro pensylvánskou provincii, potom, co ho osobně navštívil, prohlásil, že se tam cítil jako v prvotní církvi. (5/81-90) Hrabě Zinzendorf, 1741 - 1743 V této době přijel do Pensylvánie i Zinzendorf. Církev zde byla rozštěpená do mnoha malých rozhašteřených skupinek. Zdálo se, že to je nejlepší místo, kde by mohl ukázat své ideály církevní jednoty. Pokusil se je spojit do velkého Společenství Ducha, ale jeho snahy o sjednocení vycházely naprázdno a tak svou pozornost obrátil k misii mezi Indiány. Podnikl tři výzkumné cesty. Jeho názory, co se týče Indiánů, byly velmi zvláštní; většina učenců by se nad nimi asi pousmála. Pevně věřil, že severoameričtí Indiáni jsou deset ztracených kmenů Izraele. Netrpěli snad žloutenkou, jak to bylo předpovězeno v Deut. 28,27 (podle Luterova překladu)? Neměli snad malé rodiny (Deut. 4,27)? Neříkali svým nepřátelům assaroni, t.j., samozřejmě, Asyřané? Nepoužívali některá židovská slova, jako "achsa" a "anas" a nezachovávali některé židovské zvyky? Při své první cestě v červenci roku 1742 navštívil Irokézy. Protože to tehdy byl velmi silný kmen - skládal se ze šesti národů - doufal, že kdyby se mu podařilo s nimi uzavřít dohodu, byl by zajištěn pevný základ pro další misijní práci. To se také podařilo. Setkal se se šesti irokézskými králi a ti na jeho žádost, aby misionáři Jednoty mohli nerušeně kázat Šesti národům, odpověděli tím, že mu věnovali sáh sto osmdesáti šesti bílých korálků. Protože bílá byla symbolem míru a dobré vůle, byla to vlastně záruka bezpečnosti. Zinzendorf ho potom předal Spangenbergovi, aby mohl být použit při všech dalších vyjednáváních. Na své druhé cestě v srpnu roku 1742 navštívil Šekomeko, setkal se s Čupem, ustanovil jednoho staršího a radu pomocníků - a tak zorganizoval první indiánský sbor Jednoty bratrské v Severní Americe. Při své třetí cestě v září 1742 měl dvojí záměr. Aby posílil dobré vztahy s Irokézy, navštívil nejprve Šikelimeje, krále Oneidů a získal si jeho přátelství tím, že mu věnoval košili; a potom, když se doslechl, že kmen Šawanesů neví o křesťanství vůbec nic, navštívil i je ve Wyomingském údolí. Šawanesové ho však nepřijali příliš srdečně. Byli přesvědčeni, že kázání evangelia je jen záminka, aby se mohl zmocnit jejich stříbrných dolů. Hrabě byl trpce zklamán. Alespoň třikrát unikl blízké smrti. Poprvé se mu v jeho stanu po nohou vyšplhaly dvě zmije; podruhé se brodil řekou a spadl z koně a málem se utopil; a potřetí se proti němu Šawanesové spikli a chtěli ho skalpovat. Když se dotazoval losu, došel k závěru, že misie mezi Šawenesy je beznadějná; a o něco moudřejší, ale i smutnější, se vrátil do Bethlehemu. Tyto cesty nebyly pouhými dobrodružstvími. Pomohly mu dospět k určitým závěrům. Ke konci své návštěvy v Pensylvánii svolal shromáždění bratří a předložil jim své plány pro budoucnost misie. Jeho přítel Spangenberg měl být ředitelem, Bethlehem měl zůstat ústředím misie, práce v Šekomeku měla pokračovat a měla být zahájena systematická snaha o kázání evangelia Irokézům. (5/90-93)
Post a Zeisberger, známý jako apoštol Indiánů, se setkali s mohavským králem, který je zdvořile přivítal a dokonce jim slíbil, že je naučí mohavský jazyk. Právě když se zdálo, že dosáhli úspěchu, donesla se k albanskému starostovi poplašná zpráva, že to jsou francouzští zvědové, oba je zatkl a poslal do New Yorku. Stejně jako u Martina Frederika jim způsobilo potíže, že odmítli složit přísahu věrnosti, takže byli osvobozeni s varováním, aby se v Canajoharie už nikdy neukazovali. Proto se nepodařilo splnit Zinzendorfovo přání, aby mezi Mohavky byla založena misie. Šamokin Nejdůležitější indiánskou vesnicí v Pensylvánii byl Šamokin, dnes známý jako Sunbury. Ten se na tři roky stal hlavním stanem Zeisbergera a Martina Macka. Zeisberger za pomoci krále Šikelimeje připravil irokézský slovník. Potom však toto místo museli opustit, ne proto že by jim bránili vládní úředníci, ale protože zde kvůli pitkám a násilnostem nebylo možné vést řádný křesťanský život. Onondaga Roku 1749 vydal britský parlament na žádost hraběte Zinzendorfa zákon, na jehož základě získala Jednota nový status, nejen ve Velké Británii a Irsku, ale i ve všech jejích koloniích. Najednou se situace úplně změnila. Dříve byl zákon překážkou, nyní se stal jejich nejlepším přítelem. Dříve od nich byla vyžadována přísaha a vojenská služba, nyní byli od všech těchto obligací osvobozeni. Dříve měli zakázáno kázat ve státu New York a nyní měli volnou cestu, a proto se chopili své příležitosti a rozhodli se vybudovat novou stanici v irokézském hlavním městě, Onondaga. Bylo to velmi strategické místo. Sídlil zde mocný Ganassatika - král Onondagů i všech šesti irokézských národů. David Zeisberger a biskup Cammerhof se tedy r. 1750 vydali na cestu. Do Onondaga dorazili, právě když zasedala Velká rada. Byli okamžitě předvoláni a Cammerhof, kterému jeho kolega pomáhal jako překladatel, povstal, aby přednesl své poselství. Nepřišli jako úplní cizinci. Cammerhof byl 14.dubna 1748 byl přijat za člena Šesti národů. Jeho indiánské jméno bylo Gallichuro, t.j. "Dobrá zpráva". Jeho přítel Zeisberger, známý jako Ganuserači, t.j. "Na tykvi", byl přijat do Želvího kmene králem Šikelimejem. Cammerhof proto ve své řeči nemluvil jako Evropan, ale jako Indián. Oznámil, že k nim byli vysláni s poselstvím od bratří, ale řekl, že než jim ho vyřídí, musí si nejprve po dlouhé cestě odpočinout. Zapálil dýmku míru a příští setkání bylo určeno na den letního slunovratu. V tomto bodu však nastalo neočekávané zdržení. Během následujících několika měsíců byla většina členů Rady tak opilá, že další jednání nebylo možné. Bratři si však nezoufali a mezitím navštívili kmen Seneků, který žil na druhém břehu jezera Kajuga. Ale zde byla situace ještě horší. V první vesnici, kterou navštívili, byli všichni muži opilí. V další byli opilí nejen všichni muži, ale i ženy, a Zeisberger musel použít násilí, aby se jim ubránil. Cammerhofa skolila horečka a několik dní byl na pokraji smrti a Indiáni jim ani nedovolili napít se vody. Se smutkem se vrátili do Onondaga. Teď už byli všichni členové rady střízliví; misionářům byla zaručena možnost kázat a tak mohla irokézská misie skutečně začít. Zeisberger nejprve navštívil Ochranov, aby se ujistil, že za ním jeho církev skutečně stojí. Když se potom usadil v Onondaga, měl uspokojující pocit, že je mezi Indiány na celý život. Tři roky (1752-5) byl celkem úspěšný. I přes své abstinentské zvyky si získal lásku a důvěru Onondagů. Když byli střízliví, žil ve městě, a když byli opilí, stáhl se do chýše v lese. V jeho domě se konala shromáždění Velké rady a v jeho pracovně byly uloženy vládní dokumenty. S pomocí Freye a dalších pomocníků postavil malý kostel, ve kterém se scházelo malé křesťanské společenství. Zeisberger doufal, že se Onondaga brzy stane Jeruzalémem Šesti národů. Ale potom byla celá jeho práce jediným úderem zničena. Právě když byla práce v Onondaga nejslibnější, propukla Sedmiletá válka mezi Francií a Anglií. Francouzským duchovním se podařilo svést většinu pennsylvánských Indiánů tím, že jim řekli, že Ježíš se narodil v Paříži a byl ukřižován Angličany. Indiáni se odhodlaně postavili na stranu Francie a začali brutálně vraždit, dokonce skalpovali i ženy a děti. A proto v největší tísni Spangenberg a jeho pomocníci povolali Zeisbergera na pomoc. Nikdo Indiánům nerozuměl lépe než on, nikdo jiný by se nemohl pokusit udržet Indiány věrné britské vlajce. Z tohoto důvodu se Zeisberger musel s Onondaga rozloučit. Ale ani on nedokázal francouzské Indiány okouzlit. A tak se stalo, že 24. listopadu 1755 byla Indiány vypálena osada Gnadenhütten - Stany milosti. Několika misionářům se podařilo uprchnout do Bethlehemu. Spangenberg druhý den brzy ráno svolal shromáždění, oznámil, co se stalo a zahájil přípravy pro případ obležení. Bethlehem se stal útočištným městem. V místě, kde stával Gnadenhütten, postavil na Spangenbergovu radu Benjamin Franklin pevnost Fort Allen. V tomto stavu setrvala misie až do konce války roku 1763. Ale ani známý Pařížský mír z r. 1763 nepřinesl do Pennsylvánie úplný klid. Bratři museli žít uprostřed krveprolévání ještě dva roky. Přestože byla Francie poražena, mnozí Indiáni se nechtěli vzdát ideálu samostatnosti. Této válce se říkalo Pontiakská válka, podle indiánského náčelníka Pontiaka, který ji vedl. V době, kdy propukla, žili někteří z indiánských křesťanů v Nainu, vesnici nedaleko od Bethlehemu a bratři si uvědomovali riziko dalšího masakru. Apelovali proto na guvernéra a ten se postaral o deportaci Indiánů do bezpečí; to však znamenalo konec irokézské misie. Po dvaadvacetiletých porodních bolestech bylo jen sto sedmdesát obrácených. (5/94-102) Misie mezi Delawary, 1765 – 1778 Jakmile byl pevně ustaven mír, začali bratři soustředit veškerou svou energii na misii mezi Delawary. V ní jim nešlo jen o to kázat jednotlivcům, ale o to, aby se obrátil celý národ. Zeisberger měl následujících dvacet tři let, t.j. od konce Pontiakské války do začátku Války za nezávislost, aby prokázal, že je nejen výborným kazatelem, ale i stavitelem a organizátorem. Nyní nastal vrchol jeho kariéry. Na samém počátku nového mírového období si bratři v Bethlehemu uvědomili, že nastal příhodný čas a Zeisberger a jeho spolupracovníci obdrželi podrobné instrukce:
Podívejme se nyní, jak David Zeisberger tyto instrukce splnil. Jeho metoda byla adaptací osadního systému Jednoty bratrské.
Indiáni byli velmi zasaženi Zeisbergerovým kázáním: "Často se stává, když kážu, že se chvějí a někdy se tak třesou strachy, že málem ztrácejí vědomí a zdá se, že omdlí." Stany pokoje se na dva roky staly centrem probuzení; bylo přidáno sto osmdesát obrácených. Tento experiment byl tak úspěšný, že se bratři rozhodli použít stejné metody i u Delawarů.
"Přátelé, přišel jsem, abych vám přinesl "velká slova" a dobrou zprávu; slova od Boha a zprávu o Vykupiteli. Jsou to slova, která jsme mluvili ve Stanech pokoje. Vaši bratři je přijali a jsou šťastni a děkují Spasiteli, že je přenesl z temnoty do světla. Přinášíme Boží pokoj." V očích některých viděl žízeň po krvi; v jiných slzy pokání. Později řekl, že nikdy předtím neviděl ve tvářích Indiánů tak jasně vykreslenu temnotu pekla i svět přemáhající moc evangelia. Indiáni začali volat: "Je to pravda. To je cesta ke štěstí!" Ale Zeisbergerův nejtěžší boj měl stále ještě přijít. Dva roky budoval v Gošgošunku osadu podle vzoru Stanů pokoje. Delawarská rada schválila misii, na nedělní shromáždění chodily celé zástupy a Zeisberger se souhlasem Rady vydal regulaci, že se ve vesnici nebude prodávat žádný alkohol. Jeho úspěch však byl jen povrchní. Podle jeho vlastních slov se ocitl v satanské pevnosti. Byl zde uctíván ďábel a dokonce obdařil kouzelníky nadpřirozenými schopnostmi. Ti nejenže zastrašovali lidi, ale nyní i očerňovali misionáře a každé neštěstí připisovali jejich přítomnosti. Začali vyhlašovat, že misionáři jsou příčinou všech nemocí a měli by být zabiti. Dokonce se jim podařilo svést některé z obrácených k pití. Zeisberger se v zoufalství rozhodl Gošgošunk opustit a hledat jiné místo, kde by nebylo tolik pokušení.
Krásný Pramen se na mnoho let stal vzorem. Podle něj byla vybudována další města: Stany milosti (1772), Fairfield neboli Louka světla (1776) a Salem (1780). Plukovník Morgan, státní zástupce pro indiánskou otázku, prohlásil, že Indiáni v Zeisbergerových vesnicích jsou nejen plně civilizovaní, ale dokonce jsou příkladem pro bílé. Zeisberger však kladl hlavní důraz na evangelium. Za všechny své služby civilizaci a evangeliu odmítal přijmout jediné penny. Ráno si chodil do lesa s puškou přes rameno obstarat jídlo, odpoledne kontroloval farmy a dílny a večer se věnoval studiu jazyka. Po všech svých úspěších měl však ještě jednu touhu. Čím více studoval povahu Indiánů, tím pevněji byl přesvědčen, že Indiáni, jako celek, nikdy nedosáhnou vysoké morální úrovně, pokud nebudou odloučeni od špatného vlivu bílých. A proto vytvořil plán na vytvoření křesťanského indiánského státu v Ohiu. Tento plán podporoval i Netawetwes, delawarský král a také Bílé oči, náčelník a člen Velké rady. Říká se, že Netawetwesovi bylo již dvacet dva let. Toužil po tom, aby před tím než zemře, viděl celý svůj kmen jako křesťanský národ. Chtěl svému národu předat Boží slovo jako svou závěť a poslední vůli a Bílé oči na setkání Velké rady navrhl přijetí státního náboženství. Zeisbergerův plán nyní získal definitivní podobu. Ohio mělo být indiánským státem a Jednota bratrská státní církví. Tento plán se ale nemohl uskutečnit bez svolení britské vlády. Za tímto účelem měl být Bílé oči vyslán do Anglie. Měly být jasně stanoveny delawarské hranice a jejich země měla být navždy zajištěna rozhodnutím parlamentu. Měla být legálně ustanovena státní církev. Na delawarském území nemělo dojít k žádnému krveprolití, jedině tak bude tento národ moci hrát svou skutečnou úlohu ve světě. Zeisberger několik let skutečně věřil, že se tento plán podaří uskutečnit. Získal si oddanost celého národa a ve svých představách již viděl Ohijský křesťanský indiánský stát. Na to, co se však stalo, nebyl připraven. (5/102-110)
Rozhodl se zachovat naprostou neutralitu. Radu v Bethlehemu požádal, aby apelovala na kongres, aby byl vydán zákon, který by americkým důstojníkům zakázal povolávat křesťanské Indiány do vojenské služby. Vedla ho k tomu touha ochránit je od pokušení. Obě strany ho žádaly o pomoc, obě naléhaly, aby delawarskou armádu zmobilizoval a obě strany dostaly stejnou odpověď. Čím více se však snažil zachovat neutralitu, tím více se vystavoval nespravedlivému podezření. Obě strany na něj marně naléhaly, obě si tedy myslely, že je tajným spojencem té druhé. A tak byly jeho osady napadeny oběma stranami, Angličany i Američany. Roku 1781 napadla Fairfield skupina Indiánů v anglických službách. Zeisberger požádal o pomoc amerického generála McIntoshe a britské autority z toho vyvodily, že Zeisberger je na americké straně. Dokonce se domnívaly, že ve svých osadách připravuje vlastizradu, a proto musí být zničeny. Zeisberger tehdy shromáždil většinu svých obrácených ve Stanech milosti, a proto byl kapitán Elliott vyslán právě sem. Nejprve informoval Indiány, že budou muset opustit vesnici, potom ji zapálil a zahájil pátrání po zbraních a munici. Zmocnil se Zeisbergera a jeho tří kolegů - Heckeweldera, Sensemana a Macka - a také několika Indiánů a odvedl je do Detroitu. Pro Zeisbergera to byla nejsmutnější z jeho cest. Za ním ležely v popelu Stany milosti, Krásný Pramen a Salem padly do rukou nepřátelským Indiánům a jeho sny o křesťanském indiánském národu se staly terčem posměchu. V Detroitu je však čekalo příjemné překvapení. Nejvyšší důstojník, major Peyster byl spravedlivý muž. Přestože to byl on, kdo vyslal kapitána Elliotta, neměl s misionáři zlé úmysly a nešlo mu o zničení jejich práce. A nyní po řádném soudu je nejen prohlásil nevinnými, ale také je zaopatřil oblečením, poradil se s quebeckým velitelem ohledně jejich budoucího bydliště a konečně vystavil dokument, ve kterém je autorizoval k založení nové stanice v Sandusky. Ale r. 1782 došlo k ještě horší tragedii. Protože uprchlíkům v Sandusky hrozil hlad, vydalo se asi sto padesát Indiánů do Stanů milosti, aby tam sklidili úrodu. A právě když byli hotovi, objevil se americký plukovník, David Williamson. Z důvodů, které nikdy nebyly objasněny, ale které se mu musely jevit jako dostatečné, byl přesvědčen, že jde o britské zvědy. Rozdělil je do dvou skupin, muže dal do jedné stáje a ženy a děti do druhé. Potom se zeptal svých vlastních mužů, jestli je má poslat do Pittsburku, nebo je na místě nechat popravit. Vojáci s několika vyjímkami hlasovali pro smrt. Někteří je chtěli upálit za živa, jiní navrhovali je zastřelit a skalpovat a další říkali, ať je utratí jako dobytek. Většina přijala třetí návrh. Brzy ráno následujícího dne, 8.března 1782, rozrazili vojáci dveře a zeptali se zajatců, jestli jsou připraveni zemřít. Ti jim odpověděli: " Své duše jsme odevzdali Bohu a věříme, že nám dá potřebnou odvahu." Znovu byli rozděleni do dvou skupin a muži měli tu čest stát se prvními oběťmi. První úder zasadil vojín z Pensylvánie. S bednářskou palicí v ruce popadl letitého Indiána za vlasy, zasadil mu smrtelnou ránu a nožem odstranil skalp. Zabil čtrnáct Indiánů. Několik hodin se ozývaly údery palic. Celá podlaha byla pokryta těly, jen jednomu mladíkovi se podařilo uprchnout. Když vojáci skončili s muži, přešli k ženám a dětem; jednomu malému chlapci se podařilo utéct a v lese se připojil k druhému uprchlíkovi. A tak mohli svůj příběh vyprávět v Sundusky. Podle později získaných důkazů bylo ten den popraveno devadesát křesťanů, mezi nimi Zeisbergerův přítel Glikkikan. Mezi mrtvými bylo šest asistentů, dvacet čtyři žen a dvacet dva malých dětí. Vojáci potom místo zapálili a se skalpy na opascích se vydali hledat další oběti do Krásného Pramene. Po mnoha letech byly kosti mučedníků řádně pohřbeny a na místě masakru dnes stojí památný kámen. Nakonec, ale jen na krátko, propadl Zeisberger zoufalství. Jeho mládí bylo růžovou zahradou; jeho stáří trnovou korunou. Zbývala mu jen jediná útěcha. Jakmile válka pominula, britská i americká vláda se snažily odčinit minulé hříchy a darovaly mu obrovské pozemky. Tak vznikly Nové Stany milosti (1882), Pilgerruh (1786), Nový Salem (1787), Nový Fairfield (1792) a Gošen (1798). V jednom podstatném ohledu byly však nové osady úplně jiné, než předcházející. Dříve totiž byly osídleny jen Indiány, ale nyní se hemžily bílými obchodníky. Stará pravidla již nemohla být uplatněna a mnozí Zeisbergerovi obrácení se uchýlili k alkoholu. Z tohoto důvodu musely být tři z nich opuštěny - Nové Stany milosti, Pilgerruh a Nový Salem - a zůstaly jen dvě - Nový Fairfield a Gošen. A přesto se Zeisberger nevzdával naděje. Přestože nyní bylo Ohio hustě obydleno bílými, stále s láskou opatroval svůj starý ideál křesťanského státu, a protože věřil, že bude potřeba křesťanské literatury, připravil následující knihy:
Prvních pět knih bylo vydáno, rukopisy ostatních se zachovaly a jsou uloženy částečně v knihovně Harvardské univerzity a částečně ve Filadelfské filozofické společnosti. Poslední chvíle Zeisbergerova života byla naplněna patosem a krásou. Mezi "rudými bratry" žil a mezi nimi i ulehl na smrtelné lože. Bylo to v Gošenu 17. listopadu 1808. Odešel za zpěvu písní, které je sám naučil. (5/110-116) JIHOAMERIČTÍ INDIÁNI, 1735 - 1808 Jednota měla mnoho přátel v Holandsku, dokonce tam vybudovala osadu Heerendyke podle plánů samotného Kristiána Davida, která měla být druhým misijním ústředím. Navíc všechny holandské kolonie, zvláště Surinam a Demerara, potřebovaly dobré řemeslníky a tak hrabě Zinzendorf začal plánovat založení misie v Jižní Americe, nejprve mezi černými otroky a potom mezi Indiány, kteří se toulali po lesích a savanách. S tímto plánem poslal do Amsterdamu svého přítele Spangenberga, aby tento návrh přednesl Holandské obchodní společnosti. A protože Společnost slíbila náboženskou svobodu, osvobození z vojenské povinnosti a namísto zákonné formule přísahy povolila menonitskou, byla již r. 1735 vyslána skupinka mužů. Ze dvou nepříjemných důvodů byla však první část plánu zmařena. Nejprve plantážníci v Demeraře prohlásili misionáře za zvědy; a potom je kněží v Paramaribu obvinili z nemorálnosti. Výsledkem bylo, že misionáři přenechali misii černochům. Odešli na jih skrze džungle a bažiny. Roku 1740 vybudovali stanici Pilgerhut a tak zahájili misii mezi arwackými Indiány. Dvanáct let (1748-60) spravoval tuto misii Solomon Schumann, kterému Zinzendorf říkal apoštol Arawaků; tento muž byl ve třech směrech považován za model. Za prvé, směle odhodil kabát, kácel stromy, obdělával vlastní zahradu a tak naučil Indiány cenit si práce; za druhé, byl vynikajícím lingvistou, a nejen že do arawačtiny přeložil Janovo evangelium, epištoly a Pašijní příběh, ale také vytvořil arawacký slovník a gramatiku; a za třetí, protože byl Zinzendorfovým učedníkem, předložil arawackým Indiánům Zinzendorfovu "teologii krve a ran". Stejně jako misionáři z Grónska a Sv. Tomáše nekladl Schumann veškerý důraz na některé ze schémat systematické teologie, ale na pašijní příběh. K této filozofii měl dobrý důvod. Podle svědectví misionářů žili arawačtí Indiáni ve stavu neustálé úzkosti. Teoreticky věřili v božského stvořitele Kururumana, ale ve skutečnosti se báli Jaachiho, ďábla, který sesílá pohromy. Schumann věřil, že jediným způsobem, jak zničit tento strach, je živě vykreslit obraz trpícího Krista. Z tohoto důvodu měl ve svém pokoji velký obraz Ježíše na kříži. Svým návštěvníkům vyprávěl, že Ježíš přišel z nebe, aby zničil skutky ďábla. A všichni, kteří v něj věří, se už nemusí bát smrti. Nějakou dobu byl tento způsob úspěšný. Dokud zde byl Schumann, stačil jeho vlastní příklad a nebylo třeba žádného zvláštního etického vyučování. Časem byly založeny další dvě stanice, Šáron (1755) a Efraim (1757). Mnozí obrácení psali do Ochranova nádherné dopisy o tom, jak hluboce milují Vykupitele a jak touží vidět jeho tvář, padnout k jeho nohám a políbit jeho rány. V Efraimu se přihodilo Dähneho známé dobrodružství s hadem. "Když jsem jednou večer šel spát," říká, "spadl na mě ze střechy velký had. Omotal se mi dvakrát nebo třikrát kolem krku a hlavy a začal se stahovat. Byl jsem si jistý, že přišel můj konec. Aby si bratři nemysleli, že mě zabili Indiáni, vzal jsem kousek křídy a napsal na stůl: "Zabil mě had." V tu chvíli jsem si však vzpomněl na Kristův slib: "Budou brát hady do rukou a nic se jim nestane." (Mk 16,18) Uchopil jsem hada, odhodil ho od sebe a usnul." Ze tří tragických důvodů však misie mezi arawackými Indiány předčasně skončila.
Yüklə 450,09 Kb. Dostları ilə paylaş:
|