První století dějin misie Jednoty bratrské Dana Skydánková poděkováNÍ
Yüklə 450,09 Kb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- M. L. von ZINZENDORF, 1700 - 1760
- DUCHOVNÍ ŽIVOT OBNOVENÉ JEDNOTY BRATRSKÉ
|
První století dějin misie Jednoty bratrské Dana Skydánková PODĚKOVÁNÍ Děkuji všem, kteří mi pomohli dokončit tuto práci. Za pomoc s vyhledáváním materiálů a jejich zprostředkování děkuji Jerrymu Magliulovi, Noah Grayovi, Sharon O'Donnellové, Bohumilu Kejřovi, Jaromíru Plevovi, Tomáši Růžičkovi a Michalu Krchňákovi, který byl zároveň mým konzultantem. Děkuji také své rodině za praktickou pomoc. 1 HLAS V NOCI, 1731 - 1732 6 2 DÁNSKÁ ZÁPADNÍ INDIE, 1736 - 1782 9 2.1 První dva průkopníci, 1732 - 1734 9 2.2 Velké umírání 11 2.3 Frederik Martin, 1736 - 1750 11 2.4Gotlieb Israel 13 3 GRÓNSKO, 1733 - 1774 15 3.1 Pět pozoruhodných událostí, 1733 - 38 16 LITERATURA 44
ÚVOD 2.října 1792 hostilo anglické město Kettering setkání třinácti baptistických kazatelů. William Carey, jeden ze zakladatelů Baptistické misijní společnosti a otec moderní misie, hodil na stůl několik čísel misijního časopisu Pravidelné zprávy a zvolal: "Pohleďte, co tito moravané vykonali!" (5/3) Pokusím se ukázat, jak mnoho toho Carey touto často citovanou poznámkou myslel. Co tedy v době, kdy Carey mluvil, moravští misionáři vykonali? Jak dlouho se již tomuto úkolu věnovali? Jaké evangelium kázali? Jaké používali metody? Které země navštívili? A jakého dosáhli úspěchu? Podíváme se na Boží jednání v jejich životech i skrze ně. Doufám, že tyto příběhy našich předků budou pro mnohé čtenáře inspirací. Myslím si, že je velká škoda, že o tomto dědictví našeho národa existuje tak málo pramenů v českém jazyce. J. L. Dunstan ve své knize Protestantismus píše: "Vliv Jednoty bratrské na protestantskou misii je stále nedostatečně popsanou kapitolou. Byla to velmi šťastná souhra okolností, že raní vůdci evangelikálního hnutí byli dobře seznámeni s jejími metodami. Evangelikální misie byla moudře vedena zkušeností Jednoty." Nejsme to právě my, národ, z kterého Jednoty vzešla, kdo je nejméně obeznámen s jejím dílem, moudrostí a zkušeností? Přála bych si, aby tato práce v srdcích těch, kteří ji budou číst vzbudila stejnou touhu jako u Matěje Stacha, Jiřího Schmidta nebo Davida Zeisbergera, když slyšeli o potřebě misionářů. Pojďme se tedy podívat na romantický příběh oněch průkopníků z 18.století.
Příběh začíná již v jeho dětství. Po šest let Mikuláš Ludvík, hrabě z Zinzendorfu, narozen v Drážďanech 26. května 1700, sídlil na hradě své babičky ve vesničce Hennersdorf v Sasku. Přestože je dnes hrad již částečně zříceninou, stále ještě návštěvníkům ukazují okno, z kterého jako chlapec házel dopisy adresované Kristu. Tam, v nádherném domově své babičky, se od svých pietistických učitelů naučil nejen milovat Pána Ježíše, ale také ho ctít jako Boha. Tam se nejednou setkal s pietistickým vůdcem Filipem Spenerem. A tam také poprvé uslyšel tu slavnou zprávu, která z něj učinila misijního nadšence. Byly to zprávy z Východní Indie. Právě tehdy v jeho duši povstal první misijní impuls. Šlo o dánskou misii, pro kterou dodal misionáře Spenerův kolega August Hermann Francke. V té době to byl největší misijní vůdce. Už tehdy dokázal divy. Když si přečetl Liebnitzovo pojednání Novissima sinica, nabyl přesvědčení, že jedním z nejdůležitějších úkolů církve je kázat evangelium pohanům. Brzy nato (1701) sám napsal pojednání, obsahující propracovaný plán Všeobecné misijní univerzity. A potom se chopil první příležitosti a dodal tři muže, které potom poslal do Východní Indie Dr. Lütken, zakladatel Dánské misijní university. Tato misie začala roku 1706 v Trankebaru na Koromandelském pobřeží a dopisy o jejím postupu přicházely právě na hennersdorfský hrad a byly předčítány v přítomnosti mladého hraběte. V deseti letech byl poslán do Franckeho školy v Halle. Toho roku právě vyšlo první číslo Franckeho časopisu Historie evangelikální misie na Východě pro obrácení pohanů*. Po celých šest let v Halle (1710 - 16) žil v misionářské atmosféře. Napsal o tom: "V domě pana Franckeho jsem měl každý den příležitost slyšet poučné zprávy o rozšíření Božího království, mluvit se svědky z cizích zemí, seznámit se s misionáři a vidět mučedníky a vězně. Toto vše posilovalo můj zápal pro věci Krista." Většinu roku 1715 byli všichni tři hlavní misionáři z Trankebaru, Ziegenbalg, Plütschau a Gründler v Halle na dovolené. Každý den jedli u Franckových doma a Zinzendorf se díky svému postavení šlechtice těšil stejnému privilegiu. U stolu seděl Zinzendorf mezi manžely Franckovými a tři misionáři naproti nim. A nyní se podívejme na Zinzendorfův první misijní čin. Jeho nejlepším přítelem v Halle byl hrabě Frederik de Watteville. Wattewille, stejně jako Zinzendorf, sedával u stolu Franckových a naslouchal rozhovorům misionářů. Jednoho dne uzavřeli tito dva chlapci, cestou kolem červeného plotu před školou, slavnostní smlouvu. Zinzendorf ji popsal ve svých Přirozených vzpomínkách:
Za tento poslední bod byli často napadáni, např. Ritschl ve svých Dějinách pietismu říká, že Zinzendorf odmítl sám se stát misionářem, protože považoval misionářskou práci za nehodnou šlechtice. Proti tomuto nařčení však jsou tři odpovědi. Za prvé, roku 1716 Zinzendorf a Watteville slíbili, že sami půjdou do Indie. Za druhé, Zinzendorfův poručník zasáhnul a přinutil ho, ať si přál cokoliv, aby šel studovat práva ve Wittenbergu. A za třetí, Zinzendorf později v Paříži řekl kardinálovi Noillemu: "Kdyby mě Bůh pro tento úřad vyvolil, budu ochoten podstoupit riziko a jít do zahraničí." Nejdůležitější však je, abychom se podívali na původ této smlouvy. O tom nám nejlépe poví Zinzendorf sám: "Ke svému rozhodnutí jsme nedospěli na základě čtení Bible, ani čtením popisů cest, dokonce ani čtením zpráv, které přicházely do Společnosti. Ti kdo utvářeli naše rozhodnutí byli tito tři apoštolové - Plütschau, Ziegenbalg a Gründler. Téměř rok jsme s nimi večeřeli každý den. Dali nám představu o misii, kterou bychom nikdy nezískali pouhou četbou." A tak již ve věku patnácti let Zinzendorf inspirován rozhovory s misionáři z Trankebaru, nezačal jen snít, ale vytvořil více či méně konečné plány pro obrácení pohanů. Během následujících šesti let však nebyl schopen vykonat konkrétní kroky. V té době převažoval v Německu názor, že jakákoliv snaha o obrácení pohanů je ztrátou času. Jeho přítel Francke byl všeobecně považován za fanatika. Většina luteránských duchovních měla jen malý evangelizační zápal. Jeden známý kazatel dokonce vyjádřil názor, že pohané nemají věčnou duši. V Luterské církvi proto nenašel příliš velkou podporu. Jeho první rekruti přišli z jiného zdroje. Jakmile Zinzendorf dokončil vzdělání určené poručníkem - nejprve na Wittenberské univerzitě a potom jeden rok strávil cestováním - stal se dvorním a justičním rádcem. Potom se (1722) oženil se svou sestřenicí Erdmutou Doroteou. Od své babičky koupil Bertelsdorfské panství jen deset mil od českých hranic. A téměř okamžitě se od svého správce dozvěděl, že několik pronásledovaných protestantů z Moravy, vedených Kristiánem Davidem, si přálo usadit se na jeho panství. Aniž by pomyslel na budoucnost, dal své svolení. O těchto Moravanech ještě nikdy neslyšel. Tito stateční potomci staré Jednoty bratrské po sto let zachovali víru svých otců navzdory pronásledování. Pohřbívali své Bible na zahradách, konali shromáždění na půdách a ve stájích, zachovávali své záznamy v holubnících a doškových střechách. Radovali se ze slavných zaslíbení knihy Zjevení. Nyní, když znovu propuklo pronásledování, se rozloučili se svými starými domovy, zanechali své majetky za sebou a na Zinzendorfově panství vybudovali široko daleko známou vesničku Ochranov. Aniž by to věděl, našel v těchto lidech své první misionáře k pohanům. Ze Suchdolu přišel Kristián David, jeden z prvních misionářů v Grónsku; z Kunvaldu Jiří Schmidt, první misionář v Jižní Africe, a Frederik Böhnisch, další grónský misionář. V této době nikdo z nich ani nepomyslel na to, že by se někdy mohl stát misionářem. Nikdo jiný se však pro tento úkol nehodil lépe. Všem v žilách kolovala mučednická krev, všichni se naučili trpět pro víru. Některé namočili po krk do studny, některé zapřáhli do pluhu s voly, někteří leželi v žaláři hemžícím se hmyzem. Pro Krista se vzdali všeho a pro Krista měli brzy jít až do posledních končin světa. Zinzendorf na svém panství kromě emigrantů z Moravy přivítal ještě další pronásledované protestanty z různých částí Německa. Mezi nimi bylo několik švenkfelderů, švábských evangelikálů a pietistů z okolí - z nichž se někteří v určený čas stali misionáři Jednoty bratrské. Z Münchenrotu přišel Leonard Dober, první misionář na Sv. Tomáši; z Pommerschwitzu v Horním Slezsku Doberův velký nástupce, Frederick Martin; z Wernigerodu Ludvík Dähne, pozdější misionář v Surinamu; z vesničky poblíž Löbschutzu v Horním Slezsku Jan Beck, známý grónský vůdce a z Grabova v Brandenburku Šalamoun Schumann, apoštol Arawaků. Tak se v Ochranově setkaly dva proudy, aby vytvořily širokou řeku moravské misie. Jedna část sestávala z potomků Jednoty bratrské a druhá z pietistů. Ty společně vytvořily mocnou kombinaci. Moravané byli přísní a kladli důraz na etiku, pietisté byli více evangelikální a sentimentální. Ale než se skutečně sloučily, trvalo to nějaký čas. (5/3-11) Dva nebo tři roky bylo mezi moravany a luterány určité napětí. Ale potom, především díky Zinzendorfovým denním biblickým hodinám, vznikl (4.července 1727) unikátní dokument, známý jako "Bratrská dohoda", který obsahoval základní zásady křesťanského chování. Všichni obyvatelé Ochranova se museli zavázat k jejich dodržování. Následovalo vylití Ducha svatého (13. srpna 1727). Během večeře Páně zakusilo celé shromáždění mocnou přítomnost Ducha svatého a všechny dřívější rozdíly byly odplaveny. Touto zkušeností začala duchovní obnova Jednoty, která vedla k zahájení protestantského misijního hnutí. (6/1) Zinzendorf zavedl skupinky, vyučování, hodinovou modlitební stráž, shromáždění chval a denní hesla. Některé z bratří vysílal na průzkumné cesty do Anglie, Dánska, Švédska, Maďarska, Moravy a baltských provincií, ale také ve spojitosti s těmito výpravami založil každoměsíční den modliteb za misii. Mezitím jeho misijní plány dostaly konkrétní podobu. Roku 1727 napsal dánskému královskému dvoru a nabídl, že vyšle moravské misionáře do Grónska. 10. února roku 1728, v první modlitební den, přednesl své plány pro vyučování evangelia v Západní Indii, Grónsku, Turecku a Laponsku. Následujícího dne, 11.února, pod vedením Leonarda Dobera, uzavřelo dvacet šest mladých mužů dohodu, že odpoví na první jasný zvuk polnice. Mezi těmito muži nacházíme předvoj velké misijní armády Jednoty bratrské. Následující čtyři roky se snažili připravit na svůj úkol. Každý večer se scházeli ve společné místnosti a studovali medicínu, geografii a jazyky, někdy jim Zinzendorf dával hodiny dějepisu. Nejraději však měl dny modliteb. Někdy přečetl svým živým dramatickým stylem několik zpráv, někdy četl zprávy od bratří na cestách, jindy představil hosta z Dánska nebo Laponska, a nebo zazpíval misionářskou píseň, kterou složil. Pro historii moderní protestantské misie jsou tyto události velice důležité. Zinzendorfova práce byla v mnoha směrech unikátní. Herrnhutským uprchlíkům dal nový ideál. Našel své muže a oni našli své povolání. Podívejme se však také na řetěz příčin a důsledků. Je zajímavé, že kořeny misie Jednoty bratrské se dají vystopovat až k příkladu Jezuitského řádu. Při návštěvě Říma se filozof Liebnitz seznámil s jezuitskými misionáři, kteří pracovali v Pekingu. Inspirován jejich nadšením, napsal pojednání Novissima sinica, které otevřelo oči Franckeho. Francke inspiroval "tři muže východu", ti vzbudili nadšení v Zinzendorfovi a hrabě Zinzendorf v Ochranově vychoval z uprchlíků misionáře. Dalším možným vlivem mohl být biskup Jan Ámos Komenský, který ve své knize Judicium duplex de regula fidei (vydáno 1644) prohlásil, že evangelizace pohanů je poviností církve. Dokonce sám pomýšlel na misii mezi muslimy a měl v plánu přeložit Bibli do turečtiny (5/12-14) V květnu 1737 byl Zinzendorf ordinován biskupem Jednoty bratrské a tak se stal druhým biskupem obnovené Jednoty. Potom, co se cele vydal do služeb svému Pánu, byl jeho život velmi pestrý. Exil, chudoba, útoky, misijní a oficiální cesty po celé Evropě i do Ameriky. Zemřel 9. května 1760 v přítomnosti svých bratří a sester z Ochranova, svých dětí a svého přítele von Wattewille. (21/180) * Údajně první misijní časopis, který byl kdy publikován. Vydával se v různých formách až do roku 1880. DUCHOVNÍ ŽIVOT OBNOVENÉ JEDNOTY BRATRSKÉ V historii církve to byli vždy ti nejzanícenější milovníci Krista, kteří cítili potřebu, aby se více zjevila Boží sláva. Hrabě Zinzendorf zajisté k této skupině patří. Pro něj byl láskyplný vztah s Ježíšem hlavním projevem křesťanského života. Jeho životním motem bylo: "Mám jen jednu touhu. Tou je Ježíš, jedině Ježíš." Z jeho lásky ke Kristu vycházela modlitební kázeň. Velmi brzy se naučil tajemství přímluvné modlitby. Byl tak aktivní v zakládání modlitebních skupinek, že když v šestnácti letech opouštěl univerzitu v Halle, předal profesoru Franckemu seznam se sedmi "modlitebními společnostmi". Také před probuzením v Ochranově r. 1727 to byl on, kdo povzbuzoval k modlitbám za čerstvé vylití Ducha svatého. (9/1) Bylo kdy v celé historii církve tak úžasné modlitební shromáždění, jako to, které začalo roku 1727 a pokračovalo dalších sto let? Dnes je známe jako "stoletý modlitební řetěz". Celých sto let probíhaly v Ochranově přímluvy za všechno dílo a potřeby církve. (3/26) Ale vliv Zinzendorfova modlitebního života se nezastavil u jedné komunity. Rozšiřoval se dál a dál, až zasáhl celý svět. Jak rostla Zinzendorfova láska k Ježíši, rostl i jeho soucit se ztracenými. Byl rozhodnutý zasáhnout svět evangeliem s hrstkou křesťanů, kteří neměli nic než vroucí lásku k Ježíši a moc modlitby. Jako vyjádření jejich misijního nadšení vznikla známá pečeť Jednoty bratrské s motem: "Náš Beránek zvítězil, následujme jej." Ochranovští si uvědomovali svůj dluh vůči světu jako ti, kterým bylo svěřeno evangelium. Jejich životním stylem se stalo sebezapření, oběť a poslušnost. Následovali Beránkův příkaz jít do celého světa a upřednostňovali ta nejhorší a nejobtížnější místa. Byli odvážní jako průkopníci, trpěliví a vytrvalí v těžkostech, stateční v utrpení a cele vydaní Kristu i pohanům. Svou motivaci pro misii popsali ve zprávě z r. 1791: "Prostým motivem bratří k vysílání misionářů do vzdálených národů byla a je horoucí touha po spasení lidí tím, že poznají evangelium Ježíše Krista. Zarmoutilo je, když uslyšeli o tisících a milionech, kteří chodí v temnotách a vzdychají pod jhem hříchu a vládou satana. Vzpomněli si na slavná zaslíbení, daná v Božím slově, že i pohané budou odměnou Kristova utrpení a smrti. Pamatovali na přikázání, které dal svým následovníkům, aby šli do celého světa a kázali evangelium každému stvoření. Tak byli povzbuzeni k naději, že když vyjdou v poslušnosti a víře v Boží slovo, jejich dílo nebude v Pánu marné. Nenechali se odradit tím, že jejich prostředky a schopnosti byly omezené, ani tím, že neznali cestu k pohanům, po jejichž spasení toužili, ani tím, že je na cestách čekaly všemožné těžkosti a snad i ztráty na životech. Jejich láska k Spasiteli a hříšníkům, za které prolil svou krev, převážila všechny obavy. Vyšli v síle svého Boha a on pro ně vskutku vykonal divy." Ochranovští věděli, že tajemství lásky k lidem spočívá v lásce k jejich Spasiteli. Heslem jejich misie se stalo: "Ať Beránek přijme odměnu svého utrpení." Touhu po ztracených duších převyšovala jen jejich touha po Beránku Božím, Ježíši Kristu. Další Zinzendorfovou vizí bylo obnovení apoštolské komunity. Snažil se o vytvoření společenství křesťanů, kteří by se navzájem milovali, nesli jeden druhého na modlitbách, povzbuzovali se a byli vykazatelní. V Ochranově se tato touha z velké míry vyplnila. Vznikly malé skupinky, založené na společných potřebách a zájmech, skládaly se písně oslavující jednotu a pořádala se modlitební shromáždění. Roku 1738 toto "šťastné místo" navštívil John Wesley. Do svého deníku si zaznamenal: "Rád bych zde strávil celý život … Ach, kdy toto křesťanství pokryje celou zemi, jako voda pokrývá moře?" Zinzendorfův život v žádném případě nebyl bez kazu, ale jeho stravující vášeň a zaujatost osobou Ježíše Krista nás nemůže zanechat chladnými. Záblesk jeho lásky k Ježíši můžeme vidět v následujícím dopise: "Naše metoda zvěstování spasení je následující: Každému představujeme Beránka, který nás miloval a zemřel za nás, a přestože byl Bůh, nabídl sám sebe za naše hříchy ... Kážeme jeho krev a lásku až na smrt, dokonce smrt na kříži. Nikdy však v hádce, abychom ani na čtvrt hodiny neodbočili od milujícího Beránka. Nejmenujeme žádnou ctnost, kromě v něm, od něj a pro něj; žádné jiné přikázání, než víru v něj; žádné jiné ospravedlnění, než to, které pro nás získal; žádné jiné posvěcení, než tu čest už déle nehřešit; žádnou jinou radost, než být mu blízko, rozjímat o něm a dělat, co se mu líbí; žádné jiné sebezapření, než být odloučen od něj a jeho požehnání; žádné jiné neštěstí, než ho zarmoutit; žádný jiný život, než v něm." Tajemství Zinzendorfova úspěchu spočívalo v jeho věrnosti a lásce k Ježíši.(9/1-3)
|