Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky

V jejich čele stáli Arabové, Berbeři ale i bývalí slovanští otroci a také tzv. muwalladové,³⁸ což byli obyvatelé Španělska, kteří konvertovali k islámu. Počet obyvatel této skupiny výrazně narost v průběhu 10. století, což ovšem není nijak překvapivé, protože takový čin, znamenal nejen zbavení se placení daní pro jinověrce, ale také se jedinec stal rovnocenným členem společnosti. Tento proces začal nejdříve ve městech, protože se zde nacházela vzdělanější vrstva obyvatel, ale postupně se přesunul i na venkov. Tuto situaci můžeme podložit následujícími čísly. Zatímco na počátku 10. století bylo v celém al-Andalusu asi 2,8 milionů muwalladů (a také Arabů a Berberů), na počátku 12. století zde žilo již asi 5,6 milionu obyvatel (což bylo přes 80% populace), kteří se hlásili k islámu, a jejich největší část tvořili stále právě muwalladové. Jen zbytek tedy asi 20% obyvatel tvořili v této době křesťané.

Další důležitou složkou náboženské společnosti byli tzv. mozarabové,³⁹ což byli původní španělští křesťané, kteří se ovšem kulturně i jazykově přizpůsobili muslimské nadvládě. Kulturně se tedy promísili s muslimským obyvatelstvem. Užívali dvojích jmen, arabské jméno užívali v rodině, křesťanské oficiálně ve veřejném styku. Někteří dokonce nechávali své děti obřezat, což je zvyk pouze islámský a židovský. Také spadali pod označení zimmí.⁴⁰ Existovalo i nemalé množství muslimů, kteří se stali mozaraby, k těmto konverzím docházelo výrazně na konci 11. století a jednalo se i o mawallady. Můžeme tedy jasně říct, že konverze probíhaly oběma směry, a nejednalo se tedy pouze o konverze k majoritnímu náboženství vládnoucích vrstev, ale i naopak.

4.2 Život křesťanů a židů

Křesťané žili ve velkých městech jako Córdoba, Toledo, Zaragoza a Sevilla.⁴¹ Celkově však jejich počet na muslimských územích nebyl nejspíše nijak závratný. Koneckonců to pro ně nebylo příliš výhodné, když na severu Pyrenejského poloostrova existovalo hned několik křesťanských království, kde mohli žít jako plnohodnotní občané a jejich náboženství zde bylo majoritní, zatímco na území dár al-islám byli prostě jen ahl az-zimma se spoustou omezení. Jedna z mála věcí, která by je snad mohla motivovat k životu zde, kromě toho, že tu jejich rodiny žily již velice dlouho a tak byly muslimské kultuře nakloněni, byla v této době stále výrazně vyšší kulturní a ekonomická úroveň.

Křesťané se na rozdíl od židů a muslimů příliš nevěnovali obchodu, neboť ho nepovažovali za vážené zaměstnání. Tudíž obchodní styk mezi severními křesťanskými královstvími a muslimským jihem zprostředkovávali židé a muslimové, ačkoli by to mohlo vypadat, že díky své křesťanské spřízněnosti to budou především křesťané. Mozarabové ovšem křesťanské státy přece jen něčím zásobovali a to průběžnou vlnou emigrantů. I toto přistěhovalectví mělo vliv na zvýšení počtu křesťanů, které se stalo jedním z nutných prvků pro posílení reconquisty právě v období taifských království.

Židé žili rozprostřeni v podstatě po celém území al-Andalusu, které bylo pod nadvládou taifských království. Existovalo však několik center, kde byla jejich populace největší. Jedním a snad asi nejvýznamnějším byla Granada. O situaci židů v tomto království je známo poměrně dost a to především díky dvou osobnostem. Konkrétně se jedná o Samuela ibn Nagrelu a jeho syna Josefa, kterým se budu blíže věnovat v další kapitole, neboť se jedná o nejvýznamnější židovské osobnosti tohoto období a výrazně ovlivnili španělskou židovskou komunitu. Dalším významným židovským centrem, které je vhodné zmínit, byla Lucena. Ačkoli se nejedná o příliš velké město, jeho význam je zřejmý. Město bylo v minulosti obýváno výhradně židy. Z historických pramenů se můžeme dočíst, že ti zdejší se zabývali hlavně obchodem a byli bohatší než židé v jakémkoli jiném městě. Bylo zde významná židovská komunita učenců, kvetlo zde studium talmudu. Byla zde také významná ješiva, jejíž rabín byl volen celou komunitou a měl speciální privilegia.⁴²

Jak již bylo řečeno, židé se věnovali převážně obchodu, ale i řemeslu ovšem mohli se uplatnit i v politice (často v diplomatických službách). Velice významná je v této době i úloha židů při půjčování peněz, koneckonců jak už bylo zmíněno, muslimové tuto činnost vykonávat nemohli. Židé dokázali sehnat hodně peněz za málo času a i toto jim pak mohlo zajišťovat vliv. Dále kromě učenců a bankéřů, se židé většinou uplatnili jako řemeslníci nebo obchodníci.⁴³

Toto období bylo ve znamení tolerance. Židé, křesťané i muslimové spolu široce spolupracovali. Tato spolupráce existovala ve všech odvětvích vědy. Tato situace však byla ve stejné době zhola nemožná v křesťanské Evropě. Židé byli za své znalosti respektováni a uznáváni. V díle kádího Sá´ida al-Andalusího (1029 – 1070) jménem Tabakāt al‐umam,⁴⁴ napsaného v roce 1068 v Toledu můžeme nalézt vyjmenováno 8 národů, které měly podle autora zásluhu na vzestupu vědy. Jsou to Indové, Peršané, Chaldejci, Řekové, Byzantinci, starověcí Egypťané, arabové (muslimové obecně) a židé. Všechny tyto národy mají podle něj přízeň a požehnání od Boha. Navíc celou jednu kapitolu věnoval vědě mezi židy. Toto nebylo ve své době úplně obvyklé. I tento učenec, mj. astronom, běžně spolupracoval se svými židovskými kolegy.⁴⁵

4.3 Granada – židovský vezír i pogrom

Samuel ibn Nagrela (známý také jako Samuel ha-Nagid) byl učenec, filolog, básník a státník. Narodil se roku 993 v Córdobě, kterou ovšem musel v roce 1013 po jejím obsazení berberským panovníkem jako mnoho ostatních židů opustit. Odešel do Malagy, ale nakonec se usadil v taifském království Granada. Zde se ibn Nagrela postupně vypracoval z písaře až k zástupci vezíra berberského krále Habuse. Stal se také nagidem⁴⁶ místní židovské komunity a díky svému postavení a diplomatickým stykům se snažil zlepšit postavení svých souvěrců nejen zde ale i jinde ve Španělsku. Podporoval židovské vzdělance. Když tento panovník roku 1037 zemřel, ibn Nagrela pomohl jeho staršímu synovi Badisovi na trůn. Nutno ovšem říci, že touhle podporou si znepřátelil jak berberskou vládnoucí elitu, která k němu ovšem stejně nechovala žádné sympatie, tak ale i několik mocných židů, kteří podporovali mladšího syna. Ibn Nagrela pak dále zastával úřad vezíra až do své smrti roku 1056 a taktéž se angažoval ve vojenských záležitostech království.⁴⁷

Tento životní osud je sice neobvyklý, ale dobře lze na něm poukázat na několik věcí. Především, že postavení židů záleželo především na benevolenci místního panovníka, stejně tak že ani vysoké funkce, prestiž či bohatství nebyly židům, resp. jinověrcům nutně odepřeny. S tím se ovšem pojí i jiný jev, běžný v té době, a to, že kde se objevila vzrůstající moc a bohatství židovského občana, tam byla i muslimská nespokojenost. Významný muslimský filozof a učenec Ibn Hazm napsal velice nepřátelský traktát, vyvracející dílo údajně připisované právě Ibn Nagrelovi. Nutno říci, že pokud toto dílo vůbec existovalo, tak ho Ibn Hazm pravděpodobně stejně nečetl. Ibn Hazm byl výjimka v tom, že více útočil na židy než křesťany, zatímco to bylo v této době obvyklé právě naopak.⁴⁸

O důležitosti Samuela Ibn Nagrely nejen pro granadské židy, ale i pro jejich souvěrce v celém al-Andalusu se můžeme dočíst i v knize židovského autora Avrahama ibn Dauda s názvem Sefer ha-Kabala napsané v letech 1160 – 1161 v Toledu. Kniha popisuje historii židů až do autorovy současnosti se zaměřením také na židovskou filozofii. Je zajímavé, že zde zmiňuje také zničení andaluské židovské komunity Almohády, o kterých bude řeč později, a její částečné obnovení v  Toledu. Tyto události zažil na vlastní kůži, neboť se narodil v Córdobě, ale po jejím dobytí právě Almohády uprchl stejně jako jiní do křesťanského Toleda.⁴⁹ V knize samotné se tedy o Samueli ibn Nagrelovi vyjadřuje takto:

Všem – v celém Španělsku a ve všech zemích, které jsme zmínili – kdo chtěl, aby se studování Tóry stalo jeho zaměstnáním – dal své jeho peníze. Měl písaře, kteří opisovali Mišny a Talmudy, a ty pak dával jako dar svým studentům z akademií Španělska a zemí, které jsme zmínili, kteří si je nebyli schopni koupit z vlastních peněz. … Kromě toho dodával každým rokem olivový olej pro lampy v synagogách Jeruzaléma.⁵⁰

Podobně důležitou úlohu v historii al-Andalusu však sehrál i jeho syn Josef ibn Nagrela (nebo také Josef ha-Nagid). Po smrti svého otce nastoupil na místo vezíra, stejně tak se stal i nagidem granadských židů. Jeho pozice u dvora však nebyla tak silná. S tím jak rostla moc a bohatství místních židů, rostl i muslimský odpor vůči nim.

Jedním z Josefových největších nepřátel byl Abú Ishák, který byl zdatným básníkem. Ve svých básních útočil na stále větší vliv granadských židů a na jejich zastávání úřadů. Sám si dělal zálusk na místo u dvora a často ve svých básních útočil právě na Josefa a jeho souvěrce. Ačkoli tyto básně neměly příliš velký vliv na krále, u muslimského obyvatelstva odezvu našly.⁵¹ V jedné z nich se můžeme dočíst, že, pokud muslimové zabijí židy, není to přestupek proti víře, tím je naopak nechat je pokračovat v jejich činnosti, neboť židé porušili smlouvu a není možné tolerovat jejich přečiny vůči muslimům a lidé Boha (tedy muslimové) nakonec zvítězí. Zde je ale nutné poznamenat, že Abú Ishák, ačkoli vyjadřuje svou nelibost vůči židům, přesto jim neodpírá právo na život, vyznávání a praktikování jejich náboženství. Tyto práva mají zaručena smlouvou – zimmou, kterou nelze nijak znevažovat nebo popírat. Z jeho pohledu se nejedná o žádný akt násilností proti židům, naopak se jedná o porušení smlouvy ze strany židů a muslimská reakce je jen přirozenou obranou.⁵²

Tato báseň byla předzvěstí události mnohem větší, ke které došlo 30. prosince 1066. Muslimský dav dobyl královský palác, kde Josef hledal úkryt, našli ho a zabili. Jeho rodina však uprchla.⁵³ Během následujícího masakru přišla o život velká část místní židovské komunity, za jeden den údajně 1500 rodin, což bylo přes 4000 obyvatel. Židé na území celého království museli prodat své domy a půdu a odejít. Toto opatření však netrvalo dlouho. Toto byl první masakr židů od ovládnutí Španělska muslimy.⁵⁴ Je ovšem nutné říct, že tato událost byla ojedinělá a k takovým aktům nenávisti prakticky nedocházelo.

K Josefu ibn Nagrelovi se váže ještě jeden zajímavý příběh. Údajně když se král Badis dostal k moci, začal intrikovat a rozhodl se, že zavraždí několik zdejších arabů a to v pátek při jejich návštěvě mešity. Josef se to dozvěděl a samozřejmě se mu tento čin snažil rozmluvit. To se mu ovšem nepodařilo a dokonce musel složit slib, že o tomto připravovaném vraždění bude mlčet. Nicméně Josef varoval některé arabské rodiny a do mešity tak v očekávaný den přišla jen malá skupina věřících. Tímto činem si nejen znepřátelil krále, ale i místní berberskou aristokracii a nutno říci, že to byla jedna z událostí, která napomohla uskutečnění výše zmíněného židovského pogromu.⁵⁵ Na této události si můžeme povšimnout zajímavé skutečnosti. Je to právě žid, který varuje araby, tedy muslimy proti násilí jiných muslimů – berberů. To že arabové a berbeři i přes společné náboženství vystupovali proti sobě, nebylo zase tak zvláštní, jednalo se o dva poněkud rozdílné kulturní živly. Hranice mezi náboženstvími sice existovala, ale v tolerantnější době nebyla nutně podepřena automatickým nepřátelstvím.

5. Postavení jinověrců za Almorávidů v Maghribu

5.1 Historická situace

V oblasti Maghribu začalo docházet k podstatným změnám. Objevuje se zde postava Abdulláha ibn Jásína. Abdulláh studoval několik let v Córdobě a poté začal hlásat rigorózní formu islámu. Od všech svých stoupenců vyžadoval čistotu a kázeň. Svou přísností si ovšem získal i mnoho nepřátel. A právě v tomto okamžiku se začíná Abdulláh se svými stoupenci, pocházejícími hlavně z kmene Sanhádža, říkat Almorávidé (arabsky al-Murábitún).⁵⁶

Kolem roku 1054 začali dobývat jižní Maroko, díky své disciplíně byli Almorádivé výteční bojovníci a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Abdulláh získal velký vliv, nejen tím, že rozšiřoval a upevňoval islám mezi jen málo islamizovanými kmeny, ale i tím, že kladl důraz na zbožnost a plnění náboženských povinností. Naopak se zbavoval věcí neislámských. Prohlásil, že na území, které se dostane pod jejich nadvládu, zruší tzv. maghárim, daň nevycházející z Koránu, která se v této době praktikovala. Jeho stoupenci mu byli slepě oddáni. Náčelník kmene Jahjá ibn Umar zemřel roku 1056, Abdulláh poté roku 1059. Po jeho smrti se tak do vedení kmene dostává světský vůdce, nikoli náboženský. Novým náčelníkem se stal Umarův bratr Abú Bakr. Toho ovšem v mocenském boji porazil jeho synovec Júsuf ibn Tášfín. Od bagdádského chalífy Ibn Tášfín oficiálně obdržel udělení práva vládnout Maghribu, čímž byla potvrzena legitimizace nového režimu. Také zakládá nové hlavní město Marrákeš. Do konce 70. let si podrobili takřka celý západní Maghrib. Jádrem Almorávidů byli takřka výlučně členové kmenu Lemtúna. I přes rigorózní povahu Almorávidů není známo, že by zaváděli nějaká přísnější nařízení pro muslimy, než jak byla běžně praktikována všude jinde.

5.2 Křesťanská a židovská komunita

O usedlých křesťanských komunitách v Maghribu nemáme v podstatě žádné informace. Víme jen, že během almorávidské vlády sem bylo vystěhováno mnoho mozarabů. O této problematice se však zmíním později. Byla tu ale jiná křesťanská žijící skupina, která však byla spojena výlučně s vojenstvím. Například víme, že Ibn Tášfín si vytvořil stráž, složenou z vojáků, kteří byli otroky. Ta se měla skládat z 2000 černochů a hlavně z 500 tzv. ulúj, což byli nejspíše otroci franského původu nakoupení ve Španělsku.⁵⁷ Je pravděpodobné, že tito otroci tudíž byli křesťanského vyznání. Není však jisté, zda svou víru mohli svobodně vyznávat nebo zda dokonce nebyli násilně nuceni ke konverzi k islámu. Bojovali-li v almorávidských řadách křesťané, kteří byli otroci, není to příliš překvapivé, konec konců neměli mnoho na výběr a zajatí nepřátelé se ve vojsku nezřídka využívali.

Co je ovšem zajímavé, je to že se v jejich řadách objevili křesťané, kteří pro ně bojovali dobrovolně za peníze. Můžeme říci, že Ibn Tášfín byl prvním maghribským vládcem, který zaměstnal křesťanské vojáky.⁵⁸ O působení křesťanských vojáků máme zprávy hlavně z druhé poloviny vlády této dynastie. Důležitou postavou je Reverter, který byl vikomtem z Barcelony. Byl to vojenský velitel, který byl se svými muži důležitou a elitní části almorávidské armády. Sloužil jak vládci Alímu ibn Júsufovi, tak jeho synovi Tášfínovi ibn Alímu. Almorávidská armáda v této době již značně oslabena neustálými boji s almohádskými silami, dostala výraznou ránu, když byl Reverter na jaře roku 1144 zabit.⁵⁹ O jeho životě není mnoho známo, stejně tak o důvodech proč bojoval na straně muslimského vojska. Je ale pravděpodobné, že ho zlákali peníze a vidina možné kořisti, stejně jako ostatní zdejší křesťanské žoldáky. Navíc ačkoli Reverter v Maghribu bojoval pod velením muslimských vojáků, nebojoval proti svým souvěrcům, ale opět proti muslimům, což pro křesťana jistě nepředstavovalo velký problém.

Ačkoli byli křesťanští žoldáci jistě snadno získatelná vojenská síla, většina z nich se rekrutovala ze Španělska, přece jen byli to jinověrci v službách muslimů a to s sebou mohlo přinášet mnohá úskalí. Navíc byly-li důvodem jejich boje peníze a nikoli náboženské přesvědčení, nemuseli být vždy tak odhodlanou silou. Nemalou roli tito vojáci sehráli při obléhání Marrákeše almohádským vojskem v letech 1146-1147. Z díla arabského učence Ibn al-Atíra víme, že téměř rok trvající obléhání tohoto města bylo ukončeno útokem, který byl úspěšný i díky zběhnutí právě křesťanských vojáků bránících zmíněné město.⁶⁰

Ani o židech nemáme v tomto období příliš mnoho informací. Je pravděpodobné, že jejich komunity postihl pod nastolenou nábožensky nesnášenlivou vládou útlak a zhoršení jejich situace. Alespoň nám to naznačují emigrace z tohoto území na mnohem tolerantnější východ. Víme, že židé pravděpodobně mohli dál žít ve městech, kde měla jejich obec již tradici. Ovšem v případě nově založených měst, byla situace nejspíš jiná. Když Almorávidé založili své hlavní město Marrákeš, zakázali židům, aby se zde usadili. Ti žili tedy poblíž, neboť obchodovat ve městě mohli. K zpřísnění nařízení došlo za vlády již výše zmíněného Alího ibn Júsufa, kdy židé nejenom, že nesměli strávit noc v městě, ale dokonce těm, kteří by byli za jeho zdmi chyceni po soumraku hrozila ztráta majetku a dokonce i života.⁶¹

6. Postavení jinověrců za Almorávidů ve Španělsku

6.1 Historická situace

Vzrůstající moci muslimské dynastie na jihu si všimli i jejich souvěrci králové taifských království. Důležitým mezníkem bylo dobytí Toleda kastilským králem Alfonsem VI v roce 1085. Vojensky slabá a finančně vyčerpaná království již nedokázala čelit stále většímu tlaku křesťanů a tak vládce Sevilly vyslal k almorávidskému vládci delegaci s prosbou o pomoc. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, maghribské vojsko se následujícího roku vylodilo ve Španělsku a almorávidská armáda posílená o vojska několika taifských králů se střetla s křesťany v bitvě u Zalláky v říjnu roku 1086. Křesťané byli poraženi a jejich dobyvačný postup al-Andalusem zastaven. Pro Almorávidy nebylo těžké brzy získat území taifských království pod svou nadvládu a brzy rozšířili svou říši až ke křesťanským hranicím. I zde se ukazuje vítězství moci a praktičnosti nad náboženstvím, neboť tváří v tvář almorávidským dobyvačným touhám se nejeden taifský vládce spolčil raději s křesťany. Ovšem ačkoli Almorávidé byli dobyvatelé, měli širokou podporu mezi obyvatelstvem, ale co bylo mnohem důležitější, těšili se i podpoře od místních fukahá.⁶² Konec konců Almorávidé přicházeli jako náboženští reformátoři s cílem posílit a prohloubit víru místních muslimů. Během dvaceti let byl takřka celý poloostrov dobyt.⁶³

Bylo-li almorávidské hnutí pro muslimy pozitivní událostí a přineslo-li jim náboženskou obrodu, tak co však vzhledem k jeho povaze znamenalo pro jinověrce? Obecně můžeme říci, že ve své podstatě to bylo hnutí nesnášenlivé a netolerantní a to nejen vůči jinověrcům, ale dokonce i vůči muslimům, vyznávajících jakýkoli jiný směr než sunitský.

6.2 Sevilla – ukázka soužití jinověrců s muslimy

Bližší pohled na život jinověrců pod nadvládou Almorávidů nám může poskytnout město Sevilla. Dochovala se nám odtud příručka pro inspektory na tržištích – tvz. hisba. Jejím autorem je Ibn Abdún žijící na počátku 12. století. Jedním z úkolů takového dozorce bylo i dbát na dodržování řádných vztahů mezi jinověrci a muslimy.⁶⁴ Můžeme zde nalézt hned několik zajímavých předpisů, např. že:

Muslim nemůže masírovat žida nebo křesťana, ani vyhazovat jeho odpadky ani uklízet jeho záchod. Žid a křesťan se lépe hodí pro tyto zaměstnání, protože to jsou zaměstnání těch, co jsou odporní. Muslim by neměl pečovat o zvířata žida nebo křesťana, ani jim sloužit jako mezkař, ani držet jeho třmen. Jestli je o nějakém muslimovi známo, že to dělá, měl by být odsouzen.⁶⁵

Z tohoto úryvku je patrné, že židé a křesťané se zabývali podřadnými povoláními a byli vždy postavení níže než muslimové, byli občany tzv. druhého řádu. Můžeme namítnout, že podobná situace byla na poloostrově již dřív, vzhledem k příslušnosti židů a křesťanů k ahl az-zimma, nicméně dříve nebyla nařízení tak extrémní a přísně vynucována. Možnost že by nějaký jinověrec byl postaven výše než muslim byla nepředstavitelná a jak můžeme číst muslima, který by tuto nerovnováhu dopustil, by dokonce měl stihnout trest. Nemožnost masírovat a tedy nemít takový tělesný kontakt s jinověrcem příliš nepřekvapí, co je ale zvláštní, je i doporučení zákazu kontaktu se zvířaty jinověrců. Jak jde vidět, nečistí byli nejenom samotní jinověrci, ale i jejich majetek a zvířata.

Jejich nečistotu nám ilustruje i tento příspěvek: „Je zakázáno prodávat kabát, který patřil malomocnému židu nebo křesťanu, pokud není kupec informován o jeho původu, stejně jako když tento oděv patřil zhýralému člověku …“⁶⁶ Za povšimnutí stojí, že čistota žida nebo křesťana je dávána na stejnou úroveň jako malomocný. V první ukázce byl zmíněn důvod, proč by jinověrci měli vykonávat podřadná zaměstnání, jako hanebnost, odpornost. To je poměrně důležité, neboť nám to ukazuje, jaký názor měli Almorávidé na jinověrce. Konec konců k ukázce jejich postoje nám poslouží jiný úryvek ze stejného nařízení:

Muslimským ženám by mělo být bráněno vstupovat do jejich odporných chrámů, protože kněží jsou ďáblovi činitelé, zločinní smilníci a sodomité. Franským ženám musí být zakázáno vstupovat do kostelů s výjimkou dnů bohoslužeb a náboženských slavností, kvůli jejich zvyku tam jíst, pít a smilnit s kněžími, mezi nimiž není ani jeden, co by neměl dvě nebo více žen, se kterými spí. Toto se stalo mezi nimi zvykem, neboť dovolují, co je zakázáno, a zakazují, co je dovoleno.⁶⁷

Toto je krásná ukázka názoru Almorávidů na křesťany. Již označení jejich kostelů jako „odporných“ jasně ilustruje jejich automaticky odmítavý přístup. V jejich očích zjevně neměli takřka žádnou morálku, je zde zdůrazněna zkaženost především křesťanských kněží a právě jejich kostely označeny jako místa, kde se často odehrávají nevhodné věci. Toto nařčení příliš nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu, že nejsilněji zdiskreditujeme jiné náboženství a jeho vyznavače, označíme-li právě jeho náboženské záležitosti za zdroj toho nejhoršího a nejpokleslejšího. Křesťanské ženy nedopadly v hodnocení o mnoho lépe. Nemůžeme sice vyloučit jejich případné jídlo či pití v kostele, nicméně poznámka o jejich smilnění zde je jistě dalším slovním útokem a odsouzením. To ovšem nepřekvapí, neboť právě ženy mohly být pro muslimské muže zdrojem velkého nebezpečí, neboť byly ve středověku považovány za svádějící ke hříchu a v této ukázce to bylo vylíčeno více než zřejmě.

Jediným alespoň trochu pozitivním v této ukázce je, že křesťanům nejsou zakazovány jejich bohoslužby a náboženské svátky a mohou je tedy slavit. Nicméně o tom jako moc výrazně a intenzivně je mohli slavit, jistě netřeba pochybovat. Koneckonců jak se dále dočteme: „Zvuk zvonů je zakázán na území muslimů a vyhrazený jen zemím nevěřících ….“⁶⁸ Nicméně svoje náboženství a přikázání mohli vyznávat, jak můžeme číst zde: „Židé mohou být oprávněni otevřít si svoje vlastní speciální řeznictví ...“⁶⁹ Což znamená, že zvířata mohli porážet způsobem v souladu s židovskými předpisy.

Celkově bychom mohli almorávidský přístup k jinověrcům vidět v této ukázce:

Žádnému … židovi nebo křesťanovi nemá být dovoleno nosit oděv aristokrata, ani pokud je právník, ani pokud je bohatá osoba, naopak musí být nenáviděni a je nutné se jim vyhýbat. Je zakázáno oslovit je pozdravem „Mír s vámi!“ (as-salam alayka!) … Je jim předepsáno zřetelné označení, aby byli rozpoznatelní a toto pro ně bude způsob zostuzení ...⁷⁰

Toto jasně ilustruje obvyklý postoj v této době. Jak je napsáno, jinověrce je nutné nenávidět a vyhýbat se jim. O tom že jsou jinověrci a občané druhého řádu svědčí to, že je zakázáno zdravit je obvyklým muslimským pozdravem. Taktéž tu vidíme, že jinověrci museli na svém oděvu nosit jasné označení.

6.3 Represe vůči křesťanům a židům

Postupně docházelo čím dál více k útisku a represím. Panovník Alí ibn Júsuf byl ve svém postupu rázný, nařídil vystěhování mozarabů do Maghribu, což si samozřejmě nechal ospravedlnit fatwou,⁷¹ vydanou soudcem Abú al-Walídem ibn Rušdem.⁷² Po těchto událostech je tedy počet členů mozarabské komunity v muslimském al-Andalusu již velmi malý. Větší komunitu nalezneme právě díky nucenému vystěhování v Maghribu, ale také v severních křesťanských královstvích, jež byly obvyklým místem, kde štvaní mozarabové hledali útočiště. Situace mozarabských přistěhovalců do Maghribu se alespoň na chvíli zlepšila po pádu Almorávidů roku 1147. To nám dokazuje informace z díla Chronica Adefonsi Imperatoris věnující se období vlády Alfonsa VII. jejíhož autora ovšem neznáme. Dozvídáme se o návratu mozarabů vystěhovaných po roce 1126 a válečných zajatců.⁷³ Dozvídáme se, že: