Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky

Sizin üçün oyun:

Google Play'də əldə edin


Yüklə 237.24 Kb.
səhifə3/4
tarix15.12.2017
ölçüsü237.24 Kb.
1   2   3   4

V té době, mnoho tisíců křesťanských rytířů a pěšáků, doprovázeni jejich biskupem a velkou částí duchovních, přišlo ze severní Afriky do Španělska. Cestovali z jihu do Toleda. Toto byli křesťanští zajatci zmínění výše, kteří žili na dvoře krále Alího a také na dvoře jeho syna Texufina [Tašfína, pozn. P. K.]74

I židé by postihnuti vlnou represí, která byla jistě zpočátku, jak už to bývá, mířena především na učence, takže víme, že Almorávidé dokonce vyhrožovali místní obci v Luceně násilnou konverzí, nakonec jim však stačilo obrovské výkupné.75 Je si ale třeba uvědomit, že lucenská komunita patřila k největším a nejbohatším, takže pokud by takto bylo vyhrožováno i méně vlivné obci, následky by pro židy jistě byly horší.

7. Postavení jinověrců za Almohádů v Maghribu

7.1 Historická situace

Během konce vlády Almorávidů se ovšem v Maghribu začíná objevovat jiná muslimská dynastie a to Almohádé. Důležitá je postava Muhammada ibn Túmarta z kmene Masmúda. Narodil se kolem roku 1080. V letech 1106/1107 pobýval v Córdobě, o čemž víme jen to, že studoval u kádího Ibn Hamdína. Přes deset let pak strávil studiem na východě, především Chorásánu (ačkoli neexistuje důkaz z tohoto města, že by tu opravdu byl). Legenda praví, že jeho učitelem byl dokonce al-Ghazzálí76 a že ho označil jako toho, kdo zničí Almorávidy. Po roce 1117 se Ibn Túmart vrátil do Maghribu a začal hlásal prostý islám s důrazem na poctivé plnění náboženských povinností. Touto svou horlivostí si však získával i mnoho odpůrců. Taktéž začal vystupovat proti Almorávidům. V roce 1120 dokonce almoravidský vládce Tašfín ibn Alí svolal do hlavního města Marrákeše, disputaci mezi Ibn Túmartem a místními fukahá. Nakonec bylo rozhodnuto, že Ibn Túmart nepředstavuje žádnou hrozbu. Časem se však Ibn Túmart opravdovou hrozbou pro režim stal.77 Shromáždil kolem sebe skupinou svých stoupenců a nazval je Almohádé (arabsky al-Muwahhidún).78 Toto hnutí mělo jasně organizovanou strukturu. Koneckonců důraz na disciplínu byl jedním ze základů nového učení. Odmítal tedy antropomorfismus neboli jakékoli přidružování k Bohu. Za základ muslimské věrouky považoval pouze Korán a hadísy, nikoli díla soudců a jiných muslimských učenců. Kritizoval prodávání vína, rozbíjel hudební nástroje, kritizoval promísení mužů a žen v době svátků a zahalování mužů, zatímco ženy chodily naopak nezahalené. Ibn Túmart vědomě sebe a své stoupence přirovnával k Muhammadovi. Roku 1121 byl prohlášen za mahdího.79 Usadil se v Tín Malálu v těžko přístupných horách Atlasu a začal dobývat západní část Maghribu. Mluvil pouze berbersky a těžil ze své pověsti konatele zázraků. Valného úspěchu se však nedožil, neboť zemřel roku 1130. Po drobných bojích byl Abdulmu´min prohlášen za jeho nástupce. Nakonec Almorávidy porazili.

S oslabováním almorávidské moci rostla ale i síla křesťanských království ve Španělsku. Na muslimskou prosbu o pomoc odpověděl Abdulmu´min posláním vojsk roku 1147 a poté začal s dobýváním. Byli mu ochotni pomoci i někteří křesťanští šlechtici, kteří se dostali do sporu se svými křesťanskými vládci. Stejně tak některá křesťanská království dokázala připustit spolupráci s muslimy, přineslo by-li jim to výhody v podobě zachování své nezávislosti.80 Opět jasný příklad toho, že často byla důležitější moc a pragmatičnost, než náboženství.

Změnila-li se vládnoucí muslimská dynastie, znamenalo to ovšem, že se změnilo něco i pro jinověrce?

7.2 Represe proti křesťanům a židům

O životě křesťanů toho mnoho nevíme, ale vzhledem k povaze Almohádů je pravděpodobné, že se jejich podmínky nezlepšili, spíše bychom mohli předpokládat, že právě naopak. Víme, že již Abdulmu´min nařídil jejich nucené konverze.81 Jednalo se často o křesťanské komunity dříve nuceně vysídlené z al-Andalusu. Ti se ale nejspíše postupně smísili s místními muslimy nebo se islamizovali, protože o nich nemáme žádné pozdější zmínky.

Jediní křesťané, kteří se zde vyskytují, a máme o nich jasné zprávy, jsou opět vojáci, kteří slouží v almohádské armádě. Velí jim syn Revertera, vikomta z Barcelony, o kterém již byla řeč. Z toho můžeme usuzovat, že křesťanští vojáci byli nejen důležitou částí muslimské armády, ale že se osvědčili a byli žádaní. Stejně jako dříve, i Almohádé nejdříve rekrutovali většinu svých vojáků ze zajatých nepřátel. Od roku 1227 dochází ke změně, tato část vojska se začíná skládat hlavně ze svobodných mužů, kteří s armádou uzavřeli smlouvu.

Jak se dá očekávat, muslimové tyto vojáky získávali hlavně ve Španělsku. Nejvíce rekrutů pocházelo z Kastilie a Katalánie. To je poměrně zajímavé, protože je třeba si uvědomit, že tyto území nebyla pod muslimskou nadvládou, ale byla křesťanská. Podmínky, v jakých tam obyvatelé žili, nejspíše nebyly jednoduché a nebylo snadné získat dobrou práci a tedy i obživu. Takže ačkoli byli muslimové jejich nepřátelé a také vyznavači jiné víry, pro které byli křesťané občané druhého řádu, museli být podmínky vojenské smlouvy výhodné či alespoň lepší než v jejich křesťanské domovině, když byli ochotní na ně přistoupit. Když se budoucí almohádský vládce al-Ma´mún chystal vypravit na válečné tažení do Maghribu, najal 500 křesťanských rytířů.82 Sám Ferdinand III král Kastilie mu dal 12 000 křesťanských jezdců. Tato velká křesťanská síla měla jistě nemalý vliv na al-Ma´múnově vítězství nad svými oponenty a na získání almohádského trůnu.

Velice zajímavá je jiná zpráva. Když al-Ma´mún zemřel, jeho žena al-Habáb prohlásila jejich čtrnáctiletého syna ar-Rašída vládcem a velitelem armády, včetně křesťanských vojáků. Těm na oplátku slíbila, že jestli budou schopni dobýt Marrákeš, můžou ho poté vyplenit. Nicméně se to dozvěděli místní obyvatelé a tak raději ustanovili vlastní podmínky, za kterých se vzdají novému vládci. Jednou z nich bylo i to, že zaplatí křesťanskému veliteli a jeho vojákům finanční částku, která odpovídala hodnotě toho, co by získali během plenění. Podle dochovaných pramenů se údajně mělo jednat o 500 000 dínárů.83 Tato událost jen potvrzuje specifičnost křesťanské armády, nejen že jsou jí dávány významné úkoly, ale vzhledem k tomu, že se jedná o žoldáky, dbá se i o jejich přiměřenou odměnu. Opět se také ukazuje, že najmutí křesťané bojovali v Africe proti muslimským nepřátelům Almohádů, nikoli proti svým souvěrcům.

Dokonce máme zprávy o tom, že al-Ma´mún nechal postavit kostel v Marrákeši, aby zde najatí vojáci mohli vyznávat svou víru. Nevíme sice, zda-li to bylo na jeho popud, nebo návrh přišel z al-Andalusu, ale rozhodně se jednalo o pozoruhodný čin. Je dokonce pravděpodobné, že to byl v této době jediný kostel v maghribské části říše, vzhledem k tomu, že se zde žádné jiné křesťanské komunity nevyskytovali. Taktéž je důležité zdůraznit, že kostel byl postaven rovnou v hlavním městě říše. Co z toho ale také vyplývá, je významnost křesťanských vojáků, nejenom, že se jednalo o nezanedbatelný počet, jinak by jim kostel jistě nebyl stavěn, ale také že se vládce snažil, aby křesťané byli v jeho službách spokojeni. To nám opět potvrzuje, jak byli křesťanští vojáci ceněni.

Křesťanská armáda je důkazem, že i přes svůj netolerantní postoj byli Almohádé v jednání s křesťany poměrně pragmatičtí. Existují důkazy, že si almohádští vládci vyměňovali korespondenci se současnými papeži. Týkala se možnosti výkupného za zajatce a vyslání misionářů, v domnění, že by mohli obrátit muslimské vládce na křesťanství. Toto se však nezdálo být příliš reálnou myšlenkou, nicméně opravdu pět františkánských mnichů dorazilo roku 1220 do Marrákeše a následně dalším sedm roku 1227 do města Ceuty. Všichni však byli Almohády zabiti.

V Maghribu bylo v této době poměrně dost židovských komunit, které se rozrostly hlavně díky vlně emigrací z al-Andalusu v předchozím období. Židé zde žili obvykle ve městech. První vlna útlaku přišla již velmi záhy v letech 1141 – 1148, tedy za vlády Abdulmu´mina, což nám ukazuje, že jeho vláda znamenala zhoršení podmínek pro všechny utlačované skupiny. Z dopisu očitého svědka židovského kupce, který psal nejspíše svým souvěrcům v Káhiře, kde byla situace o poznání lepší, se dozvídáme, že Abdulmu´min nařídil židům, aby si vybrali mezi konverzí nebo smrtí. Jak jde vidět, Abdulmu´min nehodlal trpět jakékoli jinověrce ve své říši. Je jasné, že mnoho židů se nemohlo a nechtělo tomuto nařízení podřídit, a tak máme zprávy o spáchání mnoha masakrů, především ve Sidjilmásse, Marrákeši a Fezu. Mnoho židů také volilo útěk a tak víme o mnoha emigracích do křesťanských zemí al-Andalusu, Sicílie, Itálie a velmi často na Přední východ, především do Egypta, kde vládli nábožensky tolerantní Ajjúbovci.84

O tom jaké následky přinesl tento útlak, se také dozvídáme v žalozpěvu napsaném jedním z největších židovských učenců té doby Avrahamem ibn Ezrou.85 Tato elegie je důležitá v tom, že nám ukazuje rozměr těchto represí, stejně jako místa, kde do té události židovské komunity byly. O situaci v Maghribu se vyjadřuje takto:

Ó běda, jak žena v porodních bolestech křičím kvůli obci v Silijmase,

Městu vynikajících učenců a mudrců, jejichž záře zastínila temnotu.

Ó běda! Celá obec ve Fezu je ztracena



Kde je ochrana obce v Tlemçenu, její sláva se rozplynula pryč?

Zvedám hořký nářek pro Ceutu a Meknes

Jeden den sabatu, krev jejích synů a dcer byla prolita jako voda.86



8. Postavení jinověrců za Almohádů ve Španělsku

8.1 Perzekuce židů

O křesťanské komunitě nemáme v podstatě žádné zprávy, což vzhledem k systematickým perzekucím popsaným výše, příliš nepřekvapí. Pokud zde nějací křesťané zůstali, tak pravděpodobně jen opravdu malý počet.

Naopak na židy největší perzekuce teprve čekaly. Stejně jako v Maghribu podobně tvrdé podmínky panovaly i v al-Andalusu. Víme, že židé byli vyhnáni z Granady, mohli zůstat jen ti, kteří konvertovali k islámu.87 Popis situace se objevuje v již citované elegii Avrahama ibn Ezry. Opět získáváme obrázek o tom, kde židovské komunity do této doby ještě existovaly. Můžeme se dočíst:

Mé oči plakají jak pštrosové kvůli Luceně!

Ale přišel den, kdy její obyvatelé byli vypuzeni a ona se stala vdovou,



Oholil jsem si hlavu a hořce pláču nad vyhnanstvím ze Sevilly –

Pro její šlechtice, kteří jsou mrtvolami a jejich synové zajatci,

Jejich elegantní dcery byly předány cizímu náboženství.

Jak byla Cordoba vypleněna a je jak opuštěné moře?

Tam mudrci a velcí muži zemřeli na hladomor a

Žádný žid kromě mě není ponechán v Jaenu nebo Almerii.

Majorca a Malaga jsou bez potravy88

Vlna perzekucí pokračovala i za druhého almohádského vládce Abú Ja´kúba Júsufa, židé byli ponižováni, museli nosit část oděvu nazývanou kalansuwa, což byla pokrývka hlavy divného a nehezkého tvaru, sahající až po jejich uši. Pokračovali i nucené konverze. Židé, kteří na ně přistoupili, ale přesto byli podezříváni z tajného vyznávání svého původního náboženství, byli nuceni nosit zvláštní a směšné oblečení, aby je muslimové dokázali rozpoznat.89 Došlo k zavíráním ješiv, židům byla značně omezena jejich živnost a to obchodování.90 Obdobná situace dále pokračovala za vlády v pořadí třetího vládce al-Mansúra. V díle islámského historika al-Marrákušího se můžeme dočíst, že židy přinutil nosit výrazné označení, oblečení nesmyslného vzhledu a rozmanitých barev a také zničil jejich synagogy.91

Zajímavou zprávu máme i ze sklonku almohádské vlády z Granady. Jak již bylo napsáno, židé zde byli nuceni konvertovat. Pravděpodobně se ale jednalo opět o falešné konverze, protože víme, že skupina místních židů pustila do města revoltující dav spolčených židů a křesťanů, kteří již chtěli udělat přítrž nechtěné muslimské nadvládě. Almohádé však brzy dobili město zpátky a místní židy tvrdě potrestali. O několik let později však již Almohádé z města vyhnáni byli a to opět s pomocí místních židů.92

Situaci židů pod nadvládou Almohádů můžeme krásně ilustrovat na životě jednoho z největších židovských učenců, kterým je Moše ben Maimon (známý obvykle spíše pod jménem Maimonides). Narodil se roku 1135 v Córdobě do rodiny místního soudce. Již ve svých 13 letech však zakusil nepřátelský fanatismus Almohádů, když roku 1148 padla Córdoba do jejich rukou. Následující vlna perzekucí vyhnala mnoho židů včetně jeho rodiny z města. Maimonides strávil potom následujících asi devět let putováním z jednoho místa v al-Andalusu do druhého. Vzhledem k tomu, že o tomto období Maimonidova života se nezachovalo mnoho zpráv, zdá se, že v každém případě to byla doba neklidná. Jeho rodina se z důvodu nebezpeční nemohla nikde usadit na příliš dlouho a hlavně se musela chovat nenápadně. Taktéž se z muslimských pramenů dozvídáme, že jeho rodina byla někdy mezi lety 1150 – 1160 nucena formálně konvertovat k islámu, aby si zachránila život. Je nepochybné, že se takto zachovalo mnoho židovských obyvatel i učenců.

Situace se nejspíše jen zhoršovala, protože rodina nakonec uprchla roku 1160 do Maghribu a to konkrétně do Fezu. Z toho se dá usuzovat, že v této době mohla být přece jen situace pro židy příznivější zde, než ve Španělsku. Toto prý bylo údajně umožněno tím, že vládce Abdulmu´min ve svém pokročilém věku zmírnil svůj postoj vůči židům usazeným v této části jeho říše. Ani zde však Maimonida nečekal příliš klidný život a tak se rozhodl stejně jako mnoho dalších uprchnout ještě dál. Asi hlavním důvodem, který ho přivedl k tam radikálnímu rozhodnutí, byla smrt židovského učence Ibn Susana, který byl nucen vzdát se svého náboženství, ale než aby to udělal, stal se raději dobrovolně mučedníkem. Takové události vzhledem k výše napsanému jistě nebyly výjimečné a pravděpodobně se zaměřily především na židovskou elitu. Roku 1165 tedy Maimonides s rodinou odplul do Akry a nakonec se usadili v Káhiře, kde se Maimonides stal náboženským vůdcem své komunity a věnoval se psaní a studiu, slavné jsou jeho práce především z oblasti filozofie. Věnoval se ovšem i lékařství, nakonec se stal lékařem vezíra a královského dvora. Svůj vliv uplatnil při pomoci svým souvěrcům nejen v Egyptě, ale i například v Jemenu. Zemřel v tomto městě roku 1204.93

V jeho dopise pronásledovaným židům v Jemenu, který psal již za svého pobytu v Egyptě, popisuje svůj názor na muslimskou nadvládu. Píše:

Jak víte, moji bratři, to kvůli našim hříchům Bůh nás vrhl mezi tyto lidi, národ Ismaelův, jež nás hrozně pronásledují a kteří vymýšlejí způsoby jak nás zranit a ponížit. … Žádný národ nikdy neublížil více Israeli. Nikdo se jim nerovná v našem ponížení a pokoření. Nikdo není schopen přemoci nás tak jako oni.94

Maimonidův názor na muslimy byl očividně jasně negativní. To vzhledem k jeho zkušenostem s Almohády není nic překvapivého. Poněkud zvláštní ovšem je, že tento názor alespoň částečně nezměnila Maimonidova zkušenost z Egypta, kde sám dosáhl vysokého postavení, uznání a bohatství, což poněkud nekoresponduje s obsahem jeho dopisu.

8.2 Nucené konverze židů

Situace ohledně nucených konverzí se stala velkým problémem mezi židovským obyvatelstvem a hlavně učenci. Byla zde totiž otázka, jak se k ní postavit. Na jednu stranu se jednalo o zřeknutí se a zradu své víry a tudíž jistě nepochybně i svých předků a původu. Ale na druhou stranu si tímto aktem mohli zachránit život a i když by formálně vyznávali islám, soukromě tajně mohli dál vyznávat judaismus a nemálo to tak jistě dělalo. Navíc takto spíše mohli zachovat tradici židovské víry, i když s obtížemi, než když se nechali zabít. Dá se předpokládat, že z židovských konverzí k islámu v této době, bylo falešných poměrně dost, ne-li většina. Příkladem je právě zmíněný Maimonides, který se rozhodně ani po své nucené konverzi nestal vnitřně muslimem. Nucené konverze se navíc obecně zdají být jevem častějším u židů než křesťanů, i když jedním z důvodů bude jistě fakt, že křesťanů zde mnoho nebylo, neboť mohli před útlakem utéct na sever na křesťanské území. Židům se azyl hledal o poznání obtížněji.

Při četnosti tohoto jevu, bylo nutné se s ním nějakým způsobem věroučně vypořádat. Přece jen v dané situaci jej nešlo jednoduše odmítnout jako nepřípustné odpadlictví. Zabývali se jím četní učenci, mezi nimi právě i Maimonides, neboť s ním měl bohaté zkušenosti a to dokonce i na vlastní kůži. Patřil mezi ty, kteří se snažili tento jev ospravedlnit. Podle něj židé musí raději trpět a zemřít než přijmout křesťanství, ale k islámu je-li to nutné, konvertovat mohou, aby přežili. Židé totiž islám považovali za podobný monoteismus jako judaismus, ale tuto podobu již neviděli u křesťanství, ať již šlo o nařízení a zákazy nebo některé teologické otázky. Což nám může dobře ilustrovat fakt, že v křesťanských zemích se falešná konverze nevyskytuje, a to byl zde útlak židů ještě větší.95

Násilné nucení ke konverzím a vysídlování mělo však několik negativních dopadů i na samotné Almohády. Mnoho učenců utíkalo to jiných zemí nebo dokonce volilo smrt. Tyto ztráty samozřejmě oslabovaly zdejší vědeckou komunitu. Je sice pravda, že Almohádé bohatě podporovali muslimské učence a jejich věda a filozofie za vlády této dynastie zažívá zlaté časy, ale přece jen potenciál židovských učenců také nebyl nikterak malý. Jejich útěky dokonce navíc posilovaly vědecké zázemí ostatních států. Co však pro běžný chod státu může být podstatnější, se zmenšujícím se počtem židů se také zmenšoval příjem z džizji a ta tvořila nemalý příjem státní pokladny. Navíc nesmíme zapomínat, že židé a konec konců i křesťané často vykonávali povolání, které nikdo jiný dělat nechtěl. Na toto ovšem vládnoucí dynastie příliš nereagovala, naopak ve svých perzekucích pokračovala.

9. Závěr


Období 11. – 13. století znamenalo výraznou změnu na území Pyrenejského poloostrova a severní Afriky, tzv. Maghribu. Jednalo se nejenom o změny politické, ale co je již méně známé, především o změny náboženské. V Maghribu v 11. století existovalo množství židovských komunit, žijících obvykle ve městech. Největší z nich byla ve Fezu, který byl také centrem židovské vzdělanosti. Ovšem i přes relativně poklidné soužití židů a muslimů se objevovaly akty násilí, především masakry, které však mají spíše ojedinělý charakter. Křesťanská komunita se v této době v Maghribu v důsledku muslimské invaze, již téměř nevyskytovala. Situace ve Španělsku, tedy v období tzv. taifských království, byla obdobná. Židé žili prakticky na celém území al-Andalusu. Jejich nejvýraznější centra byla v Granadě, a v nedaleké Luceně, jež se svou ješivou byla také centrem židovské vzdělanosti. Rozvíjela se především židovská věda a filosofie, která zažívala jeden ze svých zlatých věků. Můžeme říci, že hlavním rysem mezináboženského soužití byla tolerance. Židům nebylo bráněno ani ve vyznávání svého náboženství nebo ve výkonu povolání, důkazem může být Samuel ibn Nagrela a jeho syn Josef, kteří se stali oba vezíry granadského muslimského vládce. Ovšem i v této relativně tolerantní době se objevují problémy. Nejhorší protižidovskou událostí byl tzv. granadský masakr roku 1066. Toto však byl ojedinělý a výjimečný incident. Křesťané se také těšili stejné výše naznačené míře tolerance. I oni žili po celém Španělsku, převážně ve velkých městech a nebylo jim bráněno ve vyznávání svého náboženství ani výkonu povolání.

S příchodem Almorávidů se však situace mění. Byli to vyznavači rigorózní formy islámu, což znamenalo problematické soužití s jinověrci. I přes zhoršení životních podmínek v Maghribu stále zůstávaly židovské komunity s centrem ve Fezu. Ovšem již nemohly vznikat komunity v nových městech. Taktéž rozvoj židovské učenosti je značně omezen. Ze začátku almorávidské vlády se zde nacházeli pouze křesťané, kteří sloužili v muslimském vojsku. Ti tvořili důležitou a elitní část almorávidské armády. Podobná situace nastala i ve Španělsku, ve společnosti převládala netolerantní až nenávistná nálada, židé a křesťané byli ponižování. Objevily se přísnější nařízení, jinověrci však dál i přes jisté problémy mohli vyznávat svoje náboženství. Také se objevily první represe. Násilné konverze židů byly však spíše ojedinělým a ne striktně vynucovaným jevem. I přes útlak židé dál žili ve svých komunitách a k emigracím docházelo pouze v malém měřítku. Větší míra perzekucí však postihla místní křesťany, došlo dokonce k jejich systematickému vystěhování ze Španělska do Maghribu. Díky čemuž tam na krátký čas můžeme nalézt jejich komunity.

Situace není o mnoho lepší ani po nástupu Almohádů k moci. V Maghribu jsou židé nuceni k násilným konverzím pod pohrůžkou smrti. Dochází tak k velkému množství emigrací a také k páchání masakrů. V podstatě všechny židovské komunity byly zničeny. I křesťané byli nuceni k násilným konverzím. Taktéž víme, že i v této době zde křesťané stále sloužili v almohádské armádě. Na konci jejich vlády došlo již k stálému vymizení křesťanské komunity ze západní části Maghribu. Stejnou situaci můžeme nalézt i ve Španělsku, došlo k zpřísnění nařízení ohledně jinověrců, kteří byli stále ponižováni. Židé byli i zde postaveni před volbu konverze nebo smrti. Docházelo tudíž k hromadným emigracím. Byly zničeny takřka všechny židovské komunity a v této době prakticky na čas dochází k vymizení židů z Pyrenejského poloostrova, nicméně jejich počet se zase brzy obnovil. Vzhledem k předchozímu nucenému vystěhovávání se v době vlády Almohádů křesťané na jejich španělském území v podstatě nevyskytovali.

10. Seznam literatury



Pramenná literatura

Korán, přel. Ivan Hrbek, Praha: Academia 2000.

Zahrady spravedlivých: Sbírka výroků proroka Muhammada, Praha: AMS 2008.

Žalozpěv Avrahama ibn Ezry, in: Brann, Ross, Power in the Portrayal: Representations of Jews and Muslims in Eleventh- and Twelfth – Century Islamic Spain, Princeton - Oxford: Princeton University Press 2002.

Ibn Abdun, The Markets of Seville, in: Constable, Olivia Remie, Medieval Iberia: Readings from Christian, Muslim, and Jewish Rources, Philadelphia: University of Pennsylvania 1997.

Ibn Adun, The Markets of Seville, in: Ye´or, Bat, The Dhimmi: Jews and Christians under Islam, Cranbury: Associated University Presses, 1985.



Internetové zdroje

Chronica Adefonsi Imperatoris, http://libro.uca.edu/lipskey/chronicle.htm [2. 4. 2010].

Ibn Daud, Avraham, Sefer ha-Kabala, http://www.fordham.edu/halsall/source/ha-nagid.html [1. 4. 2010].



Sekundární literatura

The Encyklopedia of Islam, second edition, volume I - XII, Leiden: E. J. Brill 1960 -
2005.

Alfonso, Esperanza, Islamic Culture Through Jewish Eyes, London – New York: Routledge 2008.

Arteta, Antonio Ubieto, Dějiny Španělska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1995.

Barton Simon & Peter Linehan (eds.), Cross, Crescent and Conversion: Studies on Medieval Spain and Christendom in Memory of Richard Fletcher, Leiden – Boston: Brill, 2008.

Brann, Ross, Power in the Portrayal: Representations of Jews and Muslims in Eleventh- and Twelfth – Century Islamic Spain, Princeton - Oxford: Princeton University Press 2002.

Johnson, Paul, Dějiny židovského národa, Praha: Rozmluvy 1995.

Kaufmann, Hans, Maurové a Evropa, Praha: Panorama 1982.

Kennedy, Hugh, Muslim Spain and Portugal: A Political History of al-Andalus, Londýn – New York: Longman 1996.

Kropáček, Luboš, Duchovní cesty islámu, Praha: Vyšehrad 2006.

Lewis, Bernard, The Jews of Islam, Princeton: Princeton University Press 1984.

Pavlincová, Helena – Břetislav Horyna (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003.

Tauer, Felix, Svět islámu: dějiny a kultura, Praha: Vyšehrad 2006.



Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4
Orklarla döyüş:

Google Play'də əldə edin


Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©muhaz.org 2017
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə