Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav religionistiky

Religionistika

Petra Kociánová

Postavení jinověrců za vlády dynastií Almorávidů a Almohádů

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Attila Kovács, Ph.D.

2010

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala

samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

..…………………………………….

Podpis autora práce

Na tomto místě bych chtěla poděkovat panu Mgr. Attilovi Kovácsovi, Ph.D.

za vedení této bakalářské práce a za literaturu, kterou mi zapůjčil.

Obsah

1. Úvod 6

2. Obecná charakteristika jinověrců v rámci islámu 7

2.1 Označení jinověrců, jejich postavení 7

2. 2 Práva a povinnosti jinověrců 7

2.3 Postoj proroka Muhammada vůči jinověrcům 10

2.4 Pohled muslimů na jinověrce 11

3. Postavení jinověrců před Almorávidy a Almohády v Maghribu 13

3.1 Historická situace 13

3.2 Křesťanská a židovská komunita 14

4. Postavení jinověrců před Almorávidy a Almohády ve Španělsku 15

4.1 Historická situace a složení společnosti 15

4.2 Život křesťanů a židů 16

4.3 Granada – židovský vezír i pogrom 18

5. Postavení jinověrců za Almorávidů v Maghribu 21

5.1 Historická situace 21

5.2 Křesťanská a židovská komunita 22

6. Postavení jinověrců za Almorávidů ve Španělsku 23

6.1 Historická situace 23

6.2 Sevilla – ukázka soužití jinověrců s muslimy 24

6.3 Represe vůči křesťanům a židům 26

7. Postavení jinověrců za Almohádů v Maghribu 27

7.1 Historická situace 27

7.2 Represe proti křesťanům a židům 28

8. Postavení jinověrců za Almohádů ve Španělsku 31

8.1 Perzekuce židů 31

8.2 Nucené konverze židů 34

9. Závěr 36

10. Seznam literatury 38

11. Resumé 41

12. Abstract 42

13. Obrazová příloha 43

1. Úvod

Problematika mezináboženského soužití je pravděpodobně stará jako náboženství samo. Během historie nabývala mnoha podob, od mírové koexistence až po krvavé zbarvení mečem. Jedno však měli tyto podoby vždycky společné. Ať tyto náboženství chtěly nebo ne, navzájem se ovlivňovala. Jedním z nejvýraznějších svědků kontaktu dvou různých náboženství byl Pyrenejský poloostrov. Situace zde nezřídka ovlivňovala i část severní Afriky, později Araby označenou jako Maghrib, neboť Gibraltarský průliv představoval jednu z nejsnazších cest na opačný břeh Středozemního moře. Ve své práci bych se ráda věnovala období vlády dvou dynastií a to Almorávidů a Almohádů. Chci ukázat, že jejich vláda znamenala pro náboženskou situaci na jimi ovládaných územích, tedy v severní Africe, ale hlavně ve Španělsku výrazný zlom. Především se jedná o problém, jaký vliv měla na zdejší židovské a křesťanské komunity a jaké následky na jejich pozdější výskyt. Mou snahou tedy bude vystihnout povahu a průběh soužití muslimů a jinověrců za vlády Almorávidů a Almohádů. V první kapitole pokládám za vhodné a užitečné nastínit práva a povinnosti jinověrců pod nadvládou muslimů obecně. V následující kapitole je pro pochopení a srovnání situace nutné ukázat soužití před příchodem již zmíněných dynastií. Zde věnuji velkou pozornost Samueli ibn Nagrelovi a tzv. granadskému masakru. V kapitolách čtyři až osm se pak již věnuji samotnému soužití během působení Almorávidů a Almohádů. Především se zaměřuji na jeho charakter, nová nařízení, způsoby perzekucí, konkrétně se jedná o emigrace a násilné konverze. Důležitá je také ukázka rozdílného přístupu vůči židům a křesťanům. Pro lepší ilustraci je každá kapitola také uvedena krátkým historickým přehledem.

V práci vycházím především z literatury v anglickém jazyce, neboť tímto tématem se příliš českých či slovenských prací nezabývá. Z toho důvodu bylo nutné dát pozor na správný přepis arabských a hebrejských jmen a názvů do češtiny. V tomto ohledu jsem se řídila pravidly přepisu, který je použit v slovníku Judaismus, křesťanství, islám, od editorů H. Pavlincové a B. Horyny.

Dále si uvědomuji jistých nedostatků práce, především jistě ne vyčerpávajícího užívání pramenné literatury a taktéž jejího přejímání většinou až ze sekundární literatury, kde se nachází pouze v částech, což ale vzhledem k její dostupnosti považuji za jedno z možných řešení. Dále si také uvědomuji, že vzhledem k rozsahu této práce se jistě nejedná o vyčerpávající popis situace, ale spíše o její základní nastínění.

2. Obecná charakteristika jinověrců v rámci islámu

2.1 Označení jinověrců, jejich postavení

Muslimové jinověrce označovali výrazem ahl az-zimma (sg. zimmí), což bychom mohli přeložit jako chráněnci. Tento pojem v podstatě zahrnoval všechna náboženství, která se označovala jako ahl al-kitáb (neboli lidé knihy), tedy židy, křesťany, zoroastrovce a sabejce. Tyto náboženství byla vzhledem k jejich monoteistické povaze muslimy tolerována, i když je chápali pouze jako předstupeň islámu a tudíž boží zvěst překrucující.¹ V Koránu můžeme nalézt protichůdné verše, týkající se vztahu k nim. Ty, jež potvrzují jejich dobré postavení a uznávají je: „Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdož jsou židy, křesťany a sabejci, ti, kdož uvěřili v Boha a v den soudný a konali zbožné skutky – ti naleznou odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni.“² Jsou zde ale ovšem i verše, jež mají negativní charakter: „Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátelé, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv u vás se s nimi přátelí, ten se stane jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.“³ Právní pojem ahl az-zimma zaštiťoval situaci kdy tato skupina obyvatel žijící pod muslimskou nadvládou (tedy na území dár al-islám), měla s muslimy uzavřenou smlouvu (tzv. zimma) zajišťující jim možnost žít na muslimském území a poskytující jim ochranu života, majetku a před vnějšími nepřáteli, ovšem pod podmínkou, že přijmou dominanci islámu a budou plnit určité povinnosti.

2. 2 Práva a povinnosti jinověrců

Tou nejzákladnější povinností bylo placení daně z hlavy- tzv. džizja.⁴ Tento výraz se objevuje v původním arabském znění tohoto koránského verše: „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“⁵ Tu musel platit každý dospělý muž označený jako zimmí. Staří, nemocní, chudí ji platit nemuseli. Nejdříve v dobách raného islámu se na ni pohlíželo opravdu jako na daň za vojenskou a občanskou ochranu, později byla chápána stále více jako běžná daň státu. Můžeme říct, že to byla obdoba zakátu.⁶ Intenzita jejího vymáhání se lišila v jednotlivých obdobích.⁷ Přítomnost jinověrců na muslimském území měla tedy pro muslimy i své finanční výhody.

Ovšem výhody měla i pro samotné jinověrce. Na rozdíl od nevěřících kuffár mohli svobodně vyznávat své náboženství a provozovat kult a rituály ve svých modlitebnách. Nutno ovšem říci, že ačkoli staré synagogy a kostely mohli jinověrci opravovat, obvykle nesměli stavět nové. Jejich budovy také nemohly být dominantnější a vyšší než mešity. Nesměli se ovšem modlit či oplakávat své zemřelé příliš hlasitě. Také nesměli urážet Korán, islám nebo proroka Muhammada. Násilná konverze až na několik historických výjimek ovšem uplatňována nebyla. Další nepopiratelnou výhodou tohoto postavení byla určitá administrativní nezávislost těchto komunit, které měli obvykle stanovenou svou vůdčí autoritu, jež byla prostředníkem mezi nimi a chalífátem. Tato nezávislost se projevovala i v občanskoprávních záležitostech, kdy jinověrci podléhali vlastním náboženských a právním předpisům a soudům, do kterých stát obvykle nezasahoval.

Jinověrci ovšem museli dodržovat také mnoho zákazů a omezení. Nesměli sloužit v muslimském vojsku a měli zakázáno vlastnit nebo nosit zbraň. Toto nařízení z nich ovšem dělalo snadný terč zlodějů a násilníků, ačkoli je třeba říct, že tyto útoky nebyly příliš časté. Naopak se často potýkali s házením kamení obvykle dětmi. Jedinou možností jak se bránit, bylo spoléhat se na ochranu autorit, konkrétně soudu a jeho vykonávání práva.⁸ Mezi méně závažné nařízení patřilo například to, že nesměli jezdit na koni ani na velbloudu, ale pouze na oslu a to ještě nikoli obkročmo ale bokem podobně jako žena. Pokud viděli muslima, museli sesednout. Dále museli na ulici uvolnit cestu muslimům a nechat je jít středem. Míjeli-li muslima, pak vždy po jeho levé straně, která byla považována za nečistou.⁹

Jedno z nejvýraznějších omezení se týkalo oblékání. Židé a křesťané, dokonce i jejich otroci museli nosit pláště a pokrývky hlavy charakteristické barvy. Toto opatření však nemuselo mít nutně ponižující charakter. Dále ovšem museli na svých oděvech nosit speciální symboly nebo barevný kus látky. Toto nařízení se vyžadovalo, dokonce i ve veřejných lázních, kde jinověrci nosili symboly zavěšené na provázku kolem jejich krku. V tomto případě toto opatření již mělo výrazně sociální a symbolický charakter, jehož snahou bylo nositele ponížit a odlišit od většinové společnosti. V případě žen jinověrců existoval ještě zákaz nosit drahé doplňky a šperky, ale nebyl takřka vynucován. Bylo tu však jiné výrazné nařízení týkající se žen. Ženy jinověrců stejně tak jako otrokyně si nemusely zahalovat obličej, některá nařízení jim to přímo nedovolovala. Muslimky se naopak zahalovat musely. Je zřejmé, že v očích muslimů bylo zahalování spojeno s čistotou a slušností.

Bylo také vymezeno postavení jinověrců vůči muslimům v oblasti práva. Jinověrec nemohl svědčit před muslimským soudem. Bylo-li nutné zaplatit kompenzaci za zranění, jinověrec měl podle většiny právních škol (tzv. mazhab, pl. mazáhib) s výjimkou hanafíjské, nižší hodnotu než muslim. Muslim si mohl vzít židovku nebo křesťanku, jinověrec si ovšem muslimku vzít nemohl. Stejně tak muslim mohl mít za otroka žida či křesťana, jinověrec však muslimského otroka mít nesměl. Co se týkalo dědictví, tak jinověrci mohli dědit pouze mezi sebou, stejně tak muslimové. V případě konverze připadal majetek konvertovaného pouze muslimským dědicům, nikoli jeho původní rodině. Někteří učenci připouštěli výjimku v případě manželství, v tomto případě muslim mohl dědit po židovce nebo křesťance, nikoli ovšem obráceně.¹⁰ Především v období středověku a křížových výprav vyvstal jiný problém, co s jinověrci na válečném území, totiž zda-li je možné je vyhostit či nikoli z důvodu strachu o jejich bezpečnost či bezpečnost muslimů. Bylo rozhodnuto, že existuje-li k tomu dostatečné ospravedlnění, pak je to zákonné.¹¹ Takové ospravedlnění je, když:

… imám se může obávat o bezpečnost obyvatel chráněných náboženství v rukou nevěřících nepřátel [ahl al-harb], protože oni jsou bezmocní a mají malou sílu, nebo se může obávat o bezpečnost muslimů v jejich rukou, v případě že by oni informovali nepřítele o slabých místech muslimů.¹²

Nelze zapomínat na to, že jinověrci byli přece jen na území dár al-islám vyznavači minoritního náboženství a tak v případě konfliktu s jejich souvěrci na druhé straně, mohli mít tendenci upřednostnit víru před obývaným státem.

Jinověrci nebyli nuceni žít v muslimských městech v uzavřených čtvrtích, ale až na několik historických výjimek, obvykle dobrovolně odděleně žili. V rámci uplatnění ve společnosti jim nebyly kladeny takřka žádné překážky. Existuje mnoho případů, kdy jinověrci zastávali vysoké posty v muslimské administrativě. Často se uplatňovali v zaměstnáních, které muslimové z nejrůznějších důvodů vykonávat nemohli, např. jednání s nevěřícími, zde můžeme zmínit diplomacii, obchod, finančnictví apod. Anebo se jednalo o práce, které nebyly prestižní a tak je muslimové vykonávat nechtěli. Patřili mezi ně koželuhové, řezníci nebo čištění žump a sušení jejich obsahu, které se pak používalo jako palivo.¹³ Z tohoto úhlu pohledu museli muslimové vnímat jinověrce jako užitečnou součást společnosti.

2.3 Postoj proroka Muhammada vůči jinověrcům

Pro další vývoj je vhodné odpovědět na otázku: Jaký tedy byl vztah muslimů obecně vůči jinověrcům? Ten se samozřejmě formoval podle obsahu Koránu a hadísů. Vzhledem k tomu, že tyto náboženské texty vznikaly za života proroka Muhammada, tak je nejpodstatnější skutečností, která měla na podobu tohoto vztahu vliv, právě postoj Muhammada k jinověrcům. Je obecně známo, že Muhammad při utváření islámu dbal spíše na praktičnost a pragmatičnost, než na složité dogmatické doktríny a spekulace. Stejně tak vypadal i jeho postoj vůči jinověrcům. V počátečním období v Mekce byl dokonce ochoten pod nátlakem vládnoucího rodu Kurajšovců přiřadit do své věrouky i starší mekkánká božstva (al- Lát, al-Uzzá a Manát).¹⁴ Neučinil však tak, naopak se začal držet striktního monoteismu, což můžeme vidět v tomto verši: „Rci: ‚Vlastníci Písma! Pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás a shodněme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k Němu nic přidružovat a že si nebude brát jeden druhého za pána místo Boha!ʻ…“¹⁵ Po vykonání hidžry a vstoupení do Medíny byl konfrontován s židovskými kmeny, které zde žili. Jeho postoj vůči nim nebyl ze začátku nijak odmítavý, dokonce věřil, že zavedením některých náboženských nařízení a opatření, by je mohl získat jako nové vyznavače svého náboženství. Přejímal mnoho z jejich zvyklostí, které se stávaly pro muslimy závazné. Ovšem ze strany židů se dočkal jen odmítnutí a vysmívání, neboť ti trvali na tom, že Muhammad zprávy a nařízení Tóry překrucuje a chápe je špatně. Následně se Muhammad rozhodl s židy rozejít.¹⁶ V této době se proto začínají objevovat první negativně zabarvené koránské verše vůči nim. Např. „Což jsi neviděl, že ti, kterým dostalo se části Písma, kupují bludy a chtějí, abyste i vy zbloudili z cesty pravé?“¹⁷ nebo „Těm, kdož židovství vyznávají, jsme zakázali to, co jsme ti již dříve sdělili, a neukřivdili jsme jim, leč oni sami sobě ukřivdili.“¹⁸ V Medíně žili tři židovské kmeny. Po mocenských neshodách a intrikách byly dva z nich vypuzeny (Banú Kajnuká´ a Banú an-Nádir) a muži z třetího kmene (Banú Kurajza) byli zabiti a ženy a děti prodány do otroctví.¹⁹ Ačkoli Muhammad nepřišel do styku s křesťany tak výrazně jako s židy, i proti nim se začíná v této době vymezovat.²⁰ Jeho postoj nakonec vyústil v koránský verš: „A věru zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími nepřáteli věřících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu přidružují; a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: ‚Jsme křesťané!ʻ A to je proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a že nejsou pýchou naplněni.“²¹ Situaci vhodně shrnul F. Tauer ve své knize Svět islámu, když napsal, že „Navázáním na Abraháma postavil Muhammad své učení před židovství a křesťanství a učinil je ústupky pohanským obřadům pro Araby přijatelnějším.“²² Jak je tedy patrné, Muhammad zastával určitý respekt vůči judaismu a křesťanství, nicméně vždy je chápal jako náboženství podřízená islámu.

2.4 Pohled muslimů na jinověrce

Postoj muslimů vůči jinověrcům byl samozřejmě různorodý a jeho podoba závisela na době a oblasti. Nicméně situace při vzniku islámu mu však dává základní obecnou charakteristiku, která se příliš neměnila. Na rozdíl od polyteistů byli sice tolerováni, ale nebyli s muslimy rovnoprávnými občany. V středověkých spisech se můžeme dočíst, že muslimští autoři často pro vyjádření pokory, která byla žádaná u jinověrců, zvláště u židů, používali speciální koránská slova, která znamenala ponížení a zavrženíhodnost. Nutno říci že pocity, které měli muslimové vůči jinověrcům, nebyli obvykle ničím víc, než běžným vztahem mezi dominantní skupinou společnosti a marginální skupinou. Tuto situaci zvýrazňovalo i to, že muslimové dali jinověrcům možnost poznat pravou zvěst, tedy z jejich úhlu pohledu tu muslimskou, ale oni ji odmítli a setrvali ve své víře. Z pohledu muslimů jim tedy dali možnost stát se rovnoprávnými občany, i když to tedy znamenalo přestoupit na islám.

Podřízené postavení jinověrců můžeme nalézt i v jazyce. Z muslimské strany se objevovala polemická literatura proti jinověrcům. Nutno ale říci, že negativní vlastnosti přisuzované daným náboženstvím a jejich vyznavačům jsou obvykle vyjádřeny v náboženských termínech a jen velmi zřídka v termínech s etnickým nebo rasovým zabarvením, ačkoli i to se někdy stávalo. Nadávky se v jazyce vyskytovaly, nejčastěji byli židé pojmenováváni jako opice a křesťané jako prasata. Rozdílný přístup se projevoval i při zdravení. Slova užívaná při pozdravu byla pro muslimy a jinověrce odlišná.²³ O nižším postavení jinověrců se můžeme dočíst i v následujícím hadísu: „Od Abú Hurajry, kéž je s ním Alláh spokojen, že posel boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír, pravil: ‚Nezačínejte u židů ani u křesťanů s pozdravem. A když některého z nich potkáte na cestě, vnuťte mu tu nejužší.ʻ Vyprávěl Muslim.“²⁴ Nicméně stále byli jinověrci součástí společnosti: „Od Anase, kéž je s ním Alláh spokojen, že řekl: Pravil posel boží, kéž mu Alláh požehná a dá mu mír: ‚Když vám lidé knihy popřejí: Mír s vámi! řeknete: I s vámi.ʻ Na tom je shoda.“²⁵ Jinověrci také nesměli užívat muslimská jména pro své děti. Jakákoli urážka islámu ze strany jinověrců byla potrestána. Trest smrti vyžadoval hanbalovský a málikovský mazhab, stejně jako ší´a. Šáfi´ovský a hanífovský mazhab připouštěli i bičování nebo vězení. Je zajímavé, že s výjimkou některých území jako Arábie nebo Španělsko, muslimské vlády byly mnohem méně tolerantní na okrajích dár al-islám, nikoli v jeho centru.²⁶

Je také důležité zmínit, že samotné informace o náboženství jinověrců muslimové získávali, kromě Koránu a hadísů, od čerstvých konvertitů k islámu právě z těchto náboženství. Tyto výpovědi také nemusely být nutně nestranné. Tímto způsobem vzniklo více protižidovské a protikřesťanské polemiky, než od samotných muslimských autorů. Přístup muslimů k židům a křesťanům byl obecně stejný. Přístup k židům byl negativně ovlivněn, tím jak se medínské židovské kmeny zachovaly k Muhammudovi. Obraz křesťanů zase utrpěl v období křížových výprav.²⁷

Obecně tedy můžeme říct, že jinověrci byli tolerovanou skupinou společnosti, která měla svoje práva a jistou míru autonomie, ovšem za cenu neustálého ponižování a omezování, což nejednou vedlo ke konverzím k islámu. Častější ovšem byly u křesťanů než židů, neboť ti již byli na perzekuce ze strany státu zvyklí a nutno říct, že muslimové si obvykle počínali vůči židům mírněji než panovníci, kteří v daném místě vládli před příchodem islámu. Je třeba ovšem říct, že i přes výše popsanou skutečnost, se na území dár al-islám nikdy nevyvinula myšlenka antisemitismu, která se objevila ve středověké Evropě.²⁸ Židé se pod nadvládou muslimů měli rozhodně lépe, než pod nadvládou evropských králů. Podobné můžeme říci i o křesťanech, těm žijícím na muslimském území bylo uznáno alespoň nějaké, i když podřadné postavení. Muslimové, kteří by se vyskytli pod křesťanskou nadvládou, neměli práva žádná a podle toho s nimi bylo zacházeno. Mohly se samozřejmě objevit výjimky, např. na místech kde došlo k silnému a dlouhému promísení těchto kultur, ale mnoho jich jistě nebylo.

3. Postavení jinověrců před Almorávidy a Almohády v Maghribu

3.1 Historická situace

Západní Maghrib, resp. území odpovídající dnešnímu Maroku, procházelo před příchodem Almorávidů poněkud nestabilním a nepřehledným obdobím. Poslední říše, sjednocující toto území pod vládou dynastie Idrísovců padla roku 974 za pomoci španělských Umajjovců. Pak zde vládla po nějakou dobu dynastie Fátimovců, jejichž zájem se ale brzy přesunul na východ do Egypta. Poté zde chyběla jakákoli jedna výrazná sjednocující vládnoucí autorita. Země a města byla rozdělena mezi jednotlivé berberské kmeny.²⁹ Např. město Fez bylo mezi lety 980 – 1012 pod nepřímou nadvládou Umajjovců a jak se zdá v tomto období velmi prosperovalo.³⁰

3.2 Křesťanská a židovská komunita

Křesťanská komunita na území Maghribu v této době již prakticky neexistovala v důsledku islámské invaze. Nelze ovšem vyloučit, že zde křesťané v malých skupinkách či jako jednotlivci žili nebo přinejmenším sloužili jako žoldácká síla.

Židovská komunita zde byla početnější. O době, která nás zajímá, můžeme říct, že židé žili převážně ve velkých městech, často v oddělených čtvrtích. Chceme-li se tedy něco konkrétněji dozvědět o situaci židů, vhodným místem bude město Fez. Bylo to jedno z center židovské učenosti v Maghribu. Tomu se není co divit, neboť historie zdejší židovské komunity sahá až k samému založení města roku 808. O dvě desetileté později vládce Idrís II dovolil velké skupině židů, aby se zde usadila, pod podmínkou, že budou platit každoroční daň 30 000 dínárů.³¹ Mnoho význačných učenců pocházelo právě odtud.

Příkladem a ukázkou tehdejších poměrů může být Jicchak ben Ja´kov Alfasi. Narodil se roku 1013. Studoval talmud v Kajruwánu v Tunisu, kde ale vypukla vlna nepokojů a tak nakonec stejně jako mnoho ostatních židů i Alfasi s rodinou odešel a to do Fesu. Zde se mu dostalo podpory od místní židovské komunity a tak se dál mohl věnovat svému studiu a bádání. Vedl zdejší ješivu a mnoho studentů přijíždělo studovat právě k němu. Nakonec byl nucen odejít do Španělska do Córdoby, a postavil se do čela ješivy v Luceně. V tomto městě také roku 1103 zemřel.³²

Jak můžeme vidět na životě tohoto učence, tak ačkoli Fez byl jedním z místních kulturních židovských center, chtěli-li se učenci dále věnovat studiu, často odcházeli na sever do Španělska. Zde přece jen panovali pro židy obvykle ještě lepší životní podmínky a to i díky dlouhé tradici přítomnosti židovské populace, ale hlavně díky jejímu poměrně dobrému postavení již od dob vlády Umajjovců. Celkově dostáváme obvyklý obraz života maghribských židů, ti měli možnost zde žít, studovat a pracovat, ale občas se vyskytly vlny utlačování a pronásledování. Asi nejvýraznější takovou událostí je masakr židů ve Fezu v květnu roku 1035. Města se zmocnili fanatici a zanechali za sebou kolem 6000 obětí. Našli by se však i jiné.³³ Jak je obvyklé, násilnosti se objevovaly právě v místech, kde byl židovský činitel nejintenzivnější. Nicméně se nejednalo o plošné intenzivní pronásledování po celé zemi, konec konců neexistovala zde jednotná vláda, která by celé území sjednotila a prosadila jednotný postup vůči židům. Takže můžeme říci, že i přes výše zmíněné nebyli židé vystaveni přílišnému odporu, rozhodně ne většímu než zažívali jejich souvěrci v jiných částech světa.

4. Postavení jinověrců před Almorávidy a Almohády ve Španělsku

4.1 Historická situace a složení společnosti

V případě Španělska bude vhodné vrátit se asi o padesát let zpátky. Iberský poloostrov byl několik posledních století znám jako jedno z center evropské vzdělanosti. Svůj kulturní vrchol zažíval v 10. století za al-Hakama II. Kolem roku 1000 ovšem umajjovský chalífát začal stagnovat a hroutit se.³⁴

Pro nás jsou důležité tzv. taifská království.³⁵ Začala vznikat po roce již po roce 1008, tedy ještě v době umajjovské říše a jejich konec přišel relativně brzo, již v 80. letech 11. století. Bylo jich kolem čtyřiceti, nejmocnější byla v Seville, Toledu, Zaragoze. Tyto království nebyla příliš mocná ani významná, často bojovala mezi sebou a žila z odkazu umajjovského chalífátu. Dokonce část z nich platila pravidelné poplatky křesťanským královstvím na severu. Tyto poplatky se nazývaly parias. Příjemce poskytoval taifským královstvím vojenskou ochranu jak proti ostatním muslimům, tak i křesťanům.³⁶ To byla ve Španělsku v muslimské historii nová a ojedinělá událost. Vojenskou sílu si tyto království sháněla najímáním žoldnéřů, kteří nezřídka za svůj život stihli bojovat pro obě strany. Asi nejznámějším příkladem je Rodrigo Díaz de Vivar neboli slavný Cid.³⁷ Kulturu a umění však tato království stále podporovala.