Diplomová práce rodinná a sociokulturní zkušenost pachatelů násilné trestné činnosti a jejich hodnotová orientace



Yüklə 1,22 Mb.
səhifə2/14
tarix05.09.2018
ölçüsü1,22 Mb.
#77479
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14



Násilí, jakožto patologický způsob interakce daného jedince či skupiny s okolím, zahrnuje různorodé aktivity, s jejichž pomocí si jednotlivec nebo skupina osob vytváří a reguluje vztahy v sociálním okolí agresivním a manipulativním způsobem (Spurný, 1996). F. Koukolík a J. Drtilová (1996) vymezují pojem násilí jako druh lidského chování, který druhé osoby záměrně ohrožuje fyzickou újmou, pokouší se jí přivodit, nebo újmu uskuteční. Násilí nemusí mít zdaleka jen formu fyzickou, ale i psychickou, institucionální nebo mediální, proto je potřeba obsah pojmu upřesnit tak, aby bylo zřejmé, kterou z forem násilí máme na mysli, nebo použít širšího pojmu týrání (Haškovcová, 2004). To autorka definuje jako zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje značnou hrubostí a bezcitností vyvolávající pocity příkoří.

Násilí lze dělit podle délky trvání na dlouhodobé a situační objevující se v podobě incidentů, které postupně gradují, jsou neočekávané, náhlé, obvykle s krátkým intenzivním průběhem (Spurný, 1996).

Následky násilného jednání můžeme pocítit jako újmu nehmotnou (např. zneužití osobních údajů), hmotnou (na majetku), fyzickou (na zdraví či životě) a emocionální (přetrvávající strach, úzkosti). J. Spurný (1996) dále upozorňuje, že dlouhodobé působení násilí na psychiku člověka způsobí:


  • negativní, úzkostný pohled na svět

  • tendence přeceňovat reálné ohrožení

  • snížení citlivosti na vnímání a rozlišování projevů násilí

  • přivyknutí danému stavu, otupení

  • zvýšení tolerance k násilným projevům, tendence je omlouvat, bagatelizovat důsledky, může dojít až k...

  • zařazení násilných prvků do repertoáru chování



1.2 Příčiny a předpoklady agrese
1.2.1 Základní teorie agrese
Autoři teorií agrese se snažili nalézt příčiny takového chování, středem jejich zájmu byly tedy zdroje agresivního jednání, vznik i jeho průběh. Snažili se přijít s uspokojivým vysvětlením na otázku, proč se člověk může chovat tak agresivně, co jeho agresi způsobuje. Na základě dané teorie pak vyplývají důsledky pro potlačování agrese či její předcházení.

Při historickém ohlédnutí je patrné, že teorie, které s takovými odpověďmi přišly, si získaly své zastánce, ale také podpořily vznik jiného vysvětlení, které to předchozí doplnilo, nebo spíše popřelo. Tak vznikaly tábory stoupenců, které se lišily svými názory na základ a východiska agrese. Proto je i současný stav této vědecké problematiky typický koexistencí různých koncepcí, které spíše než obecně použitelný, ucelený výklad nabízejí možné přístupy, které se doplňují.

Lékařský pohled J. Vymětala (2003) nabízí dva hlavní přístupy – biologický a psychologický. Teorie biologické říkají, že příčiny agresivity jsou popsatelné a vysvětlitelné neurofyziologicky (její centra nalezneme v CNS), geneticky a endokrinologicky (působením převážně mužských pohlavních hormonů). Psychologické teorie vycházejí z vrozené a pudové výbavy člověka, a nebo považují agresivitu za následek frustrace, také k ní lze přistupovat s použitím mechanismů teorie učení. L. Čirtková (2006) přibližuje tři základní teorie agrese: psychoanalytickou, frustrační a lernteoretickou koncepci.

1.2.1.1 Psychoanalytická a instinktivistická teorie agrese

Podle psychoanalytické teorie je agresivita chápána jako pudová, instinktivní složka osobnosti člověka, jedinci je dána, patří tak k jeho přirozené výbavě. Vychází z Freudova pojetí pudových tendencí, v nichž předpokládal existencí pudu slasti (libida) a pudu destrukčního (destrudo, thanatosis). Jde o psychické síly přírodního, spontánního a autonomního charakteru. Pudové tendence dynamizují lidské prožívání a chování, na jejich usměrňování je potřeba značné úsilí. Pokud se zafixují na nedostupné, nevhodné, nepřijatelné objekty, mohou založit konflikt.

Psychoanalytická teorie prošla vývojem, byla mírně modifikována, ale to podstatné zůstalo. Agresivní chování je vysvětlováno odpovídajícím motivem agrese, neboť pud je vnitřní pohnutka jednání. Agresivní člověk má tento pud vystupňovaný, agrese u něj navozuje redukci napětí a uspokojení, proto lze u něj předpokládat takové chování ve většině situací. Agrese není významně závislá na situačních faktorech (Čirtková, 2006).

K. Lorenz (1992) vysvětlil agresi na instinktivním základě. Existenci agresivního instinktu vysvětlují biologické důvody, které se týkají teritoria, zachování rodu a získání potravy. Podstatné je, že tento instinkt je zdrojem energie, která se naplní a uchová uvnitř jedince, dokud nějaký podnět z prostředí neumožní její uvolnění. Lorenz i Freud se shodli v tom, že agresivita v člověku roste a je nezdravé, pokud se nemůže vybít. Proto Lorenz využil tzv. hydraulického modelu, v jehož původním zpracování sehrál významnou úlohu právě Sigmund Freud. Podle nich se energie ženoucí lidské chování postupně hromadí, dokud nemůže být určitým způsobem uvolněna. Její uvolnění může být nasměrováno na dosažení cílů, pro které byla původně určena. Pokud to ovšem není možné, nasměruje se některé náhradní formy.

I. Čermák, M. Hřebíčková a P. Macek (2003) uvádějí, že empirické údaje ukazují, že agresivní chování jen víc než jen „slepý“ výbuch hněvu namířený proti čemukoli a komukoli, bez ohledu na společenskou situaci a důsledky.

Jistě že existují mezi oběma koncepty rozdíly. Například Freudovy teorie vycházejí s práce s lidmi, Lorenz přenesl závěry o chování zvířat na lidské jednání. Dále Freud na rozdíl od Lorenze staví oproti destruktivnímu, ničivému pudu libido, stejně tak silný pud slasti.

Psychoanalytický princip o vrozenosti, a tím pádem nízké ovlivnitelnosti agresivního jednání, nelze obecně používat, ale ani by nebylo účelné ji stejně univerzálně odmítat. Tato teze je využívaná jako postup umožňující pochopit a rekonstruovat motivaci některých trestných činů s nápadnou, výraznou scénou deliktu, kde je objeven zvláštní rukopis pachatele nebo u zločinců s extrémně vystupňovanou agresivitou, která nasvědčuje její vrozené podmíněnosti (Čirtková, 2006).

1.2.1.2 Frustrační teorie agrese

Frustrace jako překážka, blokace zabraňující člověku dosáhnout vytyčeného cíle, může být způsobena jinou osobou, jakoukoli skutečností nebo chybou (Čermák, 1998). Frustraci lze také charakterizovat jako situaci a současně její psychické prožívání, kdy je z různých příčin blokováno uspokojení potřeb (Čirtková, 2006).

Čermák (1998) dále uvádí, že první pokusy, které experimentálně ověřovaly hypotézu frustrace - agrese, jsou datovány v roce 1939 a pojí se s jmény Dollard, Dood, Miller, Mowrer a Sears (působící na Yalské univerzitě, proto někdy: yalská hypotéza). Od té doby je frustrační teorie neustále rozšiřována o nové poznatky a je považována za nejvlivnější koncept agrese. Tito výzkumníci předpokládali, že vnitřní hnací silou, kterou frustrace uvolní, je pud (drive), který je stejným pudem jako je třeba hlad či žízeň. Takový pud označuje niterné aspekty motivace, které pohánějí chování. A stejně jako jídlo redukuje hlad, agrese redukuje agresivní pud (Výrost, Slaměník, 1997).

Původní formulace hypotézy vybadala zhruba takto:


Frustrace  agresivní pud  připravenost k agresi / podnícení k agresi
Podle této hypotézy je o všem dopředu rozhodnuto, vše běží podle jasného scénáře: vnější síla přeruší jedincovo směřování za cílem, znemožní mu tak uspokojení potřeby, neukojená potřeba navodí hostilitu a následně i agresivní projev. Tento řetězec funguje bez ohledu na myšlení a cítění člověka, bez ohledu na jeho sebeovládání, schopnosti zvládat frustraci, na normy, veřejnou kontrolu či situační kontext (Čermák, Hřebíčková, Macek, 2003).

Později se začaly brát v úvahy intervenující proměnné, protože se ukázalo, že reálné podmínky vzniku agrese jsou složitější než navozené v laboratorním prostředí. Jde o faktory, které zprostředkovávají vztah mezi frustrací a agresí (Čermák, 1998).



  • strach – člověk agresi potlačí, protože má strach, že by za ní byl potrestán

  • náhradní cíl – nahrazení agrese přímé za nepřímou (ne útok na jedince, ale na předměty, které mu patří)

  • přemístění agrese – agrese je přesunuta na cíl sloužící jako náhrada původního (fenomén obětního beránka)

  • redukce tenze – mechanismus katarze agresivního pudu

Vědecká i nevědecká poznání dokazují, že ne u každého jedince a ne vždy musí frustrace nutně vést k agresivnímu chování. Agrese není jedinou možnou reakcí na frustraci, objevují se i jiné odezvy, jiné vzorce chování. Proto je v tomto smyslu reakce na frustrující situaci individuální. Z dalších možných reakcí na frustraci můžeme jmenovat únik nebo regresi (Čirtková, 2006). Z toho je patrné, že ne každá agrese má ve svém motivačním pozadí neuspokojení potřeb.

V souvislosti s frustrací se v psychologii objevuje téma deprivace, které v podstatě zrcadlí specifickou frustrační situaci s vnějším zdrojem. Deprivace se charakterizuje jako strádání, ztráta něčeho, co organismus potřebuje, jako nedostatečné uspokojení základních potřeb. Může se objevit deprivace biologická (nedostatek jídla, tepla), motorická (nemožnost přiměřeného pohybu), senzorická (nedostatek podnětů), sociální (nedostatek kontaktů v okolí) anebo citová (neuspokojení základní potřeby lásky a bezpečí) (Hartl, Hartlová, 2000).

Ještě bych zmínila, že frustrací se také zabýval například S. Rosenzweig, jak teoreticky (již v třicátých letech minulého století), tak i diagnosticky. Podle Rosenzweiga dochází k frustraci pokaždé, když se jedinec setká s nepřekonatelnou překážkou na cestě k uspokojení určité potřeby. Podnětovou situaci, překážku, pojímá jako zátěž a odpovídající úzkost člověka chápe jako zvyšování napětí. Autor rozlišuje dva druhy frustrace:



  • primární, jež je způsobena nepřítomností výsledné situace nutné pro uklidnění

  • sekundární má v popředí překážky a nesnáze, které se vyskytly na cestě k uspokojení potřeby

Rosenzweig vypracoval obrázkový frustrační test (Rosenzweig Picture – Frustration Study, P – F Test). Tento projektivní test považuje za základ jedincovo vědomé či nevědomé ztotožnění se s frustrovanou osobou na obrázku, a tak promítnutí jeho vlastní reakce do odpovědí. V testu jsou zachycené situace ego brzdící (překážka ruší, frustruje jedince) a superego brzdící (jedinec je napaden, obviněn). Autor předpokládá, že člověk bude reagovat určitým typem agrese, jenž je dán jejím směrem (Svoboda, 1999):

  1. extrapunitivita – agrese je namířena do okolí

  2. intropunitivita – agrese směřuje k vlastní osobě

  3. impunitivita – agrese je převedena ve snahu přenést se přes frustraci, frustrace je označená za nedůležitou



1.2.1.3 Lernteoretická koncepce agrese

Tuto koncepci charakterizuje L. Čirtková (2006) jako vycházející z behaviorismu, v níž se uplatňuje předpoklad o absolutním vlivu jedincova prostředí na agresivitu. Veškeré vzorce chování, tedy i ty agresivní, které osoba produkuje, jsou osvojovány v procesu socializace, jsou tedy naučené. Jedinec se nestává agresivním proto, že by měl vnitřně zakódované puzení ničit, ale proto, že si během vývoje a procesů učení takové jednání osvojil. Všechny projevy lidské agrese si tedy lze podle této teorie vysvětlit pomocí zákonitostí (sociálního) učení. Podle zastánců této teorie spočívá klíč k porozumění motivaci agresivních jedinců v precizním rozboru sociálního prostředí a jeho vlivů, které působily během individuálního vývoje na osobnost jedince.

Tendence jednat agresivně mohou být osvojeny přímou zkušeností pomocí odměn a trestů nebo pozorováním sociálních interakcí modelů (jiných osob) – tj. zástupným učením. Takovým modelem je rodič, jiní příbuzní, známí lidé i symbolické modely z médií (Čermák, Hřebíčková, Macek, 2003). Z pozorování interakce dětí je patrné, že se agrese může pojit s pozitivním posilováním. Dítě, které odstrčí jiné za účelem získaní konkrétní hračky, je odměněno tím, že ji skutečně získá. Ještě k tomu tím může zvýšit svůj status. To je příklad instrumentálního učení (Výrost, Slaměník, 1997). Trest má na agresi většinou malý účinek, dítě chápe trestající model jako úspěšný v dosažení svého cíle, což paradoxně posiluje agresivní jednání dítěte (Čermák, 1998). Ve výzkumech se to jasně ukazuje - trestané děti se mezi sebou více bijí. Může to být ale i obráceně: děti porušují pravidla, proto jsou následně rodiči potrestáni, což je pro děti vzorem chování, a tak vzniká bludný kruh. Bandura (1983; in Čermák, 1998) jmenoval čtyři procesy, jejichž modelováním dochází k podněcování agresivních projevů:


  • přímá funkce modelování – pokud si pozorovatel (dítě) dostatečně zobecní svoji zkušenost o kauzálních vztazích z pozorované situace, může se domnívat, že v podobné situaci podobnými prostředky dosáhne podobných cílů

  • narušení inhibice – pokud není pozorovatel za svou agresi potrestán, jsou mechanismy tlumicí jeho agresivní tendence narušeny

  • růst excitace – pozorováním agrese u jiných osob se pozorovatelův arousal (emocionální excitace) zvyšuje, tím je posilována imitace a zvyšována intenzita agresivní odpovědi

  • zaměřenost na neobvyklé prostředky agrese – efekt nápodoby se může zvýšit, pokud se pozornost pozorovatele zaměří na způsob provedení agresivní akce nebo na nástroj, který se k tomu použije

Dále si všiml mechanismů, které posilují opětovné použití agrese:



    • je-li výsledek agrese pro dítě pozitivní, užije v budoucnu podobného chování, a naopak – negativní důsledky agresivního chování brání opakování

    • děti, které jsou cílem agrese jiných, se samy stávají značně agresivními, pokud vlastní protiagresí dokáží útoky od druhého zastavit

    • pokud je dítě přesvědčeno, že v budoucnosti může agresí odvrátit špatné zacházení se svou osobou, použije tento prostředek

Veškeré uvedené závěry byly odvozeny z experimentů, v nichž byla použita nafukovací panenka, nazvaná Bobo.


Experiment„Bobo“ Hračka Bobo připomínala klauna s nosem velkým jako bambule. Ve spodní části byla hračka vyvážená tak, že když se převrátila, opět se postavila do původní polohy. V první studii pozorovaly předškolní děti, jak si s panenkou hraje dospělá žena. Žena napadala panenku velmi neobvyklým agresivním způsobem: seděla na panence a opakovaně ji tloukla do nosu, bila jí do hlavy palicí, kopala ji tak, že se panenka posunovala kolem místnosti. Později se děti mohly věnovat vlastní neřízené hře, avšak ne dlouho. Záhy byly přinuceny hru přerušit a takto frustrovány byly přivedeny do místnosti s touto panenkou. Pozorováním interakce dětí s panenkou se zjistilo, že jejich agresivní chování bylo velmi podobné tomu, jaké předváděla „žena – učitelka“. Bandura se domnívá, že agresivnímu chování se děti naučily pozorováním modelu, vzoru či „učitele“.
(Bandura, Ross, Ross, 1961; in Čermák, 1998, str. 54 - 55)
Vnitřní pohotovost k chování s agresivním nábojem se tvoří v průběhu vývoje osobnosti. Napodobované a přejímané chování akceptovaných vzorů, které se při řešení různých problémů osvědčí, se postupně přetváří na stabilní, zafixované strategie. Tyto osvojené strategie se stanou důležitým rysem osobnosti jedince (Čirtková, 2006).

Lernteoretický konstrukt agrese je určitě sympatický svým postojem, který se týká měnitelnosti agresivních projevů člověka - co se jedinec během svého života naučí, může se i přeučit nebo odnaučit. Na této koncepci je v dnešní době vystavěno velké množství tréninkových programů, které jsou využívány v rámci preventivních zásahů delikvence.



1.2.1.4 Kognitivní teorie agrese

Plánování agresivního jednání, volba agresivních prostředků k dosažení touženého cíle nebo rozhodnutí spáchat takový čin patří do základní výbavy agresora. Zároveň ale může být rozpoznání potenciálních důsledků agrese mechanismem, který reguluje. Proto je kognice neodmyslitelnou složkou agrese (Čermák, 1998).

Kognitivní teorie si všímají jedinců s agresivními sklony. Upozorňují na roli kognitivních prvků při vzniku tohoto jednání jako je záměr, plán, rozhodnutí. Podle kognitivního přístupu jsou agresoři charakterističtí typickými zvláštnosti při zpracovávání a interpretaci informací ze sociálních situací. Mají sklon přisuzovat jiným lidem nepřátelské úmysly, běžné situace vnímají vůči sobě jako ohrožující, vlastní agresi omlouvají nebo bagatelizují, vinu přesouvají na oběť (Čirtková, 2006). Dle této teorie je agresivní chování vysvětlováno v termínech kognitivních schémat, reprezentací a scénářů, které řídí chování jedince v běžných situacích jako jsou stresové podmínky, reakce na neúspěch nebo konflikty.
Příklady některých konkrétních koncepcí kognitivního přístupu k agresi:
1. Intelektové kompetence

Kognitivní funkce, jako je porozumění čtenému textu nebo matematické dovednosti, mohou ovlivnit agresi. Na druhou stranu, agresivní projevy mají vliv na poznávací funkce. Nižší intelektový potenciál přispívá k frustraci a zvyšuje excitaci i v běžných podmínkách řešení úkolů. Dítě, jehož intelektová výbava není dostatečná, se s takovými podmínkami setkává denně ve škole. Škola tak u něj vyvolává frustraci, na kterou s určitou pravděpodobností bude reagovat agresivně, neboť intelektový deficit zapříčiní, že nenajde vhodnější reakci, než je právě agrese (Čermák, 1998).


2. Informace

V navození agresivní reakce hrají také podstatnou roli informace. Ať už byly jedinci poskytnuty před útokem, po něm anebo vůbec. Pokud má člověk během frustrační situace dostupné potřebné informace, které mu umožní vyhnout se nejhorším následkům situace, pak ji zvládne snadněji a pravděpodobnost agresivního projevu se snižuje (Čermák, 1998).



3. Hostilní atribuční chyba

Atribuce se charakterizuje jako připisování, přisuzování (Hartl, Hartlová, 2000). Hostilní atribuční chyba popisuje tendenci připisovat druhým lidem nepřátelské a zlovolné úmysly. Jedinec tak druhé vnímá jako potencionální zdroj ohrožení a podsouvá jejich chování záměrné zlé úmysly. Na základě této percepce je vyladěn na konfrontaci, konflikt. Osoby s hostilní atribuční chybou se v reálných situacích běžného života často uchylují k agresivnímu chování (Čirtková, 2006).


4. Místo kontroly – internalisté / externalisté

Tzv. místo kontroly je součástí kognitivních scénářů. Vyjadřuje naše vnitřní představy a názory na to, do jaké míry si svůj život ovlivňujeme a aktivně řídíme sami. Internalisté věří ve své vlastní možnosti, mají vnitřní místo kontroly. Zastávají názor, že mohou výrazně ovlivňovat vnější situace, počítají se svým právem na aktivní utváření svého života, necítí se vydáni napospas svému okolí. Z jejich kognitivních scénářů vyplývá možnost afektivní agrese, jako zoufalá reakce na opakované a nesnesitelné provokace.



Externalisté naopak hodnotí své šance a možnosti na ovlivňování okolních podmínek jako mizivé, přijímají to, co je potkává. Je tedy pravděpodobné, že se u nich setkáme s instrumentální agresí, v jejich kognitivních scénářích je totiž agrese zařazena jako jeden z možných prostředků, jak se proti okolí prosadit, jak odstranit překážky a řešit konflikty (Čirtková, 2006).

5. Rozhodovací strategie

Člověk se v řadě situací rozhoduje, zda použije za účelem dosažení svých cílů agresivní prostředky či nikoli. Klade si spoustu otázek, zvažuje možnosti, vytváří alternativy, hodnotí situaci... (Čermák, 1998):



  • forma agresivního zásahu – klade si otázku, jestli bude vyhrožovat, zastrašovat osobu, kterou považuje za překážku, anebo použije fyzického násilí

  • intenzita zvoleného prostředku – pokud se například rozhodne pro fyzický útok, zvažuje zranění osoby nebo její usmrcení

  • formulace alternativ možného jednání – vychází z již vyvinutých očekávání a přesvědčení o tom, jaké důsledky by zvolené jednání mělo

  • následné hodnocení alternativ jednání – racionalita agresivních lidí je omezená, protože mají většinou nedostatek informací, jedinec se tak rozhoduje podle svého přesvědčené o nejlepším možném řešení

  • rozhodnutí pro použití násilí – člověk zvažuje, jakou cenu má pro něj vytyčený cíl, jaká je pravděpodobnost úspěchu v dosažení cíle, musí zvážit ztráty, které mohou nastat... zde existují zákonitosti:

a) čím je hodnota cíle vyšší, tím vyšší je riziko použité síly nebo přinucení

b) pokud se člověk rozhodně pro použití agrese, bude se pak agrese v průběhu dosahování cíle zvyšovat

c) volba agresivní strategie je také ovlivněna dvěma principy:

- princip maxima se týká maximalizace očekávaných zisků nebo minimalizace předpokládaných ztrát

- princi „to stačí“ znamená, že si jedinec zvolí takovou alternativu, která mu podle jeho soudu přinese dostatečné uspokojení, nikoliv však alternativu nejlepší

1.2.1.5 Eklektické teorie agrese

Během vědeckého vývoje docházelo k postupnému zjišťování, že dříve objevené příčiny agresivního chování nemají tak neomezenou a obecnou platnost, jak se přepokládalo. A tak se tyto původně dominantní zdroje agrese dostaly do pozice jednoho z více možných faktorů vysvětlující agresivní projevy. Výsledkem je uchopení agrese jako multikauzálně podmíněného jevu (Výrost, Slaměník, 1997).

Mezi přední zastánce tohoto přístupu patří R. G. Geen, který vymezuje agresi jako funkci souvisejících proměnných, které ji umožňují stát se možnou reakcí v podmínkách vyvolávající stres. Biologická dědičnost, učení, sociální normy, dále také masmédia produkující agresivní obsahy, situace navozující stres, excitaci a hněv, to vše předurčuje člověka k agresivnímu jednání (Čermák, 1998). Dále vytvořil model afektivní agrese, který vyšel z multikauzální teorie, ve kterém popisuje funkci primárního a sekundárního odhadu jakožto dalších proměnných ovlivňující celkovou možnost agresivního chování. Primárním odhadem jsou označeny interpretace stresorů vázaných na situaci. Pokud je podnět označen jako ospravedlnitelný, je výsledkem malý stres. Jeví-li se ovšem dle primárního odhadu situace výsledek očekávaného jednání jako záměrný, poškozující, následuje vysoká úroveň stresu. Stres obsahuje prvky excitace pozorovatelné v tělesných reakcích a projevech emocí (zlosti a hněvu). Sekundární odhad je jedincovo uvědomění si, že je schopen reagovat jinak a může situaci zvládnout konstruktivnějším způsobem.
Geenův model proměnných a procesů v afektivní agresi:



1.2.2 Biologické předpoklady agrese
Kvůli charakteru agrese jako komplexního jevu, je nutné respektovat poznatky z jiných vědních oborů. Biologickou podmíněnost agresivního chování nelze popřít.

Výsledky výzkumů, které se týkají vztahu agrese a heredity, chromozomálních abnormit, neurochemického systému, neurofyziologických mechanismů, neurotransmiterů anebo drog, bývají jednoznačné. Takto zjištěné zákonitosti pomohou porozumět především extrémním případům, u kterých dochází ke spolupůsobení patologické biologické dispozice s posilujícími psychickými a sociálními faktory.

V této kapitole stručně uvedu hlavní biologické komponenty agresivního chování, jejichž vliv byl prokázán řadou studií, které ve většině případů shrnuje I. Čermák (1998).
I. Heredita

Některé výzkumy prokazují jasný vliv genů na agresivní tendence v chování, jiné přinášejí jen málo důkazů o tomto vztahu. Nejčastěji se tento vztah zjišťuje zkoumáním dvojčat. Existence jednovaječných a dvojvaječných dvojčat umožňuje kontrolovat vliv genů i vliv prostředí. Při výběru dvojčat, které vyrůstají ve stejném prostředí, se nabízí možnost porovnat dvojčata jednovaječné (s identickým genetickým základem) s dvojčaty dvojvaječnými, které také vyrůstaly ve shodném prostředí, ale jejich genetická výbava je odlišná. Pokud má agrese genetický podklad, projeví se její shoda u jednovaječných dvojčat ve větší míře než u dvojvaječných. Takové hypotézy byly potvrzeny (Rushton, 1986; in Výrost, Slaměník, 1997).

V Dánsku byl také proveden rozsáhlý výzkum, ve němž bylo zjišťováno u všech dětí adoptovaných v letech 1924 – 1947, kolikrát byly odsouzeny pro trestný čin. Tento stav byl srovnáván s počtem odsouzených biologických a adoptivních rodičů. Ukázalo se, že procento odsouzených synů je nejvyšší, byl-li odsouzen jak biologický, tak adoptivní otec. Autoři uzavírají, že vliv biologického otce se jeví jako nejvýznamnější a dědí se obecná tendence nerespektovat zákon (Mednick, 1987; in Čermák, 1998).





Byl biologický otec odsouzen?

Byl adoptivní otec odsouzen?

NE

ANO

NE

14

20

ANO

15

25


Yüklə 1,22 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   14




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©muhaz.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

gir | qeydiyyatdan keç
    Ana səhifə


yükləyin