Masarykova univerzita

4.5 Od ropné krize k ropné hojnosti a turbulence ve vzájemných vztazích

Tak jako se 70. léta 20. století dostala do všeobecného povědomí jako období nedostatku ropy a jejího raketového cenového nárůstu, byla 80. léta naopak ve znamení jejího přebytku na světových trzích, což mělo dalekosáhlé důsledky pro americkou i saúdskou ekonomiku.

Z dostupných údajů vyplývá, že světová poptávka po ropě se roku 1979 snížila z 52,1 mil. b/d na 45,4 mil. b/d roku 1982, což přimělo některé ropné producenty ke snížení své těžby. Redukce dodávek přišla primárně ze zemí OPECu, které radikálně omezily svou produkci z 31,4 mil. b/d roku 1979 na pouhých 19,3 mil. b/d v roce 1982. Nicméně nečlenské státy OPECu se rozhodly této situace využít a svou produkci naopak zvýšily, čímž jejich podíl na světovém trhu s ropou v roce 1982 poprvé převýšil členy OPECu. Tento stav donutil v březnu 1983 OPEC ke snížení ceny surové ropy z 34 USD za barel na 29 USD. Saúdská Arábie byla ropným kartelem ustanovena jako určovatel výše produkce zajišťující tržní rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou pravidelným regulováním své těžby. Tato zodpovědnost vedla postupně saúdskou vládu k redukci své produkce z 9,8 mil. b/d v roce 1979 na 7 mil. b/d v roce 1982 a na 5 mil. b/d o rok později. Setrvalý tlak snižující se poptávky následně vedl k určení saúdské produkční úrovně na pouhé 2,2 mil. b/d v červnu 1985, což představovalo její nejnižší těžbu ropy za poslední dvě desetiletí. Avšak po zjištění, že členské i nečlenské státy OPECu využily tohoto období ke zvětšení svého podílu na trhu a tím zároveň svých zisků, se saúdská vláda rozhodla této role urychleně vzdát. Rijád proto reagoval navýšením svého objemu těžby v poslední čtvrtině roku 1985 na 4,5 mil. b/d. Saúdská Arábie rovněž usilovala o znovuzískání ztracených pozic OPECu, a tak v prosinci 1985 přesvědčila ostatní členy ke společnému navýšení těžby na 18 mil. b/d, což spustilo cenovou válku s ostatními ropnými producenty. (Srinivasan 1986: 690).

Tato produkční politika samozřejmě bezprostředně ovlivnila cenu ropy na světových trzích, když v květnu 1980 se cena za saúdskou lehkou ropu pohybovala na 28 USD za barel. V prosinci 1981 se rozpadla jednotná cenová politika OPECu s tím, že Saúdská Arábie prodávala barel ropy za 32 USD, zatímco ostatní členové za 36 USD. Na svém říjnovém zasedání OPECu roku 1981 dosáhli jeho členové dohody na prodejní ceně barelu ropy za 32 USD. Následující rok byl světový trh zaplaven rozsáhlým množstvím ropy a OPEC ztratil poprvé po ropné krizi celkovou kontrolu nad tvorbou cen ropy. Roku 1983 dále klesla světová poptávka vlivem konzervační politiky, používáním ostatních zdrojů energie a ekonomické recese. Členové OPECu se proto dohodli na produkčních kvótách pro jednotlivé státy a snížení ceny na 29 USD za barel. V lednu 1985 OPEC odsouhlasil prodejní cenu lehké ropy za 28 USD za barel, jež se na konci roku pohybovala zhruba o 1 USD méně. (Energy Information Administration 2007: 9-11).

Na tuto nestabilní situaci na světovém trhu s ropou se snažil již koncem března 1983 reagovat Bílý dům vydáním National Security Decision Directive (NSDD) 87, jež se týkala komplexní politiky americké energetické bezpečnosti. (White House 1983d). Její obsah však stále podléhá plnému utajení. Přesně o rok později byla schválena National Security Decision Directive (NSDD) 134 stanovující cíle a záměry americké politiky týkající se mezinárodní energie, nicméně ani tento dokument není do současnosti přístupný veřejnosti. (White House 1984b).

V prosinci 1985 se Saúdská Arábie spolu s dalšími státy Perského zálivu rozhodla svést cenovou válku masivním navýšením produkce s cílem donutit nečlenské státy OPECu zvláště Británii, Norsko, Angolu, Egypt a Mexiko k omezení jejich ropné produkce a znovu tak získat kontrolu nad světovým trhem s ropou. Když se však vlivem této politiky v dubnu 1986 prodával barel ropy již za méně než 11 USD, rozhodla se přejít do diplomatické ofenzívy i americká administrativa. Americký ministr energetiky John Herrington veřejně upozornil Saúdskou Arábii a ostatní členy OPECu na vážné škody působené domácím petrolejářským společnostem nízkou cenou ropy, která šla mnohdy pod produkční náklady řady amerických společností. Tento strmý pád cen pak negativně ovlivnil celý řetězec firem napojených na ropný sektor od těžařských společností přes zpracovatelské a distribuční firmy až po banky. Představitelé ministerstva energetiky tak připustili, že dané prohlášení mělo dát Rijádu jasný signál k nutnosti stabilizace cen, které klesly od prosince předešlého roku o více než 60 %. (Orlando Sentinel, 1. 4. 1986).

Intenzivní veřejnou debatu vyvolala slova amerického viceprezidenta George Bushe pronesená počátkem dubna 1986 na tiskové konferenci před svou cestou do Saúdské Arábie, jimiž požádal saúdské představitele o zajištění stability na světových trzích s ropou. To vyvolalo okamžité spekulace o změně oficiální vládní politiky neintervence do světových trhů. Na Bushův postoj rovněž reagovala saúdská vláda, jež se obávala zneužití tohoto prohlášení ze strany svých tradičních rivalů Íránu, Libye a Alžírska, kteří ji pravidelně obviňovali z úmyslného stanovování cen ropy na základě politických direktiv americké vlády. Bushovy poznámky však byly vzápětí korigovány mluvčím Bílého domu, který se snažil zdůraznit, že přesvědčením vlády bylo dosažení cenové stability prostřednictvím volného trhu. Nicméně i přes tato ujišťování bylo zjevné, že Bushova slova odrážela tehdejší názor mnoha představitelů vládních kruhů. Viceprezident Bush, sám pocházející z Texasu, si byl dobře vědom, že nejpostiženějšími oblastmi USA byly ropné státy jako Louisiana, Oklahoma a právě Texas čelící tehdy rozpočtovému deficitu 1,3 mld. USD. Dle prohlášení prezidenta jedné ropné korporace z Louisiany mohlo dlouhodobější setrvání cen ropy na 10 USD za barel mít za následek trvalé snížení produkční kapacity USA o 10 %. (Merry, Ibrahim 1986, Hines 1986). Padající cena ropy byla podle některých analytiků rovněž svázána s klesající hodnotou dolaru, což vyvolávalo obavy administrativy, zda měla připustit jeho dočasný pád doprovázený vznikem inflace a stahování zahraničních investic. (Silk 1986).

Postoj tehdejší administrativy byl založen na několika základních předpokladech. V prvé řadě pokles ceny na 20 USD za barel byl pokládán za jednoznačně pozitivní posun přispívající k ziskům spotřebitelů, snížení inflace a stimulaci hospodářství. Vývoj pod 15 USD za barel by však podle tehdejších představitelů již mohl mít negativní vliv na americký ropný průmysl. Za příčinu strmého pádu cen bylo považováno rozhodnutí saúdské vlády z prosince 1985 zdvojnásobit svou produkci s cílem zbavit se konkurence a znovu získat ztracené trhy v Evropě a USA. S tím souvisela obava amerických představitelů, že pokud by Saúdové ve svém úsilí uspěli, mnoho amerických společností by tak bylo nuceno uzavřít své neziskové provozy, čímž by výrazně klesla americká produkce ropy a zvýšená závislost na OPECu by tím pádem zapříčinila nové výrazné zvýšení její ceny. Jako opatření proti takové eventualitě proto byla v rámci americké administrativy zvažována možnost zavedení dovozní daně 10 USD na barel.

Při dvou a půlhodinovém setkání s králem Fahdem v Dhahránu viceprezident Bush králi sdělil nezvykle otevřeně, že saúdské a americké zájmy nebyly totožné s ohledem na vytváření cen ropy. Na jedné straně potvrdil respektování principu svobodné tvorby cen tržními silami, na druhé straně však varoval, že se tento postoj mohl dostat do konfliktu s národně bezpečnostními zájmy v podobě udržení silného amerického ropného průmyslu, pokud by ceny ropy klesly příliš nízko. Bush přirovnal tehdejší strmý pokles cen ropy k dvousečnému meči, z něhož měli prospěch američtí spotřebitelé, zatímco poškozoval americké ropné státy. Král Fahd reagoval prohlášením, že jeho vláda měla zájem na stabilitě ropného trhu, nicméně otázka konkrétní ceny ropy mezi oběma diskutována nebyla. Přes zjevný tlak Washingtonu Rijád setrval na své vysoké produkci, neboť jeho představitelé se nemohli podrobit poté, co deklarovali úmysl snížit ceny až po omezení těžby ostatními producenty. Tato cenová politika začala mít nicméně zásadní negativní důsledky i pro saúdskou ekonomiku, když ta se musela potýkat s rozpočtovým deficitem 15 mld. USD a přejít na provizorní měsíční rozpočtování. (Seib 1986, Oliphant 1986).

Na spekulace o pravém účelu Bushovy cesty do Saúdské Arábie reagoval 11. dubna na tiskové konferenci i prezident Reagan. Ten znovu zopakoval respektování pravidel volného trhu, nicméně okamžitě dodal, že pokud někdo usiloval o destabilizaci celého petrolejářského průmyslu, měly by se USA držet na pozoru, neboť zvyšováním americké závislosti na zahraničních dodávkách se ohrožovala jejich národní bezpečnost. V této souvislosti byla zdůrazňována rozsáhlá manévrovací schopnost Saúdské Arábie, která by se svými produkčními náklady pouhých zhruba 50 centů za barel a potencionální produkční kapacitou až 12 mil. b/d mohla silně poškodit všechny producenty s vyššími výrobními náklady.

Nicméně nešlo pouze o negativní důsledky této situace, neboť někteří ekonomové poukazovali i na pozitivní vliv v podobě silnějšího ekonomického růstu. Podle jejich vyjádření tak každý pokles ceny ropy o 5 USD za barel představoval zvýšení hrubého domácího produktu o zhruba 0,5 % za rok. (Silk 1986).

Cenová válka vedená Saúdskou Arábií pod taktovkou jejího ministra ropy Zakí Jamáního však měla i konkrétní zahraničně-politický cíl. V průběhu irácko-íránského vojenského konfliktu se saúdská vláda postavila jednoznačně na stranu Baghdádu, který chápala jako nárazník proti mocenské expanzi radikálního íránského režimu. Účelem masivního navýšení produkce ropy tak zároveň bylo i ekonomické vyčerpání Íránu, který zoufale potřeboval výnosy z ropy na financování války proti Iráku a na uspokojení základních potřeb svého početného obyvatelstva. Toho si byla samozřejmě dobře vědoma i teheránská vláda, která ústy prezidenta hodžatoisláma Alí Chameneího varovala, že cenová válka pro něj měla stejnou důležitost jako válka frontová.

V souvislosti s touto ropnou politikou saúdské vlády se objevovaly analýzy různých specialistů snažící se odhadnout dobu trvání a vliv této cenové války na saúdskou ekonomiku. Někteří kalkulovali, že klesající příjmy z ropy představovaly pro království deficit 1,5 mld. USD měsíčně a vyčerpání měnových rezerv v hodnotě 50 – 60 mld. USD během zhruba 3 let. Jiní ekonomové naopak zdůrazňovali rozsáhlé zásoby Saúdské Arábie a aktuální zásoby hotovosti 100 mld. USD, které byly dostatečně vysoké na překonání dočasného poklesu výnosů a vytlačení menších hráčů z ropného trhu. (Tagliabue 1986).

Po náročných jednáních došlo na srpnovém zasedání OPECu roku 1986 v Ženevě k průlomové dohodě mezi dvěma znesvářenými tábory vedenými Saúdskou Arábií a Íránem, když byl nakonec přijat návrh teheránských vyjednavačů na snížení produkce OPECu. Tato dohoda stanovila těžební limit 16,8 mil. b/d v porovnání s téměř 21 mil. b/d na konci července. Výjimku z těchto dojednaných kvót získal pouze Írán a Irák, jemuž byla ponechána produkce zhruba 2 mil. b/d. Největší omezení těžby se naopak týkalo Saúdské Arábie, Kuvajtu, Spojených arabských emirátů a Kataru ve výši 3 mil. b/d z jejich celkové produkce 9,65 mil. b/d.

Političtí analytikové a zdroje OPECu vyjádřili přesvědčení, že hlavním důvodem ukončení cenové války ze strany Saúdské Arábie a dalších ropných monarchií byla zvyšující se převaha Íránu ve válce s Irákem. Vzhledem k vývoji na bojové frontě se tato válka stále více stávala klíčovým faktorem ovlivňujícím světové trhy s ropou. Jen za osm měsíců roku 1986 bylo poškozeno nebo potopeno 60 ropných tankerů, což bylo nejvíce v jakémkoliv srovnatelném období od vypuknutí konfliktu. V srpnu zahájil Irák nejsilnější útok na íránské ropné nákladní terminály v Chargu a Sirri, čímž se mu podařilo na určitou dobu zcela ochromit íránský vývoz ropy. Teherán se naopak v této době připravoval na mohutnou protiofenzívu svých 600 000 vojáků proti druhému největšímu iráckému městu Basře s jeho rozsáhlými naftovými poli, což hrozilo vyústit v další nenadálé změny v cenách ropy. (Ibrahim 1986).

V souvislosti s pravidelným dvouročním zasedáním společné americko-saúdské ekonomické komise přiletěl do Rijádu počátkem února 1987 tehdejší ministr financí James A. Baker, aby kromě rutinní agendy diskutoval rovněž otázku cen ropy. Představitelé americké delegace během vzájemných jednání vyzdvihovali zvláště důležitost stability cen ropy nad její produkční úrovní. Tím se snažili poukázat především na hluboký propad cen z průměrných 30 USD za barel v roce 1985 na pouhých 9 USD počátkem roku 1986, po němž došlo k postupnému zotavení ceny díky zásahu OPECu na aktuálních 19 USD. (Rowen 1987).

Dalším ožehavým tématem, které Baker diskutoval se saúdskými představiteli, bylo oslabování amerického dolaru, což silně poškozovalo právě Saúdskou Arábii snižováním hodnoty jejích rozsáhlých investic v americké ekonomice. S tím bezprostředně souvisel další vážný problém, že Saúdové tak byli nuceni s výjimkou USA platit více peněz za dovozy ze zahraničí z důvodu naceňování a obchodování ropy v dolarech. Ministr Baker se sice snažil rozptýlit saúdské obavy ujištěním o stabilitě dolaru, nicméně žádný pevný závazek poskytnout nemohl. Další znepokojení vyjádřili saúdští zástupci rovněž ohledně iniciativy amerických zákonodárců na zavedení tarifů na dováženou ropu a petrochemické výrobky, což by zásadně ztížilo pronikání klíčové saúdské komodity na americký trh.

Při tomto setkání zmínil saúdský ministr financí Mohammed Abalkheil rovněž další zásadní změnu, ke které došlo v obchodních vztazích mezi oběma zeměmi. Ekonomická data za roku 1986 totiž ukázala, že se USA poprvé propadly na druhou příčku v žebříčku saúdských dovozců ve prospěch Japonska. Podobným způsobem klesla i intenzita amerických investic v saúdském království s počtem 271 joint ventures v roce 1985 v porovnání se současnými 233, což podstatně snižovalo závislost Saúdské Arábie na americkém zboží a službách. (Kilborn 1987b).

Jakmile se počátkem roku 1988 vydaly světové ceny ropy opět směrem dolů k 17 USD za barel, přimělo to koncem dubna představitele OPECu k intenzivnímu jednání s dalšími důležitými nečlenskými státy ve Vídni k podepření cenového růstu. Na toto úsilí reagoval neobvykle nekompromisně americký ministr energetiky J. S. Herrington, který se vydal na kampaň do několika asijských států, aby tomuto záměru OPECu zabránil. (Tanner 1988a). Na tomto příkladu tak lze velmi dobře ilustrovat složité prolínání různých zájmů a vlivů a silně se proměňující podobu vztahů mezi USA a Saúdskou Arábií jako vedoucí síly OPECu během sledovaného období.

Herringtonovo úsilí nakonec kýžené plody nepřineslo, když se saúdská vláda rozhodla v průběhu září podstatně zvýšit svou produkci ropy jako reakci na překračování dohodnutých těžebních kvót ostatními státy OPECu. Tento tah tak měl za následek dramatické snížení světových cen ropy pod 14 USD za barel, což hrozilo dalším vážným poškozením amerického ropného průmyslu jako v případě cenové války roku 1986. (Tanner 1988b).

Co se týče vzájemné obchodní výměny, bylo období 80. let 20. století ve znamení poklesu vzájemného obchodu. Podle seznamu vyhotoveného World Trade Academy Press působilo v roce 1987 v Saúdské Arábii kolem 200 amerických společností v porovnání se 67 společnostmi podnikajícími v Kuvajtu a 13 v Iráku. Zatímco mnoho z nich podnikalo ve stavebnictví a ropném průmyslu, byly zastoupeny i další obory jako elektronika, konzultační služby, účetnictví a veřejné vztahy. Podle odhadů amerického ministerstva zahraničí působilo v Saúdské Arábii na konci 80. let kolem 28 000 Američanů. Co se týče přímých amerických investic, ty dosahovaly dle ministerstva obchodu v roce 1988 výše 2 mld. USD. Šlo o vzájemně výhodný symbiotický vztah, kdy americké společnosti přispívaly svým know-how k růstu saúdské ekonomiky, zatímco Saúdové poskytovali většinu kapitálu pro založení americko-saúdských joint ventures. Dle zdrojů saúdské vlády byla mezi lety 1974-1988 udělena licence 224 joint ventures s celkovou výší majetku 3,3 mld. USD.

Přes tyto příznivé ukazatele však koncem 80. let došlo k poklesu významu Saúdské Arábie jako důležitého amerického obchodního partnera, což mělo za následek, že se řada amerických firem ze saúdského trhu postupně stáhla. V mimořádně úspěšném roce 1982 saúdské dovozy z USA dosáhly 9 mld. USD, což ji učinilo šestým největším trhem pro americké výrobky. V roce 1988 však import z USA klesl na 3,8 mld. USD, čímž se Saúdská Arábie propadla až na 20. místo obchodních partnerů USA. Hlavními americkými vývozními artikly byly v té době zejména automobily, cigarety a zemědělské produkty. Za příčinu tohoto poklesu byl považován hlavně pád cen ropy a saúdské výroby počátkem 80. let. Tento pokles zásadně zkrátil saúdské příjmy z ropy z přibližně 100 mld. USD ročně na počátku desetiletí na třetinu této částky na jeho konci, což donutilo vládu k omezení svého grandiózního modernizačního plánu. Mezi další důvody je třeba rovněž brát v úvahu, že mnoho z potřebných infrastrukturních projektů již v této době bylo dokončeno, a proto se předpokládalo zpomalení stavebních prací. (Pollack 1990).