První století dějin misie Jednoty bratrské Dana Skydánková poděkováNÍ

DÁNSKÁ ZÁPADNÍ INDIE, 1736 - 1782

1. První dva průkopníci, 1732 - 1734

Každý den ušli padesát až šedesát kilometrů. Občas krátce navštívili některé ze svých křesťanských přátel. Ti je ale zapřísahali, aby se vrátili zpět, protože před nimi leží nebezpečí a smrt. Oni však již položili svou ruku na pluh a nechtěli se ohlížet zpět. Jejich odpověď zněla: "Nemůžeme jinak, vůle Páně musí být vykonána."

Slovo povzbuzení uslyšeli jen od jediného přítele. Ve Wernigerode navštívili hraběnku ze Stollbergu. Optala se Dobera, jak se cítil, když opustil svého otce a matku a potom mu přinesla mu krabičku s biblickými verši, aby si jeden vybral. Vytáhl slova z čtyřicátého pátého žalmu: "Slyš, dcero, pohleď, nakloň své ucho, zapomeň na svůj lid, na otcův dům.". Hlas Boží je znovu vybízel vpřed. Hraběnka jim řekla: "Jděte tedy a i kdyby vás pro Spasitele zabili, On je toho hoden."

15.září dorazili do Kodaně, dostavili se do královského paláce, aby předložili své doporučující dopisy a směle oznámili svůj záměr. Jejich příjezd způsobil veliké pozdvižení, všem byli jen pro smích. Dánská západoindická společnost je odmítla na Sv. Tomáše dopravit se zdůvodněním, že se tam jako řemeslníci nebudou moci uživit. A k tomu všemu se jejich přítel Antonín stal zrádcem. Jakmile viděl, odkud vane vítr, popřel všechno, co řekl o svém bratrovi a sestře a řekl, že oni ani ostatní otroci nemají ani nejmenší touhu slyšet evangelium. A společně se všemi vznešenými pány je odsoudil jako blázny.

Situace vypadala beznadějně. Dober navrhl Nitschmannovi, aby se vrátil do Ochranova. On však zůstal. Znovu hledali pomoc u svých Hesel, kde našli slova, která jim dala sílu vytrvat: "Což Hospodinova ruka je na to krátká? Hned uvidíš, uskuteční-li se mé slovo, nebo ne." (4.Moj.11,23) Po dvou měsících si nakonec získali úctu celého dvora i královské rodiny. (5/24-26) Královský komorník von Pless, princezna Amelie a další jim dali peníze. Od dvorního lékaře dostali léky a několik lékařských nástrojů. Královský číšník našel loď směřující na ostrov Sv. Tomáše v Západní Indii. Její majitel přátele královny milerád přijal na palubu. Shodou okolností byla tato loď holandská. V tom byla opět vidět Boží dobrotivá ruka, protože jak misionáři zjistili, mluvili obyvatelé Sv. Tomáše holandsky (ostrov totiž kdysi patřil Holandsku) a ta troška holanštiny, kterou cestou pochytili pro ně později byla velkou pomocí. (164/52)

V sobotu ráno 13.prosince 1732 Stáli misionáři na palubě a pozorovali přibližující se ostrůvek Sv. Tomáše. Všimli si žlutých skal na pobřeží, bílých písků a tmavě červených tašek na střechách domů malého městečka Tappus. Když jejich loď pomalu vplouvala do přístavu, obrátili se k Heslům pro slovo požehnání. Slova prvního textu pro tento den byla zvláštní: "Hospodin zástupů sbírá vojsko k válce." (Iz.13,4)

Když zakotvili, navštívili plantážníka, jménem Lorenzen, a předali mu doporučující dopis, který jim pro něj dal jeden jeho přítel z Kodaně. Vřele je uvítal, nabídl jim, že mohou dokončit jeden rozestavěný dům a bydlet v něm a slíbil, že jim najde zaměstnání.

Potom se vydali hledat Abrahama a Annu, sourozence otroka Antonína. Na poslední chvíli totiž znovu otočil a dal jim pro ně dopis. Když je našli, přečetli jim ho, protože sami neuměli číst. Obsahoval slova: "A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista." Tato slova se stala textem jejich prvního kázání otrokům. Úředním jazykem na Sv. Tomáši byla dánština, každodenním jazykem plantážníků byla holandština, jazykem otroků kreolština - a misionáři se snažili dorozumnět směsicí němčiny a holandštiny. Ale podařilo se jim vysvětlit, že Kristus zemřel jak za bílé, tak za černé. Otroci radostně tleskali. Dober o tom řekl: "Cítili pravdu, spíše než by jí rozumněli." Tak bylo zaseto první semeno a misie Jednoty bratrské byla zahájena. (5/28-29)

Na ostrově žily asi tři tisíce otroků a jen tři sta plantážníků. Ti si svou vládu snažili udržet krutostí a utlačováním. Zákony byly upraveny tak, aby otroci žili v takovém strachu a hrůze, že by ani nepomysleli na vzpouru. Za nejmenší přestoupení byli krutě zbičováni, za další jim byly useknuty uši a za třetí přestupek byli oběšeni. Potom jim usekli jim hlavu a přibili ji na kůl na výstrahu pro každého kolemjdoucího. Přirozeným důsledkem vlády bílých bylo, že žádný otrok nikdy úplně nedůvěřoval bílému člověku. (16/53) Plantážníci zasahovali i do rodiného života. Stávalo se, že prodali muže bez manželky a naopak. Navíc žádný otrok nemohl být právoplatně oddán, což vedlo k nemorálnosti.

Nejvíce ze všeho se plantážníci snažili okrást otroky o víru. Říkali jim, že Kristus zemřel jen za bílé a že černí byli stvořeni ďáblem. Zakázali jim náboženská shromáždění i modly. Tak otrokům zbývala jen vágní víra ve vzdáleného Boha a strach ze zlých duchů.

Dokud zde zůstal Nitschmann, dařilo se bratřím dobře. Dostali práci na plantáži a zanedlouho byl dům, ve kterém bydleli, hotov. Protože nebyla dovolena veřejná shromáždění, navštěvovali vždy po západu slunce otroky v jejich chýších.

Z chování plantážníků, kteří často v neděli šli do kostela a v pondělí spáchali cizoložství, došli otroci k závěru, že náboženství nemá nic společného s morálkou. Proto zatímco s radostí přijímali nebeskou naději, kázání na hoře se znechucením odmítali. Nejsmutnější příklad je z deníku Davida Nitschmanna. Cestou na Sv. Tomáše měl sen, že se setkali s kovářem Alexandrem, který radostně přijal evangelium. Tento sen se splnil. Alexandr byl slibným žákem. Téměř každý večer navštěvoval misionáře, vyznával se ze smutného stavu svého srdce, prosil je, aby ho naučili zpívat a modlit se a ptal se zajímavé otázky o křesťanském vyznání. Misionáři však zjistili, že je opilec a smilník. Řekli mu, že pokud nenapraví svou stezku, nebude nikdy moci projít branami do nebeského města. Alexandr byl nejprve překvapen, potom vypadal zmateně, potom zlhostejněl a nakonec odešel s hněvem.

Ale Doberovy nejtěžší zkoušky měly teprve přijít. Když s Nitschmannem odjížděli z Ochranova, bylo dohodnuto, že Nitschmann má jen prozkoumat zemi a přivézt domů zprávy. Byl již ve středním věku, doma zanechal ženu a děti a nyní splnil svůj úkol a vydal se zpátky do Ochranova (17. dubna 1733).

Dober zůstal na patnáct měsíců sám. Málem zemřel hlady. Pro tesaře zde byl dostatek práce, ale pro hrnčíře téměř žádná. Rozbil se mu kruh, nemohl najít žádnou vhodnou hlínu a plantážníci se ušklíbali, že snad příště přijde sklář - na Sv. Tomášovi se totiž vůbec nepoužívala skleněná okna. Chtěl pracovat pro otroky, ale to bylo zakázáno zákonem. Snažil se živit jako rybář, ale nedařilo se mu. Vtom mu přišel na pomoc guvernér Gardelin. Byl to zbožný muž, často se celé hodiny modlil a pořádal pobožnosti i pro otroky. O Doberově charakteru měl vysoké mínění, a proto mu nabídl místo správce domu. Poprvé v životě žil v pohodlí. Měl nové šaty, jedl u guvernérova stolu, jeho práce byla snadá a plat dobrý. Ale tato změna udělala pro misii víc škody než užitku.

Otroci mu stále naslouchali, ale šeptali si mezi sebou: "Neposlouchejte ho, přešel k nepříteli." Sám se cítil jako pták v kleci a říkal, že kdyby mu Bůh ukázal jinou cestu, nikdy by toto místo nepřijal. V té době propuklo na vedlejším ostrově Sv. Jana povstání mezi otroky a všichni bílí byli zabiti. Nakonec přijela z Martiniku francouzská loď, aby zasáhla. Otroci uspořádali shromáždění a poradili se, co mají udělat. Měli před sebou dvě volby; žít znamenalo znovu upadnout do rukou plantážníků; zemřít znamenalo upadnout do rukou démonů. Zvolili si démony. Všech tři sta povstalců spáchalo sebevraždu. Dober si nikdy předtím neuvědomil, jak hořce otroci nenávidí své pány a viděl, že se bude muset rozhodnout. Mezitím onemocněl a jeho obrácení se o něj starali s takovou oddaností, že se rozhodl žít s nimi. Ke guvernérovu velkému překvapení podal výpověď a vrátil se do hlavního města. Pracoval nejprve jako noční hlídač a potom jako dozorce na plantáži. Tak se snížil v očích společnosti. Aby se zalíbil otrokům, musel opustit i své místo dozorce, ale všechno jeho úsilí získalo jen dva obrácené.

11. června 1734 uslyšel, že přijela loď z Kodaně. Netrpělivě čekal, jestli mu nepřivezla dopis z Ochranova. Již patnáct měsíců neměl z domova vůbec žádné zprávy. Seděl u cesty u strážného ohně a netrpělivě čekal na poslíčka. Náhle zaslechl něčí kroky. Místo poslíčka však uviděl svého starého přítele Tobiáše Leupolda. Přijel z Ochranova se sedmnácti dalšími bratry, aby založil novou misii na vedlejším ostrově Sv. Kříž.

Ale Doberova misijní práce byla u konce. V Ochranově byl losem zvolen za staršího a měl se stát vedoucím zahraniční práce Jednoty. Proto musel na Boží pokyn Sv. Tomáš opustit. (5/30-38)

2.