První století dějin misie Jednoty bratrské Dana Skydánková poděkováNÍ

Velké umírání

Dober se váhavě rozloučil se svými přáteli a vydal se na cestu do Herrnhutu. Noví misionáři zůstali několik měsíců na ostrově Svatého Tomáše. Během svého pobytu dva muži a jedna žena onemocněli a zemřeli. 1.září 1734 odjeli malou loďkou na Sv. Kříž. Jedno z dětí během krátké plavby zemřelo a tak první bohoslužba v jejich novém domově byla pohřební. Pitná voda byla vzácná. Voda, kterou misionáři nacházeli, byla většinou znečištěná a lidé tehdy nevěděli, jak může být nebezpečná. Jeden po druhém onemocněli a jeden po druhém umírali. Za tři měsíce z původních osmnácti zbývalo jen devět. V lednu 1735 zemřel Tobiáš Leupold. 20.února se z Herrnhutu vydalo na cestu dalších jedenáct mužů a žen (do Herrnhutu ještě o první skupině nedorazily žádné zprávy). Když druhá skupina v květnu dorazila, našla všechny zbývající členy první skupiny upoutané na lůžko. Během šesti týdnů zemřeli čyři z nově příchozích. Touto dobou již zpráva o tom, co se stalo dorazila do Herrnhutu a byl vyslán příkaz, aby se všichni vrátili první lodí domů. Z dvaceti devíti misionářů, kteří opustili Herrnhut, se jich jen osm dožilo návratu domů. Této tragické události v historii Jednoty bratrské se říká jménem, které jí dalo městečko Herrnhut - "velké umírání". (16/54)

3. Frederik Martin, 1736 - 1750

Měla tato práce, která začala s tak velkou a svatou odvahou skončit v hořké tragedii?

Ne! 23. března 1736 připlul na ostrov Sv. Tomáše Frederik Martin. Ano, slyšel o "velkém umírání", ale již doma na Moravě byl vězněn pro svou víru. Jedné mlhavé noci se mu podařilo přelstít strážné a o deset dní později dorazil do Herrnhutu. Víra, pro kterou trpěl, pro něj byla vzácná. Nemohl odmítnout povolání ji rozšířit, i kdyby to mělo znamenat smrt. (16/54) Frederik Martin byl tak úspěšný, že ho Zinzendorf nazval apoštolem černochů. (5/38) 30.září 1736 byli pokřtěni první tři obrácení ordinovaným služebníkem Jednoty (byl to August Spangeberg, pozdější biskup), který zde byl na oficiální návštěvě. Obráceným byla dána jména Petr, Ondřej a Nataniel. Semínko, které bylo zaseto za tak vysokou cenu, začalo nést ovoce. (16/55)

Během své čtrnáctileté služby používal pět metod.

• 
  Jeho prvním úkolem bylo vydělat si na živobytí. Více než sto let nedostali misionáři v Západní Indii od Jednoty bratrské jediný halíř. Martin tento problém vyřešil způsobem, který mnozí z jeho nástupců museli následovat. Jakmile se naskytla příležitost, koupil za peníze půjčené od jednoho ze spřátelených plantážníků malou plantáž vzdálenou asi čtyři míle od Tappa. Když potom došly peníze z Ochranova, stala se Jednota vlastníkem nejen pozemku, ale i otroků, kteří na něm pracovali. Zákony tehdy neumožňovaly koupit pozemky bez otroků, protože byli považováni za jejich integrální část. Ze čtyř důvodů se domníval, že to byl dobrý precedens: 1) Na pozemku mohl být postaven kostel. 2) Nemusel celý den pracovat v potu tváře a většinu své energie mohl věnovat duchovní práci. 3) Byl svým obráceným neustále na blízku, což usnadňovalo pastorační dohled. 4) Mohl jít příkladem ostatním plantážníkům a ukázat jim, že otrokář nemusí být tyran. (5/38-39)
  

Můžeme se zeptat, proč otroky rovnou neosvobodil. Oficiální stanovisko Jednoty k této otázce bylo následující:

"Zvyk osvobozovat otroky, jakmile jsou pokřtěni, který je v některých zemích dán zákonem se prokázal být překážkou kázání evangelia mezi pohany. Žádný pán by si potom přirozeně nepřál, aby se jeho otroci obrátili. To dalo bratřím příčinu prozkoumat tuto záležitost podle Písma a příkladu apoštolů. V prvotní církvi byli někteří z bratří páni a někteří otroci. Je to zřejmé z přikázání, která jsou dána některá pánům a jiná otrokům. Nikde však nevidíme, že by apoštolové přikazovali pánům osvobodit své otroky. Když Onezimus utekl od svého pána a potom se skrze Pavlovu službu obrátil, Pavel ho poslal zpět jeho pánu Filemonovi a srdečně se za něj přimlouval. Stejně tak smýšlejí i bratři, co se týče otroků, protože bychom se neměli považovat za ospravedlnitelné, kdybychom jednali jinak než apoštolové." (17/článek 33)

Kdyby Martin osvobodil všechny své obrácené, byl by z ostrova pravděpodobně vyhoštěn.

V Kodani se princezna Sofie zeptala Davida Nitschmanna, zda by se otroci neobraceli snadněji, kdyby všichni, kteří vyznají Krista byli osvobozeni. Nitschmann však odpověděl: "Ne, to by byl způsob, jak získávat pokrytce." A zdá se, že Martin s tímto názorem souhlasil.

• 
  Jeho druhou metodou byla systematická kázeň. Aby své obrácené naučil opravdovému etickému významu křesťanství, nejenže je rozdělil do skupinek k biblickému studiu a modlitbám, ale také je naučil vybírat peníze na chudé a kupovat si své vlastní svíčky pro večerní bohoslužby. Tak je naučil navzájem si pomáhat a také podporovat církev. Ty, kteří pocházeli z jiných pozemků, učil, aby byli pilní, čestní a poslušní.
  

• 
  Třetí metodou bylo vzdělání. Ve svém vlastním domě zřídil školu, kde se děti učily číst a psát.
  

• 
  Čtvrtou metodou byl osobní rozhovor. Kladl si za cíl osobně se seznámit s každým černochem na ostrově. Několik měsíců věnoval všechen svůj volný čas tomuto úkolu. Tak si získal jejich důvěru. Cítili, že se zajímá o jejich dobro a výsledkem bylo, že přestože se o něm těžko dalo říct, že je výmluvným řečníkem, navštěvovaly jeho shromáždění celé zástupy.
  

• 
  Jeho poslední metodou byla církevní organizace. Jakmile byl ordinován, ustanovil pomocníky a další úřady a tak vytvořil jádro nezávilé církve.
  

Následovaly však dva roky protivenství (1737-39). (5/40-41)

Jeho nepřátelé využili faktu, že byl ordinován pouze ordinačním dopisem. Guvernérovi Sv. Tomáše i dánskému králi však bylo zasláno řádné oznámení o jeho ordinaci (16/55), a tak stížnosti adresované guvernérovi vyzněly na prázdno.

Mnozí členové obnovené Jednoty bratrské odmítali přísahu. Frederik Martin byl jedním z nich. A nyní byl i se svým kolegou Freundlichem předvolán jako svědek v případu krádeže. Za odmítnutí přísahy jim byla udělena pokuta. Když ji odmítli zaplatit, byla pětinásobně zvýšena a nakonec byli Martin, Freundlich i jeho manželka uvězněni.

Guvernér, šerif a rada Holandské reformované církve vytvořili vyšetřovací komisi. Následovaly výslechy, zastrašování i mučení obrácených. Většina však zůstala věrná, každý večer se shromažďovali před vězením a Martin jim kázal skrz zamřížované okno. "Hodlám vytrvat až konce," napsal do Herrnhutu, "a důvěřovat Bohu, že vše obrátí ke Své chvále."

Ve stejné době, kdy se pastor Borm snažil zničit misii na Sv. Tomáši, byl v Sasku Zinzendorf obviněn z toho, že zatímco jiné vysílá, aby zemřeli v nepříznivém podnebí, sám nemá odvahu riskovat svůj život. A částečně proto, že chtěl zapudit toto obvinění a částečně proto, že měl starost o Martina, se vydal na cestu na Sv. Tomáše. Doprovázel ho Valentýn Löhans s manželkou a Jiří Weber. Když se loď přiblížila k přístavu, začal si hrabě dělat starosti, jestli nejsou všichni misionáři mrtví. "Potom jsme tady my," odpověděl Jiří Weber. "Gens aeterna, tito Moravané!" zvolal hrabě. (Tato slavná poznámka se netýkala Jednoty bratrské obecně, ale těch kteří emigrovali z Moravy, jako Matěj Stach, Jíří Schmidt a David Nitschmann.) (5/42-43)

Na žádost hraběte byli vězni propuštěni. Guvernér slíbil, že misionáři již nebudou pronásledováni a že Martin bude moci vysluhovat všechny svátosti.

Následující tři týdny se Zintendorf věnoval organizaci církve. "Sv. Tomáš," napsal domů, "je ještě větší div než Herrnhut." Byla určena čtyři centra práce a ustanoveny první církevní úřady. (16/56 ) Zavedl také modlitební stráž.

Jakmile Zinzendorf odjel, pokusili se plantážníci ještě jednou misii zničit. Rozšiřovali různé pomluvy a dokonce přepadli jedno ze shromáždění a hrozili, že misionáře zabijí.

Zinzendorf však na své zpáteční cestě navštívil krále Kristiána a ten na jeho žádost vydal potvrzení o Martinově ordinaci a také edikt, ve kterém pro misii zaručil náboženskou svobodu. (5/45-46)
Další rozšíření, 1740 - 1782

4.