První století dějin misie Jednoty bratrské Dana Skydánková poděkováNÍ
Yüklə 450,09 Kb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- JIŽNÍ AFRIKA, 1736 - 1744
- LABRADOR, 1752 - 1804 Vládní pověření
- LETMÉ NÁVŠTĚVY, 1734 - 1822
- Etiopie a Egypt, 1752 - 1783
- Koromandelské pobřeží, 1768 - 1803
- Nikobarské ostrovy, 1768 – 1787
- STAV MISIE V DOBĚ ZINZENDORFOVY SMRTI, 1760
- STAV MISIE ROKU 1792, KDY BYLA ZALOŽENA BAPTISTICKÁ MISIJNÍ SPOLEČNOST
KŘOVÁCI V SURINAMU, 1765 - 1813 Se surinamskými Křováky měli bratři větší úspěch. Jakmile skončilo černošské povstání (1765) - povstání, díky kterému Křováci získali úplnou politickou nezávislost - všichni bílí muži v Surinamu věděli, že se musí udělat něco pro to, aby se naučili křesťanské morálce. Věřili, že bez evangelia, by byli neustálým nebezpečím pro stát. Veden těmito zištnými motivy, požádal surinamský guvernér Jednotu bratrskou o vyslání misionářů. Situace se úplně změnila. Dříve plantážníci i guvernér misionáři pohrdali, nyní se k nim, zachváceni hrůzou, obraceli o pomoc. Křováci byli nyní mocnou politickou silou. Rozdělili se do čtyř velkých kmenů: na Kotice, Maroni, Tapanahone a Koermatibu žili Aukové; na Surinamu Saramakerové; na Saramace Matuariové a na Kopename Koffimakové. Podle Křováků v tomto smutném světě nevládl Grandado, stvořitel, který žije v nebi a nestará se o své děti, ale dva zlí duchové, Bambo, bůh lesů a Boembe, bůh vod. A každý z nich vládl velkému množství démonů. Proti nim si vytvořili čtyři způsoby ochrany.
Na žádost holandské vlády tedy Jednota bratrská zahájila misii mezi Saramakery na řece Surinam. Během prvních jedenácti let (1765-76) byl jejím hlavním vedoucím Rudolf Stoll. Získal si velký vliv, ne proto že by byl zvlášť mocným kazatelem, ale protože se mu podařilo získat přízeň krále Arabiho. Jejich první rozhovor se odehrával ve Stollově pokoji, kde měl, stejně jako Schumann, na zdi obraz ukřižování. Král se na něj zeptal a Stoll mu vyprávěl o Ježíši. Arabi na to řekl, že je dobrý člověk a nikdy neudělal nic zlého. Stoll obratně změnil téma. Zeptal se ho na hůl pokrytou papouščími pery, kterou držel v ruce. Byla to jeho modla. Stoll si ji chvíli prohlížel, potom mu ji podal a řekl, že tím, že se spoléhá na svou hůl, slouží ďáblu. Arabi se tedy rozhodl svou hůl vyzkoušet ohněm. Jestli je bůh, potom ji oheň nespálí; pokud ano, skoncuje s ní navždy. Výsledkem bylo, že se Arabi obrátil. Celých padesát let (1771-1821) vřele podporoval misii a sám se proslavil jako kazatel. Dvě z jeho nejlepších kázání se zachovala dodnes. S jeho pomocí přeložil Stoll do "černé angličtiny" všechna čtyři Evangelia. Na řece vznikly ještě další dvě stanice, Bambej (1774) a Nová Bambej (1779). Stollovou smrtí (1777) však začaly velké potíže. Následujících třicet šest let byla křovácká misie sérií neštěstí. Příčinou byly nemoci. Černoši v té době Surinamu říkali "Mrtvá země". Patnáct misionářů zemřelo, většina ostatních se zhroutila a museli se vrátit domů. Jen tři dokázali odolat podnebí. A proto byla misie r. 1813 prozatím přerušena. (5/121-125) JIŽNÍ AFRIKA, 1736 - 1744 Za vznik této misie vděčíme hallskému misionáři Bartoloměji Ziegenbalgovi. Cestou z Malabaru domů (podle 4 to bylo cestou do Indie) se zastavil v Kapském Městě. Tam uslyšel smutné zprávy o Hotentotech a přimluvil se za ně u dvou amstrdamských pastorů Reformované církve (4/56). (5/126) Když zpráva dorazila do Herrnhutu, byl zde již připravený dobrovolník, Jiří Schmidt, tehdy dvacetišestiletý. Narodil se v Kunvaldu a do Herrnhutu emigroval, když mu bylo sedmnáct let. Krátce nato byl s Malchiorem Nitschmannem uvězněn za kázání o misii v Rakousku. Díky Zinzendorfovým rázným protestům byl nakonec Schmidt převezen k procesu do Prahy. Po šesti letech krutého žaláře se mohl navrátit do Herrnhutu (1734), aby se vrátil ke svému řemeslu kameníka. Ani ne týden nato, co se nabídl jako misionář, se Schmidt vydal na cestu do Holandska, kde se měl před odjezdem naučit holandsky. Za několik dní se k němu přidal Zinzendorf a snažil se získat povolení pro jeho další cestu. Ale uplynul rok, než se mu podařilo ho získat. Nakonec vysoce postavení holandští přátelé přesvědčili Radu sedmnácti, která spravovala dánskou Východoindickou společnost, aby Schmidtovi povolila plavbu do Kapského Města. Ve svém doporučujícím dopise dokonce požádala guvernéra, aby Schmidta podpořil, jak jen to bude v jeho moci. (4/56) 9.července 1737 přistál v Kapském městě. Guvernér ho vřele přivítal a holandští duchovní se zdáli být misii příznivě nakloněni. Jižní Afrika byla po osmdesát let spravována Zákonodárným výborem, jmenovaným dánskou Východoindickou společností. Tato společnost nebyla čistě obchodní, ale i náboženská. Jedno z pravidel v jejím statutu zaručovalo, že budou určeni duchovní a učitelé, nejen pro dobro kolonistů, ale i nekřesťanského domorodého obyvatelstva. Někteří kolonisté byli věrni tomuto ideálu. Van Riebeck, první guvernér, otevřel školu pro otroky. Někteří z duchovních kázali Hotentotům a křtili obrácené. A zdá se, že obecné porozumnění bylo, že když se Hotentot stane křesťanem, měl by mít stejná práva jako sami Holanďané. Ale to byla jen jedna strana věci. V takzvané křesťanské Jižní Africe byl velký rozdíl mezi teorií a skutečností. Holandští farmáři byli teoreticky členy Holandské reformované církve, ale ve skutečnosti na každých 24 000 farmářů připadal jen jeden duchovní. Výsledkem bylo, že většina farmářů byla křesťany jen podle jména. Teoreticky byli Búrové zavázáni vyučovat Hotentoty křesťanské náboženství, ale ve skutečnosti byli mnozí z nich bigótní kalvinisté, říkali o nich, že to jsou ďáblovy děti, černé zboží a černý dobytek. Ničili je alkoholem, prodávali je jako otroky a někdy se nad sklenkami chvástali, kolik Hotentotů zastřelili. O původu Hotentotů je toho známo jen málo. Podle některých učenců přišli původně ze severní Afriky. Říká se, že kdysi to byla mocná rasa, ale nyní díky otroctví, alkoholu a neštovicím zdegenerovali jak na těle, tak na duši. Žili ve vesnicích, kterým říkali kraaly. Sestávaly z dřevěných chaloupek ve tvaru včelího úlu. Vyráběli kůže, vyřezávali slonovinu, pálili si vlastní hrnce, z ptačích kostí vyráběli jehly, ze sítin a vnitřností provazy. Živili se především masem, mlékem, kořínky a ovocem, a protože neznali sůl, trpěli špatným zažíváním. Na manželství se dívali jako na posvátnou smlouvu, cizoložství bylo trestáno smrtí. Staří lidé a slabé děti byly často vydávány divoké zvěři. V čele každého kmene byl správce - tento úřad se přenášel z otce na syna. A v čele každé vesnice náčelník, jehož úkolem bylo vést lid do bitvy, vést veřejné debaty a vykonávat spravedlnost. Věřili v dobrého boha Toiqua, který však žil nad Měsícem a netrápil se lidskými záležitostmi. Potom v Gauna, ďábla, původce všeho zlého. Dále přátelského boha, Hajtsiliba, který se však radil s temnými silami. Potom věřili v Měsíc sám, který sesílal déšť a dobré počasí. Potom v zeleného brouka, kterému se někdy říká hotentotský bůh a nakonec v moc šamanů. Mluvili také s duchy zemřelých - měli tedy jakousi víru v nesmrtelnost. Jiří Schmidt se následující rok v dubnu přestěhoval do údolí, známého jako Baviaanskloof (Údolí paviánů), vzdáleného asi tři hodiny cesty. Tam si postavil dům a založil zahradu. Učil Afričany obdělávat půdu a děti číst a psát. Každý večer okolo sebe shromažďoval posluchače, četl jim z Zinzendorfových spisů a systematicky je vyučoval z epištoly Římanům. Každý večer po setmění si psal deník, který se zachoval dodnes. Neobsahuje však žádná dobrodružství. Je jen tichým záznamem pokorného pracovníka. Někdy v noci nemohl zamhouřit oka, protože ho sužovala bolest zubů. Někdy se cítil osaměle a psal do Ochranova o pomocníky. Jedné noci si zaznamenal smutnou a pro něj překvapivou skutečnost, že když předkládá Pavlovu teologii, nevěnují mu Hotentoté pozornost. V červnu roku 1738 navštívili Kapské Město dva bratři, David Nitschmann a Dr. August Eller, kteří cestovali jako misionáři na Cejlon. Přinesli mu zprávu o vážných událostech v Holandsku: Zinzendorf měl ostrou hádku s Dominem Mangerem ohledně učení o predestinaci a pastorační dopis (Hirtenbrief) Domina Kulenkampa svou hořkou žalobou proti moravanům vůči nim vzbudil silnou opozici. V březnu 1742 dostal z Ochranova psaný ordinační certifikát. Pohotově pokřtil svého prvního obráceného, Viléma, když se cestou zpět z Kapského Města brodili přes řeku a čtyři další Hotentoty ani ne o měsíc později. Tak založil první domorodý sbor v Africe. Ale jakmile začal křtít své obrácené, obvinili ho holanští duchovní, že je okrádá o monopol, protože ve věcech náboženství patří jižní Afrika výhradně k Holandské reformované církvi. Schmidt se však nedal lehce zastrašit. Duchovní se tedy obrátili na synod v Amsterdamu a vznesli proti němu tři obvinění.
Schmidt pracoval v Údolí paviánů ještě rok, ale v srpnu 1743 ho holandské autority povolaly zpět do Holandska, aby bylo určeno, zda jsou jeho křty právoplatné. Schmidtovo poslední kázání pro jeho hotentotský sbor, čítající čtyřicet sedm věřících, bylo založeno na 20. kapitole Skutků. Během let strávených v kolonii také přivedl ke Kristu třicet devět bílých. Ozbrojen osvědčeními koloniálních úředníků, včetně guvernérova, dorazil 17. června 1744 do Texelu. Jeho žádost o návrat byla zamítnuta a malý africký sboreček zůstal bez pastýře i přes nepodařené pokusy ostatních pokračovat v Schmidtově díle. O čtyřicet jedna let později (2. srpna 1785) zemřel v Nízkém ve Slezsku. O jeho poslední chvíli se vytvořila legenda. Patřil k přímluvné skupince a zemřel právě ve chvíli, kdy na něj přišla řada, aby se modlil. Jeho přátelé říkají, že zemřel s modlitbou za Afriku na rtech. Žádný jiný příběh by nemohl být věrnější jeho ušlechtilému charakteru. (5/126-130) Roku 1787 J. V. Reichel na zpáteční cestě z vizitace v Indii nalezl v Kapsku stopy Schmidtova díla a viděl, že holandští přátelé v Kapsku touží po obnovení této práce. Roku 1789 rozhodla generální synoda práci v Jižní Africe obnovit. Tohoto zasedání se naposled zůčastnil starý biskup Spangenberg, kterému práce v Africe velmi ležela na srdci. Ještě před svou smrtí napomínal bratry: "Bratří, nezapomínejte na Afriku!" Zemřel 18.září 1792, kdy již byli první tři bratři na cestě do Kapského Města. Holandsko-východoindická společnost dovolila bratřím začít práci pod podmínkou, že budou hlásit počet i jména misionářů předem a že se mohou usídlit jen tam, kde dosud není žádný křesťanský sbor. Obdrželi souhlas usadit se v místě, kde pracoval před padesáti lety Jiří Schmidt. Tam nalezli nejen zbytky jeho domu, ale i starou domorodou křesťanku Lénu, kterou Jiří Schmidt pokřtil. Jako vzácný poklad měla dosud jeho dar, Nový zákon, z něhož čítala sobě i svým nejbližším. Misionáři začali shromažďovat první hlouček domorodců, z nichž někteří byli brzy pokřtěni. Afričané měli velkou touhu po Božím slově a přicházali ve velkých zástupech. Souhlas ke stavbě kostela však nový sboreček nedostal, koloniální úředníci dokonce vyhrožovali, že misii zruší. V těchto těžkostech Pán pomohl velmi podivuhodně. Ve válce proti Holandsku dobyla Jižní Afriku Anglie, kde byl o misii Jednoty živý zájem. V Genadendalu, jak se později jmenovalo Údolí paviánů, byla otevřena nová prostorná modlitebna. Příliv domorodců do nové osady byl tak silný, že r. 1806 měla už přes 3000 obyvatel. Lidé toužili slyšet evangelium a také žít ve společenství křesťanského sboru. Genandendal rozkvétal po všech stránkách. Rostl nejen sbor, ale kvetla i řemesla, byla zde založena tiskárna, která pracuje dodnes. (18)
Sir Hugh se brzy chopil příležitosti. Zastával názor, že zatímco Eskymáci spáchali mnoho vražd, nespočívala vina jen na nich, ale v mnohém, jestli ne úplně, na evropských obchodnících. Proto sebou vzal Jense Havena, který měl dvojí úkol: jakožto vyslanec britské vlády učinit z Eskymáků věrné občany a jako misionář Jednoty kázat evangelium. Oblečen jako Eskymák, se svou malou postavou vypadal jako jeden z nich a rychle si získal jejich důvěru a přátelství. Potom oficiálně oznámil, že Labrador je nyní britskou kolonií. Řekl také, že Jiří III., král Velké Británie a Irska, ho zmocnil k tomu, aby kázal evangelium, a jestliže slíbí, že přestanou vraždy, vrátí se příští rok a bude jim vyprávět o Stvořiteli, který zemřel za jejich hříchy. Svým taktem Haven překonal veškeré předsudky a dostalo se mu vřelé odezvy. Příštího roku (1765) byli na Labrador vysláni čtyři misionáři. Jeden z nich, Drachart, už předtím sloužil v Grónsku. Po dva měsíce obeplouvali pobřeží a hovořili s lidmi. Roku 1769 se Společnosti pro rozšíření evangelia podařilo získat vládní povolení ke koupi pozemku o rozloze 144 000 akrů. Hlavním aktérem tohoto úspěchu byl James Hutton. V této době již společnost vyslala na různá místa alespoň padesát misionářů, ale nyní se začala soustředit na Labrador. Roku 1770 Drachart jménem vlády i Společnosti podepsal s obyvateli určeného pozemku smlouvu o koupi. A tak byly dokončeny přípravy na misii. (5/131-136)
Roku 1771 vznikl Nain, první misijní stanice na Labradoru. (10/18) Již o dva roky později se nadporučík Curtis, který měl vládě podat oficiální zprávu, velmi pochvalně vyjádřil o civilizovanosti a pracovitosti Eskymáků a byl překvapen nad změnami v jejich chování. Neměli však nejmenší touhu změnit své náboženství. Misie na Labradoru pokračovala téměř třicet let s minimálním duchovním úspěchem. S pomocí vlády získali další dva pozemky a vybudovali dvě nové stanice - Okak (1778) a Hopedale (1782). Ale zde zažili stejné zklamání. Po celé délce pobřeží viděli, že se Eskymáci začali mít k dílu, ale stále odmítají poselství evangelia. Roku 1800 byl počet obrácených jen sto dva, jen některým z nich se dalo věřit a jeden z misionářů, Christian Burckhardt prohlásil Eskymáky za pokrytce. V civilizaci pokročili, ale v náboženství byli pohanští jako vždy a bratři se snažili přijít na to, čím to je. (5/138-139) Tuglavina, 1771-93 Nakonec se tuto záhadu podařilo rozluštit. Více než třicet let byl nekorunovaným králem Labradoru jistý velekněz nebo kouzelník, který se jmenoval Tuglavina. Už v době, kdy misionáři přijeli, měl svrchovanou moc. Zatímco se choval jako přítel misionářů, zavedl tajnou vládu teroru. Jeho vliv byl ohromný. Podle všeobecného názoru byl v neustálém styku s Tongakem; tak věděl, kdo má žít a kdo zemřít a díky svému postavení již způsobil mnoho záhadných úmrtí. Dokud byl u moci, bála se většina lidí změnit náboženství. Některé z věřících zabil, některé dokázal pokušením odvést od víry a misionáři byli na pokraji zoufalství. Ale Bůh měl milost i pro něj. V pokročilém věku zjemněl a zmoudřel, učinil upřímné pokání a dokonce se stal kazatelem. (5/139-143) Probuzení, 1799-1804 Důsledky byly ještě lepší, než se bratři odvažovali doufat. Asi deset let po Tunglavinově obrácení začali sledovat pomalé, ale stabilní změny k dobrému. Ostatní kouzelníci následovali Tunglavinova příkladu. Koncem roku 1800 bylo ve třech stanicích 110 pokřtěných. (10/18) A konečně r. 1804 se po celém labradorském pobřeží rozšířilo probuzení, o kterém bratři mluvili jako o letnicích. Podívejme se na několik typických svědectví. Jedním z nich je příběh kouzelníka, který se jmenoval Kapik. Byl jedním z nejmocnějších Tuglavinových pomocníků. Několikrát prohlásil, že když lidé nebudou činit určité hříchy, sám Torngak je usmrtí. Památné listopadové noci roku 1799 uviděl nebeské znamení, které ho naplnilo hrůzou. Tento příběh nesmí být pokládán za pouhou legendu. Podle samotných bratří bylo na obloze cosi zvláštního a stejný fenomén se objevil i v Grónsku. Trval několik hodin a zdálo se, jakoby z nebe padaly hvězdy. Měly rudozlatou barvu a v průměru měřily téměř půl metru. Nebyla to pouhá polární záře, ta je na Labradoru poměrně běžným jevem. Tato událost byla něčím neobvyklým. Kapik předtím v Hopedalské misijní stanici slyšel bratry číst slova z knihy Zjevení o hvězdách padajících z nebe a myslel si, že Kristův druhý příchod je již nablízku. Stal se křesťanem a ihned začal chodit od chýše k chýši a zaníceně kázat evangelium. Další je příběh hříšné ženy. Ke konci jednoho shromáždění v Hopedale tato žena, k velkému překvapení misionářů, prohlásila, že je nejzkaženějším člověkem z celého ostrova. Dříve byla, jako většina Eskymáků, nápadně spokojená sama se sebou; nyní se cítila tak nehodna lidské společnosti, že spala mezi psy. Misionáři tak viděli, že zde začíná působit nový duch. Další příběh se týká muže, který se jmenoval Siksigak. Měl už dost své manželky a vrátil ji zpět její matce. Když ho potom napomenula jeho vlastní matka, s hrůzou běžel k misijnímu domu, kde padl k nohám misionářů a vyznával, že je hříšný a ztracený a zaslouží si jít do pekla. Potom na radu misionářů znovu přijal svou manželku, stal se vzorným manželem a také mimořádně mocným kazatelem jak v Hopedale, tak v Nain. Mezitím bratři odhalili další významnou skutečnost. Kromě Tuglaviny, zde posledních třicet let působila ještě jedna satanská mocnost, byla to sodomie v té nejhorší formě. A protože se nyní lidé této neřesti vzdali, mohlo být probuzení nástrojem skutečné morální revoluce. Dříve nebyli jen vrahy a zloději, ale také smilníky a sodomity; nyní se učili být čestní a čistí a získali tak novou sílu a morální ideály. Z tohoto důvodu bylo Velké labradorské probuzení nanejvýš hodnotné a zachránilo labradorské obyvatele od zkázy. (5/143-145)
"Soustřeďme svou pozornost na Židy, připravujme jejich mysl na Kristův příchod!" Jako misionář k Židům byl určen učený teolog Samuel Lieberkühn. Podle Zinzendorfa má kazatel začít jasným dogmatem a položit důraz na Kristovo božství. Podle Lieberkühna mělo toto dogma nejprve zůstat v pozadí, protože Židy velmi pohoršuje. Kazatel by proto neměl začít prohlášením, že Ježíš je Bůh, ale tím, že ukáže, že může zachránit od hříchu. Podle hraběte měla přijít teologie jako první a zkušenost jako druhá. Podle Lieberkühna to mělo být obráceně. Často se diskutuje o tom, kdo z nich měl pravdu, ale nyní se podívejme, jak Lieberkühn svou metodu použil. Lieberkühn žil dva roky v židovské čtvrti v Amsterodamu. V té době byli evropští Židé rozděleni na dvě skupiny - rabináty, kteří věřili v talmud a karaity, kteří ho odmítali. A protože amsterodamští Židé byli rabináti, brzy si uvědomil, že bude muset být opatrný. Šance, že mu budou naslouchat, byla mizivá. Vyznávali, že ve Starém zákoně Bůh jasně ukázal cestu spasení a v talmudu rabíni ukázali, jak ji vykládat. Součástí jejich učení bylo, že všichni křesťané jsou hříšníci a Kristus sám zločinec a jen vyslovení jeho jména poskvrňuje rty. Lieberkühn si dokázal brzy získat jejich důvěru. Aby ukázal, že je jejich skutečným přítelem, chodil každé ráno a večer do synagogy, navštěvoval hodiny Zákona, nejedl jídla, která pokladali za nečistá, zkrátka stal se pro ně Židem. Říkali mu rabi Samuel a ještě o sto let později se vypravovaly příběhy o jeho dobrotě. Ve své práci používal následující metody:
"Kdyby byl Ježíš zlý, Bůh by ho nevzkřísil z mrtvých." "Co na tom záleží?" řekl jeden Žid. "Na tom záleží všechno," řekl jiný, "jestli je vzkříšení pravdivé, pak je pravdivé celé evangelium." Prostřednictvím čistě historických argumentů se tedy Lieberkühn snažil dokázat, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Ježíše skutečně viděly nejen, jak někteří Židé věřili, dvě histerické ženy, ale i jedenáct apoštolů a pět set Židů. (Stejný argument se často používá i dnes.)
Většina posluchačů ho milovala a některé již jeho argumenty přesvědčily. Jeho snaha by pravděpodobně byla korunována úspěchem, kdyby mu bylo dovoleno v díle pokračovat. Protože odmítal kázat Kristovo božství, rozšířila se o něm v Jednotě bratrské pověst, že je unitář a Zinzendorf, který zastával stejný názor, Lieberkühna napomenul za metody práce. Dokonce měl námitky proti jeho výroku, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. Podle něj zemřel i vstal ze své vlastní vůle. Řekl přeci jasně, že má moc život znovu získat. A jestli apoštolové říkali, že ho vzkřísil Bůh, pak sami byli unitáři. Plný těchto předsudků odvolal Lieberkühna z Amsterodamu a misie mezi Židy skončila nezdarem. Ne proto, jak říká Dr. Dalman, že by Zinzendorf urazil Židy tím, že trval na Kristově božství, ale spíše proto, že když měl dobrého muže, neměl tu moudrost dát mu šanci. Propuštěním Lieberkühna z úřadu zasadil židovské misii smrtelný úder. Několik následujících let se touto záležitostí téměř nezabýval. Roku 1741-43 poslal do Amstrdamu teologa podle svého srdce, Otto Viléma Hassé, který díky své slabé konsistenci zakrátko zemřel. Potom požádal jednoho mladého muže a ženu, Davida Kirchhofa a Ester Grünbekovou, aby se vzali a usadili v Amsterodamu. Krátce po svatbě však od tohoto plánu upustil. Nakonec vydal prohlášení pro všechny Židy, že během několika málo let se zjeví sám Kristus v těle, ukáže Židům své rány a oni se tak zázračně obrátí. A tak byly definitivně určeny jeho další plány. Dokud bude Ježíš se svým příchodem otálet, je další kázání Židům zbytečné. Podle něj ještě čas Židů nenastal. Jednota bratrská tedy jen čekala a modlila se. A tak Zinzendorf svým autokratickým rozhodnutím zničil Lieberkühnovo dílo. Jeho práce mezi Židy ale neskončila úplným fiaskem. Ve svazku Doma a v zahraničí, který r. 1900 vydala Londýnská společnost pro rozšíření křesťanství mezi Židy, je úvodní článek od obráceného Žida, rabína Josefa. Mluví o svém dědečkovi a říká: "Tehdy přišel nějaký známý kazatel z Zeistu, který kázal v jedné ze synagog, aby naše bratry obrátil na křesťanství, jako vy. Mnozí si o něm mysleli, že je obrácený Izraelita a proto mu říkali rabbi Samuel. Měl kouzelnou moc nad všemi, kteří mu naslouchali. Shromažďovaly se okolo něj stovky Židů a mezi nimi i můj dědeček, který byl největším protivníkem křesťanství a - k velkému zděšení celého shromáždění Izraelitů - se stal jeho největším obhájcem." Dále Lieberkühn vydal výbornou knihu Harmonie Evangelií, která byla mnohokrát přeložena a prokázala se velmi nápomocná na misijním poli a její poslední část obsahující pašijní příběh se stále používá ve všech částech Jednoty bratrské. A za třetí Lieberkühn jako teolog předběhl svou dobu. Aby dokázal, že Ježíš je mesiáš, odvolával se na dvojí důkaz historie a zkušenosti, a mnozí teologové přiznají, že tato metoda je naprosto správná. (5/146-154)
Když je navštívil, ke svému překvapení shledal, že nemají žádné neřesti, než ty, které se naučili od takzvaných křesťanů. Roku 1739 vyslal hrabě další expedici. Jeho agenty byl Behr a Ostergren. Dva roky žili v malém trhovním městečku asi dvě stě mil severně od Tornea. Objevili tam dřevěný kostel, kde kněz kázál přibližně jednou za rok. Dále zjistili, že Laponsko bylo alespoň teoreticky rozděleno do farností. Z toho vyvodil Zinzendorf vlastní závěry. Řekl, že o Laponsko je již postaráno a moravských misionářů není třeba. Samojedé (Něnci), 1736 Při této expedici udělali Zinzendorfovi vyslanci - Ondřej Grassman, Jan Schneider* a Michael Mieksch - velmi závažnou chybu. Namísto aby otevřeně informovali ruskou vládu, řekli při pasové kontrole, že jsou dělníci. V Petěrburgu byli přistiženi při kázání, a tak byl tento podvůdek odhalen. Ruská carevna Kateřina II., která byla řádně informována, je nejen poslala zpět do Ochranova, ale také je varovala, že jestli se to bude opakovat, nechá je upálit zaživa. Tak se tři moravští misionáři naučili, že podvod, i pro svatou věc, je zločin a chyba. Hamilton však vypráví příběh trochu jinak: misionáři byli zajati na základě podezření ze špionáže pro Švédsko. Pět týdnů strávili ve vězení na samotce a potom byli eskortováni do Petěrburku. Cestou se dva z jejich strážců propadli do zamrzlého jezera a oni jim pomohli vyváznout. Při procesu v Petěrburku byli uznáni nevinnými a byli odesláni zpět do Německa s tím, že jejich služeb není potřeba. * Podle 2 Daniel, což by znamenalo, že jde o Grassmanova společníka z předchozí cesty, a proto by tato varianta byla pravděpodobnější. Guinea, 1736 Roku 1735 se Zinzendorf v Kodani setkal s mulatem z guinejského pobřeží, Christianem Jacobem Prottenem. Proti své vůli byl odvezen do Dánska, kde se stal křesťanem a vystudoval teologii. Doprovázel Zinzendorfa do Ochranova a následujícího roku se přihlásil jako misijní dobrovolník. Chtěl se stát Kristovým poslem ke svému lidu ve Fort St. Georg della Mina (Elmina), který byl centrem holandských obchodníků. Jeho nabídka byla přijata. Šel s ním další dobrovolník, Moravan Jíří Huckoff. Vyplouvali z Holandska, s doporučujícím dopisem pro guvernéra. (4/57) Protože se Protten narodil v Guineji a uměl mluvit místním jazykem, Zinzendorf doufal v úspěch. Tato výprava však nebyla úspěšná. Protten se pokusil o založení školy v Elmíně, ale marně. (5/156) Huckoff po měsíci (v červnu 1737) zemřel na horečku. Protten, který se pro práci zřejmě nehodil, a byl v nebezpečí, že bude považován za uprchlého otroka, byl roku 1741 odvolán. (4/57) Na zvláštní prosbu Guinejské společnosti se však krátce po Zinzendorfově smrti pokusili o obnovení misie. V letech 1768-69 přistálo v Guineji devět misionářů. Všech devět jich na místě brzy zemřelo. A tak bratři ze zřejmých důvodů od podniku upustili. (5/156) Protten se sem ještě jednou vrátil v šedesátých letech a roku 1769 zde zemřel. Jednota se ale nevzdávala lehce. Později sem ještě vyslala devět dalších misionářů, ale většina zemřela. Přinesli mnoho obětí, ale bez výsledků - žádní obrácení, žádné křty. Byly to oběti marné? V každém případě dokazují, že misie nebylo žádné romantické dobrodružství. A Guinea není jediným místem, kde bratři přinášeli oběti, jež - lidsky viděno - byly marné. (21) Cejlon, 1739 Zinzendorf měl dalekosáhlé plány. Podle nich měla Schmidtova misie v Kapském městě sloužit jako spojnice s Cejlonem. Cejlon potom měl sloužit jako dveře do Východní Indie a centrum misijní sítě sahající od Mongolska po Persii. (4/58) Cejlon byl tehdy holandskou državou. Roku 1740 sem připluli David Nitschmann nejml.a berlínský lékař Dr. Eller. Ze začátku se jejich práce těšila přízni, jak guvernéra von Imhoffa, tak hlavního duchovního kolonie, Domina Wetzelia. V Mogurugampele se začali shromažďovat obrácení. Ale předsudky vyvolané Hirtenbriefem úplně změnily obraz. Po několika měsících museli práce zanechat, kvůli stálému protivenství jak ze strany civilních autorit, tak holanských duchovních. Wetzelius však stál při nich až do konce. Bratři navrhli, že se přesunou na Malabarské ostovy, ale guvernér, který nastoupil po von Imhofovi, nesouhlasil s tím, aby pokračovali ve svých heretických aktivitách. (4/58) Alžír, 1739 - 1740 V přípravě na tento počin napsal hrabě Zinzendorf Paravicinimu, holandskému konzulovi v Alžíru. V dopise vysvětlil, že jeho jediným záměrem je vést otroky ke Kristu a učit je dobrému chování. Zdá se, že Paravacini byl s dopisem spokojen. Vyvoleným apoštolem se stal Abraham Richter. (5/157) Byl to prosperující obchodník ze Stralsundu, který se přidal k Jednotě bratrské roku 1734 na základě přátelství s Zinzendorfem. Nějakou dobu sloužil jako evangelista v západním Německu a mezi Němci žijícími v Londýně. Když se odtud vracel, seznámil se v Amsterodamu s admirálem Schryverem, který mu vyprávěl o duchovních potřebách křesťanských otroků v Alžíru. Do Alžíru dorazil 11.února 1740. (4/58) Po šest měsíců konal výborné dílo, o pátcích kázal, navštěvoval otroky a nemocné. Vtom Alžír navštívil mor, počet mrtvých vzrostl na 30 000. Mezi oběťmi byl i Abraham Richter. (5/157) Zemřel 10.července 1740. Dva z anglických otroků, kterým sloužil, se později stali členy Jednoty bratrské. (4/58) Konstantinopol, 1740 Touto misií sledoval Zinzendorf jistý záměr. Protože první dva misionáři v Čechách a na Moravě, Cyril a Metoděj, přišli z Řecké církve v Konstantinopoli, a tudíž je mezi Jednotou bratrskou a Řeckou církví určité spříznění. Hrabě Zinzendorf doufal, že kdyby se mu podařilo získat sympatie místního patriarchy, otevřely by se dveře misijní práci na východě. Zinzendorf nikdy neprokázal tolik praktické dovednosti. Nejprve za svého zprostředkovatele vybral znamenitého řeckého učence, Arvida Gradina. Potom připravil projev pro patriarchu, kde krátce načrtl historii Jednoty Bratrské a potom požádal patriarchu, aby se přimluvil na Svatém synodu Pravoslavné církve v Rusku. Arvid Gradin celý dopis přeložil. S dokumentem se potom vydal do Konstantinopole, kde byl v určený čas představen patriarchovi. Rozhovor byl uzavřen tak, jak se to často stává. Patriarcha byl přívětivý a Gradin spolu s ním ležel na gauči, pil kávu a kouřil vodní dýmku. Přes všechnu zdvořilost však po řádném uvážení Gradinovi vysvětlil, že konečné provedení není možné. Obával se, že by urazil Římskokatolickou církev a ruskou vládu. A s touto smutnou zprávou se Gradin vrátil domů. (5/157-158) Rumunské Valašsko, 1740 V této době bylo Valašsko, dnešní jižní část Rumunska, samostatným státem. Protože se zde v dřívějších dobách usadili někteří z bratří, hrabě se domníval, že stejně jako v Čechách a na Moravě, zde s určitou pravděpodobností mohlo být "skryté sémě". Jeho dva poslové, Ondřej Jäschke a Zachariáš Hirschel, byli přijati zdejším hospodářem tak srdečně, že Zinzendorf doufal, že zanedlouho bude moci vyslat větší skupinu. Ale nový hospodář už nebyl přátelský, a tak museli od svého podniku upustit. (5/158-159) Kalmukové, 1742 – 1822 Podle samotného Zinzendorfa hlavním účelem této výpravy nebylo kázat evangelium, ale spíše zjistit, jaké zvláštní hříchy pohanští Kalmukové páchali. Jeho první tři vyslanci, Konrád Lange, Zachariáš Hirshel a Michael Kund, učinili pozoruhodnou zkušenost. V Petěrburku byli označeni za špehy, a potom co byli shledáni nevinnými, zůstali ve vězení dalších pět let. Stejně jako Pavel v Římě mohli přijímat návštěvy. Měli takovou radost, že mohou být vězněni pro Krista, že svou celu nazvali sálem milosti. Ale další výprava byla mnohem povzbudivější. Na pozvání carevny Kateřiny II., která slíbila úplnou náboženskou svobodu a řekla, že by ji potěšilo, kdyby se všichni její pohanští poddaní stali křesťany, vyslali bratři velkou skupinu. Na řece Volze vznikla kvetoucí osada Sarepta. Objevili zde minerální pramen a založili lékařskou ordinaci. Sarepta se tak proslavila, že sem přijížděli páni trpící dmou až z Berlína a Moskvy. Po mnoho let byla Sarepta centrem misie Jednoty bratrské mezi Kalmuky. Kalmukové byli budhisty a domnívali se, že se jejich náboženství od křesťanství moc neliší. Jako v Západním Tibetu, jim vládl dalajláma, uctívali mrtvé, používali modlitební mlýnky a věřili v převtělování duše. Své víry se drželi tak pevně, že bratři pokřtili jen jednoho obráceného. Proto byla roku 1800 kalmučská misie ukončena. Na žádost Britské biblické společnosti, která měla pobočku v Petěrburku, jejíž tajemník, Isaac Schmidt, byl náhodou členem Jednoty bratrské, se bratři pokusili misii obnovit. Car Alexandr I. je podpořil, dva bratři se usadili poblíž Sarepty a vznikl dvacetitříčlenný sbor. Po sedm let měli nepřetržitý úspěch. Potom ruská vláda přikázala bratřím předat obrácené Pravoslavné církvi a tak se bratři, přinuceni poslechnout, vytratili ze scény. (5/159-160) Livonsko, 1743 - 1747 Při přípravě na tuto misii poslal Zinzendorf Arvida Gradina do Petěrburku s dopisem pro Svatý synod. Pro tohoto velkého učence to byl skličující zážitek. Vláda ho z žádného příliš zřejmého důvodu držela tři roky ve vězení a potom, protože nespáchal žádný zločin, mu povolila vrátit se do Německa. Na jeho dopis mezitím nepřišla žádná odpověď. (5/160) Persie, 1747 - 1750 Pro tento podnik měl Zinzendorf kouzelný důvod. Protože Kurdové jsou potomky "mudrců z východu" - tak ho alespoň informoval nějaký arménský kněz - Zinzendorf zastával názor, že mají nárok na zvláštní pozornost církve. A protože slyšel, že v Persii je potřeba lékařů a také že Kurdové hledají nové náboženství, vyslal dva kvalifikované lékaře, Viléma Hockera a Johana Rüfera. Tato misie byla plná zvláštních zážitků. V Bagdádu se připojili ke karavaně směřující na syrské pobřeží a koncem listopadu 1747 dorazili do Ispahánu, perského hlavního města. Už nemohli pokračovat dál. Dvakrát je přepadli kurdští loupežníci a Hocker utrpěl těžká zranění, byli polonazí a vyhladovělí. Ale v Ispahánu se setkali s milým přijetím. Britský konzul jim dal peníze, jezuité, dominikáni a karmelitáni jim přinesli oblečení a britský velvyslanec se jim snažil vynahradit vše, o co přišli. Kvůli velmi prostému důvodu se jim však nepodařilo Kurdy najít. V zemi právě probíhala občanská válka a silnice do Kirmánu, kde bydleli Kurdové byla zablokována. Brzy nato zemřel Rüfer v Egyptě a Hocker dorazil domů v únoru r. 1750. (5/160-161)
Přes toto zklamání však Zinzendorf vyslal příští rok další výpravu. Jeho vyslanci teď byli Dr. Hocker, Jiří Pilder a Jindřich Cossart. V Káhiře povečeřeli Pilder s Cossartem s libyjským biskupem a potom se Cossart z nějakého neznámého důvodu vrátil do Ochranova. Druzí dva bratři zažili zajímavé dobrodružství. V říjnu 1758 cestou do Leddy, blízko Mekky, se za bouře potopila jejich loď a tak prožili devatenáct dní na pustém ostrově Hassan u pobřeží Arábie. V Jeddě dostal Dr. Hocker pozvání k oficiální návštěvě u etiopského předsedy vlády, kterého prý trápila vyrážka na obličeji. Dr. Hocker však pozvání odmítl a to ze tří důvodů. Při bouři přišel o veškeré vybavení, jeho přítel Pilder vážně onemocněl, a když se pro radu obrátil k losu, odpověď zněla ne. Vrátili se do Káhiry pro nové vybavení. Jako jeden ze svých posledních skutků napsal Zinzendorf dopis koptskému patriarchovi, aby jim tak pomohl získat povolení k vstupu do Etiopie. Ale oba vážně onemocněli a tak Pilder musel okamžitě odjet domů a Hocker ho následoval r. 1761. Po třetí, tentokrát po Zinzendorfově smrti, navštívil Dr. Hocker znovu Egypt. Jeho hlavními spolupracovníky byli truhlář Jan Danke, hodinář Jan Antes, další lékař Dr. Roller, krejčí Weiniger a tesař Herrmann. Bratřím se v Káhiře dařilo a, soudě podle Herrmannových dopisů, žili v pohodlí. Na druhou stranu byli často vystaveni nebezpečí. Během této doby byla v Egyptě nestabilní politická situace. Vládli zde turečtí bejové, které nezajímalo nic jiného než peníze. Vraždy a loupežná přepadení byly na denním pořádku. Cesta do Etiopie byla díky revoluci zablokovaná, a protože kázat evangelium muslimům znamenalo riskovat trest smrti, začali s překladem Bible. Jan Antes dokonce zažil mučení. Roku 1792 upadl do rukou hrabivého beje, který doufal, že se mu od něj podaří dostat peníze. Svázali mu řetězem kotníky a bičovali ho přes chodidla. Obvykle bylo určeno 2000 ran, po 600 začala tét krev z uší a oběti obvykle zemřely vyčerpáním. Naštěstí se ho jeden z úředníků zastal, takže ho poslali domů, ale otoky mu zmizely až po třech letech. Práce bratří v Egyptě byla neobvyklého charakteru. Namísto, aby se snažili o rozšíření Jednoty nebo o obrácení koptské církve ke své vlastní, sami navštěvovali koptská shromáždění, navštěvovali koptské kněze a hovořili s nimi o věcech víry. Nesnažili se dosáhnout dobra veřejným kázáním, ale tím že lidem ukazovali, že člověk není spasen z dobrých skutků nebo obřadů, ale živou vírou v ukřižovaného Krista. Několik let byli velmi populární. Dr. Hocker rozšířil jejich vliv tím, že přeložil Zinzendorfova Berlínská kázání. Danke se přestěhoval do Behnesse, koptské osady vzdálené čtyři dny cesty po proudu Nilu, kde našel velký hlad po pravdě. Zde r. 1772 zemřel. Přestože nezískali žádné obrácené, zdá se, že měli určitý evangelikální vliv na Koptskou církev jako celek. Jan Antes zde zemřel mučednickou smrtí za evangelizaci muslimů. Zvedlo se proti nim prudké protivenství a byli veřejně prohlášeni za vetřelce. Hocker zemřel roku 1782. Toho roku přikázal Synod zbylým misionářům, aby se vrátili. Jednota bratrská se dodnes modlí za obrácení muslimů. (5/161-164) Tataři, 1768 Roku 1768 překročili dva bratři, Garlisch a Gruhl, Kavkaz, aby navštívili Tatary v Inlíše. Vyptávali se, jestli mezi nimi ještě žijí někteří ze "skrytého sémě", ale dostali zápornou odpověď. Tataři byli muslimové a muslimy chtěli zůstat. (5/164) Koromandelské pobřeží, 1768 - 1803 Po dlouhé období třiceti šesti let, s plnou podporou dánské vlády, pěstovali bratři v Trankebaru krásnou osadu Bratrská zahrada. Více než čtyřicet misionářů zde zahynulo ve službě. Bratři nakonec misii opustili, ne proto, že by byli malomyslní, ale protože jim místní duchovní zakázali kázat. (5/164-165) Nikobarské ostrovy, 1768 – 1787 Zde byl hlavním pracovníkem Jan Gotfried Hänsel (1779-87). Ve své knize Dopisy na Nikobarské ostrovy vysvětlil, proč musela Jednota bratrská tuto misii opustit. Za prvé, byli často na pokraji smrti hladem, často k jídlu neměli nic lepšího než vlaštovčí hnízda, za druhé, trpěli nemocemi jater, za třetí, umírali ve velkém počtu na horečku - dvacet čtyři během pár let - a za čtvrté, nikdy se jim nepodařilo naučit místní jazyk. (5/165) Tato misie začala poněkud zvláštním způsobem. V únoru roku 1758 zaujal Zinzendorfa novinový článek o Islandu a nabídl dánskému králi, že tam založí misijní osadu. Hrabě von Moltke, president dánské Východoindické společnosti, mu odpověděl, že pro takovéto podnikání nenabízí vhodné pole, ale že by král přál misii na Nikobarských ostrovech, kde byla před několika lety založena pobočka Společnosti. Zinzendorf souhlasil a obdržel povolení založit stanici v Trankebaru, který měl sloužit jako základna a odtud se mělo pokračovat dále. Církev na novou výzvu štědře odpověděla, jen v Ochranově se vybraly dva tisíce tolarů. Bylo vybráno čtrnáct svobodných mužů, v čele s Janem Jiřím Stahlmannem. Podle plánu se měli dva studenti teologie, Adam Volker a Kristián Butler, věnovat zvláště misijní práci, zatímco ostatní budou svou prací podporovat celou výpravu. Do Trankebaru přijeli 2.července 1760, zakoupili pás obdělané půdy a dům. Toto místo nazvali Bratrská zahrada a začali se věnovat pěstování rýže a svým řemeslům. Následující rok přijela další skupina. Bylo to několik rodin, v čele s Mikulášem Ondřejem Jäschem, který dříve působil v Rumunském Valašsku. Ale on i jeho žena brzy zemřeli na následky smrtelného klimatu. Teprve r. 1768 bylo možné přejít na samotné ostrovy. Následkem nepříznivého podnebí tam mnoho misionářů zemřelo, ale stále byli vysíláni noví. Roku 1785 sem bylo vysláno 70 bratří a sester, z nichž 40 podlehlo. K tomu se ostatních zmocnila beznaděj, nejednota a nevěra. Synod r. 1786 vyslala J. V. Reichla na vizitaci. Po ní bylo rozhodnuto vzdát se práce na Nikobarech, ale vyslat nové misionáře, aby udržovali Bratskou zahradu. Toto rozhodnutí bylo schváleno synodem r. 1789. Naděje vkládané do misie se však nesplnily a r. 1795 musela veškerá práce ve Východní Indii skončit. Během 35 let tam byli pokřtěni jen dva lidé, muž a žena. Muž potom znovu upadl do pohanství a ženu sebou bratři přivezli do Evropy. Zahanbení bratří bylo o to větší, že právě v tuto dobu zde začala vzkvétat baptistická misie pod vedením Williama Caryho. (15/121) Bengál, 1777 - 1803 Tato misie také zkončila úplným neúspěchem z následujících důvodů:
Za metody popsané v této kapitole byl Zinzendorf někdy tvrdě kritizován. Jeho nepřátelé upozorňovali na to, že při těchto marných výpravách obětoval nejen veké sumy peněz, ale i mnoho cenných životů. Všem těmto kritikům dával stejnou odpověď. Neměřil úspěch čísly. "Kdyby misionář cestoval tisíc mil a získal jen jednoho obráceného, nebyla jeho snaha marná." ÚMRTNOST V osmnáctém století byla úmrtnost mezi misionáři Jednoty bratrské velmi vysoká a všem, kteří byli připraveni položit svůj život za obrácení pohanů patří čest. Nejdojemnějšími příklady jsou
Vysoká úmrtnost se netýkala jen 18. století. V Britské Západní Indii zemřelo jen roku 1835 deset lidí a v Surinamu v letech 1851-52 zemřelo během deseti měsíců 14 misionářů. (5/166) NĚKTERÉ ZAJÍMAVÉ ÚDAJE 1. Během let 1732-40 vyslala Jednota bratrská 68 misionářů. 2. Roku 1800 byl počet misionářů 90 (bez manželek). Ve všech ostatních protestantských církvích dohromady to bylo jen 30. 3. Roku 1850 měla Jednota bratrská 130 misionářů. Ostatní protestantské církve 1 500. 4. Roku 1900 měla Jednota bratrská 186 misionářů. Ostatní protestantské církve 6 300. Roku 1800 tedy převyšovala ostatní církve v poměru tři ku jedné. Roku 1900 to bylo již jedna ku třiceti pěti. 5. Na druhou stranu v porovnání s velikostí domácích provincií je počet misionářů Jednoty vyjímečně vysoký. Na konci roku 1910 byla čísla následující: 28 000 komunikantů, 150 ordinovaných misionářů, neordinovaných 52, což znamená poměr jedna ku 144. Když přidáme manželky misionářů (176), celkový počet misionářů je 378, což je poměr jedna ku 75. (5/519-520)
(5/520) STAV MISIE ROKU 1792, KDY BYLA ZALOŽENA BAPTISTICKÁ MISIJNÍ SPOLEČNOST
(5/520) SHRNUTÍ Pronásledování přivedlo různé skupiny protestantů z Čech a Německa na panství hraběte Zinzendorfa, který jim poskytl azyl. Tak vznikla křesťanská osada Ochranov. Zinzendorf měl již od dětství veký zájem o misii. Některé z Ochranovských vysílal na krátké, spíše průzkumné, než misijní cesty. Zavedl den modliteb za misii, kdy celému shromáždění četl zprávy z misie. Roku 1727 začalo v Ochranově probuzení, které se skrze misii rozšířilo do celého světa. Bylo to první protestantské misijní hnutí v historii církve. Příběhy misionářů si v ničem nezadají s Dýkou a křížem. Stejně jako my hledali ujištění o svém povolání. Na misii se setkávali s úplně stejnými problémy, s jakými se setkáváme i při evangelizaci doma. Čelili odrazování od církve i přátel. Na misii je čekalo protivenství a výsměch pohanů, mnohdy finanční potíže, hlad, nemoci a často i smrt. Ale jejich láska k Ježíši a ztraceným byla tak silná, že nemohli jinak. ZÁVĚR Spolu s Williamem Careym jsme se podívali na to, co misionáři Jednoty bratrské vykonali v 18. století. Jak tedy kázali evangelium? Snažili se pohanům vysvětlit Boží plán spasení od stvoření světa, přes pád člověka, Mojžíšův Zákon, až po Ježíše Krista. Ale tato metoda nebyla úspěšná. Mezitím však Zinzendorf začal kázat tzv. teologii krve a ran a Jednota začala pohanům stavět před oči utrpení a smrt Ježíše Krista pro jejich hříchy. Tato metoda sklidila velký úspěch. Proto můžeme říci, že Jednota bratrská v 18. století kázala jen Krista ukřižovaného. Jednota podporovala své misionáře po finanční stránce jen minimálně. Všichni museli mít civilní zaměstnání. Tato metoda měla své výhody i nevýhody. Misie tak nebyla levnou příležitostí k cestování a dobrodružství. Ale na druhou stranu civilní zaměstnání často nedávalo misionářům dostatečný prostor pro duchovní práci. Zrovna tak metoda křesťanských osad byla výhodná v tom, že obrácení byli oddělení od negativního vlivu hříchu a byli stále nablízku misionářům, ale zároveň se stávalo, že se na nich naučili být příliš závislí. Misionáři ustanovovali mezi obrácenými domorodé vedoucí, zakládali skupinky, modlitební a biblické hodiny. Vyučovali různým řemeslům a učili děti číst a psát. Byli plně zapojeni do života svých oveček a starali se o jejich prospěch. Tak šla misie ruku v ruce s civilizací. Roku 1743 Zinzendorf prohlásil, že dokud se Kristus v těle nezjeví Židům a oni se neobrátí, žádný pohanský národ, jako celek, nepřijme křesťanství. Do té doby může být zjeveno jen některým. Proto namísto toho, aby se plně věnoval misiím, které již byly založeny, investoval množství peněz i životů do hledání těchto lidí, kterým říkal kandidáti spasení. Celkem navštívili 24 zemí a národnostních skupin. Ke konci století měli téměř 15 000 obrácených. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny, až do skonání tohoto věku. Mt 28,19-20 LITERATURA
www.mun.ca/rels/hrollmann/morav/texts/spangen.html
Všechny biblické citáty jsou z ekumenického překladu. Yüklə 450,09 Kb. Dostları ilə paylaş:
|