Na rozdíl od závěrečné kapitoly, kde bychom se chtěli soustředit čistě na zhodnocení výsledků analýzy, následující kapitola nepředstavuje ucelenější problematiku, ale je naopak souhrnem vybraných poznámek, postřehů a závěrů, které autor považuje za důležité zmínit, a které by mohly přispět k celkovému pochopení problematiky.
Malcolm Gladwell (2010), kritik aktivismu skrze sociální média, poukazuje na to, že zmáčknout tlačítko "retweet" nebo "like" na Facebooku nemůže motivovat k uskutečnění reálné akce a naopak otupuje pocitem "nedbalého aktivismu" (slacktivism), tedy pocitem veřejného vyjádření bez reálného dopadu. Rovněž argumentuje, že se přes sociální média tvořící leaderless struktury nedokáže zorganizovat dostatečný potenciál na uskutečnění reálné akce. Můžeme skutečně pochybovat o významu aktivity na sociálních médiích a jejího reálného dopadu. Opravdu nemůžeme hovořit o nebezpečí reálných hrozeb vycházeje pouze z výzkumu sociálních médií. Pokud výsledky výzkumu nasvědčují posunu od protiromských témat k tématu antiimigračnímu, nijak to v reálném světě nemusí znamenat zlepšení postoje k Romům, či zvyšovat pravděpodobnost násilného chování vůči imigrantům. Výsledky výzkumu pouze poukazují na to, jakým způsobem a na jakých tématech se strana snaží budovat svůj potenciál a mobilizovat své příznivce a potencionální voliče. Sociální média jsou pak vhodným zdrojem informací, jelikož poskytují kontakt na každodenní bázi. To, že jsme zjistili, že se straně podařilo vzbudit vysoký ohlas v rámci určitého tématu, poukazuje pouze na preference příznivců strany a úspěšnost, se kterou se DSSS daří tyto preference naplňovat. Co však můžeme považovat za rizikový faktor je vyostřování názorů a polarizace, která se častěji objevuje mezi nadprůměrně hodnocenými příspěvky. Častěji se začínají objevovat až apokalyptické předpovědi budoucnosti a popis současného stavu, výhružky, obviňování skupin či konkrétních osob z vlastizrady a neurčité nabádání k zasáhnutí proti stávajícímu stavu, která má někdy dokonce násilný charakter. Násilná složka však stále není akcentována dostatečně na to, aby se stala součástí zarámování jednotlivých témat a je otázkou, bude-li nastávající trend pokračovat či nikoliv. Shrneme-li Gladwellovu kritiku, můžeme říct, že ano, společenská akce není kauzálně podmíněna existencí či aktivitou na sociálních médiích, ale musíme oponovat názoru tohoto autora, jelikož dnes sociální média tvoří neodmyslitelnou část veřejného prostoru a tím se podílejí na tvorbě aktuální politické, respektive společenské situace a jejím vnímaní. Spíše tedy než roli sociálních médií ignorovat bychom se měli zaměřit na vědecké podchycení této problematiky. Aktuálně jsou největšími výzvami výzkum provázanosti online a offline mobilizace a vytvoření ucelenější metodologie, která by se zaměřovala úžeji na uživatele.
V analytické části této práce jsme se zabývali aktivitou uživatelů, ale jsou zde stále značné rezervy, například v oblasti zpracování uživatelských komentářů. Zde by mohl být zajímavý například výzkum v oblasti opinion mining a analýzy sentimentu, který by více do hloubky rozebíral reakce příznivců strany na jednotlivé podněty. Výsledky takovéto analýzy by mohly pomoci při hledání odpovědi na otázku, do jaké míry jsou jednotlivé interakce rovnocenné a jestli by nebylo vhodné nějakým způsobem promítnout do výsledků "váhu" interakce (komentářů, sdílení, likes).
Další bod, kterému bychom se rádi v této kapitole věnovali, je postavení poskytovatelů sociálních médií a služeb jak je Twitter, Facebook nebo Youtube. Aktuálně se otvírá diskuze o tom, jestli jsou tito poskytovatelé odpovědní za obsah, který je zde uveřejněn. Například v Německu se začíná řešit odpovědnost Facebooku za xenofobní obsah právě ve spojitosti s uprchlickou krizí a možnosti filtrace obsahu přímo Facebookem (Aljazeera 2015, DailyMail 2015). Rovněž je velmi aktuální otázka právního stíhání osob publikujících tento obsah. Stejně jako každý veřejný prostor v demokratické společnosti, je nutné i prostor sociálních médií vymezit jasnými hranicemi. Je však otázka, kde tuto hranici nastavíme. Nástroje, které mají za cíl kontrolu obsahu na internetu, se dají lehce zneužít a i o jejich efektivitě je možno pochybovat. To, že se daný obsah přestane vyskytovat na sociálních médiích typu Facebook, není zárukou toho, že se podobné myšlenky nebudou dále šířit (existuje mnoho alternativ a je možný přesun obsahu na jiná sociální média a místa na internetu). Navíc, jaký typ xenofobního obsahu by měl být mazán? Pokud by takovýto obsah již překračoval právní rámec, tak jeho mazání je pouhé zavírání očí nad problémem, které navíc bude sloužit jako argument nespravedlnosti a cenzury, kterým se budou zasažené osoby a skupiny ohrazovat. Pokud by obsah neporušoval právní rámec a byl "pouze" na hraně slušného chování, není jeho mazání zásahem do politické diskuze? Na tento problém a otázky by se mělo nahlížet komplexně a nikoliv pod optikou aktuální situace okolo "uprchlické krize".
V oblasti sociálních médií se zaměřením na bezpečnost je rovněž mnoho příležitostí pro další výzkumy, několik oblastí jsme již zmínili v průběhu celé práce, ale považuji za přínosné je shrnout do jednoho ucelenějšího odstavce. Využití sociálních médií v krizovém managementu, k získávání informací a tzv. crowdsourcingu dat a jako komunikačního nástroje. V kyberbezpečnosti se zaměřením na sociální média jako rizikový prostor pro páchání kyberkriminality a výzkum dynamiky šíření informací a především dezinformací (hoaxů). V oblasti extremismu a radikalismu je prostor na výzkum propagandy, mobilizace skrze sociální média, provázanosti mezi online a offline mobilizací, dynamikou radikalizace.
Co se týká budoucnosti DSSS, autor je toho názoru, že dominance antiimigrační tématiky, přestože může v krátkém časovém úseku znamenat nárůst počtu a aktivity příznivců strany, nemusí zdaleka znamenat dlouhodobější úspěch. DSSS není zdaleka jediným a ani nejvýraznějším subjektem, který na protiimigrační programatice začal stavět svůj program. Naopak toto téma může znamenat pro tuto stranu velký problém, jelikož v argumentaci a nabídce řešení se všechny radikálně protiimigrační hnutí a skupiny v podstatě ztotožňují a DSSS tak nemůže nabídnout něco, čím by vybočovala z řady. Pokud tedy nebude protiimigrační téma nahrazeno nebo přehlušeno jinou události, existují dle autora dva možné scénáře. Buď dojde k sestavení širší protiimigrační koalice, což je velmi nepravděpodobné z důvodu roztříštěnosti a názorové plurality, nebo může dojít k postupnému vyhrocování a pomyslnému závodu k hraně útesu, kdy se budou jednotlivé skupiny snažit získat přízeň cílové skupiny občanů za moci předhánění se v co nejtvrdším postoji vůči imigraci do okamžiku, kdy se ocitnou mimo demokratický právní rámec (to je umocněno tím, že mainstreamové strany již svými postoji zabraly střed politického spektra).
