Masarykova univerzita
Mobilizační techniky a nástroje (nejen) krajní pravice
Yüklə 0,51 Mb.
|
Mobilizační techniky a nástroje (nejen) krajní praviceDoposud jsme se věnovali mobilizaci a radikalizaci optikou sociálních médií, nyní se zaměříme na to, jakými metodami a nástroji dochází k mobilizaci příznivců krajní pravice, ale i ostatních ideologických a náboženských proudů obecně. Nejprve se však musíme v krátkosti zamyslet nad otázkou, z jakého důvodu k radikalizaci dochází. Mnoho autorů uvádí, že radikalismus vychází z frustrace. V přesných příčinách se však jednotlivé studie neshodují, někteří uvádějí společenský status, nedostatek vzdělání a bohatství, jiní názorovou a morální vyprázdněnost dnešní doby, pocit křivdy a mnoho dalších příčin. Je pravdou, že mezi extrémisty je mnoho osob se špatným socioekonomickým postavením a pocitem toho, že daný politický systém dostatečně nereprezentuje jejich zájmy (Abbas 2007, 2011), ale na druhou stranu můžeme nalézt extremisty s bohatým zázemím a společenským uznáním (Ullah 2015). Harron Ullah (2015) na případu pákistánských radikálů poukazuje na to, že hlavním motivem byl pocit nedostatku řádu a pravidelnosti v systému. Další autoři kladou důraz na osobní vazby na jedince, kteří již byli radikalizováni (Neumann, Rogers 2007). Vždy však nalezneme jedince, u kterých bychom mohli konstatovat, že dochází k těmto patologickým jevům, ale neradikalizovali se. Proces radikalizace tak může být souběhem mnoha faktorů, které nejsme schopni komplexně podchytit, a které z velké míry závisí na psychice daného člověka. Otázkou je stále i to, jestli brát radikalizaci jako obecný fenomén, který můžeme přenášet do různých kontextů jako je islámský, pravicový nebo jiný náboženský či polický radikalismus a zda existují shodné podněty k radikalizaci. Můžeme například závěry z výzkumů zaměřujících se na radikalizaci v rámci blízkého východu použít na krajní pravici ve střední Evropě? K dispozici je mnoho případových studií, které se snaží vysvětlit určité případy radikalizace (většinou zpětně po určitém vyústění v násilnou akci), ale samotný proces radikalizace zůstává v mnohém neobjasněn. Ramalingam (2012) například tvrdí, že radikálové a extrémisté obecně nabízejí snadná řešení komplexních problémů a jejich největší zbraní tak je zjednodušení reality, která svou složitostí může působit mnohým lidem zmatení, strach a další nekomfortní pocity. Tohoto využívá i krajní pravice – nabízí snadná schémata, která jsou stavěna na polarizaci přítel/nepřítel – nepřátelé pak mohou za definované problémy. Navíc tyto skupiny používají rasový narcismus, odlidšťování potencionálních obětí a posilování vzájemné identity (tamtéž). Můžeme předpokládat, že právě tato schémata, která tvoří celkový obraz reality, rámují a tvoří prostor, který nabízí v nejistých situacích a v době změn iluzi jednoduchosti, která může sloužit jako ochranný štít poukazující na konkrétní problémy, ale především na viníky a řešení. Antonio Roversi (2008: 91) podrobněji popsal manipulativní techniky krajní pravice, které se využívají například při popírání holocaustu:
Narativní fragmentace pracuje s rozdělením reality do menších nezávislých segmentů a tím bagatelizuje emocionální dopad jednotlivých událostí. Historická dekontextualizace funguje na podobném konceptu, kdy jsou události rovněž prezentovány fragmentovaně a chybí provázanost jednotlivých akcí a následků. Dedramatizace symbolů pak pracuje s prezentováním určitých zástupných symbolů v odlišných kontextech. Sémantický posun se snaží pracovat se slovy a zaměňovat je za jiné výrazy a tím změnit jejich význam. Dokumentární totemismus je strategie, kdy jsou až s fanatickým odhodláním hledány nesrovnalosti v dokumentech nebo naopak provázanost mezi nimi. Tematické zamlčení odkazuje na nepřímou podporu například nacismu či fašismu s tím, že nejsou otevřeně oslavovány, ale pouze je poukazováno na to, že vítězné mocnosti (nebo židovské spiknutí atd.) mají vliv na jejich negativní vnímání skrze dezinformační kampaň. Pokud bychom pak hledali v praxi nástroje (Holas 2013: 124), které využívá krajní pravice k mobilizaci (a to především ve spojitosti s webovým prostředím), můžeme identifikovat několik konkrétních nástrojů a to:
Tyto nástroje jsou prakticky používány i v rámci sociálních médií. Nyní, když známe základní obecnější principy a nástroje, můžeme se zaměřit na konkrétní obsahovou stránku mobilizace. Kořeny konkrétních mobilizačních témat krajní pravice v obecné rovině můžeme hledat pouze velmi složitě, jelikož krajně pravicové strany se výrazně liší v závislosti na prostředí, ve kterém se utvářely. Můžeme přesto nalézt určité společné znaky, které se promítají do mobilizačních témat. Jde o rysy xenofobie a rasismu, který může být přítomný v různé míře. Rovněž se můžeme často setkat s antiimigračním apelem, a to především proti uprchlíkům a imigrantům z třetího světa – tato problematika se často spojuje s odporem vůči multikulturalismu. Problematika imigrace však byla dlouhodobě pro středoevropské strany pouze marginálním mobilizačním tématem. Posledním mobilizačním tématem je postavení se proti politickému establishmentu (Strmiska a kol. 2005: 38-39). Autoři Vejvodová a Holas (2013) analyzovali krajně pravicové weby a identifikovali několik obsahových okruhů, které byly přítomné v českém prostředí a to především:
Z výše uvedené analýzy vyšlo, že mezi krajně pravicovými skupinami je nejvíce akcentována obecná kritika systému bez uvedení konkrétnějších výtek. Dále se pak kritika zaměřuje na součásti systému jako je policie, politici a státní správa. Z hodnotového hlediska byla nejvíce akcentována kritika kapitalismu a proamerických postojů. Co se týče etnických komunit, nepřekvapí velmi silné protiromské naladění.
|