Masarykova univerzita

Sociální média jako nástroj mobilizace a radikalizace

Nejprve bychom se měli zaměřit na otázku, zdali vůbec mají sociální média vliv na mobilizaci. Za tímto účelem uvedeme několik příkladů z posledních let, kdy došlo k výraznému propojení online a offline⁷ mobilizace v případě masových demonstrací (příklady radikalizace jedinců jsme již probrali v předchozí kapitole, viz Kapitola 3.3). Přelomovým okamžikem se ukázal být konec roku 2010 a začátek roku 2011, kdy došlo k propojení potenciálu sociálních médií a politického aktivismu v Arabském světě (Turner 2013: 376). Komunikace přes Facebook a Twitter měla za následek snadné sdílení obsahu a informací, což se podepsalo na odstartování protestů a výrazně se tím usnadnila organizace protestů, které měly za následek pád tří vlád. Důležitost role sociálních médií v tomto případě značí i označení "Twitterová revoluce", které se vžilo jak v odborné literatuře, tak i v obecném diskursu (Joseph 2012).

Obrázek č. 7: Virální fotografie spojená s protesty v arabských zemích



Zdroj: HTS 2014

Sociální média se rovněž značně podepsala na protestech v Londýně, které se uskutečnily také v roce 2011 (Gupta, Brooks 2013: 42-48), a které byly zmiňovány výše ve spojitosti s využitím sociálních médií v krizovém řízení. Dále pak sociální média hrála výraznou roli v mobilizaci různých antikapitalistických hnutí (proti Světové obchodní organizaci, proti Skupině G8 atd.), jako byly například akce pořádané v režii hnutí Occupy Wall Street (akci podporovala i hackerská skupina Anonymous) roku 2011 (Turner 2013), nebo protivládních hnutí, kde jako příklad můžeme uvést protesty v Turecku v roce 2013 organizované v blízkosti Taksim Gezi parku nebo #YoSoy132 v Mexiku (Bacallao-Pino 2014). Sociální média mají rovněž prokazatelný vliv na volební účast. Pravidelní nevoliči byli náchylní ke změně svého postoje právě pod vlivem statusů a zpráv od politicky angažovanějších přátel (Beak 2015). V neposlední řadě musíme připomenout případy z předešlé kapitoly, kdy došlo k inspiraci a radikalizaci jedinců na základě zprávy či videa sdíleného skrze sociální média a následně byla díky seberadikalizaci provedena násilná akce (Gupta, Brooks 2013: 42-48).

Dnešní politická uskupení a tzv. nová hnutí si tedy plně uvědomují důležitost sociálních médií při budování základny podporovatelů a členů. Sociální média dovolují budovat síť podporovatelů jak na národní, tak na mezinárodní úrovni, jsou tedy efektivním nástrojem politické mobilizace. Nástrojem, který je extrémně levný v porovnání s kampaněmi minulosti a extrémně rychlý, je umožněna komunikace v reálném čase. Empirický výzkum skupiny autorů okolo Jinga Wanga (2015) prokázal, že rychlost mobilizace přes Facebook je výrazně vyšší než s využitím emailové komunikace⁸. V neposlední řadě sociální média dle Turnera (2013: 379) nabízí "nový nástroj rámcování a změn, které mají efekt na nastavení politické diskuze a diskursu." V kapitolách věnovaných případové studii se tedy zaměříme na tento jev skrze případ Dělnické strany sociální spravedlnosti, kterou bychom mohli nazvat krajně pravicovou stranou a zaměřit se na to, jak rámcuje jednotlivá témata.

Dalším zajímavým faktorem spojeným s mobilizací skrze sociální média a s novými sociálními hnutími je vyšší náchylnost k radikalizaci (Turner 2013: 379-380). Nová hnutí se často označují jako "antipolitická" a "bez politické identity" (tamtéž), většinou tedy jde o určitý myšlenkový směr, který je postaven protestně proti politické diskuzi. Pokud se například zaměříme na skupiny tvořené na Facebooku, kde je možnost přispívat omezena na členství, můžeme předpokládat shlukování osob se stejným viděním světa, které se vzájemně podporují ve své pravdě, v "facebookové bublině" (viz Kapitola 3.2), což může vést k spirálovitě eskalující radikalizaci.

Další problém sociálních médií a jejich vlivu na radikalizaci můžeme shrnout do dvou základních bodů, které se vzájemně doplňují a to principem "přímé demokracie", kdy každý může projevit svůj názor, a principem, který bychom mohli shrnout do věty "Vždyť to je jenom Facebook…". Turner (2013) ve své práci upozorňuje na náchylnost přecházet hranici konstitucionálního chování v prostředí sociálních médií a obecně internetu s odvoláním na to, že se jedná pouze o "virtuální" realitu, což může být podpořeno iluzí anonymity virtuálního prostoru. Pokud se budeme držet českých reálií, můžeme zmínit výroky Martina Konvičky na jeho facebookovém profilu, v nichž hovoří o zbavování práv populace, která sympatizuje s islámem. Pro příkladnou ilustraci tohoto fenoménu uvádíme výňatek z rozhovoru uskutečněného mezi Martinem Konvičkou (vedoucí osobností hnutí Islám v České republice nechceme) a moderátorem DVTV Martinem Veselovským:

Veselovský: "Na vašem facebookovém profilu je například k vidění tento post, cituji: "I za cenu překopání zákonů, zavření hranic, militarizace společnosti a ano, klidně i zbavování občanských práv těch 12 až 16 % populace, která s islámem sympatizuje." Jak to myslíte? Kdybyste měl na to jako politik vliv, tak co by to znamenalo pro někoho, kdo by řekl, že sympatizuje s islámem?"

Konvička: "Já jsem samozřejmě očekával takovouto otázku, protože to je takový jeden úlet, je to z Facebooku, že jo? Já jsem na Facebook psal průměrně 20 až 50 takovýchhle, ne takovýchhle, ale různých replik denně, sedm let, to máte 50 tisíc takovýchhle replik. Kdybyste se opravdu snažil tam najít nějakou škaredou, tak ji tam najdete(...)", "(...)ten kontext je samozřejmě strašně důležitý, ten kontext byl, tam se vedou někdy strašně vyhrocené diskuze, chodí tam 140 tisíc lidí, ten kontext byl, že lidi tam křičeli střílet, střílet, střílet a já jsem se to snažil mírnit, když si to přečtete znovu, ve smyslu, že jakákoliv obrana před islámem, který je opravdu strašlivá věc a velké nebezpečí pro tuhle zemi, musí jít velmi legalisticky a příkladem takového legalistického zbavování nebo omezování občanských práv, my ho máme z českých dějin, po roce 1989. Lustrační zákon, že ano."

Veselovský: " Počkejte. Jednak. To, co napíšete na Facebook, nemá takovou relevanci jako to, co řeknete tady?"

Konvička: "Ano."

Veselovský: " Facebook, to jsou nepodstatné věci?

Konvička: "No počkejte, Facebook je hospoda, Facebook je povídárna".

Zdroj: DVTV 2015 (začátek přepisu 5:51)

Výsledné spojení pokřiveného vnímaní svobody projevu, společně s tendencí zacházet do extrému tvoří něco, co bychom mohli nazvat egalitárním radikalismem (Turner 2013). Nemůžeme si však myslet, že online mobilizace je klíčem k vybudování úspěšného hnutí nebo strany. Úspěšnost mobilizace závisí na provázaní obousměrného vztahu mezi online a offline aktivitou. Zde je rozdíl mezi organizacemi, politickými stranami a hnutími, které vznikly a jejich primární působnost je právě na sociálních médiích a těmi, které měly určitou historii před začátkem používání sociálních médií a mají postavou strukturu organizace na principech offline mobilizace (takovýmto příkladem je i Dělnická strana sociální spravedlnosti z naší případové studie v druhé polovině textu).

Obecně můžeme vymezit několik znaků hnutí založených na online mobilizaci a sociálních médiích. Můžeme se přitom inspirovat klasickým modelem Gerlacha a Hine (1970) tzv. SPR (Segmentary, Polycentric, Reticulate), na kterém můžeme reflektovat současné změny spojené se sociálními médii (viz Turner 2013: 381), a to:

Znak z klasické teorie SPR: Převedení do problematiky nových hnutí:

• 
  Polycentricita vedení - závisí na provázaní online a offline mobilizace
  
• 
  Síťování - využívání nástrojů Webu 2.0
  
• 
  Segmentace - decentralizovaná síť a neformální vazby
  

Takovéto skupiny mají segmentovanou a decentralizovanou strukturu, ať už se jedná o dílčí útvary hnutí, místní pobočky nebo o jednotlivce, mezi kterými vznikají mnohačetné vazby. Obtížnější je pak vymezení polycentricity vedení, která silně závisí na charakteru daného případu a především provázaní online a offline mobilizace a akcí. Díky schopnosti mobilizovat za pomoci sociálních médií velký počet příznivců s vynaložením menšího úsilí než v minulosti je možné vytváření hnutí (především monotematických) okolo jednotlivců či velmi malého počtu osob. Na druhou stranu, jak jsme zde již zmínili, sociální média poskytují prostor pro vyjádření názorů každému členu skupiny, což může vést k již výše zmíněnému egalitárnímu radikalismu a záleží na vnitřních normách skupiny, jaké parametry diskuze si nastaví. Pokud má však hnutí fungovat delší dobu nebo se podílet na složitějších projektech, začne být zapotřebí přinejmenším základní centrální organizace, což především u ideově roztříštěných hnutí, která vznikla na monotematickém základu, může být značný problém (Bacallao-Pino 2014).

Téma radikalizace ve společnosti (nejen skrze sociální média) je palčivým problémem současnosti. Na předchozí odstavec i ilustrační příklad můžeme navázat prací Feischmidta a Herviky (2015), kteří upozorňují na postupnou radikalizaci společnosti a "mainstreamizaci extrémismu" ve spojitosti s uprchlickou krizí a upozorňují na možnost překlenutí hranice postupné radikalizace až do bodu přikročení k násilnému chování a terorismu. Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, skupiny s extremním ideologickým zázemím mohou využívat sociálních médií k budování a rámcování jednotlivých témat dle svého ideologického přesvědčení a následně své myšlenky prezentovat široké veřejnosti. Tyto informace přitom nemusí mít lživý základ, ale mohou být například jednostranně interpretovány, zasazeny do odlišného kontextu nebo zveličovány či utlumovány skutečnosti, které se do daného narativního vyprávění nehodí či zdůrazňují cílené poselství. Můžeme se však setkat i s naprosto lživými informacemi a tzv. "hoaxy", které jsou šířeny ať už z důvodu záměrné podpory daného názoru, nebo nevědomosti a neochoty si danou informaci před přeposláním ověřit (Charvat 2010). Takovýto rámec pak slouží k cílení na skupinu posluchačů, kterým je následně nabídnuto řešení takto konstruovaného problému.⁹ Turner (2013: 382) pak uvádí jako možnost budoucího výzkumu snahu odpovědět na otázku: "Jak můžeme měřit růst online stopy určitého hnutí a provázanost online mobilizační aktivity s offline mobilizací."

2.