Masarykova univerzita

5.1 Sektor lobby

Za součást pro-izraelské lobby jsou považováni ti, kteří cíleně a kontinuálně posunují americkou zahraniční politiku pro-izraelským směrem. Aktéři operující v oblasti pro-izraelské lobby jsou poměrně heterogenní a ne vždy jednotní.¹⁹ Jde o skupiny i jednotlivce, mezi kterými zpravidla funguje vzájemná spolupráce, ovšem celý sektor není organizovaný z jednoho centra. Nejdůležitějšími aktéry jsou organizace židovské lobby a křesťanští sionisté, především z řad evangelikálů.

5.1.1. Organizace židovské lobby

Mezi nejvýznamnější židovské organizace patří AIPAC, ZOA, ADL, AJC, think-tanky jako je WINEP, a existuje minimálně 70 dalších skupin, z nichž některé spolupracují v Conference of Presidents of Major American Jewish Organizations. Ta sdružuje celkem 51 židovských organizací a formuluje dlouhodobou strategii (Conference of Presidents 2012).

Z výše jmenovaných je pouze AIPAC jediný registrovaný jako lobby, má přes sto tisíc členů a je pravicově orientovaný co se týče přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu. ²⁰ Byl založen roku 1953 a časopis National Journal jej označil v r. 2005 za druhou nejvlivnější lobby v USA vůbec. Steve Rosen, jeden z bývalých vedoucích představitelů této organizace, ilustroval vliv lobby pro redaktora New Yorkeru tím, že před něj položil ubrousek a prohlásil: „Během 24 hodin mohou být na tomto ubrousku podpisy sedmdesáti senátorů“ (Mearsheimer and Walt 2007, 10). To potvrzují i slova Billa Clintona: „AIPAC je ohromně efektivní...lépe než kdokoliv jiný v tomto městě.“ (Foreign Policy 2011).

Během předvolebních kampaní členové AIPAC konzultují jednotlivé kandidáty s pro-izraelskými PACs, které kandidátům přispívají a vybírají toho nejlepšího pro své zájmy. Možností je i financovat protikandidáta toho politika, který není Izraeli nakloněn. AIPAC je účinný díky jednoznačně specifikovaným potřebám, silné motivaci, početné členské základně a včasném poskytování informací Kongresu. AIPAC se dále podílí na vzniku legislativních návrhů týkajících se Blízkého východu a vydává týdeník Near East Report, který následně rozesílá politikům (Mearsheimer and Walt 2007, 162).

ZOA je taktéž pravicovou organizací. Založena byla již r. 1897, má okolo 30 tisíc členů a zaměřuje se na odezvu vůči kritickým hlasům proti Izraeli (ZOA 2012a). Zájmem ADL je bojovat proti diskriminaci menšin, tedy Židů, Afroameričanů, gayů a dalších. Aktivní je od r. 1913 a v současnosti prioritně klade důraz na problematiku antisemitismu, holocaustu a obhajobu Izraele (ADL 2012). Think-tank WINEP byl založen r. 1985 členy AIPAC²¹ a v Kongresu si vybudoval silnou pozici - publikuje policy papers, pořádá semináře, výjezdy a připravuje informační materiály pro žurnalisty i kongresmany (WINEP 2012).

Samotní američtí Židé jsou převážně zaměřeni více liberálně, oproti konzervativním představitelům lobby, kteří mají blízko k izraelské pravici a politickým stranám, jako je Likud. Demokratů je mezi americkými Židy 55 procent a pouze 16 procent se označuje za republikány (ACJ 2012). Většina také podporuje existenci demilitarizovaného palestinského státu a zastavení budování nových židovských osad na palestinských územích. Zájmy lobby se tedy vždy nerovnají zájmům amerických Židů.

5.1.2. Křesťanští sionisté

Křesťanští sionisté jsou v USA zastoupeni především křesťanskými evangelikály, minoritně také fundamentalisty. Často se lze setkat s chybným českým překladem anglického „evangelicals“. Označením jsou myšleni evangelikálové, nikoliv evangelíci neboli klasičtí evropští protestanti.

Evangelikálové jsou konzervativní větví protestantismu a to implikuje zásadní odlišnosti - např. v tom, že na rozdíl od evangelíků (kteří mají názory různorodé), silně podporují Izrael, především od Šestidenní války. V USA se k nim hlásí přibližně čtvrtina obyvatel (Pew Forum 2007).

Většina patří mezi příznivce Republikánské strany, přestože část z nich se během druhého volebního období George Bushe od strany kvůli specifickým tématům (např. environmentálním) začala odvracet. Při prezidentských volbách r. 2000 volilo George Bushe 68 % bílých²² evangelikálů, r. 2004 78 %, což tvořilo 40 % z celkového počtu hlasů (Foreign Affairs 2006).

Pro-izraelsky lobbující Židé přijali pomoc křesťanských sionistů především kvůli posílení svého vlivu. Nejde o alianci motivovanou náboženskými hledisky. Izrael je pro křesťanské sionisty důkazem boží existence a jeho obranou tak stojí při Bohu samotném, přičemž území Izraele je pro ně nedělitelné. Mnoho liberálních i ultraortodoxních Židů tuto alianci odmítá nebo na ni pohlíží s odstupem, protože mezi vírami je vzájemný rozpor - Židé se v konečném zúčtování budou muset rozhodnout, zda konvertují ke křesťanství, či zvolí zatracení (Abraham and Boer 2009, 96-100).

Vliv křesťanských sionistů je menší než u ostatních aktérů lobby, protože nemají kapacity k analyzování zahraničně-politických otázek, ani se nemohou kvalifikovaně vyjadřovat k legislativě. Navíc nedostávají prostor v médiích, jejich finance jsou omezené a zaměření na Izrael u těchto skupin není primární jako u organizací židovské lobby. Největší potenciál tkví v jejich počtu. Mezi známé postavy křesťanských sionistů patří Jerry Falwell (zemřel 2007), Tom DeLay či James Inhofe, největšími organizacemi sdružujícími křesťanské sionisty jsou CUFI či ICEJ.

5.1.3. Neokonzervativci

Na Bushovu zahraniční politiku mělo vliv ideové hnutí, jehož představitelé zastávali v administrativě vyšší i nižní posty. Nejedná se o zájmovou skupinu jako takovou, přesto jejich styky, hodnoty a zájem na zabezpečení izraelských zájmů je řadí mezi významné aktéry. Můžeme je tak označit spíše za insidery, vnitřní činitele s exkluzivním přístupem.

Neokonzervatismus je pojem pocházející od socialisty Michaela Harringtona, který tak odlišil ideologii vznikající na levé straně politického spektra. První generaci neokonzervativců tvořili v 60. a 70. letech 20. století liberální demokraté a socialisté, již začátkem let osmdesátých přecházeli z Demokratické strany k Republikánům. Jejich motivací byl antikomunismus spojený se slábnoucí levicovou opozicí vůči SSSR, který podporoval nepřátele Izraele, a bránil sovětským Židům v emigraci. Hlavním impulsem změny strany byl postoj Carterovy administrativy vůči Izraeli a SSSR. I po přechodu k pravici se nedokázali zcela ztotožnit s tradičním konzervatismem. Za neokonzervativce se poprvé označil Irving Cristol, další jej následovali, jako např. Norman Podhoretz (National Review 2003).²³

Většinu neokonzervativců tvořili Židé pocházející z New Yorku. Jejich klíčovým médiem se stal časopis Commentary pod vedením Podhoretze, který obsah soustředil na Izrael a jeho bezpečnostní hrozby. Neokonzervatismus samozřejmě nebyl a není čistě židovský, navíc nežidovskou členskou základnu rozšiřovalo mnoho nabízených pracovních míst v početných think-tancích a médiích (Sniegoski 2008, 25-44).

Vazbu mezi neokonzervativci a Izraelem ilustruje i dokument A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm z r. 1996, který publikoval izraelský think-tank Institute for Advanced Strategic and Political Studies. Na tomto dokumentu, navrhujícím další směřování izraelské bezpečnostní politiky, se podíleli Richard Perle (jako vedoucí skupiny), Douglas Feith a David Wurmser, kteří v administrativě George W. Bushe spoluutvářeli zahraniční politiku USA podobným směrem, který určili pro Izrael (IASPS 1996).

Hlavní body charakterizující myšlenky neokonzervativců shrnul Jonathan Clark z Carnegie Council for Ethics in International Affairs pro BBC – tendence černobílého vidění světa, malá tolerance k diplomacii, připravenost použít ozbrojené síly a s tím spojené navyšování vojenského rozpočtu, důraz na unilaterální akce USA (především „vývoz“ demokracie), přehlížení mezinárodních organizací, koncentrace na Blízký východ a mentalita „my versus oni“ (BBC 2009). Pro George Bushe, který se v problematice Blízkého východu ne zcela dobře orientoval a potřeboval pro tuto oblast najít jednoduché paradigma, byly postoje jeho neokonzervativních poradců atraktivní (Sniegoski 2008, 6).

Jak uvádí Jim Lobe (AlterNet 2003), neokonzervativci netvoří velké hnutí, ale spíše klan založený na osobních vztazích, který je podporován dalšími skupinami zvenčí, např. křesťanskými evangelikály či představiteli AIPAC. V průběhu let si neokonzervativci vytvořili síť think-tanků (např. PNAC či JINSA - oba měly významný vliv na Bushovu zahraniční politiku), organizací (Bradley Foundation) a médií (Commentary, FrontPage Magazine, The Weekly Standart). Uvnitř této sítě potom jedinci zastávali i několik pozic v různých institucích najednou – např. Paul Wolfowitz (AEI, PNAC, WINEP) (Mearsheimer and Walt 2007, 131).