Masarykova univerzita

3.6 Administrativa Billa Clintona

3.6.1 Clintonova bezpečnostní strategie vůči Perskému zálivu

Nová demokratická administrativa Billa Clintona se v první řadě zaměřovala na globální otázky a oblast Blízkého východu pro ni pozbyla primární důležitosti. Jedinou propracovanou strategií Clintonovy éry zaměřenou na Blízký východ byla strategie dual contaiment, poprvé zveřejněné v květnu 1992 vedoucím blízkovýchodní sekce NSC Martinem Indykem. Nejpalčivějšími ohnisky amerického zájmu na Blízkém východě byly dle ní dvě klíčové regionální mocnosti Irák a Írán, které představovaly ohrožení vůči arabským konzervativním režimům Perského zálivu. (Kostiner 1998: 57).

Hlavním cílem této strategie bylo pasivní zadržování Íránu a Iráku prostřednictvím zbrojního a ekonomického embarga s výjimkou programu ropa za potraviny, jež měl umožnit režimu Saddáma Hussajna prodej omezeného množství ropy na financování nákupu zboží základní potřeby jako potravin, zdravotnického materiálu, léků apod.

Jednalo se o zcela odlišný přístup, než zvolil prezident Richard Nixon v 70. letech. Ten narozdíl od Clintonova negativního vymezení vůči nepřátelským režimům vsadil na pozitivní angažovanost v podobě aktivní podpory spřátelených vlád dvou regionálních mocností Íránu a Saúdské Arábie v rámci strategie dvou pilířů. Posílením politických vztahů a zesílenou vojenskou spoluprácí se měly tyto dva státy stát garanty stability a zajištění amerických zájmů v regionu.

Strategie dvojího zadržování byla rovněž významným tématem Clintonovy strategie engagement and enlargement. S odkazem na operaci Pouštní bouře se prezident zmínil o dočasném rozmístění vzdušných a pozemních sil a obojživelných jednotek na pozemních základnách pro posílení americké pozice v Perském zálivu. Klíčovým záměrem amerického úsilí pak mělo být zabránit dalšímu případnému agresorovi v ohrožování stávajících států regionu. Z tohoto důvodu vyjádřily USA podporu zvýšené spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti mezi členy Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) a zajištění bilaterálních obranných smluv. (White House 1995: 30-31).

Tato strategie měla snížit hrozbu potencionálních hegemonů tím, že se je snažila udržet slabé místo toho, aby podporovala jeden stát jako výhradního zmocněnce amerických zájmů v Zálivu. Dále tímto vláda rovněž usilovala o odpoutání arabsko-izraelského procesu od destrukčního vlivu obou zemí. Dvojí zadržování tak ve skutečnosti znamenalo, že se Spojené státy rozhodly vůči Íránu a Iráku postavit přímo, než aby je podněcovaly proti sobě navzájem, jak to činily v minulosti. Clintonova vláda si tak uvědomila potenciální mocenskou nerovnováhu v Zálivu. Určení regionálního amerického zmocněnce totiž implikovalo, že USA akceptují hegemonii svého preferovaného spojence s omezenou schopností ho kontrolovat, pokud by jednal proti americkým zájmům, jak tomu bylo v minulosti v případě Íránu a poté Iráku. Americká administrativa však byla silně kritizována kvůli nefunkčnosti této strategie, neboť se snažila současně izolovat dvě zcela odlišné země. (Katzman 1998: 6-8).

Svou relevanci prokázalo rozmístění amerických jednotek na saúdském území začátkem října 1994, kdy divize irácké Republikánské gardy začaly opět ohrožovat kuvajtské hranice. Jako reakci na tyto události vyslal Pentagon v operaci s názvem Vigilant Warrior okamžitě na ochranu Zálivu 6 500 vojáků a 170 letadel, což Hussajna nakonec odradilo od dalších akcí. (Global Security 2008c).

Na základě zkušeností, které získalo americké vojsko během předchozích konfliktů zvláště tankerové války a války v Zálivu, přistoupila Clintonova vláda k vypracování nového strategického plánu pro americké síly nazvaného Bottom Up Review, zveřejněného ministrem obrany Lesem Aspinem v březnu 1994. Americká vojenská doktrína v něm byla podřízena několika základním cílům, a to: udržování americké vojenské přítomnosti v Zálivu - rozvíjení schopností rychlého nasazení masivního množství letecké a pozemní síly - a co možná největší posilování států Zálivu. To bylo způsobeno faktem, že američtí plánovači nevěřili v přílišné schopnosti jednotlivých států Zálivu či kombinaci jejich sil v rámci GCC společně se ubránit vůči případnému útoku Iráku či Íránu. Vzhledem k přetrvávajícímu odporu Rijádu hostit na svém území větší počet amerických jednotek, než bylo nezbytně nutné, muselo se proto americké velení více spoléhat na pomoc ostatních členů GCC, na vysílání svých jednotek na společná pravidelná cvičení a na rozvíjení schopností nasazení potřebného technického vybavení. (Cordesman 1997: 22, 39-41).

Tyto obecné úvahy pak získaly konkrétní formu v největším a nejkomplexnějším vojenském projektu rozvinutém během Clintonovy administrativy pro spřátelené státy Perského zálivu, totiž Cooperative Defense Initiative (CDI), jež byla veřejně oznámena ministrem obrany Williamem S. Cohenem v březnu 1999. Hlavním záměrem této iniciativy byla ochrana členských států GCC společně s Jordánskem a Egyptem proti hrozbě zbraní hromadného ničení. Jednalo se o programy zprvu zahrnující pouze americké síly a postupně rozšířené i na NATO, Koreu a Japonsko. Vzájemná technická spolupráce byla v tomto ohledu zaměřena na pět základních pilířů: a) interoperabilitu – sdílený včasný varovný systém poskytující varování před útokem balistických střel, b) aktivní obranu – vylepšenou obranu proti útoku balistických střel, c) pasivní obranu – chránící vojenský personál proti útoku chemických a biologických zbraní, d) zvládání následků – pro zmírňování následků kontaminace chemickými či biologickými látkami, e) lékařská protiopatření – obrana a ošetření zranění způsobených útokem zbraní hromadného ničení.

Po oficiálním zahájení iniciativy následovalo setkání zástupců GCC na semináři pořádaném Americkým velitelstvím střed v dubnu 1999, kde se diskutovala především obrana proti zbraním hromadného ničení. Diskutování konkrétních aktivit bylo rovněž tématem jednání při cestě ministra Cohena napříč regionem v říjnu téhož roku. (National Council on U.S.-Arab Relations 2000).

Hlavním bodem bilaterálních rozhovorů se CDI opět stala při příležitosti cesty saúdského ministra obrany prince Sultána do Washingtonu počátkem listopadu. Toto úsilí plně zapadalo do Clintonovy strategie „dvojího zadržování“ zaměřené proti potencionálním výrobcům chemických a biologických zbraní, jimiž se chápaly zejména Irák a Írán. Cohen hovořil o způsobech spolupráce se Saúdskou Arábií na ochranu jejího území a amerických zájmů – tj. schopnosti včas detekovat odpálené rakety a sdílení informací se saúdskými ozbrojenými silami s cílem poznat případný druh raket, místo odpálení a jaké následky by mohly mít na saúdské území. Podstatným záměrem tohoto programu na obranu proti raketovému útoku mělo být nahrazení včasného varovného systému AWACS získaného Saúdskou Arábií v 80. letech. (Foundation for Middle East Peace 1999).

Ministr Cohen pokračoval v nezmenšené míře ve zmiňované iniciativě i následující rok, když se v dubnu znovu objevil v Rijádu, aby podpořil tento společný projekt a varoval saúdské představitele před oteplováním vztahů s Teheránem. Ti totiž po vítězství umírněných sil v íránských parlamentních volbách přivítali v Rijádu poprvé po 20 letech íránského prezidenta Chatámího a následující rok dokonce i íránského ministra obrany, což vzbudilo značnou nelibost administrativy ve Washingtonu. (Schneider 2000).

Nicméně po teroristických útocích na USA v září 2001 se hlavní pozornost politických představitelů a stratégů upřela jiným směrem a vztah mezi oběma zeměmi prošel velmi vážnou zkouškou.

3.6.2 Posilování amerických zbrojních dodávek a problémy saúdské ekonomiky

Konflikt v Zálivu a následné zadržování Saddáma Hussajna, v němž byla Saúdská Arábie primární základnou, představoval pro rijádskou vládu permanentní doutnající hrozbu vojenské konfrontace, což ji nutilo k dalším finančně náročným zbrojním akvizicím.

V tomto období se proto dramaticky zvýšily výdaje Rijádu na nákup zbrojního vybavení, když v roce 1989 činily 39 % z celkového rozpočtu, nicméně o rok později to již bylo téměř 60 % a kolem 70 % v letech 1991-1992 včetně placení nákladů spojeneckým armádám během operace „Pouštní bouře“. Tyto enormní zbrojní výdaje přivedly Rijád na pokraj schopnosti splácet své závazky, což přimělo americké ministerstvo obrany, aby na přelomu roku 1993 a 1994 vážně uvažovalo o vydání zákazu americkým kontraktorům uzavírat nové zakázky. Případné zmrazení vojensko-bezpečnostní spolupráce by však mělo vážné následky pro rozsáhlé segmenty amerického zbrojního průmyslu, který byl v mnoha případech na saúdských zakázkách přímo existenčně závislý, jako tomu bylo v případě firmy McDonnell Douglas. Už během 80. a začátkem 90. let byl Rijád nucen u americké Federální rezervní banky držet rezervu 4 mld. USD, skrze níž americká vláda kontrolovala saúdskou finanční likviditu a zasílala platby jednotlivým americkým firmám.

Tyto vážné problémy s insolventností byly rovněž způsobeny poklesem v cenách ropy, když v roce 1991 se barel ropy prodával za 25 USD a roku 1994 to již bylo pouze něco málo přes 17 USD. O vážnosti situace svědčí fakt, že kvůli těmto obtížím došlo k setkání představitelů saúdského ministerstva financí a amerického ministerstva obrany v Aspenu, kde vypracovali komplexní plán na prověření rozsahu všech vojenských kontraktů a vytvořili splátkový kalendář, což nakonec vedlo k zachování plynulém chodu všech rozběhlých projektů. (Bronson 2006: 208-209).

V důsledku nadměrného zatížení saúdského státního rozpočtu po válce v Zálivu a přetrvávající irácké hrozbě došlo rovněž k zásadní transformaci aktivit Americké vojenské výcvikové mise. Bezprostředně po válce byli členové mise zodpovědní primárně za nákup amerického zbrojního materiálu v podobě 375 vojenských zakázek za zhruba 60 mld. USD. V roce 1997 byl schválen strategický akční plán, který se přeměnil z důrazu na získávání vyspělého vybavení na schopnosti a udržitelnost ozbrojených sil. Celý plán se skládal ze šesti základních modernizačních cílů: doktríny, obsluhy, struktury, výcviku, rozvoje vedoucích schopností a logistických systémů zaměřených primárně na rozvoj lidských kapacit. (Johnson 2001).

Navzdory 20 % škrtům ve svém rozpočtu byla Saúdská Arábie stále v nákupní horečce, když udělovala obrovské kontrakty americkým společnostem ve snaze udržet si vliv, který se oslabil s příchodem Clintonovy administrativy. V době, kdy se stále více scvrkávaly výdaje americké armády, se staly saúdské nákupy pro americký zbrojní průmysl naprosto nenahraditelnými. Saúdská Arábie byla bezkonkurenčně největším zahraničním odběratelem amerických vojenských produktů a v roce 1994 se dokonce rozhodla objednat mnohem více tanků M-1A2 než samotné Spojené státy. Jak prohlásil jeden z představitelů Pentagonu, jenž měl na starosti saúdské obranné zakázky, bez saúdských peněz by výzkum a rozvoj modernizace tanků nebyl vůbec možný. Pentagon průměrně za den rozdělil v saúdských splátkách americkým kontraktorům 10 mil. USD a v některém období až 50 mil. USD denně. Mluvčí saúdské ambasády ve Washingtonu tyto obrovské nákupy zdůvodnil vděčností, kterou Saúdové cítili vůči Američanům, jež za ně riskovali životy ve válce. Skutečnost, že Američané vyrábí nejlepší výrobky na světě, jim k jejich rozhodnutí ještě napomáhala. (Brooks 1994).

3.6.3 Vzájemné rozpory ohledně strategie na eliminaci vojenské hrozby Iráku

V souvislosti se zvýšenou aktivitou iráckých vojsk podél kuvajtských a saúdských hranic v průběhu října 1994 vykonal americký ministr obrany William J. Perry cestu po státech Zálivu. Při zastávce v Rijádu předložil Perry králi Fahdovi žádost o sdílení nákladů ve výši 500 mil. až 1 mld. USD na posílení přítomnosti amerických jednotek v regionu, jež měly být navýšeny o 30 000 pozemních sil a 400 až 500 letadel. Tyto posílené jednotky měly zůstat v Zálivu jako nástroj pro potlačení další případné hrozby. Reakce saúdských představitelů však byla rezervovaná vzhledem k již tak nadměrnému zatížení jejich rozpočtu kvůli předchozímu financování spojeneckých vojsk během války v Zálivu a všeobecně nepopulárnímu umístění dalších amerických letadel na jejich území.

Druhým prvkem obrany proti potencionálnímu nebezpečí mělo být uskladnění amerických tanků a dalších těžkých zbraní pro jednotky ve velikosti brigády na základně krále Chálida v blízkosti Hafr al-Baten. Vybavení pro další dvě brigády mělo být umístěno ve Spojených arabských emirátech a Kuvajtu. Rovněž se plánovalo, že by tato technika mohla sloužila pro případná společná cvičení s vojsky těchto států. (Gordon 1994). Těmito aktivitami se tak začal postupně navyšovat počet amerických vojáků permanentně rozmístěných na saúdském území, kteří měli napomoci k odstrašení potencionálního iráckého útoku.

K další eskalaci napětí v Zálivu došlo na přelomu srpna a září 1996, kdy se rozhořel boj mezi kurdskými frakcemi o ovládnutí autonomní oblasti na severu Iráku. Irácký vůdce se rozhodl tyto frakční boje potlačit vysláním Republikánské gardy, což okamžitě zalarmovalo představitele Bílého domu. Kvůli tomu přicestoval do Rijádu ministr obrany William Perry, aby získal pro zamýšlenou vojenskou operaci podporu u svých spojenců. Bylo to však poprvé, kdy se Američané setkali se záporným stanoviskem použít saúdské základny pro útoky proti společnému vnějšímu nepříteli. Přes nesouhlas Rijádu však nakonec americké síly spolu s britskými a francouzskými jednotkami na vybrané irácké cíle v operaci Desert Strike zaútočily, ovšem s minimálním vlivem na omezení moci iráckého prezidenta. (Global Security 2009, Bronson 2006: 220).

Reakcí americké vlády na teroristické útoky proti obytnému komplexu Khobar Towers v červnu 1996 bylo nařízení Pentagonu na stažení přibližně 700-750 vojenského personálu ze Saúdské Arábie ještě téhož měsíce. Následně ministerstvo obrany přesunulo 4 200 příslušníků armády ze základny v Dhahránu na bezpečnější místo na letecké základně al-Chardž přibližně 60 mil jižně od Rijádu. Dalších 1 700 amerických vojáků bylo přemístěno z Rijádu do vesnice Eskan poblíž hlavního města. Koncem listopadu pak oznámil ministr Perry, že obdržel od saúdského krále závazek na posílení bezpečnostních opatření ve výši 150 mil. USD.

K listopadu 1996 se tak na území Saúdské Arábie nacházelo odhadem 6 000 osob vojenského personálu. K nim je však třeba ještě připočítat kontrahovaný personál amerických bezpečnostních společností jako BDM/Vinel Corporation, Raytheon Cor., McDonnel-Douglas Cor., General Dynamics Cor. ad. pracujících pro saúdské ozbrojené síly a Národní gardu o celkovém počtu 35 000-50 000 osob. (Prados 1996).

Ani potencionální hrozba ze strany Iráku či Íránu, ani teroristické útoky z listopadu 1995 a června 1996, jež stály dohromady životy 24 Američanů, nepřiměly saúdskou vládu k větší flexibilitě vůči americkým požadavkům. Naopak její představitelé ještě silněji trvali na snížení viditelnosti amerických jednotek na svém území z obavy před obviňováním ostatních arabských států a vlastního veřejného mínění. Americké síly tak byly v zásadě koncentrovány pouze do dvou míst – vojenské základny poblíž Rijádu a letecké základny prince Sultána jižně od hlavního města. Kromě toho bylo dále bráněno přístupu americkým lodím do saúdských přístavů a byl rovněž odmítnut americký návrh na uskladnění vojenského vybavení na saúdské půdě pro potřeby americké brigády. Washington považoval svou angažovanost v Perském zálivu za nepostradatelnou přesto, že každý rok stála americká vojenská přítomnost zde daňové poplatníky nejméně 40 mld. USD. (Orlando Sentinel, 13. 4. 1997).

Povolení použít saúdské základny pro útoky proti Iráku za účelem dodržování rezolucí RB OSN bylo stále přetrvávajícím kamenem úrazu bilaterálních vztahů. Stejně tomu bylo i během návštěvy americké ministryně zahraničí Madeleine K. Albrightové počátkem února 1998, když přijela jednat s korunním princem Abdulláhem kvůli bránění inspektorům OSN v přístupu do Hussajnových paláců, podezřelých ze skrývání výroby chemických a biologických zbraní. Narozdíl od kuvajtského emíra, jenž souhlasil s použitím základny Jabir v jižním Kuvajtu pro americké letouny F-117 a A-10 a očekávaným souhlasem Bahrajnu s využitím základny šejcha Ísy pro bombardéry B-1 a stíhačky F-15 a F-16, se však ze strany korunního prince žádné jasné odpovědi nedočkala. Oficiální stanovisko vydané po setkání oběma představiteli neobsahovalo schválení vojenského úderu a nezavazovalo saúdské vedení k žádnému konkrétnímu kroku, nicméně jednoznačně obviňovalo iráckou vládu za zapříčinění současné patové situace. Obě zároveň strany potvrdily svou ochotu využít všech diplomatických prostředků k vyřešení aktuální krize a jejich případný neúspěch padal plně na zodpovědnost iráckého režimu.

Intenzivní diplomatická aktivita představitelů amerického ministerstva zahraničí a obrany vyplývala ze skutečnosti, že poskytnutí zázemí saúdských základen bylo naprosto nepostradatelné pro celkovou efektivitu případné vojenské operace proti Iráku.

Vzhledem k velmi omezenému trvání podpory ze strany arabských spojenců během zamýšlených úderů proti Iráku byl jedním z důležitých faktorů právě čas a tedy vzdálenost mezi základnami a potencionálními iráckými cíli. Přes spojení síly útočných letounů na třech amerických a jedné britské letadlové lodi spolu s raketami z doprovodných křižníků a bombardérů B-52 ze základny na ostrově Diego Garcia postrádaly tyto zbraně potřebnou kombinaci nosnosti munice a rychlé doby obratu, aby umožnily jednomu letounu provést několik bojových misí denně. Tato skutečnost proto činila ze Saúdské Arábie nepostradatelného spojence v jakékoliv dlouhodobější operaci, neboť hostila téměř třetinu amerického letectva v oblasti a kontrolovala velkou část vzdušného prostoru a základen v blízkosti Iráku.

Z čistě vojensko-taktického hlediska byla role Saúdské Arábie naprosto klíčová, neboť mezinárodní vzdušný prostor nad jihovýchodní hranicí Iráku je příliš úzký pro všechna útočící letadla a rakety. Z tohoto důvodu bylo pro americké plánovače nezbytné otevřít další vzdušný prostor s možností nad saúdským územím alespoň volně přelétávat. Přetrvávajícím požadavkem Bílého domu pak byla možnost použít saúdské základny alespoň pro podpůrná letadla, bez nichž by většina útočících letadel nemohla operovat. Jednalo se zejména o letouny AWACS synchronizující všechny válečná letadla, EF-111 s rušičkami radarů, KC-135 pro tankování, EC-130 pro monitorování bojiště a F-15C na ochranu ostatních letadel, z nichž většina se nalézala na saúdských základnách. Americké velení sice mohlo použít letouny na letadlových lodích, ale jejich nevýhodou bylo, že postrádaly dostatečnou útočnou sílu. Jen pro srovnání, měl Washington tehdy v Zálivu k dispozici 320 letounů na rozdíl od 1 203 letadel na počátku války v Zálivu spolu s dalšími 800 spojeneckými letadly. Aktuálně měla americká armáda v Zálivu 26 000 vojáků včetně 8 000 příslušníků vzdušných sil a 3 000 vojáků pozemních jednotek.

Poté, co v prosinci 1997 vyhnal Hussajn americké inspektory z Iráku a rovněž ohrožoval americké výzvědné letadlo U-2, dala saúdská vláda nakonec vysoce podmínečný souhlas pro americké útoky z jejích základen, pokud by zaútočil Irák jako první. (Gellman 1998, Cloud 1998).

Bezprostředně po Madeleine K. Albrightové následovala 9. února návštěva nejvyššího představitele Pentagonu Williama S. Cohena za účelem bilaterálních konzultací. Jeho hlavním poselstvím bylo stanovisko, že Bílý dům nebude žádat saúdskou vládu o povolení leteckých útoků na Irák z jejího území, aby ji tak nedostával do politicky choulostivé situace. Jedním z těchto důvodů byla nesporně skutečnost, že se mezitím Bílému domu podařilo dostatečně diverzifikovat přístup k ostatním základnám zvláště v Kuvajtu, Bahrajnu a na britském ostrově Diego Garcia. Ministr Cohen prohlásil, že 50 letadel F-15 a F-16 umístěných na základně prince Sultána a využívaných k hlídání bezletového pásma nad jižním Irákem by mohlo být v případě potřeby přesunuto do jiné země. Dalších přibližně 100 letounů bylo rovněž umístěno na dvou letadlových lodích Independence a George Washington s tím, že třetí loď Nimitz oblast již opustila. (Richter 1998).

Z Cohenových prohlášeních během cesty po zemích Zálivu vyplynulo, že se mu podařilo pro svůj záměr získat podporu většiny arabských režimů regionu. Při jednáních s ománským sultánem Qabúsem bin Saídem získal souhlas s rozmístěním 5 tankovacích letadel. Ve Spojených arabských emirátech vyjádřili podporu pro použití tam umístěných amerických tankovacích letadel v případě útoku na Irák. A v Kataru ho představitelé vládnoucí rodiny al-Thání ujistili o možnosti použít americké vybavení uskladněné na jejich území. Saúdská vláda už předtím indikovala omezené povolení americkým podpůrným, nikoliv však bojovým letounům ze svých základen a přístup do svého vzdušného prostoru pro další letadla. (Graham 1998a).

Mezi americkou vládou a režimem Saddáma Hussajna panovalo neustálé napětí ohledně bránění přístupu inspektorům OSN do všech podezřelých míst a snahy Bílého domu o svržení iráckého diktátora. V listopadu proto začala americká vláda posilovat svou vojenskou přítomnost v Zálivu, když se připravovala na možnou vojenskou konfrontaci s Irákem. Za tím účelem podnikl ministr Cohen již svou několikátou cestu po zemích Zálivu, aby se ujistil o jejich podpoře pro připravovaný americký útok. Po setkání s králem Fahdem a korunním princem Abdulláhem se však objevily zprávy, že král odmítl použít Saúdskou Arábii jako odrazového můstku pro vedení útoků na Irák. Nicméně tato zpráva byla následně dementována mluvčím Pentagonu, který vyjádřil přesvědčení, že Spojené státy získají náležitou podporu pro prosazení potřebných opatření. (Graham 1998b).

Prezident Clinton nakonec požádal o stažení mezinárodních inspektorů z Iráku a nařídil zahájení operace Desert Fox trvající od 16. do 19. prosince 1998. Oficiálním zdůvodněním Bílého domu byla snaha o omezení schopnosti iráckého režimu vyrábět zbraně hromadného ničení. Za tuto vojenskou kampaň nicméně sklidil americký prezident tvrdou kritiku kvůli její omezené efektivitě a podezření, že se pomocí ní snažil pouze odvrátit pozornost od aféry s Monikou Lewinskou. (BBC News 1998).

Zvýšené napětí ve vztazích mezi Washingtonem a Rijádem bylo způsobeno tím, že mezi oběma partnery panoval zásadní rozpor ohledně strategie vůči Iráku. Zatímco americká administrativa preferovala letecké útoky na vybrané irácké cíle bez nasazení pozemních sil, aby se tak vyhnula vlastním obětem na životech, saúdští představitelé podporovali plán na státní převrat vedený iráckými sunnity. (Bronson 2006: 220-221).

Zajímavé zhodnocení situace po skončení operace „Desert Fox“ představil redaktor deníku Los Angeles Times Walter R. Mead. Ten vnímal Clintonův třetí útok na Irák jako stále se opakující „déjà vu“, totiž vojenský triumf následovaný diplomatickým nezdarem. Za neschopností Američanů vypořádat se jednou provždy s iráckým diktárorem viděl pavučinu amerických zájmů, jež byla dle jeho mínění komplikovější než rozetnutí pověstného Gordického uzlu. Za jádro této celkové změti pak nepřekvapivě považoval především ropu. Trefně poznamenal, že co představovala pro Britské impérium Indie, znamená pro nás ropa: úhelný kámen americké moci a zároveň Achilova pata amerického globálního postavení. Při analýze možného řešení situace odkryl největší problém americké vlády, a to podporu irácké opozici. Silné pomoci kurdským opozičním hnutím totiž bránil Washingtonu především odpor Turecka, jednoho z nejdůležitějších amerických spojenců v regionu, které se obávalo pašování zbraní a peněz kurdským separatistickým organizacím ve východním Turecku. Na druhou stranu ho od podpory šíitů naopak odrazovala Saúdská Arábie, která se obávala posílení pozic svých náboženských souputníků ve prospěch svého největšího rivala Íránu. V souvislosti s aktuální situací v Iráku téměř prorocky předpověděl, že zbavení se Hussajna jeho separatistickými oponenty a rozpad Iráku by mohl učinit z Íránu bezkonkurenční regionální mocnost a způsobit tak americké vládě ještě větší bolení hlavy. (Mead 1998).

Situace ohledně možnosti využít saúdské základny pro letecké útoky proti Iráku se ještě více vyostřila v průběhu roku 1999, kdy Spojené státy spustily každodenní útoky podél severního a jižního bezletového pásma, aby eliminovaly iráckou protivzdušnou obranu. Saúdové měli výhrady zvláště vůči volnému výkladu pravidel nasazení amerických bojových letadel, jež obsahovaly širokou definici sebeobrany umožňující pilotům udeřit na irácké protiletecké baterie, raketomety, komunikační zařízení a jiné cíle, aniž by představovaly jejich přímé ohrožení. Saúdská vláda naproti tomu trvala na tom, aby mohla být proti Iráku použita síla pouze v případě přímého ohrožení. Saúdští představitelé deklarovali, že jsou ochotni svůj postoj změnit pouze tehdy, pokud by použití vojenské síly proti Iráku schválila RB OSN. Mluvčí americké armády v Saúdské Arábii odmítl komentovat, zda americké letouny v Saúdské Arábii operovaly pod zvláštními omezeními a zda se účastnily nedávných útoků na Irák. Od zahájení pravidelných útoků 28. prosince 1998 se na útocích proti 47 cílům v jižním Iráku podílelo 55 letadel námořnictva a 52 letadel vzdušných sil, což dle tisku svědčilo o omezení uvalených saúdskou vládou na použití svých základen. (Jehl 1999b).

V souvislosti se zmiňovaným zintenzivněním amerických leteckých úderů podél bezletových zón od počátku roku 1999 vykonal v březnu ministr Cohen opět šňůru návštěv po regionu, aby získal pro toto vojenské úsilí podporu spřátelených arabských vlád. Při setkání se saúdským ministrem obrany princem Sultánem mu proto Cohen nabídl sofistikované rakety vzduch-vzduch a zintenzivnění společných vojenských cvičení v Saúdské Arábii, aby tak otupil případný odpor proti současným americkým operacím. (Jehl 1999a). Na změnu trvale odmítavého postoje saúdské vlády vůči této americké taktice to však žádný vliv nemělo.

Během tiskové konference společně s ministrem Cohenem v říjnu 1999 reagoval ministr obrany princ Sultán ohledně iráckého porušování bezletových zón výhýbavě s odkazem na rezoluce RB OSN a spojeneckých států bez specifického postoje saúdské vlády. V listopadu 2000 princ Sultán v souvislosti s bezletovými zónami prohlásil, že byly zřízeny k podpoře míru a saúdská vláda vůči nim nezaujímá žádný postoj. Co se týče americké vojenské přítomnosti, princ Sultán v dubnu téhož roku prohlásil, že americké jednotky pobývaly v Saúdské Arábii na základě rozhodnutí OSN s cílem monitorovat jižní Irák, kuvajtské a saúdské hranice a hranice dalších států GCC. (Prados 2001).

V září 2000 odhadovalo americké ministerstvo obrany, že se na saúdském území nacházelo 7 053 vojenského personálu včetně 770 příslušníků pozemních sil, 325 příslušníků námořnictva, 63 námořní pěchoty a 5 895 vzdušných sil. K tomu bylo třeba připočítat množství kontraktačního personálu pracujícího pro saúdské ozbrojené síly v rozmezí 35 000-40 000 osob. (Prados 2001).

3.6.4 Druhá fáze: útoky na americké cíle jako akt terorismu

Dalším palčivým problémem, který se rozvinul během Clintonovy éry v širší oblasti Blízkého východu, byla situace v Afghánistánu. Tato země se stala po skončení Studené války dějištěm nelítostné občanské války mezi jednotlivými afghánskými frakcemi, mezi nimiž postupem během 90. let získalo navrch islámské fundamentalistické hnutí Tálibán. Velké množství jeho příslušníků se rekrutovalo převážně z bojovníků (mudžáhidů), financovaných Saúdskou Arábií a vyzbrojených americkými zbraněmi, kteří během 80. let válčili proti sovětským okupačním vojskům.

Prominentní postavení mezi těmito svatými bojovníky patřilo osobě Usámy bin Ládina, jež se svými protiamerickými a protisaúdskými výpady stala známou saúdským a americkým úřadům již počátkem 90. let. Saúdské úřady se nakonec rozhodly kvůli stupňujícím se výpadům bin Ládina proti vládnoucímu režimu ho roku 1994 zbavit jeho saúdského občanství.

Vztah Washingtonu a Rijádu se začal postupně kalit nejen díky osobě bin Ládina, ale i kvůli množícím se teroristickým útokům proti americkým občanům a cílům provedených povětšinou saúdskými občany. V listopadu 1995 byl spáchán bombový útok na ústředí Americké výcvikové mise saúdské Národní gardy v Rijádu, který za sebou zanechal 5 mrtvých Američanů a dalších 60 zraněných lidí. A v červnu 1996 byl proveden již zmiňovaný teroristický útok na americkou vojenskou základnu Khobar Towers poblíž letecké základny Dhahran, mající na svědomí 19 mrtvých a zhruba 500 zraněných. (Cordesman, Obaid 2005: 266-267, Prados 2001: 4). S oběma útoky však neměl Usáma bin Ládin žádnou přímou spojitost a jeho činnost se měla proměnit v otevřené akty násilí až koncem 90. let.

Přesto se jeho osoba kvůli podvratné činnosti stávala pro americkou a saúdskou vládu čím dál více nepohodlnější, až se jim nakonec podařilo přesvědčit i súdánského prezidenta Umara Bašíra, aby bin Ládina ze Súdánu vypudil. Jedinou zemí, jež ho tehdy byla ochotna přijmout, byl Afghánistán, a proto v květnu 1996 nastoupil i se svou rodinou na palubu letadla směrem do Džalalabádu. Mezi Usámou bin Ládinem a Tálibánem se brzy vytvořilo velmi silné politické a ekonomické spojenectví a po ovládnutí Afghánistánu tímto radikálním sunnitským hnutím o čtyři měsíce později tak pro zájmy Západu v celé široké oblasti Blízkého východu vznikla velmi výbušná směs. V srpnu pak bin Ládin prostřednictvím faxu zaslaného několika arabským deníkům v Londýně vyhlásil otevřenou válku Američanům s cílem osvobodit zemi dvou posvátných míst od jejich okupace. (Weston 2008: 357-359).

Jak se ukázalo, útoky na americké cíle se neměly omezit pouze na Arabský poloostrov, ale bin Ládinem vyhlášený džihád dosáhl svými rozměry až na africký kontinent. V den 8. výročí vstupu amerických vojsk do Saúdské Arábie, 7. srpna 1998, provedla jím založená organizace al-Qáida teroristické útoky na americké velvyslanectví v Nairobi s následkem 12 mrtvých Američanů a 201 Afričanů. O několik minut později a několik stovek kilometrů jižněji se odehrál druhý teroristický útok na americký konzulát v Dár as-Sallámu, jenž si tentokrát vyžádal 11 mrtvých a 85 zraněných bez amerických obětí. Bezprostředně po atentátech deklaroval prezident Clinton ve veřejném vystoupení závazek pohnat všechny zodpovědné osoby před spravedlnost. (Bronson 2006: 226).

Vojenskou reakcí Bílého domu bylo 20. srpna nařízení raketových útoků na dva domnělé výcvikové tábory al-Qáidy v Afghánistánu pod názvem Infinite Reach. Součástí této odplaty byl rovněž útok na farmaceutickou továrnu Al-Šifa v Chartúmu, kterou CIA podezírala z výroby látek pro chemické zbraně. Ani jedna z akcí však nepřinesla žádný významný efekt v podobě zničení teroristické infrastruktury a spíše podkopala Clintonovu důvěryhodnost, když se nepodařilo prokázat, že se opravdu jednalo o továrnu na výrobu chemických zbraní. Stejné pochybnosti vzbudila i skutečnost, že tyto odvetné kroky nařídil Clinton pouhé tři dny poté, co se veřejně přiznal ke svému vztahu s Monikou Lewinskou a byl tak podezírán, že se pouze snažil odvést pozornost. Prezident Clinton nechal vypsat odměnu 5 mil. USD za dopadení bin Ládinovy osoby a zformoval speciální vyšetřovací tým ministerstva financí pro pátrání po zdrojích jeho financí. (Weston 2008: 369-370).

Součástí Clintonových opatření proti osobě Usámy bin Ládina a jeho organizaci bylo rovněž schválení exekutivního rozkazu 13099, jenž na ně a později i na Tálibán uvaloval ekonomické sankce. Prezident také podepsal několik úředních memorand opravňujících CIA použít smrtící zbraně k zadržení bin Ládina a již na jaře 1998 zmocnil CIA k provedení zvláštních operací na dopadení jeho osoby. (Clinton: 2004: 910).

V daném období svou aktivitu na zajetí Usámy bin Ládina vystupňovala i Saúdská Arábie. Ještě před útoky na americké ambasády se vydal v červnu 1998 na cestu do Kandaháru princ Turkí, šéf saúdské zpravodajské služby, aby neúspěšně žádal vůdce Tálibánu mullu Umara o bin Ládinovo vydání. Stejný pokus následně opakoval i v září, kdy byl nucen se vrátit opět s nepořízenou. O několik dní později odvolala saúdská vláda svého velvyslance z Kábulu a přerušila diplomatické styky s Tálibánem. (Weston 2008: 371).

Určitá počáteční americká shovívavost vůči Tálibánu byla vykládána několika faktory. Jedním z důvodů byla skutečnost, že již v průběhu roku 1997 navázali Američané tajné kontakty s představiteli Tálibánu s cílem vyhostit Usámu bin Ládina z Afghánistánu. V této době operovala v Afghánistánu rovněž americká ropná společnost Unocal usilující o povolení k vybudování ropovodu přes Afghánistán, jenž by spojoval Turkmenistán s Pákistánem a Arabským mořem. Konzultantem Unocalu byl tehdy Zalmay Khalilzad, Američan afghánského původu, který byl poté prezidentem Bushem jmenován zvláštním vyslancem v Kábulu. (Rouleau 2002: 81).

Koncem roku 1998 vyvinula Clintonova administrativa tlak na Pákistán, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty, jediné tři země udržující diplomatické styky s Tálibánem, aby podpořily americký požadavek na vydání Usámy bin Ládina. Pokud by Tálibán stále odmítal vyhovět, chtěl Bílý dům přinutit tyto státy, aby odepřeli přistávací práva afghánské letecké společnosti, zmrazily afghánské finanční prostředky a zabránily představitelům Tálibánu v cestách do zahraničí. (Albrightová 2003: 365).

V souvislosti s bombovými útoky na americká velvyslanectví v Africe bylo koncem září 1998 v Los Angeles Times zvěřejněno, že každoroční výdaje vlády na protiteroristická opatření činila přes 7 mld. USD, nepočítaje v to další stovky mil. USD na utajované programy. Součástí této zprávy však byla i kritika ze strany generálního účetního úřadu, že chyběly přesné informace, na jaké programy a jak účelně byly tyto prostředky vynakládány. Po zveřejnění této zprávy reagoval Bílý dům ustavením národního koordinátora pro domácí bezpečnost a protiterorismus v rámci NSC. (Los Angeles Times 28. 9. 1998).

Problém teroristických aktivit al-Qáidy se stal předmětem jednání i s pákistánským premiérem Navázem Šarífem počátkem července 1999 ve Washingtonu, kde byl požádán o pomoc v boji s al-Qáidou v Afghánistánu. V daný den rovněž podepsal Clinton exekutivní nařízení, jenž uvalovalo ekonomické sankce na Táliban, zmrazovalo jeho majetek a zakazovalo jeho obchodní výměny. (Clinton 2004: 977).

Otázka osoby Usámy bin Ládina a finanční podpory organizace al-Qáida však byla vznesena na nejvyšší politické úrovni s Rijádem až roku 1999 při setkání viceprezidenta Gora a korunního prince Abdulláha v Bílém domě. Oba se při té příležitosti dohodli na setkání specialistů z Úřadu pro národní bezpečnost, ministerstva financí a tajných služeb, kteří roku 1999 a 2000 podnikli dvě cesty do Rijádu, kde mohli vyslechnout i členy bin Ládinovy rodiny. Nicméně američtí představitelé byli stále frustrováni minimálním zájmem saúdské strany na sdílení informací. V této době ministerstvo zahraničí oficiálně zařadilo al-Qáidu na seznam teroristických organizací. (Bronson 2006: 227).

Al-Qáida mezitím pečlivě plánovala další útoky, z nichž se jí povedl realizovat ten v jemenském přístavu Aden, kde v říjnu 2000 zaútočila na americký torpédoborec USS Cole. Výsledkem bylo 17 mrtvých námořníků a škoda v hodnotě 250 mil. USD. Vzhledem k pouhým třem týdnům do prezidentských voleb nepodnikl Clinton již žádnou vojenskou operaci, která by mohla ohrozit šance demokratického kandidáta a omezil se pouze na nařízení, aby všechny americké lodě opustily arabské přístavy. Nakonec ještě v prosinci prosadil Clinton v RB OSN rezoluci 1333 označující Afghánistán jako zemi podporující terorismus a vyhlašující mezinárodní zbrojní embargo. (Weston 2008: 381).

Nedostatečně razantní odpověď na doutnající nebezpečí terorismu měla s příchodem nového tisíciletí přinést své hořké plody, a postavit tak Spojené státy před největší bezpečnostní výzvu současnosti. Teroristické útoky z 11. září 2001 se měly stát zásadním impluzem pro formulaci zcela nových fundamentů americké zahraniční a bezpečnostní politiky. To již však byl úkol pro novou administrativu prezidenta George W. Bushe.