Masarykova univerzita

3.2 Administrativa Richarda Nixona a Geralda Forda

3.2.1 Pokračující projekty společné vojenské spolupráce

Dalším klíčovým aspektem vzájemných americko-saúdských vztahů bylo poskytování americké vojenské pomoci v oblasti výcviku a infrastruktury. Jedním z takových rozsáhlých projektů, za kterým stála americká vláda, byla kompletní výstavba saúdské Národní gardy. Ta byla formálně ustavena roku 1956 a rekrutovala se z kmenových příslušníků loajálních saúdské dynastii za účelem zajištění vnitřní bezpečnosti státu a mocenské protiváhy armády. Tato garda se zpočátku skládala ze dvou jednotek po tisíci mužích, když na začátku 60. let byla vytvořena ještě třetí jednotka. (Long 1985: 52).

Již počátkem 70. let provedla americká vojenská mise komplexní zhodnocení potřeb Národní gardy a jejím výsledkem bylo podepsání memoranda o porozumění v březnu 1973 následované založením Úřadu programového manažera, který měl na starosti vedení programu na vybudování saúdské Národní gardy (Saudi Arabian National Guard Program - SANG). Tento výcvikový program přetrval až do dnešních dnů a v současnosti se skládá zhruba z 350 členů vojenského a civilního personálu, který má na starosti výcvik Národní gardy. (Long 1985: 53, Russel 2002: 2).⁸

Zmiňované memorandum o vytvoření Národní gardy však nabylo konkrétní podoby až o dva roky později, když saúdská vláda nakonec souhlasila s poskytnutím kontraktu společnosti Vinel Corporation. Bylo to tak poprvé v historii, kdy byl americké soukromé firmě svěřen výcvik zahraniční armády. Velikost americké mise dohlížející na tyto programy dosáhla až 75 osob. (Long 1985: 57).

V textu společného memoranda bylo vytyčeno pět základních oblastí modernizačního programu: a) vypracování plánu modernizace Národní gardy, b) rozvoj a vedení výcvikových programů, c) způsob získání potřebné infrastruktury, materiálu, vybavení a služeb, d) dohled nad plánováním a výstavbou dané infrastruktury a e) vedení a obsluhování výcvikových, správních a logistických zařízení. (Memorandum of Understanding 1973). Toto memorandum tak položilo základy pro spolupráci ve výstavbě Národní gardy, která prakticky nepřetržitě trvá až do současnosti.

Nastartovaná vysoká úroveň vojenských vztahů byla v červnu 1974 posílena vytvořením institucionálního rámce v podobě společné bilaterální komise pro vojenské záležitosti, a to pouhé tři měsíce po zrušení ropného embarga. (Grayson 1982: 115, Rossi 1998: 104-105).

Hlavním účelem komise bylo prohloubení vojenské spolupráce, kdy šlo Washingtonu zvláště o tzv. recyklaci petrodolarů. Americká vláda se snažila prodejem značného množství zbraní a výstavbou infrastruktury kompenzovat odliv obrovského množství finančních prostředků kvůli zvýšeným cenám a nákupům saúdské ropy. Zároveň se tím posilovala role USA jako hlavního dodavatele vyspělých zbrojních technologií Saúdské Arábii. Tato komise se tak v jistém smyslu stala motorem „zvláštního vztahu“, jež měl mezi oběma zeměmi trvat až do tragických útoků na Světové obchodní centrum v září 2001.

Období 70. let bylo v tomto ohledu ve znamení masivních prodejů vojenského materiálu, které zesilovaly saúdskou vojenskou a bezpečnostní závislost na Washingtonu, což se mělo plně projevit po vypuknutí první války v Zálivu.

Rámcové vodítko pro poskytování vojenské pomoci státům Perského zálivu bylo prezidentem schváleno v srpnu 1972 v podobě National Security Decision Memorandum (NSDM) 186. Z prezidentova nařízení vyplývalo, že primární zodpovědnost za stabilitu oblasti Perského zálivu měla spadat na státy regionu, což bylo plně v souladu s Nixonovou doktrínou. Úkolem Spojených států měla být podpora jejich vzájemné spolupráci stejně jako pokračující roli Velké Británie, která dlouhodobě zajišťovala zájmy Západu v této oblasti.

Poskytování vojenského vybavení jednotlivým státům Zálivu se mělo řídit několika základními kritérii. Vláda měla podporovat americké soukromé společnosti v prodejích rozumného množství takového obranného materiálu a služeb, které by splnily jejich bezpečnostní potřeby. V případech, u kterých komerční prodeje nebyly vhodné, měly být umožněny nákupy dle zákona o zahraničních vojenských prodejích (Foreign Military Sales Act), pokud to bylo v souladu s podporou spolupráce mezi regionálními státy. Jako obecné pravidlo mělo sloužit, že prodej těchto zařízení nebude vyžadovat přítomnost amerického vojenského personálu v dané zemi s výjimkou dočasného pobytu za účelem poskytnutí školení a údržby. Americké soukromé společnosti neměly být v souvislosti s dodávkami amerického vybavení odrazovány od poskytování výcviku místního personálu, nicméně tato asistence neměla být v rozporu s probíhající britskou poradní rolí. Prodej zbraní a dalších druhů vybavení, které mohly mít destabilizující účinek, měl být pečlivě vážen v perspektivě širších amerických zájmů v dané oblasti. (National Security Council 1972).

Jak se postupně zlepšovaly vztahy ve vojenské oblasti, navýšil se opět v polovině 70. let i počet personálu americké výcvikové mise (USMTM), a to až na úroveň 250 osob. Vojenská spolupráce byla dále posílena zřízením Training Assistance Field Teams (TAFT). Prioritní oblastí zájmu se v této době stala letecká obrana, a to v podobě programu Peace Hawk. Saúdská vláda se tehdy rozhodla nakoupit 30 bitevníků F-5E a dalších 100 kusů objednat. V březnu 1976 obdržel hlavní smluvní partner společnost Northrop kontrakt v rámci programu Peace Hawk v odhadované hodnotě 1,5 mld USD. Jen mezi léty 1976 a 1980 dosáhly prodeje Northropu do Saúdské Arábie přes 1,2 mld. USD, což činilo 22 až 44 % jeho celkových prodejů. (Long 1985: 55-56).

V polovině 70. let vstoupil do plného provozu i program rozvoje saúdského námořnictva. Mimořádné navýšení prostředků nastalo v případě rozvoje saúdských námořních sil (SNEP), kde se původní odhad 180 mil. USD v roce 1977 vyšplhal až na 2 mld. USD. Příčinou těchto nadměrných nákladů byl na saúdské straně zvláště nedostatek lidských zdrojů a na americké především fakt, že jejich námořnictvo nemělo na rozdíl od ostatních složek armády takové zkušenosti se řízením zahraničních vojenských programů, a proto docházelo k delším časovým prodlevám. V 80. letech pokračovala pod vedením COE také výstavba klíčových námořních základen v Džiddě a Džubajlu, ústředí v Rijádu a opravárenských závodů v Dammánu v hodnotě zhruba 2,5 mld. USD. (Long 1985: 56).

Na jaře 1974, když se již v zásadě normalizovaly vztahy mezi oběma zeměmi, začali Saúdové vážně uvažovat o nákupu stíhaček nové generace. Americký kontrolní tým společně se saúdskými odborníky prověřil všechny varianty, aby se nakonec shodli na stíhačkách F-15 jako na nejvhodnější variantě. Fordova administrativa tuto žádost následně schválila, nicméně na nátlak Kongresu musela jejich počet významně snížit. Následující rok 1976 byl však rok volební, a proto byl nakonec dán celý kontrakt k ledu až do doby zvolení nového amerického prezidenta. (Quandt 1981: 118).

Největší zbrojní zakázka realizovaná do té doby bylo uzavření dohody o prodeji 60 bitevníků F5-E Tiger v lednu 1975 ve výši 750 mil. USD, jíž se měla dokončit modernizace saúdských leteckých sil. K tomu Rijád navíc přikoupil 18 tankovacích a přepravních letadel C-130, 15 hlídkových člunů a minohledaček a 100 střel Harpoon. (Cordesman 1987: 27).

Saúdská Arábie se tak díky svým rozsáhlým zbrojním akvizicím stávala pro Washington čím dál více nepostradatelnou v přísunu finanční hotovosti nutné na zajištění rozvoje dalších technologií. Na druhou stranu se Spojeným států podařilo během předchozích desetiletí vybudovat vztah závislosti Rijádu v poskytování bezpečnostních záruk, vyspělé vojenské techniky, výcviku, oprav a obsluhy, které z nich činily nepostradatelného partnera.