Masarykova univerzita

3.8 Výsledné zhodnocení analýzy politicko-vojenských vztahů

Po pečlivém rozboru vztahu Spojených států vůči Saúdské Arábii můžeme tento označit za mimořádně mnohovrstvý a stabilní. I přes období určitých krátkodobých ochlazení zvláště během Jom Kippurské války a dalších politických konfliktů je pro vzájemný vztah charakteristická absence radikálních zvratů, jako tomu bylo v případě jiných po určitou dobu blízkých amerických spojenců (Egypt, Irák, Írán ad.). Každá dekáda se v americkém přístupu k Saúdské Arábii vyznačovala důrazem na určité priority, které byly často silně ovlivněny vývojem na mezinárodně-politické scéně.

Symbolem 70. let byla nesporně ropná krize, která byla vyvolána nespokojeností Saúdské Arábie a dalších arabských států s postupem řešení palestinské otázky. Její dalekosáhlé následky pro americkou politiku a ekonomiku pak byly způsobeny stále více vzrůstající závislostí USA na dovozu ropy ze Saúdské Arábie a dalších států OPECu. Napětí způsobené ropnou krizí však bylo poměrně záhy uvolněno Nixonovou cestou po zemích Blízkého východu. Kromě obecných ekonomických nástrojů na snížení energetické závislosti (podpora alternativních zdrojů energie, důraz na snižování spotřeby aj.) se primárním cílem Nixonovy a následujících administrativ v tomto období stalo úsilí o „recyklaci petrodolarů“ ustavením společné ekonomické a vojenské komise na podporu obchodu a vojenské spolupráce se Saúdskou Arábií a dalšími ropnými státy. Výsledkem práce těchto komisí a dalších z velké části vojenských programů byla velmi rozsáhlá spolupráce v oblasti výstavby infrastruktury, výcviku a školení a prodeje produktů vojenského průmyslu realizovaných americkými společnostmi v hodnotě řádu miliard USD každý rok.

Období vlády prezidenta Cartera bylo velmi silně poznamenáno pádem íránského šáha a nástupem radikálního šíitského režimu, na nějž nebyla schopna Carterova administrativa adekvátně reagovat, což do jisté míry narušilo i vztahy s Rijádem. To bylo zvláště způsobeno vysláním neozbrojených amerických stíhaček na ochranu saúdského území a neúspěšně provedenou vojenskou operací na záchranu amerických rukojmích, jenž vyvolaly v řadách saúdských představitelů pochyby o vůli a schopnosti americké vlády poskytnout Saúdské Arábii ochranný deštník proti potencionálnímu vnějšímu či vnitřnímu nebezpečí. Nedůvěra vůči americké vládě dostoupila vrcholu, když prezident Carter bez užší koordinace se Saúdskou Arábií zprostředkoval mírovou smlouvu mezi Egyptem a Izraelem, kterou vláda v Rijádu odmítla s tím, že byla jednostranně zaměřena pouze na urovnání egyptsko-izraelských vztahů a neposkytovala komplexní řešení blízkovýchodního uspořádání zahrnujícího rovněž Palestinu, Sýrii a Libanon. Z tohoto důvodu pak také saúdští představitelé opakovaně odmítli americkou žádost na umístění vojenských základen na svém území, což byl jeden z hlavních podnětů, který přiměl Bílý dům zahájit program na vytvoření Sil rychlé reakce pozdějšího amerického velitelství střed. Nicméně tato do určité míry politická krize byla koncem roku 1979 přehlušena sovětským vpádem do Afghánistánu. Vyhlášením doktríny na obranu zemí Perského zálivu proti sovětské hrozbě se snažil Carter odčinit chyby z předchozích let a tím zahájil novou ještě intenzivnější etapu vzájemných vztahů. I přes turbulence na politické scéně se spolupráce v oblasti obrany a bezpečnosti stále více prohlubovala, když se každoroční prodeje amerických zbraní a služeb do Saúdské Arábie pohybovaly mezi 4 - 8 mld. USD každý rok.

Hlavním mezníkem pro 80. léta se stala již zmiňovaná sovětská invaze do Afghánistánu a následné vypuknutí irácko-íránské války. Tento posun ve prospěch radikálních protizápadních sil semknul obě země k sobě ještě těsněji a zapříčinil výrazné prohloubení vzájemné spolupráce v mnoha oblastech, což lze považovat za počátek vzniku jejich „zvláštního vztahu“. Prezident Reagan postavil Saúdskou Arábii do čela svého tažení proti mezinárodnímu komunismu, když vyjádřil svůj osobní závazek vůči bezpečnosti saúdského režimu se zjevnou narážkou na neúspěšnou Carterovu politiku vůči Íránu. Bílý dům považoval Rijád za jeden z úhelných kamenů svého strategického konsenzu na Blízkém východě. Přestože tato strategie poměrně záhy selhala kvůli nespokojenosti Rijádu s průběhem mírového procesu na Blízkém východě, došlo k naprosto zásadnímu rozšíření vzájemné spolupráce v bilaterálních vztazích. Díky společnému zájmu na zadržování vlivu Sovětského svazu a ostatních radikálních režimů v oblasti vyhověla Saúdská Arábie žádostem americké vlády a stala se tak klíčovým zdrojem pro financování nejrůznějších vojenských operací a výcviku a zároveň napomáhala zajištění potřebné politické podpory nejen na Blízkém východě ale rovněž v zemích Afriky a Latinské Ameriky. S navázáním této široké spolupráce bylo nutně spojeno i bezprecedentní navýšení amerických dodávek vojenské techniky a výstavby infrastruktury. Nejtěžší politickou bitvou Reaganovy kariéry na půdě Kongresu se stal návrh na prodej letadel AWACS do Saúdské Arábie. S nejvyšším politickým nasazením se podařilo prezidentovi tento návrh koncem roku 1981 prosadit, což mělo demonstrovat jeho odhodlání dodržet svůj slib vůči bezpečnosti Saúdské Arábie. Událostí, která během Reaganovy vlády poněkud narušila vztahy mezi oběma zeměmi, byl prezidentův neúspěšný boj za prosazení prodeje stíhaček F-15 v Kongresu roku 1985, což nakonec donutilo Rijád obrátit se se svou  žádostí na Velkou Británii. Podobná situace nastala ve stejném roce ještě jednou, když Bílý dům zamítl saúdskou žádost o nákup střel Pershing, což o tři roky později vyústilo v první přímé navázání kontaktů saúdských představitelů s komunistickou zemí a nákup čínských raket CSS-2. Tyto kauzy tak přiměly saúdskou vládu začít poprvé vážně uvažovat o diverzifikaci svých zbrojních dodavatelů a snížení závislosti na amerických zbrojních dodávkách. Ale i přes tyto incidenty a přetrvávající odpor Rijádu vůči trvalému umístění amerických základen se spolupráce vyvíjela i mimo formální právní rámec. K tomu přispěla zvláště eskalace bojových střetů v Zálivu během irácko-íránského konfliktu, při němž americká vojska poskytla ochranu saúdským a kuvajtským tankerům, aby eliminovala průnik sovětské vojenské přítomnosti a vlivu Kremlu. Díky úzké spolupráci mezi Washingtonem a Rijádem byla podniknuta řada úspěšných vojenských operací proti íránským cílům. Přestože obě země mezi sebou neuzavřely žádnou formální smlouvu, poskytla Saúdská Arábie americkým silám rozsáhlou logistickou podporu. O intenzitě vojenských vztahů mimo jiné svědčí i fakt, že v průběhu celých 80. let představoval americký zbrojní export do Saúdské Arábie průměrně 22 % veškerého zahraničního vojenského vývozu USA a kolem 55 % jejich vývozu na Blízký východ. Co se týče vojenské infrastruktury, tam byla Saúdská Arábie od samého počátku prakticky jediným odběratelem amerických služeb s podílem mezi 90 až 100 % ze všech zemí světa.

Nového významu nabyla Saúdská Arábie s vpádem Saddáma Hussajna do Kuvajtu v polovině roku 1990, kdy se Bushova vláda obávala zejména obsazení největších světových zásob ropy. Tehdy sehrálo saúdské území ústřední roli jako nástupiště pro úspěšné vedení vojenských operací proti Iráku. Saúdská vláda tehdy poskytla válce proti Saddámu Hussajnovi potřebnou politickou a náboženskou legitimitu v rámci arabského a islámského světa a velela spojeným arabským vojskům v operaci Pouštní bouře. Stejně tak nesl Rijád největší finanční břemeno na zajištění pobytu spojeneckých vojsk a vedení vojenských operací. Pobyt cizích vojsk na saúdské půdě měl rovněž zásadní konsekvence pro saúdskou vnitropolitickou scénu, neboť rozpoutal uvnitř království ohnivou celospolečenskou debatu a vytvořil pnutí mezi zastánci liberálního přístupu a přívrženci konzervativní či fundamentalistické linie. Po skončení války v Zálivu nicméně intenzivní vojenská spolupráce pokračovala dál, když saúdská vláda poskytla své základny pro zajištění bezletových zón nad Irákem a společně s Washingtonem podporovala iráckou opozici usilující o svržení Saddáma Hussajna. Na naléhání americké vlády Rijád rovněž podpořil konání mezinárodní konference v Madridu, která znovu nastartovala mírový proces na Blízkém východě. Válka v Zálivu také znamenala další akceleraci amerických vojenských dodávek do Saúdské Arábie. Export amerických zbraní do království představoval přibližně 22 % veškerého amerického vývozu do celého světa a 55 % z celého regionu. V případě vojenské infrastruktury byl podíl ještě markantnější, když americká výstavba na saúdském území znamenala přes 80 % celkové americké výstavby v zahraničí i v daném regionu. Bez nadsázky je proto možné označit období Reaganovy a Bushovy administrativy za „zlatou éru zvláštních vztahů“ mezi oběma národy.

Po nástupu Clintonovy administrativy došlo k odsunutí Saúdské Arábie ze seznamu hlavních prioritních zemí v důsledku zaměření demokratického prezidenta zvláště na ekonomickou a liberalizační agendu. Na politické rovině se v oblasti Blízkého východu prezident zaměřil na mírový proces, kde hrála Saúdská Arábie v zásadě roli pasivního diváka. V bezpečnostní oblasti přišla administrativa s novou koncepcí dvojího zadržování, k níž zaujímala vláda v Rijádu značně ambivalentní postoj. Přestože saúdští představitelé usilovali o svržení Saddáma Hussajna, upřednostňovali dosažení tohoto cíle podporou domácí irácké opozice a opakovaně vyjadřovali znepokojení a pochybnosti nad použitím saúdských leteckých základen pro americké útoky na irácké území. Druhá polovina Clintonova funkčního období byla ve znamení teroristických útoků na americké základny na saúdské půdě a snah o eliminaci této hrozby. Přes určitou nespokojenost s postupem vyšetřování saúdských úřadů spojily Washington a Rijád své síly v úsilí o dopadení zakladatele al-Qáidy Usámy bin Ládina a vyvinutí příslušného politického a vojenského tlaku na Tálibán. Zjevné ochlazení na politické rovině však nemělo zásadní vliv na trend posilování amerického vojenského exportu do Saúdské Arábie. V daném období sice došlo k výraznému poklesu saúdského podílu v odběru amerických zbraní na zhruba 17 % ze všech zemí světa a okolo 40 %, což bylo ovšem způsobeno zvláště saúdskými finančními problémy. Při posouzení hodnoty dodávek jednotlivých dodavatelů si Spojené státy rovněž udržely pozici hlavního dodavatele vojenského materiálu s podílem přesahujícím 45 % hodnoty veškerého saúdského zbrojního importu. I přes určité rozvolnění politických vztahů si Saúdská Arábie v průběhu celých 90. let držela stále pozici největšího světového odběratele amerických zbraní.

Co se týče celkového charakteru americké vojenské spolupráce se Saúdskou Arábií, pak ze sledování hodnoty objemu kontraktů v rámci jednotlivých vojenských programů jednoznačně vyplývá nadstandardní kvalita vztahu obou zemí v celé oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Protože je vojensko-bezpečnostní oblast vždy tím nejcitlivějším indikátorem kvality vzájemných vztahů a vzhledem ke skutečnosti, že ve valné většině klíčových programů patřila Saúdská Arábie ve sledovaném období k největším odběratelům amerického vojenského materiálu, můžeme konstatovat, že tak patřila ve sledovaném období k jednomu z nejdůležitějších spojenců Spojených států v regionálním i globálním měřítku.

Na poměrně detailním rozboru jednotlivých významných amerických zbrojních prodejů Saúdské Arábii jsme mohli dobře sledovat i motivaci pro jejich realizaci. Jednotlivých faktorů ovlivňujících rozhodování amerických představitelů byla celá řada a k těm rozhodujícím patřily: a) vnější ohrožení spojence – tlak spřáteleného státu na prodej vyspělých zbraňových technologií, b) zabezpečení schopnosti spojence zajistit si obranu vlastními silami, c) vyhnutí se nutnosti zřízení stálých vojenských základen na cizím území, d) budování vojenské infrastruktury na území spojence dle amerických standardů umožňující snadnější použití v případě nasazení amerických jednotek, e) vytvoření vztahu závislosti: poskytování výcviku americkým personálem - obsluhování vyspělých zbraňových systémů americkými odborníky – provádění oprav systémů americkými specialisty – dodávky nezbytných amerických náhradních dílů, f) zajištění interoperability prodaných systémů s americkými zbraněmi nasazenými v případě ohrožení (válka v Zálivu), g) podpora domácího obranného průmyslu (případ společnosti McDonnell Douglas).

K výše uvedeným důvodům je možné rovněž přidat i hlavní cíle amerických vojenských výcvikových programů, jako jsou: a) podpora soběstačnosti spojence – spočívající ve vytvoření vlastních místních odborníků, b) podpora budoucích vysokých státních představitelů – založená na předpokladu, že studium v USA může přispět k lepším vztahům s USA a větší otevřenosti vůči americkým potřebám a zájmům, c) rozšíření porozumění USA – jako následek vystavení vlivu americké kultury a jejích hodnot. (Federation of American Scientists 2010).

Výše uvedené motivy za poskytováním americké vojenské pomoci z velké míry odpovídají hlavním důvodům, které vyjádřil ve svém vystoupení před Kongresem roku 1989 tehdejší náměstek ministra zahraničí Allen Holmes. Ten vymezil několik následujících bodů: 1) rozšiřování schopnosti amerických partnerů odstrašit a bránit se proti agresi a nestabilitě, 2) udržování soudržnosti a síly amerických spojenectví, 3) rozvoj řádných vojenských vztahů, jenž podporují diplomatickou strategii a rozšiřují americký vliv a prestiž, 4) podpora regionální stability, 5) podpora přístupu k vojenským základnám a zařízením v zahraničí a zároveň udržování strategické mobility amerických sil, 6) posilování ekonomiky klíčových zemí, 7) poskytování podpory rozvíjejícím se demokraciím a obrana existujících demokratických institucí a hodnot v ostatních zemích. (Kegley, Wittkopf 1996: 145).