Masarykova univerzita

4.3 Založení komise na „recyklaci petrodolarů“

Po zklidnění zčeřených vod na hladině americko-saúdských vztahů dospěla vláda v Bílém domě k rozhodnutí posílit své ekonomické vazby se Saúdskou Arábií, která se vynořila z ropné krize jako regionální velmoc zaplavená množstvím volné finanční hotovosti získané nebývalými tržbami z vysoké ceny ropy. Za tímto účelem byla zřízena Společná komise pro ekonomickou spolupráci (JECOR), která měla ukojit hlad saúdských představitelů po vyspělých amerických technologiích a zlepšit fungování saúdské státní správy. Na americké straně naopak měla napomoci ke snížení odlivu amerického kapitálu a připoutat Saúdskou Arábii těsněji k americké ekonomice.

Jak vysvětlil Henry Kissinger, jenž byl jedním z duchovních otců této ideje, účelem komise bylo zainteresovat Saúdskou Arábii na prosperitě Spojených států, čímž by se snížil saúdský zájem podniknout nová škodlivá opatření proti americkému hospodářství. (Kissinger 2004: 880).

Komise byla oficiálně ustavena v červnu 1974 při příležitosti návštěvy saúdského místopředsedy vlády prince Fahda bin Abd al-Azíze ve Washingtonu a měla se zaměřit na několik klíčových zájmových oblastí jako industrializace, obchod, školení lidských zdrojů, zemědělství, věda a technologie. Komisi za obě strany předsedali ministři financí a její členové se rekrutovali z dalších ministerstvech. Jako operativní složky komise byly ustaveny pracovní skupiny dle výše uvedených oblastí, jejichž úkolem bylo vypracovat plány a doporučení pro jednání komise. Obě vlády měly rovněž zaštítit vznik Ekonomické rady složené z předních amerických a saúdských soukromých subjektů s cílem prosazovat vzájemnou spolupráci. (Joint Statement on Cooperation 1974).

Další účel komise rovněž poodhalil jeden z jejích hlavních architektů, tehdejší ministr financí William E. Simon, který před svou návštěvou Rijádu v srpnu 1974 prohlásil, že primárním americkým zájmem byl pokračující přístup k saúdské ropě v odpovídajícím množství a za přijatelnou politickou a ekonomickou cenu. Rovněž vyjádřil přání, aby Saúdové svůj rostoucí vliv na ropu a měnové otázky užívali s umírněností a způsobem odpovídajícím americkým cílům. Američané rovněž doufali, že Saúdové použijí své zisky k nákupu amerických vládních dluhopisů.

Saúdská vláda následně uložila na účtu u amerického ministerstva financí ve Washingtonu přes 1 mld. USD na financování veškerých projektů realizovaných JECORem včetně platů a životních nákladů Američanů pracujících v Saúdské Arábii. Tento fond byl spravován ministerstvem financí a po konzultacích se saúdskými představiteli bylo rozhodováno, co z něj bude placeno. (Kaiser, Ottaway 2002).

Charakter této komise byl oproti podobným, které USA vytvořily s dalšími státy, unikátní ve dvou důležitých ohledech. Saúdská Arábie byla na rozdíl od ostatních rozvojových států, jenž byly součástí amerických rozvojových programů, bohatou zemí s malou populací, z čehož následně vyplývalo, že saúdská vláda měla nést finanční břemeno všech programů komise, a tak se zároveň jednotlivé projekty vyhnuly právní a finanční kontrole Kongresu. (Harbinson 1990: 269).

Bývalý člen JECORu David K. Harbinson podrobil činnost komise tvrdé kritice kvůli absenci uvážlivého plánování, jež bylo nahrazeno rozsáhlými nákupy zboží a služeb bez předem jasně vypracovaného rozvojového plánu. Místo rozvoje schopností personálu na jednotlivých ministerstvech se komise dle něj změnila na nástroj tehdejší nákupní horečky. Harbinson rovněž otevřeně kritizoval, že americké ministerstvo financí a další úřady byly špatně uzpůsobeny k tomu, aby měly na starosti řízení rozsáhlých projektů výstavby obvykle řízených mezinárodními konglomeráty. Výsledkem pak často byla saúdská nespokojenost s pomalým a slabým výkonem komise. Americký personál se postupem času včlenil do každodenního fungování ministerstvech v podobě statistiků, ekonomů, výzkumníků a administrativních pracovníků, čímž ztratil svou původní autonomii a zájem o vnášení dalších inovací. Saúdská strana tak vyjadřovala svou nespokojenost s prací komise postupným krácením finančního rozpočtu, když ho roku 1988 snížila o 20% , další rok o 30% a roku 1990 dokonce o celých 50%. Nicméně ani tyto zásadní redukce nepřiměly dle Harbinsona ministerstvo financí k větší aktivitě a zlepšení řízení komise. (Harbinson 1990: 271-276).

Celkové saúdské výdaje během prvních 15 let dosáhly 1,5 mld. USD s průměrnou roční alokací prostředků ve výši 200 mil. USD. Na vrcholu své aktivity čítala komise až 300 amerických poradců pocházejících až z 15 vládních úřadů. Ke konci 90. let byl však počet personálu snížen na méně než 100 osob, zatímco rozpočet na rok 1990 byl pod 40 mil. USD. Co se týče počtu projektů, bylo do konce 90. let realizováno přes 30 různých projektů od zemědělství, přes odborné učňovství a vyšší školství až k podzemním zásobníkům vody. (Harbinson 1990: 269).

Výše uvedená kritika z velké míry koresponduje s informacemi získanými americkým blízkovýchodním specialistou Thomasem W. Lippmanem. Ten ve své knize uvedl výpověď ekonoma americké ambasády pracujícího v Rijádu v 80. letech, jenž rovněž zmiňoval nedostatečnou vybavenost amerického ministerstva financí na řízení ekonomického rozvoje Saúdské Arábie. Když se roku 1989 stal novým americkým velvyslancem v Rijádu Chas W. Freeman, vytyčil si jako jednu ze svých priorit dosažení určité míry kontroly nad činností komisí. Přestože si komise nakonec svou autonomii udržela, byla alespoň díky jeho úsilí určitým způsobem restrukturalizována. Její blížící se zánik to však již odvrátit nedokázalo. Komise ukončila svou činnost roku 2000 poté, co americké a saúdské ministerstvo financí neprojevilo zájem o prodloužení jejího fungování na další pětileté období. Z neoficiálních zdrojů pronikly informace, že tehdejší ministr financí Lawrence Summers nesouhlasil se samotnou ideou JECORu, zatímco Saúdové dospěli k závěru, že další činnost komise již nebyla potřebná. (Lippman 2004: 176-177).

Období 70. let bylo zlatou érou saúdského hospodářství. Neskutečný rozkvět velmi názorně ilustrují prodejní ceny saúdské ropy, když se v lednu 1970 prodával barel ropy za 1,39 USD, pak o čtyři roky později to již bylo za 8,32 USD a v lednu 1981 za neuvěřitelných 32 USD. Cena za 1 barel ropy se tedy během těchto 11 let navýšila celkem 23 krát. Saúdské státní příjmy z ropy vzrostly v roce 1973 z 4,34 mld. USD na 22,5 mld. USD o rok později a v roce 1981 činily téměř 102 mld. USD. V souladu s 2. pětiletým plánem zahájila saúdská vláda mohutné stavební investice do silnic, škol, nemocnic, letišť, elektráren, kasáren, přístavů, nových měst a mnoha dalších. V této době byly rovněž položeny základy saúdského státu blahobytu spočívajícího na vládou garantovaném bezplatném školství a zdravotnictví, velkorysých podporách výstavby bytů a zemědělství, což se snaží se značnými obtížemi udržovat až do současnosti.

Obrovské zisky plynoucí z ropy a elán saúdské vlády investovat rozsáhlé sumy do rozvoje země byly jedinečnou šancí pro americké společnosti, které se sem hrnuly ze všech koutů Spojených států. Jen během pouhého roku 1980 uzavřely americké firmy kontrakty na vybudování univerzity v Rijádu, výstavbu rezidenční čtvrti nového průmyslového města Yanbu, vybudování ústředí Národní komerční banky v Džiddě, výstavbu vojenských ubytovacích zařízení, nemocnice v Taifu, továrnu epoxidů na trubky, továrnu na ethylen v Yanbu, továrnu na hnojiva v Džubailu, řízení leteckého provozu na 31 různých místech, výcvik hasičských a záchranných posádek na 15 letištích a výcvik námořních posádek k řízení radarů a sonarů. Samotné Aramco pak bylo pověřeno ministerstvem ropy, aby začalo využívat přírodní plyn vznikající jako vedlejší produkt při těžbě ropy jako suroviny k výrobě petrochemických výrobků. Tento projekt byl následně naplánován na období osmi let s celkovým rozpočtem 14 mld. USD. (Lippman 2004: 160-162).