Masarykova univerzita

4. Obchodně-ekonomická dimenze

4.1 Položení základního kamene vzájemných obchodních vztahů

Ve většině případů v navazování oficiálních diplomatických vztahů mezi státy hrají primární roli konkrétní politické zájmy prosazované vládami daných států. Po této formalizaci vztahů vzájemným oficiálním uznáním obvykle následuje rozvoj dalších důležitých oblastí jako obchod, vojenská spolupráce ad.

Počátky styků mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií se však odehrály podle odlišného schématu. V jejich případě to totiž byli geologové a průzkumníci hledající komoditu, která se s nastupujícími desetiletími měla stát jednou z nejžádanějších a tudíž nejstrategičtějších surovin na světě. Po úspěšném nalezení ohromných zásob ropy v Persii ve 20. letech a na Bahrajnu počátkem 30. let 20. století se pozornost amerických společností zcela přirozeně obrátila směrem k Arabskému poloostrovu, který díky svému podobnému geologickému složení skýtal naději na stejně bohatá naleziště. Po nevydařeném pokusu Novozélanďana Franka Holmese to byli právě Američané, kteří 29. května 1933 podepsali se saúdskou vládou v Džiddě smlouvu na exklusivní právo na těžbu, zpracování a vývoz ropy, čímž se začala psát počáteční kapitola moderních americko-saúdských vztahů. (Nawwab, Speers, Hoye 1995: 194). Ropa tak byla hlavním popudem pro navázání vzájemných kontaktů a měla zůstat jejich úhelným kamenem po další následující desetiletí.

První americkou korporací, která podstoupila riziko financování průzkumu neznámého saúdského území, byla Standard Oil Company of California (Socal). Ta nakonec v důsledku několika následných fúzí vystoupila pod novým názvem Arabian American Company (Aramco), jež se stala během následujícího období symbolem americké moci, vlivu a prestiže v Saúdské Arábii. Představitelé Aramca udržovali velmi úzký kontakt se saúdskou vládou a zvláště během prvních desetiletích po získání ropné koncese sloužili jako neoficiální vyslanci americké vlády, kteří se starali o kultivaci vzájemných vztahů. Jejich činnost však nespočívala pouze v hledání ropných nalezišť, neboť saúdská vláda je vzhledem k jejich vysoké kvalifikaci a důvěryhodnosti pověřovala i dalšími pro ni neméně důležitými úkoly, a to zejména poskytováním vzdělání, stavbou dopravní infrastruktury aj. Příběh o počátcích americko-saúdských vztahů je tak nerozlučně spjat s příběhem o vzniku a působení americké společnosti Aramco v Saúdské Arábii.

První hmatatelný důkaz prozíravého rozhodnutí Aramca se objevil po pěti letech intenzivního průzkumu, když v pořadí sedmý vrt v oblasti Damman se s produkcí 3 810 barelů za den ukázal být komerčně ziskový a americká společnost tak mohla saúdské vládě s radostí zaplatit první dohodnutou zálohu 50 000 liber ve zlatě. Tímto nálezem se tak Saúdská Arábie stala světovým ropným producentem. Tento ropný vrt nakonec sloužil svému účelu až do roku 1982 a za celou dobu svého provozu vyprodukoval více než 32 miliónů barelů ropy. Po skončení 2. světové války byla zahájena překotná expanze ropného průmyslu, když v září 1945 mohlo Aramco poprvé oslavit dosažení úrovně těžby 2 miliónů barelů ropy měsíčně. (Nawwab, Speers, Hoye 1995: 199, 203). Produkce americké ropné společnosti se zvyšovala natolik raketově, že v roce 1958 dosáhla průměrné denní těžby 1 miliónu barelů. O deset let později svou produkci zdvojnásobila, a na konci roku 1970 již byla schopna vytěžit za jediný den 4 milióny barelů ropy. (Nawwab, Speers, Hoye 1995: 208-209).

V souvislosti s navyšováním produkce ropy bylo Aramco pověřováno saúdskou vládou rovněž řízením dalších důležitých projektů, jakými byla např. stavba 580 km dlouhé železnice z Dammanu do Rijádu a vybudování nákladního přístavu v Dammanu. Aramco se také stalo šiřitelem moderních západních standardů ve vzdělání, ubytování, zdravotní péči, obdělávání zemědělské půdy, elektrifikaci a dalších služeb a metod, které byly následně přejímány saúdskou vládou. (Nawwab, Speers, Hoye 1995: 208, 252-256).

4.2 Vítězství ropných producentů nad spotřebními státy a americká reakce

Charakteristickým znakem raných fází vývoje trhu s ropou v zásadě přetrvávajícím až do ropného šoku roku 1973 byla dominantní role ropných korporací, jež měly zásadní vliv na určování produkce ropy na světových trzích a tím přímo i na ovlivňování ceny této komodity. Státy produkující ropu tak byly v mnoha ohledech odkázány na zájmy mocných společností bez možnosti aktivně rozhodovat o své ropné politice.

Stále větší nespokojenost mnoha států s tímto stavem nakonec vedl v září 1960 představitele Venezuely společně se Saúdskou Arábií k vytvoření Organization of Petroleum Exporting Countries (OPEC), jenž měla za cíl koordinovat aktivity významných světových exportérů ropy, mezi něž se zařadil i Írán, Irák a Kuvajt. Následující 60. léta byla ve znamení celkové konsolidace, kdy se organizace rozšířila na celkových 13 zemí představujících tehdy 85% světového vývozu ropy a soustředila se rovněž na zavádění standardních mechanismů společné koordinace a odbornosti. (Issawi 1978-1979: 8-9).

V mnoha ohledech se ukázala být prorockými slova amerického odborníka Jamese E. Akinse publikovaná v dubnovém vydání časopisu Foreign Affairs roku 1973. V předvečer ropné krize se Akins snažil upozornit na zásadní strukturální změny, kterými prošlo mezinárodní energetické prostředí během posledních několika let. Tento fundamentální zvrat pak přesvědčivě demonstroval na modelovém příkladu Libye.

Vojenským převratem ze září 1969 se totiž dostal v Libyi k moci plukovník Muammar Kaddáfí, který se nijak netajil svým ohnivým panarabismem a antiamerikanismem kvůli americké podpoře Izraele. Nový radikální režim využil aktuální vysoké poptávky po ropě, nedostatku volných tankerů a uzavření ropovodu Tapline (Trans-Arabian Pipeline) k požadavkům na vyšší finanční podíly ze zisku. Na prosazení svých cílů nařídil snížení ropné produkce a případným nepoddajným společnostem hrozil jejich uzavřením. Kaddáfí se rozhodl udeřit primárně na nejzranitelnější článek tzv. nezávislé společnosti nepatřících do konglomerátu velkých ropných korporací, neboť byly daleko více závislé na libyjských zásobách. Poté, co se libyjskému tlaku podvolila jedna z nich, byly nuceny jejího rozhodnutí následovat i ty zbývající, což nakonec vedlo k dohodě o navýšení vládního podílu ze zisku z původních 50% na 55%. Tento lokální konflikt ukázal, že mezi jednotlivými ropnými společnostmi nefungovala žádná vzájemná solidarita a soudržnost. Bílý dům rovněž nijak aktivně nevystupoval ve prospěch americké společnosti, zatímco Libye se těšila silné podpoře členů OPECu. Důvodem americké neangažovanosti v přímých jednáních s Libyí byla skutečnost, že hlavními ohroženými zeměmi byly převážně jihoevropské státy závislé na libyjské ropě a Spojených států se tak tento konflikt bezprostředně netýkal. Zásadní význam v těchto událostech dle Akinse představovala skutečnost, že hrozba zastavení těžby ropy byla efektivně použita k zajištění vyšších cen. (Akins 1973: 470-472).

Ostatní členové OPECu si vzali z libyjského příkladu ponaučení a na svém jednání v Teheránu o rok později již jednali se všemi ropnými společnostmi jako celkem. Nakonec na doporučení amerického ministerstva zahraničí tyto společnosti v únoru 1971 souhlasily se zvýšením ceny ropy z 1,80 USD na 2,18 USD a daňovou sazbou z 50% na 55%. Vzhledem k tomuto a následujícímu vyjednání příznivějších podmínek se zvýšil příjem produkčních států v letech 1970 až 1973 z původních 7,3 mld. USD na trojnásobnou sumu 22,8 mld. USD. Společná demonstrace síly OPECu znamenala pro ropnou organizaci obrovský triumf. (Issawi 1978-1979: 9-10).

Kromě úspěšného zintenzivnění spolupráce členských států OPECu se na světovém obchodu ropou během tohoto období udály další významné změny, které měly zásadní vliv na události let 1973 a 1974. Na jedné straně je představoval neuvěřitelný nárůst spotřeby energie zvláště díky hospodářskému rozvoji Severní Ameriky, západní Evropy a Japonska, na druhé straně však nedošlo k téměř žádnému nárůstu produkce ropy mimo Blízký východ a Afriku. V tomto důsledku pak vzrostl americký dovoz ropy v roce 1971 o 25 % a o dva roky později již o 35 %. Dalšími důvody zvýšené závislosti na dovozech ropy bylo zanedbání rozvoje alternativních druhů energie, neboť převládalo všeobecné přesvědčení, že levné ropy bude vždy dostatek. Jistý vliv rovněž mělo určité uvolnění politického napětí, k němuž došlo uvnitř arabského tábora zvláště mezi dvěma klíčovými aktéry Egyptem a Saúdskou Arábií po úmrtí prezidenta Násira roku 1970 a jeho nahrazení umírněnějším nástupcem Anwarem Sádátem. Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že zvláště Saúdská Arábie si díky stále vzrůstajícím ziskům z ropy vytvořila rozsáhlé měnové rezervy a mohla si tak dovolit náhlé zastavení svého exportu, aniž by utrpěla významnou újmu. Nadto případná konzervace ropy byla v jejím dlouhodobém zájmu, poněvadž aktuálně neměla schopnost absorbovat více než zlomek svých současných příjmů z ropy. (Issawi 1978-1979: 11-14).

Na základě detailního rozboru libyjské krize se tehdy Akins snažil zalarmovat americkou odbornou veřejnost, aby si uvědomila vážnost situace. Poukazoval i na hrozby ropného embarga uvaleného ostatními arabskými státy, které však nebyly americkými představiteli brány vážně. Jako nejzřetelnější doklad použití ropy jako nátlakového prostředku uvedl období Šestidenní války, kdy byl arabskými státy uvalen na Spojené státy ropný bojkot kvůli jejich podezření, že se americká letadla spolu s izraelskými podílela na útoku na Káhiru. I přestože se toto obvinění brzy ukázalo jako falešné, platnost embarga trvala déle než měsíc, dokud nebyla díky úsilí Saúdské Arábie zrušena. V této souvislosti si pak Akins položil klíčovou otázku, jak by USA reagovaly v takovéto situaci, kdy se výrazným způsobem zvýšila jejich závislost na blízkovýchodní ropě. Následně nabídl tři základní odpovědi: proražení embarga vojenskými prostředky – podvolení se požadavkům ropných producentů – či přijetí reality znamenající rozsáhlé poškození americké ekonomiky. Vzhledem k tomu, že USA již ztratily své volné produkční kapacity, byly proto plně závislé na dovozech ropy zejména z Blízkého východu. (Akins 1973: 467-469).Jeho varování o vážné hrozbě použití ropy jako politické zbraně proto znělo velmi přesvědčivě.

Otázka americké závislosti na dovozech ropy začala postupně rezonovat i v nejvyšších patrech americké administrativy. Ve své zprávě Kongresu o americké zahraniční politice počátkem května 1973 prezident Nixon nemohl nezmínit otázku energetických zdrojů, když veřejně připustil, že „tradiční vztah mezi dodavateli a spotřebiteli energie se radikálně a pravděpodobně nenávratně změnil.“ Překvapivé však bylo jeho tvrzení, že americké požadavky na ropu z Blízkého zálivu byly malé pouhých 10% celkového dovozu, což je v silném kontrastu s údaji pocházejících z ostatních amerických zdrojů. (Nixon 1973a). Kromě obecných odkazů na společný zájem o stabilní a spolehlivý ekonomický vztah, však Nixonův projev postrádal jasné uvědomění si souvislosti mezi arabsko-izraelským konfliktem a hrozbou ropného embarga.

Vláda Spojených států nebyla na novou realitu naprosto připravena a její představitelé zásadně podcenili vážnost situace. Na varovné signály vysílané Saúdskou Arábií a dalšími arabskými státy ohledně nespokojenosti s dosavadním průběhem arabsko-izraelského uspořádání a případným použitím ropy jako nátlakového prostředku reagoval prezident Nixon na tiskové konferenci 5. září 1973. S odkazem na radikální státy Blízkého východu zejména Libyi Nixon otevřeně přiznal, že nad takovými Spojené státy neměly žádnou kontrolu, nicméně je dle jeho mínění mohly patřičným způsobem ovlivňovat. V tomto ohledu se proto vyjádřil, že „ropa bez trhu, jak se před mnoha lety dozvěděl pan Mossadeq,(bývalý íránský předseda vlády – pozn. autora) nepřinese zemi příliš dobrého. My a Evropa jsme trh a já se domnívám, že zodpovědní arabští vůdci poznají, že pokud budou pokračovat ve zvyšování cen ....., pak bude neodvratným důsledkem, že ztratí své trhy a budou rozvinuty jiné zdroje“. (Nixon 1973b) Tato prezidentova slova však měla brzy ukázat, jak hluboce se mýlil.

O měsíc později pak následovaly všeobecně známé události vypuknutí Říjnové války a reakce arabských států v podobě uvalení ropného embarga na Spojené státy a Nizozemí. V březnu 1974 pak bylo embargo odvoláno a cenová revoluce OPECu byla u konce.

Vlivem zmíněných událostí došlo k vychýlení mocenské rovnováhy ve prospěch radikálních států uvnitř OPECu (představovaných Alžírskem, Irákem, Nigérií, Venezuelou a Libyí), které upřednostňovaly zvýšení cen a naopak omezení produkce s cílem prodloužit si životnost svých ropných rezerv. Saúdské Arábii se však podařilo cenovou křivku stlačit poměrně rychle směrem dolů. Na zasedání OPECu ve Vídni v září 1975 úspěšně obhájila minimální navýšení ceny o 10% jako gesto dobré vůle vůči Spojeným státům a Západu. Tento postoj byl zvýrazněn na jednání v Kataru v prosinci 1976, když Saúdové odmítli přistoupit na požadavek 15-ti% zvýšení ceny proti vůli většiny členů a díky navýšení své produkce dosáhli o tři měsíce později cenového nárůstu o pouhých 7-8%. (Jabber 1978: 393).

Postoj Saúdské Arábie byl determinován hlavně jejími obrovskými ropnými rezervami, enormními příjmy, rozsáhlým nahromaděním zahraničních měn a velmi omezenou absorbční kapacitou její ekonomiky. Svou roli však hrály i politické faktory jako zájem na stabilitě světové ekonomiky a využití své ekonomické síly na změnu postoje americké administrativy vůči arabsko-izraelskému konfliktu. (Issawi 1978-1979: 18).

V souvislosti s těmito dramatickými událostmi byla na základě National Security Decision Memorandum (NSDM) 244 založena na počátku února 1974 Skupina pro kontrolu mezinárodní energie (International Energy Review Group), jíž měl předsedat poradce prezidenta pro národně-bezpečnostní záležitosti s cílem analyzovat důsledky amerických a zahraničních dodávek a poptávky v oblasti mezinárodní energie a formulovat odpovídající politická doporučení pro potřeby prezidenta. Pro fungování této skupiny měla být současně vytvořena pracovní skupina, jež měla nepřetržitě sledovat mezinárodně-politické a ekonomické důsledky energetické situace ve světě a jejich spojitost s americkou zahraniční a domácí politikou. (National Security Council 1974).