Masarykova univerzita

4.10 Vzájemné spory v obchodních záležitostech

Vzhledem k zásadní odlišnosti kulturního, právního a obchodního prostředí obou zemí není překvapivé, že mezi americkými a saúdskými společnosti docházelo k řadě sporům a konfliktům, které ve větší či menší míře ovlivňovaly i vztahy na vládní úrovni.

Ve svém dopise podkomisi Kongresu z května 1992 identifikovalo ministerstvo obchodu 17 nejdůležitějších nevyřešených případů týkajících se 14 amerických společností, jež si na saúdských firmách nárokovaly pohledávky přibližně ve výši 500 mil. USD. Ministerstvo dále uvádělo, že saúdský systém obchodních pravidel postrádal efektivní mezinárodně přijatelný mechanismus řešení sporů se zahraničními firmami. Mezi hlavní problémy podle tvrzení ministerstva patřilo zejm. odmítání plateb americkým dodavatelům, zastrašování amerických obchodníků jejich saúdskými partnery a zadržování či upírání výjezdních víz americkým zaměstnancům, aby byli donuceni vykonat práce, jež nebyly původně součástí smlouvy. Někteří američtí zaměstnanci rovněž tvrdili, že utrpěli vážná zranění způsobená špatným zacházením během zadržení. Američtí občané, kteří utrpěli nějaké ztráty nebo zranění, si rovněž stěžovali na nesrovnalosti během soudního procesu v Saúdské Arábii. Výsledkem bylo, že již neměli zájem na dalším řešení jejich stížností saúdskými soudy kvůli obavám z návratu do Saúdské Arábie či nedostatku důvěry v nestrannost saúdských institucí.

Saúdští představitelé na tato obvinění reagovali poukázáním na existenci komise pro stížnosti, jež měla na starosti řešení sporů ohledně smluvních závazků. Saúdové také poukazovali na případy, kdy americké společnosti nepostupovaly podle saúdských pravidel.

Tyto záležitosti se staly rovněž předmětem kritiky členů Kongresu, kteří obvinili vládu, že nepodnikala dostatečné kroky k zajištění práv amerických zaměstnanců řešících smluvní spory. Koncem července 1994 informovalo ministerstvo obchodu zahraniční komisi sněmovny, že ze 17 případů uvedených v dopisu ministerstva obchodu jich zůstávaly nevyřešeny již pouze 3.¹⁵

Během éry Clintonovy administrativy se podařilo částečně vyřešit rovněž další problém, který dlouhodobě kalil vztahy obou zemí. Po tlaku Washingtonu a intenzivním jednání v rámci Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC) se nakonec koncem září 1994 jejích šest členů shodlo na ukončení druhotného a terciárního bojkotu obchodu s Izraelem s ponecháním v platnosti pouze zákazu přímého obchodování s izraelskými firmami.

Saúdská spoluúčast na obchodním bojkotu Izraele byla často předmětem ostré kritiky amerických zákonodárců, z nichž někteří vyzývali k podmínění dalších prodejů amerických zbraní zrušením bojkotu Saúdskou Arábií. Výsledkem těchto ostrých debat pak bylo schválení tzv. zákona proti ekonomické diskriminaci, jenž vstoupil v platnost 30. dubna 1995. Ten zakazoval prodej či pronájem amerického obranného materiálu nebo služeb zemím, které vyžadovaly dodržování prvotního a druhotného bojkotu obchodu s Izraelem. Nicméně tento zákon obsahoval ustanovení o pravomoci prezidenta upustit od jeho aplikace z důvodu národní bezpečnosti. Tohoto ustanovení okamžitě využil prezident Clinton, který ve svém prezidentském rozhodnutí z 1. května 1995 uplatnil svou pravomoc na Saúdskou Arábii a několik dalších arabských států. (Prados 1996).

Mezi otázky, jež vnášely do obchodních vztahů mezi oběma státy určité napětí, patřila rovněž nedostatečná ochrana intelektuálního vlastnictví. Při každoroční dubnové zprávě hodnotící chování cizích zemí s ohledem na ochranu amerických patentů, obchodních značek a kopírovacího práva bylo v roce 1995 jmenováno osm obchodních partnerů porušujících zákony o intelektuálním vlastnictví, mezi nimiž byla vedle Brazílie, Řecka, Japonska a Turecka uvedena i Saúdská Arábie. Z tohoto důvodu byly tyto země vystaveny pro nadcházející rok zvýšenému dohledu, aby se zvýšil tlak na zlepšení jejich chování. Tlak na zlepšení ochrany duševního vlastnictví přinesl žádoucí efekt, proto již v roce 1996 mohla být Saúdská Arábie odstraněna z prioritního sledovacího seznamu, nicméně zůstala na základním seznamu zemí vyžadující další pokrok. (Washington Post, 30. 4. 1995, Prados 2001).

4.11 Nestálost cen ropy a americké úsilí o zajištění příznivých podmínek

Saúdská Arábie vstoupila do 90. let s rozhodnutím již znovu nehrát roli určovatele produkce ropy, neboť její ztráta tržního podílu a ropných výnosů v polovině 80. let byl pro ni bolestnou zkušeností. Během války v Zálivu získal Rijád většinu podílu na trhu, který ztratil v 80. letech. Ani propad cen ropy v letech 1993 a 1994 z 20 USD pod 15 USD za barel nepřiměl Saúdy k omezení produkce a naopak na trh dodávali 8,5 až 9 mil. b/d. Teoreticky tak mohla saúdská vláda díky svým nízkým výrobním nákladům a obrovským zásobám těžit co největší množství ropy, aby způsobila pokles cen, vytlačila ropné konkurenty z trhu a získala tak rozhodující převahu ve světové produkci ropy. Nicméně taková strategie by pro ni znamenala dlouhé období nízkých příjmů, což byl luxus, který si saúdská vláda v této době kvůli vzrůstajícímu deficitu veřejných financí již nemohla dovolit. Jak se alternativní zdroje financování saúdského deficitu stávaly méně reálnými, získala potřeba udržet jistou úroveň příjmů z ropy pro saúdské představitele velkou důležitost. Prosazení vyvážené rovnováhy vyhovující ceny a tržního podílu proto představovalo hlavní dva cíle saúdské ropné politiky během 90. let. (Gause 2000: 88).

Přes liberální zaměření Clintonovy administrativy v oblasti mezinárodním obchodu se s jejím příchodem znovu oživila myšlenka na zavedení daní na dovoz ropy s cílem snížit její spotřebu americkými domácnostmi a podniky. Rovněž Kongres připravoval v této době ke schválení podobné zákony, jenž měly uvalit přirážku na dováženou ropu nebo zavést daň na všechny druhy paliv s obsahem uhlíku.

Tyto snahy vyvolaly pochopitelně negativní reakci saúdských představitelů, když ministr ropy Hisham M. Nazer při svém vystoupení v USA v únoru 1993 obhajoval názor, že zavedení poplatků na dovoz ropy odporovalo logice geologie a ekonomiky, což zdůvodnil rozsáhlými investicemi Saúdské Arábie do rozvoje nových ropných nalezišť, rafinerií a odbytišť v USA. Nazer dále argumentoval sobeckostí takových opatření, neboť odrazovala používání levného a dostupného paliva, které bylo zásadní pro ekonomický pokrok. Stěžoval si dále na neustálou diskriminaci ropy různými politickými opatřeními pod záminkou bezpečnosti dodávek, ochrany životního prostředí či snížování rozpočtového deficitu. Kritizoval zvláště zastánce ochrany životního prostředí, kteří dle něj nespravedlivě označovali ropný průmysl za viníka ekologických problémů. Naopak za nejhoršího enviromentálního znečišťovatele považoval chudobu, jíž bylo možno odstranit právě pomocí levné energie a zvláště ropy. Bez bližšího upřesnění pak Nazer pohrozil, že producenti ropy mohli na rozšířenou „petrofobii“ odpovědět přehodnocením své kooperační politiky vůči státům spotřebovávajícím ropu. (Hayes 1993, Lippman 1993).

Otázka případného uvalení energetické daně se stala předmětem intenzivních debat členských států OPECu o dva měsíce později, když se snažily dosáhnout společného postoje. Návrh Washingtonu na zavedení přirážky 3,5 USD na barel dovážené ropy by totiž měl dalekosáhlé globální důsledky. Oslovení analytici zdůrazňovali význam současné změny v Bílém domě, kde po 12 letech vlády republikánů, kteří se snažili držet ceny ropy a plynu nízko, došlo k převzetí vlády demokraty, jenž zvyšovali daně v naději na napravení americké ekonomiky a zlepšení životního prostředí.

Do tohoto kontextu byly rovněž dávány úvahy Evropského společenství o zavedení uhlíkové daně, která mohla zvýšit cenu dováženého barelu až o 10 USD. O podobném opatření uvažovala tehdy také japonská vláda.

Řada specialistů předpovídala, že případné zavedení těchto daní by zvýšilo spotřebitelskou cenu ropy ve světě, což by následně vedlo k omezení spotřeby, snížení globální poptávky a v konečném důsledku k zmenšení výnosů produkčních zemí. Mnozí se proto obávali, že menší výdaje na sociální programy by ohrozily stabilitu ropných monarchií, což mohlo vést k nárůstu cen ropy. Tento předpokládaný scénář se velmi silně dotýkal zejména Saúdské Arábie a Kuvajtu, které tehdy čelily rozsáhlému deficitu svých veřejných rozpočtů.

Dalším předpokládaným následkem zvýšení ceny ropy a snížení spotřebitelské poptávky bylo snížení výnosů produkčních států, jenž tím pádem mohly investovat méně prostředků na vyhledávání a rozvoj nových zdrojů ropy, což by způsobilo nižší nabídku a tudíž vyšší ceny. (Fineman 1993).

V souvislosti se snižující se závislostí USA na dovozu ropy z Perského zálivu se objevily v tisku úvahy, jaký vliv by měla tato nová skutečnost na další rozvoj americko-saúdských vztahů. Čína, stále více toužící po nových zdrojích energie, se stala čistým dovozcem ropy, z níž přibližně až dvě třetiny pocházely ze zemí Perského zálivu, což mělo vliv na vnímání geopolitického významu tohoto regionu Washingtonem. Spojené státy postupně přesunovaly svou energetickou závislost k Atlantiku, což zapříčinilo, že roku 1996 dovezly z Perského zálivu jen přibližně 19 % ropy a Venezuela tak převzala výsostnou roli Saúdské Arábie jako největšího ropného dodavatele pro americký trh.

Tato výrazná změna americké závislosti vyvolávala pochopitelné obavy na straně Saúdské Arábie. Vztah obou zemí byl totiž z velké míry založen na vzájemné závislosti, kdy Washington poskytoval Rijádu odpovídající vojenskou ochranu výměnou za stabilní dodávky levné ropy. Z tohoto důvodu byli saúdští představitelé značně rozrušeni výrokem mluvčího Bílého domu Michaela McCurryho, který v září 1997 reagoval na otázku ohledně snižující se americké závislosti na ropě z Perského zálivu prohlášením o důležitosti závislosti na venezuelské ropě, neboť Latinská Amerika projevovala rostoucí respekt vůči demokracii a lidským právům, zatímco Blízký východ byl stále zmítán rozsáhlými konflikty. (Friedman 1997).

Koncem roku 1997 došlo v důsledku vysoké ropné produkci OPECu a propuknutí ekonomické krize ve východní Asii k propadu cen ropy na 12 USD za barel. Saúdská Arábie, Venezuela a Mexiko reagovaly v březnu 1998 společným snížením ropné produkce následované všemi zeměmi OPECu ve výši 1,5 mil. b/d. Ceny ropy okamžitě povyskočily, nicméně poté se opět vrátily na svou původní úroveň tím, jak se dále propadala světová poptávka po ropě kvůli asijské krizi a jak ostatní producenti zejména Írán obcházeli dohodnuté limity. V prosinci 1998 se tak ceny ropy pohybovaly pod 10 USD za barel a Rijád tak musel čelit další vážné fiskální krizi.

Na tuto situaci reagovala saúdská vláda zahájením jednání s Íránem o výrazném omezení produkce. Ta nakonec v březnu 1999 vyústila v novou dohodu na rozsáhlejší omezení produkce OPECu včetně Íránu a snížení těžby o další 2 mil. b/d se saúdským podílem více než 25 %. Tato zásadní redukce a obnovení poptávky asijských ekonomik nakonec přinesly kýžený efekt v podobě výrazného posílení cen ropy. (Gause 2000: 89-90).¹⁶

V posledním roce Clintonovy vlády se jejím hlavním předmětem zájmu naopak staly výrazně narůstající ceny ropy, když v polovině února 2000 překonaly poprvé od války v Zálivu hranici více než 30 USD za barel. Spojené státy nechtěly ztratit podporu Saúdské Arábie, pokud by se Clintonova vláda rozhodla využít svých strategických ropných rezerv k potlačení ceny. Na druhou stranu si OPEC vedený Saúdskou Arábií nepřál, aby ceny ropy vzrostly příliš vysoko, neboť by mohly vyvolat silnou reakci USA a EU, jež se obávaly negativního vlivu na své spotřebitele, voliče a ekonomiku. (Fuerbringer 2000).

Americká diplomacie vedená ministrem energetiky Billem Richardsonem vyvinula mimořádné úsilí na přesvědčení klíčových představitelů OPECu, aby zamezili dalšímu nárůstu cen ropy. Na tuto americkou iniciativu reagovala kladně Saúdská Arábie, která počátkem března vydala překvapivě společné prohlášení s Íránem, svým největším rivalem, ve kterém vyjadřovala podporu navýšení produkce OPECu. Ceny na newyorské burze s ropou následně odpověděly poklesem o 8 % na 30,55 USD za barel. Americký ministr energetiky poté vyjádřil vděčnost saúdským představitelům za to, že přiměli ostatní členy kartelu k souhlasu se zvýšením těžby.

Saúdové se snažili přistupovat k této věci aktivněji, neboť byli terčem opakovaných útoků amerických zákonodárců, že nevyvíjeli dostatečné úsilí na stabilizaci cen na světových trzích. Zatímco svět v tomto období lamentoval nad stoupajícími cenami této strategické komodity, členové OPECu sklízeli na přelomu tisíciletí obrovské zisky. Úřad pro energetické informace tehdy odhadoval, že příjmy z ropy členů OPECu měly dosáhnout až 211,5 mld. USD za celý rok 2000, což představovalo 59 % navýšení oproti předchozímu roku a nejvyšší příjem od roku 1984. (Doggett 2000).

Do této ožehavé otázky se rozhodla vložit také Sněmovna reprezentantů, jež v březnu schválila velkou většinou zákon vyžadující po prezidentovi označení států zodpovědných za stanovení cen ropy na úkor americké ekonomiky. Dále ukládala prezidentovi za povinnost provést multilaterální opatření na omezení, zastavení či ukončení bilaterální pomoci a vývozu zbraní hlavním producentům ropy s podílem na cenové fixaci ropy.

Členové OPECu se silným přispěním Saúdské Arábie se následně shodli na třech navýšení ropné produkce. Koncem března došlo ke zvýšení těžby kartelu o 1,452 mil. b/d včetně 585 tis. b/d Saúdskou Arábií. V červnu zvýšil OPEC svou produkci o dalších 708 tis. b/d včetně 230 tis. b/d od Saúdské Arábie. Další navýšení se pak uskutečnilo v září přidáním 800 tis. b/d se saúdským podílem 260 tis. b/d. (Prados 2001).

Ani tato rozsáhlá opatření však nestačila k dlouhodobější stabilizaci cen ropy, a proto musel počátkem září intervenovat přímo u saúdského korunního prince Abdulláha dokonce prezident Clinton. Ten žádal saúdské představitele o další aktivní zásah s poukazem na hrozbu vzniku globální recese s negativními důsledky i pro státy vyvážejícími ropu. Na základě této žádosti princ Abdulláh slíbil navýšení saúdské produkce o 700 000 b/d ve snaze uvolnit tlak na západní země. Jako reakce na toto oznámení se pak ceny na finančních trzích posunuly zpět z 34,50 USD na 33,91 USD za barel. (Elliott, Denny 2000).

Tento čin však rovněž nezastavil neustále vzrůstající cenu ropy, což bylo způsobeno zejména faktem, že valná většina klíčových členů OPECu se již ocitla na pokraji své produkční kapacity, když od začátku roku navýšil kartel svou těžbu o více než 4 mil. b/d. Představitelé OPECu na svém zasedání oznámili, že Saúdská Arábie po posledních navýšení disponovala volnou kapacitou již pouhých zhruba 500 000 b/d. V případě jakékoliv nehody, jež by způsobila zastavení produkce ropy na některém z velkých vrtů, by tedy nastal okamžitý nedostatek této strategické komodity.

V souvislosti s tímto vývojem zopakoval mluvčí Bílého domu Jake Siewert dlouhodobou pozici vlády ohledně možnosti využití strategických ropných rezerv, jež dosahovaly 571 mil. barelů. Ze zákona totiž americká vláda mohla uvolnit až 30 mil. barelů ropy na dobu 60 dní, což by byl dostatek času nato, aby Saúdská Arábie mohla začít postupně zvyšovat svou produkci. Saúdská ministr ropy Ali Naimi v této souvislosti prohlásil, že jeho země byla schopna čerpat 10,5 mil. b/d, nicméně k dosažení této úrovně potřebovala tři měsíce. (Bahree 2000).

Po dlouhém vyčkávání nakonec přece jen prezident Clinton sáhl po amerických ropných rezervách a koncem září nařídil uvolnění 30 mil. barelů, což způsobilo pokles ceny ropy na newyorské burze o 1,32 USD na 32,68 USD. Toto rozhodnutí vyvolalo okamžitou kritiku nejen republikánského prezidentského kandidáta George W. Bushe ale i saúdské vlády, která to považovala za čistě volební tah mající zajistit podporu demokratickému kandidátovi Alu Gorovi. Jednalo se opravdu o mimořádné opatření, neboť ropa byla naposledy uvolněna ze státních rezerv během války v Zálivu roku 1991. (Hebert 2000).