Masarykova univerzita

4.9 Prezident jako „obchodní zástupce“ amerických společností

Příchod nového demokratického prezidenta Billa Clintona do Bílého domu znamenal významnou změnu v dosavadní americké ekonomické a obchodní diplomacii. Až do této doby se vrcholní američtí političtí představitelé ve většině případů drželi praxe, že vláda aktivně do soukromých obchodů amerických společností nezasahovala a nebo tak činila pouze ve výjimečných situacích národně-bezpečnostního či strategického významu, jako tomu bylo v případě ropy. Prezident Clinton si však vytyčil podporu mezinárodního obchodu jako jednu z priorit své agendy, což se velmi silně projevilo i v americko-saúdských vztazích.

Největším takovým projektem, ve kterém se přímo angažovala americká vláda, bylo rozhodnutí saúdských představitelů o nákupu nových dopravních letadel pro národního dopravce Saudíja v celkové hodnotě 6 mld. USD. O důležitosti, jakou americký prezident osobně přikládal tomuto projektu, vypovídá skutečnost, že v srpnu 1993 osobně telefonoval saúdskému králi Fahdovi, aby podpořil nákup letadel od amerických výrobců. Dle důvěryhodných zdrojů byla králova odpověď na americkou žádost kladná, když ten zdůraznil vděčnost Saúdské Arábie za její obranu během války v Zálivu a preferenci amerických společností. Clintonův telefonát následoval po měsících intenzivního lobování amerických vládních představitelů a jeho cílem bylo napomoci k vytlačení evropského konsorcia Airbus Industrie, které bylo naopak silně podporováno francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem.

Úspěšné uzavření tohoto kontraktu by totiž znamenalo významné posílení amerického leteckého průmyslu a zvláště pak civilní divize společnosti McDonnell Douglas, která tehdy ve svém hlavním výrobním závodě v Long Beach zaměstnávala 12 000 lidí a dalších 750 ve městě Torrance. Civilní část podniku právě v této době zápasila o přežití kvůli tvrdé konkurenci ze strany další americké firmy Boeing a evropského Airbusu a současně čelila propadu světové poptávky po nových letadlech. Objednávka dopravních letadel saúdskou vládou byla považována za stěžejní pro celý americký letecký průmysl, protože byla co do objemu případné objednávky největší za celý rok. Z tohoto důvodu zahájil McDonnell Douglas širokou propagační kampaň na podporu prodeje svých letadel MD-11 v hodnotě 100 mil. USD za kus. (Peltz, Broder 1993).

Již dva měsíce před Clintonovou osobní intervencí cestoval do Rijádu ministr obchodu Ronald H. Brown, aby podpořil nabídky několika amerických firem na účast v kontraktech za téměř 10 mld. USD. Účelem návštěvy, jež byla druhou oficiální návštěvou představitele Clintonovy administrativy a současně první ministra obchodu po jedenácti letech, bylo vytvořit další obchodní příležitosti pro americké firmy na největším americkém exportním trhu na Blízkém východě. Jedním z důležitých bodů jeho programu bylo vyjádření podpory nákupu dopravních letadel saúdského leteckého dopravce od amerického konsorcia. Další velký projekt se týkal modernizace a rozšíření saúdské telekomunikační sítě v hodnotě 3,2 mld. USD. (Cerone 1993).

Další kolo ofenzivy americké ekonomické diplomacie se odehrálo na konci září, kdy se do Rijádu vydal americký ministr dopravy Federico Pena spolu s vedoucím Federálního úřadu pro letectví Davidem Hinsonem. Ačkoliv byla tato cesta plánována několik měsíců dopředu a diskuze měly zahrnovat několik témat, hlavním důvodem návštěvy bylo znovu naléhat na saúdské představitele za účelem nákupu dopravních letadel od Boeingu a McDonnellu. (Peltz 1993).

Intenzivní úsilí americké administrativy nakonec dosáhlo kýženého výsledku, když mohl v polovině února 1994 prezident Clinton na slavnostním shromáždění v Bílém domě oznámit udělení kontraktu společnostem Boeing a McDonnell Douglas. Euforii z úspěchu plně vystihla hned na počátku Clintonova projevu jeho slova, že v tomto olympijském roce jsme se zde dnes shromáždili, abychom oznámili získání zlaté medaile pro americké podniky a pracující. Prezident neopomněl zdůraznit, že daná zakázka podpoří desítky tisíc pracovních míst ve Washingtonu, Kalifornii, Kansasu, Missouri, Utahu, Arkansasu a několika dalších státech. Dále prezident podtrhal význam úzkých ekonomických vazeb, jež doplňovaly politický a strategický vztah obou států. Při dotazech přítomných novinářů osvětlil zcela jasně záměry jeho vlády, když prohlásil, že vláda se bude agresivně angažovat v tomto druhu úsilí. Pokud si budu myslet, že je to vhodné a potencionálně nápomocné, pak mi nebude vadit žádat o daný obchod. (Clinton 1994b).

Toto oznámení přišlo v době, kdy obě americké letecké společnosti byly nuceny snižovat provozní náklady a pracovní místa. V letech 1992 a 1993 společnost Boeing propustila 24 000 pracovníků tedy téměř 20 % své celkové pracovní síly a McDonnell Douglas musel od roku 1990 zrušit 31 000 pracovních míst, což představovalo přibližně 26 % všech zaměstnanců. Získaný kontrakt tak znamenal významné podpoření odvětví civilního letectví ve Spojených státech. (Chicago Tribune, 17. 2. 1994).

Při zmiňovaném slavnostním ceremoniálu v Bílém domě ministr Brown oznámil, že schválený obchod měl hodnotu mezi 5 až 6 mld. USD a každá miliarda tak měla přispět k vytvoření zhruba 20 000 pracovních míst. Zásadní význam tohoto kontraktu představoval fakt, že jeho hodnota činila 15 % amerického vývozu civilních letadel ročně. (Philadelphia Inquirer, 17. 2. 1994).

Nicméně oficiální smlouva mezi saúdskou vládou a oběma americkými společnostmi o nákupu 61 kusů dopravních letadel byla podepsána v Bílém domě až koncem října 1995. Před tímto podpisem se totiž ještě diskutovaly podrobnosti tohoto prodeje mezi prezidentem Clintonem, generálními řediteli leteckých společností a místopředsedou saúdské vlády Sultánem bin Abdul Azízem. Podle této dohody měl získat Boeing zakázku na výrobu 23 kusů letadel B-777 a 5 kusů B-747 za 4 mld. USD a McDonnell Douglas obdržel zakázku na 29 kusů MD-90 a 4 kusů nákladních letadel MD-11 za zhruba 2 mld. Za výrobce motorů pro letadla byla vybrána továrna General Electric v Ohiu. Jednotlivé dodávky letadel pak byly rozloženy mezi léta 1997 a 2002. (McKee, Blecher 1995).

Dalším příkladem zvýšené aktivity Clintonovy administrativy ve prospěch americké společnosti byla zamýšlená modernizace a rozšíření zastaralé telekomunikační sítě plánovaná saúdskou vládou ve výši 4 mld. USD. Clinton opět neváhal napsat osobní dopis saúdskému králi Fahdovi, kde se přimlouval za americkou telekomunikační společnost AT&T vyzdvihujíc její kvalitu a nízké náklady. Tato záležitost byla rovněž předmětem diskuze ministra zahraničí Warrena Christophera a krále Fahda během jeho návštěvy Rijádu koncem dubna 1994, při níž mu král přislíbil zvážení nabídky. Plánovaný kontrakt zahrnoval vytvoření sta tisíce nových telefonních linek a převedení systému na digitální formát. Americká společnost AT&T však musela čelit konkurenci kanadského Northern Telecom, německého Siemensu, francouzského Alcatel-Alsthom a společného podniku švédského Ericssonu a japonského NEC. (Wright, Peltz 1994).

I v tomto případě skončilo úsilí americké vlády úspěchem, když v polovině srpna došlo k podepsání kontraktu mezi saúdskou vládou a společností AT&T. Obsahem smlouvy bylo vytvoření 1,5 mil. nových digitálních linek a 200 tisíc mobilních linek v rámci standardního globálního systému mobilních komunikací. Význam tohoto kontraktu podtrhuje skutečnost, že se stal jednou z největších mezinárodních objednávek v oboru telekomunikací. Celý projekt pak měl být realizován během následujících sedmi let. (Wall Street Journal, 15. 8. 1994).

Hlavní cíle Clintonovy administrativy plně vystihl Mickey Kantor, jenž v letech 1993 – 1997 zastával funkci amerického nejvyššího obchodního zmocněnce (United States Trade Representative) zodpovědného za rozvoj americké obchodní politiky. Ten ve svém rozhovoru pro média prohlásil, že ekonomické vztahy a bezpečnost se staly americkou národní bezpečností. Americkou angažovanost v nadcházejících letech viděl především prostřednictvím ekonomiky a obchodu. Za prvořadý cíl pak považoval zvýšení mezd a životní úrovně, vytvoření pracovních míst, rozvoj kapitálu a udržení pozice USA jako nejsilnějšího ekonomického motoru rozvoje světa. S nástupem demokratické administrativy tak na výkon zahraniční politiky získaly zvýšený vliv ekonomická ministerstva a podřízené úřady Bílého domu mající na starosti obchodní agendu. (Farrell 1994).