Masarykova univerzita

3.3 Administrativa Jimmyho Cartera

3.3.1 Nečekaný pád íránského pilíře a jeho vliv na americko-saúdské spojenectví

Již od nástupu nového prezidenta Jimmyho Cartera do úřadu patřil Blízký východ k prioritním oblastem zájmu jeho administrativy, což našlo patřičné vyjádření i v několika klíčových národně-bezpečnostních dokumentech.

Roku 1978 schválil generální štáb americké armády koncepci, která vytyčovala hlavní vojensko-bezpečnostní cíle na Blízkém východě, mezi něž patřil: a) bezpečný přístup k zásobám ropy, b) zabránění nepřátelské mocnosti nebo více mocnostem ve vytvoření hegemonie a c) zajištění existence Izraele jako nezávislého státu. Dosažení těchto záměrů mělo být zajištěno rozšířením amerických námořních základen na ostrově Diego García, v Ománu, Saúdské Arábii a Džibutsku. (Palmer 1992: 102). Výše uvedené cíle představují hlavní osu amerických zájmů v regionu, která zůstala ve své podstatě konstantní pro každou nastupující americkou administrativu až do dnešních dnů.

Jak již bylo zevrubně popsáno v části o politických vztazích, na vojensko-strategické rozhodování vlády Jimmyho Cartera měly vliv tři klíčové události, které radikálním způsobem změnily mocensko-bezpečnostní prostředí Blízkého východu, a to: a) pád prozápadně orientované vlády šáha Muhammada Rézy Pahlavího v lednu 1979 a následné nastolení vlády radikálních islámských duchovních v čele s ajatolláhem Chomejním v Íránu; b) vojenská invaze Sovětského svazu do Afghánistánu v prosinci 1979 a c) propuknutí válečného konfliktu mezi Irákem a Íránem v září 1980.

První zásadní výzvu pro americkou administativu představoval pád íránského šáha a nastolení radikálního šíitského režimu v Teheránu, na něž nebyla vláda v Bílém domě schopna adekvátně reagovat.

Členové saúdské dynastie byli velmi znepokojeni neochotou Bílého domu podniknout vojenské kroky na záchranu svého nejbližšího spojence na Blízkém východě zvláště poté, co prezident Carter deklaroval na státní návštěvě Teheránu v prosinci 1977 šáhovi veřejnou podporu. Tato váhavost tak současně velmi snižovala váhu amerického závazku vůči obraně saúdské vládnoucí dynastie. (Grayson 1982: 135).

V lednu 1979 vyslal Bílý dům jako symbolické gesto podpory saúdské dynastie 12 neozbrojených letadel F-15 a zhruba 300 osob amerického letectva na ochranu saúdského vzdušného prostoru, a jež byla o dva měsíce později doplněna rozmístěním dvou monitorovacích letadel E-3A AWACS. Jako varování potencionálním nepřátelům pak bylo do Arabského moře a Indického oceánu vysláno několik amerických lodí. Washington údajně záměrně nezvolil mohutnější vojenskou odpověď, neboť se obával provokací Íránu a odporu domácího veřejného mínění. (Bronson 2006: 146, Long 1985: 62, Grayson 1982: 136). Vyslání letadel bez potřebné výzbroje však představitele saúdské vlády příliš neuklidnilo, ba naopak vneslo pochybnosti o vážně míněných slibech na vojenskou ochranu Rijádu.

Tento pocit nejistoty byl mezi saúdskými představiteli ještě dále prohlouben v dubnu 1980 po americké operaci Eagle Claw na záchranu svých 66 rukojmích držených na americké ambasádě v Teheránu, která skončila tragickým neúspěchem. (Jimmy Carter Library: 2008).

Po vpádu Sovětského svazu do Afghánistánu došlo k opětnému mírnému navýšení amerických vojenských sil v regionu, když byl dán rozkaz k rozmístění dalších monitorovacích letadel AWACS v Egyptě, nad Arabské moře byly vyslány strategické bombardéry B-52 a americké námořnictvo v Indickém oceánu bylo rovněž posíleno o dalších 25 lodí. Nicméně pouhé symbolické varování protizápadním silám bylo pro saúdskou dynastii velkým zklamáním, protože ta očekávala viditelnou demonstraci podpory. Toto jednání Washingtonu tak zaselo v Rijádu pochyby o míře ochoty americké vlády zasáhnout ve prospěch svých arabských spojenců v případě reálného ohrožení. (Palmer 1992: 106-107, Rossi 1998: 132-133, Bronson 2006: 146).

Existovaly však ještě další důvody, proč reakce Bílého domu na vývoj v Íránu nebyla adekvátní vzniklému nebezpečí. Zjevným důvodem bylo zejména zapojení aparátu Bílého domu do mírových jednání mezi Egyptem a Izraelem vrcholících mezi zářím 1978 a březnem 1979 a události v Íránu tak byly mimo zorný úhel většiny klíčových postav americké administrativy. Další důležitá agenda, která pohlcovala značné množství energie Bílého domu, bylo vyjednávání o omezení strategických jaderných zbraní ústící do podepsání SALT II v červnu 1979 stejně jako pokračující normalizace vztahů s Čínou. Tento souběh klíčových událostí tak měl za následek absenci soustředěné pozornosti nejvyšších úrovní exekutivní moci. (Bronson 2006: 291).

Na dramatické události související s pádem šáha reagovala o měsíc později americká administrativa vysláním ministra obrany Harolda Browna. Účelem jeho cesty bylo podpořit důvěru ve Spojené státy jako spolehlivého partnera a posílit bezpečnostní vazby s klíčovými státy především Izraelem, Egyptem, Saúdskou Arábií a Jordánskem. Prezident požádal Browna, aby vysvětlil svým partnerům, že Washington vnímal egyptsko-izraelskou mírovou dohodu jako zásadní pro ukončení vzájemné izolace a jako příležitost se více zaměřit na regionální bezpečnost. Brown byl rovněž instruován, aby zjistil možnosti pro případné zvýšení americké pozemní a námořní přítomnosti v oblasti a přístupu k tamnímvojenským základnám.

Po návratu z cesty prohlásil, že přes vážné obavy arabských států z průběhu íránské revoluce nenalezl mezi jednotlivými představiteli ochotu potlačit své lokální spory v zájmu větší bezpečnostní spolupráce týkající se především arabsko-izraelského konfliktu. Ministr obrany spolu s Vancem tak dospěli k závěru, že hlavní hrozby umírněným režimům pocházely z vnitřních politických, ekonomických a sociálních problémů a nikoliv z přímé vojenské agrese Sovětského svazu či radikálního Íránu. Na základě těchto skutečností doporučil Brown co nejrychlejší uzavření egyptsko-izraelské mírové dohody a zvýšení americké ekonomické a vojenské pomoci. Nakonec zdůraznil nutnost rozšíření amerických schopností v regionu bez možnosti umístění amerických základen, což představovalo pro arabské státy politicky choulostivé téma. (Vance 1983: 242-243).

Při návštěvě Rijádu se Brown snažil saúdský režim uklidnit odvoláním se na Trumanovu doktrínu s tím, že jakákoliv agrese vůči Saúdské Arábii bude považována za vysoce důležitou pro USA. Jako záruky vzájemného vztahu nabídl Brown založení vojenského velitelství pro Perský záliv, jež by fungovalo na saúdském území pod americkým vedením. Saúdská reakce na tuto iniciativu byla nicméně chladná vzhledem k všeobecnému odporu arabského veřejného mínění k americké přítomnosti a nepříznivému vývoji arabsko-izraelského mírového procesu. V březnu 1979 prohlásil saúdský ministr princ Saúd v rozhovoru pro libanonský deník, že jeho vláda nikdy nevstoupí do vojenských aliancí mimo okruh arabských a islámských zemí. Na zdůraznění vážnosti svých slov princ Saúd prohlásil, že Perský záliv nebyl ohrožen žádnou vnější silou s výjimkou Izraele. (Grayson 1982: 136-137).

Otázka umístění amerických vojenských základen na saúdské půdě byla vždy velmi ožehavým tématem, neboť od vypršení nájemní smlouvy k letecké základně v Dhahránu roku 1962 se americké vládě nepodařilo přesvědčit saúdské úřady, aby svolily k uzavření další podobné smlouvy. Saúdové vždy preferovali pouze dočasné vyslání amerických letadel AWACS, stíhaček a nákup potřebné vojenské výzbroje, a to i přesto, že v případě napadení nebyli schopni vlastní obrany, jak se mělo ukázat po irácké okupaci Kuvajtu roku 1990.

3.3.2 Celkové důsledky Carterovy doktríny a saúdské odmítání základen USA

Pád šáhova režimu však bylo pouze první dramatickou událostí, která měla spustit řetězovou reakci dalších převratných změn, které se šířily zeměmi Perského zálivu. Revoluční rok 1979 totiž skončil prosincovou invazí Sovětského svazu do Afghánistánu, což bylo poprvé, kdy sovětská vojska intervenovala do země mimo Varšavský pakt nadto s muslimskou populací. Společná hrozba vyplývající ze sovětské přítomnosti v Afghánistánu k sobě přes řadu větších či menších rozporů Washington a Rijád ještě více připoutala a prohloubila jejich „zvláštní vztah“ započatý před pěti lety po odeznění ropného embarga.

Náhlá přítomnost sovětských vojsk v tomto strategicky citlivém regionu byla Washingtonem a Rijádem vnímána jako bezprostřední ohrožení amerických zájmů a konzervativních arabských režimů. Vojenská angažovanost Sovětského svazu se však neomezovala pouze na Afghánistán, neboť v průběhu 80. let byly vybudovány sovětské letecké a námořní základny i v Etiopii a Jižním Jemenu, což bylo předmětem značných obav saúdské a americké vlády. Nadto udržovala Moskva v Rudém moři a Indickém oceánu početnou námořní flotilu o síle 20-25 lodí včetně jaderných ponorek. (Cordesman 1987: 93).

Spřáteleným zemím regionu poskytoval Kreml nejen zbraně ale i výcvik. Americké ministerstvo obrany odhadovalo, že v roce 1985 bylo v Iráku přítomno 450 poradců, v Sýrii 2 690 – 4 210 poradců, v Severním Jemenu 500 poradců, v Jižním Jemenu 1 100 – 1 500 poradců, v Etiopii 1 950 – 3 700 poradců a v Afghánistánu až 4 000 poradců. (Cordesman 1987: 98).

Na rozdíl od minulých let kdy Rijád intenzivně usiloval o jasnou deklaraci Bílého domu na obranu své země, nyní se vlivem vzrůstající popularity radikálního islámu a uzavření mírových dohod z Camp Davidu za silného zprostředkování Spojených států snažil o jistý odstup od spojenecké osy s Washingtonem. Výsledkem této odlišné atmosféry bylo i odmítnutí korunního prince Fahda v lednu 1980 spojit jeho zemi s jakýmkoliv vojenským paktem ať západním či východním a umístit americké vojenské základny v jakékoliv arabské zemi. Stejně odmítavý názor vůči vojenským základnám vyjádřil o tři měsíce později rovněž ministr zahraničí princ Saúd. (Grayson 1982: 142).

Reakcí Carterovy administrativy na sovětskou invazi do Afghánistánu pak bylo vyhlášení známé bezpečnostní doktríny, která označila oblast Perského zálivu za americký životní zájem s připraveností použit na jeho obranu i vojenskou sílu.

Neochota Rijádu a ostatních zemí Perského zálivu zpřístupnit své území pro americká vojska vedla Bílý dům k rozhodnutí podpořit své zájmy v regionu ustavením Rapid Deployment Forces - RDF⁹ v březnu 1980. Ty měly sloužit jako vojenský nástroj k prosazování amerických zájmů deklarovaných v Carterově doktríně. Důraz byl kladen na lehké divize se strategickou mobilitou zaměřené na globální konflikty, jež mohly operovat nezávisle na vojenských základnách v daném regionu a být vyslány do oblastí konfliktů s nižší úrovní intenzity. (Palmer 1992: 101).

Prvopočátky zrodu Sil rychlého nasazení je však třeba hledat již na samém počátku nástupu prezidenta Cartera, jenž koncem srpna 1977 schválil Presidential Directive (PD) 18 zabývající se americkou národní strategií. Daný dokument mimo jiné hovořil o tom, že USA budou udržovat nasaditelnou sílu lehkých divizí se strategickou mobilitou nezávislou na zahraničních základnách a logistické podpoře, jež se bude skládat z námořních, vzdušných a pozemních bojových jednotek. Účelem těchto sil bylo jejich nasazení proti vojskům regionálních států či Sovětského svazu, a to primárně na Blízkém východě, v Perském zálivu či Koreji. (National Security Council 1977c).

Skutečným spouštěcím mechanismem, který přiměl Pentagon ke konstruování RDF, byla islámská revoluce v Íránu. Jedním z hlavních důvodů byla totiž obava Bílého domu, že se Kreml pokusí využít nastalý chaos a nejistotu v Perském zálivu k posílení svých pozic. Následná sovětská invaze do Afghánistánu tak ještě více zdůraznila nutnost vytvoření Sil rychlého rozmístění. (Kupchan 1989: 599).

Tuto skutečnost potvrzují i slova Cyruse Vance, který prohlásil, že se již během léta a podzimu 1979 konala řada zasedání zvláštní koordinační komise, jež měla revidovat americkou bezpečnostní politiku v Perském zálivu. Brown, Brzezinski a Vance se shodli na nutnosti podpořit obranné vazby a vojenské schopnosti v regionu, a to zvýšením amerických schopností rychle rozmístit pozemní, vzdušné a námořní síly do oblasti, provádět společná vojenská cvičení se spojenci a mírně navýšit trvalou přítomnost zvláště skrze námořní rozmístění v Indickém oceánu. (Vance 1983: 369).

Nicméně vzhledem k vzrůstající důležitosti Blízkého východu byly již za Reaganovy administrativy v lednu 1983 RDF transformovány na U.S. Central Command - USCENTCOM s výhradní zodpovědností za region Blízkého východu (tehdy pokrývající oblast od Maroka po Pákistán včetně Afrického rohu). V současnosti se jedná o jedno z devíti velitelství podřízených ministerstvu obrany, složených ze všech čtyřech základních druhů vojsk s ústředím na vojenské letecké základně MacDill v Tampě na Floridě, jež původně zahrnovalo zhruba 850 osob vojenského personálu a dalších 115 osob jako styčný personál při generálním štábu ve Washingtonu. Přímou americkou přítomnost v regionu mělo zajistit zřízení námořního velitelství pro Blízký východ na základně v Bahrajnu. (Global Security: 2008a, Marine Corps Gazette 1983: 8).

Celkový přístup Bílého domu vůči regionu Perského zálivu byl vyjádřen v Presidential Directive (PD) 63 schválené v lednu 1981 pouhých pět dní před opuštěním prezidentského úřadu Jimmy Carterem. S poukazem na ochranu Hormuzské úžiny a klíčových spřátelených států regionu v důsledku vypuknutí íránsko-irácké války bylo určeno několik operačních nástrojů k obraně amerických životních zájmů.

Těmito nástroji bylo míněno: vybudování schopností na projektování vlastních sil do regionu s cílem udržet věrohodnou americkou přítomnost, jimiž byly nesporně míněny Síly rychlého rozmístění – rozvoj širokého okruhu vojenských schopností uvnitř i vně regionu proti Sovětskému svazu – dále odrazení Kremlu od intervence do oblasti s pohrůžkou ekonomických a diplomatických sankcí – poskytování pomoci jednotlivým zemím regionu za účelem zabránit a snížit vnitřní a vnější hrozbu jejich stabilitě od SSSR – snižování vlivu radikálních proudů v regionu a rozšiřování americké bezpečnosti prosazováním komplexního arabsko-izraelského mírového uspořádání – zlepšení přístupu k vojenským zařízením díky americkému respektu vůči specifické historické zkušenosti regionu a vzdání se formálních dohod o základnách – upřednostnění regionálního přístupu k zajištění ekonomických a politických zájmů před obranou specifických zemí regionu.

K zajištění efektivního bezpečnostního rámce byly stanoveny čtyři základní komponenty: vojenský, zahraničně-politický, ekonomický a zpravodajská činnost. Vojenský komponent se skládal z důrazu na: rozšíření vojenských schopností amerických sil v regionu, posílení obranyschopnosti blízkovýchodních spojenců USA prostřednictvím vojenské pomoci, programů, výcviku, infrastruktury aj. a nakonec proporcionálnější rozložení zátěže mezi spojenci v Evropě a severovýchodní Asii jako kompenzace za zvýšené americké náklady za obranu Perského zálivu.

Ministerstvo zahraničí mělo být zodpovědné za co nejrychlejší pokrok v blízkovýchodním mírovém uspořádání. Dále mělo zajišťovat pomoc státům Arabského poloostrova s cílem rozšířit jejich vnitřní stabilitu a tím zabraňovat sovětskému vlivu. Na prosazení společných bezpečnostních zájmů v oblasti Perského zálivu bylo nutné zajistit vojenskou, ekonomickou a politickou pomoc evropských a asijských spojenců.

Z ekonomických záležitostí byla na prvním místě zmíněna ropa. Úkolem odpovědných ministerstev mělo být udržení přístupu k ní za rozumné ceny a snížení závislosti Západu na ropě z Perského zálivu. Dále byla zdůrazněna nutnost spolupráce se Saúdskou Arábií a dalšími státy Zálivu ve financování regionálních bezpečnostních potřeb. Evidentně po zkušenostech s pádem íránského šáha měla být do rozhodovacího procesu zahrnuta i ekonomická a politická stabilita dané země.

V rámci zpravodajských záležitostí byl zmíněn rozvoj efektivního regionálního zpravodajského programu, který by plně podporoval úkoly a cíle jednotlivých komponentů. (White House 1981).

Výše uvedené cíle odrážely realitu období po čtvrtém arabsko-izraelském konfliktu a následně po zprostředkování separátní mírové dohody mezi Egyptem a Izraelem, kdy se Spojené státy staly v arabském veřejném mínění krajně nepopulární. Po vypršení nájemní smlouvy na leteckou základnu v Dhahránu v roce 1962 Bílý dům marně usiloval o zajištění trvalého přístupu na území Arabského poloostrova. S výjimkou stálé námořní základny na Bahrajnu se USA podařilo dosáhnout viditelnějšího zakotvení v regionu až v souvislosti s válkou v Zálivu. Tento handicap se tak Bílý dům snažil kompenzovat posílením vzájemných vojenských a ekonomických vazeb pomocí rozsáhlých prodejů amerických zbraní, výstavbou vojenské infrasturktury, konáním společných cvičení ad.

Poskytováním této neveřejné pomoci a bezpečnostního závazku vůči vnějšímu či vnitřnímu ohrožení se Washington pokoušel získat loajalitu místních konzervativních režimů, aby si zajistil jejich prozápadní orientaci a snadný přístup k levné a stabilní ropě.

Saúdská Arábie měla mít ústřední úlohu jako politický, finanční a ideologický pomocník Západu v boji proti Sovětskému svazu a íránským šíitským radikálům. Ve vojenské oblasti se saúdskoarabský režim angažoval po boku USA zvláště poskytováním finančních a lidských zdrojů a náboženské legitimizace v afghánské válce proti komunistickému Sovětskému svazu a zajištěním vojenské a finanční pomoci sekulárnímu režimu Saddáma Hussajna.

Při výkladu vztahu obou zemí je třeba zmínit, že vzájemná kooperace neprobíhala pouze přímo, ale rovněž poskytováním pomoci třetím zemím, které se nacházely ve společném ohnisku jejich zájmu.

Jako příklad může dobře posloužit vypuknutí občanské války v Jemenu v únoru 1979, která představovala bezprostřední hrozbu rozšíření nestability i mimo jeho hranice. Saúdská vláda okamžitě požádala o mimořádné zasedání Ligy arabských států a prezident Carter varoval Kreml před šířením nepřátelských akcí a zároveň vyslal do Zálivu americkou flotilu. Ještě téhož měsíce pak oznámilo ministerstvo zahraničí zaslání vojenské pomoci Severnímu Jemenu v podobě bitevníků a tanků v hodnotě 100 mil. USD za finančního krytí Rijádu. (Grayson 1982: 138).

3.3.3 Nepřerušený proud zbrojních dodávek Saúdské Arábii

Carterova administrativa zdědila realizaci dodávek stíhacích letounů F-15 do Saúdské Arábie, jež byly schváleny minulou vládou Geralda Forda. Po konzultaci s americkou stranou a vyhodnocení vlastních potřeb dal nakonec Rijád přednost letounům F-16 v počtu 60 kusů, o jejichž nákup formálně požádal v květnu 1977. Tento výběr vyhovoval i americké vládě, neboť se dal lépe obhajovat před Kongresem kvůli potencionální hrozbě Izraeli oproti stíhačkám F-15, které měly primárně útočný charakter. Tato žádost však přišla v nejméně vhodnou dobu, neboť právě probíhala velmi intenzivní jednání ohledně podmínek arabsko-izraelské mírové dohody. (Quandt 1981: 118-119).

K proponovanému prodeji přistoupil Bílý dům v únoru 1978, neboť jej chtěl zároveň využít jako podpůrný stimul, jež měl přimět Rijád ke schválení egyptsko-izraelské mírové dohody. Pro hladší průchod Kongresem přidala vláda jako kompenzaci ještě dalších 15 ks F-15 Izraeli a navíc spojila všechny tři návrhy na prodej bitevníků Saúdské Arábii, Izraeli a Egyptu do jednoho balíku, aby tak byli zákonodárci nuceni jednat o všech zároveň. Na nátlak různých proizraelských lobby rovněž vláda zajistila technickou převahu izraelských bitevníků nad saúdskými, a to vypuštěním klíčové elektroniky a znemožněním případných budoucích inovací. Tato opatření však vyvolala značné rozhořčení saúdské strany, která nechápala, proč měla být tímto způsobem znevýhodňována oproti ostatním zemím. Nicméně i přes tuto zjevnou snahu vlády zajistit nezneužitelnost saúdských bitevníků se proti této dodávce vytvořila silná opozice z řad stoupenců Izraele, která prodeji vehementně bránila. (Quandt 1981: 118-119, Long 1985: 60-61, Grayson 1982: 132).

Izraelský předseda vlády požadoval po Bílém domě, aby návrh rozdělil a nejdříve umožnil schválení letounů do Izraele. Tento postup by však téměř jistě vedl k odmítnutí prodeje stíhaček do Saúdské Arábie a možná i méně sofistikovaných F-5 do Egypta. Z tohoto důvodu zdůraznil Vance Kongresu, že všechny části balíku byly vzájemně propojeny a pokud by byl jeden z nich odmítnut, pak by musela vláda stáhnout celý návrh. S cílem čelit předpokládané kritice za upřednostňování Arabů zahájili představitelé vlády v nadcházejících týdnech intenzivní konzultace s členy Kongresu, aby jim představili program na řešení aktuálních problémů. Jedním z těchto ústředních témat pak byla diskuze o historickém pozadí rezoluce RB OSN 242 a americkém požadavku na stažení Izraele ze všech front.

V březnu došlo při jednáních o mírové dohodě mezi Vancem, Brownem a izraelským ministrem obrany Ezerem Weizmanem i na proponovaný prodej bitevníků, na kterých Weizman žádal další vyspělá letadla jako kompenzaci. Na dotaz ministra zahraničí, zda by Izrael změnil svou opozici vůči prodeji letadel do Saúdské Arábie a Egypta, odpověděl záporně. (Vance 1983: 205, 207-208).

Zásadní průlom ve prospěch schválení prodeje znamenal dopis ministra obrany Harolda Browna v květnu 1978, který zdůrazňoval technická omezení prodávaných letadel jako absenci datového propojení s včasným varovným radarovým systémem, palivových nádrží pro lety na dlouhé vzdálenosti a nosičů na rakety pro pozemní útoky. Saúdové také přijali podmínku americké strany na zákaz jejich prodeje třetím zemím. Přistoupili rovněž i na další požadavek, aby bitevníky nebyly umístěny na jejich letecké základně v Tabuku, jež je umístěna v blízkosti izraelských hranic. Díky těmto významným ústupkům nakonec Kongres v květnu předkládaný balík schválil těsnou většinou hlasů 54 ku 44 a vláda tak mohla slavit významný úspěch. (Long 1985: 61).

Tento prodej měl pro americkou administrativu obrovský význam nejen v oblasti vojenské, ale i psychologické. Saúdský režim totiž tento kontrakt chápal jako lakmusový papírek kvality partnerství mezi oběma zeměmi a míry amerického závazku vůči bezpečnosti Saúdské Arábie a Zálivu obecně. (Long 1985: 61-62).

Podle vyjádření Vance bylo toto vítězství důležité i pro probíhající mírový proces a dále upevnilo důvěru Egypta a Saúdské Arábie v americké odhodlání posílit s nimi politické a bezpečnostní vztahy navzdory silné domácí opozici. (Vance 1983: 213).

Washington usiloval o úzkou spolupráci s jednotlivými zeměmi Perského zálivu zvl. Saúdskou Arábií rovněž v podobě budování místních vojenských kapacit a rozmístění vybavení pro případ regionálního konfliktu, což odpovídalo hlavním liniím předchozí Nixonovy doktríny.

Intenzitu vzájemné kooperace dobře demonstrují ukazatele o uzavřených vojenských kontraktech v letech 1979-1983, tj. v kritickém období po pádu šáha v Íránu, sovětské invazi do Afghánistánu a vypuknutí irácko-íránské války. Největším vojenským kontraktorem saúdského režimu byly jednoznačně Spojené státy v celkové hodnotě zakázek 5,1 mld. USD za sledované období, tedy 42,1 % všech zahraničních dodávek následované Francií s dodávkami v hodnotě 2,5 mld. USD, tedy 20,6 % všech dodávek. (Cordesman 1987: 128). Rovněž stojí za zmínku, že na rozdíl od jiných arabských států neuskutečnila Saúdská Arábie žádný zbrojní nákup ze zemí východního bloku.

Neméně důležitá pro hloubku vzájemných vztahů byla rovněž americká asistence poskytovaná saúdským důstojníkům v různých výcvikových střediscích a akademiích v USA. Odhaduje se, že během 70. let prošlo americkým výcvikem přes 5000 osob vojenského personálu a v samotném roce 1981 to už bylo dokonce okolo 2000 osob. (Quandt 1981: 52).