Masarykova univerzita

3.5 Administrativa George Bushe staršího

3.5.1 Válka v Zálivu a společná vojenská koalice proti Iráku

Zásadní zlom měnící dosavadní systém mocensko-vojenského uspořádání Blízkého východu nastal 2. srpna 1990, kdy irácká vojska překročila kuvajtskou hranici a během několika hodin obsadila celou zemi. Tento nenadálý útok vyvolal šok ve všech hlavních městech světa včetně Washingtonu, který byl poprvé konfrontován s prvním vážným konfliktem v post-bipolárním světě. Saddám Hussajn se stal tímto tahem okamžitě pánem 19 % všech světových zásob ropy a rozmístěním své obrovské více než miliónové armády ohrožoval vnitřní stabilitu Saúdské Arábie a celého regionu kolem Perského zálivu. (Bronson 2006: 192-193).

V souvislosti s iráckou agresí přijal Bílý dům 20. srpna National Security Directive 45, v níž nastínil hlavní kroky jak postupovat vůči iráckému diktátorovi.

Na obecné rovině Washington deklaroval americké zájmy v Perském zálivu jako životně důležité pro národní bezpečnost a tyto zájmy obsahovaly přístup k ropě a bezpečnost a stabilitu spřátelených států regionu, jež hodlaly USA bránit použitím vojenské síly.

Následně určily čtyři základní principy americké politiky vůči iráckému režimu, na jejichž splnění trvaly po celé období konfliktu totiž: okamžité a bezpodmínečné stažení iráckých vojsk z Kuvajtu, obnovení kuvajtské legitimní vlády, závazek vůči bezpečnosti a stabilitě Perského zálivu a ochrana životů amerických občanů v zahraničí. Na prosazení těchto zásad bylo stanoveno několik druhů nástrojů.

Mezi diplomatické nástroje patřilo zejména prosazení rezolucí RB OSN č. 660, 661 a 662. Jako ekonomická opatření byla využita zmrazení kuvajtského a iráckého majetku v USA, zákaz jakýchkoliv transakcí a ekonomické embargo na obě země. S cílem minimalizovat negativní vliv omezení dodávek irácké a kuvajtské ropy měly USA požádat ropné státy o zvýšení své produkce. Za tímto účelem se mělo rovněž zvážit použití strategických ropných rezerv a vyzvat americkou veřejnost a firmy k přijetí úsporných opatření.

Co se týče vojenských nástrojů, nařídil americký prezident nasazení ozbrojených sil do oblasti za účelem odstrašení a obrany Saúdské Arábie a ostatních států Zálivu před případnou iráckou agresí a dále k prosazení rezolucí RB OSN. V této souvislosti schválil prezident rovněž americkou účast ve dvou mezinárodních silách – Mezinárodní síle pro Saúdskou Arábii (MNFSA) k obraně Saúdské Arábie a Mezinárodní síle pro vynucení sankcí (MNFES) k prosazení sankcí OSN vůči Iráku a Kuvajtu. Sovětská účast v MNFSA byla přijatelná, pouze pokud by o ni požádala Saúdská Arábie. (White House 1990b).

Toho samého měsíce rovněž schválil George Bush okamžitou vojenskou pomoc Rijádu v podobě prodeje vojenského materiálu v celkové hodnotě 6 mld. USD. Jednalo se o dodávky 24 bitevníků F-15 s opcí na dalších 24 letadel, dále 150 tanků M-60 a protiletecké raketomety Stinger. Realizace tohoto prodeje tak navýšila počet letadel F-15 držených Saúdskou Arábií na 120 kusů. Nicméně v tomto případě šlo o prodej bojových verzí C a D vzduch-vzduch nikoliv pokročilejších útočných typů E vzduch-země. Začátkem měsíce vláda rovněž oznámila svůj úmysl prodat 1 117 kusů obrněných vozidel a 2 000 kusů protitankových střel TOW. (New York Times 29. 8. 1990).

Během intenzivní půlroční diplomatické mise připomínající v mnohém proslavenou Kissingerovu kyvadlovou diplomacii se ministrovi zahraničí Jamesi Bakerovi podařilo shromáždit koalici několika desítek států včetně Sovětského svazu, a to za vydatné pomoci saúdských peněžních fondů použitých na ekonomickou pomoc jednotlivým státům koalice. Díky této vzájemné součinnosti mohly USA provést operaci Desert Shield zaměřenou primárně na obranu Saúdské Arábie proti iráckému útoku a Desert Storm s cílem osvobodit Kuvajt od irácké okupace. Saúdové rovněž financovali veškeré americké výdaje na vedení operací dosahující až 60 mld. USD. Saúdská Arábie však nebyla důležitá pouze z hlediska finančních zdrojů, nýbrž poskytovala mezi arabskými a muslimskými státy stejně tak důležitou politickou a náboženskou legitimizaci války proti muslimskému Iráku. (Bronson 2006: 197-199).

Zvýšené nákupy zbraní Rijádem však neměnily nic na skutečnosti, že hlavní tíži přímých bojových operací v nadcházející válce měly nést Spojené státy. Na konci roku 1990 čítala spojenecká koalice 541 000 Američanů, 45 000 Britů, 14 000 Francouzů a 8 000 osob dalších 22 nemuslimských národů. Součástí koalice byla autonomní Společná arabská síla pod vedením saúdského generála Chálida bin Sultána, jež se skládala z 67 000 Saúdů, 36 000 Egypťanů, 19 000 Syřanů, 10 000 Kuvajťanů, 6 000 Ománců, 5 000 Pákistánců, 4 000 vojáků ze Spojených arabských emirátů, 2 500 Katařanů a více než 5 000 vojáků z dalších 7 muslimských zemí. Naproti této koalici stála irácká armáda o síle více než miliónu mužů, z nichž 623 000 bylo rozmístěno na kuvajtském území nebo u saúdských hranic. (Weston 2008: 308).

První, letecká fáze operace Desert Storm byla zahájena 17. ledna 1991 a zaměřila se na ochromení iráckých monitorujících zařízení a zničení klíčové vojenské a civilní infrastruktury. Během celého válečného konfliktu vypálil Irák celkem 88 raket Scud, z nichž 44 bylo namířeno proti Saúdské Arábii, 40 proti Izraeli, 3 proti Bahrajnu a 1 proti Kataru. Jedna z posledních vystřelených raket byla zároveň tou nejsmrtonosnější, neboť její zásah amerických kasáren v Dhahránu 25. února způsobil smrt 28 amerických vojáků a zranění 98 dalších. Tato jedna střela tak měla na svědomí pětinu všech amerických bojových ztrát. (Weston 2008: 312-313).

Pozemní fáze války začala 24. února po 38 dnech amerického bombardování. Po čtyřech dnech masových útoků mohl prezident Bush veřejně deklarovat dosažení hlavního cíle operace, totiž osvobození Kuvajtu. Během celého konfliktu zahynulo pouhých 246 vojáků, z nichž bylo 148 Američanů, 47 Saúdů, 25 Britů, 12 Egypťanů a 10 vojáků ze Spojených arabských emirátů. Dalších 151 Američanů zemřelo kvůli různým nemocem a nehodám. Z 894 zraněných spojeneckých vojáků činilo 467 Američanů, 220 Saúdů a 207 příslušníků ostatních národů. (Weston 2008: 313-315).

Rozhodného a rychlého vítězství bylo dosaženo těsnou spoluprácí vojenské koalice západních a muslimských států pod vedením USA a skvělým vojenským a logistickým zázemím poskytnutým Saúdskou Arábií, což dále utužilo vztahy obou zemí. (Bronson 2006: 200-201).

Strategie použitá USA během bojů s Irákem byla následně publikována náčelníkem generálního štábu americké armády Colinem L. Powellem ve Foreign Affairs v podobě ucelené doktríny. Její ústřední myšlenkou byla změna orientace z globální války na menší regionální konflikty. Co se týče určení jednotlivých kritérií pro vedení války, navazovala přímo na jednotlivá kritéria vytyčená předtím Casparem Weinbergerem. Powellova doktrína stanovovala, že vojenská síla může být použita, existuje-li důležitý a jasně definovaný politický cíl, jsou-li přijatelná rizika a může-li být použití síly kombinováno s diplomatickými a ekonomickými prostředky. Jak ale Powell zdůraznil, žádný pevný soubor pravidel na použití síly neexistoval, neboť to mohlo prozradit záměry vlády nepříteli. (Powell 1992/93).

Do ledna 1992 se vrátilo zpět do Spojených států 504 000 amerických vojáků a většina ze 37 000, která v Saúdské Arábii zůstala, tam sloužila jako instruktoři a technici. Do konce jara pak na saúdském území přebývalo méně než 10 000 amerických vojáků. (Weston 2008: 319).

Bezprostředně po ukončení válečných operací vyhlásily Spojené státy, Velká Británie a Francie nad severním a jižním Irákem bezletové pásmo na ochranu kurdského a šíitského obyvatelstva. Nástrojem pro vynucení dodržování bezletových zón nad Irákem jako součást strategie zadržování se stalo Joint Task Force – Southwest Asia (JTF – SWA) vytvořené v srpnu 1992. Jednalo se o mnohonárodní jednotku složenou ze zástupců USA, Británie, Francie a Saúdské Arábie. Jejím úkolem byla realizace operace „Southern Watch“ zaměřené na monitorování a kontrolu iráckého vzdušného prostoru jižně od 33. rovnoběžky a zároveň sloužící k určité eliminaci irácké hrozby. JSF se tehdy skládala ze 185 vojáků pocházejících ze všech složek armády - pozemního vojska, námořnictva, námořní pěchoty a zvláště letectva. (Global Security 2008b).

3.5.2 Nové příležitosti pro rozšíření zbrojních kontraktů

Čas po obsazení Kuvajtu Irákem v srpnu 1990 a vypuknutím války v Zálivu v lednu 1991 byl příhodný pro realizaci některých významných zbrojních kontraktů. Aby posílil bojové schopnosti saúdské armády podepsal prezident Bush 26. srpna výjimku dle zákona o zahraniční pomoci umožňující okamžité dodání 24 bitevníků F-15, 160 tanků M-60A3, 200 protileteckých střel Stinger a 1 500 protitankových střel v hodnotě 2,2 mld. USD. O měsíc později byl Bílým domem navržen další balíček, který obsahoval dalších 60 letounů F-15C/D, 385 tanků M1A2 a 400 bojových vozidel Bradley spolu s tisíci bombami a přístroji pro noční vidění. Další prodeje pak byly oznámeny v letech 1991 a 1992.

Účelem tohoto zbrojního balíku bylo vyslat jasný signál saúdské vládě a Hussajnovi o americkém závazku vůči této oblasti. Po stížnostech řady kongresmanů kvůli jeho přílišné velikosti byl tento balík nakonec rozdělen na dvě části a prošel Kongresem 29. října po uplynutí 30ti denní lhůtu na vyslovení nesouhlasu. (Bush, Scowcroft 1998: 373-374).

Rovněž doba bezprostředně po skončení válečného konfliktu nabídla saúdské vládě mimořádnou příležitost pro nákup dalších vyspělých amerických zbraňových systémů, neboť Kongres nevystupoval tolik agresivně proti všem dodávkám zbraní směřujících do Saúdské Arábie. Rijád si tak v polovině roku 1991 mohl objednat 12 baterií raket Patriot, radarové stanice, kontrolní a spouštěcí stanice za 3,3 mld. USD. Na jaře pak administrativa předložila Kongresu další soubor zbraní v hodnotě 473 mil. USD skládající se z 2 300 terénních vozidel Humvee z amerických zásob zanechaných v království po válce a poskytnutí výcviku a podpůrných služeb společnosti Boeing pro pět saúdských letadel AWACS. Ve stejnou dobu prodala společnost Harsco Rijádu 5 900 vojenských nákladních aut na základě dohody schválené Kongresem v září 1990. V srpnu 1991 Bushova administrativa přidala soubor munice za 365 mil. USD, jež obsahoval součásti laserem naváděných bomb, 2 000 bomb MK-48, 2 100 svazkových bomb a 700 radarem naváděných střel vzduch-vzduch Sparrow. Tento prodej prošel koncem srpna Kongresem bez opozice a celková hodnota amerických zbraní pro Saúdskou Arábii od irácké okupace Kuvajtu tak dosáhla 10,8 mld. USD. Poté následovaly další kontrakty na dodávku modernizovaných součástek do motorů bitevníků F-15, radarů a taktického radiového vybavení pro tanky, vrtulníků a lehkých obrněných vozidel. Na podzim 1992 pak byl navržen další balík materiálu zahrnující 72 letadel F-15XP vybavených 900 střelami AGM-65D/G Maverick, 300 střelami vzduch-vzduch AIM-9S a 300 střelami AIM-7M a dalším podpůrným vybavením v celkové výši 9 mld. USD. Vedle těchto nákupů investovali saúdští vládní představitelé další desítky miliard USD do britských a francouzských zbraní. (Kechichian 1993: 53-55).

Po skončení války v Zálivu dospěli saúdští představitelé rovněž k rozhodnutí doplnit svůj vyspělý systém protivzdušné obrany poprvé ofenzivními jednotkami pozemní armády, schopnými vést rozsáhlé mobilní vojenské operace podobné těm, jež vedla spojenecká vojska proti Iráku. Představitelé Bushovy administrativy v této souvislosti prohlásili, že USA jsou zavázány poskytnout Saúdské Arábii dlouhodobou bezpečnost, nicméně nebyly ochotny investovat enormní politický kapitál, jež by byl potřeba pro transformaci saúdských ozbrojených sil. Tato transformace by totiž vyžadovala velké množství amerických zbraní a výcviku, což by nutně vedlo k tvrdému střetu s Izraelem a jeho podporovateli v americkém Kongresu. Saúdové usilovali o závazek Washingtonu k transformaci svého vojska, jež obsahoval požadavek na rozsáhlé dodávky zbraní zahrnující 315 tanků M-1A2 Abrams, 200 obrněných bojových vozidel M-2 Bradley, vrtulníky Apache a další zbraně, komunikační zařízení a výzvědné systémy. Později ještě následovala žádost o nákup dalších 150 kusů M-1A1. To dále vyžadovalo posílení americké vojenské výcvikové mise v Saúdské Arábii na více než 1 000 osob. (Tyler 1991b, Copley 2006: 1712).

Realizace prodejů jiných druhů techniky však pokračovala úspěšně dál, když se představitelé Bílého domu snažili prosadit rozsáhlý balík letecké techniky, jež se skládal z obnovené žádosti o prodej 24 kusů F-15H určených pro letecký boj a 48 kusů F-15E, nejmodernější zbraně, kterou měly USA ve své době k dispozici. Zvláštností kampaně vedené ve prospěch tohoto prodeje byla skutečnost, že zde ústřední roli hrály především domácí faktory - hospodářská recese a hrozba propouštění zaměstnanců obranného průmyslu včetně uzavření továrny McDonnell Douglas v St. Louis se odehrávala během prezidentské volební kampaně.

Proti představitelům rezortu obrany zdůvodňujícím prodej posílením obranyschopnosti Saúdské Arábie a v případě zamítnuté žádosti obavou z nákupu letadel Tornado od Británie stáli zástupci ministerstva zahraničí, kteří argumentovali možným ohrožením probíhajících blízkovýchodních mírových rozhovorů. Nakonec i díky velmi tvrdé kampani ze strany McDonnell Douglas prezident prodej F-15E v září 1992 schválil. Bylo to poprvé, kdy bylo letadlo s doletem 1000 mil a schopností shodit 12 tun bomb vyvezeno do zahraničí. Nicméně z důvodu zajištění souhlasu Kongresu musely prodané exempláře obsahovat významná omezení účinnosti radarů, vybavenosti jednotlivými druhy střel apod. Tento prodej byl pak do roka a půl kompenzován vývozem 21 F-15E Izraeli s podstatně lepším vybavením. (Federation of American Scientists 2002, Schmitt 1992).

Při hodnocení významu obrovského nárůstu zbrojních kontraktů koncem 70. a zvláště během 80. let si je třeba uvědomit úmysl dvojího použití nakupovaného vojenského zařízení. Saúdská vláda investovala obrovské množství finančních prostředků na výstavbu vojenské infrastruktury, nákup techniky, zásob munice a rozvoj podpůrných služeb, které měly v případě potřeby sloužit rovněž americké armádě.

Rozsáhlé akvizice americké techniky saúdskými ozbrojenými silami prokázaly svou užitečnost zvláště během společných vzdušných a námořních operacích proti Íránu roku 1983, společném řízení jednotek AWACSu a rovněž během tankerové války v letech 1986-1988. Další zkoušku ohněm prodělaly společné jednotky během války v Zálivu v letech 1990-1991. Saúdská armáda hrála hlavní roli v leteckých a pozemních kampaních a velela oběma hlavním arabským vojenským silám. Pozemní síly Saúdské Arábie čítaly téměř 50 000 vojáků a zhruba 270 těžkých tanků, i když se nakonec nezúčastnily ofenzivních operací. Saúdské letectvo provedlo během války celkem 6 852 náletů představujících 6 % z celkového počtu, čímž se umístilo na druhém místě hned za USA. (Cordesman 1997: 74-76).

Posílení vztahů ve vojenské oblasti se netýkalo pouze prodeje amerických zbraní, ale Washington rovněž usiloval o rozšíření společných vojenských cvičení a rozmístění amerického vybavení pro vzdušné, námořní a pozemní síly v případě budoucí potřeby. V této souvislosti se považovalo za určitý pokrok, když saúdská vláda akceptovala dohodu o vojenské výcvikové misi z roku 1977 jako základ pro rozšíření vojenské spolupráce. Po úspěšném vypuzení iráckých sil z Kuvajtu byl totiž Washington silně zklamán svým neúspěšným úsilím o získání povolení pro uskladnění amerických tanků, obrněných vozidel, munice a dalšího materiálu na saúdském území.

Začátkem května 1992 schválil ministr obrany Cheney plán na uskladnění vybavení na podporu pěti až šesti letek bitevníků (zhruba 400 letadel) v jihozápadní Asii, z nichž většina byla zamýšlena právě do Saúdské Arábie. Ve stejném dokumentu, Směrnici pro obranné plánování, Cheney nařídil armádě vyčlenit 200 svých nejmodernějších tanků a 200 bojových vozidel Bradley pro uskladnění v oblasti. Dokument nicméně naznačoval, že Saúdové dosud nedali patřičný souhlas s umístěním těchto tanků a vozidel. Námořnictvo, které tehdy kotvilo svou bojovou skupinu letadlových lodí v oblasti po 183 dnů v roce, uvažovalo o navýšení až na 270 dní ročně. V této souvislosti bylo vzdušným silám nařízeno vyslat své bitevníky, bombardéry a další podpůrná letadla na dobu, kdy se nebude v oblasti nacházet žádná letadlová loď. (Oberdorfer 1992).