Masarykova univerzita

2.5 Administrativa George Bushe staršího

2.5.1 K „novému světovému řádu“

Představitelé americké vlády pod vedením George Bushe se ocitli v naprosto unikátní situaci, když byli koncem roku 1989 svědky řetězového kolapsu komunistických vlád střední a východní Evropy a o dva roky později i rozpadu rozsáhlé říše Sovětského svazu. Jednalo se o zcela mimořádný okamžik globálního významu, o nějž usilovala celá řada poválečných amerických administrativ. Tato epochální změna byla výjimečnou příležitostí pro formulaci zcela nové zahraničně-politické koncepce oproštěné od strategie zadržování prosazované po celé období Studené války. Pozornost Washingtonu tak byla plně soustředěna na překotný vývoj evropských událostí, což spotřebovávalo většinu jeho času a energie a ostatní regiony světa se tak ocitly dočasně mimo hlavní zorný úhel Bílého domu.

Toto dramaticky změněné mezinárodní prostředí poskytlo týmu Bushových poradců prostor pro konstrukci naprosto nové zahraničně-politické strategie. Přímým spouštěcím mechanismem a zároveň prvním testem platnosti nového přístupu se v očích administrativy měla stát irácká invaze do Kuvajtu v srpnu 1990.

Přestože tento ideový rámec měl sekundární význam vůči hlavnímu cíly amerického úsilí, totiž osvobození Kuvajtu, hrál nicméně důležitou roli v nastínění vize uspořádání světa po pádu Berlínské zdi. Zatímco konec Studené války vytvořil vhodné podmínky pro vytvoření nového světového řádu teoreticky, válka v Zálivu umožnila, aby byl tento koncept rozvinut a vykonán i prakticky. (Miller, Yetiv 2001: 56-57).

Poprvé George Bush jasně konceptualizoval svou vizi o novém světovém uspořádání při proslovu ke Kongresu 11. září 1990. Prezident při této příležitosti obšírně předestřel svou představu nového světa, kterou chápal jako pátý cíl vedle již dříve deklarovaných záměrů plného osvobození Kuvajtu. Krizi v Zálivu označil jako unikátní a mimořádný okamžik, jež nabídl vzácnou příležitost vstoupit do historického období spolupráce. Žádný diktátor již nemůže spoléhat na konfrontaci Východu a Západu, aby narušil společný postup Spojených národů proti agresi. Začalo nové partnerství národů. Na základě proběhlých revolučních událostí prezident nabídl svou optimistickou vizi světa jako nové éry prosté hrozby strachu, silnější v prosazování spravedlnosti a bezpečnější v hledání míru. Éra, v níž národy světa, Východu a Západu, Severu a Jihu, mohou prosperovat a žít v harmonii. ....Dnes tento nový svět zápasí o zrození, svět zcela odlišný od toho, jenž jsme znali. Svět, kde vláda zákona nahrazuje právo džungle. Svět, v němž národy uznávají sdílenou zodpovědnost za svobodu a spravedlnost. Svět, kde silný respektuje práva slabého. Způsobu vypořádání s konfliktem v Zálivu přikládal Bush mimořádnou důležitost, neboť měl sloužit k formování budoucnosti následujících generací.

Vojenské obsazení Kuvajtu Saddámem Hussajnem považoval Bush za první útok na tento nový svět a za první zkoušku naší odhodlanosti. Pokud bychom neodpověděli na tuto první provokaci jasným úmyslem, jestliže neukážeme naši rozhodnost, pak to bude signál současným a potencionálním světovým despotům.

Toto nové uspořádání pak rovněž dle Bushe kladlo zvýšené nároky na USA, neboť dle jeho představ neexistovala žádná alternativa vůči americkému vedení. V tváří tvář tyranii, ať nikdo nepochybuje o americké věrohodnosti a spolehlivosti. Ať nikdo nepochybuje o naší vytrvalosti. Budeme stát při našich přátelích. (Bush 1990a).

Komplexní přístup v prosazování nového řádu však spočíval nejen v restauraci suverenity Kuvajtu a zajištění bezpečnosti a stability Zálivu, ale jeho součástí mělo být v Bushově pojetí i řešení otázky okupovaných území na Západním břehu. (Bush 1990b). Tím se nesporně snažil získat na svou stranu i pro-západně orientované umírněné státy arabského světa.

Poučením z krize v Zálivu a hlavním poselstvím nového světového řádu byla podle prezidenta skutečnost, že spousta zemí byla bez ohledu na rozdílné zázemí a vzájemné neshody ochotna se spojit v úsilí o prosazení společného principu a postavit se proti agresi. (Bush 1991).

Bushova slova vyvolala určité zmatení mezi odbornou veřejností ohledně míry vážnosti jednotlivých prohlášení týkajících se povahy světového řádu, role OSN v tomto uspořádání, závazku USA čelit všem vážným výzvám a dalších z toho vyplývajících konsekvencí. Na řadu těchto otázek odpověděl Bush značně pregnantně při jednom ze svých posledních zásadních proslovů ve funkci amerického prezidenta 5. ledna 1993 v proslovu na vojenské akademii West Point.

Závazkem Spojených států dle prezidentových představ měla být nejen aktivní angažovat v novém světovém řádu, ale i vedení na úrovni politické, ekonomické, vojenské a morální. Toto vedení však nemělo být zaměňováno s unilateralismem či univerzalismem. Podle Bushova pojetí se USA měly vyhnout globálním závazkům vůči jakémukoliv vypuknutí násilí ve světě. Skutečnost, že Amerika může jednat, neznamená, že musí. Národní smysl pro idealismus nesmí být v rozporu s jeho zájmy, stejně jako nesmí zásady nahradit prozřetelnost. Bush tedy jednoznačně odmítl ideu Spojených států jako světového četníka urovnávajícího konflikty v kterékoliv oblasti světa bez přihlédnutí k reálným zájmům a cílům.

Ve světě, v němž byly USA považovány za jedinou supervelmoc, bylo dle názoru prezidenta jejich posláním podporovat demokratický mír a ujmout se vůdčí role. Součástí tohoto vedení pak měla být i ochota použít vojenskou sílu jako užitečný doplněk diplomacie. V této souvislosti však odmítl koncept stanovující pevná pravidla na použití síly, čímž narážel na teze o limitech nasazení amerických sil vypracované bývalým ministrem obrany Weinbergerem. Dle jeho mínění každý případ bylo třeba považovat za unikátní a přijetí rigidních kritérií by ohrozilo americké zájmy a životy. Co se týče míry spolupráce se světovým společenstvím, zdůraznil Bush, že Spojené státy mohou a měly by vést, ale budeme chtít jednat v souladu se Spojenými národy nebo jinými mnohonárodnostními uskupeními, když to bude možné. Nicméně otevřeně přiznal, že touha po mezinárodní podpoře se nesmí stát podmínkou pro jednání, a proto někdy musí velmoc jednat osamoceně. (Bush 1993).

2.5.2 Klid před „Pouštní bouří“

Perský záliv po nástupu administrativy prezidenta George Bushe zpočátku rozhodně nepatřil mezi hlavní zahraničně-politické priority. Po odeznění irácko-íránské války se začaly záležitosti v Zálivu vracet do normálního stavu a staly se tak předmětem pozornosti spíše zodpovědných specialistů než rozhodovacího týmu Bílého domu. (Bush, Scowcroft 1998: 305).

Důležitý dokument National Security Review (NSR) 10 z 22. února 1989, jež by nám mohl nechat nahlédnout do uvažování nové vlády ohledně její politiky vůči Perskému zálivu na samém konci éry Studené války, zůstává bohužel stále utajený. (White House 1989a).

K dispozici však máme prezidentské nařízení National Security Directive (NSD) 26 vydané ještě před dramatickými změnami v Evropě 2. října 1989, jež definovalo americkou politiku vůči kritickému regionu Perského zálivu. Její hlavní záměry se nijak zásadně nelišily od předchozích direktiv a odpovídaly tradiční optice nahlížení Blízkého východu během Studené války. Zdůrazňovaly se v ní především přístup k ropě Perského zálivu a bezpečnost klíčových spřátelených států jako životně důležitých pro americkou národní bezpečnost stejně jako připravenost bránit své životní zájmy v regionu použitím vojenské síly proti Sovětskému svazu nebo jakékoliv jiné regionální mocnosti. V NSD byla rovněž vyjádřena podpora individuální a kolektivní sebeobraně přátelských států, jíž se zároveň snižovala nutnost pro unilaterální vojenskou intervenci USA. Dále bylo doporučováno udržování a zlepšování přístupu vůči spřáteleným státům a rozšířování vzájemné bezpečnostní spolupráce, a to jak v době míru tak i v případě nenadálé krize.

Bílý dům rovněž věnoval zvláštní pozornost Iráku, když zdůraznil potřebu udržování normálních vztazích sloužících dlouhodobým americkým zájmům a stabilitě Zálivu a Blízkého východu. Zároveň bylo navrhováno provedení potřebných ekonomických a politických stimulů ke zmírnění chování Iráku a zvýšení amerického vlivu. Bílý dům se rovněž zabýval možností použití chemických a biologických zbraní Irákem. V takovém případě měly USA přistoupit k ekonomickým a politickým sankcím s nejširší možnou podporou spojenců. Důležitou součástí této vládní strategie vůči Iráku měla být také otázka lidských práv avšak bez rozvedení jednotlivých cílů a nástrojů.

Další významná pozornost Bílého domu byla věnována prodeji amerických zbraní. Spojené státy se zavazovaly k pokračování své tradiční politiky prodeje zbraní svým regionálním spojencům sloužících k jejich obraně, pokud nebudou představovat bezpečnostní ohrožení Izraele. V daném dokumentu se rovněž navrhovalo vyvinout dlouhodobou strategii prodeje těch druhů zbraní do Saúdské Arábie a ostatních států GCC, jež mohly být vnímány jako kontroverzní a vypracovat příslušné kroky vedoucí k získání podpory Kongresu a veřejnosti. (White House 1989b).

Z uvedeného materiálu tedy vyplývá, že po skončení devastující irácko-íránské války v perspektivě Bílého domu nic nenasvědčovalo zhoršující se bezpečnosti zemí Perského zálivu. Zmiňovaná strategie prodeje zbraní do zemí GCC, která by nám mohla poskytnout velmi důležitý vhled do myšlení a strategie prodejů amerických zbraní dotčeným státům, se bohužel mezi dalšími direktivami NSC nenalézá.

Hlavním výhradně politickým tématem vzájemných diskuzí mezi Washingtonem a Rijádem během období do vypuknutí války v Zálivu se tak z dostupných zdrojů jeví zvláště konečná fáze občanské války v Libanonu. Při společném setkání George Bushe se saúdským ministrem zahraničí princem Saúdem al-Fajsalem, prezident uvítal společnou iniciativu Saúdské Arábie, Maroka a Alžírska na vyřešení libanonské krize a potvrdil americký závazek vůči jednotě, suverenitě a územní celistvosti Libanonu, požadavek na stažení všech cizích sil a rozpuštění ozbrojených milicí. (White House 1989c).

Po úspěšném uzavření mírové dohody mezi všemi hlavními frakcemi v Táifu koncem roku 1989 pak při otázkách reportérů neopomněl prezident vyzdvihnout zvláštní zásluhu saúdského krále, který se přičinil o úspěšné zakončení několika týdenních jednání libanonských zákonodárců. (Bush 1989)

2.5.3 Irácká okupace Kuvajtu a americký závazek k obraně Saúdské Arábie

Konflikt v Zálivu se nezrodil z čistého nebe, ale byl výsledkem dlouhodobého napětí ve vztazích mezi Irákem a Kuvajtem. Již od svého nástupu vznášel Saddám Hussajn nároky na území Kuvajtu, jež bylo v minulosti součástí iráckého území. Irácký prezident rovněž žádal Kuvajt o odpuštění obrovského dluhu, který vznikl kvůli vedení nákladné války proti Íránu. Hussajn dále obviňoval Kuvajt, že spolu s dalšími ropnými producenty proti němu konspiruje a záměrně drží nízké ceny ropy, což mělo zničující vliv na jeho ekonomiku. V neposlední řadě byl Kuvajt podezírán, že neoprávněně čerpá ropu z naleziště Rumaila nacházejícího se v hraničním pásmu obou států. (Brands 2004: 114).

Nicméně přes všechny tyto skutečnosti, které byly členům NSC známy, nikdo nepočítal v blízké budoucnosti s žádným vážným konfliktem. Naopak, jak vyplývá ze zveřejněného přepisu rozhovoru americké velvyslankyně v Baghdádu April Glaspie se Saddámem Hussajnem 25. července 1990, měla od prezidenta Bushe obdržet přímé instrukce s cílem zlepšit vztahy s Irákem. V souvislosti s nízkými cenami ropy a hraničním sporem s Kuvajtem pak Glaspie poznamenala, že USA nezastávají žádný názor na vnitroarabské konflikty a vyjádřila naději, že tento problém bude rychle vyřešen za využití vhodných metod. (New York Times 23. 9. 1990).

Po tomto rozhovoru s Hussajnem zaslala Glaspie telegram do Washingtonu, v němž naléhala na americkou vládu, aby zmírnila svou kritiku Baghdádu, dokud si Kuvajt a Irák nevyřeší své rozpory. V následné zprávě zaslané Hussajnovi prezident Bush potvrdil, že usiluje o zlepšení vztahů s Irákem. (Powell 1996: 448).

Poté, co se dostaly výňatky z tohoto rozhovoru na veřejnost, vyvolaly v médiích značný rozruch a bylo usuzováno, že to byla právě tato prohlášení, která dala Hussajnovi zelenou k invazi do Kuvajtu. Další zmatečný signál vyslala mluvčí ministerstva zahraničí, když na otázku ohledně ochoty USA bránit Kuvajt v případě iráckého útoku, odpověděla, že USA nemají s Kuvajtem žádné obranné smlouvy a neexistují vůči němu ani žádné zvláštní obranné a bezpečnostní závazky. (Brands 2004: 114-115).

Tato slova tak byla v kontradikci vůči všem direktivám NSC týkajících se Perského zálivu, což dokazovalo, že americká vláda v daném okamžiku neměla žádné jasné stanovisko v případě takové krizové události. Je to o to více překvapivější, že již během léta získalo americké zpravodajství určité informace indikující Hussajnův záměr řešit rozpory s Kuvajtem vojenskou silou.

Již 15. července bylo totiž americkými špionážními satelity detekováno seskupení iráckých vojsk připravujících se na invazi do Kuvajtu. O dvanáct dní později informoval Washington Saúdskou Arábii a Kuvajt o dalším rozmístění iráckých jednotek, přesto se zodpovědné osoby v Bílém domě a Pentagonu domnívaly, že se jedná jen o taktický manévr Iráku, jak donutit kuvajtskou vládu k požadovaným ústupkům. Dokonce ani zpráva americké obranné zpravodajské agentury z 30. července hovořící o tom, že irácké nasazení vojsk neodpovídalo strategii pouhého předstírání útoku, vládu nepřesvědčila. (Broderick 2000: 20-21).

Navzdory nepřipravenosti na fait accompli, před kterou ji postavila Hussajnova invaze, byla vláda Bílého domu schopna poměrně rychle reagovat. Hned ten samý den prezident telefonicky konzultoval nastalou situaci s představiteli Egypta a Jordánska, stejně jako se shodou okolností přítomnou britskou premiérkou Margaret Thatcherovou. Při následném setkání s novináři pak Bush odsoudil vojenskou okupaci Kuvajtu a vyzval k okamžitému a bezpodmínečnému stažení všech iráckých sil. 2. srpna rovněž podepsal vládní nařízení zmrazující všechna irácká a kuvajtská aktiva v amerických bankách. Na přímý dotaz ohledně eventuality vojenské intervence však prezident opakovaně odmítl myšlenku vyslání amerických jednotek do konfliktu. (Bush 1990c).

Po setkání s novináři měl prezident důležitý rozhovor se saúdským králem Fahdem, který byl dle vyjádření Bushe naprosto šokován a rozčilen neočekávaným Hussajnovým činem. Nicméně na prezidentovu nabídku okamžitého vyslání letky F-15 odpověděl král vyhýbavě s tím, že ji bude ještě dále diskutovat. Prezident Bush se tak obával, zda Saúdové neuvažují o nějakém kompromisním řešení, které by akceptovalo aktuální status quo, pokud by se jim podařilo získat od Hussajna nějaké záruky. Tato králova vlažná reakce vyvolávala na straně Bílého domu značné obavy, neboť bez souhlasu Rijádu nebylo možné vytvořit jakoukoliv akceschopnou a důvěryhodnou koalici blízkovýchodních států. (Bush, Scowcroft 1998: 320-321).

Největší starostí Bílého domu totiž bylo uzavření jakékoliv kompromisní dohody mezi Rijádem a Baghdádem, která by byla ochotná tolerovat nové regionální uspořádání. S tím souvisely spekulace, že se Saúdové nebudou chtít spolehnout na vnější ochranu a bude pro ně proto výhodnější zaplatit Hussajnovi jakýsi druh „výpalného“, než riskovat válku. Tato vynucená částka by mohla být následně kompenzována zisky z vyšších cen ropy. Naopak saúdští představitelé se obávali, že uzavření iráckého ropovodu vedoucího přes jejich území a zvýšení produkce ropy, jak o to byli Washingtonem žádáni, by mohlo vést k vojenské odvetě Iráku. (New York Times 7. 8. 1990).

Při debatě v rámci NSC následující den převládlo mínění, že Hussajnův čin nebylo možné tolerovat. Jak prohlásil náměstek ministra zahraničí Lawrence Eagleburger, jednalo se o první zkoušku systému po Studené válce, ve kterém uvolnění bipolárních závodů dávalo lidem větší volnost, neboť se nemuseli řídit případnou angažovaností supervelmocí. Mezi členy NSC panovalo jednoznačné přesvědčení, že hlavním zájmem Baghdádu byla ropa, což představovalo přímé ohrožení Saúdské Arábie, neboť jejím ovládnutím by Hussajn získal 70 % veškeré ropy Zálivu. (Brands 2004: 117-118).

Ze slov náčelníka generálního štábu Colina Powella vyplynula strategie, podle níž se měla administrativa řídit po několik nadcházejících týdnů. Ústřední roli v celém obranném plánu Zálivu hrála přirozeně Saúdská Arábie, která byla v daném momentě vnímána jako nejzranitelnější. Svou strategii popsal generál lapidárním způsobem: je důležité co nejdříve zasadit americkou vlajku do saúdské pouště za předpokladu, že dostaneme jejich souhlas. Všichni z přítomných na poradě NSC souhlasili a připojil se i prezident, když vyjádřil závazek vůči obraně Saúdské Arábie. Nicméně otázka, zda jsou Spojené státy připraveny jít do války za osvobození Kuvajtu, nebyla v tuto chvíli ještě zodpovězena. (Powell 1996: 451).

Výše popsaná strategie víceméně odpovídala základnímu schématu vtěleného do NSC 92-1002, operačního plánu vypracovaného ještě za Carterovy administrativy, jež rozpracovával vyslání amerických jednotek na obranu Saúdské Arábie proti sovětské invazi. (Broderick 2000: 21-23). Hlavním úkolem pro americkou vládu nyní tedy bylo získat souhlas saúdské královské rodiny, neboť bez její podpory neměl celkový plán šanci na úspěch.

Za tímto účelem si pozval prezident do Bílého domu saúdského velvyslance prince Bandara, syna saúdského ministra obrany a synovce krále, který se těšil králově plné důvěře. Prezident mu přednesl nabídku amerických vojsk na obranu saúdského království. Reakce saúdského velvyslance však nebyla příliš nadšená, neboť na straně Rijádu panovaly obavy z opakování libanonského scénáře z roku 1984, kdy jakmile došlo k sebevražedným útokům na americké vojáky, Bílý dům reagoval jejich stažením. Stejně tak vyslání neozbrojených stíhaček F-15 na pomoc Rijádu za revoluce v Íránu dávalo saúdským představitelům malou důvěru v americkou rozhodnost. Pokud by tedy král dovolil Američanům vstup na saúdské území a oni se zachovali podobným způsobem, pak by byla v představách saúdských představitelů Saúdská Arábie ponechána osamocená přímé konfrontaci Hussajnovu Iráku.

Bush a Scowcroft nicméně prince ujistili, že pokud Saúdská Arábie akceptuje jejich nabídku, pak s nimi USA zůstanou až do definitivního vyřešení konfliktu. Tento slib měl prince přesvědčit a ten následně požádal o zasvěcení do obranných plánů Pentagonu. (Bush, Scowcroft 1998: 325).

Po konzultacích u prezidenta dorazil princ Bandar do pracovny ministra obrany Cheneyho, aby byl podrobně seznámen s plány ministerstva obrany. Colin Powell jako předseda sboru náčelníků štábů vyjmenoval jednotky připravené k okamžitému nasazení v síle 100 tisíc mužů a žen. Cheney následně požádal Bandara, aby naléhal na krále Fahda v záležitosti americké nabídky na obranu jeho království. (Powell 1996: 452).

Za tímto účelem se 5. srpna prezident Bush rovněž telefonicky spojil s králem Fahdem a požádal ho o souhlas s přijetím amerických vojsk. Nicméně postoj krále byl z důvodů naznačených výše značně chladný a podmiňoval vydání jakéhokoliv vyjádření vysláním amerického týmu, který by mohl vyhodnotit situaci přímo na místě. Prezident se proto snažil ujistit krále, že bezpečnost Saúdské Arábie je životně důležitá pro americké zájmy a zájmy západního světa. Bush ještě jednou zopakoval svůj slib, že jakmile tam budeme, tak zůstaneme, dokud nebudeme požádáni odejít. (Bush, Scowcroft 1998: 329-330).

Den po zasedání NSC dorazila do Rijádu americká delegace vedená ministrem obrany Dickem Cheneyem za účasti generála Normana Schwarzkopfa, náměstka ministra obrany Paula Wolfowitze a dalších. Ministr obrany při setkání s králem a nejvýznamnějšími princi vysvětlil vážnost situace a navrhl jim strategii spočívající v obraně Saúdské Arábie a přiškrcení Iráku pomocí ekonomických sankcí. Cheney byl požádán prezidentem, aby v Rijádu zdůraznil čtyři následující věci: připravenost USA použít svou sílu na obranu Saúdské Arábie, podmínění úspěchu přítomností amerických sil v Saúdské Arábii místo čekání než irácké síly překročí hranice, návrat amerických jednotek po zažehnání nebezpečí s jasně stanovéným časovým termínem. Po velmi živé výměně názorů mezi členy královské rodiny nakonec král prosadil kladný postoj k přijetí amerických jednotek. (Woodward 1991).

Po zajištění klíčového souhlasu saúdské vlády už měl Bílý dům z velké míry situaci pod kontrolou, neboť, jak vyplývalo z dostupných zpráv, Hussajnův postup na jih nebyl zatím pravděpodobný, a proto se mohl Bílý dům plně soustředit na vytvoření mezinárodní koalice.

Po hektických dnech plných náročných porad, konzultací a vyjednávání mohl nakonec prezident 8. srpna vystoupit před veřejnost s klíčovým projevem oznamujícím vyslání amerických jednotek do Saúdské Arábie. Součástí jeho řeči bylo i stanovení čtyř základních principů americké politiky vůči Iráku, které zůstaly nezměněny po celou dobu krize. Jednalo se o okamžité, bezpodmínečné a kompletní stažení všech iráckých sil z Kuvajtu – znovunastolení kuvajtské legitimní vlády – závazek vůči bezpečnosti a stabilitě Perského zálivu - a ochraně životů Američanů v zahraničí. Jako nástroj na donucení Hussajna k opuštění Kuvajtu zmínil ekonomické sankce zaměřené na omezení vývozu a dovozu veškerých hodnotných produktů zvláště ropy.

Zvláštní pozornost věnoval prezident z pochopitelných důvodů Saúdské Arábii. V této souvislosti prohlásil, že svrchovaná nezávislost Saúdské Arábie je životním zájmem Spojených států. Toto rozhodnutí, jež jsem konzultoval s vedením Kongresu, vyplývá z dlouhodobého přátelství a bezpečnostního vztahu mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií. Americké síly budou spolupracovat se Saúdskou Arábií a dalšími národy, aby uchovaly celistvost Saúdské Arábie a odstrašily další iráckou agresi. Díky jejich přítomnosti, stejně jako jejich výcviku a cvičením zvýší tyto mnohonárodnostní síly celkovou výkonnost saúdských ozbrojených sil na obranu království. Následně ještě zdůraznil pouze obranný charakter americké mise, jejímž účelem byla sebeobrana a obrana Saúdské Arábie a dalších přátel v Perském zálivu. (Bush 1990d).

Poté, co dosedalo stále více amerických bitevních a dopravních letounů na saúdskou půdu, se začalo hrát o čas. Zásadní otázkou bylo, jak dlouho budou Američané ochotni čekat na prosazení účinnosti sankcí. V tomto zdánlivém mezičasí byl dán rovněž prostor pro „arabské řešení“ podporované zvláště jordánským králem Hussajnem a jemenským prezidentem Sálihem, jež spočívalo ve společné dohodě arabských států.

Důvodem americké opatrnosti byla především vysoká citlivost této záležitosti pro saúdské představitele. Počátkem září si stěžoval saúdský ministr obrany princ Sultán na spekulace tisku o případné vojenské akci proti Iráku, jež dle něj přítomné napětí ještě více zvyšovaly. V této souvislosti prohlásil, že jeho země nebyla ochotna posloužit jako výchozí základna amerických vojsk pro začátek útočných operací proti Iráku. Americké jednotky tak mohly být použity pouze na obranu Saúdské Arábie. Tento postoj tak více méně odpovídal oficiálním vyjádřením prezidenta Bushe, který zdůrazňoval obranný účel nasazení amerických jednotek. (Gordon 1990).

V návaznosti na přípravy možného vojenského střetnutí využil Bílý dům vhodné situace, aby 21. září vydal veřejné oznámení o poskytnutí vojenské výzbroje Saúdské Arábii v rámci krizových opatření. Dané rozhodnutí bylo odůvodněno nutností dát saúdským ozbrojeným silám zbraně a výcvik potřebný k odstrašení a obraně proti agresi. (White House 1990a).

Koordinace příprav obou států na případný konflikt dosáhla vyšší intenzity po jednání ministra Bakera s králem Fahdem a ministrem zahraničí Saúdem al-Fajsalem v Rijádu začátkem listopadu. Američtí a saúdští představitelé se domluvili, že jakákoliv ofenzíva proti iráckým vojskům v Kuvajtu zahájená ze saúdského území bude učiněna po společné dohodě prezidenta Bushe a krále Fahda. Tento výsledek lze nesporně považovat za další úspěch americké diplomacie, které se podařilo překonat původně odmítavý postoj Rijádu k použití amerických vojsk k jiným než obranným účelům. Součástí dohody byla rovněž další ustanovení upravující podrobnosti vedení operací. Jakmile by byl útok schválen oběma politickými vůdci, měla být dána americkým silám plná volnost v plánování a vedení operací bez vměšování saúdského velitelství. (Friedman 1990a).

O dva týdny později přijel na návštěvu Saúdské Arábie sám prezident, aby pozvedl morálku amerických vojáků a ujistil kuvajtského emíra Džabír al-Ahmada a saúdského krále Fahda o odhodlanosti jeho vlády dostát svým původním slibům. (Bush 1990e).

Nejistota ohledně použití síly proti Hussajnovi byla definitivně vyřešena 29. listopadu, kdy byla po intenzivní americké diplomatické ofenzivě schválena rezoluce RB OSN č. 678 opravňující členské státy použít všech nutných prostředků na obnovení suverenity Kuvajtu. Zároveň bylo stanoveno ultimátum 15. ledna 1991, do kdy se musí Irák stáhnout. (Weston 2008: 304).

O den později pak na tiskové konferenci prezident rezolutně prohlásil: Chci mír, chci mír, ne válku. Ale musí-li být válka, nedopustíme, aby naše vojska měla svázána ruce za zády. A zavazuji se vám, že nebude žádný nejasný konec. Pokud musí jít jeden americký voják do bitvy, pak bude mít za sebou dost síly, aby vyhrál a odešel co nejdříve, jakmile budou dosaženy cíle OSN. Nikdy nebudu souhlasit s polovičatým řešením. (Bush 1990f).

Nakonec tři dny před vypršením lhůty na stažení iráckých vojsk z Kuvajtu schválila Sněmovna a těsnou většinou hlasů i Senát oprávnění prezidenta vyhlásit Iráku válku. Dne 15. ledna 1991 podepsal prezident Bush National Security Directive (NSD) 54, v níž autorizoval použití vojenské síly proti Iráku za účelem jeho stažení z okupovaného Kuvajtu. V bodě č. 10 pak bylo stanoveno, že pokud by se Irák uchýlil k použití chemických, biologických nebo chemických zbraní, podpoře teroristických aktivit proti USA nebo jejich koaličním partnerům či zničení kuvajtských ropných polí, pak se mělo stát explicitním cílem USA nahrazení stávajícího iráckého režim. (White House 1991). Toto ustanovení se mělo stát zvláště aktuálním po skončení války v Zálivu v rámci společného úsilí Washingtonu a Rijádu.

Samotné válečné operace byly zahájeny 17. ledna ráno a po mohutném leteckém a pozemním útoku spojeneckých vojsk souhlasil Irák 28. února se zastavením palby. (Weston 2008: 309-315). Tím skončila válka, ale konflikt v Perském zálivu doutnal dál.

Tři týdny před ukončením války v Zálivu představil ministra zahraničí Baker před zahraniční komisí Sněmovny komplexní strategii poválečného uspořádání regionu, jež spočívala na pěti pilířích: a) vytvoření nového bezpečnostního uspořádání Perského zálivu zahrnující i Irák a Írán s cílem oblast mocensky stabilizovat a odradit jakýkoliv stát od obsazení svého souseda, b) dohodě o kontrole vývozu zbraní zabraňující Iráku získat zbraně hromadného ničení, c) programu ekonomické rekonstrukce vedoucí ke snížení napětí mezi bohatými a chudými arabskými státy, což byl jeden z argumentů Husajnovy invaze do Kuvajtu, d) obnovení úsilí o řešení izraelsko-palestinského konfliktu jako jednoho z hlavních zdrojů nestability regionu, e) strategii snížení závislosti USA na dovážené ropě. Baker pak dále upřesnil, že mocenské rovnováhy mělo být v regionu dosaženo pomocí Rady pro spolupráci v Zálivu (GCC), jež měla podle jeho představy převzít vůdčí roli v posílení sítě vzájemných bezpečnostních vazeb. (Friedman 1991).

Tato představa se však s odstupem času ukázala jako značně iluzorní. Přestože již roku 1982 rozhodly státy GCC na svém zasedání o založení společných ozbrojených sil Peninsula Shield Force, jednalo se až do konce tisíciletí o jednotky více méně imaginární. Hlavním důvodem jejich nízké akceschopnosti byla zvláště politická nedůvěra mezi jednotlivými členy GCC, rozpory ohledně struktury a způsobu velení a vzájemná nekompatibilita jejich obranných systémů. (Bahgat 1998: 171). Místo rozvinutí společné důvěryhodné obranyschopnosti se proto GCC spoléhala na ochranný deštník Spojených států, a proto všechny její členské státy s výjimkou Saúdské Arábie uzavřely s USA v průběhu 90. let bilaterální pakty o obraně.

James Baker společně s prezidentem se rovněž snažil využít příznivého politického klimatu po Studené válce a vítězné válce v Zálivu k zásadnímu průlomu v izraelsko-arabském uspořádání. Americký ministr zahraničí vyvinul značné úsilí, aby přesvědčil všechny důležité regionální aktéry k účasti na mezinárodní konferenci a zapojil rovněž Saúdskou Arábii, která zpočátku nejevila příliš kooperativní přístup, jako klíč k ostatním členům GCC. Nakonec po silném naléhání amerických představitelů a osobní intervenci prezidenta Bushe se podařilo přimět krále Fahda k souhlasu s účastí na regionální mírové konferenci prostřednictvím GCC. (Ottaway 2008: 96-97).

Výsledkem pak bylo společné prohlášení, v němž členské státy Rady vyjádřily připravenost účastnit se konference v zastoupení generálního tajemníka GCC. Dále se zavázaly diskutovat další otázky týkající se kontroly zbrojení, zničení zbraní hromadného ničení a další regionální záležitosti. (Curtius 1991). Toto rozhodnutí arabských států Zálivu tak bylo v mnoha ohledech průlomové, neboť to bylo poprvé, kdy si měl vysoký saúdský představitel sednout za jeden společný jednací stůl s předsedou vlády Izraele.

Výsledkem těchto jednání byla mírová konference v Madridu konaná za společného předsednictví USA a SSSR na přelomu října a listopadu 1991. Přes dílčí posun v některých otázkách však nepřinesla vytoužený průlom v izraelsko-arabských vztazích a zařadila se tak do řady mnoha pokusů k nastartování mírového procesu na Blízkém východě.

2.5.4 Saúdské království jako bankéř války v Zálivu

Vzhledem k enormní materiální a finanční náročnosti operace Desert Shield a následné Desert Storm byla se zeměmi Zálivu domluvena džentlmenská dohoda o sdílení nákladů.

Počátkem září 1990 se Spojenými státy dohodly se Saúdskou Arábií, že saúdská vláda pokryje všechny náklady související s působením amerických jednotek na jejím území včetně paliva, vody, dopravy a dalších souvisejících výdajů. Další dohoda, kterou Bílý dům uzavřel se Saúdskou Arábií, Kuvajtem a dalšími státy Zálivu, se týkala finanční pomoci na zajištění vojenských operací USA na obranu Arabského poloostrova. Mimoto souhlasili Saúdové se zaplacením kompenzací v řádech miliard USD Egyptu, Sýrii, Turecku a Jordánsku za utrpěné ztráty v důsledku vyhnání jejich pracovníků z Iráku, ztrát utrpěných z obchodního embarga na Irák a za poskytnutí vlastních jednotek do mnohonárodnostních sil. Aby se zabránilo raketovému nárůstu ceny ropy kvůli embargu na vývoz irácké a kuvajtské ropy, zvýšil Rijád rovněž na žádost Bílého domu zásadním způsobem svou ropnou produkci. (Friedman 1990b).

V konečných číslech tak Saúdská Arábie zaplatila Spojeným státům 12,8 mld USD a navíc 4 mld. USD za zmiňované poskytnutí materiálu a služeb. Kuvajt věnoval částku 13,5 mld. USD a Spojené arabské emiráty 2 mld. Další velké sumy poskytlo Japonsko, Německo a další západoevropské státy. (Weston 2008: 316).

Za zmínku nesporně stojí i poskytnutí půjčky Sovětskému svazu, s kterým do té doby neměla Saúdská Arábie ani navázány diplomatické styky. Při jednáních v Moskvě v polovině září 1990 se svěřil sovětský prezident Gorbačov ministru Bakerovi s naléhavou potřebou finanční pomoci kvůli náročné transformaci sovětské ekonomiky na západní standardy. Baker se v této záležitosti obrátil na Rijád, jež obratem reagoval poskytnutím velkorysého úvěru v hodnotě 4 mld. USD, což ministr zahraničí chápal jako prostředek pro zajištění sovětské podpory pro rezoluce na použití síly proti Iráku a jejich pevné udržení ve spojenecké koalici po celou dobu krize. (Miller, Yetiv 2001: 66).

2.5.5 Důsledky přítomnosti amerických vojsk pro vnitropolitický vývoj Saúdské Arábie

V souvislosti s pobytem amerických vojáků v Saúdské Arábii se čím dál více stávalo předmětem zájmu amerických médií rovněž fungování saúdské společnosti a stav dodržování lidských práv v zemi, která byla dlouhodobě považována za jednoho z nejbližších amerických spojenců ve světě.

Při příležitosti příjezdu prezidenta Bushe na den Díkuvzdání v listopadu 1990 publikoval New York Times článek o vzájemném vnímání amerických vojáků a saúdské veřejnosti. Názory dotázaných příslušníků amerických ozbrojených sil byly z velké většiny negativní. Mezi kritickými výhradami byl zmiňován zákaz žen řídit auta a jejich povinnost chodit zahalené. Jeden z oslovených důstojníků si stěžoval na dlouhý seznam zákazů, jímž byl vybaven každý americký voják, což vytvořilo negativní obraz Saúdů a zamezilo téměř jakémukoliv kontaktu se saúdskými občany. Spousta amerických vojáků popsala zdejší obyvatele jako arogantní, nevzdělané, s předsudky a nepřátelské lidi, kteří potlačují ženy, zakazují ostatní náboženství a odpírají běžné příjemnosti. (LeMoyne 1990).

Poněkud smířlivěji vyznělo oficiální prohlášení ministerstva zahraničí, které naopak zdůrazňovalo vzájemnou spolupráci v oblasti kulturního přizpůsobení během války v Zálivu. Jako příklad pak uvedlo na jedné straně obecný zákaz požívání alkoholických nápojů a vytvoření kódu chování mimo službu a na druhé straně povolení saúdské vlády pro americké ženy ve službě zastávat rozličné funkce. (Department of State 1998).

Výmluvný obraz o vnímání působení amerických vojáků saúdskými představiteli poskytla slova amerického generála Normana Schwarzkopfa, vrchního velitele vojenských operací v Zálivu. Ten uvedl, že nejnaléhavějším problémem saúdských zástupců nebyla ani irácká hrozba ani obrovská společná vojenská operace, ale kulturní krize způsobená náhlým přívalem Američanů do saúdského království.

Kvůli obavám z negativní reakce saúdské veřejnosti a jako prevenci proti případným nepříjemnostem tak byl každý americký voják obeznámen se základními pravidly pobytu na saúdském území. Tato nařízení obsahovala zákaz alkoholu, erotických časopisů, zábavních tanečnic a základní poučení o islámu a arabské civilizaci. Příslušnice ozbrojených sil mohly vykonávat všechny požadované úkoly včetně řízení, nicméně nemohly se objevovat na veřejnosti v tričkách s krátkým rukávem. Křesťanské a židovské náboženské obřady mohly být vykonávány pouze mimo dosah očí saúdských občanů. Duchovní pohybující se mimo základnu museli odstranit své náboženské symboly. Američané rovněž souhlasili s inspekcemi svých vojáků náboženskou policií. Aby se generál Schwarzkopf ujistil, že vše probíhá podle dohody, domluvil se proto se svým saúdským protějškem generálem Chálidem bin Sultánem na každodenních konzultacích na ministerstvu obrany. (Lippman 2004: 303-306).

Kromě výše uvedených nařízení, museli vojáci dodržovat další příkazy jako číst Bibli pouze na základně nikoliv na veřejném místě či nahradit červené kříže na sanitkách půlměsíci. Co se týče náboženských obřadů, na vyznavače židovského náboženství se bez překvapení vztahovala přísnější omezení než na křesťany. Vojáci židovského vyznání byli nuceni být o sobotách a jiných svátcích dopravováni na bohoslužby mimo území Saúdské Arábie na nedaleké lodě. Křesťanům byla povolena modlitba na saúdské půdě pouze při soukromých obřadech, pokud nebyli filmováni nebo jinak zveřejňováni. (Weston 2008: 306, Powell 1996: 460-461).

Přes zjevnou snahu obou stran eliminovat působení amerických vojsk, jejich dopad na saúdskou společnost byl přesto zásadní. Přítomnost televizních štábů z Evropy a Spojených států, které přivedl do Saúdské Arábie pobyt příslušníků americké armády, vystavil saúdskou společnost nebývalému a soustředěnému tlaku západních médií. Toto následně vytvořilo vhodný prostor pro liberální kruhy uvnitř saúdské společnosti, aby vystoupily se svými požadavky.

První známkou osmělení těchto liberálních sil byla tzv. sekulární petice 43 obchodníků, profesorů a bývalých ministrů adresovaná v roce 1990 přímo králi. Signatáři petice vyzývali k prosazení deseti reformních bodů včetně svobody tisku, rovnosti příslušníků královské dynastie a běžných občanů před zákonem a k většímu zastoupení žen ve veřejném životě. Dokument dále požadoval zřízení poradního sboru složeného ze zkušených lidí jmenovaných králem. Protireakcí na tuto výzvu pak však o rok později byla tzv. náboženská petice podepsaná více než 400 konzervativními kleriky, kteří naopak požadovali důslednější islamizaci společnosti.

Nicméně král Fahd nečekaně rychle vyslyšel žádosti svých občanů a již v březnu 1992 vydal několik královských dekretů, které zemi alespoň po formální stránce přiblížily západním politickým standardům. V první řadě se jednalo o základní zákon vlády, který měl plnit funkci ústavy. Jeho obsah měl však daleko od liberálních ústav západních zemí, když deklaroval, že všechny zákony se musí odvíjet z Koránu a sunny se zajištěním dědičné monarchie. Přesto tento zákon mírně rozšířil práva saúdských občanů. Králův druhý dekret nazvaný zákon provincií uspořádal podmínky pro vytvoření regionální vlády. Podle nového zákona byl každý guvernér povinen konzultovat veřejné záležitosti se shromážděním místních občanů jmenovaných guvernérem a ministrem vnitra. Třetí nejdůležitější změnou pak bylo vytvoření poradního shromáždění, jež bylo nevoleným poradním orgánem se členy jmenovanými králem. (Weston 2008: 321-324).

Dalším projevem určitého uvolnění poměrů během pobytu amerických vojsk byla spontánní reakce 47 saúdských žen, které se odvážily projet centrem Rijádu, aby tak protestovaly proti zákazu řízení aut ženami. Poté, co se informace o této události dostaly na stránky New York Times, objevily se hned druhý den na saúdské veřejnosti letáky nazývající zmíněné protagonistky komunistkami a propagátorkami neřesti a chtíče. V centru Rijádu se následně shromáždilo 20 tisíc fundamentalistů, kteří vyjádřili své pobouření nad tímto činem. Týden poté vydal ministr vnitra princ Nayef úřední rozhodnutí, jež učinilo řízení žen v Saúdské Arábii nezákonným. Řidičky zaměstnané ve státních institucích byly okamžitě propuštěny z práce. (Weston 2008: 306-308).

Pobyt cizích nemuslimských vojsk na půdě dvou nejposvátnějších míst islámu však nepodnítil pouze liberální kruhy, ale naopak byl silnou roznětkou i pro radikální islámské fundamentalisty. Po stažení sovětských vojsk z Afghánistánu roku 1989 se množství saúdských Arabů a mezi nimi i Usáma bin Ládin vrátilo zpět do své vlasti s posíleným sebevědomím díky svému vítězství nad sovětským impériem. Během pobytu v Saúdské Arábii jich však stále více z nich postupně propadalo deziluzi ze saúdského královského režimu, který byl dle jejich mínění zkorumpovaný a neodpovídající představám o řádné muslimské vládě. Brzy mnozí z nich nabyli přesvědčení, že po porážce Sovětského svazu je třeba skoncovat i s druhou bezvěreckou supervelmocí, totiž se Spojenými státy a pozvánka saúdské vlády pro americká vojska jim byla přímou výzvou.

Radikální saúdští duchovní prohlašovali, že skutečným nepřítelem není Irák ale Západ. Zatímco Irák je nepřítelem hodiny, Amerika a Západ jsou nepřátelé Posledního soudu. Protivládní kázání šířená při shromážděních v mešitách a prostřednictvím audiokazet podněcovala k nenávisti vůči přítomnosti vojsk západní koalice, což ještě více jitřilo atmosféru a napětí uvnitř saúdské společnosti. (Weston 2008: 305).

Je otázkou, nakolik byl výše zmiňovaný dílčí pokrok v demokratizaci a liberalizaci saúdského systému výsledkem cíleného tlaku Bushovy administativy a nakolik se jednalo o pouhý neúmyslný vedlejší důsledek pobytu amerických sil a nezávislých vnitřních faktorů. Spíše druhé variantě odpovídají závěry neziskové organizace Human Rights Watch zveřejněné na konci roku 1991.

Human Rights Watch totiž obvinila prezidenta Bushe, že během války v Zálivu zanechal kritiky dodržování lidských práv u těch vlád, jež se rozhodly vstoupit do protiirácké koalice. Rovněž bylo prezidentu vytýkáno, že použil zneužívání lidských práv Irákem k získání podpory pro vojenskou invazi do Kuvajtu a po jejím skončení bylo volání po lidských právech opuštěno ve prospěch jiných zájmů. Nakonec tato organizace uzavřela svou kritiku konstatováním, že americká vláda zaujímala tvrdý postoj jen vůči slabým státům, u nichž nebyly v sázce žádné ekonomické nebo politické zájmy. Naopak u států s konkurujícími si zájmy, jakými byla podpora obchodní výměny s Čínou nebo přátelské vztahy s autoritativními vládami Kuvajtu, Saúdské Arábie nebo Indonésie, zavíral Bílý dům oči. Její zpráva rovněž upozornila, že během roku 1991 ministr Baker navštívil země Blízkého východu celkem sedmkrát, aniž by alespoň jednou veřejně nenadnesl otázku lidských práv. (Shannon 1991, San Antonio Express News 29. 12. 1991).

2.5.6 Spojené státy jako jediná supervelmoc a jejich role na Blízkém východě

Jestliže bylo zřejmé, že po rozpadu mocenské struktury Sovětského svazu ve východním bloku a ztrátě výsadního postavení komunistické ideologie v zemích střední a východní Evropy se Spojené státy staly dominantní politickou a ekonomickou silou, pak po rychlém a přesvědčivém vítězství ve válce v Zálivu potvrdily USA své ambice být tvůrcem nového světového uspořádání.

Toto zvýšené sebevědomí ještě více posílené rozpadem Sovětského svazu v prosinci 1991 se silně promítlo do uvažování a plánování stratégů americké administrativy. Výsledkem tohoto procesu se stal návrh Směrnice pro obranné plánování (Defense Planning Guidance) na fiskální rok 1994-1999, jež byl uvolněn k vnitrorezortnímu připomínkovému řízení 18. února 1992. Poté, co některé jeho části unikly do březnového vydání New York Times, stal se návrh předmětem ostrých veřejných kontroverzí, což nakonec donutilo ministra Cheneyho k jeho zásadnímu přepracování. Autorem tohoto dokumentu byl náměstek ministra obrany pro politické záležitosti Paul Wolfowitz a jeho zástupce Scooter Libby, proto je také někdy nazýván Wolfowitzovou doktrínou.

Dokument vyvolal na veřejnosti velmi ostrou debatu a vlnu kritiky zvláště pro hegemonistický a unilateralistický přístup k mezinárodnímu uspořádání. Hlavním záměrem Spojených států podle autorů této směrnice bylo zabránění vzniku nového rivala na území bývalého Sovětského svazu nebo jinde, jenž by představoval hrozbu pro uspořádání dříve zajišťovaného SSSR. Dále kladl důraz na udržení primární vedoucí role USA v novém uspořádání, preferoval unilaterální jednání založeném na ad hoc krátkodobých koalicích bez nutného schválení příslušných rezolucí RB OSN a v neposlední řadě ponechával právo USA vojensky intervenovat do míst, jež byla v americkém zájmu či zájmu jejích spojenců.

Pro naše potřeby je nejdůležitější pasáž, která se bezprostředně týkala Blízkého východu. Nicméně části textu, které byly až do současnosti odtajněny, nepřinášejí nic zásadně nového v porovnání s tím, co bylo známo z předchozích prezidentských direktiv či národně-bezpečnostních dokumentů. V duchu předchozích strategií mělo být hlavním americkým cílem v tomto regionu zachování dominantního postavení a zajištění přístupu k ropě. Spojené státy měly rovněž usilovat o zastrašení další regionální agrese, posílení regionální stability, ochranu amerických občanů a majetku a střežení přístupu do mezinárodního vzdušného prostoru a vod. Zásadní důležitost mělo pro USA zabránění ovládnutí regionu určitým hegemonem či koalicí mocností se zvláštním zřetelem na Arabský poloostrov. Prostředkem k dosažení tohoto cíle mělo být zvýšené zastrašování a zlepšená bezpečnostní spolupráce s ostatními státy regionu. Spojené státy se dále zavazovaly přizpůsobit své programy bezpečnostní pomoci lepší standardizaci a součinnost svých sil se spřátelenými státy. V poslední deklasifikované pasáži pak byla zmiňována spolupráce se státy regionu na snížení vojenských výdajů na útočné zbraně a zpomalení šíření zbraní hromadného ničení. (Department of Defense 1992). Nicméně jak mělo být dosaženo redukce výdajů na zbrojení, není možné z dostupných pasáží zjistit. Z následujících řádek bude patrné, že tím hlavním vyzývatelem Spojených států v Perském zálivu se měl stát režim iráckého prezidenta Saddáma Hussajna.

2.5.7 Metamorfóza vzájemného spojenectví po válce v Zálivu

Zatímco během Studené války byly linie bojové fronty více méně rozděleny podél sfér vlivu Západu a Východu, přičemž Saúdská Arábie stála jako jedna z mála zemí Blízkého východu vždy věrně v americkém táboře, irácká invaze do Kuvajtu a následný konflikt měl mnohé změnit. Jedním z úhlavních nepřátel obou států se měl stát jejich nedávný spojenec. Přestože se podařilo díky vydatné americké pomoci zažehnat hrozbu postupu iráckých vojsk hlouběji na jih k ropným polím saúdské Východní provincie, přítomnost Saddáma Hussajna v Baghdádu představovala pro Washington a Rijád stále přetrvávající nebezpečí. V tomto ohledu došlo opět k vzájemnému souznění společných zájmů, jak tomu bývalo tak často za dob Studené války.

Cílem americké administrativy však nebylo dobytí a vojenská okupace Iráku, neboť se obávala vysokých nákladů a odporu saúdské a turecké vlády, které si nepřály rozpad Iráku na samostatné šíitské resp. kurdské území. Představitelé Bílého domu se původně domnívali, že po katastrofální porážce a zoufalé ekonomické situaci v důsledku mezinárodních sankcí se Hussajn stane terčem státního převratu nespokojených opozičních skupin. Bushova rétorika vyzývající ke svržení iráckého diktátora možná také přispěla ke spontánnímu povstání šíitů a Kurdů v březnu 1991. Nicméně v této době neměl Bílý dům v úmyslu na jejich podporu nijak vystoupit, neboť chtěl udržet Hussajnův režim dostatečně silný, aby byl protiváhou radikálnímu protiamerickému režimu v Íránu. (Powell 1996: 477, 516).

Pohled americké vlády se však měl brzy změnit, a proto po čase začala plánovat tajné operace na svržení iráckého prezidenta. Tato snaha Bílého domu souzněla i se zájmy saúdských představitelů, kteří usilovali o společné dodávky zbraní a zpravodajských informací kurdským rebelům v severním Iráku, šíitským muslimům na jihu a sunnitským opozičním silám ve středním Iráku.

Vysoce postavený americký představitel v lednu 1992 poodkryl plány vlády na podnícení převratu pomocí společné koordinace s kurdskými a šíitskými silami, pro jehož úspěch potřebovali iráčtí velitelé podporu ostatních spojenců. Základem tohoto tajného plánu podporovaného Saúdskou Arábií bylo vytvoření sítě dodávek zbraní a vedení gerilové války, která by byla organizována společnými zpravodajskými službami proti iráckým jednotkám v severním a jižním Iráku. Slabinou společného postupu iráckých opozičních sil ovšem byla jejich vnitřní nejednotnost a špatná vzájemná koordinace. (Tyler 1992a).

Začátkem února podnikl za tímto účelem cestu do Káhiry a Rijádu nový ředitel CIA Robert M. Gates, aby s představiteli obou zemí diskutoval potřebné podrobnosti. Představitelé americké vlády prozradili, jaké obavy panovaly v Rijádu z dalšího setrvání Hussajna u moci kvůi případné odplatě za saúdskou podporu spojeneckým útokům proti Iráku. Z tohoto důvodu požádal Rijád Spojené státy o zvýšené monitorování jižního Iráku kvůli rozmístění stovek raket Scud, které mohl Hussajn použít k útokům na saúdské cíle. Saúdové byli rovněž silně zneklidněni zpravodajskými informacemi naznačujícími, že Hussajn skrývá významné množství chemických zbraní. (Tyler 1992b).

Saúdská Arábie byla k překvapení mnoha členů americké administrativy ve svém úsilí o svržení iráckého vůdce značně aktivní. Začátkem března podnikl král Fahd bezprecedentní krok, když hostil setkání 15 iráckých vůdců rozličných opozičních skupin včetně některých šíitských předáků kvůli koordinaci společných aktivit s cílem svrhnout Saddáma Hussajna. (Straus 1992).

Nakonec však za éry George Bushe k plánovanému odstranění iráckého vůdce nedošlo, což bylo zapříčiněno řadou faktorů od různících se názorů Washingtonu a Rijádu na podporu odlišných opozičních skupin přes nedostatek času před blížícími se prezidentskými volbami až po značnou vojenskou náročnost celé operace.

Situace se rovněž začala komplikovat problémy s udržením koherence protiirácké koalice, neboť po odeznění války v Zálivu začaly znovu vystupovat na povrch rozdílné názory na přítomnost amerických vojsk na Arabském poloostrově a dřívější rozmíšky. První vážnou ránu dostala koalice, když počátkem května 1991 oznámil egyptský prezident stažení 36 000 vojáků ze Saúdské Arábie kvůli rozporům ohledně podmínek jejich dalšího setrvání. Daleko vážnějším problémem však byly převažující rozpory v rámci Rady pro spolupráci v Zálivu. Zatímco Bahrajn a Kuvajt byly pro „viditelnou“ americkou vojenskou přítomnost v každém ze šesti států Rady, Saúdská Arábie usilovala o návrat k předválečnému stavu ve formě tajné obranné spolupráce se Spojenými státy. Tento druh spojenectví by tak snížil americkou přítomnost v oblasti a současně ochránil saúdskou dynastii před obviněními Baghdádu a Teheránu, že vláda v Rijádu napomáhá k vytvoření nové éry amerického kolonialismu v oblasti. (Tyler 1991a).

Hlavním americkým zájmem za stávající situace bylo uzavření formálních bezpečnostních dohod se všemi šesti státy GCC, které by americkým vojskům zajišťovaly uskladnění dostatečného množství zbraní a dalšího vojenského materiálu pro případ příštího konfliktu. Součástí takové dohody měla být i společná vojenská cvičení, výcvik a přístup k leteckým a námořním základnám. Nicméně za dobu Bushovy administrativy se podobnou smlouvu podařilo uzavřít pouze s Kuvajtem v září 1991, zatímco v Bahrajnu existovala stálá americká námořní přítomnost již od roku 1946. Zvláště vzhledem k výhradám saúdské vlády vůči podmínkám, za kterých chtěl Pentagon ponechat na saúdském území svou vojenskou výzbroj, byli Američané nuceni její velkou část svých sil stáhnout zpět. (Lancaster, Hoffman 1991).