Masarykova univerzita


Politicko-ideologická dimenze



Yüklə 2,31 Mb.
səhifə4/36
tarix09.01.2019
ölçüsü2,31 Mb.
#93877
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   36

2. Politicko-ideologická dimenze

2.1 Administrativa Richarda Nixona

2.1.1 Pragmatický přístup k odlišně ideologicky orientovaným partnerům


Šestidenní válka resp. rychlé a hladké vítězství Izraele nad spojenými armádami pěti arabských států v roce 1967 představovalo významnou změnu v mocensko-vojenském uspořádání Blízkého východu. Izraeli se pomocí tohoto konfliktu podařilo potvrdit svou vojensko-technologickou převahu nad arabskými státy a stát se tak regionální mocností. Výsledek konfliktu měl hluboký dopad i na vztahy se Spojenými státy, neboť díky rozhodnému vítězství se Izraeli podařilo získat obrovský kredit mezi americkou veřejností a politickou reprezentací. Zásadní proměna pohledu Američanů na Izrael vedla k tomu, že začal být poprvé pojímán jako opora a nejbližší spojenec Washingtonu na Blízkém východu a nikoli jako překážka amerických zájmů, jak tomu bylo doposud. Změnil se rovněž obraz Spojených států v arabském světě. I přestože Johnsonova administrativa nebyla přímo zapojená do izraelsko-arabského konfliktu, netajila se svými sympatiemi vůči Izraeli, což se následně projevilo silnými protiamerickými demonstracemi arabské veřejnosti a přerušením diplomatických styků několika arabskými státy.

Do tohoto mezinárodního prostředí vstupovala nová Nixonova administrativa, která si jako prioritu vytyčila vedle ukončení války ve Vietnamu rovněž vytvoření příznivějšího prostředí pro americké zájmy na Blízkém východě. Hlavními cíli v této oblasti dle prezidentova poradce pro národní bezpečnost Henryho Kissingera bylo omezení sovětského vlivu, oslabení pozic radikálních arabských států, podpora umírněných arabských režimů a zajištění bezpečnosti Izraele. (Spiegel 1985: 172).

Členové Nixonova vládního týmu se vymykali oproti předchozím administrativám svou propracovanou komplexní ideologií a zahraničně-politickou strategií a rovněž svou neobvyklou zkušeností z vedení zahraniční politiky. Hlavním architektem Nixonova zahraničně-politického přístupu se stal významný vědec a publicista Henry Kissinger, kterého díky jeho pronikavým studiím prezident jmenoval poradcem pro národní bezpečnost a později zároveň i ministrem zahraničí. Tato dvojice pak vtělila své společné specifické vidění světa do amerického konceptu reál politiky. Ta byla založena na odklonu od ideologického vidění světa spočívajícího v silném antikomunismu, a naopak primární důraz kladla na diplomacii prosazující mocenské uspořádání světa a konkrétní zájmy.

Zásadní změna nové zahraniční koncepce Nixonovy vlády spočívala v nahrazení dosavadního konfrontačního přístupu vzájemnou soutěží a spoluprácí se Sovětským svazem, jež by přinášela zisky oběma zainteresovaným stranám. Zapojení Kremlu do politických a hospodářských vazeb se Západem mělo posílit jeho závislost na západních aktérech, což mělo oslabit či eliminovat jeho snahy o vyvolávání různých konfliktů ve světě dle zásad politiky cukru a biče. V ekonomické oblasti se jednalo zejména o podmínění intenzivnější obchodní výměny americkými politickými požadavky. Cílem bylo získání maximálního politického kapitálu prostřednictvím dodávek zboží, o které projevoval SSSR zájem výměnou za jeho zdrženlivost v důležitých krizových oblastech, jako byl Blízký východ, jihovýchodní Asie a Berlín. (Suchý 2004: 13-15).

Základním vodítkem americké zahraniční politiky se stala koncepce grand design, jejímž záměrem bylo řešení regionálních otázek v celkovém globálním kontextu s ústřední rolí USA, jež si měly zachovat dominantní vliv ve světě. S tímto pojetím bezprostředně souvisela aplikace politiky linkage neboli vzájemné propojenosti, kdy společná jednání s Kremlem o Blízkém východě byla podmíněna pokrokem v jednáních o jiných otázkách např. vietnamské válce, jak bylo zmíněno výše. Posledním důležitým prvkem této strategie byl princip détente, jenž spočíval v záměrném snižování napětí na globální a regionálních úrovních prostřednictvím vzájemných jednáních a dohod světových mocností. (Ghanayem, Voth 1984: 1-4, 159).

Opuštění rigidních ideologických postulátů a naopak upřednostňování pragmatického (realistického) řešení situací poskytovalo Bílému domu daleko snadnější vyjednávací pozici pro jednání s režimy s odlišným ideologickým založením. Je jasné, že v tomto pojetí politiky koncentrovaného primárně na moc a zájmy byl naprosto minimální prostor pro prosazování západních principů demokracie a lidských práv vůči ostatním státům. Tím se Nixonův přístup nesporně lišil např. od politiky Johna F. Kennedyho, díky jehož tlaku nakonec Saúdská Arábie formálně zrušila, do té doby ještě platný, institut otroctví.

Kissinger ve vztahu k zemím bez západní tradice zastupitelské demokracie a liberalismu zastával názor podporující tradiční autority jako nástroj k udržení pořádku a stability daného regionu proti radikálním silám. V souvislosti se zeměmi Perského zálivu pak zdůrazňoval, že ochrana jejich vládců byla stejně tak neslučitelná s demokracií, jako mohla být životně důležitá pro americké národní zájmy. Podle jeho mínění tak americká administrativa neměla příliš na výběr, neboť alternativou ke spřátelené autoritářské zemi v Perském zálivu je téměř nevyhnutelně nepřátelský totalitární stát. (Kissinger 2004: 612).

I přes určité rozdíly v aplikování odlišných nástrojů a taktických modelů se ve své podstatě jednalo o sledování stejné základní strategie spočívající v zadržování vlivu Sovětského svazu a jeho satelitů v různých oblastech světa.4

V rámci Nixonovy administrativy panovalo obecné přesvědčení, že vyřešení izraelsko-arabského konfliktu je klíčem ke zlepšení amerického postavení v arabském světě. Existovaly však rozdíly ohledně aplikace vhodné strategie. Ti, již kladli důraz na zlepšení vztahů s arabskými státy, chápali jako klíčové okamžité řešení izraelsko-arabského konfliktu. Ti, kteří upřednostňovali globální přístup zaměřený na Sovětský svaz, naopak prosazovali nejprve vytvoření okruhu spřátelených států sloužících jako prostředníci amerických zájmů na Blízkém východě. Po vytvoření příznivých podmínek se následně mohlo přikročit k řešení blízkovýchodního konfliktu. (Spiegel 1985: 172-173).

Přívržencem druhého přístupu pak byl rovněž prezident Nixon, jehož myšlenky měly nalézt konkrétní vyjádření ve formulaci vlastní vojensko-bezpečnostní doktríny. Tento přístup byl primárně reakcí na vývoj válečné fronty ve Vietnamu, kde stále silnější roztáčení spirály bojových operací zasahujících i do sousedních zemí představovalo pro americkou vládu čím dál vyšší náklady v podobě propadu popularity u americké veřejnosti, vysokého vojenského a finančního břemene a pošramocení mezinárodní prestiže. Brzkým ukončením války se tak administrativa snažila uvolnit ruce pro řešení dalších palčivých problémů.

Jako únikovou strategii z tohoto nekontrolovatelného kruhu bojů zvolil Bílý dům taktiku spočívající v tzv. vietnamizaci války. Ta představovala převzetí primární zodpovědnosti bojových operací Jihovietnamskou armádou a následné stažení amerických jednotek pak bylo kompenzováno zvýšenými dodávkami zbraní a ekonomickou pomocí poskytovanou Washingtonem.

2.1.2 „Střídání stráží“ v Perském zálivu a Saúdská Arábie v kontextu Nixonovy nové bezpečnostní architektury


V této klíčové fázi vietnamské války přišlo v lednu 1968 překvapivé oznámení britského předsedy vlády J. Harolda Wilsona o záměru Velké Británie stáhnout do konce roku 1971 své jednotky ze základen na východ od Suezu. Již rok předtím opustili Britové vojenskou základnu v Adenu, čímž ponechali v nově vytvořeném Jižním Jemenu prostor pro převzetí moci marxistickým režimem. Washington tak byl nucen přehodnotit svou dosavadní politiku zaměřenou hlavně na východní Středomoří a severní pás států sousedících se Sovětským svazem (Turecko, Írán a Pákistán). (Long 1985: 54). Odchodem Británie, jež tím opustila svou tradiční roli ochránkyně zájmů Západu v oblasti, se z perspektivy Washingtonu vytvořilo v regionu nebezpečné mocenské vakuum, jež mohlo být vyplněno pronikajícím vlivem Sovětského svazu.

Důležitost, jakou administrativa přikládala Blízkému východu a zvláště mírovému uspořádání potvrzuje skutečnost, že již druhé nařízení National Security Study Memorandum (NSSM) 2, které prezident nechal v lednu 1969 vypracovat, se týkalo americké politiky na Blízkém východě. Zodpovědné skupiny měly najít příslušné odpovědi na otázky týkající se aktuální role Blízkého východu v americké globální strategii a amerických zájmů a jejich důležitosti v dané oblasti. V této souvislosti se měla rovněž zkoumat povaha sovětské hrozby Blízkému východu a pravděpodobnosti jeho ovládnutí Sovětským svazem. Pověřené skupiny měly dále vyhodnotit aktuální pozici USA na Blízkém východě a úroveň společných zájmů s některými regionálními státy. V neposlední řadě se měly zabývat vlivem brzkého vyřešení arabsko-izraelského konfliktu na zachování americké pozice. (National Security Council 1969a).

V souvislosti s výše uvedeným oznámením nařídil Nixon v červenci 1969 v National Security Study Memorandum (NSSM) 66 vyhodnocení problémů způsobených stažením britských sil ze Zálivu včetně potencionální arabsko-íránské konfrontace. Zároveň měly příslušné orgány v rámci administrativy navrhnout různé varianty pro zaujetí amerického postoje vůči politickým entitám Perského zálivu v oblasti politických vztahů, diplomatického zastoupení a zbrojní politiky. Dále měla být doporučena americká strategie s ohledem na jejich stávají námořní přítomnost v regionu. (National Security Council 1969b).

Reakcí administrativy Richarda Nixona na aktuální mezinárodně-politickou situaci bylo vyhlášení nové doktríny při příležitosti prezidentovy návštěvy ostrova Guam v červenci 1969, jež spočívala na třech základních postulátech:



Spojené státy dodrží všechny své smluvní závazky. Spojené státy poskytnou ochranu svým spojencům, jejichž přežití považují za životně důležité pro svou bezpečnost, budou-li tyto národy ohroženy jadernou mocností. V případě jiných druhů agrese poskytnou Spojené státy vojenskou a ekonomickou pomoc za předpokladu, že ohrožený národ převezme primární zodpovědnost za poskytnutí lidských zdrojů na svou obranu. (Nixon 1969).

Tato vojensko-strategická doktrína ač původně zaměřena na aktuální situaci v jihovýchodní Asii obsahovala velmi konkrétní implikace i pro americkou politiku na Blízkém východě. Vzhledem k tomu, že jaderný útok v této oblasti se zdál být v té době málo pravděpodobný, nabyl proto zvláštní důležitosti zejména třetí bod. Jeho konkrétním vyjádřením se stala politika dvou resp. třech pilířů, jež představovala modifikaci Nixonovy doktríny na specifickou realitu Blízkého východu.

Hlavními pilíři této konstrukce amerických prostředníků mezi muslimskými národy Blízkého východu se měly stát Írán, jenž měl převzít od Británie policejní zodpovědnost za bezpečnost Perského zálivu a Saúdská Arábie. Prosazování amerických zájmů mělo být ještě dále posíleno zvláštním vztahem Spojených států s Izraelem. (Miglietta 2002: 229-230).

Primárním cílem bylo snížit americkou vojenskou přítomnost v jednotlivých klíčových regionech, což hodlal Bílý dům kompenzovat zvýšenými dodávkami zbraní a jiné pomoci za účelem posílení vojenských schopností spřátelených zemí.

V souladu s touto doktrínou bylo v srpnu 1970 prezidentem autorizováno National Security Decision Memorandum (NSDM) 76, které se zabývalo novým uspořádáním programů americké zahraniční pomoci. Tyto programy byly rozlišeny na tři základní druhy pomoci – bezpečnostní, humanitární a rozvojovou. V memorandu se výslovně doporučovalo využití bezpečnostní pomoci k podpoře Nixonovy doktríny. Stojí za zmínka, že dokument neobsahoval žádná kritéria určující poskytnutí těchto asistenčních programů v souladu s některými obecnými principy lidských práv či demokratického vládnutí, což v zásadě odpovídalo americké zahraničně-politické koncepci vlády popsané výše. (National Security Council 1970a).

Nejslabším článkem zmíněné bezpečnostní architektury byla zpočátku Saúdská Arábie, nicméně události přelomu 60. a 70. let to měly postupně změnit. Po Šestidenní válce se začala pomalu přesouvat regionální rovnováha sil přes Rudé moře směrem z Egypta do Saúdské Arábie. Egyptský prezident Násir vyšel ze Šestidenní války politicky diskreditován, jeho vojsko bylo poníženo a jeho země ekonomicky vyčerpána. Z tohoto důvodu již přestal být všemocným arabským vůdcem inspirujícím masy následovníků z celého regionu a naopak se Egypt ocitl na výplatní pásce Rijádu. V souvislosti s tímto vývojem se arabská veřejnost začala pomalu obracet k politickému islámu, který tak měl nahradit zdiskreditované ideje arabského nacionalismu. To bylo výsledkem zdrcující porážky, kterou v očích arabské veřejnosti nábožensky inspirovaný Izrael uštědřil svým arabským sousedům, z nichž mnozí byli vedeni sekulárními vůdci. Vzrůst obliby islámské politiky rovněž souvisel se vzrůstem prestiže Saúdské Arábie, jejíž představitelé jako ochránci dvou nejposvátnějších měst islámu Mekky a Medíny vždy usilovali o využití islámu na prosazování svých politických cílů. (Bronson 2006: 103-104).

Výše uvedený vývoj pak byl vzat v úvahu v nařízení National Security Decision Memorandum (NSDM) 92 v listopadu 1970, které implementovalo jednotlivé kroky Nixonovy doktríny. Prezident v něm schválil obecnou strategii podpory spolupráce mezi Íránem a Saúdskou Arábií jako základu pro udržení stability v Perském zálivu s uznáním mocenské nadřazenosti Íránu. Spojené státy si měly ponechat stávající úroveň námořní přítomnosti ve vodách Perského zálivu, pokud to bylo politicky akceptovatelné pro jejich spojence v oblasti. Za účelem posílení amerických zájmů měla být rovněž rozšířena síť amerických diplomatických zastoupení v jižní oblasti Zálivu. Zároveň prezident nařídil revizi dosavadních plánů technické a vzdělávací pomoci a kulturní výměny, aby mohly být dány do souladu se strategií prohlubování rozvoje a lokální zodpovědnosti za udržování stability. (National Security Council 1970b).

V souvislosti se zvýšenou aktivitou Sovětského svazu v regionu, jež vyústila v uzavření smlouvy o přátelství s Irákem v dubnu 1972, do rozsáhlých dodávek zbraní Egyptu, Sýrii a Iráku a měla za následek nespokojenost řady arabských států s průběhem řešení blízkovýchodního mírového uspořádání, nechal prezident Nixon v předvečer říjnové války vypracovat několik memorand. (Palmer 1992: 89).



National Security Study Memorandum (NSSM) 181 vydané v květnu 1973 nám ukazuje kontinuitu Nixonovy politiky vůči Perskému zálivu, když většina otázek, které měly být zodpovězeny Skupinou pro Blízký východ a jižní Asii v rámci NSC, se koncentrovaly na spolupráci mezi Saúdskou Arábií a Íránem a na druhy opatření, jež měly USA podniknout k jejímu posílení. Úkolem tohoto memoranda mělo být zjištění stavu regionální spolupráce zejména mezi Saúdskou Arábií a Íránem a druhů opatření podniknutých USA na její posílení. Prezident dále žádal o vypracování vhodného postupu vedoucího ke spolupráci na společných strategických cílech a zároveň k posílení vzájemných obchodních a finančních vazeb. Dále se mělo zvážit, jak by Saúdská Arábie a Írán mohly co nejefektivněji přispět k regionální bezpečnosti. Součástí této studie mělo být rovněž vyhodnocení současné americké politiky vývozu zbraní do oblasti s přihlédnutím k vzrůstající ekonomické a vojenské síle Íránu a Saúdské Arábie. (National Security Council 1973a).

V návaznosti na to nechal prezident vypracovat National Security Study Memorandum (NSSM) 182, ve kterém na základě zpráv řady představitelů spřátelených zemí Blízkého východu o zintenzivnění diplomatických, ekonomických a vojenských aktivit Sovětského svazu v oblasti nařídil provést studii pravděpodobných linií sovětské strategie pro americkou politiku. Tato studie měla obsahovat definice a zhodnocení základních amerických zájmů a cílů a způsob, jakým mohly být ovlivněny sovětskými zájmy a aktivitami. Na druhou stranu měla identifikovat a zhodnotit sovětské strategické zájmy a cíle v daném regionu a nastínit, jakou politiku bude Sovětský svaz sledovat v nadcházejících pěti letech. Součástí studie mělo být i zhodnocení politické, vojenské a ekonomické podpory státům Perského zálivu ze strany Moskvy. (National Security Council 1973b).

Situací na Blízkém východě se pak prezident Nixon obšírně zabýval ve své zprávě o americké zahraniční politice přednesené v Kongresu v květnu téhož roku. Kromě arabsko-izraelského konfliktu, jemuž patřila značná část týkající se Blízkého východu, se zmínil i o dalších regionálních mocnostech. S ohledem na ukončení britského protektorátu nad devíti arabskými emiráty podtrhl důležitost dvou největších států Zálivu, Íránu a Saúdské Arábie, které převzaly zodpovědnost za zajištění regionální stability a ochrany před zasahováním vnějších sil, čímž měl na mysli zejména Sovětský svaz. (Nixon 1973).

Nicméně Washington se neupnul výhradně na osu Teherán-Rijád, neboť si byl dobře vědom, že k řešení arabsko-izraelského konfliktu a snížení celkového regionálního napětí potřeboval udržovat vztahy i s radikálními arabskými režimy. Z tohoto důvodu usilovala Nixonova administrativa o obnovení diplomatických vztahů a politického dialogu s těmi arabskými státy, které s USA přerušily vztahy po Šestidenní válce. S Jemenskou arabskou republikou tak byly obnoveny styky po návštěvě ministra zahraničí Rogerse v červenci 1972 a se Súdánem krátce poté. Ve stejném roce byla rovněž zřízena zájmová sekce v Baghdádu. (Nixon 1973).

Prioritou americké politiky v regionu však bylo zvláště řešení jeho chronického problému, jímž byl přetrvávající arabsko-izraelský konflikt. V tomto ohledu byl aktivní zvláště ministr zahraničí William Rogers, který se snažil překonat Nixonův a Kissingerův skepticismus ohledně možného posunu v otázce arabsko-izraelského uspořádání. Aktivita ministerstva zahraničí byla vyprovokována zvláště stále více se zhoršující situací na egyptsko-izraelské hranici. V březnu 1969 zahájil egyptský prezident Násir taktickou vyčerpávající válku spočívající v drobných bojových výpadech proti izraelskému území, jež měly Izrael postupně psychologicky, ekonomicky a vojensky vyčerpat. Dalším faktorem byl i neustále se zvyšující přísun sovětských zbraní a vojenských poradců do Egypta. (Kaufman 1996: 71-73).

Aby předešel propuknutí války v plném rozsahu, rozhodl se Rogers přijít se svou první mírovou iniciativou již v prosinci 1969. Jejím nejdůležitějším bodem bylo prosazení následujícího principu: opuštění území okupovaných Izraelem od Šestidenní války výměnou za trvalý mír s Araby, což byl princip, který se stal základem všech pozdějších mírových plánů. Další body pak obsahovaly ustanovení o bezpečných a všemi stranami respektovaných hranicích, o návratu palestinských uprchlíků a o společné správě Jeruzaléma Izraelem a Jordánskem. Jednalo se o nejkomplexnější plán na řešení blízkovýchodního konfliktu, s jakým do té doby jakákoliv americká vláda přišla. Nicméně kvůli rozličným důvodům byl nakonec odmítnut jak Izraelem tak i arabskými zeměmi a Sovětským svazem. (Spiegel 1985: 186-187).

Rogers se však nenechal prvním nezdarem odradit a ve své diplomatické ofenzívě pokračoval dále. V červnu 1970 přišel s novým návrhem založeném na požadavku přestaňte střílet, začněte hovořit, který počítal s devadesáti denním klidem zbraní podél Suezu a zprostředkovatelskou úlohou OSN. I přes počáteční nesouhlas Kissingera a izraelských představitelů se nakonec podařilo dospět ke společným jednáním, která v srpnu vyústila v uzavření formální dohody. Toto ujednání však bohužel nemělo příliš dlouhého trvání, neboť bylo brzy porušeno zvláště ze strany Egypta a jeho význam byl ještě více oslaben podpisem dohody o přátelství a spolupráci mezi Káhirou a Moskvou v srpnu následujícího roku. (Spiegel 1985: 193-195, Ghanayem, Voth 1984: 95).

Snahy o mírové uspořádání byly rovněž poznamenány i následujícím vývojem v ostatních částech světa. V březnu 1973 obsadilo 8 palestinských radikálů z Organizace černého září saúdskou ambasádu v Chartúmu, na které zajali množství zahraničních diplomatů včetně amerického a saúdského velvyslance za účelem propuštění palestinských ozbrojenců držených v různých zemích. Výsledkem tohoto přepadení bylo zabití dvou amerických a jednoho belgického diplomata. O dva týdny později následoval telegram amerického velvyslance adresovaný saúdskému králi, ve kterém byl král upozorněn na přímé zapojení palestinského Fatahu, jež se tímto snažil narušit probíhající mírové zprostředkování mezi Jordánskem a Izraelem. Saúdský král Fajsal odpověděl odsouzením takovýchto násilných činů a zastavil veškerou pomoc Fatahu, dokud se jeho příslušníci nezřeknou takových činů. Tento postoj však král odmítl oznámit veřejně, neboť se obával tvrdé reakce Palestinců. V této souvislosti však neopomněl král Spojeným státům kriticky připomenout nutnost vyvinout náležitý tlak na Izrael, aby se stáhnul z okupovaných arabských území, což považoval za způsob jak vyřešit všechny problémy této oblasti včetně terorismu. (Pincus 2007).


2.1.3 Nevyslyšená saúdská varování před použitím ropy jako zbraně


Neúspěšné pokusy o nalezení arabsko-izraelského uspořádání vedly k dočasnému utlumení americké aktivity na tomto poli, na což měly vliv i další následné události. Jednalo se v první řadě o probíhající aféru Watergate, která začala stále více paralyzovat činnost Bílého domu a soustředila tak pozornost prezidenta a jeho poradců směrem k domácí politické scéně. Problémy Blízkého východu byly rovněž zastíněny jednáními na nejvyšší úrovni mezi Nixonem a Brežněvem ve Washingtonu a San Clemente v červnu 1973, jejichž nejdůležitějším plodem byla dohoda o prevenci jaderné války. (Spiegel 1985: 238-239).

V tomto období se také ropa stávala stále více skloňovaným tématem diskuzí v rámci amerického vládního aparátu a v mezinárodních kruzích. Nejen Evropa a Japonsko ale i Spojené státy, které se dlouho těšily relativní nezávislosti na dovozech blízkovýchodní ropy, se dostaly na maximum svých produkčních možností, a proto byly nuceny doplňovat své ropné zásoby dovozy z Blízkého východu, čímž se stávaly čím dál více závislejšími.

První zemí, která hodlala využít tohoto stavu, byla Libye, kde byl roku 1969 ustaven radikální nacionalistický režim v čele s Muammarem Kaddáfím. Přes hrozbu zrušení ropné koncese se mu nakonec podařilo získat na amerických společnostech podstatné navýšení ceny ropy za barel. Příkladu Libye začaly brzy následovat ostatní země sdružené v ropném kartelu OPEC, když na společném zasedání v Teheránu v únoru 1971 dosáhly dohody na jednotné ceně barelu ropy. I přestože se zástupci amerických ropných korporací tomuto tlaku bránili a hledali ochranu u americké vlády, zájmy ministerstva zahraničí byly v tuto dobu odlišné. Jeho cílem byla především snaha o zachování úzkých vztahů s ropnými státy Zálivu zvláště se Saúdskou Arábií, Íránem a Kuvajtem. Při těchto tvrdých vyjednáváních se také poprvé objevilo spojení ropy s arabsko-izraelským konfliktem. (Spiegel 1985: 240-242).

V průběhu roku 1973 se proto začala stále častěji množit prohlášení nejrůznějších saúdských představitelů hrozících použitím ropy jako nátlakového prostředku, pokud nedojde k nějakému viditelnému průlomu v blízkovýchodních mírových jednání.

V dubnu se uskutečnilo setkání saúdského ministra pro ropu šejcha Ahmada Zaki Yamaniho s Henrym Kissingerem a ministrem financí Georgem P. Shultzem, při němž je saúdský ministr varoval před možným uvalením ropného embarga, pokud jejich vláda nevyvine větší tlak na Izrael ohledně stažení z okupovaných území. Král Fajsal byl natolik znepokojen negativní reakcí amerických představitelů, že poprvé v životě poskytl rozhovor americké televizní stanici, během něhož varoval, že americká podpora sionismu proti Arabům činila pokračování ropných dodávek do USA a dokonce i udržování přátelských vztahů s Amerikou mimořádně obtížným.

V podobném duchu hovořil v červnu při své cestě po Latinské Americe i saúdský ministr zahraničí Umar Saqqáf. Ve stejný měsíc se setkal v Ženevě s představiteli Arab American Company, držiteli saúdské koncese, překvapivě i samotný král Fajsal. Ten naléhal na Američany, aby získali ústupky izraelské vlády v palestinské otázce, jinak bude nucen použít ropu jako nátlakového prostředku, aby si zachoval tvář před vlastním veřejným míněním a ostatními arabskými státy. V červnu poskytl král rozhovor novinářům z Washington Post a Christian Science Monitor, aby dal jasně najevo, že Saúdská Arábie vážně uvažovala o zastavení navýšení produkce ropy kvůli americké podpoře Izraeli. Jinými slovy zopakoval svou žádost v září pro Newsweek, když upozornil na omezené absorbční schopnosti saúdské ekonomiky zaplavené velkými zisky z ropy. Jakékoliv navyšování ropné produkce chápal král jako projev laskavosti vůči Západu, za níž by se měl Washington na oplátku distancovat od sionistického expanzionismu.

Fajsalova slova však v americké administrativě nikdo nebral příliš vážně, neboť všichni byli přesvědčeni, že regionální situace nebyla zdaleka tak vážná, jako tomu bylo na konci 60. let. Mnozí rovněž poukazovali na fakt, že předchozí embarga nebyla účinná a že se ze strany Arabů jednalo o pouhé taktizování, neboť by se bez odběratelů své ropy nebyli schopni neobejít. Stejné mínění zastával i Pentagon. (Neff 1997, Bronson 2006: 115-116).

K dalšímu vyostření jejich vztahů došlo v červenci, když Spojené státy vetovaly rezoluci schválenou RB OSN kritizující izraelskou politiku vůči Palestině a vyzývající Izrael k evakuaci území okupovaných během války roku 1967. Král Fajsal varoval koncem srpna v televizním vystoupení, že ačkoliv jeho přáním nebylo omezit saúdské dodávky ropy Spojeným státům, americká podpora Izraeli mu ztěžovala zajištění amerických ropných potřeb a pokračování jeho srdečného postoje vůči Washingtonu. (Grayson 1982: 110).

Ze slov pronesených prezidentem Nixonem v září na tiskové konferenci bylo patrné, že si tehdy vláda vážnost situace začala pomalu uvědomovat. Nixon připustil skutečnost, že arabští producenti svázali vývoz ropy s arabsko-izraelským konfliktem, a proto pověřil Henryho Kissingera, jenž se právě ujal funkce ministra zahraničí, aby dal řešení tohoto konfliktu nejvyšší prioritu. (Spiegel 1985: 244). Na odvrácení blížící se vojenské konfrontace však již bylo příliš pozdě.

2.1.4 Ropné embargo jako katalyzátor navázání „zvláštních vztahů“


Koordinovaný egyptsko-syrský útok zásadním způsobem změnil celkovou mocensko-politickou mapu Blízkého východu. Čtvrtý arabsko-izraelský válečný konflikt (zvaný Ramadánová či Jom Kippurská válka) probíhal od 6. do 25. října 1973 útokem na izraelské pozice na Sinajském poloostrově a Golanských výšinách. Díky masivnímu nasazení vojsk a momentu překvapení ztratili Izraelci během prvních dvou dnů 49 letadel a 500 tanků. (Rossi 1998: 101-102).

Reakcí na tento neočekávaný vývoj bylo 13. října nařízení masivních dodávek zbraní Izraeli prezidentem Nixonem, obávajícího se o osud svého nejbližšího spojence na Blízkém východě. Tato americká intervence tak způsobila definitivní změnu mocenské rovnováhy na vojenské frontě ve prospěch Izraele. (Palmer 1992: 97).

Jak sám později přiznal Richard Nixon ve svých pamětech, nařízení vojenské pomoci provedl s vědomím, že může vést k arabskému ropnému embargu. Účelem tohoto opatření bylo především demonstrovat americký závazek vůči přežití Izraele a zabránit sovětské intervenci do oblasti. (Nixon 1980: 93).

Saúdský král Fajsal zaslal Bílému domu dopis, ve kterém žádal okamžité ukončení dodávek zbraní a vyzýval Izrael ke stažení k linii příměří z roku 1967, jinak hrozil ochlazením vztahů mezi oběma zeměmi. Dalšího dne 17. října arabští producenti ropy v čele se Saúdskou Arábií oznámili snížení produkce o 5 % každý měsíc, dokud se Izrael nestáhne z územích obsazených v roce 1967.

Americká vláda na arabské požadavky nijak nereagovala a naopak o dva dny později požádal Nixon Kongres o schválení 2,2 mld. USD jako finanční pomoc Izraeli, což nakonec zvrátilo vojenskou převahu na izraelskou stranu. To byla poslední kapka, která přiměla saúdského krále k okamžitému uvalení ropného embarga na Spojené státy a ostatní arabské státy brzy následovaly Fajsalova příkladu.5 (Litwak 1984: 160, Kaufman 1996: 84).

Součástí tohoto embarga bylo i nařízení Rijádu Arabian American Company o zastavení dodávek ropy americkému vojsku včetně americké 6. flotily pro Středomoří. Tento neočekávaný krok vyvolal uvnitř administrativy opravdovou paniku, neboť tak narušoval provádění bojových operací na vietnamské frontě a pohyb americkéhé námořnictva ve Středomoří a Pacifiku. USA reagovaly v podobě okamžité intervence náměstka ministra obrany W. P. Clements u vedení Aramca, aby tuto nepříjemnou situaci co nejdříve vyřešilo. Frank Jungers, prezident Aramca, se okamžitě sešel s králem Fajsalem, aby mu vysvětlil závažnost situace. Fajsal, rozhodující se mezi nenávistí vůči sionismu a komunismu, nakonec americkým strategickým potřebám vyhověl. Saúdové pečlivě vážili význam svého geostrategického soupeření se Sověty a svůj dlouholetý úzký vztah se Spojenými státy se současným arabsko-izraelským konfliktem. V tomto měření dal nakonec Rijád přednost zachování své strategické vazby na Washington. (Bronson 2006: 119-120).

V den, kdy Saúdská Arábie spolu s ostatními arabskými státy zavedla ropné embargo, dorazila do Washingtonu delegace saúdského, marockého, alžírského a kuvajtského ministra zahraničí, aby jednala o nastalé situaci. Představitelé arabských států se setkali v Oválné pracovně s prezidentem Nixonem, před nímž prezentoval saúdskoarabský ministr zahraničí arabský postoj uznávající právo Izraele na samostatnou existenci v hranicích z roku 1967 a právo palestinských uprchlíků na návrat či na patřičnou kompenzaci. Nixon přítomným ministrům slíbil, že bude usilovat o dosažení příměří jako základu pro naplnění rezoluce RB 242. (Kissinger 2004: 489-490).

Tyto události nakonec donutily americkou vládu k aktivnímu přístupu v řešení blízkovýchodního konfliktu a znamenaly prvopočátek Kissingerovy proslavené kyvadlové diplomacie. Král Fajsal a další saúdští vládní představitelé během řady jednání v listopadu 1973 požadovali veřejný závazek americké vlády přimět Izrael ke stažení z okupovaných arabských území. Zároveň se Saúdové snažili z obav před radikálními arabskými státy Washington přesvědčit, že zrušení embarga nebylo pouze individuální záležitostí Saúdské Arábie, nýbrž kolektivním rozhodnutím všech arabských producentů. Kissinger na druhou stranu zdůraznil odhodlání americké vlády nepodlehnout ekonomickému tlaku a pohrozil, že bude-li tento nátlak nadále pokračovat, budou muset Spojené státy zvážit nutná protiopatření. Na tato rezolutní slova reagoval saúdský ministr ropy šejch Yamani varováním o možném snížení ropné produkci až o 80%, vyhozením ropných zařízení do povětří a případně zapálením ropných polí. (Kissinger 2004: 794-797). Počátkem ledna následujícího roku znovu varoval tentokrát ministr obrany Schlesinger před možností odvetných opatření proti arabským producentům ropy. (Kissinger 2004: 807).

V souvislosti s odtajňováním britských archivů vyšly v prosinci 2003 na veřejnost další okolnosti týkající se vojenských plánů Washingtonu a Londýna během ropné krize, jež vrhají nové světlo na charakter hrozby pronesené onehdy ministrem Schlesingerem. Po uvalení ropného embarga státy OPECu na Spojené státy předal tehdy Schlesinger britskému velvyslanci ve Washingtonu Cromerovi zprávu, která vážně zvažovala americkou intervenci za účelem vojenského obsazení ropných vrtů v Perském zálivu. Pravděpodobnost vojenského konfliktu byla britskými zpravodajskými službami brána natolik vážně, že v prosinci 1973 vypracovaly memorandum s názvem U. K. Eyes Alpha vyhodnocující nastalou situaci a možné scénáře použití síly a následně zaslané předsedovi vlády Edwardu Heathovi.

Zmiňovaný dokument nevylučoval možnost amerických preemptivních útoků, pokud by arabské vlády vystoupily s dalšími požadavky. V takovém případě se počítalo s nasazením dvou brigád na obsazení saúdských ropných nalezišť a po jedné na Kuvajt a Abu Dhabi. V případě Abu Dhabi spoléhali Američané na pomoc Velké Británie. Největší problémy se očekávaly s obsazením Kuvajtu, neboť zde hrozilo nebezpečí vojenské intervence Iráku za podpory Kremlu.

Britové v této zprávě varovali, že jakákoliv okupace Saúdské Arábie, Kuvajtu a Abu Dhabi by musela trvat alespoň 10 let, než by západní státy byly schopny vyvinout alternativní zdroje energie. Počítalo se rovněž s tím, že použití síly by vedlo k zásadnímu narušení vztahů s arabskými státy a Sovětským svazem, ačkoliv přímá vojenská konfrontace s Moskvou se považovala za nepravděpodobnou. (Alvarez 2004).

Další zveřejněné materiály rovněž odhalily zděšení a rozčilení premiéra Heathe poté, co se dozvěděl, že prezident Nixon vydal v době vypuknutí konfliktu rozkaz k vyhlášení pohotovosti pro americký jaderný arzenál na stupeň 3 vztahující se i na americké jednotky na britském území, aniž by informoval britskou vládu. O vážnosti situace svědčí fakt, že pouze dvakrát během Studené války se ocitly americké jaderné zbraně na takovém stupni pohotovosti, a to během kubánské raketové krize a právě nyní. (Settle 2004).

Tento konflikt tak dočasně dostal americko-saúdské vztahy na bod mrazu. To dokládá i pokus ministerstva zahraničí USA v polovině listopadu 1973 znovu zahájit rozhovory o zbrojních dodávkách bez předchozího ukončení ropného embarga, který však zůstal ze saúdské strany bez odezvy. (Grayson 1982: 114).

Koncem prosince se konalo zasedání OPECu v Kuvajtu, na němž jeho členové dospěli ke společnému rozhodnutí o postupném odstranění ropného embarga, jež mělo být svázáno s jednotlivými kroky vedoucími k plné implementaci rezoluce RB č. 242. Prezident Nixon reagoval 25. ledna 1974 zasláním dalšího ze série svých osobních dopisů králi Fajsalovi, v němž vyjádřil závazek své vlády podniknout kroky k uskutečnění spravedlivého a trvalého míru na Blízkém východě. Prezident uvedl, že první plody tohoto závazku jsou vyjádřeny v dohodě o odpoutání sil podepsané minulý pátek, podle níž se izraelské síly stáhnou ze Sinaje jako první krok ke konečnému uspořádání v souladu s rezolucemi RB 338 a 242.

O tři dny později obdržel vedoucí kanceláře CIA v Rijádu naléhavou osobní zprávu od Kissingera vysvětlující zoufalou situaci prezidenta Nixona. Vzkaz od ministra zahraničí obsahoval prosbu o případný souhlas saúdského krále s oznámením ukončení ropného embarga v prezidentově projevu o stavu Unie, jenž měl pronést o dva dny později. Během noci proběhla schůzka mezi šéfem CIA a novým ministrem zahraničí Saúdem, která po dlouhém jednání vyústila v králův souhlas za dvou podmínek. Nixon měl oznámit, že obdržel ujištění od spřátelených představitelů Blízkého východu o neodkladném svolání zasedání OPECu, na němž bude diskutována otázka odvolání embarga. Za další mělo jeho prohlášení obsahovat jasný odkaz na plnou implementaci blízkovýchodního mírového uspořádání na základě rezoluce 242, jak bylo formulováno v jeho osobním dopise králi, aby tak byl potvrzen prezidentův veřejný závazek k naplnění této iniciativy.

Obě dvě podmínky byly skutečně v Nixonově projevu obsaženy, nicméně celkové vyznění bylo oslabeno závěrečným prohlášením, že ....Spojené státy nebudou k této záležitosti nuceny. (Close 2002).

Za zlomový okamžik bylo považováno setkání Nixona se saúdským a egyptským ministrem zahraničí v polovině února 1974. Oba ministři se nakonec spokojili s prezidentovým ujištěním, že se zasadí o izraelsko-syrské odpoutání sil, čímž bylo z jejich strany dosaženo podmínky pro ukončení embarga. (Kissinger 2004: 860-861). To bylo nakonec odvoláno o měsíc později.

Určitým symbolickým mezníkem ve vzájemných vztazích byla návštěva Richarda Nixona Rijádu v červnu 1974, jíž se stal prvním americkým prezidentem, který tuto zemi navštívil. Kromě zjevných domácích důvodů s cílem odvrátit pozornost veřejnosti od aféry Watergate byla tato návštěva zamýšlena i jako přijetí veřejné pochvaly za americké úsilí v mírovém procesu a symbolické tečky za první vážnou krizí v americko-saúdských vztazích.

Saúdský král Fajsal vysoce ocenil kroky podniknuté Nixonem a rovněž jmenovitě ministrem Kissingerem na cestě k míru. Nicméně neopomněl velmi silně zdůraznit i přetrvávající nevyřešený problém Palestinců, a proto konstatoval, že skutečného a trvalého míru nebude dosaženo, nedojde-li k osvobození Jeruzalému, všech okupovaných arabských území, návratu palestinských uprchlíků do jejich domovů a prosazení jejich práva na sebeurčení. Prezident Nixon reagoval proslovem, v němž na prvním místě připomněl skutečnost nejdelšího nepřerušovaného přátelství mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií ze všech států Blízkého východu. V praktických otázkách se však nevyhnul problému konkrétního mírového uspořádání, když se přihlásil k úsilí o spravedlivý a trvalý mír pro všechny lidi Blízkého východu. (Nixon 1974a).

Za určitou symbolickou řeč na rozloučenou lze považovat Nixonův proslov 19. června 1974 před uvítací delegací vedenou viceprezidentem Fordem při svém návratu domů. Na základě čerstvých dojmů z Blízkého východu prohlásil, že ......kde (dříve) nebyla žádná naděje na mír, nyní existuje. Kde existovalo nepřátelství vůči Americe na mnoha stranách této části světa, nyní existuje přátelství. Zatímco jsme měli příležitost se setkat s novými přáteli v Egyptě a Sýrii, mohli jsme znovu ujistit staré přátele v Izraeli, Saúdské Arábii a Jordánsku. (Nixon 1974b).

Po odvolání ropného embarga mohla začít Kissingerova kyvadlová diplomacie spočívající v postupném řešení dílčích problémů krok za krokem, jež nakonec přinesla své kýžené plody. (Kissinger 2004: 724). Nedílnou součástí jeho cest na Blízký východ byla vždy pravidelná zastávka v Rijádu, aby mohl informovat saúdské představitele o aktuálním vývoji a ti následně mohli umírňovat postoje některých radikálnějších států. Na konci tohoto náročného diplomatického úsilí pak bylo uzavření dohody o příměří mezi Egyptem a Izraelem v podobě smlouvy Sinaj II. učiněné nicméně až za administrativy Geralda Forda. Jednání s Jordánskem a Sýrií však skončila ve slepé uličce.

Bylo to poprvé ve vzájemných vztazích Spojených států a Saúdské Arábie, kdy se otázka řešení blízkovýchodního konfliktu stala jejich ústředním tématem, což platilo s větší či menší intenzitou po celou dobu Nixonovy a Fordovy administrativy.

Paradoxně se tak vojenský konflikt a ropná krize let 1973 a 1974 staly katalyzátorem procesu, jež byl nastartován mnoho let předtím a který byl, slovy Johna Sawhilla pronesenými roku 1976 při slyšení Senátu, označen jako zvláštní vztah. Motivů pro ozvláštnění těchto vztahů bylo hned několik. Saúdská Arábie vyšla z ropné krize jako nová ekonomická a díky svým nekonečným zdrojům financí i politická velmoc regionu, jíž si snažila vláda ve Washingtonu naklonit i kvůli zprostředkující roli Rijádu při vedení Kissingerových mírových rozhovorů na Blízkém východě. Kromě politických motivů to byl samozřejmě obchod a na prvním místě zajištění nepřerušovaných dodávek ropy za přijatelné ceny, stejně jako podpora vývozu amerických výrobků s cílem kompenzovat odliv americké hotovosti způsobené nákupy drahé ropy. Na druhou stranu Saúdská Arábie vnímala výhodu tohoto vztahu především v bezpečnostní dimenzi, když jí spojenectví s Washingtonem zajišťovalo ochranu jejích rozsáhlých zásob ropy před potencionálními nepřáteli. (Long 1985: 117).

Vyjádření zvláštní kvality vztahů obou zemí představovala i rezoluce Senátu v souvislosti se zavražděním Fajsala koncem března 1975, v níž všichni senátoři, i přes tradiční inklinaci k Izraeli řady z nich, vyjádřili hlubokou lítost nad smrtí saúdského krále. (Grayson 1982: 118).



Yüklə 2,31 Mb.

Dostları ilə paylaş:
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   36




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©muhaz.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

gir | qeydiyyatdan keç
    Ana səhifə


yükləyin