Masarykova univerzita

2.2 Administrativa Geralda Forda

2.2.1 Nové rušivé momenty ve vzájemných vztazích

Přes dočasné ochlazení vlivem Jom Kippurské války a ropného embarga se však brzy vzájemné vztahy vrátily do zaběhnutých kolejí. Ba došlo k dalšímu posílení politických, ekonomických a vojenských vazeb, jak musely obě země čelit novým výzvám v podobě šíření sovětského vlivu v ostatních státech Třetího světa. Zásadní posílení spolupráce mezi Washingtonem a Rijádem na poli zahraniční pomoci v oblasti Blízkého východu a Afriky bylo způsobeno několika na sobě nezávislými faktory.

První příčinou byla negativní atmosféra v Kongresu a mezi americkou veřejností ovlivněnou průběhem vietnamské války a aférou Watergate, jež v srpnu 1974 donutila prezidenta Nixona k rezignaci. Kongres na tyto události reagoval zvýšeným úsilím o omezení rozhodovacích pravomocí amerického prezidenta. Konkrétního výsledku pak dosáhla tato aktivita koncem roku 1974, kdy Kongres schválil novelu zákona o zahraniční pomoci (Foreign Assistance Act), která vyžadovala povinnost prezidenta podat zprávu o tajných operacích CIA zodpovědným komisím Kongresu. Příslušný zákon rovněž zakazoval použití příslušných fondů, dokud je prezident neprohlásil za důležité pro národní bezpečnost.

Následující rok byl dále schválen návrh senátora Clarka, předsedy senátní podkomise pro africké záležitosti, zákon omezující poskytování vládní pomoci Lidovému hnutí pro osvobození Angoly (MPLA). Tato právní norma tak významným způsobem zúžila ekonomickou a vojenskou pomoc, kterou mohl Bílý dům poskytovat spřáteleným režimům a hnutím v ostatních částech světa.

Druhou důležitou příčinou utužení vzájemné spolupráce byly rozsáhlé zisky, které začaly v 70. letech plynout do saúdské pokladny z prodeje ropy. Ty dovolovaly Rijádu radikálním způsobem navýšit svou zahraniční pomoc organizacím a státům nakloněných saúdským zájmů často paralelním se zájmy Washingtonu. Jedním z prostředků zvýšení svých aktivit v klíčových zemích Třetího světa byl vstup do mezinárodní organizace zvané Safari Club, jež byla založena francouzskou tajnou službou pro operace v zahraničí. Vytvoření tohoto tajného klubu bylo reakcí na zvyšující se přítomnost Moskvy na africkém kontinentu a podvratnou činnost libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Jeho hlavním úkolem tak bylo zvrácení tohoto nepříznivého trendu. První zasedání klubu se konalo roku 1976 v Rijádu a Saúdská Arábie se stala jakýmsi jeho pokladníkem, když financovala nákupy zbraní ostatním členům a třetím zemím a rovněž zabezpečovala finanční krytí pro jednotlivé operace. Podpora poskytovaná Saúdskou Arábií se zaměřovala zvláště na Africký roh, který střežil strategickou dopravní cestu pro dodávky ropy mezi Suezským průplavem a průlivem Báb al-Mandab a dále na rovníkovou Afriku a Angolu. Nicméně tato činnost nebyla zdaleka omezena pouze na africký kontinent, ale pokrývala i množství států v Asii jako Pákistán, Bangladéš, Malajsii, Filipíny ad.

Politika Rijádu tak v mnoha ohledech sloužila zájmům Západu tam, kde USA kvůli domácím restrikcím nebyly schopny aktivně působit. Podle údajů z roku 1975 činila zahraniční pomoc Saúdské Arábie 5,7 mld. USD, zatímco americká pomoc dosáhla v tomtéž roce pouze 4,9 mld. USD. Nicméně ne všechna podpora poskytovaná Saúdy byla v souladu s americkými zahraničně-politickými zájmy, což byl případ Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), ostatních radikálních palestinských organizací a států považovaných americkou vládou za teroristické. (Bronson 2006: 129-135). Nicméně i přes tyto rozdíly hrály saúdské finance důležitou roli v boji Západu proti šíření sovětského vlivu a komunismu v ostatních částech světa a tato role Rijádu pak měla nabýt ještě podstatnějšího významu v 80. letech v souvislosti s vývojem událostí v Afghánistánu.

Kromě dalšího posílení vztahů obou zemí však období Fordovy administrativy znamenalo první vážné snahy Rijádu hledat alternativní politické a vojenské vazby. Vedle nákupů zbraní od Francie, západního Německa a Velké Británie sem lze počítat i první nesmělé kroky saúdské vlády směrem k Moskvě. V říjnu a listopadu 1975 došlo k první zdvořilostní výměně blahopřání mezi králem Chálidem a předsedou prezidia nejvyššího sovětu SSSR Nikolajem Podgornym u příležitosti státních svátků. V březnu následujícího roku navázala saúdská vláda diplomatické vztahy s Jemenskou lidově demokratickou republikou, která roku 1967 získala nezávislost na Velké Británii. (Grayson 1982: 122).

Neustálé politické napětí mezi Washingtonem a Rijádem způsobovala otázka Palestinců. V lednu 1976 vetovaly USA návrh rezoluce RB OSN schvalující právo Palestinců na sebeurčení a založení jejich vlastního státu. Ministerstvo zahraničí tak vyslalo Tel Avivu jasný signál, že USA mají v úmyslu zachovat svou politiku neuznání Organizace pro osvobození Palestiny. (Grayson 1982: 123).

Na politické rovině vztahů se tak vytvořila jakási dvojkolejnost, když byla na obou stranách snaha o zachování vysoké kvality partnerství a problematika blízkovýchodního uspořádání byla pojímána jako záležitost sui generis. Ne vždy se však toto oddělení dařilo plně dodržet a zvláště v případě vyhrocených regionálních konfliktů se stávalo předmětem opětovného sváru a napětí mezi Washingtonem a Rijádem.

2.3 Administrativa Jimmyho Cartera

2.3.1 Lidská práva jako fundamentální komponent zahraniční politiky a arabsko-izraelské uspořádání jako jejich součást

Administrativa nového demokratického prezidenta Jimmyho Cartera, který se ujal úřadu v lednu 1977, od počátku usilovala o signifikantní změnu zahraniční politiky v porovnání s předchozími vládami prezidentů Nixona a Forda.

Nový demokratický prezident tak byl rozhodnut zvrátit dosavadní zaměření na strategii zadržování, která dominovala americké zahraniční politice až doposud. Hlavní body tohoto nového přístupu Jimmy Carter obšírně vysvětlil ve svém proslovu na univerzitě Notre Dame v květnu 1977. Prezident zdůraznil unikátní dobu pro USA, v níž se plně projevovala síla a význam demokracie. To Spojeným státům umožňovalo zbavit se nepatřičného strachu z komunismu, který je vedl k chopení se jakéhokoliv diktátora, jenž s nimi sdílel tuto obavu. Carter pokračoval ve své tvrdé kritice předchozí americké politiky odkazuje na dřívější ochotu USA přijmout rozporuplné a klamné principy a postupy protivníků a naopak opustit vlastní hodnoty, čehož byla dle něj nejlepším příkladem válka ve Vietnamu.

Při této příležitosti pak nastínil pět klíčových principů, které měly určovat zahraniční politiku nové administrativy. V prvé řadě to byl americký závazek vůči lidským právům, který byl chápán jako fundamentální cíl americké zahraniční politiky. V jeho pojetí se však nemělo jednat o nějakou naivní idealistickou představu svázanou rigidními morálními příkazy, neboť, jak zdůraznil, žijeme ve světě, který je nedokonalý a nedokonalý zůstane. Uvědomoval si proto zjevná omezení morálního přesvědčování a skutečnost, že by tyto žádoucí změny mohly přijít snadno a brzy. V druhém bodě vyjádřil snahu posílit vzájemnou spolupráci mezi zeměmi NATO. Jako třetí cíl si vytyčil vytvoření společného úsilí se Sovětským svazem na zastavení závodů ve zbrojení, které by vedlo ke konečné dohodě o kompletním odstranění jaderných zbraní z arsenálu všech států. Čtvrtým bodem jeho agendy bylo dosažení trvalého míru na Blízkém východě prostřednictvím konzultací se všemi dotčenými představiteli. Jeho poslední prioritou pak bylo snížení nebezpečí šíření jaderných zbraní a konvenčních zbraní ve světě. V závěru vyzdvihl význam spolupráce západních demokracií, zemí OPECu a rozvinutých komunistických zemí v poskytování efektivnější pomoci jako alternativy vůči válce. (Carter 1977a).

Jak vyplývá z výše uvedeného, lidská práva se stala jedním z ústředních témat jeho předvolební kampaně a ideologického obratu nové demokratické administrativy. Velká část Carterova inauguračního projevu se proto také týkala významu lidských práv pro americkou společnost a pro ostatní národy.

Carter v něm vyhlásil absolutní závazek vůči lidským právům, i když na druhou stranu připustil limity americké moci, neboť USA dle jeho mínění nemohly zodpovědět všechny otázky ani vyřešit všechny problémy. Nemohou (USA – pozn. autora) si dovolit učinit vše, přesto jednoduše musí udělat to nejlepší. Tento závazek pak dal do souvislosti s celkovou atmosférou ve světě, v němž byla právě touha po svobodě na vzestupu. Z tohoto důvodu podle něj nemohlo být ušlechtilejšího a ambicióznějšího úkolu pro Ameriku než pomoci formovat spravedlivý a mírový svět. Dále se prezident zaměřil na podstatu idealismu amerického národa a význam svobody pro něj. Vzhledem k tomu, že Američané patřili mezi svobodné národy, nemohli být proto nikdy lhostejní vůči osudu svobody v ostatních částech světa. Jejich smysl pro morálku jim diktoval dávat jednoznačnou přednost těm společnostem, jež s nimi sdílely trvalý respekt vůči individuálním lidským právům. (Carter 1977b).

Carter odmítal přesvědčení, že idealismus a realismus či morálka a výkon moci jsou vzájemně neslučitelné. Dle jeho názoru představoval projev amerického idealismu praktický a realistický přístup k zahraničním vztahům a morální principy byly nejlepším základem pro výkon americké moci a vlivu. V této souvislosti ve svých pamětech uvedl, že byl rozhodnut spojit podporu autoritativních spojenců a přátel s efektivním prosazováním lidských práv v těchto zemích. Změna represivní politiky amerických spojenců pak měla napomoci k odstranění příčin revolucí často vznikajících z důvodů pronásledování. Touto politikou tak bylo možno dosáhnout cílů americké politiky, aniž by byl pravicový totalitární režim nahrazen tím levicovým, stejného utlačovatelského charakteru. (Carter 1982: 143).

Výsledkem výše deklarovaných zásad zahraniční politiky byl obšírně propracovaný dokument Presidential Review Memorandum (PRM) 28 předložený v červenci 1977, který se měl stát podkladem pro diskuzi vedoucí k formulaci definitivní strategie považující lidská práva za ohnisko americké zahraniční politiky. Za zmínku z tohoto memorandu stojí především pasáž pojednávající o případných nákladech na prosazování politiky lidských práv a její vztah k ostatním zahraničně-politických cílům. Jednalo se právě o tyto případy, kdy se daná politika mohla dostat do střetu s jinými americkými národními zájmy. Vyřešení tohoto konfliktu pak mělo záležet na reálné situaci, v níž americké zájmy týkající se lidských práv měly být příslušným způsobem modifikovány, odloženy či omezeny s ohledem na jiné důležité cíle. Pokud by však tyto ostatní cíle převážily nad faktorem lidských práv, měla být nicméně americká politika implementována způsobem podporující lidská práva nejvyšší možnou měrou. Poté následovalo podrobné vypočítání všech možných případů, jak by mohlo důsledné prosazování této politiky negativně ovlivnit vztahy USA s ostatními státy.

V této souvislosti je zajímavý pohled na země, v nichž otázka lidských práv neměla žádnou tradici, což byl i případ celého Blízkého východu. V takovém případě je USA měly odrazovat od svévolného užití moci a naopak podporovat spravedlivější a humánnější společenský a ekonomický řád. Vztahy USA vůči zemím systematicky porušujícím lidská práva měly být korektní s přihlédnutím k dalším zájmům nicméně ne zcela úzké. S vládami hrubě porušující lidská práva mělo být jednáno jako se zvláštním případem s cílem přitáhnout pozornost světového společenství a provést odpovídající kroky. Ani v takovém případě se však nedoporučovalo přerušení formálních vztahů. (National Security Council 1977a).

Výše uvedené návrhy a doporučení následně prošly složitým procesem připomínkového řízení mezi jednotlivými odpovědnými institucemi, aby v únoru 1978 získaly definitivní podobu v Presidential Directive (PD) 30 jako oficiální vládní strategie. Tento podstatně stručnější dokument obsahoval obecný závazek USA ke snižování porušování lidských práv ve světě a vyjmenovával některé nástroje na prosazení příslušného chování. Větší pozornost si však zaslouží zvolené strategie vůči státům, které by se těmito lidsko-právními principy neřídily. V takovém případě jim měla být omezena zahraniční pomoc dle míry jejich porušování. Primární důraz měl být kladen na dlouhodobější trendy a na celkový komplexní vliv konkrétních událostí. S ohledem na úzké vztahy USA se Saúdskou Arábií je zajímavý bod obsahující závazek neposkytovat až na výjimečné případy (bohužel blíže nespecifikováno) materiální a finanční pomoc policii a jiným vnitřním bezpečnostním složkám vlády, jež se podílely na vážném porušování lidských práv. (National Security Council 1978).

Dalším důležitým zdrojem, který poskytuje informace o postoji vlády, byla zpráva ministerstva zahraničí Kongresu v podobě Country Reports on Human Rights Practices for 1979 uveřejněná v únoru následujícího roku. V ní prosvítá více pragmatičtější přístup, který bral v úvahu historické, kulturní a politické prostředí dané země a uznával, že starost o lidská práva musela být vyvážena dalšími fundamentálními zájmy. (Bloomfield 1982: 7).

Při realizaci konkrétních kroků uvidíme, jak byla Carterova administrativa v tomto svém balancování mezi deklarovanými ideály a prosazováním amerických zájmů vůči Saúdské Arábii úspěšná.

K zaměření politiky této vlády je třeba podotknout, že to nebyla pouze její vlastní iniciativa, nýbrž celková mezinárodně-politická situace související s poslední fází boje proti kolonialismu a zvláště minulými událostmi vietnamské války, jež zaktivizovala členy Kongresu, který přijal několik důležitých zákonů podmiňující americký export a zahraniční pomoc dodržováním určitých standardů lidských práv. (Bloomfield 1982: 4-5, Forsythe 1990: 439-441).

Sám ministr zahraničí Vance přiznal, že Carterům důraz na lidská práva v průběhu volební kampaně a prvních dnů nové administrativy vyvolal obavy mezi některými spojenci a přáteli, jejichž dodržování lidských práv bylo nízké. Nicméně ani Carter ani Vance neměli v úmyslu použít lidská práva jako ideologickou zbraň, ale spíše jako základní prvek americké zahraniční politiky.

Otázka lidských práv se tak logicky stala zdrojem určitých neshod mezi americkou vládou a jedním z jejich nejbližších blízkovýchodních spojenců, totiž íránským šáhem. V souladu s přesvědčením vlády její představitelé pokračovali v protestech proti excesům íránských bezpečnostních sil. Bílý dům naopak podporoval opatření šáha na zlepšení lidských práv jako omezení nelegálních činů íránské tajné služby SAVAK a posílení policejních a soudních postupů při zacházení s politickými oponenty.

Při setkání Vance s íránským šáhem v Teheránu v květnu 1977 byla podle slov ministra zahraničí otázka lidských práv jedním z důležitých politických témat. Vance zdůraznil prezidentům závazek vůči prvořadosti lidských práv jako národního cíle a jeho aplikovatelnosti na všechny národy. Při té příležitosti pak vyjádřil potěšení nad zlepšením zacházení s vězni a svolením šáha přijmout organizace na ochranu lidských práv, aby mohly tato deklarovaná zlepšení ověřit. (Vance 1983: 316-319).

Nový přístup Carterovy administrativy zdůrazňující ústřední roli lidských práv v zahraniční politice se promítl i do podoby poskytování vojenské pomoci. V květnu 1977 podepsal prezident Presidential Directive (PD) 13, jež se zabývala politikou transferu konvenčních zbraní. Prodeje zbraní byly v tomto nařízení vnímány jako mimořádný nástroj zahraniční politiky, který měl být využit pouze v jasných případech, kdy dané transfery přispívaly k národně-bezpečnostním zájmům USA. V důsledku této politiky zdůrazňoval Bílý dům pokračování v podpoře bezpečnosti USA a jejich spojenců pomocí dodávek zbraní.

Tento dokument obsahoval závazek formulovat a provádět jednotlivé programy americké bezpečnostní pomoci takovým způsobem, jež by v přijímajících zemích podporoval a prosazoval respekt vůči lidským právům.

Následně bylo stanoveno šest kontrolních omezení, kterým podléhaly všechny státy usilující o nákup amerických zbraní s výjimkou členů NATO a Japonska, Austrálie a Nového Zélandu. Prezident měl rovněž právo udělit výjimku spřáteleným státům, které závisely na pokročilých zbraních, aby si v daném regionu zajistily vojenskou rovnováhu. Spojené státy se mimo jiné zavazovaly, že nebudou prvním dodavatelem, který by do regionu uvedl pokročilé zbraňové systémy, jež by vytvářily novou nebo podstatně vyšší bojovou schopnost. Dále se vláda zavazovala k zákazu prodeje či koprodukci nově vyvinutých pokročilých zbraňových systémů, dokud nebyly používány americkými silami. (National Security Council 1977b).

Určitá limitující ustanovení byla dle vyjádření ministra Vance aplikována i na tehdejšího nejbližšího amerického spojence na Blízkém východě mimo Izraele, jímž byl Írán. (Vance 1983: 323). O Saúdské Arábii se však opět žádná zmínka v tomto kontextu nenachází.

Součástí zahraničně-politické koncepce ministra zahraničí Cyruse Vance byla podpora řízeného soutěžení se Sovětským svazem doprovázeného reciprocitou známou jako détente. Nicméně dle jeho mínění vadou předešlé americké zahraniční politiky bylo její příliš úzké zakořenění v konceptu všeobjímajícího americko-sovětského geopolitického zápasu, který však nezahrnoval všechny americké národní zájmy, neboť mnoho světových krizí nešlo vtěsnat do kontextu vztahů Východu a Západu. Vance vyjádřil pochyby nad existencí nějakého velkolepého sovětského plánu na ovládnutí světa a spíše se přikláněl k představě o neustálé snaze Moskvy získat výhody v prosazování svých národních zájmů. (Vance 1983: 26-28).

Jednou z nových faset americké zahraniční politiky byla rovněž větší pozornost vůči zájmům a potřebám Třetího světa. Součástí této široké geografické sféry byl bezpochyby i Blízký východ, který byl od 2. světové války díky své strategické poloze a rozsáhlým zásobám ropy středem zájmu každé následující americké administrativy. Vzhledem k tomu, že palestinská otázka začala postupně symbolizovat aspirace celého Třetího světa, není proto překvapující, že Carterova administrativa kladla takový důraz na vyřešení statutu palestinské domoviny. Po zkušenostech z ropného šoku několik let předtím byl Sovětský svaz a antikomunismus nahrazen problémem ropy jako přední starosti Washingtonu. Bylo proto přirozené, že Carter usiloval o pomoc Saúdské Arábie v případě řešení otázky Palestinců a ropných dodávek. (Spiegel 1985: 320).

Z odpoutání přílišné zaujatosti americko-sovětským soupeřením vyplývalo opravdové úsilí Bílého domu o dosažení komplexního řešení arabsko-izraelského konfliktu s důrazem na reálné zájmy a potřeby jednotlivých stran regionu. Představitelé administrativy se shodli, že americké vedení v podpoře míru na Blízkém východě bylo zásadní a že existovala vzácná a pomíjející příležitost pro opravdovou spolupráci mezi klíčovými aktéry. Energetická krize poskytla zvláštní naléhavost nalezení řešení pro Blízký východ a zlepšení vztahů s arabskými státy. Mezi Carterem a Vancem rovněž existovala shoda na poskytnutí vojenského vybavení klíčovým umírněným arabským státům, pokud by nedošlo k narušení regionální vojenské rovnováhy. (Vance 1983: 32).

Představitelé Carterovy administrativy dospěli na základě výše uvedených skutečností k závěru, že politika krok za krokem již vyčerpala svůj potenciál a tudíž nastal čas pro úsilí o komplexní mír. Domnívali se, že cesta k zajištění stabilních, umírněných a prozápadních režimů na Blízkém východě a přístupu k arabské ropě vedla přes poctivou a aktivní zprostředkovatelskou roli Spojených států mezi jednotlivými stranami konfliktu se závazkem vůči bezpečnosti Izraele. Kvůli důvěrnému americkému spojení s Izraelem v předchozích mírových iniciativách však zaujetí takové role pro Cartera představovalo na domácí scéně značný politický risk. Carter společně s Vancem se však domnívali, že vyhnutí se další blízkovýchodní válce bylo pro USA a Západ imperativem, neboť se obávali, že následující válka v regionu by mohla vést k americko-sovětské konfrontaci s možnou eskalací do vojenského konfliktu. Dále byli přesvědčeni, že nebude možné dosáhnout trvalého řešení na Blízkém východě, dokud se nenajde spravedlivá odpověď na palestinskou otázku. Palestinci tak zůstávali ústředním nevyřešeným problémem lidských práv na Blízkém východě. Rozdíl oproti předchozím administrativám rovněž spočíval v tom, že mír v regionu byl vnímán v globálním kontextu jako kritická součást širší americké strategie pro vytvoření kooperativnějšího světového pořádku v následujících desetiletích. (Vance 1983: 163-164).

Tento zásadní obrat v porozumění regionálních záležitostí tak z velké míry odpovídal zájmům a požadavkům saúdských představitelů, kteří nemohli nalézt jasné pochopení pro tyto otázky u předchozí administrativy.

2.3.2 Úloha Saúdské Arábie v Carterově pojetí zahraniční politiky

Prezident Carter ve svých projevech opakovaně upozorňoval na dalekosáhlé změny, jimiž svět prošel během posledního desetiletí a jak vážné výzvy z toho vyvstávaly pro Spojené státy. Již tři měsíce po nástupu do úřadu měl klíčový projev k národu týkající se energetické bezpečnosti. V něm přiznal totální závislost americké ekonomiky na ropě a plynu ve výši až 75 %. Tuto situaci následně ilustroval stručnými statistickými údaji, když před šesti lety platily USA za dodávky ropy 3,7 mld. USD, zatímco letošní rok již vláda očekávala částku 45 mld. USD. To činilo dle prezidenta ekonomickou a politickou nezávislost USA vzrůstající měrou zranitelnou i kvůli obavám z dalšího případného embarga. (Carter 1977c).

Carter si byl tedy na základě předešlých událostí, zvláště Jom Kippurské války a následného ropného embarga, velmi dobře vědom klíčové úlohy Saúdské Arábie v nastalých událostech. Ta se stala během jedné dekády ze zaostalé periferní země regionální mocností s vysokou politickou prestiží a ekonomickým vlivem. Díky pomalu upadající aktivizační schopnosti arabského nacionalismu mezi širokými masami, postupnou politizací islámu a zároveň stále větší ekonomickou silou pramenící z výnosů ropy mohl Rijád sledovat svou vlastní ambiciózní politiku napříč celým regionem. Své rozsáhlé finanční zdroje používal na poskytování ekonomické a zprostředkovaně vojenské pomoci umírněným arabským režimům Egypta, Jordánska, Libanonu, Somálska ad., čímž si zajišťoval určitý vliv nad jejich zahraniční politikou, zvláště co se týče vývoje na poli blízkovýchodního mírového uspořádání. Saúdští představitelé se rozhodli realizovat rozsáhlé modernizační projekty a učinit ze své země regionálního lídra v používání moderních technologií, což do země přitáhlo velké množství levné pracovní síly z okolních států se všemi klady a zápory pro saúdskou ekonomiku.

K prvnímu setkání Cartera s delegací saúdských představitelů vedenou korunním princem Fahdem došlo v květnu 1977. Při těchto bilaterálních rozhovorech prezident zmínil, že Saúdská Arábie mohla mít v rámci arabsko-izraelského urovnání významný vliv na Sýrii, Jordánsko a Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) díky finanční podpoře, kterou jim poskytovala. Ústředním tématem diskuze se dle očekávání stalo blízkovýchodní uspořádání, když princ Fahd vystoupil s naprosto bezprecedentním prohlášením, ve kterém připustil právo Izraele na existenci a vyjádřil závazek prosadit arabsko-izraelská jednání. Bylo to tak poprvé, kdy byla Saúdská Arábie ochotna veřejně akceptovat ideu Izraele jako samostatného státu, což bylo podmíněno recipročním uznáním nezávislého palestinského státu. (Bronson 2006: 141).

Carter připomněl v osobním rozhovoru s princem Fahdem, že USA neuznají OOP a nebudou jednat s jejími představiteli, dokud nepřijmou rezoluci RB 242 a neuznají právo Izraele na vlastní existenci. Zde se král Fahd přihlásil k roli, kterou od Saúdů americký prezident očekával, když přislíbil vyvinout na OOP potřebný tlak žádoucím směrem, což také o několik měsíců později opravdu učinil. (Carter 1982: 287).

Toto jednání se ukázalo jako mimořádně úspěšné a potvrdilo výjimečně dobré vztahy ve všech důležitých aspektech spolupráce. Americký prezident nešetřil na adresu svých saúdských protějšků superlativy, když prohlásil, že není národ, s nímž by měli lepší přátelství a hlubší vztah spolupráce. Hloubku této spolupráce pak poodhalil vyjádřením, že jakmile vyvstal někdy zvláštní problém, ať už uvnitř Spojených států či v zahraničí, byl vyřešen Saúdskou Arábií tichým ale velmi efektivním a přátelským způsobem. Pro nás tedy stále zůstává otázkou, co vše se za těmito slovy skrývalo. Podobným způsobem si pak Carter pochvaloval spolupráci i v otázkách stále se zvyšující obchodní výměny a saúdské produkce ropy příznivé americkým zájmům. (Spiegel 1985: 333-334).

Výměna návštěv mezi Washingtonem a Rijádem pokračovala v neztenčené míře po celý rok, když v říjnu došlo k setkání se saúdským ministrem zahraničí, princem Saúdem, za přítomnosti amerického viceprezidenta Waltera Mondalea a ministra zahraničí Cyruse Vance. Velká dávka času byla opět věnována modalitám řešení blízkovýchodního konfliktu s cílem uspořádat mezinárodní mírovou konferenci v Ženevě za účasti všech dotčených stran. Prezident nezapomněl ocenit pozitivní roli, kterou hrála Saúdská Arábie v produkci ropy a stanovení její ceny, jakož i podporu naplnění legitimních saúdských potřeb týkající se obrany. (White House 1977a).

Vyvrcholením vztahů mezi oběma zeměmi byla první cesta amerického demokratického prezidenta do Rijádu na počátku ledna 1978. Z multilaterální agendy byl nejvyšší důraz kladen tradičně na palestinskou otázku. Americká delegace se především snažila získat podporu pro Sádátovu mírovou iniciativu a představit své vidění blízkovýchodního uspořádání. Král Chálid zopakoval svůj závazek k dvoustátnímu řešení a nezbytnosti vytvořit nezávislý palestinský stát. Co se týče bilaterálních vztahů, byl jednoznačně nejdiskutovanějším bodem proponovaný prodej 60ti letadel F-15 do Saúdské Arábie, proti němuž se zvedl silný odpor ze strany Izraele a proizraelské lobby v Kongresu. Otázka lidských práv a demokracie ve vzájemných jednáních evidentně nadnesena nebyla.

Úloha Rijádu ve zdárném průběhu arabsko-izraelského mírového řešení byla naprosto klíčová, neboť díky silné vojenské a ekonomické pomoci poskytované Egyptu na něj mohl vyvinout patřičný tlak. Nicméně slibně se rozvíjející saúdsko-egyptské vztahy nepřežily podepsání smluv z Camp Davidu. Saúdský ministr zahraničí princ Saúd se na konci března 1979 připojil v Baghdádu ke svým arabským kolegům, kde společně oznámili přerušení diplomatických vztahů s Egyptem a uvalení sankcí. V případě Saúdské Arábie se jednalo o zmrazení každoroční pomoci a půjček v řádu miliard USD. Američtí představitelé byli ostrou reakcí saúdské vlády nemile překvapeni, neboť představovala další silný šrám ve vzájemných vztazích během několika posledních let. (Bronson 2006: 143-144).

Ještě měsíc před výše zmíněným vystoupením se pokusil Carter zachránit situaci tím, že vyslal do Rijádu delegaci mající přesvědčit Saúdy k alespoň tiché podpoře mírových dohod. Nicméně i přes prezidentovo osobní nasazení se nakonec kýženého výsledku dosáhnout nepodařilo. (Carter 1979a). Není jistě překvapující, že v nastalé atmosféře nebyla příliš úspěšná ani mise ministra obrany Harolda Browna, když do médií pronikly informace, že saúdská strana odmítla americkou žádost na umístění amerických vojsk na své půdě. (Carter 1979b).

Přes mimořádnou četnost návštěv ve Washingtonu a Rijádu nebylo možno nikde zaznamenat jakoukoliv veřejnou zmínku o dodržování lidských práv, jak tomu několikrát učinila administrativa např. v případě Íránu a dalších zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik byla situace Saúdské Arábie výjimečná, že se této záležitosti američtí představitelé vždy vyhnuli. Určitou úlohu snad mohla sehrát skutečnost, že Írán byl tehdy daleko prominentnějším a známějším americkým spojencem, a proto bylo chování šáha sledováno s mnohem větším zaujetím politických i veřejných kruhů, zatímco Saúdská Arábie zůstávala stále ještě neznámou a uzavřenou zemí, která přitahovala minimální pozornost amerických médií a veřejnosti. Narozdíl od situace v Íránu, zmítaného řadou sociálních nepokojů, držela nadto saúdská vláda situaci ve své zemi pevně pod kontrolou a nemusela, až na výjimečné události během roku 1979, sahat k tvrdým represím.

2.3.3 Americko-saúdské partnerství ve víru revolučních událostí let 1979 a 1980

Na přelomu období 1979 a 1980 proběhlo několik dramatických momentů, které zásadním způsobem změnily konstelaci sil na Blízkém východě a měly rovněž významné konsekvence pro americkou zahraniční politiku vůči této oblasti.

První signály naznačující revoluční změny se začaly odvíjet v Íránu. Ten patřil od roku 1953, kdy se podařilo za spolupráce amerických a britských tajných služeb v operaci Ajax sesadit nacionalistického premiéra Mossadeqa, k spolehlivým americkým spojencům pod vedením dynastie Páhlaví. Kvůli rozsáhlým zásobám ropy a zemního plynu byl jedním z důležitých dodavatelů těchto surovin do USA a sehrál významnou úlohu během ropné krize 1973-1974, když z velké míry nahradil výpadky ropných dodávek od arabských států. Po vyhlášení Nixonovy doktríny roku 1969, která z něj učinila hlavní pilíř americké zahraniční politiky podpořený rozsáhlými dodávkami vyspělých zbraní, se Írán stal strážcem zájmů Západu na Blízkém východě.

V tomto zorném úhlu pohledu k němu přistupoval i prezident Carter. Při návštěvě íránského šáha Muhammada Rézy Páhlavího ve Washingtonu v polovině listopadu 1977 bylo zdůrazněno dlouhodobé přátelství mezi oběma zeměmi a potvrzen americký závazek vůči bezpečnosti Íránu. (White House 1977b). O výjimečném vztahu mezi oběma zeměmi a státníky svědčil fakt, že se Carter se svou rodinou rozhodl strávit Nový rok 1978 v Teheránu a tuto příležitost opět využil k podpoře politického a vojenského partnerství mezi oběma státy. Při přípitku na počest íránského šáha pak označil Írán jako ostrov stability v jedné z nejneklidnějších oblastí světa. Bezprecedentní hloubku tohoto vztahu vyjádřil i prohlášením, že USA nemají žádný jiný národ na Zemi, jenž je jim bližší v plánování jejich vzájemné vojenské bezpečnosti. (Carter 1977d). Několik následujících měsíců mělo ukázat, jak hluboce se Carter mýlil.

Na jaře téhož roku byl již Írán paralyzován masovými demonstracemi, na které nebyl šáh schopen adekvátně reagovat, proto byl nakonec nucen v prosinci abdikovat. Po odletu celé šáhovy rodiny ze země následoval v únoru 1979 triumfální návrat ajatolláha Ruholláha Chomejního z francouzského exilu a o dva týdny později byla poprvé na krátkou dobu obsazena americká ambasáda levicovými radikály. (Brands 1994: 161-163).

Carterova vláda byla naprosto zaskočena tímto dramatickým vývojem událostí a byla rozdělena ohledně adekvátní reakce. Americké obranné plánování bylo totiž připraveno na krize způsobené sovětskou hrozbou a nebylo proto uzpůsobeno autonomním regionálním konfliktům typu íránské revoluce. Zatímco nepanovala jasná shoda ohledně reakce na politické a sociální nepokoje v Íránu, nařídil ministr obrany Harold Brown Pentagonu krizové plánování pro nahrazení strážní role šáha. V únoru 1979 veřejně vyjádřil Brown americký závazek na obranu svých životních zájmů na Blízkém východě jakýmikoliv vhodnými prostředky včetně vojenské síly, kde to bude nutné. Základní jádro pozdější Carterovy doktríny bylo tedy formulováno již deset měsíců před sovětskou invazí do Afghánistánu. (Kupchan 1989: 591).

Spojené státy ztratily pádem šáha dlouhodobého úzkého spojence v životně důležitém regionu a zároveň jim vyvstal jeden z nejradikálnějších a nejsilnějších protivníků v celé široké oblasti Blízkého východu, když se v listopadu dostal k moci radikální šíitský režim představovaný ajatolláhem Ruholláhem Chomejním. Ten se netajil svými regionálními projekcemi vývozu islámské revoluce do okolních zemí a nenávistí vůči konzervativním prozápadním arabským monarchiím, což představovalo přímou hrozbu nejen saúdské dynastii, ale rovněž americkým zájmům v oblasti Perského zálivu.

Aby byly věci komplikovány ještě více, musel Carter řešit těžké dilema, zda dovolit íránskému šáhovi z léčebných důvodů vstup do USA. Navzdory varování americké ambasády v Teheránu nakonec prezident dal za pravdu Brzezinskému a šáha v říjnu přijal, což, jak se mělo ukázat, mělo mít pro USA nedozírné následky. Chomejní odpověděl ohnivou výzvou svým stoupencům, kteří vešli do ulic odsuzující USA jako velkého Satana. Dne 4. listopadu pronikli islámští radikálové na půdu americké ambasády a zajali 66 jejích pracovníků. Následně Chomejní podmínil propuštění rukojmích výměnou za předání šáha Páhlavího zpět do Íránu.

V Bílém domě probíhaly velmi ohnivé debaty, jak se s nastalou situací náležitě vyrovnat. Zatímco Brzezinski tradičně obhajoval podniknutí vojenské akce na osvobození rukojmích, Vance naopak upřednostňoval diplomatické nástroje, neboť se obával zhoršení vztahů se Sovětským svazem. Po využití politického a ekonomického nátlaku nakonec Carter sáhl po použití síly. V dubnu 1980 zahájená operace nazvaná Desert One však skončila naprostým fiaskem představujícím obrovskou ránu americké prestiži, což vzájemné napětí mezi oběma zeměmi ještě více rozjitřilo. Navzdory obrovskému Carterovu úsilí se mu během jeho vlády rukojmí osvobodit nepodařilo a ti byli symbolicky propuštěni až v den inaugurace nového prezidenta. (Hahn 2005: 73-76).

Výše postižené politické nepokoje se neměly vyhnout ani nejkonzervativnější monarchii Arabského poloostrova. V polovině listopadu 1979 totiž vypuklo mohutné protivládní povstání v oblasti Hidžázu o síle až 3 500 osob. Povstalecké síly koncentrované kolem Medíny byly poměrně rychle poraženy vládními vojsky, což ovšem nebyl případ Mekky. Nejposvátnější místo islámu se stalo centrem povstání poté, co se radikálním islamistům podařilo dobýt Velkou mešitu, z níž následně učinili svůj generální štáb. Do čela rebelů se postavil duchovní vůdce Muhammad al-Qahtani, který se prohlásil mesiášem. Cílem hnutí bylo očištění islámu, osvobození země od bezvěrecké kliky královské rodiny a zkorumpovaných náboženských představitelů a odsouzení západní kultury. Povstání bylo nakonec po velmi těžkých bojích vládou tvrdě potlačeno a zanechalo za sebou několik stovek zabitých rebelů.

Během střetů v Mekce vypukly rovněž nepokoje v převážně šíitské Východní provincii, kde se nalézaly rozsáhlé zásoby ropy. Šíitští povstalci povzbuzení událostmi v Íránu a podporovaní novým teheránským režimem útočili na kasárny, továrny a banky a vyzývali k svržení despotického režimu a vyhlášení republiky. Zmiňované nepokoje trvaly několik dnů a jednotky Národní gardy opět reagovaly velmi tvrdě, když desítky demonstrantů byly zabity a zraněny.

Americká vláda se tak obávala, že se ve stínu íránské revoluce opozdí zamýšlené liberalizační reformy v Saúdské Arábii, jak v lednu 1980 prohlásil jeden z představitelů CIA v Saúdské Arábii. Ten měl údajně citovat prohlášení prezidenta Cartera, že existence saúdského režimu nemohla být garantována po více než dva roky. (Vassiliev 1998: 395-397).

Dalším významným dějištěm blízkovýchodní scény se měl stát do té doby téměř neznámý a opomíjený Afghánistán. Události se v této zemi začaly dramaticky vyhrocovat po vítězství islámské revoluce v Íránu, když se stále silněji aktivizovali příznivci ortodoxního islámu, kteří začali přecházet do ozbrojeného boje proti pro-sovětsky orientované vládě. V momentě, kdy již afghánská vláda nebyla schopna čelit ozbrojenému povstání islamistů, požádala v prosinci 1979 o pomoc Moskvu, která reagovala velmi promptně a vyslala do země svá vojska. V pro-sovětském táboře poté došlo ke krvavému převratu a s pomocí Sovětů tak byl instalován nový režim Babraka Karmala. Tato vojenská invaze SSSR znamenala pro Cartera další těžký úder, neboť jednou z částí jeho nového zahraničně-politického přístupu bylo právě oteplení vztahů se Sovětským svazem.

Dle vyjádření ministra zahraničí Cyruse Vance bylo primárním záměrem Moskvy ochránit své politické zájmy, jež se jim v danou chvíli zdály ohrožené. Nahrazení pro-sovětského režimu fundamentalistickou islámskou vládou mohlo z pohledu Moskvy vést k rozšíření chomejnismu do dalších států podél jižních hranic SSSR a destabilizovat tak celý region. Dalším důvodem mohlo být rovněž využití nastalé příležitosti k posílení svých pozic vůči silným regionálním hráčům Pákistánu a Číně. (Vance 1983: 388).

Naopak Brzezinski chápal sovětskou invazi do Afghánistánu jako další rozšíření oblouku krize šířícího se z Angoly přes východní Afriku až po jihozápadní Asii. Právě neochotu a neschopnost Washingtonu razantněji zasáhnout vůči posilování sovětského vlivu v těchto oblastech považoval za příčinu posílení sovětského sebevědomí při dalších podobných operacích. (Suchý 2004: 39).

Po intenzivních diskuzích nakonec v Bílém domě převládlo přesvědčení o globálním charakteru sovětské intervence směrem k teplým vodám Indického oceánu, což se promítlo do Carterova projevu o stavu Unie prosloveném v lednu 1980.

Vojenská invaze Sovětského svazu do Afghánistánu byla Carterem označena za akt mezinárodního terorismu a za nejvážnější hrozbu míru od druhé světové války. Vlastním jádrem projevu pak byla teze, díky níž byl projev v obecném povědomí označen jako doktrína, že pokus jakékoliv vnější síly získat kontrolu nad oblastí Perského zálivu bude považován za útok na životní zájmy USA a takový útok bude odražen jakýmikoliv nutnými prostředky včetně vojenské síly. (Jimmy Carter 1980).

Byl to zcela zjevný závazek Bílého domu sáhnout k unilaterální vojenské intervenci při ohrožení amerických zájmů v jednom ze strategicky nejdůležitějším regionu světa. Bylo to tak poprvé, kdy americká vláda veřejně a explicitně prohlásila tuto oblast za svůj životní zájem s jasným závazkem vůči její vojenské obraně. Toto vystoupení tak znamenalo ukončení americké politiky détente vůči Sovětskému svazu a přechod k asertivnějšímu přístupu.

Na posílení vážnosti svého úmyslu požádal Carter Senát o odložení ratifikace smlouvy SALT II na neurčito. K dalším sankcím náleželo téměř úplné zastavení kulturních a jiných výměn, pozastavení vývozu pokročilých technologií, uvalení obilného embarga, neúčast na olympijských hrách v Moskvě ad. (Suchý 2004: 40).

I přes americký závazek přímé obrany tohoto regionu však Spojené státy pokračovaly v asistenci spřáteleným silám vzdorujícím sovětskému pronikání i nadále, pokud jim taková politika přinášela kýžené plody.

Z tvrdé reakce Bílého domu jasně vyplývala jeho obava z ohrožení amerických zájmů v Perském zálivu Sovětským svazem. Nicméně již před sovětským obsazením Kábulu došlo k setkání pákistánských a amerických představitelů, kteří jednali o možnostech dodávek ručních zbraní a podpoře afghánskému odporu proti vojenské přítomnosti SSSR. V podobném duchu se zajímali o postoj Washingtonu i představitelé Saúdské Arábie.

Již v červenci 1979 proto Carter podepsal prezidentské rozhodnutí, které opravňovalo USA k zajištění pomoci afghánským povstalcům. Tato podpora se měla týkat zejména propagandy ve prospěch povstalců a ostatních psychologických operací, stejně jako peněžní hotovosti a nevojenských dodávek zasílaných přímo nebo přes třetí země. (White House 1979).

V důsledku těchto událostí přicestovala v únoru 1980 na Blízký východ americká delegace vedená poradcem pro národní bezpečnost Zbigniewem Brzezinskim a náměstkem ministra zahraničí Warrenem Christopherem, aby diskutovala použití taktiky vůči sovětské hrozbě. Po jednáních v Islámábádu přistála delegace v Rijádu, kde se setkala s králem Chálidem, korunním princem Fahdem a ministrem zahraničí Saúdem al-Fajsalem. Při této příležitosti byly dojednány podmínky spolupráce, které měly vytvořit jednu z největších tajných operací Studené války ve společném boji proti komunismu, v níž se Rijád zavázal dorovnat každou finanční částku vyčleněnou americkou vládou pro vedení operací v Afghánistánu stejnou částkou ze svého rozpočtu. (Bronson 2006: 148-149, Long 1985: 63-64).

Do již tak rozjitřené atmosféry Blízkého východu však měl ještě vstoupit třetí významný faktor, když v září 1980 vydal irácký vůdce Saddám Hussajn rozkaz k útoku na Írán, jímž začal jeden z nejkrvavějších válečných konfliktů v období po druhé světové válce. Důvodem byly zejména dlouhodobé spory o hraniční oblast na Šatt al-Arab a snaha ovládnout íránský Chúzestán bohatý na ropu. Dalším důvodem byl nesporně nepřátelský postoj islámského fundamentalistického režimu v Teheránu, který otevřeně vyzýval k sjednocení všech šíitů a svržení Hussajnova režimu.

Přestože Carterova administrativa zaujala ke konfliktu oficiálně neutrální postoj, ve skutečnosti Baghdádu poskytla určitou míru podpory, aby tak oslabila tvrdě protiamerický íránský režim a vytvořila tlak na propuštění amerických rukojmích. Existují indicie, že v létě před vypuknutím války došlo k tajnému setkání Hussajnových vyslanců s agenty CIA v Ammánu, kde konzultovali připravovaný útok na Írán. Carterova vláda rovněž poskytla Iráku zpravodajské informace o síle a rozmístění íránských vojsk. (Frontline 2008). Nicméně hlavní část zodpovědnosti za formulaci amerického postoje vůči oběma aktérům této války měla spočívat na nadcházející Reaganově administrativě.