Diplomová práce rodinná a sociokulturní zkušenost pachatelů násilné trestné činnosti a jejich hodnotová orientace

2.3.3 Pachatelé některých extrémních násilných činů
2.3.3.1 Pachatel extrémistického násilí

Výchozím explanačním pojmem a metodickým nástrojem k identifikaci motivů jednání pachatele extremistického násilí představují postoje, které pachatel zastává a prezentuje (Spurný, Matoušková, 2007). V souvislosti s extrémistickým násilím se nejčastěji objevuje pojem tzv. politického pachatele. Politický zločinec se nepovažuje za kriminálníka, protože nic nedělá jen pro sebe, vedou ho altruistické motivy. Pachatele z přesvědčení motivují neosobní, politické cíle, bojuje za ideál a oběti pro něj jsou jen symbolem nenávisti, nic osobního proti nim nemá. Pachatel z pseudopřesvědčení politickou motivaci jen předstírá, privátní je pro něj zisk, moc, záliba v senzacích nebo dobrodružství (Čirtková, 2009).

Autorka dále dělí extrémistické násilí a jeho pachatele na čtyři základní typy, dle jeho motivačního pozadí:

1. Zážitkové extrémistické násilí pachatele zviditelní, povznese ho z každodenní šedi, poskytne mu výhody, prestiž a uznání. Pachatelé se většinou rekrutují z frustrovaných, nespokojených jedinců, kterým současně chybí schopnosti a dovednosti pro úspěšný život. Svoji nenávist a agresi zaměří na zranitelné skupiny obyvatelstva (azylanté, homosexuálové), propagují ho, získávají obdiv a podporu jiných lidí, píší o nich noviny a...z party „nýmandů“ jsou najednou nebezpeční skini, rasisté, neonacisté, pro někoho jsou hrdiny a patrioty, mlčící většina se jich bojí. A to oni, původně frustrovaní nešťastníci, potřebovali – prestiž, uznání.

2. Reaktivní extrémistické násilí se objevuje jako reakce na údajně ohrožující změny v životním prostoru majoritní populace. Pachatelé tohoto typu násilí omlouvají své činy tím, že nově přistěhovaní (rodina z minoritního etnika) ohrožuje jejich životní styl, životní prostor nebo sousedskou pospolitost. Dominující roli mají předsudky.

3. Misionářské (symbolické) extrémistické násilí je zastoupeno fanatickými pachateli, kteří chtějí odstranit všechny osoby, které podle nich ohrožují jejich rasu, víru nebo uznávaný princip. Takové jedince vnímají jako zlo a jejich povinností je zbavit se ho.

4. Organizované extrémistické násilí je pácháno velmi dobře organizovanými fanatickými skupinami, které chtějí vyslat poselství, vyvolat strach a destabilizaci společnosti. Většinou se jedná o velmi závažné, masivní útoky. Příkladem jsou teroristické útoky.

2.3.3.2. Pachatelé masových vražd

K těm se v dnešní době zejména řadí, původně podle medií nazvaní, „šílení střelci“ a pachatelé „masakrů ve školách“, které spojuje amokem vyvolaný jednorázový útok, který má za následky mnoho mrtvých osob.

I. Šílení střelci se vyskytují ve čtyřech podobách (Čirtková, 2006):

a) šílení střelci z frustrace, ať jde o zklamání v lásce, ztrátu zaměstnání nebo peněz. V osobnostních charakteristikách se objevují pasivně agresivní postoje, problémy s identitou, uzavřenost, slabá sebekontrola, impulzivní jednání, potíže s navazováním vztahů, někdy sexuální absence nebo vášeň pro zbraně.

b) šílení střelci z fanatismu konají z přesvědčení, ne zoufalství. Oběti jsou podle nich hříšníci a původci zla. Bývají netolerantní, nesnášenlivý, svůj čin plánují.

c) šílení střelci kultovního rázu útočí alespoň ve dvou. Často jde o příslušníky sekt či jiných skupin spojené vyznáváním originálních rituálů, hodnot a postojů.

d) šílení střelci konající na pozadí duševní choroby, která směřuje do oblasti psychóz. Před útokem na cizí osoby někdy usmrtí své rodinné příslušníky, v rámci jejich záchrany.
II. Pachatelé „masakrů ve školách“ – jejich orientační profil vypracovala FBI za základě šesti skutečných případů (Čirtková, 2009). Je pro ně charakteristické:

• 
  nevýrazní samotáři
  
• 
  chybějící podpora rodiny (ať skutečná nebo domnělá)
  
• 
  absence pocitů viny (ani po činu neprojeví lítost)
  
• 
  narcistické založení (úspěch je samozřejmost, neúspěch nespravedlnost)
  
• 
  pocity újmy (vnímají se jako oběti a hledají odplatu)
  
• 
  snadný přístup ke zbraním
  
• 
  vazba na satanistické nebo jiné agresivní kulty
  
• 
  verbalizace agresivních témat (ventilují přání někoho zavraždit)
  

2.3.3.3 Pachatelé sériových vražd

L. Čirtková (2007) ve svém článku poskytuje pochopení motivů sériově vražedného jednání pomocí forenzně - psychologické klasifikace Holmese a De Burgera, která člení sériové vrahy do následujících skupin.

1. Vizionářský vrah trpí halucinacemi a bludnými představami. Tento psychotický základ ho nutí k usmrcování obětí, proto je na něj nahlíženo jako na nepříčetného. Představuje naprostou výjimku.

2. Misionářský vrah realizuje vraždění v duchu vnitřního poslání, jako je tomu i extrémistického násilí nebo masových vražd. Je zaměřen proti určité skupině lidí, kterou z etických, religiózních či jiných důvodů odmítá. Je příčetný, má na své konání náhled, považuje ho za správný.

3. Skupina hédonistických vrahů není úplně jednotná. Dají se nelézt podskupiny lišící se motivací svých činů:

a) sexuální, sadistický vrah – motiv: rozkoš

b) „zvědavý“ vrah – motiv: extrémní, silné zážitky a zkušenosti

c) pragmatický vrah – motiv: zisk majetku

4. Vrah orientovaný na moc a kontrolu nad oběťmi zabíjí pro možnost rozhodovat o ultimativních, nevratných věcech, přitahuje ho pocit být pánem nad životem a smrtí.
M. Protivínský (2003) uvádí, že na základě vyhodnocení 63 sériových vražd v Německu byla navržena Harbortem nová typizace pachatelů podle motivu:

1. sexuální vrah (35%)

2. loupežný vrah (35%)

3. vrah ze vztahu - rodinného, příbuzenského, přátelského... (9,5%)

4. vrah ze smýšlení - politického, náboženského, etického... (9,5%)

5. vrah z dispozic - sběrná či smíšená podskupina vrahů, kteří mohou být motivováni jak vnitřními, tak vnějšími podněty (9,5%)

6. vrah na objednávku (1,6%)
Všechny pachatele sériových vraž spojuje absence morálních zábran, dávají průchod své destruktivní agresi, netrpí výčitkami svědomí, jsou egocentričtí až s narcistickými sklony, citově chladní, neempatičtí, s nízkou frustrační tolerancí. Pozornost veřejnosti přitahují svoji nesmírnou a nepochopitelnou destruktivitou, ne tím, že by byli tajuplní či geniální (Čirtková, 2007).

Dle statistického vyhodnocení sériových vražd, které byly objasněny, byl pachatelem zpravidla svobodný muž, běloch, bezdětný, který v době prvního zavraždění nedosáhl věku třicet let a není dobře sociálně integrovaný. Byla zjištěna traumata, která pachatelé prožívali v dětství, jde o špatné zacházení, zanedbání péče, sexuální zneužívání. Jako rané příznaky potenciálního chybného vývoje v dětství bylo často uváděno jejich pomočování, zakládání požárů a týrání zvířat. Oběťmi byly ze dvou třetin ženy. Mezi pachatelem a obětí neexistoval před útokem žádný vztah. Avšak jako způsob usmrcení převládalo zardoušení, uškrcení, ubití nebo probodnutí, z čehož vyplývá, že pachatel měl potřebu být v přímém kontaktu s obětí. Pachatel bývá převážně sám, i když se také vyskytují vraždy spáchané například manželským nebo partnerským párem (Protivínský, 2003)

2.3.3.4 Pachatelé násilného organizovaného zločinu

Zde bych se krátce věnovala pachatelům organizovaného vydírání a zastrašování při vymáhání dluhů a vrahům v souvislosti s organizovaným zločinem či podnikatelskými aktivitami – tzv. nájemním vrahům. Zde zmíněné informace byly získány rozsáhlým výzkumem, analýzou 32 spisů o výše zmíněných trestných činech, které byly spáchány na území naši republiky v letech 1991 – 2000. Byly zjišťovány základní údaje o dosouzených, obětech i provedeném skutku. Veškeré zjištěné údaje uvedla v článku A. Marešová (2004). Pokusů o vraždu bylo zaznamenáno 45, z toho dokonalých 26, na objednávku 17, případů vydírání bylo 5, v devíti případech byla oběť značně týraná. Základní motivací byla ziskuchtivost pachatelů (zmocnění se peněz, vymáhání dluhů, vyhnout se placení dluhů, touha dědit a podobně). Oběťmi byly velmi často osoby z vrahova nejbližšího okolí. Nejčastější způsob provedení usmrcení byl pomocí střelné zbraně (dále utopením, uškrcením, ubitím, výbuchem trhaviny), zde se nachází rozdílnost od obecných poznatků, kde převládají vraždy spáchané bodnými nebo řeznými zbraněmi. Závěry analýzy:

• 
  Osobnost současného pachatel vražd lze popsat rysy asociálnosti, amorálnosti, citové chladnosti, absencí pocitu viny a projevu lítosti (jak během páchání činu, tak i během soudního líčení).
  
• 
  Tito jedinci měli velice „pragmatický vztah“ k pravdě, jako pravdivé uváděli to, co pro sebe v danou chvíli považovali za výhodné a žádoucí.
  
• 
  Ze znaleckých posudků vyplývá, že resocializace těchto pachatelů by byla obtížná vzhledem k jejich disharmonické osobnosti s výraznými asociálními rysy, byť dobrou inteligencí. Většina z nich tak vyhověla diagnóze psychopatické osobnosti s rysy nezdrženlivosti a hysterickými projevy. Nebyla u nich objevena závažná duševní choroba ani neřešitelná situace.
  
• 
  U souzených podnikatelů – zadavatelů vražd byla zjištěna i jiná trestná činnost (falšování dokumentů, podvody). Mají nadprůměrnou inteligenci, jsou egocentričtí, neadekvátně se hodnotí. Někteří se snažili předstírat duševní chorobu a ovlivňovat svědky.
  
• 
  Jedna citace z posudku: „Pachatel se vyznačuje absolutní neúctou k lidskému životu a bezohledným upřednostňováním svých materiálních potřeb na úkor života poškozeného.“
  

2.3.3.5 Pachatelé sexuálních deliktů

Pachatelé znásilnění představují velmi rozmanitou skupinu. Forenzní psychologie se zabývá zejména pachateli sexuálních deliktů, kteří útočí opakovaně. Jak uvádí L. Čirtková (2009), vyplývá nejznámější typologie sériových sexuálních násilníků z analýzy jednotek chování pachatele v průběhu znásilnění, jde o:

• 
  navázání kontaktu s obětí – přepadení lstivé (dokud nezíská kontrolu nad obětí je pachatel přátelský), bleskové a záludné (pachatel číhá v úkrytu nebo oběť překvapí ve spánku)
  
• 
  styl pachatelovy komunikace s obětí – pseudozdvořilá (pachatel předstírá, že mu jde o blaho oběti) a egocentrická (ponižování, obscénní nadávky, výhrůžky)
  
• 
  stupeň použitého násilí (čtyři stupně)
  

Kompletní typologie sériových sexuálních násilníků zahrnuje čtyři prototypy:

1. Kompenzující pachatel si činem nahrazuje svoji sociální nedostačivost, ujišťuje se o své mužnosti a potvrzuji si svou moc. Je spíše submisivní, pseudozvořilý, oběť špehuje, plánuje, do aktu fantazíruje údajnou intimitu, odnáší si suvenýry. Často fetišista, voayer.

2. Pachatel testující svou moc zkouší napadením svou dominanci, nadvládu. Tento agresivní suverén používá lest při navázání kontaktu, mívá jen krátké a povrchní známosti, komunikuje egocentricky, nutí k opakovanému styku. Mnohdy abusus alkoholu a drog.

3. Tzv. zlostný nepřítel žen je poháněn touhou po odplatě. Oběť je symbolem pro objekt nenávisti vymodelovaný pravděpodobně v dětství či dospívání. Je impulzivní, neplánuje, přepadá bleskově, egocentrická komunikace. Znásilnění slouží k odreagování vzteku, je krátké a brutální, může končit usmrcením oběti.

4. Sadista bývá sexuálně deviantní, vzrušuje ho utrpení oběti. V popředí brutalita, egocentrická komunikace, plánování, lstivé přiblížení, oběť zadržuje několik hodin i dní, terčem aktu bývá i anus či ústa, své činy dokumentuje. Ve většině případů je jeho intelekt průměrný až nadprůměrný, v běžných situacích se ovládá, objevuje se vášnivé, bezcílné ježdění autem po okolí za účelem vyhlédnutí oběti.

L. Košutová a P. Weiss (1993) potvrzují, že i když pouze část sexuálně násilných trestných činů je páchána deviantními jedinci, patří právě jejich činy k nejzávažnějším a nejvíc ohrožujícím. Tito autoři provedli psychologická vyšetření zaměřujících se na osobnostní charakteristiky dvaceti sexuálních deviantů. Výsledky nasvědčují pro jejich:

• 
  maladaptaci v interpersonálních vztazích (hostilita, nezralost, nezodpovědnost, podezíravost, chybějící soucit a empatie)
  
• 
  emocionální maladaptaci (citová plochost a absence pocitů viny)
  
• 
  zvýšenou pravděpodobnost manifestně agresivního a kriminálního chování (jako důsledek převahy direktivních a agresivních postojů nad tendencemi sociálně kooperativními)
  

Tyto údaje dokládá i starší studie porovnávající deviantní a nedeviantní sexuální delikventy, i z hlediska sociokulturních charakteristik (Weiss, Zimanová, 1986). Doplňují informace o deviantech o jejich vadný sexuální vývoj, pozdější získávání koitálních zkušeností, přítomnost deviantních fantazií, časný nástup deviantních aktivit (do 20. roku věku), sexuálně motivovanou kriminální recidivu. V porovnání s nedeviantními násilníky jsou lépe partnersky i profesionálně adaptováni, mají vyšší inteligenci i vzdělání, mají větší problémy ve vztahu k rodičům a vrstevníkům, žení se v nižším věku, mají menší sklon k abusu alkoholu i jiných drog.

Nedeviantní sexuální agresory popisují jako:

• 
  sociosexuálně a psychosexuálně nezralé osoby (nedostatečné ztotožnění s normami ve společnosti, vysoká hladina sexuální motivace a podobně)
  

• 
  jedince s psychopatickou strukturou osobnosti (nezdrženlivost, anetičnost)
  

• 
  muže, u nichž se jedná o některé sexuální delikty podmíněné situačně (pod vlivem alkoholu nebo dlouhodobou sexuální deprivací)
  

• 
  hypersexuální osoby se sníženou volní kontrolou pod vlivem převahy biologické pudové komponenty nad erotickou komponentou sexuálního jednání
  

• 
  jedince se sníženou schopností racionální kontroly sexuálního chování podmíněnou defektem ve sféře rozumových schopností
  

• 
  muže, kteří v porovnání s deviantními agresory mají ve větší míře v anamnéze: traumatické poškození hlavy, alkoholismus a defektní vztahy rodičů, negativní vztahy k otci a sourozencům, poruchy chování v dětství, nekvalifikovanou práci, abusus alkoholu, mimosexuální delikvenci, stav bez trvalého partnerského vztahu, méně sňatků, vyšší rozvodovost a bezdětnost.
  

V rámci sexuálně agresivního chování bych nerada opomněla zmínit tzv. implicitní teorie u sexuálních deviantů, které jsou důsledkem jejich kognitivních distorzí. Dle M. Moscovitche (1995; in Gerlová, Weiss, Ptáček, 2008) jsou kognitivní distorze nevědomé, obranné mechanismy, které mohou zahrnovat projekci, introjekci, racionalizaci, a směřují k udržení psychické integrity prostřednictvím adaptace, paměťových obsahů, které jsou vyhodnoceny jako ohrožující. Tvoří součást přesvědčení o daném faktu i přesto, že je empiricky nebo logicky zcela v rozporu s realitou, a tím umožňují deviantům zachování sebeúcty a racionalizaci jejich nepřijatelných způsobů chování (Gerlová, Weiss, Ptáček, 2008).

Výše zmínění autoři ujišťují o tom, že většina pachatelů sexuálního zneužívání uvažuje o svých obětech zkresleně. D. L. L. Polaschek a T. Ward (2002; in Gerlová, Weiss, Ptáček, 2008) uvádějí pět jádrových implicitních teorií aplikovaných na situaci znásilnění:

• 
  ženy jsou nepoznatelné (klamou muže v tom, co opravdu chtějí)
  
• 
  ženy jsou sexuálními objekty (jsou trvale sexuálně naladěny, a tak se jí bude líbit i vynucený sex)
  
• 
  mužův sexuální pud je neovladatelný (v případě že je vzrušen)
  
• 
  mužův nárok na sexuální uspokojení (a tak o uspokojení rozhoduje i za ženu)
  
• 
  nebezpečný svět („každý každému nepřítelem“)
  

2.3.3.6 Pachatel domácího násilí

P. Vyhlídalová (2005) podrobně popisuje osobnost domácího násilníka, jeho dvě tváře. Je pro něj typické, že přenáší odpovědnost za své chování na partnerku, avšak je zřejmé, že si určitou míru odpovědnosti za své chování uvědomuje, protože se ho snaží utajit před veřejností a jejím míněním. Agresor je na své oběti do značné míry závislý, proto se jí nechce vzdát, je žárlivý a majetnický. Ubližuje jen své partnerce (dětem), s lidmi v okolí vychází dobře, protože k nim nemá citový vztah. Autorka dále uvádí, že násilníci tohoto typu pocházejí ze všech sociálních vrstev, úrovní vzdělání i sociálních postavení. Část z nich má výrazné emoční problémy. Jiní by se dali označit jako „situační násilníci“, jejichž chování je ovlivněno situačně, určitou ohraničenou životní epizodou nebo okolností, která nastartuje agresi. Zvláštní skupinu tvoří jedinci závislí na alkoholu, kteří postrádají jakékoli zábrany a jejichž agrese zničí vše kolem.

V dnešní době se rozlišují tři typy pachatelů domácího násilí (Čirtková, 2009):

1. Obecně agresivní pachatel, jeho násilnické sklony se projevují ve všech situacích.

2. Pachatel „specialista“ jedná agresivně jen v domácím prostředí, vůči svým nejbližším, nevládne specifickými partnerskými dovednostmi, je žárlivý a závislý, mírně impulzivní. Po útoku pociťuje vinu, tak se zpočátku omlouvá. Lidmi z okolí je považován na korektní osobu respektující normy.

3. Pachatel s psychickou zátěží s projevuje jako nevyzpytatelný, emocionálně nestabilní, manipulátorský, samotářský, zažívá pocity nedostačivosti a deprese. Tato dezintegrace a narušení osobnosti může nabývat až klinických forem.

2.4 Rodinná a sociokulturní situace pachatelů
Co v dnešní době víme o trestaných osobách z hlediska jejich rodinného a osobního života? Jak je výzkumně zmapováno jejich rodinné zázemí - počet vlastních i nevlastních sourozenců, trestnost opatrovníků, vzdělání a povolání rodičů a sourozenců, dále jejich vzdělání, povolání, velikosti původního bydliště, veškeré sociální a ekonomické podmínky, popřípadě drogové zkušenosti? A co jejich dětství, s kým vyrůstali, kdo je vychovával a jakým způsobem, zda se opatrovníci hádali a jak často, jestli na sebe byli agresivní, popřípadě jestli byli agresivní na něj samotného?

Můžeme říct, že veškeré takové vlivy byly u kriminální populace zjišťovány. Pokud byly objeveny rozdílnosti v porovnání s netrestanými osobami, daly se takové odlišnosti považovat za rizikové faktory, které jedince do určité míry mohou podnítit k následné trestné činnosti. Na těchto zjištěních jsou pak vystavěny preventivní zásahy.

Během mého výzkumu jsem se také pokusila o zmapování těchto faktorů u mužů odsouzených za násilný skutek a porovnala je s výsledky netrestaných. Proto bych zde velice stručně shrnula některá zjištění z již provedených výzkumů o pachatelích a jejich rodinné, osobní a sociokulturní zkušenosti.
Nejširší a nejpodrobnější pohled na pachatele z těchto stránek jejich života přinesli, dle mého názoru, Š. Blatníková a K. Netík (2008). V rámci Institutu pro kriminologii a sociální prevenci vytvořili přehledovou studii shrnující poznatky velkého množství výzkumů na dané téma, nejen z našich krajin. Nejpodstatnější z takových informací, které se týkají i mé výzkumné části, zde uvedu.

Ve více případech pachatelé vyrůstali mimo vlastní rodinu, v některé z forem náhradní péče, ať od útlého věku nebo i v pozdějším dětském věku, v tom případě pak docházelo k odloučení od rodičů. Rodiny delikventů bývají častěji neúplné, rozpadlé, s určitou dysfunkcí. Ve vyšších procentech jde o početné rodiny, s mnoha dětmi. Často vyrůstali a zráli bez přítomnosti otce, mužské postavy – mužského vzoru. Není ojedinělé, že jsou jejich rodiče velmi mladí. Mnohdy jsou skutečností slabé vazby a vztahy v rodině, emoční chlad ze stany rodičů, někdy zanedbávání. V dětském věku bývali svědky agrese.

V rodině budoucího pachatele jsou charakteristické špatné výchovné postupy rodičů. Jsou popisovány tyto typy: velmi tvrdá, přísná výchova (autoritativní), výchova s nízkou mírou disciplíny a vedení (liberální) a nevypočitatelná výchova.

Rodiče pachatelů mají nižší dokončené vzdělání, objevuje se u nich podstatně vyšší míra nezaměstnanosti nebo časté střídání podřadnějších prací. Tím pádem jsou jejich celkové příjmy pro rodinu nižší, nemají úplně vyhovující bytovou situaci. Ve spojitosti se značnou početností rodinných příslušníků, v některých případech, lze tak mluvit o jejich chudobě. Jako východisko z takové situace se pak může objevit kriminální chování jak rodičů, tak i sourozenců a častěji abusus alkoholu i jiných drog.

Je prokázáno, že samotní pachatelé mají nižší úroveň inteligence, tomu odpovídající stupeň vzdělání, pracovní uplatnění, příjmy, celkovou životní úroveň...podobně jako tomu bylo v jejich primární rodině, ve které vyrostli.

3. HODNOTY A HODNOTOVÉ ORIENTACE
Ve třetí kapitole přiblížím problematiku hodnot a hodnotové orientace. Nejprve definuji základní pojmy. Poté se zaměřím na determinanty hodnot. Také provedu drobný historický exkurz daného tématu. Uvedu nejznámější klasifikace hodnotových orientací. Nakonec se podíváme na testové metody a výzkumné studie zabývající se preferencemi hodnot.

3.1 Vymezení základních pojmů

V literatuře nenacházíme jednotné vymezení problematiky hodnot. Je to dáno tím, že rozdíly existují jak v přístupech jednotlivých vědních disciplín (psychologie, sociologie, filozofie, pedagogika), tak v interdisciplinárních pohledech (Sekera, 1994).

Pojem hodnota lze uchopit jako hlubinnou vrstvu osobnosti jedince, jako to, co si běžně neuvědomuje, ale významně to ovlivňuje jeho život. Každý člověk určité hodnoty uznává, preferuje je, váží si jich, i když o nich většinu času neuvažuje (Velehradský, 1978). To, co individuum vidí jako žádoucí, má pro něj cenu, je pro něj cílem, postojem, podle kterého se rozhodne, čemu dá přednost a co odmítne, to všechno je hodnotou (Homola, 1977). O hodnotách v psychologii uvažuje V. Smékal (2002) ve čtyřech rovinách.

1. hodnoty jako obecné cíle, o něž usilujeme

2. hodnoty jako prostředky, jejichž pomocí dosáhneme něčeho významného

3. hodnoty jako to, kvůli čemu stojí za to usilovat o nějaký objekt

4. hodnoty jako kritéria, podle jejichž oceňujeme a posuzujeme předměty a události
Často se s pojmem hodnota objevují termíny jako postoj, motivace, potřeby. Postoj se spíše chápe jako individuální tendence a připravenost reagovat pozitivně nebo negativně na daný jev, u hodnot se spíše zdůrazňuje jejich sociální charakter. Vztah mezi hodnotami a motivací je velmi úzký, hodnoty jsou uváděny jako motivační činitelé, jako určitý aspekt motivace, který je stálejší, vytváří osobní a společenské normy a není podmíněn jen bezprostřední situací. Hodnoty si člověk osvojuje učením během socializace, oproti tomu se základními biologickými potřebami se člověk rodí, i když tzv. vyšší potřeby vznikají v průběhu života. Počet vyšších potřeb, které jsou vždy spojeny s hodnotami, stále stoupá, tím pádem je vztah potřeba - hodnota stále těsnější (Dobrovolská a Duplinkský, 1981).
Hodnotová orientace je komplexem hodnot obsahující interiorizované hodnoty a trend, ke kterému jedinec ve svém zaměření teprve směřuje (Sekera, 1994). P. Říčan (1975) definuje hodnotové orientace jako nejvyšší abstrakce konkrétních postojů, jako nejobecnější postoje určující celý životní styl člověka. Hodnotovou orientaci vnímají D. Dobrovolská a J. Duplinský (1981) jako hodnoty osobnosti a směřování k hodnotám u osobnosti, obě tyto skutečnosti mají pro nás motivační povahu s různým stupněm intenzity.

3.2 Hodnotové determinanty
Hodnoty člověka jsou dány prostředím, podnebnou krajinou, kulturní a civilizační vyspělostí, zásadami hlásaných v dané době. Vytváření hodnot prostřednictvím výchovy - sugesce, argumentace a cestou osobního příkladu, se děje přijetím a akceptací informací a hodnot u jedince (dítěte, adolescenta) nebo naopak jejich odmítáním. Objektivní poučení je asi nejdokonalejší způsob tvoření a zamítání hodnot a hodnocení, protože jsou člověku vyloženy všechny kladné i záporné stránky jevu. Naše hodnoty jsou určeny i mezilidskými vztahy, jedinec často hodnotí podle osoby, kterou miluje nebo která mu je autoritou. Také emoční stavy vedou k hodnocení a stejně tak hodnoty vyvolávají emoce, něco se nám líbí, tak to hodnotíme jako krásné, mravné a podobně (Vondráček, 1964).

Jako kategorie hodnotových determinant uvádí P. Cakirpaloglu (2009) v první řadě historické podmínky. Dále sociální podmínky, sociální původ, zejména rodinnou příslušnost, vzájemný respekt mezi příbuznými, spolupráci a povinnost rodičů ke vzdělání a dosažení úspěchu vlastních potomků. Vedle individuálních determinant vyjmenovává také styl života, vrstevní zájmy, vrstevní identifikaci ve spojitosti se subjektivními představami o společenské kultuře a vědomím o vlastní příslušnosti k určité sociální skupině. S tím spojuje i dvě hlavní funkce hodnot – pomoc při procesu adaptace a při procesu individuálního růstu.

Na čem záleží náš výběr určitých hodnot, se zamyslel také J. Křivohlavý (1994). Uvádí, že volbu určité hodnoty a to, jestli ovlivní naši další cestu zrání nebo ustrnutí, záleží především na naši osobnosti, na tom, jací jsme a jak jsme zralí.