Diplomová práce rodinná a sociokulturní zkušenost pachatelů násilné trestné činnosti a jejich hodnotová orientace
Yüklə 1,22 Mb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- Psychoanalytické
- Teorie sociální dezorganizace
- Teorie diferencované asociace
- II. Teorie anomie
- III. Teorie kultur a subkultur
- Teorie kulturního konfliktu
- 2.2.1 Typologie pachatelů
- 2.2.2 Kriminální osobnost
- 2.3 Pachatelé násilné trestné činnosti 2.3.1 Násilná kriminalita
- Tolerance společnosti k projevům násilí
- Propojení násilí s jinou trestnou činností a sociálně patologickými jevy
- Vysoká dostupnost zbraní
Enrico Ferri, Lombrosův žák, vysvětlil zločin jako následek tří faktorů – antropologických (pohlaví, věk, stavba těla), fyzických (etnikum, klima) a sociálních (migrace, zvyky, náboženství, právní normy, ekonomická situace) (Kraus, 2007). 2.1.2.3 Psychologické teorie Vycházejí z psychoanalytické, behavioristické nebo psychiatrické tradice. Psychoanalytické koncepce se opírají převážně o učení Sigmunda Freuda, o jeho představy pudové podmíněnosti (sexuální a destrukční) jedince (Kraus, 2007). Koncepce vycházející z behaviorismu zastávají názor prezentovaný především Albertem Bandurou, že stejně jako ostatní vzorce chování je i zločin vyústěním předcházejících procesů sociálního učení na principu nápodoby, identifikace, posilování (Polišenská, 2009). Někteří autoři spojují rozvoj deviantního chování s vývojem morálního usuzování. Jean Piaget rozlišuje dvě stádia morálního vývoje – heteronomní a autonomní. Lawrence Kohlberg rozeznává tři stádia – předkonvenční, konvenční a postkonvenční (Kraus, 2007). A. Marešová (1994) uvádí dvě teorie, které považuje na nejznámější. Koncepce oligofrenního pachatele, je podložena faktem, že mezi vězni je vyšší výskyt osob s podprůměrnou inteligencí a mentálními defekty. Druhou je teorie ztotožňující pachatele s psychopatickou osobností. Dále autorka zmiňuje teorie osobnosti pachatele opírající se o tzv. faktory druhého řádu, jejich nejznámějším představitelem je H. J. Eysenck pracující s pojmy „extraverze – introverze“, „neuroticismus“, později „psychoticismus“. Eysenck vytvořil koncepci delikventa jako extravertovaného neurotika, který je vlivem defektního sociálního učení neuspokojivě socializován v oblasti společenských norem a hodnot a rozvíjí se u něho psychotické kriminální způsoby chování.
Sociologické teorie vysvětlující příčiny sociálních deviací v různorodých společenských kontextech nejprecizněji popsala G. Munková (2001). Proto se tedy budu převážně držet jejího výkladu. I. Chicagská škola Na Chicagské univerzitě byla roku 1892 založena katedra sociologie, která se orientovala na zkoumání palčivých sociálních problémů, hlavně ve 20. a 30. letech 20. století. Středem její práce byly i teorie vysvětlující sociální deviace (Munková, 2001). 1. Teorie sociální dezorganizace vychází z teorie sociální ekologie (objasňující způsob růstu a diferenciace města jako organismu). Pracuje s pojmem přechodná zóna – část města rozkládající se kolem obchodního, bohatého centra. V této části měst je masivní koncentrace deviantních fenoménů. Tu vysvětlují prostřednictvím existence ghett, kde dochází k předávání norem dané subkultury v rámci skupin (příbuzenských, gangů). Dezorganizované prostředí těchto skupin produkuje a zachování kriminální tradice. 2. Teorie diferencované asociace tvrdí, že deviantní chování je kulturně přenášeno v malých sociálních skupinách prostřednictvím procesu sociálního učení. To znamená, že lidé se učí kriminálním vzorům chování, které jsou přítomny v jejich nejbližším sociálním prostředí. II. Teorie anomie 1. Pojetí Émila Durkheima – anomie je stav společnosti, kdy přestávají platit právní i morální zákony, bortí se normy a tradiční hodnoty. Nastává chaos vedoucí k nejistotě a postupně i k patologickému jednání. 2. Pojetí Roberta Kinga Mertona – k anomii a zhroucení norem vede rozpor mezi kulturními normami (žádoucí cíle) a sociální realitou (pokud žádoucích cílů není možnost dosáhnout legitimními prostředky). (Fischer, 2009; Kraus, 2007; Munková, 2001; Polišenská, 2009) III. Teorie kultur a subkultur Tyto teorie se snažily vysvětlit odlišnosti v lidském chování na základě přijímání odlišných kulturních vzorů v různých vrstvách společnosti (Munková, 2001). 1. Teorie sociálního napětí vysvětluje deviantní chování jako důsledek sociálního tlaku, kterému jedinec čelí ze strany společnosti a s nímž se musí nějakým způsobem vyrovnat. Delikvence je v tomto kontextu chápána jako způsob řešení problému. 2. Teorie kulturního konfliktu staví na předpokladu, že ve výkladu kriminality hrají hlavní roli existující rozporné normy pro lidské chování. IV. Teorie sociální kontroly Tato teorie předpokládá, že většina lidí se nechová deviantně, protože nechce přijít do konfliktu s existující sociální kontrolou. Příčinou deviace či kriminality je absence této kontroly, selhání kontrolních mechanismů ve státě (Kraus, 2007; Munková, 2001; Polišenská, 2009). V. Teorie značkování Zásadní je, jak společnost a jedincovo okolí určité chování vnímá, jak na něj reagují, jak do posuzují. Deviantním se jednání stane až v okamžiku, když je jako deviantní posuzováno a vyvolává odmítavou reakci. Určující je tedy význam přisuzovaný takovému chování těmi, kteří jej hodnotí. Kriminalita je tím pádem sociální etiketou, vznikající až v interakci jedince s instancemi sociální kontroly (Fischer, 2009; Kraus, 2007; Munková, 2001; Polišenská, 2009). 2.2 Kriminální populace „Vyrůstal jsem v normální rodině. S učením jsem neměl problémy. Mám ukončeno devět tříd základní školy. Snížené známky z chování jsem měl často. Dost jsem se pral se spolužáky, často jsem chodil za školu. Špatný bylo, že mě vyloučili z učiliště. Zmlátil jsem tam dva učně, kteří mě naštvali. Alkohol piji od čtrnácti let, mám nařízeno léčení. Už jsem byl i na psychiatrii. Když jsem náhodou nebyl v kriminále, tak jsem chvilkami pracoval jako pomocný dělník. Nikde jsem však dlouho nevydržel. Zavřenej jsem už posedmé. Do dvaceti let jsem měl jen drobné tresty za ublížení na zdraví, krádeže, loupežné přepadení a podobně. Nyní jsem odsouzen za těžké ublížení na zdraví. Šel jsem z hospody, na křižovatce před přechodem zastavilo auto. Když jsem přecházel silnici, byl jsem naštvaný, a tak jsem kopl do toho auta a rozbil mu světlo. Z auta však vystoupili dva muži. Neměl jsem na ně náladu, a tak jsem jednoho bodl nožem do ramene a druhého do břicha. Pak jsem utekl.“ (z výpovědi šestatřicetiletého muže; Němec, 1993, str. 10) 2.2.1 Typologie pachatelů Na tomto místě bych ráda zmínila obecnou klasifikaci pachatelů trestné činnosti, která není zaměřená na jejich deliktová specifika. To znamená, že odhlíží od faktu, jestli šlo o násilný trestný čin, majetkový, hospodářský, mravnostní a podobně. Jako výchozí kritérium volí tato typologie hlediska blízká psychopatologii. Jednotlivé typy nepředstavují vlastní motivy jednání, jsou jen výrazným faktorem osobnosti ovlivňující podobu trestného činu. Podrobně je charakterizuje L. Čirtková (2009): 1. Socializovaný (normální) typ má myšlenkové pochody i prožívání srozumitelné. Svědomí je utvořeno a na spáchaný čin, která má epizodický charakter, reaguje běžnými projevy jako je lítost, smutek, úzkosti z reakcí okolí i jeho další životní cesty. Motivace je srozumitelná, často jde o nedbalostní činy nebo skutky vyvolané silnými situačními tlaky. 2. Neurotický typ se projevuje zvýšenou úzkostností, depresivním laděním, neurovegetativními poruchami, hysterickými reakcemi, nutkavými vtíranými představami a chováním. Často se jedná o mladistvé nebo mladé pachatele s nevyřešeným emocionálním konfliktem v rodině, delikt je pak reakcí na rodičovskou dominanci, přehlížení otcem, potřebu sociálního uznání, pocity viny a podobně. Během způsobu provedení kriminálního jednání se objevují amatérské chyby, zanechání stop, chaotický útěk nebo neúčelné odcizení nepotřebný předmětů z místa činu. 3. Psychopatický typ je ovládán spíše temperamentovými a charakterovými rysy a vlastnostmi než situačními vlivy, což se projeví na motivaci i způsobu spáchání skutku. Taková porucha osobnosti se projevuje svéráznými, neobvyklými způsoby chování a prožívání. Množství studií potvrzuje hojné zastoupení psychopatů mezi recidivisty. Jde o trvalou, pevně ukotvenou odchylku v osobnosti člověka, proto je jednání s nimi velmi obtížné a úprava jejich osobnosti vyžaduje odborné, dlouhodobé působení a ne vždy nastane toužený posun. Psychopatie, někdy též sociopatie, je v dnešní době nahrazena neutrálnějším termínem „poruchy osobnosti a chování u dospělých“. 4. Mentálně nedostačivý typ se vyznačuje podprůměrnými rozumovými schopnostmi, což je patrné na způsobu vyjadřování, slovní zásobě, neschopnosti verbalizovat vlastní pohnutky, neschopnosti vhledu do motivace ostatních lidí. Jedná jednoduše, přímočaře, kriminální čin nebývá promyšlen. Při skupinové trestné činnosti bývá vykonavatelem nápadů druhých, což je dáno jeho zvýšenou sugestibilitou a nekritickým přijímáním názorů. Často se dopouští sexuálních útoků vůči neadekvátním objektům jako jsou děti anebo zvířata. 5. Psychotický typ trpí psychózou. Většinou páchá násilné činy pod vlivem určité poruchy vnímání nebo myšlení, které jsou pak typické svoji nesrozumitelností, bizardností, brutalitou a nepochopitelnou, zvrácenou motivací. V. A. Polišenská (2007) provedla výzkum s pachateli vloupání z hlediska jejich osobnosti, strategie a vazby na místo. Tito kriminální jedinci spadají do specifických kategorií: Flexibilní pachatel je ovlivněn hlavně externími zdroji, takže je schopen páchat činnost i v okolí domova, i v místech dosti vzdálených. Praktický pachatel chce naplnit svoje potřeby s co nejmenším úsilím, takže činí v prostředí blízkém, známém. Pachatel využívající příležitosti chce zažít něco nového, podniká objevné, daleké výpravy, často pod vlivem alkoholu. Pachatel objevující si chce udržet svoji životní úroveň, necestuje moc daleko, ale rád objevuje místa, kde by se dalo loupit. Opatrný pachatel mnoho necestuje a pokud má v dané době financí dostatek, trestnou činnost nepáchá. 2.2.2 Kriminální osobnost Psychologie nabízí pohled na pojem osobnost z různých hledisek, na její strukturu, dynamiku nebo vývoj. Téměř každá psychologická koncepce kriminálního jednání s tímto pojmem pracuje. Ve forenzní psychologii můžeme objevit několik poloh tohoto jevu – osobnost obviněného, obžalovaného, odsouzeného a propuštěného. Všechny tyto varianty zastřešuje souhrnný termín osobnost pachatele, popřípadě kriminální osobnost. Teorie pracující s takovými pojmy předkládají popis a výklad psychických charakteristik a zvláštností jedinců, kteří se dopustili kriminálního jednání. Kladou si otázky, jak dospívá člověk k připravenosti jednat takovým způsobem (jakými duševními pochody a vlastnostmi) a jestli se pachatelé vyznačují určitými psychickými vlastnostmi odlišnými od netrestaných (Čirtková, 2009). Autorka konstatuje, že se do dnešní doby nepodařilo prokázat výskyt typických vlastností předurčující jedince k delikventnímu vývoji, které by se tím pádem vyskytovaly jen v kriminální populaci. Avšak existují vysoce rizikové kombinace zcela určitých psychických charakteristik, které zvyšují pravděpodobnost spáchání trestného činu. Takovým rizikovým osobnostním předpokladům bych se na tomto místě ráda krátce věnovala, i když jsem něco málo z oblasti osobnosti pachatele zmínila již v předchozí podkapitole (typologie pachatelů). J. Spurný (1996) popisuje osobnostní dispozice, které předurčují k neadekvátnímu prožívání vnitřních konfliktů a tím i ke konfliktogenním projevům. Řadí mezi ně především nižší úroveň obecných rozumových schopností, myšlenkovou rigiditu, emoční labilitu, iritabilitu, sklony nekriticky přijímat cizí názory, nedostatek sebevědomí, zvýšenou agresivitu, neschopnost se přizpůsobit, impulzivnost, sklony k úzkostnosti, snahu svalovat vinu na jiné, nedostatek vůle a podobně. Zdálo by se logické, že jedinci souzení na násilný skutek budou typičtí svými agresivními tendencemi, které se projeví v rámci cíleného rozhovoru či pozorování. Během psychologického vyšetření, které se uskuteční post hoc a většinou za úplně odlišných podmínek, než za jakých k násilnému chování došlo, bývá tzv. agresivita nezjistitelná. To proto, že příčiny takového chování nespočívají v agresivitě, ale v naprosto jiných mechanismech, které bývají výsledkem dlouhodobé, chronické konfliktní situace v partnerském nebo jiném blízkém vztahu (Netík, 1998). Takové mechanismy ale můžeme objevit psychologickým vyšetřením, jde o:
F. Koukolík a J. Drtilová (1996) přicházejí s druhem osobnosti, a tím je deprivant. Definují ho jako jedince, který z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhl lidské normality či o ní přišel. Ve vztahu k normalitě je takový člověk v různém stupni a rozsahu „nepovedený“ nebo „zmrzačený“, nikoli však nemocný. Postižení je možné nalézt spíše v oblasti citů a hodnot než intelektu. Základními společnými znaky všech deprivantů je nedostatek vůle, neschopnost tvůrčí spolupráce, ničivost vůči všemu diferencovanějšímu nebo hodnotově odlišnému, parazitismus, dále u ofenzivních deprivantů samoúčelná moc a s ní spojená absolutní kontrola nad vším, u defenzivních stažení se do sebe. Studie V. A. Polišenské (2009) se věnovala osobnosti pachatelů vloupání, která byla zkoumaná pomocí Cloningerova dotazníku temperamentu a charakteru. Z 149 odsouzených bylo identifikováno:
Charakteristiky typické pro psychopatickou osobnost původně zachytil R. Hare (1980; in Čermák, 1998) a publikoval škálu na její měření. Jde o: povrchnost nebo povrchní kouzlo osobnosti, přehnaný pocit vlastní hodnoty, náchylnost ke stavům nudy a potřeba stimulace podněty, lhaní, tendence manipulovat druhými, nedostatek pocitů viny a výčitek svědomí, povrchní emoce, nedostatek empatie, parazitický životní styl, omezená kontrola chování, promiskuita, navozování mnoha krátkodobých vztahů, problémy v chování v dětství, absence realistických a dlouhodobých cílů, neodpovědnost, impulzivita, neakceptování odpovědnosti za své činy, juvenilní delikvence, všestranná kriminalita páchaná i při podmíněném propuštění z vězení. Pojem psychopatické osobnosti prošel vývojem a v dnešní době je nahrazován termínem – diagnózou disociální (asociální) porucha osobnosti. Mezi kriminálními recidivisty se výskyt této poruchy osobnosti odhaduje na 70 % až 100%, v běžné populaci jde o 1% (Blatníková, 2004). Aby mohla být diagnostikována jakákoliv konkrétní porucha osobnosti, musí být nejdříve splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti jako takovou. Podle (aktuální) Mezinárodní klasifikace nemocí 10. revize (MKN-10) se poruchy osobnosti projevují charakteristickou a trvalou vnitřní strukturou a chováním jedince, které jsou celkově odlišné od očekávaného, přijatelného chování dané společnosti. Tyto odchylky se projevují v oblasti poznávání, emotivity, ovládání impulzů a uspokojování potřeb, způsobu chování k ostatním a zvládání interpersonálních potřeb. Pro diagnózu disociální poruchy osobnosti musí být splněny alespoň tři z následujících příznaků (Praško, 2009):
P. Novotný (2006) přispěl k oblasti osobnosti zločince zajímavými postřehy. Zmiňuje, že pachatel bývá často označován za anetického, to znamená, že není schopen vžití se do negativních pocitů oběti, do její bolesti a utrpení. Anebo jej její psychická trýzeň a bolest dokonce vábí, takže tyto svoje emoce navozuje plánovaně a promyšleně. Pokud chceme odkrýt alespoň některý síly a podněty, které formovaly či deformovaly jeho nitro, je nutné hledat v delikventově dětství, rodině, mezi opatrovníky a blízkými vrstevníky, ve zdravotní a sociální anamnéze. Celoživotní zločinec je tou nejosamělejší bytostí, téměř všichni ho od sebe odhánějí a on nemá odvahu se k nim přibližovat. Jen jiní pachatelé a spoluvězni mu poskytují vzájemnost a pocity sdílení. Na ničem mu nezáleží. To všechno je pobídkou k dalšímu proviňování. To, že jsou potrestáni, dostali nálepku trestance, blízcí s nimi opovrhují, vnímají jako křivdu od společnosti, jako nepřátelský, nezasloužený akt, za který se případně bude vhodné pomstít. Osoby, které jej zadržely, soudily, věznily nebo převychovávaly, považují za své nepřátele, protože mu v ničem nerozumí. Rád obviňuje ostatní z vytvoření nepříznivé situace, do níž se svým životní způsobem dostal, aniž by se snažil propříště nepodobným situacích vyhnout. Jejich typické „všichni jsou špatní, protože mě odsuzují a nikdo mi nerozumí“ je následkem nezralosti, neschopnosti adekvátního sebepojetí, sebekorekce a porozumění smyslu nezištné pomoci, kterou mu „ti zlí“ nabízejí. „Když ostřílený provinilec nebo zločinec při zadržení policií případně pláče, nedejme se zmást: i když se na první pohled zdá, že pláče nad svými odhalenými zločiny či nad svými oběťmi, projevuje tím soucit výhradně sám nad sebou, jako by sám sobě tímto způsobem vyslovoval soustrast za neblahé životní peripetie. Dočkat se opravdové věrohodné lítosti nad vlastními skutky či projevu soucitu u ostříleného delikventa v podstatě nelze.“ (Novotný, 2006, str. 37)
1. Tolerance společnosti k projevům násilí. Násilí je nejčastěji prezentovaný fenomén ve sdělovacích prostředcích, politice, zábavním průmyslu (thrillery, počítačové hry), doprovází sport (násilí na sportovních stadiónech a jiné projevy tzv. diváckého násilí), jeho zohledněná existence je využívána dokonce i ekonomicky - zbrojním průmyslem, tvůrci a výrobci bezpečnostní techniky. Stále častěji se stává způsobem řešení náboženských, politických, ale i ryze osobních sporů. Přesto, že je v poslední době všeobecně zvýšený zájem o ochranu lidských práv, ochranu života a zdraví, mluví se o domácím násilí, o pomoci zneužívaným a týraným osobám, se projevy násilí ve společnosti spíše rozšiřují, než aby pomíjely. 2. Propojení násilí s jinou trestnou činností a sociálně patologickými jevy (prostitucí, nelegálním obchodem, podvody, korupcí, drogovými a mravnostními delikty a podobně) a často i s organizovaným zločinem. Společně s faktem nedostatečného postupu proti těmto jevům orgány činnými v trestním řízení, vzniká nevhodné klima ve společnosti – strachu a marnosti obrany proti zlu. 3. Vysoká dostupnost zbraní, především střelných, speciálních bodných –vystřelovacích a útočných. Koupit si je ve speciálních obchodech nebo získat zbrojní průkaz na střelné zbraně je snadné. Také jsou dostupné nelegální koupí na černém trhu za přijatelnou cenu nebo koupí jejich základních funkčních částí pro následnou jednoduchou kompletaci. 2.3.2 Násilní pachatelé Na základě rozlišení afektivní (emocionálně reaktivní) a instrumentální agrese (Výrost, Slaměník, 1997; Čermák, 1998; Netík, 1998) lze popsat dva typy násilníků. Emocionálně reaktivní typ násilníka, který je charakteristický svoji dráždivostí a náchylností k emocionálním reakcím, slabou kontrolou svých agresivních tendencí. Druhým typem je instrumentální násilník, jenž agresi chladně použije jen tehdy, pokud mu pomůže k získání určitého cíle a naplnění potřeby (zisk majetku, postavení a podobně). I. Čermák (1998) dále uvádí typ, který nadměrně kontroluje své agresivní impulzy, dusí je uvnitř, navenek působí jako velice slušný, zdvořilý a s dobrými mravy, za jistých okolností pak vybuchne a náhle spáchá často jen jeden, za to však hrůzný čin. Násilníci mající potěšení z krutosti prožívají radost až nesexuální extázi, když mohou sledovat strach a ponížení u svých obětí. Jako poslední zmiňuje typ s psychopatickou osobností (hraniční, asociální, narcistická). H. Toch (1969, 1975; in Čermák, 1998) popsal násilnické typy na základě pozorování a rozhovorů s vězni. 1. Násilníci posilující svůj sebeobraz mají strach, že jsou bezcenní a tak se svými činy snaží přesvědčit druhé o své nebojácnosti a tvrdosti.
F. Koukolík a J. Drtilová (1996) přicházejí s pojmem „násilná menšina“ jako výsledkem vztahu mezi poškozením mozku a sociálními poměry, která je zastoupena 6% násilně se chovajících osob a je zodpovědná za vysoké procento nejtěžších zločinů. Pro objasnění uvádějí příklad, kdy bylo mezi deseti tisíci muži narozených roku 1945 objeveno 627 recidivistů, z nich pouhých 6% mělo na svědomí 71% vražd, 73% znásilnění a 69% ozbrojených útoků. Zmiňují i další zajímavou studii z roku 1971, během níž bylo vyšetřeno 130 násilně se chovajících jedinců, která u nich prokázala vliv poškození mozku a zažití neideálních rodinných vztahů v dětství. Mnoho z nich zažilo komplikovaný porod, jako malí byli několikrát v bezvědomí, prožili křeče v rámci horečnatých onemocnění, utrpěli poranění hlavy, u jedné třetiny byly známky epileptického poškození, polovina byla postižena poruchou pozornosti s hyperaktivitou. Alkoholismus a násilné chování bylo v jejich rodinách časté. Psychóza však nebyla objevena u žádného z nich. Než se budu věnovat pachatelům jednotlivých extrémních násilných činů, ráda bych zmínila zajímavou úvahu P. Říčana (1999) o krutosti a týrání, o agresorově prožívání, motivaci a smyslu, o zdrojích takového zla. Krutost autor chápe jako bezcitnost a nelítostnost, týrání jako záměrné působení utrpení člověku. Zamýšlel se, co agresora motivuje ke krutosti a co mu to přináší, uvádí následující:
Yüklə 1,22 Mb. Dostları ilə paylaş:
|