Diplomová práce

Zotavení

Definici zotavení se věnuje kapitola . Pro účel této práce je zotavení nazíráno jako komplex různých aspektů, jejichž zlepšení (popř. eliminaci) sledují výzkumné studie, které pro tento účel používají rozmanitých (psychoterapeutických) intervencí. Míra zotavení bude posuzována v rámci Dimenzionálního modelu měření výsledků léčby (Rosenblatt a Attkisson, 1993, s. 354), který byl představen v předchozí kapitole. Rozpracování Domény výsledků léčby, která bude použita pro posouzení efektivity, uvádí Tabulka . Tato doména obsahuje 4 hlavní aspekty, jejichž zlepšení odpovídá konkrétnímu typu zotavení ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Tabulka 1):

Aspekty domény výsledků léčby	Typ zotavení
klinický status (K)	symptomatické (klinické)
funkční status (F)	funkční (osobní)
životní spokojenost a naplnění (S)	funkční (osobní)
bezpečnost a sociální zabezpečení (B)	symptomatické i funkční

Tabulka Průnik aspektů domény výsledků léčby s typy zotavení (volně dle Hollander a Wilken, 2016; Rosenblatt a Attkisson, 1993, s. 354; Williams, 2015).
Sledováním efektů použitých intervencí je tedy možné usuzovat i na konkrétní typ zotavení.

Díky sledování efektů použitých intervencí můžeme usuzovat i na pravděpodobnost možnosti zotavení, přičemž Model dimenzí měření výsledků léčby umožní rozlišit, na který typ zotavení použitá terapeutická metoda cílí.

PSYCHOTICKÁ ONEMOCNĚNÍ

Historie

Pro pochopení současného převažujícího náhledu na psychotické poruchy a schizofrenii, preferovaný způsob jejich léčby a důvody stigmatizace, je třeba znát širší kulturně-historické souvislosti, jež nám umožní pochopit současný stav a vyhodnotit, zda je zapotřebí určité poznatky revidovat. V současné době nastává (i v psychologii a psychiatrii) střet dvou protichůdných názorových proudů, které své premisy zakládají na odlišných paradigmatech (materialistické/klasické vs. holistické/kvantové; viz dále). Z toho vyplývá i velký objem často si protiřečících názorů a interpretací vědeckých závěrů týkajících se pohledu na psychotické poruchy. Pro úvahu nad jednotlivými terapeutickými přístupy je zapotřebí se s těmito paradigmaty seznámit a uvědomit si, z jakých filozofických kořenů čerpají.

Před rokem 1500 převažovalo ve většině civilizací přirozené vnímání světa. Převládal organický světový názor, který spočíval na autoritě Aristotela a církvi. Ve třináctém století byl Aristotelův ucelený popis přírody propojen Tomášem Akvinským s křesťanskou teologií a etikou. Tento systém přestál bez jakéhokoliv zpochybnění celý středověk. Cílem vědy té doby bylo zejména porozumět významu a smyslu věcí, nikoliv tomu, jak je ovládat či jak se budou vyvíjet ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Capra, 2002). Filosofie středověku byla velmi ovlivněna náboženskými a spirituálními záležitostmi, což odvádělo pozornost od biologie. Věřilo se, že modlení se ke svatým člověka uzdraví. Evropští poutníci se často na svých cestách zastavovali v hospicích, sloužících tenkrát jako místo odpočinku pro pocestné, staré a nemocné. Staly se prazákladem dnešních nemocnic ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Friedman a Silver, 2007).
V základech naší současné kultury však stojí světový názor a hodnotový systém, které vznikly zejména v sedmnáctém století. V té době došlo v představách o fungování světa k dramatickému zlomu. Změnil se způsob myšlení lidí a toto nové vnímání světa a vesmíru přineslo znaky, jež se staly základem nového paradigmatu, panujícího dodnes (Capra, 2002).

Materialistické (klasické) paradigma

Obrázek Model vertikální kauzality (Goswami, 2011)

Podle materialistické metafyziky je vše, co existuje, hmotou a jejími koreláty. Podle filozofie materialistického realismu existuje objektivní, nezávislá a autonomně existující hmotná realita. Všechny jevy vznikají působením elementárních částic a jejich interakcí na submikroskopické úrovni. V tomto modelu je kauzalita vždy vertikální (viz Obrázek ): elementární částice tvoří atomy, ty tvoří molekuly, z nichž se skládají buňky (např. nervové), ty tvoří mozek a mozek produkuje vědomí (je tedy jeho epifenoménem). Mentální nebo spirituální procesy jsou tedy produktem mozku Z tohoto úhlu pohledu např. nedává smysl, aby mohla mysl (zpětně) ovlivňovat mozek. (Goswami, 2011). ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT}

Materialistické paradigma má základ v 16. a 17. století. Tehdy došlo v chápání reality k radikální změně: představu živoucího vesmíru nahradila idea světa jako stroje, což bylo zejména zapříčiněno objevy ve fyzice a astronomii. ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} Ujaly se Baconův matematický popis přírody, Descartova analytická metoda dedukce a Galileův empirický přístup ke zkoumání povahy světa. Vyvrácením geocentrismu byl člověk zbaven svého hrdého postavení jako ústřední bytosti božského díla. Hlavní metodou vědy se stalo zaměření se na kvantifikovatelné vlastnosti hmoty. S tím však došlo k výraznému upozadění významu subjektivní zkušenosti. Podstata a účel vědeckého bádání se prudce změnily. Předtím si věda dávala za cíl dosažení moudrosti, porozumění přirozenému řádu a žití v souladu s ním, nyní se stalo cílem získání znalostí, které by člověk mohl použít pro nadvládu nad přírodou, a tedy i sebou sama. ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT}
Dalším mezníkem bylo Descartovo přesvědčení o možnosti vytvoření vědy založené na axiomech, o nalezení absolutní pravdy. ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} Ačkoliv fyzika 20. století dokázala, že ve vědě naprostá pravda neexistuje, karteziánská víra ve vědeckou pravdu je dodnes velmi rozšířena a odráží se ve scientismu, který je typický pro západní kulturu.
Descartovi se podařilo osvobodit tělo od religiózních aspektů, čímž de facto rozdělil mysl a hmotu. To mělo hluboký dopad na západní myšlení. Vedlo to například k vytvoření humanitních a přírodních věd, což způsobilo zmatek ohledně vztahu mezi myslí a mozkem a nastolilo hlavní filozofický problém: Jak může nehmotný a neurčitý duch ovlivňovat materiální tělesnost? ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Friedman a Silver, 2007). Pro materialistu představuje kauzální účinnost ne-fyzické mysli (nebo i např. Boha) jasný dualismus, který je fundamentálně nevědecký (Goswami, 2011).
Pro Descarta byl materiální vesmír stroj, v jehož hmotě nebyl žádný záměr, život nebo spiritualita. Příroda fungovala dle zákonů mechaniky a vše v materiálním světě se dalo vysvětlit pohybem a uspořádáním jejích částí. Tento mechanický obraz přírody se stal vůdčím paradigmatem vědy ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} , který převládá dodnes a odráží se i v přístupu k léčbě schizofrenie. Dle Heisenberga „Descartovo rozdělení mysli a hmoty hluboce prostoupilo lidské vědomí a bude trvat dlouho, než jej nahradíme opravdu odlišným přístupem k otázkám reality“ (in Capra, 2002).
Baconovsko-karteziánsko-Newtonovský projekt je založen na síle technologie podmanit si přírodu, podložen jistotou matematických zákonů a na jednotném systému, objasňujícím přírodní zákony. V západní tradici je příroda (ženský element) dána do opozice s (mužskou) vědou a technologií. ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} I ekonomie, která organizuje práci, je rovněž projekt řízený muži. Studium medicíny bylo taktéž až do počátku 20. století ženám víceméně odpíráno (Brunton, 2004). ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} Ne náhodou jsou téměř všechny určující postavy psychiatrie muži, kteří zpravidla nahlíží téma psychóz výše zmíněným materialistickým diskurzem. Ten svou podstatou implikuje oddělenost jednotlivých lidí od sebe navzájem a od přírody. Jak uvádí Goswami (2011, s. 14), „lékaři staré školy coby přívrženci klasické fyziky praktikují strojovou medicínu určenou pro stroje (takový je obraz pacienta v klasickém světonázoru) a provozovanou strojem (lékařem, jenž sám sebe chápe jako stroj)“.

Medicínský diskurz

Na světonázoru řídícím se materialistickým paradigmatem je koncepčně založená klasická, konvenční medicína. Vychází z předpokladu, že nemoc je způsobena buď externími toxickými látkami, např. mikroorganismy (bakteriemi či viry), nebo mechanickým poškozením či funkční poruchou vnitřních orgánů (Goswami, 2011). Tato tendence mj. vede k usilovné snaze legitimizovat jakoukoli zdravotní poruchu odkazem na konkrétní biologickou závadu (Chromý, 2004). Léčebné postupy se pak zaměřují zejména na potlačení či odstranění symptomů onemocnění, a to cestou aplikace léků, chirurgických postupů a biofyzikálních metod (Goswami, 2011). Touto optikou interpretuje medicínský diskurz psychotické symptomy jako patologické deviace bez jakéhokoliv psychologického významu (Cooke, 2014).

Moderní psychologie vznikla v druhé polovině 19. století jako odnož této klasické medicíny. Pojem duše přenechala filozofii a teologii a soustředila se na experimentální metody, s pomocí kterých se pokoušela vydobýt své místo na poli exaktní vědy (Plháková, 2006). Moderní mainstreamová psychologie je v jádru stále behavioristická, ačkoliv seznala posun směrem ke kognitivní perspektivě. Chování reprezentuje objektivní (objekt-připomínající) aspekt lidí, zatímco zkušenost reprezentuje subjektivní (subjekt-připomínající) aspekt. Jak podotýká Valle, King a Halling (2013), toto karteziánské rozdělení mezi pozorovatelným, přístupným tělem a nepozorovatelnou, nepřístupnou myslí, stojí stále v základu většiny teorií a praxí dnešní psychologie. Jak autoři upozorňují, toto rozdělení, pokládané vědou za nesporné, je

však stále z velké míry neprozkoumané.

Thornicroft a Tansella (2009) jsou přesvědčeni, že medicínský model, který nebere v potaz sociální, psychologické a ekonomické faktory, je nedostatečný pro pochopení plné komplexity příčin duševních onemocnění a jejich důsledků pro nemocné a jejich rodinné příslušníky.

Holistické (kvantové) paradigma

Vědci, kteří začali zpochybňovat newtonovsko-karteziánské paradigma, navrhují paradigma nové, typické holistickým a integrativním nazíráním na svět a hlubokým ekologickým uvědoměním vzájemné provázanosti všech jevů (Capra, 2004). Za předchůdce nového paradigmatu lze považovat Williama Jamese, který se zabýval mystickými stavy vědomí ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} či Carla Gustava Junga, který přišel s koncepty kolektivního nevědomí, archetypálních struktur, individuace či synchronicity (Plháková, 2006). Tento obrat započal zkraje 20. století a to velkým dílem díky novým zjištěním fyziky, která donutila některé vědce odstoupit od mechanistického obrazu světa. Fyzika jako taková newtonovskou klasickou fyziku opustila již před mnoha desítkami let (Goswami, 2011). Závěry výzkumů v kvantové fyzice konfrontovaly vědce s měřítky newtonovské mechaniky, které se náhle jevily paradoxní a absurdní. Fyzici jako Niels Bohr, Werner Heisenberg či Wolfgang Pauli dokázali překročit hranice svého oboru a začali studovat východní filozofii a spirituálně-transcendentální jevy (Capra, 2002).

Zjištění kvantové fyziky přivádí vědu do existencionální krize. O kvantové fyzice totiž nelze ani uvažovat, pokud by nebyla založena na primátu vědomí (Goswami, 2011). Otázkou podstaty vědomí se věda dosud příliš nezabývala (Valle, King, Halling, 2013). Jak upozorňuje Ivan Havel (in Höschl, Libiger a Švestka, 2004), o vědomí je možno uvažovat ve smyslu

1. 
   „být při vědomí“ (fyziologický stav),
   
2. 
   jako o „vědomí něčeho“ (obsah vědomí)
   
3. 
   či ve smyslu „mít vědomí“ (schopnost prožívat vlastní mentální stavy; to, co umožňuje vědomí typu 2.).
   

Právě tento třetí význam je filozoficky nejzajímavější (a nejméně vědecky prozkoumaný).

Transpersonální diskurz

Problematikou samotné existence vědomí se v rámci psychologie začala zabývat psychologie transpersonální, někdy považovaná za tzv. čtvrtou sílu v psychologii (Hergenhahn a Henley, 2013), která zaměřila svou pozornost na mystické a spirituální aspekty lidské přirozenosti. Také existuje obor transpersonální psychiatrie, který vnímá vědomí jako klíč k pochopení reality (Scotton, Chinen a Battista, 2009). Transpersonální psychologie se ve svých počátcích inspirovala knihou filozofa Aldouse Huxleyho Brány vnímání (2011), kde Huxley vyjádřil přelomový názor, že vědomí (jako substrát) není produktem mozku, nýbrž mozek slouží jako jeho přijímač. Dle tohoto názoru slouží mozek jako určitý filtr vědomí (podobně jako rádio přijímá rádiové frekvence), jež sestává z nekonečného počtu vjemů (elektromagnetických vln, frekvencí), a konstruuje na základě mnoha faktorů (neurofyziologické koreláty; výchova, kultura, předsudky, znalosti, víra etc.) realitu tak, jak ji běžně vnímáme. Mozek a nervový systém přitom slouží zejména eliminačně: chrání nás před záplavou informací, usměrňují jejich tok a propouští do našeho zúženého vědomí jen jejich nepatrně malý zlomek. Huxley vymyslel pro jeho pojetí vědomí pojem „Mind at Large“ – česky „Veškerá mysl“. Jak píše Huxley, „aby člověk mohl formulovat a vyjádřit obsah tohoto zredukovaného vědomí, vynalezl a donekonečna přepracovává celou řadu symbolických systémů a implicitních filosofií, které nazývá jazyky“ (Huxley, 2011, s. 22). Každý člověk je pak nejen jejich uživatelem, nýbrž i obětí, jelikož žije v (mylné) víře, že toto zažívané, zredukované vědomí je vědomím jediným.

Od dob Isaaca Newtona prostupuje vědou přesvědčení, že hmota má primát a mysl (vědomí) je druhotná. Současná věda, zejména pak kvantová fyzika, však prokazuje přesný opak (Powell a Sims, 2009, s. 103). Pro fakt, že mysl a vědomí nejsou nutně odkázány na mozek a jejich podstata je více univerzální, svědčí dle kvantového fyzika Ashe (2007) mj. široké spektrum lidských zážitků ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} , které klasická věda (založená na materialistickém paradigmatu) nedokáže vysvětlit. Dle Grofa (2004) jde o jevy, které přesahují hranice běžného vědomí, a které současná věda opomíjí či patologizuje. Transpersonální psychologie odmítá tyto jevy automaticky označovat za patologické a spíše je považuje za fenomény spirituálního charakteru, poskytující příležitost k osobnostnímu růstu. Pro souhrnné označení těchto projevů, v případě že vedou ke krizi vlastní identity, se vžil název psychospirituální krize (Grof a Grofová, 1999a). Psychospirituální krize ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} je nepatologický transformativní proces s léčivým potenciálem, který může mít vnější podobu psychózy, ale neměl by se zaměňovat s psychózou jako duševní poruchou (Lukoff, Lu a Turner, 1998; Občanské sdružení Diabasis, 2016a). Ne každý stav změněného vědomí, medicínským diskurzem označovaný za psychotický, je však možné považovat za krizi duchovního vývoje.

Tradiční psychiatrie se zatím z velké míry drží materialistického paradigmatu, avšak výzkum týkající se spirituality a duševního zdraví začíná rozšiřovat horizonty poznání. I oblast psychoterapie se pozvolna začíná více otevírat oblastem spirituality (Powell a Sims, 2009). Například v roce 2005 schválilo Generální shromáždění Světové psychiatrické asociace institucionální program „Psychiatrie pro člověka ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} : od klinické péče k veřejnému zdraví“, ve kterém se zasadila o to, že cílem péče bude celá osoba pacienta ve svém kontextu, a to na individuální i komunitní úrovni (Mezzich, 2007).

Historie systémů psychiatrické péče

Proměny přístupu k duševně nemocným odráží vztahy lidí v různých epochách. Ve starověku bylo šílenství chápáno v širších kulturních souvislostech. Žádné „blázince“ tenkrát neexistovaly a péče o choromyslné se považovala za odpovědnost jejich rodin. Pro účely právních záležitostí byl duševně nemocným přidělen ochránce. Lidé se však již tehdy choromyslných báli a stranili se jich, jelikož si nemoci vysvětlovali jako posednutí zlými duchy, které mohly přeskočit i na ně (Porter, 2013).

Ve středověku (5. - 15. století) nebyl takový člověk nijak vyloučen ze společnosti: podivné chování, které nebylo jednoznačně spojené s fyzickým onemocněním, zvládala společnost nebo církev nemedicínskou cestou (Höschl, Libiger a Švestka, 2004). Léčbou bylo například vymýtání ďábla či vzývání svatých, podle toho, zda na nemocné bylo pohlíženo jako na posedlé ďáblem či na „svaté blázny“. V rámci tzv. „hostin bláznů“ alias dionýsií se středověká společnost vypořádávala s pomatením smyslů pomocí karnevalového veselí, čímž se dokázala patřičně odreagovat a osvobodit. V této době však začaly také vznikat první specializovaná zařízení ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} , zpravidla v poutních místech, kde se duševně nemocní koncentrovali. Péči v těchto místech často převzala i místní komunita venkovanů a vznikaly tak speciální „rodinné kolonie“ ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Porter, 2013).

V době renesance (14. -17. století) bylo bláznovství považováno za jistý druh vášně, který se může těšit i obdivu ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Foucault, 1994). Renesanční humanismus obrátil pozornost k lidské duši, která byla chápána jako spirituální opěrný bod ve vesmíru ovládaném nadpřirozenými silami dobra a zla. Současně však tato éra přinesla vlnu masové hysterie, která se projevila tzv. „čarodějnickými procesy“. V Evropě jim padlo za oběť více než 50 000 osob, většinou žen, které byly považovány za posedlé ďáblem. Často se jednalo o choromyslné jedince či i mystiky, prožívající silné spirituální či náboženské stavy. Hony na čarodějnice podporovala tehdy řada lékařů, ačkoliv se našli i skeptici, kteří zaujímali k „čarodějnicím“ racionální postoj

a zdůrazňovali, že tito lidé spíše potřebují léčbu a péči (Porter, 2013).

Během doby osvícenství (18. století) zvítězila mechanistická filozofie, která umožnila přirozený výklad duševních chorob bez pomoci nadpřirozených sil (Porter, 2013, s. 226). Osvícenská věda interpretovala lidský organismus jako stroj a pozornost se tak obrátila k organickým příčinám duševních onemocnění. ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} Vycházelo se z předpokladu, že léčba lidského těla napomůže i uzdravení duše, choromyslnost je somatickým onemocněním a musí se tedy léčit farmaky či fyzikálními metodami. Jelikož tyto postupy nebyly příliš účinné, přikročilo se více k uzavírání duševně nemocných do různých azylových zařízení, a v případě potřeby přišla na řadu pouta a svěrací kazajky. Ústavy byly organizovány podobně jako jiné, již dobře zavedené instituce – školy, věznice či nemocnice. V zařízeních panovala úplná kontrola a disciplinovaný pořádek, což umožňovalo lée zvládat onemocnění hospitalizovaných ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Porter, 2013).

Až do začátku 19. století nebyla léčba psychicky nemocných samostatným odvětvím medicíny. O duševně nemocné pečoval praktický lékař, rodina a nejužší komunita, případně církevní instituce. Obor psychiatrie se vyčlenil jako samostatný lékařský obor v průběhu 19. století. Nově vznikající azyly pro duševně choré znamenaly osvobození nemocných od pout a řetězů i zaostalých postupů plných krutosti ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} . Věřilo se, že činnost azylů stojí na vědeckých základech, jsou dostatečně humánní i ekonomicky výhodné a zajišťují účinnou léčbu ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} . Během 19. století však propukla celá řada skandálů, z kterých vyplynulo, že se léčeben zneužívá i k uzavírání neposlušných a nepohodlných osob. Takovéto zneužívání psychiatrie bylo v Evropě velice časté a rozšířené. Již v roce 1869 vyslovila britská Národní asociace na podporu sociálních věd pochybnost nad tím, zda by nemělo alespoň částečně dojít k návratu systému domácí péče a léčby a zda by finanční prostředky nebyly lépe vynaloženy na podporu úsilí příbuzných duševně nemocných. Separace těchto lidí na druhou stranu umožnila možnost dlouhodobého sledování jejich stavu a přispěla například k tvorbě nových modelů a klasifikací duševních chorob. Naděje, že institucionální péče povede ke zlepšení jejich stavu, se nenaplnily – ústavy postupně začaly sloužit spíše k segregaci duševně nemocných a zabránění jejich reprodukce (Porter, 2013).
Léčba v 19. století byla zpravidla založena autoritativně: například na převýchově pod vedením

paternalistických pedagogů a charismatických psychiatrů, kteří měli z nemocných udělat normální

disciplinované občany, schopné se zařadit do společnosti jako produktivní pracovní síly. Někteří lékaři

prosazovali i psychologický přístup, často užívaný v náboženském kontextu ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} , většina však kultivovala

organickou orientaci ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} . Víra v somatický původ duševních onemocnění podněcovala naděje na budoucí

vědecký výzkum i na zvýšení důstojnosti pacientů, kteří byli tradičně kvůli svému onemocnění

stigmatizováni. Zajímavostí je, že v německy mluvících zemích byla psychiatrie primárně vědecky

orientovaná – zaměřovala se spíše na analýzu psychiatrických onemocnění na základě systematického

pozorování, experimentální práce a pitev. Cílem bylo vybudovat rigorózní psychiatrii, která by se snoubila

s neurologií a neuropatologií a byla zakotvena ve vědeckém materialismu. V Anglii naopak převládla spíše

terapeutická orientace (Porter, 2013).

Optimismus 19. století byl však na počátku století 20. v troskách. Azylová zařízení byla přeplněná a léčba

duševně nemocných se nedařila. Psychiatrie tak začala být považována za jakéhosi četníka společnosti,

jehož úkolem je střežit hranici mezi světem duševně zdravých a choromyslných. Tento pohled se spojil

s koncepcí degenerativního vývoje a eugeniky, což vedlo k zneužívání psychiatrie (Porter, 2013). Vrcholem

nelidského zacházení s duševně nemocnými byla jejich likvidace v nacistickém Německu (Höschl, Libiger

a Švestka, 2004).

Od poloviny 20. století vzrůstaly naděje vkládané do psychofarmak – dodaly psychiatrii a psychiatrům

sebevědomí a terapeutický optimismus a pomohly obnovit žádoucí identitu psychiatrie jako „tvrdé“ vědy.

Předvídalo se, že psychotropní léky eliminují problém duševních chorob již do 90. let 20. století a vyřeší se

i problém přeplněných azylových zařízení. Zájem psychiatrů se přesunul i k mírným a hraničním

poruchám, díky čemuž začaly být duševní poruchy chápány jako součást normální distribuce v

populaci. To vedlo i k rozvoji ambulantních zařízení, zvýšení důrazu na komunitní péči a preferenci

společného spíše než autoritářského rozhodování. Mnoho psychiatrů však stále trvalo na starých

drastických opatřeních, což v 60. letech vedlo k rozvoji antipsychiatrického hnutí, které stavělo na 3

předpokladech:

1. duševní onemocnění nejsou objektivně existujícím behaviorálním či biochemickým

fenoménem, ale spíše nálepkou;

2. duševně nemocní mají svou vlastní pravdu;

3. psychická porucha může být za určitých okolností léčivým procesem, a není proto

vhodné ji potlačovat farmakologickou léčbou.

Myšlenkovými vůdci se stali Skot R. D. Laing, Američan Thomas Szasz a Francouz Michel Foucault. Antipsychiatrické hnutí přispělo k deinstitucionalizaci péče o duševně nemocné a postupnému příklonu ke komunitní péči ve vyspělých zemích ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} . Hnutí v 80. letech postupně ztrácelo na síle, nicméně v poslední

době jeho myšlenky opět ožívají (Porter, 2013).

Psychofarmaka napomohla přesunu části pacientů z ústavní do ambulantní péče, nicméně vztah těla a duše se psychiatrii stále nepodařilo rozluštit. Největší rozmach v léčbě duševních onemocnění získala v posledních letech psychoterapie (Porter, 2013).

Historie psychiatrické péče v českých zemích

Základy specializované péče o duševně nemocné v medicínském kontextu položil v českých zemích císař Josef II., který v roce 1790 založil všeobecnou nemocnici v Praze a jako její část zřídil i „azyl pro šílence“ (Tollhaus). Neustálý tlak na lůžka vedl ke stavbě velkých psychiatrických nemocnic na venkově, často čítajících přes 1000 lůžek (Höschl, Libiger a Švestka, 2004). Za éry komunismu tehdejší propaganda hlásala, že žádné sociální problémy v komunistických společnostech neexistují ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} , a lidé s duševními potížemi byli systematicky vylučováni ze společnosti do těchto velkých zařízení (Höschl, Winkler a Pěč, 2012), které přetrvaly v téměř nezměněné podobě do současné doby. Více než 40 let kolektivní nezodpovědnosti (Gordon, 1998) a všudypřítomného strachu, který prostupoval napříč celou společností, stále ovlivňuje pozvolna se proměňující podobu současné péče o duševní zdraví.

Obor psychiatrie zaujímá v rámci lékařských disciplín díky svému přesahu do sociální sféry specifickou roli (v důsledku čehož je náchylný ke zneužití politickou mocí ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} ) (Höschl a Libiger, 2000). První čeští psychiatři definovali klinickou psychiatrii jako medicínský obor s biologickými základy, který vyžaduje velké množství psychologické citlivosti i metodologickou přesnost (Höschl, Libiger a Švestka, 2004). Účelem psychiatrie, jak jej definuje současná medicína, je diagnostikovat a léčit duševní onemocnění; a jakožto lékařské vědy zkoumat příčiny, průběh a dopady duševních chorob (Höschl a Libiger, 2000).

Historie psychóz a schizofrenie

Abnormální lidé vymykající se společnosti se vyskytují od nepaměti, stejně jako snaha o jejich porozumění, která přímo odráží lidskou potřebu poznat sám sebe, a to i v patologických rozměrech duševního života (Černoušek, 1994). Stejně tak se lze domnívat, že pojmem schizofrenie se ve skutečnosti označuje skupina onemocnění, které lidstvo provází od pradávna. Mění se však například obsah bludů i halucinací a způsob, jakým na ně nemocný reaguje (Höschl, Libiger a Švestka, 2004).

Schizofrenie jako taková byla poprvé popsána Emilem Kraepelinem v roce 1893. Oddělil schizofrenii od bipolární poruchy (tehdy „maniodepresivní psychózy“) a tento syndrom nazval „Dementia praecox“, předčasná demence (Lavretsky, 2008). Kraepelin nepatřil k terapeutickým optimistům (Porter, 2013) a vyjádřil se, že průběh schizofrenie téměř nevyhnutelně směřuje k závažnému kognitivnímu a behaviorálnímu úpadku ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Jablensky, 2007).
V roce 1908 pak Eugen Bleuler přišel s pojmenováním „skupina schizofrenií“, pro které považoval za typický znak nesoulad jednotlivých duševních projevů (Höschl, Libiger a Švestka, 2004). Slovo schizofrenie je složenina z řeckého schizein (rozštěpit) a phren (mysl) ^{REF _Ref467114311 \h \* MERGEFORMAT} (Rahn a Mahnkopf, 2000). Bleuler nebyl s tímto výrazem úplně spokojený, ale lepší nenašel. Uvědomoval si, že jde nejspíše o skupinu nemocí, které se mohou projevovat v různé intenzitě a formách průběhu, avšak název ponechal v singuláru (Bleuler, 1911).
V počátcích moderní psychiatrie však nebyla diagnostika nijak zvlášť specifická, lékaři si vystačili se souborným termínem „Einheitspsychose“ pro všechny možné patologické projevy (Horwitz, 2007).