Masaryk-universitäT

Resumé

Závěrem bych chtěla svoji disertační práci krátce shrnout s důrazem na její literárně-teoretický a pedagogicko-didaktický význam.

Zabývala jsem se v ní životem a dílem sedmi rakouských spisovatelek pro děti a mládež. Jde o autorky Miru Lobe, Veru Ferru-Mikuru, Käthe Recheis, Christine Nöstlinger, Renate Welsh, Lene Mayer-Skumanz a Juttu Treiber. Jejich literární tvorbu jsem sledovala v širokém kontextu dějin literatury pro děti a mládež v Rakousku.

Nejprve jsem pojednala o stavu bádání v oblasti literatura pro děti a mládež. Pod pojmem počátky bádání v oblasti literatury pro děti a mládež chápu primárně formulování principů literárně-estetických kritérií, jak je v roce 1896 zformuloval Heinrich Wolgast ve své práci Das Elend unserer Jugendliteratur (Bída naší literatury pro mládež). Jeho dílo jsem pojednala ve vývojové souvislosti se současným bádáním v oblasti literatury pro děti a mládež na příkladu díla německého literárního vědce Hans-Heino Ewerse. Ten chápe současnou literaturu pro děti a mládež jako komplexní kulturní systém jednání a symbolů. Podle mého názoru se právě jemu nejlépe daří objasnit terminologické otázky a uchopit fundamentální struktury předmětu dětská literatura. Čerpá z díla svého předchůdce Göte Klingberga, uchopuje je kriticky a navazuje na jeho podání vývoje a upřesnění odborné terminologie. Časový rámec jeho vědeckého zkoumání zahrnuje 18. až 20. století.

Tradice rakouské literatury pro děti a mládež je pojata v rozsáhlém období od osvícení do druhé světové války, přičemž jsou zdůrazněny tendence tzv. „Jugendschrifttum“. Zde jsem primárně čerpala z díla Geschichte der österreichischen Kinder- und Jugendliteratur vom 18. Jahrhundert bis zur Gegenwart autorů Hans-Heino Ewerse a Ernsta Seiberta. Toto dílo má o to větší význam, protože v Rakousku na rozdíl od Německa a Švýcarska doposud neexistuje příliš velká ochota uznávat literaturu pro děti a mládež jako literárně vědní pole bádání.
Na počátku intencionální dětské literatury v 18. století byla v popředí především pedagogická kritéria hodnocení, neboť hlavním úkolem této literatury byla výchova mladé generace. Ve 20. letech 20. století se prosadila hlediska vývojové psychologie, která se soustřeďovala na přiměřenost, popř. vhodnost literárního díla vzhledem k psychologickým a věkově podmíněným zvláštnostem mladého čtenáře. Po 2. světové válce zformuloval rakouský literární vědec Richard Bamberger tzv. „čtenářské fáze“. Bambergerova největší zásluha spočívá ve vytvoření institucí sloužících výzkumu a podpoře čtenářstva a četby a ve zkoumání podmínek, nápomocných nácviku četby.
V kapitole ‚Rakouská literatura pro děti a mládež po roce 1945‘ charakterizuji nejprve všeobecnou atmosféru v oblasti dětské literatury v období krátce po druhé světové válce, poté se zabývám prozaickým dílem sedmi vybraných spisovatelek, přičemž se soustřeďuji na literární žánry realistického příběhu a fantastické prózy (povídka, novela, román). V poválečné době panovala nejednotnost v definování jednotlivých literárních žánrů, většina studií upřednostňovala kritérium vývojové psychologie, jako např. Richard Bamberger, který definoval 22 žánrů. Teprve Hubert Hladej ve své disertační práci Das österreichische Jugendschrifttum z roku 1968 stanovil tradiční dělení na lyriku, epiku a drama. (Srov. A. Mikulášová, 2004)

V padesátých létech minulého století se v rakouské dětské literatuře rozvíjí především fantastická próza, nesoucí s sebou nové obsahové prvky. Spočívají v neustálém pronikání realistické a fantastické roviny, přičemž svět fantazie nestojí mimo konkrétní realitu, nýbrž jí doslova prorůstá. Někdy získává svět fantazie pro hlavní hrdiny příběhů funkci úniku a hovoří se zde o tzv. eskapismu, který má sloužit jako prostředek zobrazení sociologických a psychologických jevů. Tam, kde vlastní síla, schopnosti a možnosti dětí a adolescentů nedostačují k odstranění problémů vnějšího světa, nastupuje na jejich místo fantazie, aby problém pokud možno bezbolestně odstranila.

Politicko-společenské změny v celé Evropě koncem šedesátých let v dětské literatuře rezonují ve formulování tzv. ‚jiné moderny‘, přinášející s sebou jako nový literární druh ‚neautoritativní‘ krátký příběh. Sociologické problémy se stávají v próze ostře diskutovanými tématy, jakými jsou sociálně slabé rodiny, emancipace ženy, jednotlivec ocitnuvší se na pomyslném okraji skupiny vrstevníků. O smrti a umírání se začíná hovořit otevřeně a bez tabuizování. Sedmdesátá a osmdesátá léta přinášejí do literatury pro děti a mládež témata jako požadavek a porozumění v partnerských vztazích a autonomie dětství jako samostatné a rovnoprávné fáze během dospívání a zrání člověka. Próza devadesátých let zaostřuje na vnitřní život protagonistů, přičemž ústředním tématem zůstává prostředí rodiny, popř. sociální vztahy uvnitř skupiny vrstevníků. V tomto desetiletí přichází obnovený zájem o historická témata. K nejdůležitějším tématům historie současnosti patří události druhé světové války, které bývají zachyceny z nové perspektivy. Historická skutečnost je zpracovávána retrospektivně – pohledem tzv. třetí generace, tj. generace vnoučat, která válku sama na vlastní kůži nezažila, nyní se vyrovnává s jejími důsledky a kriticky hodnotí chování a jednání svých prarodičů.
Tvorba autorek, jejichž dílo jsem analyzovala, je žánrově propojena v kapitole věnované dívčí literatuře. Tento druh literatury pro děti a mládež, existující od 19. století prošel ve svém vývoji několika proměnami od tzv. typu ‚Backfischbuch‘ poslušných a podřízených budoucích manželek předminulého a částečně i minulého století až k emancipační dívčí literatuře současnosti. Protagonistky jednotlivých děl sedmi zkoumaných autorek jsem rozdělila buď podle jejich charakterových vlastností nebo podle obsahových znaků děl do sedmi skupin a těm jsem se pak věnovala zevrubněji. Kapitola ‚Česká próza po roce 1945‘ se zaměřuje na stav dívčí knihy v oblasti české literatury pro děti a mládež a má posloužit jako doplňující a srovnávací příspěvek předcházející kapitoly.
V pasážích, věnovaných překladům a recepci jednotlivých literárních děl rakouských autorek do češtiny jsem vedle sebe položila konkrétní vydání děl v němčině a češtině (popř. slovenštině) a toto srovnání jsme podrobila několika hlediskům. Nenašla jsem žádné podstatné rozdíly, co se týče poselství rozdílných kultur a způsobu myšlení, neboť obě země – Rakousko i Česko, popř. tehdejší Československo – nejsou jen sousedními zeměmi, nýbrž viděno v historickém kontextu je také spojuje společná historie, která však byla po dobu čtyřiceti let hermeticky oddělena. Při důkladné jazykové a stylistické analýze jsem však našla více odlišných míst a ta jsem vždy závěrem každého oddílu shrnula a vyhodnotila. Provedený rozbor chápu jako užitečný příspěvek k jazykové kritice v současné dětské literatuře, která podle mého názoru stále chybí v českých odborných periodicích věnujících se této oblasti literatury. Chtěla bych na tomto místě uvést především časopis Ladění, zabývající se teorií a kritikou dětské literatury, který vychází na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.

Jelikož ilustrace v dětské literatuře hrají nikoliv druhořadou roli a protože obrázky jsou pro děti branou k objevování okolního světa, snažila jsem se při paralelním srovnání jazykovém hodnotit také kvalitu ilustrací jednotlivých knižních vydání. Je sice často zdůrazňováno, že vysoká estetická úroveň dětské ilustrace má v české popř. tehdejší československé kultuře dětské knihy dlouhou tradici, přesto si závěrem nedovolím říci, zda kvalita jednoho (originálního) nebo druhého (překladového) znění je podstatně lepší nebo horší. Marginální rozdíly jsem v jednotlivostech našla a posléze vyhodnotila.

Na závěr je nutno zmínit pedagogicko-didaktický cíl mé disertační práce. Doufám, že tato práce bude pro moje studenty na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity užitečnou pomůckou při studiu německy psané literatury pro děti a mládež.